Jiří Doležal: Žalm 23

Překlady

v. 2: LXX a Vg "dopřává mi odpočívat na místě"

v. 4: LXX a Vg: "prostředkem stínu smrti"

v. 5: LXX: "tvůj pohár opojující jak nejsilnější (víno)"

Vg: "můj pohár opojující, jak je přeskvělý"

v. 6: LXX a Vg vynechávají "dobrota"

LXX a Vg: "bydlet" místo "navracet se"; stejně i Kral.

LXX a Vg: "po dlouhost dnů"

Zařazení v žaltáři

Žaltář obsahuje pět sbírek žalmů. Žalm 23. patří do první z nich, která sahá od 3. do 41. žalmu. Ty jsou všechny připsány Davidovi a všechny jsou žalmy jednotlivce.

Ž 23 je vyznáním důvěry v Hospodina, podobně jako Ž 27,1-6; Ž 62; Ž 63; Ž 71; Ž 73; Ž 131. Podle odborných vykladačů (H.J. Kraus, C. Westermann) vznikl tento druh žalmů oddělením od tzv. "žalmů nářku", s nimiž původně tvoří celek a představuje jejich druhou část.

Takovým žalmem nářku a důvěry je našemu žalmu předcházející Ž 22. Tam ve v. 23 žalmista po svém vysvobození ze smrtelného ohrožení praví: "o tvém jménu budu vyprávět svým bratřím, ve shromáždění tě budu chválit". Potom lze Ž 23 chápat právě jako vyznavačské vyprávění bratřím ve shromáždění. Patří tedy do bohoslužebného shromáždění lidu Božího, nelze jej pokládat za výtvor individuální duchovní poezie.

A v následujícím Ž 24,3 zazní otázka: "Kdo vystoupí na Hospodinovu horu? A kdo stanout smí na jeho svatém místě?" Tímto směrem by Ž 23 mohl odkazovat svým závěrečným veršem: "do Hospodinova domu se budu vracet..."

Výklad jednotlivých veršů

Žalm 23,1 Výklad tohoto verše lze začít otázkou: "Čím je mi Hospodin?" Odpověď: "Hospodin je mi pastýřem." Nebo se lze zeptat: "Kdo je mým pastýřem?" Pak odpověď zní: "Nikdo jiný než Hospodin!" Tato výpověď obsahuje exkluzivní až polemický tón: já nehledám u nikoho jiného ochranu a bezpečnost než u Hospodina. Neobracím se k žádným jiným pánům, mocnostem a božstvům (sr. Ž 16,4: "Útrapy si rozmnožují, kdo běhají za jinými bohy").

Poněvadž Ž 23 bývá vydáván za pastorální romanci, je třeba připomenout, že být pastýřem v Palestině nebyla v biblických dobách žádná idyla. Pastýř se musel ustavičně starat, aby jeho ovce netrpěly hladem a nehynuly žízní; musel je bránit proti nepřátelům, zlodějům a šelmám; hledal ztracené, obvazoval raněné, na ramenou nosil jehňátka. Nenasazoval tedy jen své síly, nýbrž i vlastní život (J 10,11). Právě takovým pastýřem je Hospodin.

Dále ke třeba zastavit se u přivlastňovacího zájmena můj. Není přece nijak samozřejmé, že žalmista může o Hospodinu povědět: "on je můj pastýř". Hospodin je přece pastýřem svého lidu, Izraele. O tom žalmy mluví mnohokrát: "naslouchej, pastýři Izraele, ty jenž Josefa jako ovce vodíš" (Ž 80,2). "My jsem tvůj lid - ovce, jež paseš" (Ž 79,13; dále Ž 100,3; Ž 28,9 aj). A když se Izrael rozpomínal na své putování pouští bez vody a středem nepřátel, viděl Hospodina jako pastýře, který svůj lid vedl (Ž 68,8; Ž 72,21; Ž 78,52; Ž 79,13; Ž 95,7; Iz 40,11; Ez 34,14nn). Odtud, z příběhu Izraele, žalmista rozpoznává Hospodina jako svého pastýře. To nové a specifické v Ž 23 je to, že tu žalmista vyznává: mně osobně, mně jako jednotlivci Hospodin prokázal a prokazuje takovou pomoc a péči, že smím povědět: Hospodin není jen pastýřem Izraele jako lidu, já mohu vyznat, že je také mým pastýřem, stará se o mě jako o svou ovci.

