Velikonoční beránek
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 12,15.19 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - 4 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-27
Datum: 31. 3. 2006
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 12,15.19 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - 4 - zrušit hledání
Téma: Ex 12,1-27
(najít další)
Datum: 31. 3. 2006
Slavíme velikonoční svátky
Velikonoční slavnost beránka se týká nás. Nejde v ní jen o nějakou historickou zajímavost. Židovské velikonoce nám vykreslují, jak je to s námi. Ve světě, v životě, sami bez Boha nebo s Bohem. Naši bídu i velkolepé řešení.
Stále se ptáme: proč ve světě není spravedlnost? Proč Bůh mlčí ke zlu? Jak to, že znovu a znovu lidé naletí podvodným zločincům slibujícím blahobyt a lepší život? (Lenin, Hitler, Saddam Husein, Miloševič.) Kudy z toho ven?
Izrael v Egyptě je obrazem lidstva, které se nechalo zotročit. Je ale také lidem, kterému Hospodin nabízí spravedlnost, záchranu a pomoc.
Egyptské otroctví
Proč se Izraelité dostali do babylonského zajetí? Všichni to víme. Žili špatně. Hospodin nemlčel k jejich zvrhlému jednání a přestal je chránit. Nemlčí ke zlu.
Proč se Izrael ocitl v egyptském otroctví? O tom se nemluví. Je ale nutné si toho všimnout!
Po prodání Josefa bratřími do otroctví, získal Josef v Egyptě významné politické postavení. Nakonec Jákob se svými syny přišel do Egypta, aby přečkali dobu hladu. Po neúrodných letech se ale měli vrátit do země, kterou jim daroval Hospodin. Místo toho zůstali Izraelité trčet v Egyptě. Zdál se jim výhodnější, příjemnější a bohatší zemí. Připadal jim jako ráj (úrodná nilská delta, tráva vysoká jako člověk; doma by museli pást stáda na sporých pastvinách). Faraonova země na začátku vypadá vždy slibně. (Vzpomeňme na sliby Hitlera: bude práce, zvítězíme..., na sliby komunistů: beztřídní společnost, blahobyt...). Vše je to také o nás.
Izraelité vlastně dali přednost faraonovi a jeho božstvům před Hospodinem. Navíc nesledovali politiku ("politika je špinavá") a podcenili novou dynastii faraonů, která je nakonec zotročila. Vlastní vinou se tedy dostali do otroctví. Řada z nich a z jejich dětí na to doplatila. Izraelité byli spoluvinni jejich smrtí a zoufalou situací, do které se dostali. Byli vinni. Jejich tragédie byla lidsky naprosto neřešitelná.
To Hospodin se nad nimi slitoval a nabídl jim pomoc. Osvobodil je, vyvedl je a pomohl jim. ("Humanitární pomoc" - voda, mana, křepelky, "vojenská spojenecká pomoc" - ochrana před nepřátelskými vojsky , egyptskými počínajíc...) Bůh se jich ujal, ale i oni sami musí nést část následků svých vin, aby se poučili ze svých chyb. Obnova poničeného je vždy namáhavá.
Cena života
Už život sám mnoho stojí. Vždy žijeme na úkor jiného. Rostlina spotřebovává humus, teplo, vodu. Zvíře spásá rostliny. Člověk žije z potravy, "spotřebovává" rodiče (namáhají se, starají se, stárnou). Život poznamenaný svévolí je teprve nákladnou, drahou záležitostí. Aby byl život obnovován, musí být poničené nahrazeno. Samo se nic nespraví.
Někdo musí nahradit zničené. Ránu vyhojit, ukradené doplnit, zbořené vystavět.
Nevěřící si myslí, že jsou na vše sami. Mají těžký život. Nám se nesmírně ulevilo poznáním, že svět, lidstvo a jeho budoucnost je také (a především) dílem Božím. Samozřejmě to neznamená, že my se ze své odpovědnosti vysmekneme a Boží pomoc budeme zneužívat. Jsme za ni vděční. Víme, že Bohu přijdeme dráž, než rodičům jejich nezdárné děti. Bůh nám nesmírně pomáhá, ale část následků a odpovědnosti za své jednání musíme nést sami. To je správné a výchovné.
