15. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,1-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,10-11
Datum: 16. 7. 2017
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 13,1-23 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 55,10-11
; Ř 8,18-23
; Mt 13,1-23
Datum: 16. 7. 2017
Slovo je nejdůležitější komunikační
prostředek. [1]
Když jsme se narodili, nic jsme neuměli. Ale skrze učení jsme mnohého dosáhli. Sám Bůh o nás svým slovem pečuje v nejširší míře.
Jdeme životem poprvé, učíme se „za pochodu“, děláme chyby. Bůh s tím počítá. Je si jistý svou péčí. Do manželství vstupují většinou lidé, kteří nikdy v manželství nežili. Bůh svěřuje děti rodičům, kteří nejsou profesionály (první dítě je pokusným králíkem) a děti přežijí.
Boha poznáváme především z naslouchání jeho slovům. (Srv. Řím 10,17
My sami bychom nepřišli na to, co nám Bůh zjevuje.
Vděčnost za Boží slovo zaujímá velikou část našeho dobrořečení.
Ježíšovo vyučování je geniální. Podobenství je modelem.
Kdo jednou slyšel Ježíšovo podobenství a výklad, porozumí mu (i analfabet).
Všichni tenkráte viděli a znali, jak roste obilí, každý pracoval na poli. [2]
Kdo nejde s dětmi nebo vnuky na pole a neprozkoumá s nimi kolik stébel a kolik zrn vyroste z jednoho zrna (to je důležitější než jít na pouť), zanedbává Ježíšův způsob vyučování.
O podobenství o rozsévači jsme vícekráte mluvili. (Viz „Poznámky“ minulých ročníků k 15. neděli v mezidobí.)
Poctivě se ptejme, jakého výnosu ze slova božího chceme dosáhnout? Podle péče, kterou slovu božímu věnujeme, se dočkáme velikosti úrody. Bůh nám slibuje velikou pomoc: „Kdo má, tomu bude dáno …
Na dvou příkladech z našeho života si můžeme všimnout výsledků našeho křesťanství.
Prvním příkladem je naše schopnost vzájemného porozumění a umění dobrého soužití.
Ve svém životě jsem potkal jen málo lidí ubližujících druhým vědomě.[3]
Většina lidí se snaží jednat dobře. Ale myslet něco upřímně a s nejlepším úmyslem ještě nemusí znamenat, že jednám vždy správně. Jenže vyslechnout opačný názor na mé jednání a přijmout, že jsem druhému ublížil, je obtížné. Mám přece jako farář, rodič, manžel, učitel… dobré úmysly.
Někdy šlápneme druhému na nohu, aniž jsme si toho všimli. Uznáme-li chybu, omluvíme-li se, může dojít k usmíření a nápravě. Snažíme-li se o poctivost a uvěří-li nám ten druhý, že jsme mu ublížili neúmyslně, mohou se zranění zahojit.
Jak se dobrat k poznání, kdy má pravdu ten druhý a kdy mám víc pravdy já? Není to snadné a samozřejmé. Však k tomu Ježíš stanovil přesné pokyny a pravidla. [4]
Vícekrát jsem se v kostele omlouval farníkům za své i nevědomé chyby. Omlouvám se i dnes. Těm, kterým jsem ublížil, se omlouvám a omluvím osobně.
Naše náprava křesťanů může začít jen u každého z nás. Jen když se budeme pečlivěji řídit Ježíšovým učením.
K posouzení velikosti úrody z božího slova si za druhý příklad vezměme úroveň našeho soužití v manželství a rodině.
Mnoho lidí se pohoršuje, že se polovina dnešních manželství rozpadne (rozpady párů bez svatby jsou ještě četnější).
Ale náš ideál křesťanského manželství je pouze pro některé: pro poučené a ty, kteří se touto cestou odvážně vydávají.
V dějinách lidstva tento model – manželství ve dvou a na celý život – nebyl obvyklý. Ani v současném světě většina manželů podle tohoto modelu nežije.
