Jan Franc: Desatero

Autor: Pondělní večery - texty z přednášek
Originál textu najdete na serveru vecery.dohloubky.cz
Výklad knihy Alfreda Schillinga

Datum: 13. 11. 2006


V rámci Pondělních večerů jsme si povídali o knize německého teologa Alfreda Schillinga, která je neobyčejně zajímavá. Je zajímavá především proto, že Schillingův pohled na biblický text Desatera (doslova „deseti slov“, jak říká bible) se pro většinu z nás liší od zkušenosti, kterou v sobě máme od doby, kdy jsme se s ním seznámili - obvykle už v dětství. Ale tento text je určen především pro dospělé lidi a je základem morálního kodexu každého člověka, který nechce doplatit na to, že nebude respektovat řád stvoření. Vždyť jde o slova ověřená tisíciletými zkušenostmi celého kulturního lidstva.

Autor zdůrazňuje, že Desatero není soubor přikázání, která člověku nařizuje Bůh a jejichž plnění tentýž Bůh kontroluje s případnými připravenými tresty. Naopak, Bůh, který člověka nesmírně miluje, mu dává rady, jak v životě nenarazit na situace, které by člověku způsobovaly bolest a problémy.

Biblický text začíná připomínkou události, kdy Bůh zachránil Izraelity z egyptského otroctví a nesvobody a také další text vypovídá o jeho starostlivém a láskyplném jednání. Bůh, který se o nás stará, nechce, abychom trpěli pro svoji nevědomost a ukazuje cestu životem. Desatero je zcela základní ukazatel na naší cestě. Je třeba přehodnotit v sobě dojem, že Bůh Starého Zákona je přísný a trestající, člověku vzdálený pozorovatel, který lásku a milosrdenství projevuje jen vůči „spravedlivému“. Takový pohled je stresující, protože skutečná spravedlnost je pro nás něčím nedosažitelným. Ale Bůh je jiný. Nehodnotí náš „výkon“ jak dodržujeme přikázání, ale mluví o tom, že lidi zachraňuje a vysvobozuje. To vše ale znamená, že jde o slova opravu velmi závažná.

Kniha pokračuje tím, že jednotlivá přikázání analyzuje a poukazuje na časté omyly v myšlení lidí, jak je chápou.

Často je Desatero nesprávně děleno na přikázání ve vztahu k Bohu (mluví se o prvních třech) a na na dalších sedm, která se údajně týkají vztahů k lidem. Autor však připomíná, že Bůh sám pro sebe nenárokuje naprosto nic. Bůh nám nedává Desatero jako přikázání, kterými by něco vyžadoval pro sebe, ale chce chránit právě člověka. Proto se všechna přikázání týkají především nás. Bůh nás ve své lásce upozorňuje na chvíle, ve kterých můžeme dělat chyby s dalekosáhlými negativními následky.

Také proto první přikázání („nebudeš mít jiného Boha“) nemluví o Boží „ješitnosti“ a vyžadování úcty, ale mluví o správném systému hodnot. Tedy o hodnotách, které je potřeba v životě mít, pokud nechceme měnit hodnotné za nehodnotné.

Bůh je někým jiným, než tím, co si po tím slovem my lidé obvykle představujeme. Poznáváme ho jedině tehdy, když skutečně zažíváme jeho přítomnost. Pokud zažijeme v životě něco hezkého, pocit štěstí, vyrovnanosti, radost z fungujícího společenství, setkáváme se s Bohem. Takový zážitek může proměnit pořadí našich hodnot. Cítíme, že je to pro nás důležité a že to náš život obohacuje a nechceme to opouštět.

Bůh nám tedy v prvním přikázání připomíná, že ho poznáme jedině skrze lásku. Nejde tu tedy o Boha, který se dožaduje, aby byl zařazen na správné místo v hodnotovém systému. Jde o člověka, aby jeho život neskončil na smetišti, zcela ochuzeném o radost z krásného světa. Ostatně, devastace životního prostředí je jen jedním z důsledků porušení prvního přikázání. Bůh nám radí, jak se takové život ohrožující chybě vyhnout.

