Jiří Doležal: Jak vznikalo Matoušovo evangelium

Evangelium, jak je napsal Matouš, je sestaveno ze tří pramenů: největší část zhruba jednu polovinu tvoří evangelium Markovo, od něhož Matouš převzal i osnovu (J.Mrázek: evangelium Matoušovo je reinterpretace Markova evangelia ; D.J.Harrington: Matouše lze považovat za revizi či za 2. vydání Marka).

Tím druhým pramenem je sbírka Ježíšových výroků, která už v nejranější době kolovala v ústním nebo písemném podání. Obsahovala Ježíšova slova, kratší nebo delší jeho výroky a některá podobenství. Čerpal z ní Matouš i Lukáš, nikoli Marek. Matouš tu nacházel látku, kterou zapracoval do svých pěti rozsáhlých souborů Ježíšových řečí. Zvláštností této sbírky je, že neobsahovala žádná vyprávění o Ježíšových činech, ani jeho příběh pašijní a velikonoční. Kdo by znal jenom tuto sbírku nebo se jen s ní spokojil , ten by znal a uznával pouze Ježíše jako učitele mravnosti.

Třetím pramenem byl Matoušův vlastní zdroj, odkud pocházejí látky, které nacházíme jen u Matouše, nikoli u Marka nebo u Lukáše. Mezi nejznámější z těchto látek, které zaznamenal pouze Matouš, patří příběh Ježíšova narození příběh mudrců /k. 1-2/, příběh o tonoucím Petrovi /14,28-31/, o Petrovi jako skále, na níž Ježíš zbuduje svou církev /16,18/, dále některá podobenství, z nichž jmenuji podobenství o koukoli mezi pšenicí /13,24-30/, o nemilosrdném služebníku /k. 18/ a o posledním soudu, při němž každý dostane otázku: Co jste učinili jednomu z těchto bratří mých nejmenších? /k. 25,40/. Tyto jen Matoušovi vlastní látky tvoří zhruba čtvrtinu jeho spisu, zbývající čtvrtina pochází z již zmíněné sbírky Ježíšových výroků.

V textu tohoto evangelia není nikde výslovně napsáno, že jeho autorem je muž jménem Matouš. To je řecká podoba hebrejského jména, které znamená dar Hospodinův , Marek v 2. kap. /13-17/ vypráví o tom, jak si Ježíš za učedníka povolal celníka, který se podle Marka a Lukáše jmenoval Levi a byl to syn Alfeův. Když však tentýž příběh vypráví první evangelista, dostává Ježíšem povolaný celník jméno Matouš. To mohlo vést k tomu, že po něm bylo pojmenováno první evangelium. (Snad v tom mohla určitou roli hrát i ta okolnost, že v tomto evangeliu celníci stojí těsně vedle pohanů /18,17/, a že evangelium, které dostalo jméno právě po Matoušovi, se zasloužilo o to, že křesťanská misie nezůstala omezena jen na Izrael /na Židy/, ale byly jí otevřeny dveře i k pohanům. Matoušovo evangelium přece končí příkazem Vzkříšeného Jděte ke všem národům a získávejte mi /zde/ učedníky! /28,19/. Matoušovo ev. má celkem 28 kapitol a je tím nejdelším sepsáním evangelia. V současném novozákonním bádání převládá konsensus o tom, že Mtev bylo sepsáno po r. 80 někde v prostoru Syrie /ev Mk: po r. 70, EvLk: kolem r. 80, evJana kolem r.100 informace z P.Pokorného, Úvod do NZ 1993/.

Starozákonní citáty u Matouše

Významnou Matoušovou zvláštností, která si zaslouží být zmíněna, jsou Matoušovy četné citáty Starého zákona. Je jich /v podobě doslovných citátů nebo jen pouhých narážek/ kolem stovky. Z nich opět zvláštní skupinu tvoří tzv. citáty naplnění /nebo také reflexní citáty/, kterých je celkem deset jsou opět vlastní jen Matoušovi a zvažují, jak se v Ježíši plní, co Hospodin připravoval v příbězích svého vyvoleného lidu izraelského. Už Ježíšovo početí a narození probíhá podle proroky ohlášeného uložení /plánu/ Božího. Matouš to uvádí slovy Toto vše se stalo, aby se splnilo, co Hospodin řekl ústy proroka:

Hle, panna počne a porodí syna a dají mu jméno Immanuel, tj. přeloženo Bůh s námi /= Mt 1,2 = Iz 7,14/.