Nám Bůh ukázal tuto krásnou možnost a nabízí nám k tomu svou pomoc. My sami bychom si na tak náročný vztah netroufli. Proto na konci svatebního slibu prosíme: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Dosáhnou jej pouze pracovití a věrní božímu slovu.
Mnozí lidé západní kultury by si také přáli manželství s jedním partnerem, ale pokud se někdo neřídí božími pokyny, nebo křesťanskou (západní) kulturou, soužití, manželství se mu nemusí povést.
Ptám se snoubenců: „Kolik znáte manželství, o kterých byste mohli říci: Takové manželství bychom si přáli?“ (Nikdo neuvádí velké počty. Řeknou-li: „Třeba jako moji rodiče“, jsem velice potěšen.) [5]
Někteří lidé nevědí (ani od nás), že v Ježíši můžeme mít osobního přítele svého manželství (my jsme si jej vybrali za svého Učitele, Lékaře našich duší, Mistra a Supervizora našeho manželství).
Někteří se ohrazují: „Nemluv nám do života!“
Ti, kteří se pohoršují nad rozpadem manželství jiných lidí, se mohou ptát, jaké je jejich manželství...
Opět se – jako vícekrát v dějinách – pohoršujeme nad druhými a nehledáme chybu u sebe.
Církev dlouho a dlouho zanedbávala sociální otázku. [6]
Naši úctyhodní katoličtí předkové se místo péče o dělníky a chudé silně strašili zednáři. A nechali se přepadnout fašisty, nacisty a komunisty. Ti pak zničili, co se dalo.
Dnes jsem překvapen některými křesťany, kteří straší hnutím feministek a homosexuálů.[7]
Jak by feministky nebo homosexuálové (mimochodem vyšli z našich heterosexuálních rodin) mohli zničit naše rodiny? Čeho se bojíme? To tak málo důvěřujeme síle božího slova a boží pomoci?
Tisíce a tisíce Němců se za Hitlera zachovalo odvážně. Za komunistů jsme byli velice utiskovaní a mnoho lidí obstálo. I Ježíš říká, že zlo ohrožující nás zvnitřku, je nebezpečnější než zlo zvenku (srv. Lk 12,4
Ježíš o nás stále pečuje (při každém slavení jeho svatební hostiny – při Večeři Páně – jej prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše (našeho manželství) bude uzdravena.“ Pokaždé si můžeme odnést k promýšlení a osvojování do života další klenot životní moudrosti.
Příloha: Dobrořečení jako životní styl
[1] Ve zprávě o stvoření světa nestojí: „Na počátku“, ale „V hlavě (berašt) stvořil Bůh nebe a zemi“. V Prologu evangelia Janova zřejmě máme číst podobně. Počátkem slova je myšlenka – Logos.
Setkávání s Bohem je především skrze slovo. Ne skrze obraz. Bible je audio nikoliv video. Židovská kultura se snadno obejde bez obrazů, není jimi rozptylována; o to víc se snaží pečlivě naslouchat. Obraz není jednoznačný. Bible mluví pečlivě (nenechme se mást opačným tvrzením o rozporném biblickém vyjadřování, to jsou příliš rychlé soudy).
[2] Mnohá pole Ježíšovy doby a v tamější krajině vypadaly jinak než naše. Často byla kamenitá, skály někde vystupovaly, hlína u nich byla jen ve slabé vrstvě. Ruční setí nebylo tak přesné jako setí moderními stroji. Některá zrna dopadla na cestu, některá mezi kamení… v Izraeli vedle různého druhu trnitých keřů všude rostly jednoleté trnité keříky (dodneška jsou na políčkách beduínů vidět), které vyklíčí ze svých semen a svým objemem zaberou a zastíní velký prostor.
[3] V každé době se ale dost lidí nechává zmanipulovat propagandou, nekriticky poslouchá mocné a nechává se štvát proti těm, kteří jsou nespravedlivě označeni za „škodnou“ společnosti.
