Nabízíme vám tři články.

V prvním úvahu na Ježíšovu odpověď těm, kteří napomínali Ježíše, že své učedníky nevede dost duchovně a asketicky.

V druhém o nepřesném označení "postní doba".

Ve třetím o druzích postů.                               

---

Velikonoce jsou našimi největšími svátky

Připravujeme se na ně. Jak?

                                                                         Jestli naši dědové v postní době pověsili fajfku na hřebík,

                                                                         bylo to chlapské.  Kdyby přestali kouřit  úplně, bylo by to

                                                                         ještě lepší.  Ale s přípravou na Velikonoce to  mnoho ne-

                                                                        souviselo.

Ježíšovi součastníci dychtivě očekávali Mesiáše. Někteří si mysleli, že je třeba si příchod Mesiáše vyprosit. Mysleli si, že   Hospodina pohnou ztrápenými obličeji a kručením v žaludku (postili se 100 x více než měli). Ježíš říká: "To vše je nesmysl". Srov. Mt 6.1-8  "Bůh přece ví, co potřebujete, ale udělejte něco jiného. Obraťte se a začněte pečlivě naslouchat Božímu slovu, víc než svým autoritám."  

"Když za Ježíšem přišli Janovi učedníci a ptali se ho:'Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?'

Ježíš jim řekl: ' Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit". Mt 9,14-15 

Ježíš i Jan - předchůdce Páně, mluvili  často o ženichovi. Jejich posluchačům bylo jasné, o kom mluví. Měli rádi "Píseň písní", která je mesiášským textem (Židé dodnes čtou Píseň písní právě o Velikonocích). V ní je miláček  nevěsty nedočkavě vyhlížen. Ženichem je  Mesiáš. Nevěstou je společenství Izraele. Obraz ženicha a nevěsty patří k nejkrásnějším biblickým zobrazením vztahu Hospodina a Izraele.

Český překlad Ježíšových slov: "svatebčané se nemohou postit", nás šidí. Původní text říká: "nemohou se synové svatebního stanu postit, když je s nimi ženich". Ve svatebním stanu trávili svatební noc novomanželé, ne svatebčané.

Hebrejština nezná pojem druhu. Používá výrazu "být synem něčeho". Syn člověka znamená člověk, syn vlka je vlk. Syn smrti  - je odsouzenec k smrti, zaslouží si smrt. Syn proroka  znamená - patří mezi proroky, ne, že by ten člověk byl nutně zplozen prorokem.

Synem je také ten, kdo přijímá informaci, i rozumovou, duchovní. Synové království jsou ti, kteří patří do království - matematici řeknou, jako prvky do množiny.  /1

"Synové svatebního stanu" nejsou svatebčany, ale patří k nevěstě, tvoří nevěstu - nevěstou je společenství Izraele (nového). Toto společenství přijímá manžela - Mesiáše.

Na svatbě se nikdo nepostí, nevěsta teprve, ta má jiný program, být tu pro manžela, být mu  k ruce.

Mesiáš neznamená "pomazaný" /2 , nýbrž: "ten, který přijal pomazání", rozuměj - poslání, úkol, zodpovědnost.

Všichni králové Izraele byli pomazáni, ale málokterý přijal pomazání jako úkol a poslání.

Kristus (řecky Christos) je naším překladem Mesiáše. Od toho jsou křesťané.

Křesťan ale také není pouze ten, kdo byl pomazán, pokřtěn, ale "ten, který přijal Kristovo poslání".

Ženich a nevěsta se stávají jedním tělem, sjednocenou bytostí jednoho ducha.

Mesiáš - Ženich, Miláček, nám nabídl ruku.

Kristus nám říká: "Nemusíte si nic na Bohu vyprošovat ani vypostit. Ale přijměte mou zprávu - informaci a přijměte ruku svého ženicha.