Ano, mluví-li žalmista o Hospodinu jako svém pastýři, pak sebe pokládá za Hospodinovu ovci. není to obraz poněkud nelichotivý? Jsou i křesťané - ba i někteří teologové (G. Ebeling, Psalmenstudien, 128) - kteří proti této metafoře "člověk - ovce" protestují. Takto se přece dnes o člověku mluvit nedá! Člověk přece není ovce, nýbrž osobnost, a to osobnost autonomní a suverénní, dospělá a svobodná, zatímco ovce je odkázána na to, že ji někdo stále vede a že se o ni stará. (Jak dalece svébytnou a samostatnou osobností člověk ve skutečnosti je, dokázaly evropské národy v 20. století dvakrát, když se jako bezhlavé stádo daly vést do záhuby svými vůdci / svůdci - ať hnědými či rudými.) Avšak žalmista se o to s moderním, ani postmoderním člověkem nehodlá přít. On svým vyznáním nabízí pomoc všem, kdo se už přesvědčili, že nejsou svými svéprávnými pány - rozhodně ne dobrými pány - a že se o sebe ani v životě ani v životě ani ve smrti nedokážou postarat, nýbrž svou skutečnou svobodu nalézají a mají, jen když se vírou oddají Bohu.

Nebudu mít nedostatek. K základním starostem člověka patří, aby neměl nedostatek. Ježíš musí i své učedníky napomínat: "nemějte starost a neříkejte: Co budeme jíst? Co budeme pít? Co si budeme oblékat?" (Mt 6,31). Naproti tomu patřilo k drahocenným zkušenostem Izraele: po 40 let se o ně Hospodin staral na poušti a nic jim nescházelo (Dt 2,7; Neh 9,21). A Ž 34,11 říká: "Ti, kdo hledají Hospodina, nemívají nedostatku ve všem dobrém." Praví-li zde žalmista: "Nebudu mít nedostatku", pak tím ovšem nemíní, že mu Hospodin zajistí hojnost a nadbytek, nýbrž má na mysli to, čemu dnes říkáme "existenční minimum", to jest vše, co potřebujeme k životu tak, abychom nemuseli upadat do ustaranosti pohanů, v níž člověk myslí jen na sebe a zapomíná na Boha i bližního.

Žalm 23,2Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod. To je rozvedení předcházejícího vyznání "nebudu mít nedostatku". Opět je třeba mít na paměti, že Palestina je země často velmi vyprahlá. Pastýř - Hospodin však nenechá ovce, by si samy hledaly potravu. Sám ji pro ně vyhledává. Nachází-li travnaté nivy, pak se tím míní pastviny zelenající se čerstvou, šťavnatou travou. Podobně klidná místa u vod nejsou prudce a křivolace tekoucí bystřiny, nýbrž spíše zřídla či napajedla, u nichž se ovce mohou v klidu a beze spěchu napojit. Hospodin tedy pro své ovce nezajišťuje jen potravu a nápoj, nýbrž i bezpečí a pohodu. Hebrejský termín v tomto verši použitý (n-ch-l, Pi.) naznačuje, že pastýř ovce nežene cestou necestou, ale vede je pomalu a šetrně, s ohledem na nejslabší a nejpomalejší, na "březí ovečky" (Iz 40,11), na "děti" (Gn 33,14). Místa, ke kterým ovce přivádí, jim neskýtají jen dostatek výborné pastvy a hojnost vody nýbrž i bezpečí, klid, pohodlí. (Sr. zde starostlivou péči Ježíše, kterému je líto vyhladovělých a unavených zástupů, které nemají pastýře - Mk 6,35-37; Mk 8,1-3; sem patří i J 6,10: "na tom místě bylo mnoho trávy").

