Dobrořečení jako životní styl
Mnoho lidí na světě pokládá život za veliký dar. Z duchovního bohatství Izraele a od Ježíše se učíme, jak svou vděčnost projevit Dárci a jak sloužit životu.
Dobrořečení je dobré mluvení o Bohu i o lidech.
Dobrořečení nad dary života (první stupeň modlitby)
Ježíše neslo přátelství Otce, rodiny a přátel; byl na světě rád. Vyrostl ve veliké kultuře dobrořečení, hebrejsky „beracha“. Odmala viděl, jak jeho rodiče jeden druhého navzájem chválí a děkují si.
Představuji si to takto: „Ježíši“, říkal Josef, „těšili jsme se s maminkou, až se narodíš, ale Bůh se ještě víc těší z každého člověka. Budeme spolu objevovat, jak nádherný svět nám připravil.“
Od rodičů i v synagóze Ježíš slyšel mnohá dobrořečení Hospodinu za krásu stvoření a bohatství života. „Děti,“ učil pan rabín, „Bůh nám říká: ,Jsem tu pro vás´. Bůh o nás pečuje víc než naši rodiče. Bůh slouží nám, ne my jemu! Bůh není závislý na naší vděčnosti a na našich modlitbách, ale modlitbou mu dobrořečíme za jeho přejícnost.
A rabín pokračoval: „Děti, pamatujte si, být milován a umět mít rád je největším bohatstvím. Doma jste se od rodičů naučili, jak se pěkně chovat k druhým. Spolu se budeme učit stokrát za den si všímat, čím vším nás obdarovává Bůh a hodní lidé. Uvidíte, jak mnoho jsme bohatí. Osvojíte si dobré mluvení o Bohu a lidech. Pro člověka, který umí žasnout nad pozorností druhého, je taková modlitba snadná.“
Před slavností dospělosti rabín říkal klukům: „Bůh nás pozval k dotváření světa, umí - jako nikdo jiný - ocenit cokoliv dobrého, co se nám podaří. Ale pamatujte si, moudrý je ten, kdo ví, že jeho cena spočívá ne v jeho výkonu, ale v pozornosti, kterou mu Bůh prokazuje. Pro každého z nás Bůh stvořil svět a dal nám jednoho druhému. Klade nám na srdce, abychom s tímto bohatstvím dobře hospodařili a střežili ho před zlem v sobě i okolo nás.“
V této kultuře dobrořečení Ježíš vyrůstal.
I my si v Bibli všímáme, co dobrořečení znamená a co obnáší. Vychází z žasnutí nad štědrostí Boha a projevuje se obdivem, chválou, velebením, oslavou, oceněním za velikost a krásu stvoření a tvoření, úctou, uznáním nezasloužené péče, vděčností, vyznáváním jedinečnosti Hospodina …
K dobrořečení patří i prosba a žehnání (obojí je ale třeba biblicky osvětlit).
Ježíš je pro nás největším učitelem. Od něj víme, že i my neobřezaní jsme z královského rodu a že všichni lidé jsou božími dětmi. Od něj víme, že všechna krása stvoření, nesmírné množství odstínů barev, vůní, tvarů, zvuků, chutí …, naše děti, rodiče, naši drazí, jsou osobním darem Boha každému z nás. Zažíváme zázrak - zahlédneme to, co je za naším tělesným zrakem - skrze dar se my obdarovaní setkáváme s Dárcem. „Jsem rád, že se ti líbí tento mrak, muzika, dobré jídlo, věrný přítel …“, říká Stvořitel, „těšil jsem se, že to oceníš a budeš tím potěšen“.
Je příjemné být středem pozornosti milujících a Milujícího.
Bůh je velkorysý - a nezahanbuje nás tím, že nás má rád víc než my jeho.
Takto obdarovávaní pak i my toužíme rozdávat. Těší nás žít pro druhé, učíme se pro ně vymýšlet různé pozornosti, aby věděli, že je máme rádi.