Dalším obvyklým chybným pohledem je chápání druhého přikázání – „nezobrazíš Boha, nebudeš se žádnému takovému obrazu klanět“. Toto přikázání jsme z katechezí prakticky vyloučili a počet Desatera o něj snížili. Aby počet byl zachován, rozdělili jsme poslední přikázání na dvě. A přitom obrazy Boha, které si ve své mysli a ve svém nitru vytváříme a malujeme jsou velmi špatnou podobou našeho Boha, jaký skutečně je. Již byla řeč o představě Boha kontrolujícího a trestajícího člověka, v souvislosti se zachováváním přikázání. A jak často se této zrůdné představě klaníme, že jsme schopni Bohu upřít jeho milosrdenství a lásku k člověku! Je třeba vědět, že žádný obraz, který v protikladu k druhému přikázání vytvoříme, není pravdivý a nesmíme jej za pravého Boha zaměnit. Často snadno tuto chybu děláme a přikázání nevytvářet obrazy a neklanět se jim nerespektujeme. Šli jsme tak daleko, že jsme toto přikázání úplně vypustili a přestali ho citovat.

Třetí přikázání je vlastně upozorněním, že bychom neměli chtít s Bohem manipulovat s použitím magie, donucovat jej k něčemu zneužitím jeho JMÉNA. To je pro člověka také velmi důležité. Vždyť chtít manipulovat Bohem může jen vést k tomu, že si člověk způsobí velkou bolest a újmu, když zachází se silami, kterým nerozumí, nechápe je a které ho mohou i velmi citelně poškodit.

Čtvrté přikázání - zachovávat sváteční den jako den odpočinku - je velikým darem pro člověka. Jak úžasným ziskem pro celé lidstvo je existence neděle! Máme tak všichni možnost si odpočinout! Text bible vůbec nemluví o povinnosti návštěvy kostela či jiného bohoslužebného shromáždění. To, že my spojujeme odpočinek s bohoslužbou, je jen výraz toho, že odpočívat ve společenství těch, kteří chtějí Boha chválit za jeho dobrotu a věrnost, je pro nás radostí a něčím mimořádně milým. Jde o Boží dar pro nás, lidi, ne že my bychom snad mohli Bohu něco skutečně hodnotného přinést. Jen Boží dobrota, láska a otcovská (mateřská) shovívavost pozvedá v jeho očích náš pokus jej obdarovat na skutečnou hodnotu.

Ctít otce a matku je připomenutí v první řadě pro dospělého člověka. Jak rádi a často tuto povinnost vkládáme jen na děti a v dospělosti máme za to, že se nás to již netýká. A právě u tohoto přikázání jsme přímo ohroženi na vlastním životě, když jej nerespektujeme. Naše děti vidí náš příklad, který táhne víc, než všechna dobře míněná výchovná slova. Je-li tím příkladem jednání, které staré rodiče úctou k nim nenaplňuje, jak můžeme očekávat, že až my budeme staří, budou se naše děti o nás starat a pečovat o nás? A je možné, že bez jejich péče a starosti se vůbec neobejdeme a náš další život na tom bude zcela mechanicky záviset. Jak by ostatně vypadal náš svět, kdybychom se nesnažili s čistým svědomím jít dětem dobrým příkladem? Zde je ohrožení na životě pro každého, kdo přikázání nezachovává, zcela zřejmé.

Přikázání „Nezabiješ“ je třeba chápat pouze ve smyslu zákazu vraždy druhého člověka. Dekalog je zaměřen na opravdu základní situace, které lidstvo ohrožují. Rozhodně biblický text neřeší na tomto místě otázky zabití zvířete nebo neúmyslné zabití jiného člověka. Problém zabití – neúmyslného usmrcení – řeší bible na jiných místech a není tento problém zařazen mezi deset nejzávažnějších modelů. Jde skutečně jen o úmyslnou vraždu, která je právě kvalifikována, jak obzvláště zavrženíhodný čin, podobně jako další, v Desateru uvedné zločiny. Bible tak nepřímo klade důraz na to zlé, co vychází z nitra člověka a zásadním způsobem ho poškozuje.

