Jan Kohl: Návrh Ústavy katolické církve

1. Proč se tím zabýváme.

Lidská společenství v určitém bodě svého vývoje dospívají k potřebě stanovit pravidla  svých vztahů, svého vnitřního života. Společenství křesťanů, shromáždění patřící Pánu Ježíši Kristu tj. církev, velmi brzy potom co přijalo mezi sebe většinu lidí, vytváří právní prostředí, právní rámec své existence. Toto právo je stavěno na myšlenkovém světě své doby a v průběhu dějin je ovlivňováno a zpětně do jisté míry ovlivňuje společenské prostředí. Jako se vyvíjelo pojetí společenských vztahů, tak se vyvíjely i právní systémy. Je pak zcela přirozené, že křesťané uvažují o tom, že jejich společenství by se mělo řídit pravidly demokratického systému, který je v dosavadním vývoji považován za nejlepší ze všech nedokonalých lidských výmyslů.

Vždyť jednotlivý křesťan i celé společenství, Pánovo shromáždění, by mělo být tím nejlepším, nejopravdověji  lidským: jednotlivcem i společností. Není nadále možná rozdvojenost křesťana, který v tzv. profánní společnosti je aktivním svobodomyslným, ale též zodpovědným občanem a ve společnosti, která si říká, že patří Pánu volajícimu k plnému lidství, je objektem pastýřské péče, laikem = nevzdělaným,neinformovaným neodborníkem ve věcech svého života. Musí být uspořádání, pravomoci a odpovědnosti v Kristově shromáždění stále formovány feudálním myšlením ?

Není spíše povinností křesťanů hledat nejlepší způsob jak uskutečnit to co si přeje hlava církve ? U  Lukáše o tom čteme (Lk 22,25-26

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 6. neděle postní - Květná neděle (C) (Bible na neděli) Květná neděle (C) (Václav Vacek) 6. neděle postní - Květná neděle (C) (Bible na neděli) Květná neděle (C) (Václav Vacek) Květná neděle (C) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

):Vznikl mezi nimi spor, kdo z nich je asi největší. Řekl jim (Ježíš):"Králové panují nad národy,a ti, kdo jsou u moci si dávají říkat dobrodinci. Avšak vy ne tak: Kdo je mezi vámi největší, buď jako poslední (nejmladší), a kdo je v čele (představený),buď jako ten, kdo slouží"  V Janově evangeliu čteme (J 13,14-17) ve zprávě o poslední večeři:Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já. Amen,amen pravím vám, sluha není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Když to víte,blaze vám, jestliže to také činíte."

Aktivitu křesťanů, kteří pracují na návrhu ústavy katolické církve chápu jako snahu o pochopení toho, co znamená v dnešní době být tím kdo slouží, co to znamená teď a tady umývat jeden druhému nohy; tedy vědět co od nás Pán chce a pak hledat způsoby, jak to provést.

Tyto postoje nejsou výstřelky hypermoderních Američanů. V současném dění v katolické církvi ČR, zejména v přípravě Plenárního sněmu se projevují velmi podobné názory. Např. ve zprávě Tiskového střediska ČBK z 19.5.1999 o jednání biskupů, jehož tématem byla příprava sněmu, se dozvídáme:
Dalším úhlem pohledu na církev je společenství Božího lidu, který putuje dějinami s významným úkolem spolupráce na spáse světa. Církev musí být ve svém vnitřním životě autentická a stát na straně člověka. Zároveň je důležité "číst znamení čas", kterými jsou mj. lidská práva a svobody a hodnoty demokracie. Rozměr církve je ekumenický a prohlubuje se vědomí společné příslušnosti ke Kristu. Důležitou výzvou naší doby je rovněž poslání laiků v církvi. Laici stojí v přední linii života církve. Nejen "patří k církvi, ale jsou církví". Je důležité se vyvarovat klerikalizace laiků. Neméně důležité je také vyzdvihnout úlohu ženy v životě církve. Diskriminace ženy či její odsouvání na vedlejší místo nemá v církvi žádné odůvodnění. Myslím, že tato slova,jsou-li opravdu domyšlena do své podstaty a nejsou to jen ústupky požadavkům doby, velmi rezonují s návrhem UKC. Není divu, že i na spodu církevněspolečenské pyramidy zaznívají myšlenky plně zapadající do snah katolíků ostatního světa. Tak čteme v diecézní informaci o podnětech ze sněmovních kroužků plenárního sněmu v hradecké diecézi:

• Je třeba přezkoumat roli Ducha svatého v církvi v procesech rozhodování a řízení. Organizace církve by měla spočívat na standardních, racionálních postupech řízení a ne na pouhé důvěře v  Ducha svatého. Nelze neschopnost nebo bezmocnost představených v církvi zaštiťovat Duchem svatým a spoléhat se na:"Teď se pomodlíme, Duch bude působit a vše se vyřeší".
• Církev se má chovat jako akciová společnost. Každý laik je držitelem akcií a má právo na rozhodování. Vrcholným orgánem je valná hromada, tedy shromáždění laiků i duchovních. Laici by měli vytvořit takovou dozorčí radu. Představenstvo - duchovní by neměli uzurpovat všechnu moc na sebe.
• Možná by bylo dobré využít některých odlišných zkušeností v řízení církve od evangelických církví.
• O majetku církve má spolurozhodovat i Boží lid.
• Spáse je určena pro kolektiv, ne pro jedince. Proto je nutno upravit prioritně vztahy mezi bratry. Komunikace mezi lidmi je prvořadou záležitostí a to jak v rámci hierarchie, tak i v horizontální poloze. I biskupové musí naslouchat, to se neděje dostatečně.
• Namísto pěstování odpovědné pluralitní obohacující diskuse je tlak na uniformitu v zájmu povrchní jednoty.
• Svobodný člověk s vlastním svědomím nevnímán jako legitimní partner hledající pravdu, ale často spíše jako nepřítel. Strach ze západní kultury, demokracie vůbec. Z toho touha po návratu ke "starým zlatým časům". Něco jiného bylo hlásat náboženskou svobodu uznanou koncilem v dobách komunismu a něco jiného je současná praxe vnitrocírkevního života, kdy jsou svoboda a každý projev netradičního samostatného myšlení pokládány za svévoli plynoucí z morálního revizionismu a náboženského liberalismu a jsou takto potírány.
• Nevěřící nejsou "přičleněni k církví svou touhou po pravdě a svobodě", ale úsilí a touha po těchto hodnotách činí naopak problémy mnohým věřícím uvnitř církve.
• Každý nepříjemný hlas bývá velmi často v církvi umlčen. Jednota se zaměňuje s uniformitou. Neschopnost autorit přijímat kritiku a strach z toho, že by "ovečka" mohla mít svůj vlastní názor. Přístup kněží a biskupů k laikům jako k dětem: my řekneme, vy to uděláte.
• Laici vnímáni jako malé děti. Často jde přitom o lidi s kvalitním vzděláním, velkou životní zkušeností, s významným místem ve společnosti. Nejde jen o rozhodování, z něhož jsou vyloučeni, ale i o způsob vztahu a jednání, jak jsou "vedeni k víře", podobu promluvy, často nikdo nepovažuje za potřebné něco vysvětlovat apod.
• Laici jsou z lenosti neochotní zapojit se do církevního života, mnozí tím co po roce 1989 zažili odrazení, zklamání.
• Nedemokratičnost v církvi.

Tyto všechny myšlenky podpořily mou odvahu vystoupit s touto prezentací návrhu UKC, a to ne jako nestranný informátor, ale jako zaujatý zastánce a podporovatel. Pojďme se společně podívat na texty, které máme k dispozici !

2.Komentář k úvodu.

Autoři vycházejí z impulsu II.vaticana resp.papeže Pavla VI.,který vyzval k sestavení UKC. Tak vzniklo hnutí usilující o sepsání, přijetí a používání skutečné UKC naplněné duchem Kristova evangelia osvobození a lásky a formované správními zásadami k nimž lidstvo došlo na prahu 3.tisíciletí křesťanství.
 Celý text úvodu je zde
Návrh UKC byl vypracován na základě

• evangelijních hodnot
• církevních dějin a teologie
• kanonického práva
• dokumentů II.vaticana
• "Základního církevního práva" (z popudu Pavla VI. r.1965)
• CIC 1983
• zkušeností občanského ústavního práva posledních dvou století

Do návrhu jsou zahrnuta práva katolíků v církvi vzniklá ve Společenství pro práva katolíků v Církvi - Association for the Rights of Catholics in the Church (ARCC) inspirovaná Všeobecnou deklarací lidských práv OSN 1948.