Jedním z největších darů od Boha jsou pro rodiče děti. Bůh rodičům svěřuje to nejcennější, co má. Je pro nás ctí, že můžeme - jako rodiče - být dětem prvními a nenahraditelnými učiteli o Bohu. To, co děti o Bohu slyší doma a v kostele, jim žádná univerzita neposkytne.
Malé děti zajímá to, co jim chutná a co jim je příjemné. Od toho začínáme, říkáme jim např.: „Chutná ti pomeranč? Je od Boha ...“
Později se s dětmi ptáme dál: „Kdopak asi ty pomeranče vypěstoval? Jestlipak se má ten pan sadař dobře? Je zdravý? Má ženu a děti? Důvěřuje Bohu? …“ Při společné modlitbě táta Bohu děkuje za všechno, co pro ně maminka dělá, a maminka děkuje za tátovu péči o rodinu …
S většími dětmi si už můžeme povídat o tom, co pomerančovník potřebuje ke své úrodě. „Strom dostal program k životu od Tvůrce. My pomeranče vyrobit neumíme. My jsme dostali jiný program …“
„A kdo dal program Tvůrci?“, zeptal se Jáchym ze čtvrté třídy (ví, že země byla kdysi žhavou hmotou bez života). Zatím mu stačila odpověď: „Bůh je první programátor“.
Podporujeme děti v objevování, žasnutí a vděčnosti. Učíme je základům naší kultury (zdravit druhé, usmát se na ně, poděkovat, poprosit, pochválit, umět se rozdělit, nabídnout pomoc potřebnému, zastávat se slabších, přiznat a napravovat své chyby, omlouvat se).
Než naše děti poprvé přijmou pozvání ke Stolu Páně, mají za úkol spočítat cenu nedělního oběda (potraviny, tepelnou energii, práci maminky a těch, kteří pomáhají s vařením). Ptají se, jak dlouho na oběd pracuje táta a jak dlouho maminka. „Děti,“ říkám jim, „ale to, kolik peněz stojí oběd, je jen malou částí toho, co u nedělního stolu dostáváme“.
Nic nepokládáme za samozřejmost. Dospělé prosím, aby spočítali něco z toho, co dostali od svých rodičů za ta léta, než sami začali vydělávat (jídlo, ošacení, část provozních nákladů na bydlení, cenu jízdenek do školy, cenu velkých dárků …), a pak aby dětem vyprávěli, k jaké sumě peněz došli. A aby dětem řekli: „To vše je, děti, jen malou částí (jako viditelná část ledovce v moři) z toho, co mně dědeček s babičkou dali“. Penězi nelze vyčíslit hodnotu úsměvu, pohlazení, vlídného a pěkného prostředí domova, to, že nám rodiče dali příklad charakterního jednání nebo že nás vedli ke vkusu.
Základní slovní formou biblického dobrořečení je vyjádření: „Chvályhodný je Hospodin, který …“, „Velebíme tě, Bože náš (dobrořečíme, oslavujeme …). Nejen v žalmech se s dobrořečením často setkáváme.
Čím víc obdarování za den objevíme, tím více nám stoupá dobrá nálada. Jsme opojeni božím duchem (jinak a víc než třeba při ochutnávce dobrých vín).
Znáte lepší antiderpesivum?
Dobrořečení za boží slovo (druhý stupeň modlitby)
Pohané si božstva představovali podle svých vládců a těm poddaní za řeč nestáli. Izraelité žasnou nad tím, že s nimi Bůh mluví, vzdělává je a vychovává. Vzpomínáte - „Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem“. () Biblické osobnosti se snažili Bohu porozumět, naslouchali, hledali, ptali se, někdy se Bohu vzpírali - to vše patří ke vztahu a rozhovoru. Často jejich odpověď vyústila do dobrořečení.
