Miroslav Kalčic: Stručné dějiny misií I.

Motto: Jedenáct apoštolů se pak odebralo do Galileje na horu, kterou jim Ježíš určil. Spatřili ho a klaněli se mu: někteří ale pochybovali. Ježíš přistoupil a řekl jim. Je mi dána veškerá moc na nebi i na zemi. Jděte ke všem národům a získavejte mi učedníky, křtěte je ve jméno Otce i Syna i Ducha Svatého a učte je, by zachovávali všecko co jsem vám přikázal. A hle, já jsem s vámi po všechny dny až do skonání tohoto věku. (Mt 28,16-20)


Křesťanství, na rozdíl od některých jiných náboženství nevzniklo jako náboženství určité říše, či kultury. Naopak, světská moc a lokální kultura starověkého předního východu v něm viděla nepřítele, kterého je třeba zlikvidovat. Je proto na místě zde na samém začátku připomenout, že křesťanství bylo ve svých počátcích označováno za sektu vzešlou ze židovství. A to sektu velmi nebezpečnou víře i římskému státu, s kterou je nutno zatočit takovým způsobem, aby co nejdříve zmizela z povrchu země a přestala slušným židům římanům a helénům otravovat vzduch nechutnými výroky o ukřižovaném Mesiáši. Stačí, když si připomeneme strasti a potíže apoštola Pavla v Tesalonice, Athénách a zvláště v Efesu, kde Pavel vzbudil svou misií takové pobouření, že místní obyvatelé křičeli dvě hodiny " veliká je efezská Artemis". To bylo v druhé polovině prvního století. Když roku 431 vyhlásil efezský koncil titul Maria - Bohorodička za pravdu víry, neznalo dle dobových pramenů nadšení davů mezí. To bylo v témže Efesu, kde měla Artemis tradici více než tisíciletou a kde před nějakými 370 lety apoštol Pavel ledva vyvázl se zdravou kůži. Řekl bych, že toto je velmi srozumitelná ukázka proměny náboženského smýšlení lidí jejichž kultura se rozhodně nedá označit za primitivní a zaostalou.

A proto poučeni takto pozitivně svou vlastní náboženskou minulostí nepohlížejme nikdy na lidi jiných vyznání a priori kriticky a nevraživě.

Dnes už je jisté že tomto zápase o místo pod sluncem zvítězilo křesťanství vnitřní silou. A toto vítězství, slavně korunované roku 313 Milánským ediktem se od nejrannějších dob jevilo některým křesťanským myslitelům a myšlenkovým proudům jako vítězství Pyrrhovo, neboť přineslo první vážnou dějinnou anomálii. Milánským ediktem získává křesťanství rovnoprávnost v říši, avšak císařové přijímající křesťanství, jednají i nadále v duchu svých dřívějších tradic. Císař Justinián dokonce vydává nařízení, kterým zavádí křesťanství, jako státní náboženství v říši. Dochází tedy poprvé ve značně závažném rozsahu k něčemu, co je duchu evangelia dost cizí. Jakoby se zapomělo na to, že tomuto láskyplnému objetí s pohanským císařem Konstantinem, který se dal pro jistotu na smrtelné posteli pokřtít (ariánským biskupem), předcházel dlouhý a tvrdý zápas s gnosí, arianstvím a jinými herezemi, který mimo jiné ukázal, že křesťanství nepotřebuje poručnictví, jakkoliv dobře míněné a kýmkoliv realizované, protože síla Kristovy oběti a evangelium vůbec jsou prvky ontologický natolik nosné, že nepotřebují žádné berličky ani v podobě ediktů, ani v podobě instituce, která by dohlížela na to, aby se od něčeho neumazalo.

(Když jsem před několika lety na pondělních přednáškových cyklech v Pardubicích vykládal o vývoji v období patristickém, snažil jsem se ukázat, že právě věroučnékonflikty byly hybnou silou theologického vývoje církve a to i v nějzásadnějších pasážich věrouky, Symbolum Niceanum a trojiční theologii nevyjímaje.) A když je tento zápas už skoro dobojován, je křesťanství postaveno tváří v tvář rozpadu Říma a celého antického světa s jeho tisíc let zažitými hodnotami. Znovu nastává boj na život a na smrt a v něm se rodí Augustinova myšlenka, která jakkoli vykládána sic, zní, jak zní: "donuť je, aby vešli." Zde v tomto výroku Augustinově, vidí někteří autoři principiální zárodky specifického misijního působení a počátky inkvizice.