Chovejte se podle toho. Objevte svou novou cenu. Dovolte Bohu, aby vás miloval jako ženich nevěstu. Přijměte v nové míře sami sebe.  Začněte sami sebe milovat novou láskou. Pak budete schopni přijmout druhé (neboť jen s nimi jste nevěstou) a budete je milovat novou měrou. Až přijmete sebe v nové velikosti a roli, pak teprve budete schopni zdravě milovat druhé. Snadněji. Z bohatství, které vám bylo zadarmo dáno."

(Když byl Ježíš vzat, učedníci neměli na jídlo ani pomyšlení. Ale pak nám byl opět Ježíš dán - v ještě větší míře.)

----------------------------------------

Poznámky:

1.   Synem je také ten, který přijímá učení od svého učitele vědění. Proto učedníci říkali svému rabimu, učiteli -  otče.

"Jsme synové Abraháma" směli říkat i ti, kteří přijali jeho víru a pocházeli z pohanství. Abraham je "otcem" i naší víry, přesto, že jsme z pohanů.

Ježíš ovšem říká: "Nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec': jediný je váš Otec, ten nebeský.

Vy si nedávejte říkat `Mistře': jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří.

Ani si nedávejte říkat `Učiteli': váš učitel je jeden, Kristus. Srv. Mt 23,8-10

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: 31. neděle v mezidobí (A) (Bible na neděli) 31. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 31. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) 31. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek) Památka zesnulých, texty z 31. neděle v mezidobí (A) (Václav Vacek)

Všechny odkazy

2.  Izraelští králové, proroci a kněží byli  pomazáni olejem na znamení, že jsou z ostatních vybráni k určitému, zvláštnímu  poslání. 

---

POSTNÍ DOBA?

aneb nepečlivost zavádí

V katolické církvi je několik ritů. U nás jsme převážně katolíci římského ritu. "Římský misál" je základní liturgickou knihou.

Český misál je překladem Římského misálu.

Doba před Velikonocemi  je v římské liturgii (a Římském misálu) nazvána Quadragesima, - Čtyřicetidenní příprava. S pojmenováním Českého misálu "Postní doba" to nemá nic společného. Kdož ví, kdo to slovo vymyslel a poprvé v češtině použil?

Velikonoce jsou naše největší svátky. 

Máme se na ně připravovat "v radosti a horlivé lásce". To je v Čechách trochu překvapivé,  ale tak mluví 1. "postní" preface v originále. Český misál - místo toho říká: "ve zbožnosti a horlivé lásce".

Podle oficiální liturgie se máme tedy připravovat v radosti tak, abychom byli skrze Krista dovedeni k plnému obdarování synů božích.

Lidová zbožnost nakládá s ledasčím libovolně. Už Kristus lidovou zbožnost  silně kritizoval.

Lidová zbožnost si libuje v Ježíšově popravě, kříži a pohřbu.

Ježíšovi jeden pohřeb stačí. Pochovává se mrtvola. Ježíše pohřbívat nemusíme, vstal z mrtvých. Kristus je vítězem nad smrtí, lží, nenávistí - vítězem nad hříchem. Ježíš byl vzkříšen, vstoupil na nebesa a skrze seslaného Ducha s námi zůstává.

Charakteristikou Ježíšova života a jeho díla je radost.

Evangelium znamená radostnou - dobrou zprávu.

Velikonoce jsou vyvrcholením celého Ježíšova  života. Už začátek jeho působení je popsán takto: "Ježíš kázal  (evangelium)  radostnou zprávu království Božího a uzdravoval každou nemoc a každou chorobu" /Mt 4,23/

O radosti je dokonce řeč ještě dříve.  Anděl při zvěstování zdraví Marii: "Raduj se Maria, ..." (ne "Buď zdráva, milostí plná ...") srov. Lk 1,28b. 

Při Ježíšově narození anděl říká pastýřům:  "... zvěstuji vám velikou radost, která bude pro všechen lid." (Lk 2,10)

Po Zmrtvýchvstání propuká pochopitelně radost naplno. Ženy od prázdného hrobu "s velikou radostí to běžely oznámit Ježíšovým učedníkům." (Mt 28,8)

"Když tomu učedníci pro samou radost nemohli uvěřit" (Lk 24,40).

