5. neděle v mezidobí

Bůh slouží nám (ne my jemu)! („Obětuje“ se pro nás.) – Stále znovu si to - proti naší zažité pohanské představě – opakujme: „ Bůh se zasvětil nám!“ - a my jsme se při křtu (židé při obřízce) zasvětili jeho dílu ve světě, jsme „královstvím kněží a lidem zasvěceným.“ (Srv. Ex 19,6) [1]

První čtení je výrazné, pamatujeme si význam jeho obrazného líčení.  
„Běda mně, jsem člověk nečistých rtů.“
Odešli jsme od Boha jako marnotratný syn. Zapomněli jsme na jeho milující Náruč a máme z Boha strach. Máme špatné svědomí a zatím Boha nemůžeme vidět, protože bychom nepřežili; tváří v Tvář jeho závratné krásy bychom ztratili všechnu odvahu k životu. Zapomněli jsme totiž, že jeho spravedlnost je jiná než naše, jeho spravedlnost má jméno „milosrdenství“(proto o sobě říká, že je milující TátaMáma).

Prorok překvapivě zakouší, že jej - hříšného - Boží láska nespaluje, ale osvobozuje.
Na účelovou otázku: „Koho pošleme k hříšným lidem?“ prorok s novou zkušeností Božího milosrdenství odpovídá: „Nemáš-li někoho lepšího, pošli mě.“ 

Bůh nás - ztracence a bezdomovce - chce svou láskou znovu získat, „ochočit,“ zbavit nás strachu.
Naslouchejme Bohu, nechme si vysvětlit, proč a k čemu si nás stvořil. [2]
Zkoumejme, jaké možnosti máme my, selhávající u Boha. 

Evangelium nečteme poprvé. Ježíš nás chce vzít za ruku a přivést k Otci, abychom se jej nebáli.
Ten, kdo rozumí Ježíšově hostině, kdo jeho přátelství u jeho Stolu takto prožívá, v tom narůstá důvěřující vědomí bezpečí a jistoty. Zakouší, jak velikou cenu pro něj máme a že Boží láska daleko převyšuje naše selhávání. (Dřívější generace měly z Boha strach. Současná generace si naopak řadu selhání nepřipouští.)

Ve společnosti je nemálo lidí slušných, obětavých, ochotných pomáhat potřebným, ale každý jsme ohrožený zlem, ve velké tlaku většina lidí podlehne. Proto přišel Ježíš, aby nám ukázal jak v životě obstát.

Před týdnem jsme si znovu připomněli, že Izraelité - ač měli plnou pusu Hospodina a Mesiáše - byli Boží věci nebezpeční. To platí i nás. Přesto se Ježíš snaží (dodneška) alespoň některé lidi vylovit ze zla, zachránit je pro nový způsob života, získat je pro spolupráci s Bohem.  
Ježíš odešel z Nazareta do Kafarnaum, učil v synagóze, osvobodil některé lidí týrané démony, uzdravil Šimonovu tchyni a další nemocné.  (Víme, proč démonům zakazoval prozrazovat, že je Mesiášem). [3]
Ježíš měl svůj životní plán promyšlený, včetně lovu ryb. Je potěšující to sledovat.
Život ryb je zajímavý a dá práci vypozorovat, kde a kdy se ryby drží a kdy je naděje na úlovek.
Noc před popisovanou události byla asi voda u hladiny opět teplá a ryby se držely u dna (Genezaretské jezero je hluboké) v chladnější vodě, kde je více kyslíku. (Dětem vysvětlete, jak se ryby loví sítěmi a kam síť dosáhne.) V poledne se sítěmi neloví, ryby se drží v hloubce a rybáři by byli na vodě vystaveni kruté výhni dvojnásobného slunečního žáru.
Petr byl zkušený rybář, nevěřil, že by mohli něco chytnout. Ale po zkušenostech s Ježíšem řekl: „Na tvé slovo spustíme sítě.“ – (Je ale také možné, že Petr chtěl Ježíšovi dokázat, že se v rybaření nevyzná.)