Tak potom i cesta právě narozeného Mesiáše krok ze krokem probíhá tak, aby se splnilo, co je řečeno ústy proroků: že se Ježíš narodí v Betlémě, že s rodiči utíká do Egypta a odtud se vrací do Nazareta atd. Zkrátka: Matouš se velice často častěji než ostatní evangelisté odvolává na Starý zákon. Tím chce svým židovským čtenářům dokázat, že Ježíš, kterého oni zavrhli a ukřižovali, je ten písmy Zákonem a proroky zaslíbený Mesiáš, syn Davidův. A svým křesťanským čtenářům chce Matouš dokázat, že křesťanská církev má právo na svatá Písma lidu Staré smlouvy a že v nich má vidět zjevení toho Boha, který je Otcem našeho pána Ježíše Krista. To bylo třeba prosadit a zabezpečit, vždyť nedlouho potom, co Mt sepsal své evangelium, /kol.r.140/, vystoupil první velký křesťanský heretik, MARKION, který odmítl Starý zákon jako knihu výlučně židovskou.

Jak si Mt, jako autor sepsání evangelia, počínal?

Řekli jsme, že čerpal ze tří pramenů, tím však rozhodně nemá být řečeno, že je pouze mechanicky opisoval. (Pak by nemohly vzniknout tak nápadné odlišnosti např. mezi jeho a Lukášovou verzí: Lk 6,17: Ježíš na rovině zůstal stát a řekl: Blaze vám chudí, nebo vaše je království Boží , zatímco Mt 5,1: Ježíš vystoupil na horu a učil je Blahoslavení chudí duchem, nebo jejich je království nebeské .) Pozorným čtením se ukáže, že Mt lásku, kterou shromažďoval, po svém pořádal, členil a upravoval tak, aby evangelium jím sepisované aktuálně odpovídalo na poměry, otázky a zápasy, jimiž církev v jeho době a v prostoru, kde Mt působil, procházela. Současně však Mt usiloval, aby jeho sepsání co nejpřesněji odpovídalo tomu, co předvelikonoční i Vzkříšený Ježíš činil a učil. (Stejně jako ostatní evangelisté není Mt pouhým sběratelem a tradentem, nýbrž i theologicky pracujícím redaktorem svého sepsání evangelia.) Všimneme si nyní ještě některých dalších charakteristických rysů Matoušova podání evangelia.

Pět velkých Ježíšových řečí

To, co na první pohled zaujme a čím se Matouš od ostatních evangelistů liší, jsou jeho rozlehlé kompozice Ježíšových řečí. Je jich celkem pět a jsou to tyto celky:

Kap. 5-7: tzv. Ježíšovo horské kázání. Je adresování zástupům a obsahuje pravidla, jimiž se ve svém životě Ježíšovi učedníci řídí. Kap.5 začíná osmi blahoslavenstvími, za nimiž následuje šest tzv. antithezí, z nichž každá začíná formulí: Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům /předkům/, já však vám pravím (Ježíš zde proti starozákonním přikázáním staví své výroky.) Jinak: Ježíš se zde konfrontuje s mojžíšovským Zákonem a radikalizuje jeho přikázání. Jsou to:
antitheze: nezabiješantitheze nezcizoložíšantitheze: o rozluceantitheze: o přísaháníantitheze: o odpláceníantitheze: o lásce k nepřátelům
Kap. 6: obsahuje matoušovské znění modlitby Páně a povzbuzení: Nemějte starost o svůj život! + shrnutí: Hledejte nejprve království nebeské .!

Kap. 7: obsahuje shrnutí kázání horského ve zlatém pravidlu : Jak byste chtěli, aby lidé jednali s vámi, tak ve všem jednejte s nimi, v tom je celý Zákon i proroci.

