Slavíme velikonoční svátky

Naši předkové žili poklidnějším životem než my. Také daleko více žili liturgickým rokem.

My žijeme v jiném světě. Uspěchaném. Zavaleni spoustou informací. Jak slavit naši největší slavnost? Jak prožít to, kým jsme díky laskavému, vydávajícímu se Kristu?

Kdyby někomu pomohlo trochu objevit Kristů velikonoční rad, budu rád.

S přáním velikonoční radosti a pokoje

                                                              Václav Vacek

     Vjezd do Jeruzaléma

Všichni čtyři evangelisté popisují, jakým způsobem vstoupil přislíbený Mesiáš do Jeruzaléma: přijíždí na oslu. Osel byl jezdecké zvíře pokorných vládců dávného Izraele '(Gn 49,11; Sd 5,10; 1 Kr 1,38). Kůň se stal symbolem pyšných, bojechtivých králů (srv. Iz 31,1; 1 Kr 1,5). Proto předpověděl prorok Zachariáš o budoucím Mesiáši, že přijede na oslu a odstraní ze země válečné oře (pýchu, samolibost). Přečtěte si Zach 9,9-10. Ježíš nám zanechal obraz krále, který slaví svůj vjezd na mírumilovném zvířeti, vítán jako "Davidův  syn" přinášející Pokoj. Zástupy lidí a dětí mu provolávají slávu na pohoršení farizeů. Učedníci se radují, že Ježíš konečně přichází jako Mesiáš jejich představ. */1 Ale začátek Božího kralování měl být jiný. Měl přijít skrze Mesiášovu obětavost až na smrt.

     Květná neděle

Liturgie navazuje na tuto událost popsanou v evangeliu. Na začátku bohoslužby se koná průvod, nebo slavnostní vstup. Věřící drží v rukou ratolesti a květiny, které se světí a pak si je lidé berou domů. Podílejí se  tak na projevu lásky a úcty, s kterou Ježíše vítali jeho věrní. Při mši, která je pochopitelně nejdůležitější částí liturgie, se už nemluví o slavném vjezdu . Z evangelia se čte celé vyprávění o utrpení Páně podle Matouše, Marka nebo Lukáše.

     Dny naplněné hrozbami

Mezi Ježíšovým vjezdem do Jeruzaléma a jeho zajetím se vyhrocuje spor mezi Ježíšem a zákoníky, saduceji a farizeji. Ježíšovi se nepodaří, stejně jako předtím prorokům, získat vzpurné pokolení pro Hospodina. O Jeruzalému řekne: "Kdybys poznal v tento den i ty, co vede k pokoji" (L 19,42

Zobrazit čtení v překladu: Bible 21 Bible Kralická Český ekumenický překlad Český studijní překlad Katolický liturgický překlad

Tématu jsou přímo věnovány texty: Vjezd Ježíše Krista do Jeruzaléma (Ranní slovo)

Čtení je také zmíněno v textech: 4. neděle velikonoční (A) (Václav Vacek) Slavíme velikonoční svátky (Václav Vacek) 33. neděle v mezidobí (C) (Václav Vacek) 4. neděle postní (B) (Václav Vacek)

). Zpustošení Jeruzaléma a konec židovského života v zaslíbené zemi je v Ježíšových proroctvích symbolem katastrof během dějin a konce světa. To vše ale uvádí bez uvedení "dne a hodiny" (Mt 24,36).

Ježíš vystupuje - a je likvidován - jako poslední z proroků: "milovaný Syn" (Lk 20,13). Ježíšovy dny v Jeruzalémě byly posledním a nejkrajnějším setkáním se zlem, se Zlem, v člověku. Ježíš neustále radí svým učedníkům: "Buďte připraveni, bděte". Jsou to dny největší vážnosti, věrný obraz všech rozhodujících dnů v životě církve i každého člověka.

Konflikt rychle vrcholí. Ježíš nemá jiné zbraně než slova, která mu Otec přikazuje vyslovit a skutky, které mu Otec uložil vykonat. Farizeové a představení se rozhodnou pro násilí.

Liturgie pondělí, úterý a středy Svatého týdne tyto události připomínají.