Ve třetím století přeložil ariánský biskup Wulfila Písmo do gotštiny a pomocí tohoto nepochybně jednoho z prvních misijních překladů Bible byli Germáni obráceni na ariánské křesťanství. Paradoxem dějin je skutečnost, že tato záslužná misijní činnost nezabránila tomu aby ranné antické křesťanství v Západořímské říši nebylo smeteno vpádem právě Germánů. Islám rozmetal africké, maloasijské a iberské křesťanství. Začala se doba temnot a zkázy, ale také doba christianizace nových území a etnik, jejichž kultura ovšem byla daleko bližší primitivně kočujícím biblickým praotcům, než Origenovi, Janu Zlatoustému, či Augustinovi. Totiž mnohé z toho, co nás pohoršuje na středověkém křesťanství není nic jiného, než germánské a slovanské dědictví nerozvinutých kultur a v pravdě barbarských civilizací. Germáni a Slované chápali křesťanství po svém a toto pojetí se jeví dosti svérázné. Přijal-li totiž křest náčelník kmene, musel ho celý kmen přijmout také. Vzpomeňme v této souvislosti na Přemyslovce Bořivoje. Nebylo to chápáno jako násilí. Na druhé straně ovšem jedinec, který křest přijal a neúčastnil obřadů riskoval, že v případě pohromy, či neúrody bude volán k zodpovědnosti za tyto události, protože představy pohanského kultu, byť již odvrženého působily mohutně dál. Opati iroskotské církve, která byla v 7.- 11.stol. bezkonkurenční duchovní elitou západní Evropy proti tomuto jevu bojovali, leč marně. Od 8.do 11.stol. jsme historickými svědky toho, jak církevní hierarchie a zejména opati benediktinských klášterů chrání takové oběti před trestem smrti. Toto je další, zřetelný příklad ukazující jak kontraproduktivní akce mnohdy prostupovaly misijní aktivity celého středověku. Zde bych rád pozastavil u první zvláštnosti, kterou později, v misiích ranného novověku už nebude možno tak zřetelně pozorovat. Tou zvláštností je misie křesťanů u křesťanů. Tragickou skutečností která toto specifikum vyvolala, byl fakt, že prakticky už v 6. století přestaly na území bývalé západořímské říše existovat školy. Řídce se vyskytující kláštery je přirozeně nemohly nahradit.V nich se tak, tak stačilo naučit latině pár šťastlivců natolik, aby mohli číst Písmo a trochu porozumět liturgii. Zdaleka ne každý kněz v oné době byl natolik vzdělán, aby rozuměl tomu, co říkal při liturgii. V tak neutěšené situaci se ovšem zdálo, že vše je ztraceno dočista a napořád. Ale stal se zázrak. O nějakých sedmdesát až osmdesát let později se začínají objevovat centra, v nichž začíná bujet nový život. V prvním vlně je to Sicílie, relativně uchráněná válečných pohrom, v dalším sledu je to Visigótský dvůr a dvory španělských velmožů a současně s tím Britské ostrovy, zejména Irsko.

