24. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 32,7-11.13-14
Datum: 11. 9. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ex 32,7-11.13-14
; 1 Tim 1,12-17
; Lk 15,1-32
Datum: 11. 9. 2016
Dostal jsem dotaz na větu z Poznámek 23.
neděle – platí věta: „Matka Tereza nekřtila ubožáky,
kterým před jejich smrtí věnovala velikou pozornost.“, nebo je to
překlep? /1
Někomu, kdo by poprvé četl o setkání Mojžíše s Hospodinem, by mohlo připadat, že Hospodin je „nahněvaný” a Mojžíš je milosrdnější než Bůh.
(Šlo o Mojžíše – jak se zachová. Přimlouval se za lid, který je vzpurný, ale přirostl mu k srdci. Tím se podobal Hospodinu.
Někdo si možná vzpomene na Malého prince: „Pro ten čas, který jsi své růži věnoval … Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal.“)
Hospodin nepotřebuje být přemlouván, uprošován a usmiřován.
Velice záleží na naší představě o Bohu.
Nedávno jsem mluvil o křtění malých dětí s dvěma kolegy. Josef Kordík zastává Ježíšova pravidla pro učedníky. Druhý kolega citoval jednoho vysokého preláta: „Raději půjdu do očistce za mírnost než za tvrdost“. Vypadá to na první pohled pěkně …, ale může být někdo milosrdnější než Bůh?
Před týdnem jsme si všímali Ježíšových slov: „Kdo mně nedá přednost před vlastními nápady, před názory rodičů a blízkých lidí, není mě hoden.“
Milosrdenství podle lidských měřítek může být tragédií. Kam to vede, chrání-li matinka příliš nezdárného syna, platí-li za něj dluhy, nedovolí, aby táta vyhodil syna z baráku …
Mimochodem – mám jinou představu o „očistci“ než pan prelát. V „očistci“ nejde o odkroucení trestu, budeme mít možnost dorůstat do Ježíšovy podoby k přijetí jeho názorů a postojů. Pokud jsme byli měkcí, slaboši ve výchově, poznáme, že jsme druhým velice ublížili – vyrostli z nich lidé nepevní. To se nespraví tím, že nás bude někdo bičovat nebo budeme bičovat sami sebe.
Pokud jsme byli tvrdí, ublížili jsme také.
Pan prelát hlásal, že ke křtu děcka stačí, položí-li rodiče ruku na kliku fary: „Už to je dostatečné projevení dobré vůle.“ (Ale Ježíš říká něco jiného.) Jinde byl pan prelát tvrdý, řídil se víc kodexem než evangeliem.
Ptal jsem se ho: „Někoho pokřtili, o Bohu se pak v rodině nic nedozvěděl. Přemluvili ho ke svatbě v kostele. Manželství se časem rozpadlo a dotyčný za nějakou dobu uzavřel civilní manželství. I v druhém manželství měl děti. Po trápení z rozpadu manželství začal pomalu jinak přemýšlet, časem objevil Ježíše a společenství křesťanů a začal toužit po Ježíšově Hostině … Pane preláte, pustíte ty manžele ke Stolu Páně?“
- „Václave, ale to není možné, žijí v trvalém hříchu.“
- „Vaše Milosti, já také žiji v trvalém hříchu. Vy ne?“
Vůbec to nechápal. (To až římský biskup František poctivě přiznává, že je hříšník.)
Přirovnám rozpad manželství k amputaci nohy. Celý život budou manžele rozvodem trpět. (I „uříznutá noha“ prý může „bolet“.)
Lékaři se snaží nemocnou nohu léčit a zachraňovat. Invalidovi nabídnou protézu, pečují o něj a učí ho chodit. Někdo dokáže s protézou i tančit a lyžovat.
Rozpad manželství pokládám za větší neštěstí než smrt partnera!!
Čtyřicet let se snažím nemocné vztahy léčit. /2
Ale každému, komu se první manželství nepovedlo, přeji, aby se poučil ze svých chyb a další manželství se mu vydařilo.
My se někdy chováme tvrdě zákonicky (poté, co křtíme za „snížené ceny“ a vypadáme velice „milosrdně“). „Odpíráme jednonohým protézu“ a nutíme je doživotně skákat po jedné noze.
Jak má například rozvedená žena sama vychovávat děti?