Cílem je zahájit diskusi nad návrhem. Všichni členové církve jsou vyzváni k vyjádření. Při tvorbě UKC chtějí navrhovatelé využít i zkušeností jiných církví. Za nejdůležitější považují autoři změnu mentality katolíků: tradici i společenství je třeba chápat jako zdroj celosti a svatosti života, osvobození spojené  s  patřičnou zodpovědností, přijetí podílu na uskutečňování společenství.

Autoři vyzývají k diskuzi nad ústavou a potom k činnosti na ústavě založené. Upozorňují, že ústava, jako základní dokument, má zůstat stručná. Očekávají písemné návrhy a vyzývají k šíření myšlenky ústavy různými kominikačními prostředky. Vybízejí farní společenství,diecéze a řeholní komunity k sestavení vlastních ústav na své úrovni.

3. Co obsahuje návrh.

 Návrh UKC  přepokládá, že všechny další zákony, přepisy a zvyklosti budou prováděny v rámci a duchu této Ústavy. Text je rozdělen na 6 částí:

1. Preambule
2. Práva a zodpovědnosti
3. Struktury řízení a správy
4. Soudní systém
5. Dodatky
6. Platnost

První část slavnostně prohlášuje základní myšlenky o křesťanech a církvi, které vyústí do konstatování práv a povinností členů církve.
Část druhá pojednává nejprve o základních lidských právech a zodpovědnostech. Po jejich výčtu následuje jejich konkrétní podoba v církvi. Dále jsou uvedena základní  práva a povinnosti vyplývající z   přijetí  křtu.
3.část zdůrazňuje tzv. základní náhledy:sdílení odpovědnosti a dialog
Po popisu zásad: společenství, která se mohou sdružovat, uplatňování subsidiarity,volení představitelů na určité období,volení reprezentativních rad následuje popis rad na úrovni místní církve (farnosti), diecéze, národní církve, nadnárodní církve a všeobecné církve. Další pasáž formuluje požadavky na vedoucí představitele , zejména  faráře, biskupa a papeže.
Soudní systém přepokládá soustavu diecézních, národních,mezinárodních tribunálů se stanovenými odvolacími soudy završenou Nejvyšším tribunálem.
Platnost ústavy nastane po schválení řádně pověřeným Ustavodárným shromážděním.

4. O některých reakcích.

Ohlasy v českém prostředí lze nalézt např. v LN ze 3.dubna 1999, kde Bob Fliedr informuje o Návrhu na celé straně 22 i s citací části III. a komentářem o smyslu této aktivity. Text Návrhu byl otištěn  v č.1 Teologického sborníku (CDK Brno), na což upozorňují Perspektivy č.4/99 v kritickém článku o Návrhu.

V Katolické týdeníku č.17/1999 se pod titlkem "Katolická ústava" objevil:

KOMENTÁŘ K INICIATIVĚ KAIROS 98

Když vloni tři mluvčí iniciativy Kairos 98 - J. Hanuš, H. Holcnerová a O. I. Štampach - vydali své první prohlášení, bylo přijato rozporuplně. Pominu-li určitou obecnou předpojatost a nedůvěru pramenící z dosavadních názorů některých mluvčí, sám za sebe jsem byl spíše zvědavý. Připadalo mi žádoucí, aby skupina opravdu nezávislých intelektuálů vytvářela alternativy k řešením, které vypracovaly oficiální církevní místa, či dokonce různá "světská" grémia. Proč by nakonec nemohl vzniknout třeba dokument o přístupu církve k ekologii, fundovaný rozbor otázky restitucí, nezatížený ani politickými úvahami, ani dosavadními prohlášeními církevních představitelů. Těšil jsem se, že dokumenty budou inspirací v otázkách, na které současné církevní úřady nemají sil, které někdy podcenily, či dokonce zanedbaly. Takový pohled odjinud, ačkoli je třeba rozporuplný, bych jen uvítal. Bohužel prozatím jsem namísto zasvěcených rozborů odborníků četl jen vzletná prohlášení, postrádající však někdy smysl pro realitu. Posledním dokumentem Kairosu 98 je však konečně to, co jsem čekal: návrh samotné "Ústavy katolické církve." Toto mimořádné velké sousto však nebylo zpracováno naší nezávislou intelektuální skupinou, nýbrž Společenstvím za práva katolíků v církvi a konzultanty byly takové kapacity, jako např. hnutí My jsme církev. To samo o sobě asi málo nadchne jak naše biskupy, tak řadu věrných katolíků. Už jména organizací budou působit jako příslovečný červený šátek rozdražďující v koridě býka. Připočteme-li k tomu ještě výroky typu "papež všeobecné církve je volen na jediné desetileté funkční období zástupci vybranými národními radami", či "všechny katolické ženy mají s muži rovné právo na zdroje církve a na vykonávání všech plnomocných úkonů v církvi" (svěcení žen), nebo že "všichni katolíci mají právo opusit takové manželství, které nenapravitelně ztroskotalo" a mají právo užívat všech svátostí jako ostatní, je dílo dokonáno. V průvodním dopise nás mluvčí Kairos 98 varují, že tento dokument vyvolá "rozporuplné reakce". Bojím se, že tentokrát se mýlí: Reakce bude zcela jednoznačná - je to oslovina. Dovedu si představit diskusi o způsobech volby a jmenování biskupů, ostatně v dějinách se ten způsob mnohokrát proměnil. Zbavil-li se papež tiáry a nosítek, možná se někdy zbaví i dalších povrchních znaků, už dnes přece může (pokud chce) rezignovat na funkci. Nedovedu si však představit diskusi o záležitostech, v nichž se již Řím jasně a definitivně vyjádřil, např. v otázce svěcení žen. To vše však je méně podstatné, i když asi právě tyto jednotlivosti vyvolají nejvíce zlé krve. Největším kamenem úrazu je přístup výrobců dokumentu: Církev je pro ně pouhopouhou organizací, kterou lze ustavit a řídit analogicky se zásadami americké ústavy a dalších dokumentů. Slovo Bůh a Ježíš Kristus aby člověk v dokumentu hledal lupou. O tajemství, Duchu svatém, o autoritě Boží, která stojí nad církví, o staletích tradice ani slova. Byla-li by toto církev, pak rozhodně ne katolická. Zajímalo by mne, jestli si autoři a mluvčí alespoň v naší zemi uvědomují, že z církve takto nedělají nic jiného než turistický spolek.
MILAN BADAL

S návrhem Ústavy katolické církve se lze seznámit v češtině v Teologickém sborníku č. 1/99, nebo v  angličtině na internetu http://astro.temple.edu/~arcc/constit.htm
Teologická komise ČBK za předsednictví biskupa J. Škarvady vypracovala stanovisko k tomuto návrhu, kde se mj. praví: "Tento návrh prostě ignoruje autentické učení Druhého vatikána o tajemství církve a přítomnosti a působení vzkříšeného Krista v ní. Nemluvě o definicích Prvního vatikánského koncilu o primátu římského papeže a jeho magisteriu, které byly rovněž výslovně potvrzeny. Jde tu tedy opravdu o návrh ústavy společnosti, která se nemůže nazývat katolickou církví. Ta má proto nejen právo, ale přímo i povinnost se proti takovémuto matení pojmů ohradit. Jako si velké obchodní firmy chrání svou značku, a nikdo to nepovažuje za útok na pluralitu, tak se i od církve vyžaduje, aby jasně vyhlásila, co je katolické a co ne. Každý se pak může rozhodnout podle svého svědomí." V době přípravy nového kodexu církevního práva se děly pokusy o podobné definování ústavy, ale "i velmi známí a kompetentní teologové a církevní právníci se nakonec vzdali, protože museli uznat, že jde o věc skoro nemožnou. Církev totiž není společnost jen lidská, je to tajemství vtěleného Boha. A tajemství nelze jen tak snadno spoutat do nějaké ústavy."