     Poslední večeře

Ježíš se rozloučil se svými učedníky slavnostní večeří. Zcela to odpovídá linii toho, co mluvil a konal. Dovršení Božího království vícekrát opisoval obrazem společné hostiny (Mt 8,11). Když mnohokrát zasedal k jídlu se svými přáteli i jinými lidmi, bylo vždy stolování radostnou předzvěstí nebeského království.

K rozloučení využil Ježíš velikonoční hostiny.

Židovskou velikonoční hostinu, která je zpřítomněním vysvobození z egyptského otroctví, je nutno si představit jako hostinu s vyprávěním, modlitbami, žehnáním  a zpěvy. Jako hostinu, která je díkůvzdáním, nebo díkůvzdání, které je hostinou. Ježíš toužil po této slavnosti. Byla to pro něho poslední večeře před věčnou svatební hostinou v Božím království. "Velice jsem toužil jísti s vámi tohoto beránka, dříve než budu trpět. Neboť vám pravím, že ho už nebudu jíst, dokud vše nedojde naplnění v království Božím" (L 22,16).

     Mytí nohou

Evangelista Jan vypravuje, jak Ježíš k údivu svých učedníků myje svým přátelům nohy jako poslední otrok. Je to výslovný poukaz na službu, kterou se uskutečňuje Boží království (J 13,12-17). Ježíšova služba mytím nohou nekončí, ale průběh večeře naznačuje další veliký dar - Eucharistii. Ta je znamením Ježíšovy vydanosti z lásky - až na smrt.

      Zrada

Nad touto hostinou leží strašný stín. Jeden z jeho nejbližších přátel stojí na straně odpůrců. Ježíš až do konce usiluje o Jidáše a otevřeně s ním mluví. Písmo se naplňuje. Žalmy, které vystihují kruté zklamání člověka od jeho přátel, naznačuje Ježíšův úděl. Prošel s mnoha lidmi i touto trpkou bolestí přítelovy zrady.

      Řeč na rozloučenou

Evangelista Jan svým zvláštním způsobem vystihuje atmosféru tohoto večera. Přečtěte si 13-17.  kapitolu z Janova evangelia. Ukazují Ježíše prozářeného slávou, která se na něm ukázala později. Ježíš je představen v celé své kráse. Jeho řeč na rozloučenou nám zachovává vzpomínky toho, který se od svého mládí účastnil velikonoční večeře a celý život v sobě nosil její atmosféru.

Ústředním námětem slov na rozloučenou je láska: láska mezi Ježíšem a Otcem, mezi Ježíšem a námi, mezi Otcem a námi a vzájemná láska mezi Ježíšovými učedníky. Konec této řeči tvoří Ježíšova "velekněžská modlitba", velkolepý souhrn jeho poselství.

      Toto je moje tělo, které se za vás vydává

Nejstarší svědectví o Poslední večeři je popsáno v 1 Kor 11,23-26. Při tomto stolování Ježíš koná prorocký úkon.  Naznačuje svou vydanost až na smrt. Lámání velikého kulatého chleba, aby mohl být rozdělen stolujícím s děkovnou modlitbou, patřilo k obřadu velikonoční hostiny. Ale ohromující význam dává Ježíš tomuto lámání chleba, když říká: "Toto je moje tělo." Rozlomený chléb znamená lámání jeho těla - násilnou smrt. Ještě zřejmějším je toto znamení při slovech, která Ježíš říká nad kalichem s červeným vínem. Už to není víno, ale jeho krev, která se vylévá. Nad kalichem pronáší Ježíš slova o "nové smlouvě". Teď se uzavírá podivuhodná Nová smlouva  (Nové přátelství), o níž před šesti stoletími mluvil Jeremiáš jako o smlouvě vepsané do srdce (Jr 31,31-34). Jako by byla stará smlouva zpečetěna krví zvířat (Ex 24,8), tak je nová smlouva potvrzená krví Syna. A tato krev bude prolita za mnohé. "Za mnohé" znamená v aramejštině, v Ježíšově mateřštině, za všechny.

Při hostině neříká, teď dobře poslouchejte, ale: "Vezměte a jezte, ... vezměte a pijte". Kdo toto pozvání přijme, přijímá Ježíšovo přátelství. Ježíše vydávajícího se pro nás na smrt a přicházejícího po vzkříšení opět ke svým přátelům, kteří jej před tím opustili. Hostina chleba a vína a nejjednodušší slova "Toto je moje tělo... moje krev",  se pro nás stávají ústředním bodem pro všechno, kým Ježíš je a co nám dává. Daroval nám hostinu, která je díkůvzdáním. Při ní se nám vždy znovu vyznává ze svého vztahu a opět nám nabízí přátelství větší než smrt.