Jsem rád, že se o těchto trápeních už může – díky Františkovi – mluvit nahlas. Dříve jsem nemohl své názory panu biskupovi říkat, neunesl by je.
Teď si porovnejme své názory s Ježíšem. (Text podobenství jsme už kdysi podrobněji procházeli.
Mladší syn se těžkými proviněními podobá celníkům, starší syn na farizeje a zákoníky. Komu jsme podobní my?)
Ježíšovi vyčítali – podobně jako dnes – že je měkký, snižuje laťku morálky, bourá hodnoty víry, přehlíží smrtelné hříchy, hlásá jen milosrdenství a opomíjí spravedlnost.
Dvěma podobenstvími (jedním z mužského světa, druhým z ženského světa) Ježíš vypráví o jednání Boha, (který je TÁTOUMÁMOU). „Hledá-li Bůh hříšníka, jak bych mohl jednat jinak?“ – říká Ježíš.
Třetím podobenstvím vypráví nejen o milosrdném Bohu, ale i o pravidlech obrácení.
Ovce a peníz z roztrženého náhrdelníku jsou hledány, ale marnotratný syn se vrací domů. Nahlédl svou vinu, vyznal ji, byl ochoten nést následky svých činů. Dospěl k odpovědnosti. Toužil po otcovském domě – aby v něm mohl pracovat alespoň jako nádeník. Škoda, že starší syn – podobající se nápadně těm, kteří Ježíšovi zazlívali jeho milosrdenství – se měl za spravedlivého a vzorného. Neviděl, jak daleko je vzdálen svému otci, neviděl, že vše, co má otec, je také jeho.
Někdy jednám jako starší syn, jindy jako ten mladší ...
„V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“
Je to pravda? Jak této větě rozumíme?
Má paní učitelka a celá třída větší radost ze studenta, který v září s odřenýma ušima udělal reparát nebo má větší radost ze studenta, který vyhrál olympiádu?
Terorista ukřižovaný po Ježíšově pravici, mordoval lidi, ale na poslední chvíli se obrátil. Radují se z něj nebešťané více než z Ježíšovy Matky a apoštolů?
To snad není možné. To nemá logiku!
Ježíšovi učedníci měli výhodu, že se Ježíše mohli zeptat, když něčemu nerozuměli. My se máme společně ptát a společně hledat.
Přečtu-li větu: „V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil, než nad devadesáti devíti `spravedlivými´ (nahlas to čtu ironicky), kteří si myslí, že se nepotřebují obrátit“, s tím už souhlasím.
Nikdo není spravedlivý, to jen někteří lidé se mají za docela spravedlivé.
Farizeové, zákoníci, starší syn z podobenství, Kaifáš a vysocí církevní hodnostáři se měli za spravedlivé. Proč by se měli obracet?
„Nikoho jsem neokradl a nikoho jsem nezabil.“
„Odmala ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz.“
„Nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ (Lk 18,11-12
„Ať se obracejí celníci a prostitutky!“
Ti, co se neobrátili, se s Ježíšem minuli.
Hlásali jiného Boha než Ježíš.
„S Nazaretským na hostinu nepůjdu.“ Našli si své rabíny, chodili do své synagogy.
Dodneška hlásají, že si máme milosrdenství boží vyprosit. Pokládají se za lobbisty u božího trůnu, a tvrdí, že oni vyprošují boží přízeň druhým.
Nedávno opět jeden argumentoval svatou Monikou, „která vyprosila milost obrácení svému synovi!“
Nebyl schopen uvažovat jinak než podle své představy.
Před týdnem jsem připomínal: do školy, do zaměstnání, do určitého spolku nebo společenství je třeba určitých znalostí, dovedností, talentu nebo úrovně.
Ty druhému nevymodlíme, zájemce si je potřebuje osvojit.
Před třemi týdny jsme v evangeliu četli: „Začnete tlouct na dveře a volat: `Pane, otevři nám´, tu on vám odpoví: `Neznám vás, odkud jste!´ Pak budete říkat: `Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!´ On však odpoví: `Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne!´“ (Srv. Lk 13,24-27
Otec marnotratného syna nás vyhlíží. Za trucovitým synem vyšel, ale na hostinu ho nedovlekl.
Přišel starší bratr ke stolu?