Spravedlnost a milosrdenství
Velikonoční slavnost Izraelitům připomínala slitování Hospodina a varovala je před hloupostí a nevěrností - spoléhat se "na faraony". Jenže oni místo vděčnosti za svobodu často drze reptali. Vzpomínali na "hrnce plné masa". Tak jako my. Ledaskdo nadává. Zapomínáme, že jsme "po válce". Komunisté zničili živnosti, ... statky, mlýny,... lesy a pole..., rodiny vykáceli až na pařez - ani děti nesměly studovat ... Moderní otroctví.
V lidstvu je stále mnoho nespravedlnosti. Bereme-li sami spravedlnost do rukou je to málo (viz dnešní poměry). Revoluce už vůbec není řešením. Zlo plodí jen zlo.
Bůh se ujímá těch, kdo o něj stojí. Už za Mojžíše požadoval proti pohanské krutosti (za oko - sto ok, za život - sto životů) spravedlnost (oko za oko, život za život).
Navíc odpouští těm, kteří se kají. (Už ve SZ je Hospodin milosrdný!) Kain nebyl popraven ("Bůh nechce smrt hříšníka, ale aby se napravil a mohl žít"). Josefovi bratři, když se káli a napravili se, nebyli popraveni za to, že ukradli bratra a prodali jej. Kajícímu Davidovi byla odpuštěna vina za krádež cizí manželky a za několikanásobnou vraždu.
Milost Izraeli
Bůh se smiloval nad Izraelity. Vyvedl je z otroctví a nabídl jim svou péči. S těmi, kteří jej přijali za svého Pána, uzavřel smlouvu. Pozor - nebyli nevinní. (Tak jako my - každý máme podíl na zlu ve světě.) Izraelité byli spoluvinní smrtí těch, kteří v Egyptě přišli o život. Hospodin od nich nepožadoval život za ty, kteří přišli o život v Egyptě podle práva krev za krev. Nevyžadoval krev Izraelitů - slevil jim na krev obětních zvířat. Na znamení slitování byli všichni kropeni krví obětovaných zvířat. Dostali milost. Navíc se jim Bůh zavázal odpovědností . Je ochoten za ně platit větší část následků jejich vin - pokud se polepší. Izraelité měli nést jen menší část nákladů.
Smysl SZ oběti
Starozákonní oběť je projevem kajícnosti - polepšení. Nového myšlení, nového vztahu. Bůh nepožaduje za hřích oběť naší krve. Ve Starém zákoně slevuje na krev beránkovu (zvířecí). V Novém Zákoně dává sám (svou) krev Beránka. Tak nám ukazuje svůj vztah, péči o nás, odpovědnost. Získává si naše srdce. Ale pevně nás vychovává k odpovědnosti a péči o život.Když s Izraelem Hospodin uzavřel smlouvu na Sinaji (srv. Ex 24,8
), byla zabíjena obětní zvířata a Izraelité byli kropeni jejich krví. - KREV SMLOUVY -
jim byla znamením smilování.
Při svých obětech za hřích měli obětovat zvíře, aby viděli, že hřích je drahou záležitostí, neekonomickou, prodělečnou. (Když kluk neposlechne a rozbije okno, je výchovné, požaduje-li táta, aby se kluk podílel na náhradě škody, třeba z kapesného. Bůh nás dobře vychovává. Není slaboch. Smilovává se, ale nerozmazluje nás. Jedná s námi pevně, abychom vyrostli k dospělosti - k odpovědnosti za své jednání.
Druhým výchovným prvkem starozákonní oběti "poděkování" bylo: dostal jsi, dej. Jen ten kdo dává, smí přijímat. (Děti dostanou pomeranč. Dělí jej a nabízejí i rodiči. Pokud rodič nepřijme: "jen si to sněz sám", nevychovává dobře. Dítě se nenaučí počítat s rodičem.)