Proto je liturgie v den Poslední večeře protknutá radostí.

     Liturgie Zeleného čtvrtku

Ráno se slouží mše jenom v biskupské katedrále. Při ní se světí tři druhy olejů. Křižmo (používá se při pomazání po křtu, při biřmování, při svěcení na biskupa a kněze, při svěcení kostela, oltáře, kostelních zvonů a kalicha). Světí se také olej nemocných a olej katechumenů. Tyto oleje se odedávna připravují na Zelený čtvrtek, protože se především křtilo a biřmovalo o Velikonocích.

Při večerní liturgii může kněz umývat nohy dvanácti přítomným. V bohoslužbě slova se čte 1. čtení Ex 12,1-8.11-14;  2. čtení 1 Kor 1,23-26;  ev.: Jan 13,1-15

Po mši se někteří křesťané rádi ponoří, tentokrát bez společné liturgie, do Ježíšova smrtelného zápasu na Olivové hoře. Je totiž večer, kdy Ježíš řekl svým přátelům: "Nemohli jste ani jednu hodinu být se mnou?" Tuto "svatou hodinu modlitby" nekonáme proto, abychom se cítili šťastnější nebo zbožnější, ale abychom byli u Pána a bděli s ním, jak dovedeme. I kdyby někdo nedokázal myslet na nic jiného než že se mu špatně klečí, může i tím vyjádřit svůj vztah ke Kristu. Vždyť nejde o city, nýbrž o vytrvání v jeho blízkosti.

     Modlitba v Getsemanské zahradě

Ježíše zatkli na místě, kde se modlil. Bylo to v tiché olivové zahradě na stráni za městem. Na Ježíše padla úzkost. Ale jeho modlitba, snad nejkrásnější, jaká kdy na zemi byla pronesena, zněla: "Otče, Tobě je všechno možné. Odejmi ode mne toto utrpení, ale netrvám na tom, přeji si to, co si přeješ ty" (srv. Mk 14,36). Nikdy se Ježíš neprojevil natolik jako jeden z nás, jako když jej "přepadla hrůza a úzkost" (Mk 14,33). Ale Otcovo přání je pro něho posilujícím nápojem (L 22,43). Učedníci spí. Ve chvíli, kdy ho zatýkají, je už Ježíš klidný. Scéna zatčení je bolestná. Neukazuje nám na jedné straně Ježíše a jeho přátele a na druhé straně jeho nepřátele. Ježíš je úplně sám tváří v tvář nepřátelům, které přivádí jeden z jeho nejbližších. Učedníci utekli. Petr se sice ohání mečem, ale právě on brzy na to prohlásí: "Neznám toho člověka" (Mt 26,72).

     Svědectví na soudě

Ježíš předpověděl apoštolům, že budou převáděni před soud, aby veřejně vydávali svědectví. Nyní stojí Ježíš před soudem jako první a vydává svědectví. Na otázku velekněze před veleradou: "Jsi ty Mesiáš, Syn Požehnaného?" říká: "Já jsem. A uvidíte Syna člověka sedět po pravici Všemohoucího a přicházet s oblaky nebeskými" (Mk 14,61-62). Před římským místodržitelem Pilátem, kterému byl proces předán, Ježíš v Janově evangeliu říká: "Moje království není z tohoto světa... Jsem král. Proto jsem se narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě. Každý, kdo je z pravdy, slyší můj hlas" (J 18,36-37). Zatímco Ježíš vydává své svědectví a je odsouzen, apoštol Petr jej zapírá a apoštol Jidáš se věší.