Žalm 23,3Naživu mě udržuje (Kral. poněkud zeslabuje: "duši mou občerstvuje"). V hebrejštině přesně: "navrací mi duši". Co to znamená, nám přiblíží vyprávění o Elijášovi, němž jsou užity stejné hebrejské výrazy (š-v-b a nefeš): když byl hostem vdovy v Sareptě Sidónské, její syn přestal dýchat. Elijáš se modlil: "'Hospodine, můj Bože, ať se prosím vrátí do tohoto dítěte život.' Hospodin Elijášův hlas vyslyšel, do dítěte se navrátil život a ožilo." (1 Kr 17,21n) Je-li tomu tak, pak žalmista v Ž 23 vyznává, že se Hospodin postará, aby jeho vyhladovělá, žíznivá, až k smrti vysílená ovce nezahynula. Navrací nám život tam, kde nás opustily všechny naše životní síly a my se ocitáme na pokraji zhroucení.

Stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno Starozákonní pojetí spravedlností se poněkud liší od našeho. "Spravedlivý" je ve SZ ten, na jehož loajalitu se smíme spolehnout, smíme počítat s tím, že nám vždycky a za všech okolností zachová věrnost, zastane se nás, zasadí se o nás. Stezkou spravedlnosti se tedy míní cesta přímá a spolehlivá, která nás bezpečně dovede k cíli. Vydáme-li se po ní, nebudeme svým pastýřem opuštěni, ani neskončíme v mrtvé pustině, nebo dokonce v propasti. Ti, kdo nás na této cestě sledují, číhají a čekají na ok&mžik, kdy zabloudíme, kdy klopýtneme a padneme, se nedočkají, budou zahanbeni.

Hospodin takto spolehlivě žalmistu vede pro jméno své. "Jméno" v Bibli znamená: Hospodin je Bůh, který se Izraeli zjevil, dal se mu poznat, aby jeho lid věděl, jaký je a co od něho smí očekávat. Vodí-li po stezce spravedlnosti pro své jméno, pak to činí proto, aby se při svých ovcích tím, jak se o ně stará, oslavil, aby mu žalmista tím více důvěřoval a spolu s ostatními jeho jméno chválil a jej druhým doporučoval (Ž 22,24nn).

Žalm 23,4Rokle šeré smrti Hebrejsky: gaj calmavet.

Překlady se poněkud různí. Calmavet překládá Gesenius jako "temnota", Pípal: "temnota smrti (bezútěšná temnota, ponurá temnota, temná hrůza), Koehler - Baumgartner navrhuje předpokládat kompozitum (cel-mavet) a přeložit "stín smrti", podobně LXX a Vg.: "stín smrti", Ekum. na všech 16 výskytech: "šerá smrt", zatímco JerB a ZürB: "temné údolí". Komentátor Gunkel má za to, že etymologie je nejasná, že však nejde o kompozitum. H.J. Kraus: "gaj calmovet je v doslovném významu 'údolí stínu smrti'."

Nejzřetelněji tento termín objasňuje souvislost v Iz 2,6: zde je "šerá smrt" synonymem pro: zemi pustou, plnou výmolů, zemi, jíž nikdo neprocházel, v níž člověk nesídlí. Také Jb 10,21n: "šerá smrt" je země temnot, temná jako mračno, kde není řádu, odkud není návratu.