"S velikou radostí se (po Nanebevstoupení) učedníci navrátili do Jeruzaléma." (Lk 24,52)

Vraťme se na začátek této úvahy:

           "na slavnost velikonočních tajemství se máme připravovat v radosti a horlivé lásce".

V encyklice  Redemptoris missio, ve 40 odstavci čteme: "Všichni, kdo věří v Krista, musí cítit jako nedílnou část své víry starostlivost o předávání radosti a světla  ostatním."

A v odstavci 44: " Církev se nemůže zpronevěřit výslovnému Kristovu příkazu, nemůže nechat lidi bez radostné zvěsti ... bez daru Boží milosti ...

Všechny formy činnosti Církve jsou zaměřeny na tuto radostnou zvěst, která zjevuje  a uvádí do tajemství, jež bylo po staletí skryto a pak zjeveno v Kristu."

Odst. 11:  "Nám byla dána milost zvěstovat nevýstižné Kristovo bohatství. Nový způsob života je radostnou zvěstí pro člověka ve všech dobách. Všichni mají právo poznat hodnotu tohoto daru a mít k němu přístup."

                   Římský misál uvádí:                          Český misál překládá:                                                               

                    "milost synovství"                                "milost pokání"

                   "příprava v radosti"                              "příprava ve zbožnosti".

Ve Čtyřicetidenní přípravě na Velikonoce (stejně jako o Adventu) se v kostele používá fialová barva.  Už ve starém Orientě byla fialová (purpurová) barva znakem vznešenosti. Byla nejdražší barvou, dovolit si ji mohli jen bohatí lidé. (Každý tiskař vám potvrdí, že i dnes je fialová nejdražší. V našich kostelích většinou používáme nesprávný odstín fialové. Příliš temný, ve kterém je hodně modré. Purpurová barva se silně blíží červené. Biskupové používají purpurovou barvu na svůj talár na znamení důstojnosti.

I při pohřbu doporučuje liturgie fialovou, purpurovou barvu, neboť křesťanovi se křtem dostalo veliké vznešenosti od Boha. Smrt nemůže člověka ponížit, natož nad ním zvítězit. Fialová barva není barvou kajícnosti. (Popel není fialový.) 

Kajícnost v běžném chápání znamená, vzdát se všeho radostného. Jenže v evangeliu jsme vyzýváni, abychom uvěřili evangeliu, nebo-li radostné zprávě - zvěsti.

Čtyřicetidenní doba přípravy na velikonoce  je především vyvrcholením přípravy katechumenů - čekatelů na křest.

My se ke katechumenům přidáváme, doprovázíme je a také se na Velikonoce připravujeme. Velikonoční slavnost vrcholí z naší strany obnovou křestního slibu.

Všimněme si, že o nedělích "postní doby" se čtou, právě pro katechumeny, ty nejkrásnější "perly" z evangelií (především v cyklu A, mohou se číst dokonce kterýkoliv rok)  o Samařance, /(J 4-kap.), uzdravení slepého od narození (J 9. kap.), vzkříšení Lazara (J 11 kap.)

Všimněme si, že liturgie připomíná utrpení Páně až ve Svatém týdnu - na Květnou neděli se čtou poprvé pašije.

Škoda, že my na Květnou neděli pouze "světíme kočičky", zatímco v římské liturgii křesťané vítají s jásotem Krista a v triumfálním průvodu jej zdraví máváním květů a ratolestmi.

Lidová zbožnost si často libuje v utrpení. Vytvořila bohatou pobožnost křížové cesty.

Nepřehlédněme, jak evangelia velice stručně a cudně mluví o Ježíšově popravě. "Pak ho ukřižovali" - Matouš, "Když ho  ukřižovali" - Marek, "ukřižovali ho" - Lukáš, "tam ho ukřižovali" - Jan.  Vždyť to byla krutá, nelidská a úmyslně nesmírně ponižující poprava používaná pro otroky.