2.aglomerace: Kap. 10: o vyslání misionařících učedníků a jejich údělu

3.aglomerace: Kap. 13: 7 podobenství, nejznámější o rozsévači /společné všem třem synoptikům/ a nejzajímavější o koukolu mezi pšenicí

4.aglomerace: Kap. 18: řády církevního života + podobenství o nemilosrdném služebníku /Mt originál/

5.aglomerace: Kap. 23-25, Kap. 23: sedmkrát Běda! proti zákoníkům a farizeům; Kap. 25: podobenství o deseti drůžičkách, o hřivnách a posledním soudu

Matoušův důraz na Zákon a jeho plnění

To další, co při čtení a naslouchání Matoušovu evangeliu nemůžeme přeslechnout, a co je jeho specifikem, je jeho důraz na Zákon a jeho plnění. Zákon Staré smlouvy je pro Ježíše vyjádřením, proklamací Boží vůle, na jejímž bezpodmínečném plnění Ježíš trvá: Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Zákon nebo Proroky, nepřišel jsem zrušit, ale naplnit /Mt 5,17/, vyhlašuje Ježíš na počátku svého horského kázání, protože se někteří jeho posluchači nebo dokonce někteří z jeho učedníků mylně domnívali, že Ježíš Starý zákon suspendoval /anuloval, derogoval/. Plněním Zákona - po způsobu farizeů a zákoníků - však Ježíš odmítá mechanické a úzkostlivé zachovávání jednotlivých přikázání a zákazů (plnění kvůli plnění), což se stalo těžkým břemenem /Mt 23,4, farizejské židovství Ježíšovy doby znalo 613 přikázání, 248 příkazů a 365 zákazů/. Ježíš rozpoznal a stanovil obsah a intenci Zákona v onom Zlatém pravidle /Mt 7,12/ a hlavně v dvojpřikázání lásky, které je vystižením a shrnutím Zákona i proroků: Mt 22,37-40. Stejným směrem Mt ukazuje, když ve svém sepsání hned dvakrát nechá Ježíše citovat Oz 6,6: Milosrdenství chci a ne oběti! . Kdo činí milosrdenství, ten činí Boží vůli, ten plní Zákon. Zbožnost poslušného učedníka nezáleží v pěstování osobní spirituality, ani jen v účasti na liturgii /bohoslužbě/ církve / Ne každý, kdo mi říká: Pane, Pane, vejde do království nebeského Mt 7,21/. Spravedlnost, která je hojnější než spravedlnost farizeů a zákoníků /Mt 5,20/ záleží v milování Boha a bližního. Tato láska ovšem není záležitost náboženského sentimentu: tato láska se realizuje v činech milosrdenství. Těch elementárních skutků milosrdenství, na které se bude ptát poslední Soudce, je šest: dát jíst hladovějícímu napojit žíznivého prokázat pohostinství obléci nahého navštívit nemocného navštívit uvězněného /Mt 25,31-46/.

Ještě jednou: kdo čte a pozorně naslouchá evMt, nemůže přeslechnout, že se tu velmi silně ozývají /silněji a častěji než u ostatních evangelistů!/ výzvy, apely, imperativy, naléhavá, až hrozivá varování před posledním soudem. Nestačí Boží vůli znát, je třeba ji plnit, nestačí Ježíši naslouchat, je třeba nést ovoce, činy prokazovat poslušnost. Do této souvislosti patří další Matoušova specialita: podobenství o svatebním šatě /Mt 22,11-13/, které ostatní evangelisté neznají /čti v.11-14/. Slyšíte to? To je ten Matoušův speciální akcent: Ježíš k sobě zve všechny, pro všechny je u něj dost místa, ale pozvání zavazuje k novému životu: je třeba odložit starý šat, skoncovat se starým způsobem života, a obléci šat nový přiměřený svatební hostině tj.: je nezbytné žít přiměřeně přicházejícímu nebeskému království, tj. v souladu s Boží vůlí, jak ji prezentuje Ježíš.

Konečně: to se ozývá i z misijního příkazu vzkříšeného Krista: Jděte ke všem národům a získávejte si učedníky, křtěte je a učte je, aby zachovávali všecko, co jsem vám přikázal! /Mt 28,19-20/. To, co Ježíš přikázal především ve svém horském kázání je určeno pro všechny lidi a národy a podle toho se bude rozhodovat o osudu všech lidí a národů a generací na posledním soudu. Náplní misijního poslání církve není tedy jen oznamovat všem lidem, že Bůh pro ně připravil spásu, záchranu ve svém Synu Ježíši Kristu, nýbrž že jim současně nabízí změnu života, nový život v poslušnosti Ježíšových přikázání.