Poněvadž tu pojem smrt přece jen zaznívá, je třeba se k tomuto pojmu šířeji vyjádřit. SZ chápe smrt jinak, než my dnes, není to v žádném případě pojem neutrální: "smrt" je ve SZ aktivní moc, která proniká do života; člověk - i když fyzicky ještě žije, dýchá a jeho srdce ještě bije - se přece ocitá v takovém stupni bolesti, úzkosti až zoufalství, že se jeho stav už vlastně nedá nazvat životem. Bible nám rozhodně nesugeruje, že neexistuje žádná "rokle šeré smrti", že neexistují žádné neřešitelné problémy, jejichž tíha nás může zdrtit, že neexistují žádné neodvratitelné krize, které bychom svými lidskými silami nezvládli. Smrt je vše, co stravuje poslední zbytky naší odolnosti a vrhá nás do rezignace a černého pesimismu. A nadto: smrt představuje síly, které se pokoušejí odtrhnout nás od živého Boha tak, že ztrácíme víru a naději, na všechno zůstáváme sami a na nic už nestačíme. Přesně to je "rokle šeré smrti". Zde na žalmistu všecko křičí: "odtud není návratu!" (Jb 10,22).

A právě zde, v "rokli šeré smrti", dochází zásahem Hospodinovy milosti a moci k zázraku: "Nad těmi, kdo sídlí v zemi šeré smrti, zazáří světlo" (Iz 9,1). Žalmistovi je dopřáno, aby právě zde poznal osvobozující pravdu: vždyť se mnou jsi ty. Hospodin je s ním i tam, kde všecko nasvědčuje, že zde vládne jenom smrt.

Všimněme si, že žalmista v tomto okamžiku už o Hospodinu nemůže vypovídat ve 3. osobě, ale obrací se k němu přímým oslovením: ty jsi se mnou; tam, kde jsem se už vzdával, kde jsem se bál, že zůstanu sám, tam - v rokli šeré smrti - tě nyní smím oslovit, smím s tebou mluvit. Proto se mohu odvážit vyznat: nebudu se bát ničeho zlého. Tak Hospodinova přítomnost osvobozuje od strachu smrti. Žádné zlo nemůže žalmistu ohrozit tam, kde s ním je Hospodin. To je tajemství jeho neohroženosti, která nepochází z něj samého.

V této souvislosti stojí za to si připomenout: vždy před nastoupením nového, neznámého, hrozivého úseku cesty, po níž ještě jeho vyznavači nešli, je Hospodin povzbuzuje: "neboj se, já jsem s tebou." Tak Abrahama, když se odebral k pelištějskému králi do Gerar (Gn 28,15); Jákoba, když se zastavil v Bét-el na cestě do Cháran (Gn 28,15); znovu Jákoba, když se proti vůli svého tchána Lábana chystá navrátit do země svých otců (Gn 31,3); Jozue, když má Izrael uvést do Kenaanu (Dt 31,6.8). Vždy. když se do cesty stavějí překážky (Iz 43,1: "půjdeš-li přes řeky, přes vodu, ohněm ...), které nahánějí hrůzu a sugerují vyznavači Hospodinovu, že ho mají v hrsti, je Hospodin povzbuzuje: "Buďte rozhodní a udatní, nebojte se a nemějte strach, neboť sám Hospodin, tvůj Bůh, jde s tebou, nenechá tě klesnout a neopustí tě" (Dt 31,6).

Vzápětí žalmista spěchá, aby ještě dvěma dalšími obrazy z pastýřského prostředí vypověděl, čím, jej Hospodin potěšuje: tvoje berla a tvá hůl mě potěšují. V čem konkrétně záleží žalmistovo potěšení? Pastýř, který jej vede, má berlu, to jest železem okovanou hůl, kterou ovce chrání před nepřáteli a šelmami (1 Sam 17,43). Holí popohání ovce, které se opožďují a vzdalují od stáda, nedrží směr. "Berla a hůl" tedy žalmistovi dodávají odvahy a povzbuzují ho. Dávají mu jistotu, že jej Hospodin ubrání před nebezpečími, která na něj útočí zvnějšku, i před těmi, kterými ohrožuje sám sebe, když podléhá liknavosti a svéhlavosti. Pověděno slovy Ježíše, "dobrého pastýře", toto potěšení zní: "Nebo ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následujíť mne. A jáť život věčný dávám jim, a nezahynouť na věky, aniž jich kdo vytrhne z ruky mé." (J 10,27n - Kral).