Pro nás jsou Petrova slova: „Na tvé slovo udělám to, co říkáš“, důležitá, souzní s radou Ježíšova matky: „Udělejte, co vám Ježíš řekne (i kdybyste si mysleli, že je to pitomost, ale Ježíš vidí dál než vy)“.

Pro učedníky byl úspěšný lov něčím naprosto nečekaným, zažili veliký div – znamení svědčící, že Ježíš (který nebyl rybářem) přichází od Boha. Nikdo z lidí přece nevidí, kde v hluboké vodě ryby jsou nebo nejsou. 
Učedníkům se dostalo vyučovací lekce, přesvědčili se, že dát na Ježíšova slova je výhodné. [4]

Ježíš je Učitelem, Pastýřem a také Zachráncem - loví nás, zachraňuje nás z rozbouřených vln zla a nevědomosti. Slovům: „Udělám z vás rybáře lidí“, rozumíme.
Rybáři vědí, kde ryby jsou a kdy a jak na ně. [5]

I práce záchranáře vyžaduje určité dovednosti. Jednou z nich je volba „návnady“, ale o naši náboženskou řeč lidé nestojí, ani naše děti. Ježíš řekl, že je pro nás chlebem, jenže my lidem nabízíme laciné církevní pamlsky (je ale pravda, že mnozí lidé cukrárnu milují).

Bohoslovci se na fakultě učí pedagogice a Katechismu. Ale neučíme se Ježíšovu způsobu vyučování. [6]
Proč nevedeme děti podle evangelia ke zkoumání, kým pro nás Ježíš je.
Děti neslyší naše otázky a pochybnosti, ale ani naši osobní zkušenost s Bohem. Neslyší od nás: „Vydej se náročnou cestou poznání, aby sis ověřil, zda je Ježíšovo učení pravdivé a nese dobré ovoce“.
Učme se z židovského způsobu vyučování. Židovské děti odmala doma i ve škole slyší o velikých osobnostech Písma. Učí se zkoumat, co ti lidé udělali správně, obdivuhodně a v čem chybovali. Čtou o veliké věrnosti Božího přátelství. Až dospějí, povedou své děti touto cestou poznávání Boha a setkávání s ním. Až se dočkají vnoučat, budou jim předávat své zkušenosti s Božím slovem. Mezi tím židé každý rok čtou a znovu a znovu promýšlejí biblické příběhy. Tak Boží slovo v lidech žije.
Děti slyší o moudrých a hloupých, o pachatelích zla, o obětech a obětí, o zrádcích, zbabělých a ustrašených.  
I od autorit děti slyší názory zpochybňující některá jednání Hospodina i biblických hrdinů. Tím se učí bez obav klást nové otázky a hledat na ně nové odpovědi.
Děti také slyší o historických osobnostech, které se držely Hospodina a důvěřovaly mu a učí se také o těch, kteří jednali zle. Ve svém okolí vidí, kdo stojí na které straně (o některých z nich se později dozvědí, jaký dopad na život jejich rozhodnutí mělo).
Tím vším roste úsudek a pohled lidu božího - od dětí až po dospělé - na spravedlivý, odvážný a obětavý život.
Tuto osvědčenou kulturu vyprávění, vyučování a přemýšlení lidem velmi přeji a léta se snažím je k ní nalákat.
Cesta k poznání Boha vede od Abraháma k Ježíšovi.
Od Řeků jsme se naučili porozumět světu (vědě), od Římanů, jak vybudovat právní systém společnosti.
Z hebrejské části Bible se učíme jak přemýšlet o Bohu a jak jej poznávat. S touto výbavou pak přicházíme k Ježíšovu učení.