Ještě jednou: kdo pozorně čte evMt a slyší odtud ten silný a stále opakovaný důraz na poslušnost a činění Boží vůle, ten se dříve nebo později zeptá:

Kde vlastně u Matouše zní evangelium?

Evangelium jako potěšující zvěst o Boží lásce, ne pouze, co Bůh vyžaduje od nás, ale předně, co Bůh ve svém milosrdenství učinil pro nás, jak to slyšíme v podání ostatních evangelistů, u Jana i u Pavla. To je oprávněná otázka. V dějinách církve bylo a stále je dost takových, kteří v Matoušové podání evangelia vidí azethizované evangelium, v Ježíši učitele ethiky /mravnosti/, který nás učí, jak máme správně žít. Ježíš v tomto vydání je pak rigorózní, autoritativní učitel a náročný Soudce. (Ježíš jako Spasitel hříšníků, Beránek Boží, který snímá hřích světa ustupuje do pozadí nebo se zcela ztrácí.)

Všem, kteří při četbě evangelia podle Matoušova podání narazí na problémy, je třeba povědět, že Matoušovo evangelium je třeba číst v celém kontextu, tj. v souvislosti. U Matouše není možné vytrhávat a izolovaně zkoumat jednotlivá themata, perikopy nebo dokonce jednotlivé verze.

Tak je třeba stále si stavět před oči, jek Matouš své sepsání začíná a končí: Mt 1,23: Narozenému synu dají jméno IMMANUEL = Bůh s námi (to hudebně pověděno předznamenání celého Matoušova díla, kdo na ně nedbá, čte falešně!) A doprostřed svého sepsání Mt klade Ježíšovo ujištění: Kde jsou dva nebo tři shromážděni ve jménu mém, tak jsem já uprostřed nich /Mt 18,20/.

A k tomu aby byl vytvořen celý nezanedbatelný rámec patří jako finále slavné ujištění Vzkříšeného: A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání věků /Mt 28,20/. To, co si odtud jako veledůležitou a nepřeslechnutelnou zvěst máme zapamatovat, je toto: Bůh nečekal a nečeká, až my se za ním vydáme a až my budeme s Ním. Bůh se sám ze své iniciativy ve svém Synu Ježíši vydal za námi a pro nás se jednou provždy a neodvolatelně stal Immanuelem, Bohem s námi (a nikdy již se nestane Bohem bez nás nebo dokonce Bohem proti nám.) Dříve než jsme my opustili své rybářské sítě a svou celnici, a stali se Ježíšovými učedníky, byl tu Bůh jako Immanuel. To je podle Matouše dobrá zpráva pro nás a pro všechny národy až do skonání věků!

Ale ovšem: Všichni, jimž se Bůh stal Immanuelem, jsou naléhavě vyzváni, aby činili jeho vůli, při čemž i ten nový život v poslušnosti Ježíšových přikázání je darem toho Immanuele, který nechce, abychom svůj život prožili v ustavičném strachu o sebe a abychom jej prožili nadarmo v sobecké sebelásce.

Vrátíme se ještě k otázce, jaké jsou další charakteristické znaky Matoušova sepsání evangelia. Patří k ním jistě také tato Matoušova specialita: Matouš ve svém podání nechává vedle sebe stát kontrastní látky. Co tím míním? Matouš zaznamenává různá až protikladná řešení určitých, často velmi významných themat. Ještě je třeba dodat: Matouš se ty protiklady nepokouší harmonizovat, uvést je v nějaký čtenářům přijatelný a srozumitelný soulad.

Zvolil jsem pro vás aspoň tyto příklady:

V Mt 16,19 předává Ježíš tzv. moc klíčů Petrovi slovy: Dám ti klíče království nebeského a co svážeš na zemi, bude svázáno v nebi a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno v nebi. Podle Mt 18,18 však Ježíš tutéž moc klíčů předává celé církvi: Amen, pravím vám, cokoli svážete na zemi, bude svázáno na nebi, a cokoli rozvážete na zemi, bude rozvázáno na nebi . Jak to tedy je, zeptá se pozorný a nezaujatý čtenář? Kdo tedy má moc odpouštět nebo neodpouštět hříchy a rozhodovat o tom, které učení je v církvi přípustné a které zakázané?