Žalm 23,5 Zde se obraz mění: z pastýře, který pro své ovce vyhledává nejlepší pastvy, se nyní stává laskavý a štědrý hostitel, který pronásledovaného přijímá ve svém domě a u štědře prostřeného stolu. Hospodin je hostitel, který nešetří, všeho dobrého dává v hojnosti: olejem pomazuje, až stéká po kadeřích; podává kalich, který až přetéká. Olej a kalich jsou pocty prokazované váženému hostu (Lk 7,36-48). Tak je strach z "rokle šeré smrti" a tíseň před nepřáteli vystřídána radostí a veselím. To napovídá kalich (vína) a olej, které radost a veselí provázejí (Ž 104,15; Ž 45,8).

Místem, na němž Hospodin žalmistovi poskytuje ochranu (azyl), a pohostinství, je dům Hospodinův (sr. Ž 27,4; Ž 61,5). Tam se utíkají chudí a pronásledovaní, kteří volají k Hospodinu o ochranu a vysvobození. Nyní se stávají účastníky Hospodinovy obětní hostiny (Ž 22,27: "Pokorní jísti budou do syta").

Vše se děje před nepřáteli, což zvyšuje dramatičnost líčení. Nelze přeslechnout, že se tu z žalmistova vyznání ozývá tón až demonstrativní - nepřátelé musí bezmocně přihlížet, nemohou na tom nic měnit, nakonec budou zahanbeni: "Svévolník na to zlostně hledí, skřípe zuby a odvahu ztrácí, choutky svévolníků přijdou vniveč" (Ž 112,10).

Kdo jsou tito nepřátelé, o nichž žalmy tak často mluví? Zde i na jiných místech zůstávají v anonymitě, nejsou konkretizováni. Z mnohých žalmů je zřejmé, že žalmistu pronásledují (Ž 7,2; Ž 142,7), sledují ho a čekají na chvíli, kdy se mu kvůli jeho ztroskotané důvěře a zklamané oddanosti Hospodinu budou moci vysmát (např. Ž 22,8b-9: "šklebí se na mě, potřásají hlavou: 'Svěř to Hospodinu!' 'Ať mu dá vyváznout, ať ho vysvobodí, když si ho oblíbil!'"; též Kral. Ž 70,4: "k hanbě mne přivesti usilují ti, kteříž na mne povolávají: Hahá, hahá."). Nejdnou nepřátelé v žalmech nabývají podoby mýticko - nepřátelských šelem (Ž 22,12-19: množství býků, bášanští tuři, řvoucí lev, smečka psů, zlovolná tlupa). Zřejmě proto, že neohrožují jen žalmistův život, nýbrž usilují jej odtrhnout od Hospodina. I apoštol o nich něco ví, když se ptá: "Kdo nás odloučí od lásky Boží ...?" (Ř 8,30.35).

Žalm 23,6 V tomto verši dochází k pozoruhodnému zvratu: přeložíme-li frázi "ano, dobrota a milosrdenství mě budou provázet" z hebrejštiny přesně, pak tato věta zní: "Ano, dobrota a milosrdenství mě budou pronásledovat." Poběží za ním, nemusí mít starost, zda je sám dostihne. Tam, kde žalmista dosud pln úzkostí viděl pouze své nepřátele, kteří jej pronásledují, tam nyní vidí, že jej pronásledují Hospodinova dobrota a milosrdenství. Poté, co našel ocharnu v Hospodinově domě, prožívá jistotu naprostého bezpečí. Vše, co jej dosud oddělovalo od Boha - ať nepřátelé, ať vlastní hříchy (Ž 25,7) - mizí.

