O žehnání

Řada chlapů mi říkala: za komunistů jsme přišli o dřívější společenské a náboženské rituály, nemáme rituál k přípravě rodiny na Den Páně. Konečně jsem ten rituál před prázdninami dopracoval (nabízím jej pro inspiraci: Dobrořečení jako životní styl.)
Mám k němu už řadu ohlasů. Chybí ale podrobnější výklad k žehnání rodičů dětem.
Tak jej předkládám:
 
Hospodin řekl Mojžíšovi:
„Mluv k Áronovi a jeho synům: Budete žehnat synům Izraele těmito slovy:
 »Ať ti Hospodin žehná a chrání tě, a je ti milostiv, ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář a obdaří tě pokojem.« Tak vloží mé jméno na Izraelce a já jim požehnám.” (Nm 6,22-27)
 
Hebrejština nezná časování, ze souvislosti se pozná, zda nějaký děj proběhl, trvá, nebo nastane.
Slova požehnání v naší Bibli nejsou šťastně přeložena. Formulace “ „Ať ti Hospodin žehná, chrání tě, ... ať ... “, nám vyznívají jako prosba o budoucí boží požehnání. 
Další slova: „ať Hospodin obrátí k tobě svou tvář”, jsou doslovným překladem orientálního vyjadřování. Ale podle smyslu znamenají: „Hospodin s tebou mluví“ (to je veliký dar, kterýpak vládce mluvil s podaným, které božstvo by se snížilo k rozhovoru s lidským červem?)
 Slova: „Ať Hospodin rozjasní nad tebou svou tvář”, znamenají: „Bůh se na tebe usmívá“.
 
Izraelští kněží a rodiče při žehnání dětí nevyprošují Boží přízeň do budoucna. Požehnání není přáním ani přímluvnou modlitbou. Bůh nás stále obdarovává svými dary a svou přízní. (Náš tatínek pro nás nevyprošoval u naší maminky oběd nebo vyprání špinavého prádla. My jsme rodiče třeba o jídlo prosili (maminka už jej měla na stole.) Ani Bůh z nás nedělá žebráky, velkoryse pečuje o všechny své tvory. Obdarovává nás dříve, než o něco prosíme (srv. Mt 6,8). Nic si u něj nemusíme teprve vyprosit. Jeho péče o každého nás pozvedá a my mu rádi dobrořečíme za jeho štědrost. Naše prosby jsou kulturním vyznáním toho, že nic nepokládáme za samozřejmost. Prosby lidu božího tak patří do množiny „dobrořečení“.
 
Žehnající jsou Hospodinem pověřeni zvěstovat žehnaným Boží přízeň - kterou jim Bůh poskytuje  už nyní!
Žehnající má svou zkušenost s Božím obdarováváním a svědčí o ní svým dětem.
Přeloženo podle smyslu požehnání zní: „Hospodin tě obdarovává a chrání tě. Hospodin se nad tebe usmívá a smilovává se nad tebou, Hospodin s tebou (rád) mluví a obdarovává tě svým pokojem (pokoj je plností, souborem všech jeho darů). 
 
Nikdo z nás jsme Boha neviděli. Ale rodiče jsou prvními anděly, posly Božími, jsou prodlouženou „rukou boží“. Děti mají velkou zkušenost s péčí rodičů. Proto je Bůh pověřuje: „Vy budete žehnat svým dětem“. Dává jim „na to papír“.
Dobře víme, že vyšší žehná nižšímu (Žid 7,7). Melchizedech žehnal Abrahámovi (a ne naopak) a Abrahám za to dal Melchisedechovi desátek z válečné kořisti.
Ježíš je Božím Synem - celým svým životem nám zvěstuje Boží přízeň. Je pro nás Darem, Požehnáním. 
Žehnání patří do množiny „dobrořečení“. Ježíš dobrořečil Otci celým svým životem, slovy i skutky.
  
Rodiče jsou o generaci starší než děti, mají o mnoho větší zkušenost s boží péčí. Proto dětem svědčí, zvěstují jim Boží dobrotu a péči. Kněz nemůže dětem nahradit požehnání rodičů. S knězem nemají děti tak velkou zkušenost jako s rodiči. Kněz pro ně může být cizí pán. Rodiče jsou nezastupitelní.
Často uvádím příklad: Maminka jde s dítětem k lékaři„ píchat ucho”. Dítě řve bolestí. Ale pak od maminky neutíká, zkušenost s maminčinou péčí je větší než ta strašná bolest. Až příště děcko uvidí doktora, možná se rozpláče a bude se mu snažit ze všech sil vyhnout.
Nikomu dítě nedůvěřuje tolik jako rodičům ...
 
Co žehnání vyžaduje od žehnající a co od toho, kdo přijímá požehnání? 
Žehnající má ručit za svá slova svým životem. Kdyby nepečoval o děti, kdyby nedržel slovo, které jim dal, pak by devalvoval i žehnání; děti by pochopitelně pochybovali o důvěryhodnosti slov požehnání.
Židovské děti na začátku soboty a křesťanské děti v sobotu večer (neděle liturgicky začíná sobotním večerem) se nemohou dočkat požehnání od svých rodičů. Ti jím vkládají ruce na hlavu, usmívají se na ně a říkají jim slova požehnání. V našem rituálu předchází požehnání dobrá večeře a pro děti ovocný džus.   Děti skrze zážitek z jídla a skrze slova požehnání, usměv a náruč rodičů, zakoušejí Boží přízeň a jsou tak rodiči (každý týden) ubezpečováni o Boží štědrosti.  
K žehnání jsem přidal slova: „ Víš, že tě mám rád (ráda), ale Bůh tě má ještě víc rád než já.”   A ještě jsem přidal políbení „které ti posílá Bůh“ - to je jiné políbení, než které ti dám „na dobrou noc“.
Židovské děti vědí, že žehnání rodičů není pouze přáním rodičů, pokaždé slyší i úvod k požehnání, slyší, že Hospodin sám pověřuje tatínka a maminku k žehnání dětem.
 
Jaké je odpovědnost žehnaného za žehnání?
Ten komu žehnající svědčí o boží přízni, přijímá odpovědnost za slova, která slyší. Každé dobré slovo je darem a s dary se nešeredí. „Pokud něčemu nerozumíš, máš se ptát.“
 
Povinností židovského otce je: obřezat syna, učit jej Tóře (Písmu), dopřát mu vzdělání, aby uživil rodinu a oženit jej.
Dnešní rodiče dávají svým dětem mnohem více, než mohly dřívější generace. Nejen materiálního zabezpečení a vzdělání, ale také dobré rodinné výchovy a lásky. Jsme bohatší než naši předkové, můžeme dětem věnovat víc času než oni. Můžeme jim nejen žehnat, můžeme je uvádět do zkušenosti s Boží dobrotou.
Vidí-li děti, že se rodiče mají rádi, a společně o děti pečují, vidí-li a slyší-li, že tatínek každou sobotu děkuje Bohu za svou manželku a maminku svých dětí, vidí-li děti, že si rodiče váží Boha, naslouchají slovu božímu a řídí se podle něho, berou je vážně - pak porozumí významu rodičovského žehnání.
Možná si pak budou hledat partnera, který s nimi bude sdílet krásu božího přátelství a bude Bohu děkovat za partnera a děti.