V Bibli najdeme celou řadu dobrořečení. Dobře známe chvalozpěv Zachariášův nebo chvalozpěv Ježíšovy matky - a i tyto modlitby vycházejí ze starých izraelských berachot. Mnohé biblické modlitby dobrořečením začínají i končí, např. modlitba Davidova ().
Ježíš svůj život označil za dobrořečení Otci ().
Mnohokráte Ježíš dobrořečil Otci: nad chleby a rybami (), bral děti do náruče a „žehnal jim“ (vyslovil nad nimi berachu - ), děkoval Otci, že myslí na „maličké“ (), u hrobu Lazara řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel“ (), při Velikonoční hostině dobrořečil Otci nad chlebem a kalichem ().
Nasloucháme-li Božímu slovu, necháme-li se osvítit Boží moudrostí, objevujeme, proč a k čemu nám Bůh své dary dává a jak s nimi máme hospodařit.
Čím déle někoho známe, tím víc poznáváme jeho názory a čím dál víc si s ním rozumíme. Můžeme dobře odhadnout, co by nám v určité situaci řekl nebo poradil. Bohu můžeme v mnohém porozumět.
Spolupracujeme-li s Bohem, děláme svým počínáním Bohu čest - pak o nás platí, že jednáme jako „boží lid, královské kněžstvo, zvláštní vlastnictví a můžeme být jeho chválou, okrasou a věhlasem“ (srv. ).
Ze slova božího objevujeme, co jsme dříve nevěděli, co by nás dříve ani nenapadlo. Ten, kdo Ježíše přijal za svého Učitele a Mistra života, se od něj učí pracovat, modlit se i slavit. Každá naše dobrá práce a činnost může být oslavou Boha. Chceme od Ježíše odkoukat a přijmout jeho životní náhled, postoj, životní styl. Tak objevujeme novou krásu života. Nahlížíme, že jsme milovanými dcerami a milovanými syny božími. Od Ježíše se učíme ušlechtilému jednání dcer a synů královských.
K dobrořečení patří také prosba - ale ne na pohanský způsob. (S mocnými sousedy je radno dobře vycházet, proto se pohané snažili získávat přízeň božstev, usmiřovat si je, zavázat si je. Obětovali božstvům - dávali, aby dostali.)
Bůh z nás nedělá žebráky. Ani od maminky jsme si nemuseli vyprošovat oběd, ani tatínek nemusel od maminky pro nás nic vyprošovat. Prosili jsme jí třeba o jídlo - i když ho pro nás už měla na stole - ale naše prosba byla projevem vděčnosti, nepokládali jsme její službu pro nás za samozřejmost.
Kdybych nějakou maminku prosil, aby svým dětem vařila a prala, divila by se, z čeho jí podezírám, to vše přece dělá, a ráda!
Už v hymnu o stvoření a zahradě Edenu slyšíme, že nám Bůh dal vše nejkrásnější, nic si nenechal pro sebe (nejedná s námi jako panovníci a boháči). „Vše, co mám, je tvé“, říká (srv. ). „Váš Otec ví, co potřebujete, dříve než ho prosíte“ (srv. ). Naše prosby k Bohu jsou také projevem naší úcty a vděčnosti.
Jak to, že lidé často Boha žádají, aby: „dal chléb hladovějícím, zabránil válkám, dal světu mír, aby dal moudrost politikům. Pokud já nebo prezident nestojíme o Boží pomoc, Bůh s námi nehne. Daroval nám svobodu a nebude s námi manipulovat. „Bůh je milostivý, plný slitování, shovívavý, nejvýš milosrdný a věrný“ (). Bůh svěřil svět nám, a nabízí nám svou pomoc. Máme ho prosit, aby nám pomohl dělit se s potřebnými, aby nám pomohl stavět se proti zlu. Aby nám pomáhal zbavovat se strachu, když se máme zastávat ponižovaných a mocné upozorňovat na jejich chyby. Máme si ale všímat, za co především máme prosit (srv. např. ).