Dobrotu a milosrdenství mu Hospodin prokázal svými činy, když se jej jako pronásledovaného zastal, když mu tak osvědčil svou věrnost. Ozřejmí to např. Ž 136, v němž se stereotypní liturgická formule "Chválu vzdávejte Hospodinu, protože je dobrý, jeho milosrdenství je věčné" ozývá jako responzorický refrén, odpovídající na vypočítávaná Hospodinova dobrodiní, jež Hospodin prokázal a prokazuje svému lidu (sr. Ž 105,1; Ž 107,1).

Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů Zde LXX a Vg. (ještě i Český misál 1980, 232) překládají: "v Hospodinovu domu budu přebývat (hebr. j-š-b; k ustavičnému přebývání v chrámu sr. prorokyně Anna v Lk 2,36n). Hebrejský text však jednoznačně mluví o navracení (š-v-b). V obou případech však jde o to, že žalmista v domě Hospodinově našel domovské právo. Žádné vnější okolnosti jej o ně už nemohou připravit (Kalvín). Přes hranice prostoru a času si smí být jist Hospodinovou blízkostí.

To, co bylo jeho tužbou, oč prosil (Ž 27,4),se stává skutečností: "Mně však v Boží blízkosti je dobře, v Panovníku Hospodinu mám své útočiště, proto vyprávím o všech jeho činech (Ž 73,28). Takovým vyznavačským vyprávěním je právě Ž 23.

Žalm 23 v Novém zákoně

Jistě se ozývá u J 10, kde Ježíš o sobě mluví jako o "dobrém pastýři", jsou zde zmíněni i nepřátelé - "vlci" a "zloději".

Výslovně však je citován jen ve Zj 7,14-17: "ti, kteří přišli z velikého soužení ... již nebudou hladovět ani žíznit, ani slunce nebo jiný žár jim neublíží, neboť Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. A Bůh jim setře každou slzu z očí."

Žalm 23 v bohoslužbě

Už ve staré církvi se Ž 23 zpíval při přípravě katechumenů na 4. postní sobotu a při jejich slavnostním uvádění k prvnímu přijímání (Martimort, Handbuch der Liturgiegeschichte II, 97, 243). Český misál jej zařazuje jako mezizpěv pro 4. neděli po velikonocích.

Pozoruhodné je spojení Ž 23 se starocírkevním evangeliem J 10,11-16 a epištolou 1 Pt 2,11-20 pro 2. neděli po velikonocích (Misericordias Domini).

Shrnutí zvěsti

Ž 23 je chvalozpěvem na neočekávanou ochranu, udělovanou tomu, kdo je sám o sobě bezbranný, ze všech stran ohrožený, ztracený, kdo se sám o sebe nepostará - jako ovce. Navzdory vší své nesoběstačnosti zde smí žalmista vyznávat: jsem v bezpečí, neboť se mne ujal můj pastýř a hostitel Hospodin. jeho jistota nepochází z jeho vlastní odvahy a je to jistota křehká, ohrožená: nepřátelé jsou dosud tady, nejsou zničeni, ani proměněni v přátele. Ž 23 je píseň neohrožené odbojné radosti, jaká se podobně ozývá z Ř 8: "Když je Bůh s námi, i kdo proti nám? ... Kdo nás odloučí od lásky Boží, která je v Kristu Ježíši?!"

Obraz pastviny a prostřeného stolu byl pro křesťanskou církev od počátku poukazem na večeři Páně. Zde nás Kristus přijímá a zde jsme - navzdory všemu, co proti tomu ještě mluví - zahrnuti do Boží lásky.

S ohledem na Kristovo vítězství nad smrtí smí zvěst Ž 23 zaznívat i v pohřebním shromáždění, kde nás ujišťuje o Boží blízkosti i v "rokli šeré smrti" a přes Kristovo vzkříšení otvírá výhled k našemu vzkříšení a životu věčnému, jak to s použitím Ž 23 výslovně činí Zj 7,13-17.