Václav Vacek: O chlebu života – nejsme kývalové?

Autor: Pondělní večery - texty z přednášek
Originál textu najdete na serveru vecery.dohloubky.cz
Jak rozumíme tomu, když Ježíš říká, že je živý chléb.
Hledaný citát: Sk 10,13-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání

Datum: 14. 6. 2004
Opisovali jste někdy ve škole? Já jo. U nás se to nebere tak vážně jako v Anglii nebo v USA. Ale v životě opisovat nejde. Ani ve vztahu s Bohem. Přesto se někdy hrneme do „věření“, že Ježíš je Syn Boží, aniž tomu rozumíme. Prvním Ježíšovým kázáním mohl rozumět každý, ale pozdějším už ne každý. Proč? Na začátku měl Ježíš více učedníků než na konci. V 6. kap. Janově čteme - za Ježíšem šlo několik tisíc lidí. Ježíš uzdravoval, kázal a pak jim dal najíst. Byli nadšení. Druhý den Ježíše pracně vyhledali, ale on jim říká: „Vám jde jen o jídlo, ale Bůh nabízí pokrm pro život věčný“. Zástupy se s Ježíšem dohadují, až nakonec řeknou, tak neváhej a ten chléb nám dej.

„Já jsem chléb života. Jsem chléb, který sestoupil z nebe.“ „Co to říká za nesmysly, kdo to může pochopit?“ „Nikdo nemůže přijít ke mně, nepřitáhne-li jej Otec, který mě poslal.“ Bez Božího zásahu nemůžeme porozumět druhé části Ježíšova učení. Ježíšovým skutkům a prvním kázáním může porozumět každý – to je první fáze, ale pak nastává druhá fáze a k jejímu pochopení potřebujeme Boží pomoc.

Na začátku bylo velké množství lidí z Ježíše nadšeno - to by byl král, rozmnoží chleby, s ním se budeme mít dobře a vyžene Římany. Ale to, co Ježíš říkal dál, už řadu lidí nezajímalo, protestovali. „Přišli jste, protože jste se zadarmo najedli, ale už se nezajímáte o to, co vám říkám, neptáte se, co vám vzkazuje Bůh. - To bychom si nerozuměli! Vás netáhne Boží slovo. A nepřitáhne-li vás Otec nebeský, nebudete tomu rozumět.“ Skutečně pak mnoho učedníků od Ježíše odešlo. Srov. J 6,60.66

Nikodémovi Ježíš říká: „Nenarodí-li se člověk znovu - z vody a z Ducha - nemůže vejít do království nebeského.“ Srov. J 3,3.5 Někoho přitahuje muzika nebo malířství. Jiného nezajímá. Nenarodil se s určitým nadáním. Tažný pták ví, kam má na zimu letět, v který čas, kterým směrem a do kterých krajů. Malé dítě se s velikou snahou učí chodit a mluvit (za 3 roky se naučí mateřštinu). Každé nadání má v mozku určité místo. Při určitém poranění zapomene člověk mluvit nebo psát, nebo si nic nepamatuje. K pochopení určitých věcí je zapotřebí určitého nadání, daru. Někdo má hudební sluch, někdo jej nedostal. Nemůže za to.

K pochopení Božích slov (která ovšem nejsou na začátku) je zapotřebí dalšího daru od Boha. Srov. Mt 13,11 Mt 7,7 Mt 19,11 Mk 4,11 Mk 11,24 Ale nemůžeme říci: „Mně Bůh nedal porozumění pro jeho slovo, já za to nemohu“. Každý, kdo dostává od Boha první dávku rozumu a kdo se zajímá (kdo využije této hřivny), dostává druhou dávku porozumění (teologicky MILOST). „Kdo má, bude mu dáno a přidáno.“ Mt 13,12.

Je velice důležité, jak zpracujeme tu první dávku, první obdarování. Každý rozhodujeme, zda nám Bůh dá druhou dávku („nadání“, pomoc) k porozumění dalším Ježíšovým slovům. Každý rozhoduje o sobě. Kdo úspěšně zakončí 1. třídu, postoupí do 2., pak do 3., do 4. … Bůh nám rád dá psychické vybavení pro další růst.

Jak bychom my jednali při setkání s Ježíšem? Řekli bychom : „Buď naším králem, vyženeš Římany, zadarmo se najíme“, (to by byla známka toho, že mi Bůh nedal vybavení pro druhý stupeň), nebo bychom se ptali: „Ježíši, co to znamená, že se nazýváš chlebem života? Jak mohu vstoupit do věčného života?“

Často příliš rychle opakujeme pravdy víry, „opisujeme od druhých“. Tvrdíme: „Bože, my v tebe věříme, doufáme a nadevšechno tě milujeme.“ I apoštolé se někdy dopouštěli stejné chyby, tvrdili: „Ježíši, my věříme, že jsi Mesiáš“ a při tom mu odporovali: „Jak by tě mohli zabít? Dáme za tebe život.“ Neříkali to hrubě: „Ty tomu nerozumíš, není ti šedesát a nebyl jsi v Moskvě“. Mysleli to dobře a upřímně, slibovali Ježíšovi: „My tě budeme chránit, neboj se, nic se ti nemůže stát, spolehni se na nás, milujeme tě nadevšechno.“ Ježíš odpovídá, Petře, mluvíš jako Satan. Srov. Mt 16,23

Nemá smysl říkat, věřím, když Ježíšovým slovům nerozumím. Někteří ve škole něco papouškují a nerozumí tomu. Pro život je to nepoužitelné. Kdybychom se zeptali apoštolů, zda chtějí Ježíšovi rozumět, určitě by řekli: „Samozřejmě, o tom není pochyb“. A přesto (nejen) Petr Ježíšovi odporuje, dokonce i později, po seslání Ducha svatého (např. 3 x po sobě v Joppe, srov. Sk 10,14-16).