Znovu se vrátím k svátku 2. února „Představení Pána“, který výrazně slaví řeholnice a řeholníci.
Připomínal jsem zasvěcení všech nás pokřtěných a obřezaných. A potřebu si toto vědomí posílit.
Říkal jsem si, kolik pokřtěných asi zná třeba šest žen okolo Mojžíše, které svou odvahou patří mezi největší osobnosti našich dějin. Ty obdivuhodné ženy se postavily proti rozkazu božského faraona likvidovat hebrejské otroky. O tři tisíce dříve předběhly rozhodnutí Norimberského procesu, že se člověk má vzepřít rozkazu k vykonání zločinu proti lidskosti. Svou „občanskou neposlušností“ ženy odmítly odvěké vyžadování vládce a autorit k poslušnosti svých poddaných.
Ten, kdo se nechává ovlivnit jejich postoji, „chodí s hlavou vztyčenou“ (jak říkávala statečná Milada Horáková).
K přemýšlení o biblických osobností můžeme zvát naše potomky. Ty osobnosti jsou životnější a významnější než hrdinové všech slavných vymyšlených románů (majících nesporně svou cenu) a my je můžeme (a máme) dětem přibližovat.     

Pak nebudeme mluvit o Bohu lacině.
Významný židovský myslitel Martin Buber řekl:
„Slovo Bůh je nejobtížnější ze všech lidských slov. Žádné jiné nebylo tak špiněno, tak rváno. Lidská pokolení svalila tíži svého života naplněného úzkostmi na toto slovo a zatlačila je do země, leží v prachu a nese veškerou jejich tíži.“
Ale my nechceme slyšet nářek lidí drcených válkami. Utíkáme se do pobožností křížové cesty, ale zavíráme oči před vražděním civilistů, ničením jejich domovů, životně důležitých zařízení a krajiny. Před unášením dětí ve velkém. (Netvrdím, že nepomáháme potřebným, ale Ježíš nám svěřil poslání osvěty k trvalému míru.) 
Nezápasíme se svou představou o Bohu, neopravujeme trvale poznávání živého Boha.
Povrchně se chválíme (chtěl jsem říci „hloupě“) už jen za to, že věříme v existenci Boha (tím se moc nechlubme, to ani satan nepopírá).

Znovu připomenu těžkou srážku Ježíše se zbožnými lidmi (už v nazaretské synagoze), dychtivě očekávajícími příchod Mesiáše. Vedli si svou, byli přesvědčeni, že Mesiáš ocení jejich zbožnost, měli se za jeho stoupence.
Ježíš přesto mezi tyto samolibé a nebezpečné lidi šel ...

Chtěl jsem pokračovat ve vyvracení tvrzení, že nás Ježíš zachránil svým utrpením, ale nestihl jsem to.
Není snad všem dnům konec, vrátíme se k tomuto tématu okolo Velikonoc.
(Nejsem jediný, kdo poukazuje na slova evangelia, že nás Ježíš zachraňuje celým svým životem, svým učením, každým svým slovem, svými láskyplnými skutky, kterými nám ukazuje krásu lidství podle Božích plánů.)
Sám Ježíš prohlásil:
„Otče, já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil“. (J 17,4)
–  To máme a chceme mezi lidmi šířit a sami se svým životem přidávat k Ježíšově oslavě Otce.

Ve čtvrtek od 19. do 20 hod. se na biblické hodině přes Zoom budeme věnovat „Mojžíšovým ženám“. Jejich příběhy jsou povznášející. Kdo má zájem, může se přihlásit na mou internetovou adresu.

---

[1] Mrzí mě povýšenost duchovních a řeholníků, prohlašující sebe (nejen 2. února) za osoby Bohu zasvěcené. Po staletí svoje rodiče, sourozence a další lidi žijící v manželství prohlašovali za křesťany podřadnější. (Jak to, že si neváží mateřství? Copak nevědí, že matka, rodička předává život a nejvíce se podobá Stvořiteli? Snižují Boží poslání svěřené ženám.) Všichni jsme dětmi Božími, od křtu jsme učedníky Ježíše a všichni patříme do množiny nevěsty Boží - existuje něco většího?
(Koncil chtěl změnit praxi řeholníků, dávající si při vstupu do řehole nebo kongregace, nové jméno - aby se jejich stav nepovyšoval nad křest a křestní jméno.)