Irsko nepatřilo k Římské říši. Křesťanství přijalo v době, kdy v Anglii bylo zničeno vpádem Anglosasů a samo si vytvořilo přímý styk se středomořím a mnišstvím v severní Africe, který byl velmi plodný. Právě z Irska od konce 6. a v průběhu 7. století začínají "synové sv. Patrika" šířit křesťanství do Británie. Ničivé nájezdy Vikingů na Britské ostrovy později podnítily i to, že začátkem 8. století se začal mohutný proud misionářů objevovat i na Kontinetu. Irská církev byla tak aktivní, že vysílala stále nové a nové misionáře přes kanál La Manche a ti potom plodně působili v Německu, 1 ve Francii ba i v samotné Itálii. Svatý Kolumbán zakládá kláštery Bobbio a Luxeuil a jeho žák sv. Havel klášter St. Gallen a Reichnau ve Švýcarsku. 2 V 7. století péčí římských biskupů přicházejí do Irska naopak zase misionáři z Afriky, Sicílie a papežského dvora, protože iroskotská církev se lišila od římské v některých liturgických, kalendářních a jiných 3 otázkách. Pozoruhodné jsou dvě skutečnosti. Tou první je fakt, že irská církev stála vzdělaností na tak vysoké úrovni, že se hrstka misionářů přišlých z Říma ocitla ve velmi nezávidění hodné pozici vlivem nedostatku vlastních argumentů. Nutno podotknout, že tito římští misionáři nebyli žádní analfabeti, nýbrž patřili ke špičce kontinentálních vzdělanců. Druhou pozoruhodnou skutečností je fakt, že římská kurie dala přednost poučování Irů místo vlastní misijní aktivity na kulturně zdecimovaném území kontinentální Evropy. Je logické, že výsledkem takové úrovně vzdělání irských mnichů byl nevídaný rozkvět humanistických studií na ostrovech. Byla zde pěstována antická řecká literatura byli zde čteni antičtí básníci ale co bylo hlavní, uměli tu řecky, což byl sám o sobě malý zázrak, jehož sladké plody se ve svůj čas blahodárně projevily v karolinské renesanci na kontinentě. Nicméně vývoj irské církve charakteristický rodinným mnišstvím a a velkou klášterní vzdělaností patří spíše do dějin církve a proto je jím nebudeme dále zabývat. Na druhé straně se rozhodně nedá řící, že by se situace následkem plodné výměny informací mezi Britskými ostrovy a kontinentální Evropou zkonzolidovala. Ba právě naopak. Genocida Sasů více než 30 let prováděná Karlem Velikým pod záminkou jejich obrácení na křesťanství dávala tušit, jakým směrem by se eventuelně mohl vývoj forem misijního působení na Kontinentě ubírat. Aktivity tohoto druhu nakonec předčily všechna očekávání. Jakmile trochu pominula doba nejhoršího kulturního úpadku začínala se projevovat inklinace k myšlence, že pro reputaci, či jak se dnes říká image, křesťanství není dobré, aby území Svaté země a Boží hrob nadále zůstával v rukou pohanů. Tím se započala další velmi zvláštní etapa misií křesťanů mezi křesťany. Jejím úkolem bylo v první fázi získat křesťanské evropské velmože a jejich křesťanské poddané pro myšlenku, že je nezbytně nutné, aby Svatá země byla v rukou západních křesťanů. Zcela záměrně říkám západních, neboť neblahou roztržku s církví orthodoxní jsme my západní katolíci měli již zdárně za sebou. Druhá fáze se vyznačovala přijetím názoru, že tohoto lze dosící nejlépe vojenskými prostředky. Když tento názor byl přijat nastala třetí etapa kterou známe jako období křížových výprav do Svaté země. V zájmu objektivity je nutno zdůraznit že do Svaté země neodcházeli jen vojáci a dobrodruzi ale i velké množství skutečných misionářů. Tito svatí mužové byli nepochybně naplněni nadšením prvních křesťanů a proto ani častá mučednická smrt jim nebyla překážkou v touze jít a hlásat Evangelium celému světu, tedy i muslimům. I v životě sv. Františka nalézáme takto pojatou misijní epizodu. Na druhé straně není možno zamlčet ani historickou skutečnost, že Svatá země je svatou pro všechna tři náboženství vzešlá z biblické tradice, totiž pro Judaismus, Křesťanství a Islám. Opomenutí této skutečnosti pravděpodobně spolupůsobilo na tom, že tato akce nemající dosud obdoby co do rozsahu, skončila neúspěchem. Ironií historie je, že nám častěji zachová to horší a zamlčí to lepší. Tak většina z nás ví spíše to, že do jedné křížové výpravy byly vlákány i děti, které skončily v otroctví, než to, že toto období přineslo velké vědecké a kulturní obohacení celé evropské kultury. Toto obohacování se ovšem započalo již dříve, neboť jak známo Iberský polostrov byl od 8. století v rukou muslimů téměř celý. Tímto chci podtrhout zejména následující myšlenku. Pokud křesťanství chtělo ovlivňovat islám, muselo nutně dojít k tomu, že islám začal ovlivňovat křesťanství. Nedělo se tak primárně tím, že by snad křesťané byli zvikláváni v základních pravdách víry a obraceni na Korán. Dělo se to způsobem, který měl za následek skutečnost, že největší myslitelé ovlivněni tímto zpětným působením, přetavili katolické učení do podoby, která neměla s původní biblicko-evangelní tradicí patristickou mnoho společného. Tento jev bývá často charakterizován slovy scholastika, averroismus či thomistická katolická filosofie apod. Řekněme si hned, že tyto pojmy jsou poněkud zavádějící, ale řekněme si hlavně to, co se vlastně stalo. Jak došlo k tomu že křesťanství ve snaze ovlivnit islám bylo samo jeho prostřednictvím ovlivněno a to i v tak závažných otázkách jako je pojetí Eucharistie a nauka o církvi samé.