[4] Mt 5,23-24
[5] Při jedné z návštěv pani Dr. Jiřiny Prekopové u nás na faře jsem jí ptal: „Co mají dělat rodiče sedmnáctiletého syna, kterého očarovala starší žena nedobré pověsti (jíž se neodřekla) a on si ji chce vzít za manželku?“
„Ať rodiče posadí syna ke stolu“, pravila paní Dr. Prekopová, „a řeknou mu: ,Máme tě rádi, máme víc životních zkušeností než ty, tu ženu si neber.´ Ať to synovi řeknou jen jednou. Vícekráte ne.“
Vyprávěli jsme to známým manželům, byly u toho jejich dvě dcery okolo dvaceti let. Ty řekly: „Naší, prosíme vás, neříkejte nám takové rady jen jednou, ale desetkráte“.
My říkáme: „Pane Ježíši, prosím tě, říkej nám své rady stále“.
[6] Sociální encyklika „Rerum novarum“ vyšla se čtyřicetiletým zpoždění po Marxově „Kapitálu“. Váhavě a pomalu se její učení dotalo mezi lidi. Dělníky se nám nepodařilo podchytnout. „Dělničtí kněží“ byli Římem brzy zrušeni. Socialisté nás předběhli a komunisté se pak prolhanou propagandou o péči dělníků dostali k moci.
[7] Není těžké zjistit, jak mnoho jsme zůstali dlužní Ježíšovu učení o důstojnosti ženy, jak dlouho jsme ženám ubližovali a ponižovali je. S homosexuály jsme také jednali krutě. Když se feministky a homosexuálové dnes berou o svá práva a v ledasčem přehánějí (ale nedopouštějí se násilí, jakého jsme se na nich dlouho dopouštěli my), hlasitě proti nim křičíme. Neumíme si přiznat svou dějinnou vinu.
Kdybychom svým křesťanským životem ve společnosti získat větší vliv, případně většinu v parlamentu, mohly by některé zákony vypadat jinak. Zatím trapně a vztekle křičíme a poučujeme druhé, jak mají žít.
Když jsme se narodili, nic jsme neuměli. Ale skrze učení jsme mnohého dosáhli. Sám Bůh o nás svým slovem pečuje v nejširší míře.
Jdeme životem poprvé, učíme se „za pochodu“, děláme chyby. Bůh s tím počítá. Je si jistý svou péčí. Do manželství vstupují většinou lidé, kteří nikdy v manželství nežili. Bůh svěřuje děti rodičům, kteří nejsou profesionály (první dítě je pokusným králíkem) a děti přežijí.
Boha poznáváme především z naslouchání jeho slovům. (Srv. Řím 10,17
)
My sami bychom nepřišli na to, co nám Bůh zjevuje.
Vděčnost za Boží slovo zaujímá velikou část našeho dobrořečení.
Ježíšovo vyučování je geniální. Podobenství je modelem.
Kdo jednou slyšel Ježíšovo podobenství a výklad, porozumí mu (i analfabet).
Všichni tenkráte viděli a znali, jak roste obilí, každý pracoval na poli. [2]
Kdo nejde s dětmi nebo vnuky na pole a neprozkoumá s nimi kolik stébel a kolik zrn vyroste z jednoho zrna (to je důležitější než jít na pouť), zanedbává Ježíšův způsob vyučování.
O podobenství o rozsévači jsme vícekráte mluvili. (Viz „Poznámky“ minulých ročníků k 15. neděli v mezidobí.)
Poctivě se ptejme, jakého výnosu ze slova božího chceme dosáhnout? Podle péče, kterou slovu božímu věnujeme, se dočkáme velikosti úrody. Bůh nám slibuje velikou pomoc: „Kdo má, tomu bude dáno …
Na dvou příkladech z našeho života si můžeme všimnout výsledků našeho křesťanství.
Prvním příkladem je naše schopnost vzájemného porozumění a umění dobrého soužití.