    Ukřižování

Římané používali křižování jako nejkrutější a nejpotupnější způsob popravy hlavně otroků. Evangelia popisují toto ponížení zdrženlivě a cudně: "ukřižovali ho". Ale evangelia zdůrazňují, že se tehdy na Ježíši vyplnily dva strašné žalmy: "Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?" (Ž 22,2) a "Zachraň mě, můj Bože, vody mi pronikly k duši!" (Ž 69,2). Nejednou se slova těchto žalmů naplňují až do podrobností: podávají mu ocet, dělí si jeho šaty, okolo stojící se mu posmívají a potřásají hlavou, Ježíš volá: "Žízním" (J 19,28). Důležitější než tyto podrobnosti je to, že se tu děje to podstatné, o čem tyto žalmy mluví: nejhlubší ponížení člověka, ale také Boží záchrana. První z těchto dvou žalmů se Ježíš modlí ve své potřebě a bolesti. Zřejmě se ho modlil celý. Po třech hodinách na  kříži nečekaně brzy umírá. (Na kříži se umíralo týden.) Silným hlasem volá: "Dokonáno jest" (J 19,30).

     Sláva kříže

Evangelia uvádějí znamení poukazující na význam Ježíšovy smrti: zemětřesení (Ježíšova smrt má otřást lidstvem), roztržení chrámové opony (konec staré smlouvy), mrtví se zjevují (Ježíš přišel dovést k Otci i předešlé generace).

Janovo evangelium ukazuje další znamení slávy: Z Ježíšova boku probodnutého kopím vytryskla krev a voda. Ty jsou náznakem křtu a životodárné eucharistie. (Vyhledej  J 7,38 a J 6,56). Ježíšovou smrtí nastává konečné vylití Ducha. Srv.: "Odevzdal Ducha" (J 19,30). Duch je darem, který nyní začíná z Ježíše vycházet. V den vzkříšení dechne na své apoštoly a řekne: "Přijměte Ducha svatého" (J 20,22). Na kříži je tedy již vidět, z čeho žije církev: Je to křest, eucharistie, Duch svatý.

     Liturgie Velkého pátku

V den Ježíšova úmrtí se od pradávna slaví jen liturgická památka sestávající ze tří částí: bohoslužby slova, uctívání kříže a přijímání. Na plnou eucharistii se čeká až do Veliké noci, do dovršení Ježíšova díla.

     1. čtení : Iz 52,13-53,12     o trpícím služebníku Božím

      2. čtení: Žd 4,14-16; Žd 5,7-9  Kristus nás zachraňuje důvěrou Otci

      evangelium: J 18,1-19,42

Z Janových pašijí nejjasněji vysvítá Ježíšovo oslavení. Následuje řada slavnostních přímluv za celé lidstvo. Jsou velmi vřelé a prosté a pocházejí pravděpodobně ještě z doby římského pronásledování křesťanů.

Potom je "uctíván" svatý kříž. Kříž je příšerným popravčím nástrojem, ale pro nás se stal velikým znamením Boží lásky, která jde pro nás v Kristu až na smrt. Zároveň pro nás ale kříž zůstává také hrozným znamením, varujícím nás před pýchou zbožných lidí křižujících spravedlivého. Neklaníme se tedy předmětu kříže ani  neuctíváme popravu, ale boží věrnost a lásku k nám hříšným. Při tomto obřadu se zpívají "výčitky" tak plné osobního citu, s jakými se už nikde jinde v římské liturgii nesetkáváme. Po modlitbě Páně se účastníme Stolu Páně, abychom měli účast na Ježíšově díle a životě.

Evangelické církve si připomínají osobitě den smrti Páně slavením Večeře Páně.

Pro všechny křesťany je Velký pátek dnem co nejlepšího soustředění a vděčnosti.

     Bílá sobota

Není tomu tak dávno, co se slavila slavnost Vzkříšení na Bílou sobotu. Ale Kristus vstal z mrtvých v neděli ráno. Dnešní liturgie vrátila tyto obřady na správné místo. Nejdříve se mohou slavit v sobotu po západu slunce - a to ještě se zvláštním povolením biskupa.

Sobota je dnes pro nás tichým dnem očekávání a ponořením se do tajemství vyjádřeného prastarým obratem z dvanácti článků víry: "Kristus sestoupil do pekel". Co tato slova znamenají? Smrt znamená konec. Je ponížením a následkem hříchu. Ježíš byl ponížen násilnou a nespravedlivou smrtí. Navíc u Židů platí, že pověšený na dřevo je prokletý. Kristus přichází k zástupu zemřelých */2, tak, jako se před tím věnoval lidem na zemi. I jim zvěstuje: Boží království se přiblížilo, důvěřujte Bohu. Staré byzantské a ruské ikony vyjadřují tuto skutečnost. Ježíš se v tomto zobrazení naklání dopředu, bere starého muže za pravou ruku a zvedá jej. Tím mužem je Adam - lidstvo.