[2] Vesmír je jeho závratným veledílem, fungujícím podle jeho pravidel. Ale Bůh v nás chtěl svobodného protihráče. Těší jej naše přitakání, na náš odpor pohotově odpovídá dalšími a dalšími záchrannými činy, nadbíhá nám, a otevírá nám další možnosti k nápravě. Je jako pastýř vedoucí své stádo a snažící se uklidnit poplašené ovce, a vrátit zaběhnuté ovce.
Náš život není předurčen, ani nejsme loutkami v Boží ruce, jsme svobodnými partnery Boha.
To, že jsme nerovnými partnery Boha, je naše výhoda. Bůh nám velice přeje, neutlačuje nás svou mocí a jeho věrné přátelství k nám jej těší.
Ten, kdo ví, že i neopětovaná láska je bohatstvím milujícího, objeví, že Bůh ani nevěrností svých tvorů neprohrává.

[3] Izraelité nedočkavě vyhlíželi Mesiáše a připravovali se na ozbrojené povstání proti římským okupantům. Jenže nad římskou armádou nemohli sami zvítězit. Kdyby se k Hospodinu obrátili podle pokynů Malachiáše, Jana Baptisty a Ježíše, Hospodin by jim pomohl ke svobodě jako už vícekrát v jejich dějinách.
Ježíš zakazoval všem, kteří objevili, že je Mesiášem, aby nedošlo k předčasnému povstání bez obrácení se k Hospodinu.   Izraelité se ale cestou „obrácení“ nevydali, nepřijali Ježíšovu náboženskou reformu, chytli se falešných mesiášů, dvakrát se pustili do nesmyslné války proti Římu (r. 66-70 a r. 132-135) a tragicky dopadli.

[4] V některých sporech má smysl v klidu přistoupit na návrh druhého, pak se ukáže, zda nápad druhého lepší, než můj.

[5] V dětství jsme chytali ryby v potoce s ohnutým špendlíkem (rybářský háček jsme neměli), některé ryby se vyvlíkly.
Jedno děcko tahalo na niti po dně potoka zavírací špendlík (zavřený) bez návnady … Vidím v tom obraz církve, neumíme zaujmout ani lidi v kostele.
Kdysi jsem slyšel, že v Rumunsku je v řekách mnoho ryb. Při jednom přejíždění Rumunskem (ještě za socialismu) jsem u jedné řeky nedočkavé několikrát nadhodil třpytku, až sem si všimnul, že je voda mrtvá a podivně do červena zbarvená (pak jsme projížděli podél obrovské chemičky).
Mluvívám se Svědky Jehovovými, berou vážně Ježíšovo „rybářské“ poslání, snaží se na ulicích mluvit s lidmi. Smutně si spolu říkáme: „Ryby neberou. A atmosféra ve společnosti je narudlá (jak ta rumunská řeka), mnozí lžou, že za komunistů bylo lépe než dnes.

[6] Už dětem např. říkáme: „Ježíš je Boží Syn“. Kdo to zopakuje, tomu dáme jedničku z náboženství.
Ježíš nevymyslel Katechismus (který místo nás klade určité otázky a hned přichází s hotovými odpověďmi). Neučí podle jeho metody, neříká: „Bůh je jeden, ve třech osobách – já jsem druhá. Já jsem Mesiáš a moje matka byla panna.“
Ježíš chce, aby si každý objevil, kým je.  
Na teologické fakultě nás učili hrozící teologii: „Kdo nevěří v naše dogmata – např.: ,Marie je povždy panna, před porodem, při porodu a po porodu´ - budiž vyobcován z církve (k zavržení)“.