Hlavním pilířem dosavadního křesťanského vědeckého světa byl platonsko-augustinovský "klan" v polovině století 12. podepřený "Augustinovským breviářem", jak byly také nazývány Lombardovy sentence. Na těchto pilířich byla vybudována celá dosavadní katolická theologie. Tím ovšem nechci říci to, že dílo druhého velkého řeckého filosofa Aristotela nebylo na západě známé. To bych musel popřít vše co historici církve napsali v souvislosti s Boëthiem a dalšími. Aristotelovy logické spisy byly samozřejmě součástí studijní látky již dávno a i toto torzo stačilo k tomu, aby Abelard nazval Aristotela nejdůvtipnějším ze všech filosofů. My se dnes můžeme jen dohadovat, co by asi říkal kdyby znal jeho Fysiku, Metafysiku, knihu O duši, Politiku a další spisy. To štěstí však neměl, protože k tomu, aby se toto stalo skutečností nazrála doba až po jeho smrti. Toto nazrávání probíhalo vícero způsoby, z nichž některé byly dosti kuriozní. Díla řeckých myslitelů, nejen Aristotela, ale i Hippokrata Eukleida, Galéna a Archiméda nebyla do latiny překládána přímo z řečtiny, jak bychom se mohli domnívat, jsouce poučeni případem Boëthiovým. Překlady řeckých děl začaly sice vznikat už v polovině 12. století, ale mohutný rozvoj začíná právě v první polovině století třináctého. Překládala se díla nejen filosofická, ale i vědecká, např. pozoruhodné práce z oblasti medicíny a přírodních věd. Významná překladatelská centra kde vznikaly překlady z arabštiny byla ve španělském Toledu ale i na Sicílii. To mělo svůj specifický důvod. Spisy těchto autorů byly nejprve překládány do syrštiny a poté do arabštiny. Je možné, že v této překladatelské peripetii sehrála svou roli i perština. Starověkou kolébkou aristotelských studií byla syrská Edessa, kde našli kolem roku 400 azyl vyhnaní nestoriánští křesťané kteří zachovali tradici Aristotelem ovlivněné theologické školy v Antiochii. Když totiž byl Nestoriův blud odsouzen roku 431 na koncilu v Efesu, odešli postižení "aristotelici" do sousední Persie, kde jejich nisibiská škola vychovala stovky studentů. Toto syrské (nestoriánské) křesťanství, mimochodem dodnes existující, uchovávalo řecké dědictví (nejen Aristotela) až do expanze islámu. Když došlo k ovládnutí sasánovské Persie muslimy, požívali tito perští a syrští křesťané takové vážnosti, že byli zváni jako učitelé a vědečtí pracovníci do chalifátu. K dokreslení koloritu doby bych použil tento příměr. Jako v dnešní době jsou významné vědecké práce publikovány anglicky, což je světový jazyk vědců téměř všech oborů, kolem začátku 9. století byla situace analogická. Tehdy však byla světovou vědeckou řečí arabština a řečtí myslitelé přeložení do arabštiny pronikali všude, kde panoval islám. A panství islámu se rozkládalo od přední Indie, přes severní Afriku, až po úpatí Pyrenejí na Iberském poloostrově. Je nepochopitelné, že v islámském prostředí vznikaly nejen překlady, ale i rozsáhlé komentáře těchto děl, Aristotelových zejména. Autoři těchto komentářů budou uváděni téměř na každé straně theologických sum následujícího věku, podobně jako je uváděn Boëthius ve spisech Abelardových. Prvním z těchto komentátorů, který nás musí zajímat je Avicenna (Abu Ibn Sinna), žil v letech 980 - 1037. Sám Avicenna říká, že Aristotelovy Metafysiku přečetl čtyřicetkrát, aniž by jí správně porozuměl. Znal její text zpaměti a když se konečně dobral patřičného poznání oslavil to tak že rozdělil své bohatství mezi chudé. Avicennův význam nebyl ve středověku omezen jen na pole filosofické. Velkou autoritou byl v medicíně, což však stojí mimo naše téma. Dalším významným komentátorem, s jehož jménem se setkáváme ve spisech thomistických je Averroes (Ibn Ružd). Narodil se roku 1126 v Cordobě ve Španělsku, zemřel roku 1198. Jeho vliv na katolickou věrouku 13. století byl tak mohutný, že došlo dokonce ke vzniku školy zvané latinský averroismus. Založením byl Averroes polyhistor ovládající medicínu, právo a samozřejmě filosofii. Je pozoruhodnou skutečností, že tito dva Arabové ovlivnili filosofii a theologii západní latinské církve daleko, daleko víc, než jejich vlastní věrouku islámskou. Muslimská víra nezná něco takového, jako bylo za západě 13. věku objevení a přijetí Aristotela. Islám sice řecké dědictví uchoval a rozvíjel, ale muslimská bohověda přísně na orientovaná na Korán měla sklony takovéto novoty spíše dusit. V době, kdy se tito dva filosofové narodili v Cordobě, byla již severní polovina Španělska zpět v rukou křesťanů. Reconquista byla v plném proudu a země byla rozdělena do jednotlivých panství. Nicméně na Iberském poloostrově žily spolu tři velké náboženské skupiny. Křesťané, židé a muslimové. Během dalších staletí, jak postupně padaly hlavní opěrné body islámu na Iberském poloostrově, 4 ztráceli Muslimové převahu a stali se menšinou v křesťanském státě. Ustupující vláda islámu zanechala Španělsko sice nedotčené v jeho křesťanské podstatě, avšak k přeměnám v duchovní oblasti přece jen došlo. Dokladem této metamorfozy je překladatelská škola založená ve 12. století v již zmíněném Toledu. Právě tato škola přeložila všechna zásadní díla arabského aristotelismu a Aristotela samého do latiny. Zmínil jsem tuto, po mém soudu pozoruhodnou epizodu proto, aby hned od začátku bylo zřejmé, že misijní působění na jinou kulturu se neobejde bez zpětné vazby která působí mnohdy i velmi značné posuny ve věrouce a myšlení těch, kteří misii provádějí.