Ve svém životě jsem potkal jen málo lidí ubližujících druhým vědomě.[3]
Většina lidí se snaží jednat dobře. Ale myslet něco upřímně a s nejlepším úmyslem ještě nemusí znamenat, že jednám vždy správně. Jenže vyslechnout opačný názor na mé jednání a přijmout, že jsem druhému ublížil, je obtížné. Mám přece jako farář, rodič, manžel, učitel… dobré úmysly.
Někdy šlápneme druhému na nohu, aniž jsme si toho všimli. Uznáme-li chybu, omluvíme-li se, může dojít k usmíření a nápravě. Snažíme-li se o poctivost a uvěří-li nám ten druhý, že jsme mu ublížili neúmyslně, mohou se zranění zahojit.
Jak se dobrat k poznání, kdy má pravdu ten druhý a kdy mám víc pravdy já? Není to snadné a samozřejmé. Však k tomu Ježíš stanovil přesné pokyny a pravidla. [4]
Vícekrát jsem se v kostele omlouval farníkům za své i nevědomé chyby. Omlouvám se i dnes. Těm, kterým jsem ublížil, se omlouvám a omluvím osobně.
Naše náprava křesťanů může začít jen u každého z nás. Jen když se budeme pečlivěji řídit Ježíšovým učením.
K posouzení velikosti úrody z božího slova si za druhý příklad vezměme úroveň našeho soužití v manželství a rodině.
Mnoho lidí se pohoršuje, že se polovina dnešních manželství rozpadne (rozpady párů bez svatby jsou ještě četnější).
Ale náš ideál křesťanského manželství je pouze pro některé: pro poučené a ty, kteří se touto cestou odvážně vydávají.
V dějinách lidstva tento model – manželství ve dvou a na celý život – nebyl obvyklý. Ani v současném světě většina manželů podle tohoto modelu nežije.
Nám Bůh ukázal tuto krásnou možnost a nabízí nám k tomu svou pomoc. My sami bychom si na tak náročný vztah netroufli. Proto na konci svatebního slibu prosíme: „K tomu mi dopomáhej Bůh.“
Dosáhnou jej pouze pracovití a věrní božímu slovu.
Mnozí lidé západní kultury by si také přáli manželství s jedním partnerem, ale pokud se někdo neřídí božími pokyny, nebo křesťanskou (západní) kulturou, soužití, manželství se mu nemusí povést.
Ptám se snoubenců: „Kolik znáte manželství, o kterých byste mohli říci: Takové manželství bychom si přáli?“ (Nikdo neuvádí velké počty. Řeknou-li: „Třeba jako moji rodiče“, jsem velice potěšen.) [5]
Někteří lidé nevědí (ani od nás), že v Ježíši můžeme mít osobního přítele svého manželství (my jsme si jej vybrali za svého Učitele, Lékaře našich duší, Mistra a Supervizora našeho manželství).
Někteří se ohrazují: „Nemluv nám do života!“
Ti, kteří se pohoršují nad rozpadem manželství jiných lidí, se mohou ptát, jaké je jejich manželství...
Opět se – jako vícekrát v dějinách – pohoršujeme nad druhými a nehledáme chybu u sebe.
Církev dlouho a dlouho zanedbávala sociální otázku. [6]
Naši úctyhodní katoličtí předkové se místo péče o dělníky a chudé silně strašili zednáři. A nechali se přepadnout fašisty, nacisty a komunisty. Ti pak zničili, co se dalo.
Dnes jsem překvapen některými křesťany, kteří straší hnutím feministek a homosexuálů.[7]
Jak by feministky nebo homosexuálové (mimochodem vyšli z našich heterosexuálních rodin) mohli zničit naše rodiny? Čeho se bojíme? To tak málo důvěřujeme síle božího slova a boží pomoci?
Tisíce a tisíce Němců se za Hitlera zachovalo odvážně. Za komunistů jsme byli velice utiskovaní a mnoho lidí obstálo. I Ježíš říká, že zlo ohrožující nás zvnitřku, je nebezpečnější než zlo zvenku (srv. Lk 12,4
).