Druhý příklad je opět z kap. 18. Tam je ve verši Mt 18,17 přikázáno exkomunikovat hříšníka, který po jednom i druhém napomenutí zatvrzele trvá ve svém hříchu. Zatímco ve verších těsně předcházejících /Mt 18,10-14/ Ježíš přikazuje vytrvale hledat byť jen jednu ze sta zbloudilou ovci tak dlouho, dokud nebude nalezena a navrácena. A ve verších těsně následujících /Mt 18,21-22

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 24. neděle v mezidobí (A) (Bible na neděli) 24. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 24. neděle v mezidobí (A) (Bible na neděli) 24. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 24. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

/ Ježíš /právě Petrovi( přikazuje odpouštět sedmdesátkrát sedmkrát, tedy neomezeně, a pak ještě následuje jen Matoušem zaznamenané podobenství o nemilosrdném služebníku, připomínající, že všichni jsme zavázáni odpustit našim bližním jejich provinění, která jsou vždycky nesrovnatelně menší než provinění, která Bůh odpustil nám. Smí tedy církev provádět exkomunikaci, smí někoho vyloučit ze svého společenství a tak s ním skoncovat?

Třetí, ale zdaleka ne poslední příklad Matoušových nesrovnalostí: podle Mt 10,5-6 a Mt 10,23 přikazuje Ježíš učedníkům, které posílá kázat a uzdravovat, toto: Na cestu k pohanům nevstupujte, do samarské obce nechoďte, jděte raději ke ztraceným ovcím z lidu izraelského! A kananejskou /tedy: pohanskou/ ženu, která jej opakovaně prosí o slitování pro svou dcerku, Ježíš příkře odmítne slovy: Jsem poslán jen ke ztraceným ovcím z lidu izraelského /Mt 15,21-24/. Tomu rozumíme tak, že Ježíšova mise a misijní poslání jeho učedníků je striktně omezeno na lid izraelský, na Židy. Ale co potom znamená příkaz vzkříšeného Křista apoštolům: Jděte ke všem národům a získejte mi učedníky, křtěte ve jméno Otce, i Syna i Ducha svatého ? Zde misijní poslání apoštolů dostává univerzalistický rozměr. Není tu nepřekonatelný rozpor? Na tuto naši otázku nám Matouš nedá přímou odpověď. Takže se můžeme jenom ptát: jsou tyto protikladné látky odrazem rozporů, které vládly v církvi, v níž Matouš sepisovat evangelium, rozporů, které Matouš nemohl popřít ani zamlčet a které se proto rozhodl zapsat vedle sebe?

Navzdory tomu, co jsme právě pověděli, musíme konstatovat, že na poč. 2. st. už bylo Matoušovo evangelium přijato a uznáno a na první místo postaveno celou ekumenickou církví, která byla vytvořena převážně z pohanů, kteří přijali spásu v Kristu a byli pokřtěni a do církve začleněni. A od té doby bylo Matoušovo evangelium nejuznávanějším a směrodatným evangeliem. Proč? Patrně proto, že obsahovalo všechno, co církev potřebovala pro svůj vnitřní život a pro plnění svého celosvětového misijního poslání. Zde Matoušovo evangelium mohlo dobře sloužit zvl. účelům katechetickým a současně bylo evangeliem, které hlasitěji než ostatní burcovalo už etablovanou církev, v níž vystydala první láska /Mt 24,10/, jíž hrozilo, že bude zapomenuto bratrstvo všech a že se hegemonisticky prosadí hierarchické tendence, a konečně že v církvi začne převažovat snaha učinit z ní výběrovou, elitářskou instituci skládající se ze samých perfektních členů.