     Vstal z mrtvých a je mezi námi

Třetího dne vstal z mrtvých. Nikdo z přátel, snad kromě jeho matky, vzkříšení nečekal. Vzkříšení se slaví o Veliké noci . Jsou to nejsvětlejší hodiny roku. Tato noc si nejvíce zaslouží, aby ji věřící probděli. Křesťané na celém světě tak činí. Slavnost začíná ke konci noci, v temném kostele. Je to temnota, v níž bychom bez Ježíše byli zbaveni naděje v Boha. Venku před kostelem se zapálí oheň, který je symbolem Krista. Světlo - Kristus zazáří v naší noci. Od ohně se zapálí velikonoční svíce, která se přináší do kostela a od které si všichni rozsvítí vlastní svíce. Celý prostor se změní v moře světla. Každý v ruce drží světlo, kterým se chce vnitřně stát. Světlem Ježíšovým. Zatímco hoří svíčky, zpívá se prastarý jásavý chvalozpěv "Exultet" o vzkříšení Páně. Potom všichni nasloucháme biblickým čtením, která se střídají s modlitbou a zpěvem. To je typický styl nočního bdění. Ve starověku křesťané tímto způsobem probděli noc. Sedm jich je ze SZ. Takto Ježíše poznali emauzští učedníci (Lk 24,32).

           1. čtení      Gn 1,1-2,2                    liturgická báseň o stvoření

           2. čtení      Gn 22,1-18                   co Bůh nakonec nevyžadoval od člověka, dává sám,

                                                              svého milovaného syna

           3. čtení      Ex 14,15-15,1               vysvobození z otroctví hříchu - obraz křtu

           4. čtení       Iz 54,5-14                     Bůh je věrným manželem své nevěrné manželce

           5. čtení       Iz 55,1-11                     nová slitovná nabídka života a přátelství

           6. čtení       Bar 3,9-15.32-4,4        nabídka moudrosti Boží (Krista)

           7. čtení       Ez 36,16-17a.18-28     nabídka nového srdce a ducha

           epištola      Řím 6,3-11                  přijměme Kristův způsob života

           evangelium     A: Mt 28,1-10    B: Mk 16,1-7    C: Lk 24,1-12

Mezi epištolou a evangeliem zazní poprvé aleluja (hebrejsky: Chvalte Jahve). Potom následuje křestní bohoslužba. Od dávných dob se v této noci nového světla uděloval křest. I dnes je to nejvhodnější termín k přijetí této svátosti. Nejdříve se zpívají litanie ke všem svatým (vzýváme celé vykoupené lidstvo). Pak se světí křestní voda a jsou-li uchazeči o křest, křtí se. Na to obnovují všichni přítomní své křestní vyznání: Je to osobní a vždy nová odpověď na Světlo - Krista. Liturgie pokračuje eucharistií - bohoslužbou díkůvzdání. Vzkříšený Kristus nám nabízí sjednocení s ním, který přemáhá hřích a smrt svou láskou. Potom nás zve ke svému stolu a my ho poznáváme při lámání chleba (Lk 24,31) - to je vyvrcholení Svaté noci. Slavnost Veliké noci, která z celého liturgického roku nejvíce překypuje radostí, byla po prvním tisíciletí postupně přesunována na sobotní ráno. Tím ve značné míře ztratila svou vážnost a byla nedoceněná. Proto byla v r. 1951 (ještě před koncilem) znovu vrácena na své správné místo do konce velikonoční noci. Tato noc je posvátnější než noc vánoční, neboť dokonání díla je slavnější než začátek. Kdo se zúčastní obřadů Veliké noci , ať nečeká dojemnou náladu jako o Vánocích. Vánoce jsou pro nás se svou atmosférou zvláštním pokladem. Ale Velikonoce jsou mnohem bohatší a hlubší i ve své symbolice. Náladu ve dnech narození Páně, bychom mohli nazvat mír a něžnost. Náladu Velikonoc snad pokoj a radost.