Ježíš o nás stále pečuje (při každém slavení jeho svatební hostiny – při Večeři Páně – jej prosíme: „Pane, řekni jen slovo a má duše (našeho manželství) bude uzdravena.“ Pokaždé si můžeme odnést k promýšlení a osvojování do života další klenot životní moudrosti.
Příloha: Dobrořečení jako životní styl
[1] Ve zprávě o stvoření světa nestojí: „Na počátku“, ale „V hlavě (berašt) stvořil Bůh nebe a zemi“. V Prologu evangelia Janova zřejmě máme číst podobně. Počátkem slova je myšlenka – Logos.
Setkávání s Bohem je především skrze slovo. Ne skrze obraz. Bible je audio nikoliv video. Židovská kultura se snadno obejde bez obrazů, není jimi rozptylována; o to víc se snaží pečlivě naslouchat. Obraz není jednoznačný. Bible mluví pečlivě (nenechme se mást opačným tvrzením o rozporném biblickém vyjadřování, to jsou příliš rychlé soudy).
[2] Mnohá pole Ježíšovy doby a v tamější krajině vypadaly jinak než naše. Často byla kamenitá, skály někde vystupovaly, hlína u nich byla jen ve slabé vrstvě. Ruční setí nebylo tak přesné jako setí moderními stroji. Některá zrna dopadla na cestu, některá mezi kamení… v Izraeli vedle různého druhu trnitých keřů všude rostly jednoleté trnité keříky (dodneška jsou na políčkách beduínů vidět), které vyklíčí ze svých semen a svým objemem zaberou a zastíní velký prostor.
[3] V každé době se ale dost lidí nechává zmanipulovat propagandou, nekriticky poslouchá mocné a nechává se štvát proti těm, kteří jsou nespravedlivě označeni za „škodnou“ společnosti.
[4] Mt 5,23-24
; Mt 7,1-5
; Mt 18,15-17
; Lk 17,3b-4
[5] Při jedné z návštěv pani Dr. Jiřiny Prekopové u nás na faře jsem jí ptal: „Co mají dělat rodiče sedmnáctiletého syna, kterého očarovala starší žena nedobré pověsti (jíž se neodřekla) a on si ji chce vzít za manželku?“
„Ať rodiče posadí syna ke stolu“, pravila paní Dr. Prekopová, „a řeknou mu: ,Máme tě rádi, máme víc životních zkušeností než ty, tu ženu si neber.´ Ať to synovi řeknou jen jednou. Vícekráte ne.“
Vyprávěli jsme to známým manželům, byly u toho jejich dvě dcery okolo dvaceti let. Ty řekly: „Naší, prosíme vás, neříkejte nám takové rady jen jednou, ale desetkráte“.
My říkáme: „Pane Ježíši, prosím tě, říkej nám své rady stále“.
[6] Sociální encyklika „Rerum novarum“ vyšla se čtyřicetiletým zpoždění po Marxově „Kapitálu“. Váhavě a pomalu se její učení dotalo mezi lidi. Dělníky se nám nepodařilo podchytnout. „Dělničtí kněží“ byli Římem brzy zrušeni. Socialisté nás předběhli a komunisté se pak prolhanou propagandou o péči dělníků dostali k moci.
[7] Není těžké zjistit, jak mnoho jsme zůstali dlužní Ježíšovu učení o důstojnosti ženy, jak dlouho jsme ženám ubližovali a ponižovali je. S homosexuály jsme také jednali krutě. Když se feministky a homosexuálové dnes berou o svá práva a v ledasčem přehánějí (ale nedopouštějí se násilí, jakého jsme se na nich dlouho dopouštěli my), hlasitě proti nim křičíme. Neumíme si přiznat svou dějinnou vinu.
Kdybychom svým křesťanským životem ve společnosti získat větší vliv, případně většinu v parlamentu, mohly by některé zákony vypadat jinak. Zatím trapně a vztekle křičíme a poučujeme druhé, jak mají žít.