„S takovým bratrem a takovým tátou si ke stolu nesednu“, trucoval v domnění, že má pravdu.
Je možné, že se my v některých názorech a postojích mýlíme a míjíme s Bohem?
Co se proti tomu dá dělat?
Je možné, že se nám někdy nedostává dobrá vůle a trucujeme?
Co se s tím dá dělat?
Máme někoho, komu dovolíme, aby nás na to upozornil?
Je nám dostatečným varováním vyučování evangelia?
Máme objevit milosrdenství boží – v čem spočívá, a za jakých podmínek je můžeme obdržet.
Potřebujeme si osvojovat proces obrácení.
Chceme se učit hledat ztracené ovce.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Před křtem (dospělého) je třeba katechumena uvést do křesťanského způsobu života. Křest je branou k Ježíšovu učednictví. Mezi hasiče nebo záchranáře nepřijímáme někoho na smrtelném loži. Nestihne už hasit. Všichni nemusejí být hasiči nebo křesťany. I nehasič může být obětavý, může sloužit životu jiným způsobem. I nepokřtěný může být „Ježíšův člověk“. V podobenství o „posledním“ soudu se Ježíš neptá: „Byl/nebyl jsi pokřtěn?“(Mt 25,31-46
Proto Matka Tereza umírající nekřtila. Věřila, že mohou být přijati mezi nebešťany. Její pozornost byla pro ubožáka zkušeností, že o něj někdo velice stojí. Až se potká se zájmem Boha, snad bude chopen se nechat Bohem obejmout.
(Někteří lidé následkem velkého nezájmu lidí – především z dětství – nejsou schopní někomu důvěřovat a jen kopou do všeho okolo sebe. Jiní jsou šikanou natolik poničení, že sami sebe nemají za nic – týrají sami sebe – a nepřijímají nabízenou pomoc druhých.)
/2 Práci v manželské poradně pokládám za nejtěžší, protože manželé většinou přicházejí s pokročilou rakovinou vztahu.
Jak to, že nedodržujeme preventivní prohlídky?
Ani zuby se samy neuzdraví (vyhnít si je nenecháváme a sami si je netrháme), natož manželství.
Někomu, kdo by poprvé četl o setkání Mojžíše s Hospodinem, by mohlo připadat, že Hospodin je „nahněvaný” a Mojžíš je milosrdnější než Bůh.
(Šlo o Mojžíše – jak se zachová. Přimlouval se za lid, který je vzpurný, ale přirostl mu k srdci. Tím se podobal Hospodinu.
Někdo si možná vzpomene na Malého prince: „Pro ten čas, který jsi své růži věnoval … Stáváš se navždy odpovědným za to, cos k sobě připoutal.“)
Hospodin nepotřebuje být přemlouván, uprošován a usmiřován.
Velice záleží na naší představě o Bohu.
Nedávno jsem mluvil o křtění malých dětí s dvěma kolegy. Josef Kordík zastává Ježíšova pravidla pro učedníky. Druhý kolega citoval jednoho vysokého preláta: „Raději půjdu do očistce za mírnost než za tvrdost“. Vypadá to na první pohled pěkně …, ale může být někdo milosrdnější než Bůh?
Před týdnem jsme si všímali Ježíšových slov: „Kdo mně nedá přednost před vlastními nápady, před názory rodičů a blízkých lidí, není mě hoden.“
Milosrdenství podle lidských měřítek může být tragédií. Kam to vede, chrání-li matinka příliš nezdárného syna, platí-li za něj dluhy, nedovolí, aby táta vyhodil syna z baráku …
Mimochodem – mám jinou představu o „očistci“ než pan prelát. V „očistci“ nejde o odkroucení trestu, budeme mít možnost dorůstat do Ježíšovy podoby k přijetí jeho názorů a postojů. Pokud jsme byli měkcí, slaboši ve výchově, poznáme, že jsme druhým velice ublížili – vyrostli z nich lidé nepevní. To se nespraví tím, že nás bude někdo bičovat nebo budeme bičovat sami sebe.
Pokud jsme byli tvrdí, ublížili jsme také.
Pan prelát hlásal, že ke křtu děcka stačí, položí-li rodiče ruku na kliku fary: „Už to je dostatečné projevení dobré vůle.“ (Ale Ježíš říká něco jiného.) Jinde byl pan prelát tvrdý, řídil se víc kodexem než evangeliem.