Když pak během času Izrael zapomněl na tento smysl oběti, proroci protestují. Hospodin lidu výslovně připomíná: "Smilovávám se, jsem milosrdný, od vás chci milosrdenství a ne oběť." (srv. Mt 9,3
; Mk 7,11
; Mk 12,33
)
V Novém Zákoně, v době zpředmětnění obětí, umírá dobrovolně sám Syn Boží. Léčí nás šokem - abychom uviděli hřích v jeho nahotě a hrůze, abychom prokoukli. (J 3,14
)
Milost je nabízena těm, kteří se obracejí k Bohu, vědomi si své nespravedlnosti.
Slavnost beránka
Židé slavili velikonoční svátky na památku vysvobození z egyptského otroctví. Pro ně to byla názorná slavnost s mnoha vyprávěními. Uvidíme, jak bylo vše názorné. To my jsme si zapomněli objasňovat své slavnosti.
Židovské velikonoce vznikly zřejmě spojením dvou velmi starých slavností. První byla starou slavností pastevců, zvaná pesach, druhou byla slavnost zemědělců - přesnice čili nekvašené chleby - maccót. (Ex 12,1-14.21-27
- pesach, Ex 12,15-20
(najít předchozí, další) - maccót)
Slovo pesach znamená poskakování, přeskakování (při tanci). Velikonoce - Pesach znamená přeskočení, pominutí a tak zachránění před zhoubcem
Abychom pochopili "řeč" této slavnosti, podíváme se na původní pohanskou, předbiblickou podobu pasteveckého svátku.
Pohanský svátek
Pastýři na jaře opouštěli svá zimní pastviště na horách a odcházeli na letní dobu sucha do údolí a nížin, kde pásli především na požatých polích. Novměsíční noc ale byla, podle představy pastýřů, nebezpečná. Pastevci měli za to, že v novměsíční noci venku chodí démon žíznící po krvi. Před odchodem pastýřů si chtěl tento upír vybrat svou daň. Samozřejmě hledal nejlepší - "nejvýživnější" potravu, tedy prvotinu rodiny - prvorozeného.
Ve starém Orientě byli démoni zobrazování ve všelijak znetvořené podobě, např. s deformovanými končetinami. Kulhali, poskakovali jako třeba někteří ptáci.
Jak se proti takovému upírovi bránit? Pastýři zabili zvíře a jeho krví natřeli vchod do stanu. Démon si lízne krve, je uspokojen a toto obydlí přeskočí. Obyvatelé označeného obydlí byli zachráněni. Záchranu slaví posvátnou hostinou (vše u nich bylo náboženské), při níž jedí zabité zvíře, jehož krví pomazali vchod stanu. Krev zvířete vydávají za svou. Ztotožňují se se zvířetem a tím jsou jako by ochráněni, protože u nich se už démon napil. Už jim neublíží. U pohanů šlo o obřad, odvracející zlo.
Jak tomu bylo u židovské slavnosti? Biblické podání klidně používá stará vyprávění nebo i určité obřady a přeznačí je po svém Odbájí je, demýtizuje. Nová stavba může být postavena ze staršího materiálu.
Izraelské velikonoce
O co jde ve Ex 12
(najít předchozí, další)? Jak je slavnost přeznačena v Písmu?
Zde nevystupuje svévolný, záludný a zabíjející démon, ale spravedlivý Hospodin. Postihuje Egypťany, kteří si přivlastnili Boží lid a zotročili jej. Egypťané hubili izraelské chlapce, likvidovali národ a vzpírali se propustit lid Boží z otroctví.
Celá událost je Božím soudem. Spravedlnost existuje! To je důležité pro Izraelity i pro nás! Farao svévolně porušil Boží řád a Bůh obnovuje svět svou spravedlností. Egypťanům se stalo to, k čemu odsoudili Izraelity a co jim sami prováděli. (Ex 4,22-23
"Řekneš faraonovi: Izrael je můj prvorozený syn. Vzkázal jsem ti:
Propusť mého syna, aby mi sloužil. Ale ty jsi jej propustit odmítl. Za to zabiji tvého
prvorozeného syna." Byli varováni, to je slušné a otevřené jednání.)