Tím se dostáváme k dalšímu Matoušovu specifiku. Týká se právě otázek církve: kdo podle Mt tvoří Kristovu církev a kdo v ní má přední postavení, kdo si v církvi zaslouží nejpřednější zájem? Je třeba předeslat, že Mt vskutku církvi věnuje větší zájem než ostatní evangelisté. On jediný užívá mezi všemi evangelisty výraz EKKLÉSIA, česky: církev /Mt 16,18 a Mt 18,17/. My na tomto místě když se chceme od Matouše dovědět o církvi něco specifického, musíme dát zaznít originálním slovům Ježíšovým, která nacházíme jen u Mt: Ježíš se v nich zastává nepatrných učedníků /řecky: MIKROI/ Mt 10,42.

A Mt 18,4: Kdo se pokoří a bude jako dítě, ten je největší v království nebeském . A v téže kapitole ve v.10, Ježíš své učedníky napomíná: Mějte se na pozoru, abyste nepohrdali jedním z těchto nejmenších /MIKROI/. A v tom již zmíněném finálním podobenství o posledním soudu /Mt 25,31-46/ se Ježíš přímo ztotožňuje se strádajícími bezdomovci a nemocnými a vězni a nazývá je svými nepatrnými bratry /v řečtině: ELACHISTOI = nejmenší/ = v.40. To se vskutku nedá v Matoušovi přeslechnout. Nejbližší Ježíšovu srdci nejsou hierarchové ani charismatici, nýbrž ti nejbezvýznamnější a strádající, kteří bývají v církvi snadno přehlíženi, odstrkováni, jak se dnes říká: marginalizováni. Podle Ježíše však právě jejich andělé jsou neustále v blízkosti Ježíšova nebeského Otce . Proto: Běda, tomu, kdo by jimi pohrdal! /Mt 18,10/. Ještě jednou: církev podle Mt není elitářským spolkem perfektních křesťanů. Své místo v ní mají ti, kdo se nemohou vykázat svými náboženskými výkony a svým postavením.

To lze konečně vyslechnout i z onoho také již vzpomenutého podobenství o koukoli mezi pšenicí, které opět zaznamenal jen Matouš 13,24-30. Mezi zasetou pšenicí nepřítel v noci zasel plevel, a sluhové hospodářství pohotově nabízejí řešení Máme jít a plevel vytrhat? /v.29/. To Pán odmítne: Nechte, ať spolu roste obojí až do žně! /v.30/. Odtud je patrná tendence dělat v církvi pořádek a zbavovat jí plevele tedy jak jsme slyšeli exkomunikovat, vylučovat ty, které my považujeme za plevel . Podle Matouše však církev je a až do posledního soudu zůstane tím, čemu se v dogmatické tradici říká CORPUS MIXTUM, tedy nikoli pospolitost výběrová, nýbrž společenství provinilých a bloudících. Tedy církví, v níž o tom, kdo k ní patří, nerozhodují s definitivní platností žádné lidské instance, protože to zůstává jedině v kompetenci jejího Pána, který je a bude poslední Soudce. Zajisté že přitom platí Ježíšova slova ze závěru kázání na hoře Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský otec! /Mt 5,48/. Jak však potom máme rozumět té vyžadované dokonalosti? V tom nám zase pomůže Lukáš, který totéž Ježíšovo slovo tlumočí pro nás srozumitelněji: Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec /Lk 6,36/.

Úplně na závěr obrátím vaši pozornost k Ježíšovu slovu z Mt 13,53:

Proto každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.

Většina vykladačů má za to, že toto Ježíšovo slovo Matouš vztahuje na sebe, že je to něco jako šifra, nebo signum znamení či podpis, který malíři umisťovali někam do roku svého díla. Matouš se tu nepřímo představuje jako židovský zákoník tedy: židovský rabín , který konvertoval ke křesťanství /srov. Sk 15,5/. Ano, Matouš je odborně vzdělaný bohoslovec, vykladač Písem v nebeském království, tedy u nohou Ježíšových, však trvale zůstává učedníkem. Svou úlohu vidí v tom, že vynáší z podkladu Písem a z tradice o Ježíši, věci nové i staré, ale předkládá to všechno svým čtenářům tak, aby je srozumitelně oslovil v jejich situaci, tedy situaci, v níž se Matoušova židokřesťanská církev otvírala církvi obecné.

Text přepsala do elektronické podoby Kamila Šislerová