Snažíme se vžít do Kristova utrpení (to už má Ježíš za sebou), už méně nám dochází, že Kristus trpí ve svých bratří i dnes, A MÍRU TOHOTO UTRPENÍ MŮŽEME SNIŽOVAT.

Po koncilu se mluvilo o změně křížové cesty - aby končila vzkříšením a ne funusem, ale pak se na to nějak zapomnělo.

Ve velikonoční době, kdy se učedníci radovali ze vzkříšení svého milovaného Mistra a vítězství nad smrtí, se my, dnešní křesťané, radovat neumíme a sdílet ji odmítáme, jak říká Louis Evely.

Naše náboženství bývá smutné. Sošku Vzkříšeného Krista rychle po svátku Nanebevstoupení uklidíme.

Když naše národní mužstvo vyhraje hokej nebo fotbal, celý národ oslavuje a popíjí.

Vzkříšení Krista je největší událost v dějinách lidstva. Větší než konec 2. světové války. Ale my neslavíme, jsme funebráci.

Zato ke křížové cestě se rádi vracíme po celý rok.                                                

---

PŮST   

několik poznámek

Když se řekne půst, představíme si nejčastěji kručení v žaludku. 

Jsou různé druhy postu.

Zdravotní - slouží ke správné životosprávě, ke zhubnutí, vyčištění organismu ...

Sebevýchovný -  vede k pěstování vůle, k umírněnosti v jídle a dalších požitků, ke kázni vůči tomu, co mě nezřízeně,  nad míru strhává (televize, snění, vášně ... ) ...              

Povznášející ducha  -  je technikou (prostředkem) napomáhající přemýšlení, k setkání s moudrostí, k oproštění a uvolnění pro vyšší hodnoty. Samozřejmě se netýká jen stravy, ale různých informací přijímaných sluchem, zrakem. Vede k sebevládě myšlení.  

Náboženský -  jako projev vnitřní lítosti. Srov. např. Jon 1,1-2

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Čtení je také zmíněno v textech: 1. neděle čtyřicetidenní (A) (Václav Vacek) 2. neděle čtyřicetidenní (B) (Václav Vacek) Příprava na velikonoční svátky 2011 (Václav Vacek) Příprava na velikonoční svátky (Václav Vacek)

; Jon 3. kap.

Starozákonní - změna smýšlení. "Postit se" znamená zříkat se tvrdosti srdce, být milosrdný. Srov. např. Iz 58. kap.

Katolický:

a) páteční - Kdysi se bohatí křesťané smluvili, nechceme zapomenout na to, co pro nás Ježíš udělal.  Mysleme na něj jeho způsobem - přišel, aby ve světě bylo lépe. Umřel kvůli nám v pátek, tak budeme každý pátek jíst něco jednoduchého a ušetřené peníze budeme shromažďovat ve "fondu" k vykupování otroků z otroctví a zajatců ze zajetí.

Postili se, aby pomohli druhým. Později tento ušlechtilý motiv lidová zbožnost snížila na "sebezápor".  Někdo si nedal buřt, ale uzeného tuňáka (to byla pochoutka!).

Dnes byly možnosti "pátečního půstu" rozšířeny. (Kdybychom si přečetli biblické texty na neděli, nemuselo by to být málo.)

b) Půst velkopáteční a na Popeleční středu - Ježíš už netrpí. Už jeruzalémským ženám řekl: "Nade mnou neplačte! Plačte nad svými dětmi a nad sebou - špatně jste děti vychovaly." Srov. Lk 23,28  

Solidarizovat se máme s chudými. Ježíš v nich trpí dodneška.

Máme promyslet Iz 58. kap. ve světle Ježíšových slov, např.: "Hladověl jsem, a dali jste mi jíst, žíznil jsem, a dali jste mi pít, byl jsem na cestách, a ujali jste se mne, byl jsem nahý, a oblékli jste mě, byl jsem nemocen, a navštívili jste mě, byl jsem ve vězení, a přišli jste za mnou."