Tedy žádná svévole démona, ale Hospodinův posel je vykonavatelem Božího soudu a spravedlnosti nad zvrhlým Egyptem. Na Hospodinův rozkaz pomine, přeskočí domy těch Izraelitů, kteří se přiznali k Hospodinu tím, že označili veřeje beránkovou krví.
Samo pomazání krví už není vychytralým přelstěním démona, nýbrž vyznáním víry. Uprostřed nepřátel vyznat víru, přiznat se k Hospodinu, bylo riskantní. Ti, kteří uvěřili v Boží záchranu, byli zachráněni.Krev zde není nápojem obživy pro démona, ale znamením víry - a vyznáním. Znamením smlouvy s Hospodinem. Znamením slitování. *
* Poznámka o krvi
Krev je životadárnou tekutinou. Byla považována za sídlo života, za duši. Pohané se snažili magickými praktikami zmocnit se života. Čarovali s krví. Člověk mohl pitím krve zvířete nebo člověka, podle představ pohanů, magicky získat životní sílu tvora, jehož krev si takto přivlastnil. (I v našich krajích třeba Čachtická paní používala omlazovací koupel z krve dívek.)
Starý zákon stojí proti soudobým pohanským vlivům. Prohlášení o kultické nečistotě při styku Izraelity s krví (nečistota není hřích) zabraňovalo pokusu přinést krev na bohoslužby k případném magickému použití. Za magii se trestalo smrtí. (Magie je snaha přinutit božstvo nějakým jednáním ke svým účelům.)
Bůh je dárcem a Pánem života. Nikdo si nesmí život přivlastnit pro sebe. Proto starozákonní zákaz požívání krve. Izraelita zabíjel zvíře vždy kulticky. Krev - to nejcennější - "samotný život", vracel Bohu. Krev se vypouštěla (na zem, oltář) a maso člověk od Boha s vděčností přijímal jako dar.
Pokud byl zabit člověk, "jeho krev volá k Bohu po spravedlnosti". I název "krevní msta" svědčí o úsilí odplaty za prolitou krav. Při popravě platilo: "Jeho krev na něj". (Lv 20,9n
)
Ustanovení Pesachu - Ex 12,1-27
(najít předchozí)
Verš 1. : Mluví zde samotný Hospodin. Jako suverén - ještě v zemi Egyptské, nepřátelské, zemi pohanských bohů. On je svrchovaný a věrný Izraeli v jeho bídě a ponížení.
Verš 2.: Počátek měsíců - znamená změnu kalendáře. Nový rok už nebude začínat na podzim (kenanský kalendář) na začátku doby dešťů, ale na jaře o slavnosti beránka. Vysvobozením z Egypta začíná nová doba v dějinách - Hospodin je zachráncem. (Tak jako v našich dějinách je příchod Krista jedinečným zlomem v našich dějinách, novou dobou a milostí. I křesťané později začali nový letopočet od narození Krista.)**
Beránek se hebrejsky řekne: šé - syn egyptsky: s'. Izraelité zaznamenali tuto znějící podobnost.
Beránek zastupuje o velikonoční slavnosti syna. Rodina (základní jednotka Božího lidu, společnosti) si vybere beránka.
I pro osamělé a opuštěné je místo u velikonočního stolu. Pro všechny společný úkol - vybrat, chovat, zabít, jíst beránka. ***
Beránek měl být:
dokonalý - žádná partiovkasamec - má hrát roli synaroční - plný síly (slavnost 1x za rok, jako při smíření)z ovcí nebo koz - tedy beránek nebo kozílek
Společenství rodiny pečuje, střeží beránka. Ten se stává "členem rodiny". Tři plné dny jsou časem určité, dostatečné lhůty. Čtvrtý den celá rodina, skrze ruce otce, beránka zabíjí. Všichni jsou vinni smrtí. Za ně, zástupně, je beránek zabíjen. Kvůli nim beránek umírá, aby oni mohli zůstat ušetřeni .