Další dvě přikázání se zdánlivě opakují na konci Desatera. To však není správně pochopeno, protože Destero řeší nejdůležitější orientační body a to geniálním pohledem. Jakékoliv zdvojení, případně zabývání se věcmi, které nejsou zcela základním nasměrováním našeho úsilí o kvalitní vývoj, do Desatera nepatří.

Příkaz „Nesesmilníš“ se jednoznačně týká jen cizoložství. Jiné sexuální prohřešky opět řeší bible na jiných místech, zde jde však jen a pouze o porušení manželského slibu a věrnosti. Je dobré si uvědomit, že toto, ale i ostatní přikázání snesou srovnání ve vážnosti s vraždou.

V kontrastu s tím, ze zdá přikázání „Nepokradeš“ jako méně významné. Obvykle se tím rozumí ochrana majetku ve vlastnictví druhého a přitom je údajně znovu opakovano jako poslední přikázání. Tento výklad je však další obvyklou chybou, která se u Deasatera traduje. Přikázání se netýká obyčejné krádeže, nýbrž jde o krádež neobyčejně závažnou. A takovou byla v době, kdy Desatero bylo zapsáno, jen situace krádeže svobody člověka – prodej do otroctví. Přikázání tedy kvalifikuje čin, kterého se například dopustili Josefovi braři, když ho prodaali do otroctví do Egypta. Zdálo by se, že dnes pro nás není tak významné, otroctví v našich podmínkách již neexistuje. Jsou však jiné situace, kdy je člověk zbavován svobody. Když pomineme zcela kriminální činy typu nucení k prostituci jde například o manipulaci s naší svobodou formou útočné, často lživé reklamy. Zneužívání osobních údajů ve prospěch cílené reklamy a další moderní druhy nerespektování svobody druhých lidí, vymývání mozků náboženskými sektami atd. Bůh nás chrání před dopady takových situací tím, že každému říká, jak je takový útok na svobodu bližního zakázaný, škodlivý pro všechny. Je to tedy naopak přikázání velmi důležité i v dnešní době.

Příkaz pravdivě svědčit v soudním jednání bylo a je stále stejně aktuální. Společnost se vždy musela bránit před křivým svědectvím, aby alespoň základní lidskou spravedlnost bylo možno zachovávat. Trest za křivé svědectví v Israeli souvisel s ohrožením toho, proti komu svědectví směřovalo. A protže se obvykle jednalo o hrdelní zločiny, bylo křivé svědectí též obvykle trestáno smrtí. I dnes nás lež ve veřejných záležitostech ohrožuje velmi podstatně a všichni vidíme kolem sebe, že Deasatero představuje zásadní orientaci pro celou společnost.

Poslední přikázání (nebudeš dychtit po domě svého bližního) bylo chybně rozděleno na dva příkazy, jakoby se týkalo ochrany manželství a majetku. V bibli je však použit výraz „dům“, který zahrnuje úplně vše, co patří našemu bližnímu. Je dobré si všimnout, že není řeč o krádeži, ale již o „dychtění, touze“ po něčem, co patří někomu jinému, ať už je to jeho manželka nebo jakýkoliv jiný majetek. To, že manželka byla zahrnuta do „majetku“ je záležitost patriarchální doby, kdy bylo Desatero zapsáno. My dnes dobře rozumíme tomu, že i když žena nemůže být z právního pohledu zahrnuta do majetku svého muže, dychtit po ní je možné a pro společnost stejně vražedně nebezpečné, jako v dobách před třemi tisíci lety.

Zbývá otázka: Jak hodně jsme se posunuli od doby, kdy bylo Desatero formulováno, zapsáno a člověku předkládáno, jako základně důležité? Jak hodně se týká jen nás, kteří věříme, že Bůh je ten, který nás tímto způsobem varuje před úskalími naší cesty životem? Není stejně podstatně důležité i pro atheisty nebo lidí věřící jiným způsobem?

My však bychom měli především hledat ve svém vlastním životě místa, kde můžeme poranit sebe nebo své bližní a tak celou naši společnost ohrozit podstatným způsobem.

Tím projevujeme lásku k Bohu, když zachováváme jeho přikázání. A jeho přikázání nejsou těžká (1 Jan 5,3).