"Cokoliv jste učinili jednomu z těchto mých nepatrných bratří, mně jste učinili."  srov. Mt 25,31n

Všechny tyto druhy postu mají svou hodnotu. Různou. Některé znají a užívají i pohané (pohané bývají zbožní lidé).

Kterýpak druh postu asi Ježíš používal a který nepotřeboval?

Ježíš ukazuje svým učedníkům ještě jiný druh postu - NOVOZÁKONNÍ.

Abychom Ježíši porozuměli, je třeba si nejprve přečíst Mt 6,1-8.16-18.

Za Ježíšem přišli Janovi učedníci a ptali se ho: "Jak to, že my a farizeové se postíme, ale tvoji učedníci se nepostí?"

Ježíš jim řekl: "Mohou hosté na svatbě truchlit, dokud je ženich s nimi? Přijdou však dny, kdy od nich bude ženich vzat; potom se budou postit". Mt 9,14-15 

Učedníci byli zatčením a popravou svého Mistra naprosto zdrceni. (Na jídlo neměli ani pomyšlení.) Mysleli si, že se zmýlili v osobě Mesiáše.

Vzkříšený Kristus se učedníkům zjevil a říká, hledejte chybu u sebe, ve vašem špatném myšlení, ve vaší špatné stavbě víry (důvěry). Nenechali jste si vysvětlit, k čemu Mesiáš přišel a jak dopadne. Hledejte, kde jste vy udělali chybu.

(Apoštol Tomáš nechtěl hledat chybu u sebe. "Dejte mě pokoj". Ostatní apoštolové se radovali z Ježíšova vzkříšení, už jim chutnalo, ale Tomáš ke stolu nešel, nejedl, držel židovský smutek za zemřelého. Postil se od jídla, ale odmítal "novozákonní" Ježíšův půst.)

Ježíš nám nabízí pomoc, abychom hledali příčinu nezdaru. Umíme hledat chybu v záležitostech všedního života. Porouchá-li se nějaká věc, zařízení, zasekne-li se něco ve firmě, samozřejmě začněme hledat chybu, shánět opraváře, zasedneme k jednání s potřebnými lidmi ... Při nedorozumění s nejbližšími tolik pohotoví nebýváme. Vztahy jsou složitější a častěji si myslím, že já mám pravdu a ten druhý se mýlí. Ve vztahu s Bohem jsme zakrnělí a zatížení tvrzeními: "To je tajemství" (za tím se schovává nevědomost, nechuť se namáhat, nebo výmluva z pohodlnosti). Neštěstím je, když utrpení "obětujeme". Ano, funguje to někdy jako analgetikum, k utišení bolesti. (Karel Marx se nám, částečně právem, posmíval, že víra je opiem lidu.) Ale v tom případě nespolupracujeme s Bohem. Často Bohu křivdíme a podezříváme jej, že nám některé věci nepřeje. Vytržená slova "buď vůle tvá" používáme často k rezignaci.

Ježíš nás vede k hledání chyby nejprve u sebe. Každá chyba a selhání, každé trápení je výzvou. Máme hledat příčinu. Bůh je velice ochotný k pomoci, i zázračně.

Ježíš nás vede k jednoduchému postu. Geniální věci jsou často jednoduché. Nejsme zvyklí se postit kvůli nedorozumění s Bohem. Máme všeho nechat a hledat chybu.

(Bylo by třeba projít ještě jiná místa v evangeliu, abychom objevili, co Ježíš myslí slovy: "Takový duch nemůže vyjít jinak, než modlitbou a postem." Mk 9,29,     

Museli bychom nejdříve prozkoumat, co Ježíš rozumí modlitbou a o jakém postu mluví.

Zatím se bez mnohého přemýšlení a příliš primitivně utíkáme k půstu tělesnému. Nedaří-li se nám, vymluvíme se na "Boží vůli". "Hrozny jsou kyselé.")

---

Zdroj: Průvodce liturgickými slavnostmi roku