Nejen děti zabití beránka těžko nesly. (Představme si tuto scénu: Děti si zvykly na beránka, hrály si s ním. I naše děti těžko nesou, když se musí zabít králík, nebo kůzle. Plakaly, nechtěly, aby byl beránek zabit. "No, tak budeme muset zabít vašeho nejstaršího bratra", řekne otec a jde s nožem k prvorozenému. Děti začnou naříkat ještě víc. Nakonec s těžkým srdcem svolily..). Otec zabíjel a pak jim musel vysvětlovat v. 26-27 ("Až se vás synové budou ptát, odpovíte") "Vidíte, zlo je strašné. Následky zla na někoho dopadnou. Někdo přichází o život. Nevěrnost mnoho stojí.
Možná řekneme, že slavnost beránka byla drastická. Ano, ale takový je náš nevěrný život. Dnes my i děti vidíme ve filmech zabíjení lidí, ale nevidíme následky. Pohřeb se nekoná, nikdo nepláče pro jejich smrt. Herec druhý den hraje ve veselohře. Rodiče už neberou děti na pohřeb.
Na slavení velikonočního beránka názorně vidíme, jak je liturgie "posvátnou hrou", která nás uvádí do pravdy.
Jedení obětovaného zvířete ve staré symbolice znamená ztotožnění se s ním. Obětovaný a obětující jsou "jedno tělo". Jedení beránka zde tedy znamená: zemřel jeden z nás - zástupce prvorozeného syna. Jsme zachráněni, zhoubce tady už nemá co pohledávat.
Pečení - je nejen stará úprava masa, ale "průchod ohněm" je také očišťujícím procesem. Obětované se spálilo v ohni.
V celku - stále měli na očích podobu beránka. (To známe ze svých přístupů a pocitů. Maso, kotlety, už nejsou naším zvířetem, které jsme před tím ošetřovali a hladili.) Znovu upozorňuji, průběh slavnosti byl dost "syrový". Záměrně. Slavnost ukazovala krutost hříchu - a smilování Hospodina.
Hořké byliny - symbol hořkého, trpkého údělu v Egyptě. Zase si představme: děti ochutnají salát: "Mami, to je hořký, mně to nechutná, proč to musím jíst?" a rodiče vysvětlují, jak jejich předkům zhořkl pobyt v Egyptě, když byly zotročeni a vybíjeni.
verš 9: Nic syrového - při pohanských obětech se někdy účastníci v "posvátném šílenství" vrhali na oběť, trhali ji a syrovou požívali. Slavnost beránka nevede k nějakému extatickému vytržení, ale k rozumovému poznání. K prohlédnutí.
verš 10: Spálit zbytky - aby v žádném případě nemohly být použity k nějaké magii. Ohněm se oběti "odevzdávali" Bohu.
verš 11: Přepásaný oděv, hůl v ruce - připravenost k "vyjití" (Abrahamovskému). Pohotovost k opuštění starého věku a očekávání příchodu Páně.
verš 11: Hod Hospodinův (Boží hod) - slavnost není lidskou akcí, směrem k Bohu, snahou získat náklonnost Boha. Naopak, to on sám milostivě přijímá Izraelity. On se smilovává, on je hostí, on jim dává nový život a přátelství.
verš 12: Pobiji - Bůh spravedlivě trestá Egypt. Izraelity pomíjí - odpouští jim jejich viny a zachraňuje je. (Zůstali trčet v Egyptě. Dali přednost úrodnému kraji pohanskému.)
verš 12b: Oč jde v pobití prvorozených? - na všech bozích Egypta učiním soud - Prvorození jsou právem svého prvorozenectví kněží (často otec rodiny obětoval, prvorozený syn byl nástupcem otce) prvorozená zvířata jsou právem svého prvorozenectví určena k oběti. Pohanské modly jsou závislé na obětech a kněžské obsluze. Jsou-li pobiti obětníci a oběti, pak božstva zahynou. * Hospodin tedy vynáší soud nad krutými a zvrhlými pohanskými bohy (vyžadujícími např. lidské oběti, zotročující lidi, atd.).