Ptal jsem se ho: „Někoho pokřtili, o Bohu se pak v rodině nic nedozvěděl. Přemluvili ho ke svatbě v kostele. Manželství se časem rozpadlo a dotyčný za nějakou dobu uzavřel civilní manželství. I v druhém manželství měl děti. Po trápení z rozpadu manželství začal pomalu jinak přemýšlet, časem objevil Ježíše a společenství křesťanů a začal toužit po Ježíšově Hostině … Pane preláte, pustíte ty manžele ke Stolu Páně?“
- „Václave, ale to není možné, žijí v trvalém hříchu.“
- „Vaše Milosti, já také žiji v trvalém hříchu. Vy ne?“
Vůbec to nechápal. (To až římský biskup František poctivě přiznává, že je hříšník.)
Přirovnám rozpad manželství k amputaci nohy. Celý život budou manžele rozvodem trpět. (I „uříznutá noha“ prý může „bolet“.)
Lékaři se snaží nemocnou nohu léčit a zachraňovat. Invalidovi nabídnou protézu, pečují o něj a učí ho chodit. Někdo dokáže s protézou i tančit a lyžovat.
Rozpad manželství pokládám za větší neštěstí než smrt partnera!!
Čtyřicet let se snažím nemocné vztahy léčit. /2
Ale každému, komu se první manželství nepovedlo, přeji, aby se poučil ze svých chyb a další manželství se mu vydařilo.
My se někdy chováme tvrdě zákonicky (poté, co křtíme za „snížené ceny“ a vypadáme velice „milosrdně“). „Odpíráme jednonohým protézu“ a nutíme je doživotně skákat po jedné noze.
Jak má například rozvedená žena sama vychovávat děti?
Jsem rád, že se o těchto trápeních už může – díky Františkovi – mluvit nahlas. Dříve jsem nemohl své názory panu biskupovi říkat, neunesl by je.
Teď si porovnejme své názory s Ježíšem. (Text podobenství jsme už kdysi podrobněji procházeli.
Mladší syn se těžkými proviněními podobá celníkům, starší syn na farizeje a zákoníky. Komu jsme podobní my?)
Ježíšovi vyčítali – podobně jako dnes – že je měkký, snižuje laťku morálky, bourá hodnoty víry, přehlíží smrtelné hříchy, hlásá jen milosrdenství a opomíjí spravedlnost.
Dvěma podobenstvími (jedním z mužského světa, druhým z ženského světa) Ježíš vypráví o jednání Boha, (který je TÁTOUMÁMOU). „Hledá-li Bůh hříšníka, jak bych mohl jednat jinak?“ – říká Ježíš.
Třetím podobenstvím vypráví nejen o milosrdném Bohu, ale i o pravidlech obrácení.
Ovce a peníz z roztrženého náhrdelníku jsou hledány, ale marnotratný syn se vrací domů. Nahlédl svou vinu, vyznal ji, byl ochoten nést následky svých činů. Dospěl k odpovědnosti. Toužil po otcovském domě – aby v něm mohl pracovat alespoň jako nádeník. Škoda, že starší syn – podobající se nápadně těm, kteří Ježíšovi zazlívali jeho milosrdenství – se měl za spravedlivého a vzorného. Neviděl, jak daleko je vzdálen svému otci, neviděl, že vše, co má otec, je také jeho.
Někdy jednám jako starší syn, jindy jako ten mladší ...
„V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který činí pokání, než nad devadesáti devíti spravedlivými, kteří pokání nepotřebují.“
Je to pravda? Jak této větě rozumíme?
Má paní učitelka a celá třída větší radost ze studenta, který v září s odřenýma ušima udělal reparát nebo má větší radost ze studenta, který vyhrál olympiádu?
Terorista ukřižovaný po Ježíšově pravici, mordoval lidi, ale na poslední chvíli se obrátil. Radují se z něj nebešťané více než z Ježíšovy Matky a apoštolů?
To snad není možné. To nemá logiku!
Ježíšovi učedníci měli výhodu, že se Ježíše mohli zeptat, když něčemu nerozuměli. My se máme společně ptát a společně hledat.
Přečtu-li větu: „V nebi bude větší radost nad jedním hříšníkem, který se obrátil, než nad devadesáti devíti `spravedlivými´ (nahlas to čtu ironicky), kteří si myslí, že se nepotřebují obrátit“, s tím už souhlasím.