Poslední epizodou kterou chci dnes letmo zmínit je misijní působení namířené proti hnutí katharů na přelomu 12. a 13. věku. Myšlenkové proudy působící v katharství podnítily vznik nové spirituality, která se soustřeďovala jen na netělesnou stránku. Z tohoto prostředí vznikala dvorní láska a poezie, jejichž pravidlem bylo, že vše tělesné nechávaly stranou. Vznik mravů rytířské lásky a trubadurské poesie, která ji doprovázela a opěvovala je pevně doložen do aristokratických katharských dvorů provensálských 5 i když pochopitelně jsou tu i živé vlivy arabské 6. Tato kultura, která jednak uvolňovala zábrany všemu tělesnému, protože to bylo jen tělesné a nehrálo to roli a která současně umožňovala nejvysublimovanější spiritualitu a jako hrot měla ideál asketicky dokonalého, ale přitom společensky angažovaného "dokonalého", trvala příliš krátce na to, abychom mohli zcela jednoznačně říci, že byla zcela sterilní a neschopná pozitivně ovlivnit katolickou Evropu. Církevní misijní činnost je spojena se vznikem nových řádů dominikánů a františkánů, jejichž hlavní náplní bylo kazatelství a misijní působení. Oba řády sehrály později významnou úlohu v prvních misiích na Novém světě a Dálném východě. Zejména v období před nástupen jezuitů. Nicméně dá se říci, že v polovině 13. století se misijní situace na evropském kontinentu konečně zkonzolidovala. Kathaři byli stejně nakonec zlikvidováni vojenskými akcemi v Evropě již nebylo nikoho, kdo by významnějším způsobem narušoval rozvoj. Řehole usilovně pracovaly na zvýšení vzdělanosti v místech svých působišť, sv. Tomáš a Duns Scotus psali svá velká díla v ústraní klášterů a v oblasti misijních aktivit nastal klid, který trval prakticky až do konce 15. století.

Teprve až roku 1492 29. října j.p. došlo k události, jež znamenala počátek nové etapy v evropských dějinách.Toho dne totiž přistál janovan židovského původu Krištof Kolumbus plující ve službách Isabely Kastilské se svou lodí Santa Maria u břehů karibských ostrovů.



1 Resp. na půdě pozdějšího teritoria východofrancké říše.

2 Je velmi pravděpodobné, že i na naše území přinesli zvěst evangelia buď přímo irští mniši, nebo jejich bavorští žáci. Sakrální stavby na Velké Moravě, datované před rok 863, jež mají pravoúhlá kněžiště jsou rozhodně blíž k iroskotské ostrovní architektuře Keltů, než k Byzanci. K tomu srv. např. Josef Cibulka - Velkomoravský kostel v Modré u Velehradu a počátky křesťanství na Moravě. Academia Praha 1958

3 Napřiklad velikost a tvar tonsury

4 1085-Toledo, 1187-Zaragoza, 1236-Cordoba, 1238-Valencia, 1248-Sevilla a 1492-Granada.

5 Hrabství Foix v prvé řadě.

6 srv. např. výbor trubadurské poesie vydaný v knize Vzdáleného slavíka zpěv Praha 1963