verš 13: Krev na domech - Izraelité, kteří prošli veřejemi, označenými krví, jsou vysvobozeni. (při smlouvě s Hospodinem, Ex 24,8
jsou také označeni krví
obětovaných zvířat. Pomazání krví je znamením Božího slitování.)
verš 14 Den pamětní - slouží ke zpřítomňování ne ke vzpomínce. Památkou není beránek, ale slitování Hospodina, které trvá. Bůh se slitovává neustále. I dnes. A my k němu prosebně vztahujeme ruce a on nás bere do ochrany. "Jsi můj", tak se nám vždy znovu vyznává Hospodin. "Jsme Tví", tak s úlevou a vděčností vydechneme. Toto patření k Bohu slavíme ve svých slavnostech. Vysvobozování "z Egypta" trvá, stále je Bůh s námi jako ten, kdo nás zachraňuje a ke komu smíme patřit.
Památkou není forma slavnosti - zpřítomněním je smilovávání se Boha nad námi. Slavností slavíme to, čím jsme. Vysvobozeným lidem. A vysvobozovaným. To vysvobozování se stále děje. Slavíme vysvobození a vysvobozování .....
Večeře Páně je slavností v tomto smyslu. Pokračováním, dovršováním židovských velikonoc, přeznačených zase o další stupeň.
Nekvašený chléb - zde znamená: začíná nová doba, musí se přerušit vše, co souvisí s časem otroctví (hříchu, myšlení a jednání). **
** Poznámka o kalendáři
V mírném pásmu je zlomovou situací slunovrat - slunce předtím slábne. Zima narůstá. Skončí někdy, nezahyneme? Slunovrat byl vyhlížen. Je obratem. Novou dobou. Začátkem nového roku.
V teplém pásmu je zvratem podzimní rovnodennost, se kterou přichází období dešťů. Sucho před tím je čím dál větší. Vše je spálené horkem. Chybí voda - život je ohrožen. Každý očekává životodárný déšť. Proto je v těchto krajinách podzimní rovnodennost začátkem nového roku.
Babylonský kalendář začínal na jaře - stoupáním hladiny Eufratu a Tigridu.
*** Poznámka
U nás jsou někteří lidé o Vánocích a štědrovečerní večeři sami. Některým z nich je smutno ze samoty. Takové lidi měli sami Izraelité vyhledat a pozvat je ke slavnosti Velikonoc. Nikdo neměl být sám. Každý má někam patřit. I pro ně je připraven úkol: pečovat o beránka a zapojit se do slavnosti
* Poznámka o modlách
"Jak fungovaly modly"? Božstvo se muselo vydatně krmit, aby bylo výkonné. Kněz věděl, jak božstvo obsluhovat, jaká potrava je nejvhodnější a jak zacházet s božstvem, aby on sám nebyl ohrožen na životě. Modla byla jakýmsi akumulátorem božských sil, který kněží uměli obsluhovat a jeho síly usměrňovat žádoucím směrem. Když král zvítězil nad nepřítelem (i král byl božstvem nebo alespoň vyslancem božstva), nechal rozbořit hradby města a vše nechal srovnat se zemí. Krále a jeho rod nechal popravit nebo alespoň oslepit a vykastrovat. Chrám byl rozbořen, modla zničena a s kněžstvem naložil jako s královskou rodinou. Božstvo zahynulo. Nebyl nikdo, kdo by o božstvo pečoval. Tím byla celá země zničena i v kořenech.
** Poznámka
Tenkrát neznali kvasinky a neměli kvasnice. Jak se dělal kvas? Od posledního pečení nechali trochu těsta. To zkvasilo. Do nového zadělání kvas přidali.
Použitá literatura:
Keller Jan: Tři svědkové. Praha 1995
Zdroj: Průvodce liturgickými slavnostmi roku