Příliš lacině jsme vklouzli do pózy pobožných kývalů a nevšimli jsme si, jak se apoštolé namáhali. Prohlašujeme Ježíše za svého Mistra, Učitele a Pána, ale k učení se nemáme. Ježíš nám přináší vrcholné informace, ke kterým člověk sám nedohlédne. Nikodémovi říká, jak vám mám něco vykládat o nebeských věcech, když pořádně neprozkoumáváte to, co vám říkám o věcech pozemských. Srov. J 3,11-13.

Ve Starém Zákoně se lidé ptali, zda přestoupili příkazy nebo zákazy. „Byl to hřích nebo ne?“ Ježíš nás „Novým Zákonem“ učí pracovat na svých povahách a na způsobu správného myšlení. My jsme ještě nestáli před Ježíšem „z očí do očí“. Nepřeme se s ním jako apoštolé. Odmítáme jeho názory tak, že je neřešíme.

To, jak se snášíme s druhými a jak s nimi řešíme konflikty, je pro nás důležitým ukazatelem. Nestačí tvrdit já musím mít druhého rád. Nestačí se ptát, hádali jsme se, nehádali. Rozešli jsme se, nerozešli. Byl to hřích nebo nebyl? Jestli se hádáme, pak se máme naučit své názory opravovat. Jak? Ptát se trpělivě po argumentech. Hledat pravdu, umět přiznávat chybu. Učedníci se někdy přeli, ale neopravovali vždy své názory, zůstávali někdy trčet v mechanickém opakování toho, co se naučili od rabínů. Neřekli, Ježíši, proč mluvíš jinak než pan rabín? Jaký k tomu máš důvod? Tvrdili, Ježíši, prosím tě, Mesiáš nemůže být zabit; natož popraven. Až Ježíšovo ukřižování konečně otřáslo falešnou jistotou učedníků. Emauzští učedníci říkají, my už ničemu nerozumíme (srov. Lk 24,13-35). A Ježíš řekl, konečně! Konečně mu naslouchají, když jim opět říká o smrti Mesiáše. Naslouchají – před tím už po první větě skákali do řeči, pevně přesvědčení, že oni mají pravdu. A mysleli to „dobře“ a upřímně. Jak jim jsme podobní při našich hádkách. Slepí ve skálopevném přesvědčení, že pravdu máme my!

Nehádat se a myslet si své také není řešením. Co když se mýlím. Nebo: „Báli se ho zeptat“ (Mk 9,32) také k ničemu nevede. Kdo se ptá, ten se může dozvědět. „Neboť každý, kdo prosí, dostává, a kdo hledá, nalézá, a kdo tluče, tomu bude otevřeno Mt 7,8 Ježíš nás chce naučit přemýšlet a vzdělat.

Přináší nám informace k porozumění sobě, Bohu i životu. Když se u něj vyučíme, naučíme se řešit konflikty s druhými. Samozřejmě, že ne se všemi. Ježíš se také dostával do konfliktů s některými lidmi, občas dokonce i s nejbližšími. Petrovi při konfliktu říká: „Satane, postav se za mne.“ Srov. Mt 4,10 Mt 16,23.  

Petr se až později mnohem pokorněji učil hledat pravdu. Je vysvobozující dokázat říci druhému: “Vysvětli svůj názor.“ Být ochoten hledat a uznat pravdu. Nestačí říkat, my věříme, že jsi Mesiáš, my tě milujeme, dáme za tebe dáme krk. Nestačí, my si to, Bože, odklečíme, vypostíme, vyprosíme. My si zajistíme přímluvu svatých. Ne, svatí také hledali, namáhali se. Nechodili falešnými zkratkami. Nebudou se přimlouvat, aby nás pustili do nebe. Můžeme se naučit hledat a své názory opravovat. Lépe myslet.

Slyšíme-li Ježíšova slova: „Já jsem chléb života…“ (srov. J 6,35) obvykle si představíme Eucharistii – Tělo Páně. Ale Kristus je chlebem Života v širším měřítku. Vše co pro nás Ježíš udělal, vše co nám říká a co nám dává, je pro život věčný (a ten začíná už tady, ne až po smrti) tak nepostradatelné, jako jídlo pro život pozemský. Jeho slovo je životadárné a nezbytné „Nejen chlebem žije člověk (ani eucharistickým), ale každým slovem, které vychází z úst Božích.“ Ježíš nám přináší moudrost a posilu.

Eucharistie (Tělo Páně) nepůsobí jako prášek proti bolení hlavy. Sama. Je posilou tomu, kdo se snaží pochopit a uskutečnit slovo Boží. Ježíšova pomoc je dvousložková - Slovo a Eucharistie. To si může každý vyzkoušet. Nestačí jen zbožně polknout. O Eucharistii /Tělu a Krvi Páně/ by bylo samostatné, veliké, obsáhlé pojednání. Zatím jsem jen chtěl připomenout jak nepečlivě nasloucháme Ježíšovým slovům a pak se divíme, když nám nefunguje samotné „svaté přijímání“. Nutit se do vroucných citů s bližním nebo s Bohem nepomůže, to je divadélko nebo otrava. Možná jsme si všimli, že Hospodin není milovníkem skopového nebo hovězího. Ale míváme dojem, že mu dělají dobře látkové dekorace, kadidlo a svíčky. Říkávám, že chvíle porozumění je největším zážitkem. Pro obě strany.