Nikdo není spravedlivý, to jen někteří lidé se mají za docela spravedlivé.
Farizeové, zákoníci, starší syn z podobenství, Kaifáš a vysocí církevní hodnostáři se měli za spravedlivé. Proč by se měli obracet?
„Nikoho jsem neokradl a nikoho jsem nezabil.“
„Odmala ti sloužím a nikdy jsem neporušil žádný tvůj příkaz.“
„Nejsem jako ostatní lidé, vyděrači, nepoctivci, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát za týden a dávám desátky ze všeho, co získám.“ (Lk 18,11-12
)
„Ať se obracejí celníci a prostitutky!“
Ti, co se neobrátili, se s Ježíšem minuli.
Hlásali jiného Boha než Ježíš.
„S Nazaretským na hostinu nepůjdu.“ Našli si své rabíny, chodili do své synagogy.
Dodneška hlásají, že si máme milosrdenství boží vyprosit. Pokládají se za lobbisty u božího trůnu, a tvrdí, že oni vyprošují boží přízeň druhým.
Nedávno opět jeden argumentoval svatou Monikou, „která vyprosila milost obrácení svému synovi!“
Nebyl schopen uvažovat jinak než podle své představy.
Před týdnem jsem připomínal: do školy, do zaměstnání, do určitého spolku nebo společenství je třeba určitých znalostí, dovedností, talentu nebo úrovně.
Ty druhému nevymodlíme, zájemce si je potřebuje osvojit.
Před třemi týdny jsme v evangeliu četli: „Začnete tlouct na dveře a volat: `Pane, otevři nám´, tu on vám odpoví: `Neznám vás, odkud jste!´ Pak budete říkat: `Jedli jsme s tebou i pili a na našich ulicích jsi učil!´ On však odpoví: `Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne!´“ (Srv. Lk 13,24-27
)
Otec marnotratného syna nás vyhlíží. Za trucovitým synem vyšel, ale na hostinu ho nedovlekl.
Přišel starší bratr ke stolu?
„S takovým bratrem a takovým tátou si ke stolu nesednu“, trucoval v domnění, že má pravdu.
Je možné, že se my v některých názorech a postojích mýlíme a míjíme s Bohem?
Co se proti tomu dá dělat?
Je možné, že se nám někdy nedostává dobrá vůle a trucujeme?
Co se s tím dá dělat?
Máme někoho, komu dovolíme, aby nás na to upozornil?
Je nám dostatečným varováním vyučování evangelia?
Máme objevit milosrdenství boží – v čem spočívá, a za jakých podmínek je můžeme obdržet.
Potřebujeme si osvojovat proces obrácení.
Chceme se učit hledat ztracené ovce.
--------------------------------
Poznámky:
/1 Před křtem (dospělého) je třeba katechumena uvést do křesťanského způsobu života. Křest je branou k Ježíšovu učednictví. Mezi hasiče nebo záchranáře nepřijímáme někoho na smrtelném loži. Nestihne už hasit. Všichni nemusejí být hasiči nebo křesťany. I nehasič může být obětavý, může sloužit životu jiným způsobem. I nepokřtěný může být „Ježíšův člověk“. V podobenství o „posledním“ soudu se Ježíš neptá: „Byl/nebyl jsi pokřtěn?“(Mt 25,31-46
)
Proto Matka Tereza umírající nekřtila. Věřila, že mohou být přijati mezi nebešťany. Její pozornost byla pro ubožáka zkušeností, že o něj někdo velice stojí. Až se potká se zájmem Boha, snad bude chopen se nechat Bohem obejmout.
(Někteří lidé následkem velkého nezájmu lidí – především z dětství – nejsou schopní někomu důvěřovat a jen kopou do všeho okolo sebe. Jiní jsou šikanou natolik poničení, že sami sebe nemají za nic – týrají sami sebe – a nepřijímají nabízenou pomoc druhých.)
/2 Práci v manželské poradně pokládám za nejtěžší, protože manželé většinou přicházejí s pokročilou rakovinou vztahu.
Jak to, že nedodržujeme preventivní prohlídky?
Ani zuby se samy neuzdraví (vyhnít si je nenecháváme a sami si je netrháme), natož manželství.