     Velikonoční radost

Radost! Velikonoce nás vyzývají k tomuto nesnadnému životnímu postoji. Je-li nám zatěžko vstoupit do vážné nálady Velkého pátku, zatímco život okolo nás třeba bezstarostně proudí, je ještě těžší přijmout radost o Velikonocích uprostřed starostí a utrpení, které na nás doléhají. Vyžaduje to velikou nezištnost a silnou víru. A to tím spíše, že tato radost nemá nic společného se zábavou světa, ve které se lidé snaží zapomenout na všelijaká trápení. Velikonoční radost je průzračná. Má odvahu podívat se všemu do očí, i smrti, protože se opírá o Ježíšův život na druhém břehu smrti. "Kde je, smrti, tvá zbraň?"(Jk 15,55).

Osobitým rysem této radosti je její souvislost s odpuštěním hříchů. Křest - anebo "druhý křest"; svátost smíření přináší Ježíšovo odpuštění těm, kdo slaví Velikonoce. "Je-li někde na světě radost, pak je to radost člověka čistého srdce" (Následování Krista T. Kempenského). 

Radost, kterou nám dává Veliká noc, je nejčistší radost, která na tomto světě existuje. Abychom z ní alespoň něco pochopili, Ježíš ji přirovnal k radosti matky po narození dítěte (J 16,21-22). Velikonoční radost je ovocem Ducha svatého. Souvisí s jemným Ježíšovým dechnutím na apoštoly v prvý velikonoční den. Je znakem jeho přítomnosti mezi námi právě tak jako jeho křest, jeho slovo a jeho hostina.

Jako každý dar Ducha, ani tato radost není bez vlivu na pozemský život. Zjevení neničí obyčejné věci, ale naplňuje je. Proto všechny vlivy, které ovlivňují naši náladu - od hormonů až po hudbu - spoluurčují i tento náš stav. Ale nejhlubším jádrem radosti je pokoj, jehož původcem je sám Zmrtvýchvstalý. "Pokoj Vám zanechávám..., ne jako svět vám dávám" (J 14,27).  Znakem božského původu naší radosti je její nezničitelnost. V bolesti, zmatku, strachu a pocitu, když se nám zdá, že jsme opuštěni Bohem, zůstává v hloubi naší duše něco z tohoto pokoje, určitá jistota jako pevný bod. "A vaši radost vám nikdo nevezme" (J 16,22). Pravda, ve chvílích, kdy jsme zaplaveni bolestí, se to dá těžko ještě nazvat radostí. Lze však mluvit alespoň o pokoji a naději. Je to pokoj takřka nepostižitelný hluboko pod vším nepokojem, naděje téměř neviditelná hluboko pod všemi pochybnostmi. Tento pokoj je dílem Božím;  můžeme jej prožívat jen jako Boží dar. Nemůžeme s ním proto o Veliké noci "najisto počítat". I někteří světci prožívali právě na velké svátky hlubokou opuštěnost, která zatlačila jejich vnitřní radost až do pochybování a skleslosti. Avšak většinou jsou veliké svátky pro toho, kdo se upřímně obrátí k Pánu, naplněny radostí. Neúčastníme se však slavností Veliké noci (nebo vánoční mše) kvůli zakoušení radosti, ale přicházíme se setkat s Pánem. Potom uvidíme, co on sám učiní.

     Velikonoční neděle

Den Kristova vzkříšení je základem všech nedělí. Protože Ježíš vstal z mrtvých v den po sobotě, zvolili si křesťané tento den svým dnem svátečním. Od té doby je každá neděle slavením zmrtvýchvstání.

Po celý velikonoční týden má každý den své vlastní mešní texty. Je to jediný dlouhotrvající svátek. Kdysi byly všechny dny velikonočního týdne slaveny jako neděle. Nově pokřtění nosili celý týden při bohoslužbě své bílé křestní roucho, které odkládali až následující neděli (dodneška se jí ještě někde říká Bílá), kterou byl osmidenní velikonoční svátek ukončen.

Ani potom velikonoční radost nekončí, až do Svatodušních svátků (50 dnů po Velikonocích) zaznívá nepřetržitě v liturgii radostné Aleluja.

Poznámky:

          /1   Ježíšovi součastníci, včetně učedníků, očekávali politického mesiáše, který se ujme vlády

                v Izraeli a vyžene Římany.

          /2   Výraz sestoupil "do pekel" znamená do říše mrtvých.

Použitá literatura: Úvod do katolíckej viery pre dospelich. Bratislava 1970

Zdroj: Průvodce liturgickými slavnostmi roku