23. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 14,26-35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 9,13-18
Datum: 4. 9. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 14,26-35 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 9,13-18
; Flm 1,9b-10.12-17
; Lk 14,25-33
Datum: 4. 9. 2016
Boží myšlení je jiné než naše. Ale Bůh
s námi mluví tak, abychom mu porozuměli. Na nás je, abychom
při jeho vyučování přesně mysleli a dodržovali pravidla.
Boží přátelství nás ovlivňuje, Boží moudrost nás vede k lepšímu chování.
K druhému čtení. Otrok se nemohl sám z otroctví vymanit, nedostával peníze, nemohl se z otroctví vykoupit. Jen pán ho mohl propustit.
Před 14 dny jsme si všimli, že Ježíš „směřoval k Jeruzalému“ (Lk 13,22
Nepřátelství proti Ježíši stoupalo, všimli jsme si, jak na to Ježíš v kázání reagoval („… vcházej úzkými dveřmi, neber vážně své postavení a hodnosti – nepokládej se za předního muže božího království, stále se vzdělávej v porozumění Bohu …“)
Ježíš vzbuzoval velkou pozornost a naděje mnohých – „doprovázely ho velké zástupy“, ale také věděl, že mnozí lidé z davu jsou povrchní, budou nadšeně volat: „Hosana, Synu Davidovu!“ a za pár dní: „Na kříž s ním, ukřižovat!“
Proto se k nadšenému zástupu rázně obrátil s dalšími požadavky pro své učedníky: „Vy, kteří mě nekladete na první místo, nenesete své břemeno, kdo se nezříkáte všeho, nemůžete být mými učedníky! Běžte domů!“
Toto velice rázné gesto „obrátil se k zástupu“ bychom neměli přehlédnout a podcenit je. Ježíš ho učinil, když lidé jeho dřívější výzvy nebrali vážně a povrchních lidí v davu přibývalo.
Mluví Ježíš takto rázně i k nám? I ke mně?
„Kdo mě neklade na první místo, nemůže být mým učedníkem!“
V originálním textu stojí: „Ten, kdo nenenávidí své nejbližší …“ To je orientální důrazné vyjádření, mající nás vyburcovat k přemýšlení, co takovými slovy Ježíš myslí. Užívá silných výrazů, abychom od jeho slov snadno neutekli.
Jakou roli v Ježíšových slovech hrají příbuzní? Máme je rádi, jsme jim právem vděční za mnoho!
Boží spravedlnost nikdy nejde proti lidem, natož proti nejbližším. Boží láska nikomu nestraní a nikoho nešidí. Těm, kteří pro nás nejvíce žijí a nejvíce nám slouží, nejvíce přejeme (nebo máme přát). Takový řád vymyslel sám Tvůrce.
Nedovedeme si představit, že by Ježíš své rodiče (ani naše rodiče nebo naše blízké) v něčem odstrkoval nebo šidil. Víme, v čem si své rodiče nejvíce cenil (srv. Mt 12,46-50
Nedávno jsme ale slyšeli Ježíšův nářek, že se kvůli němu znesváří i vlastní rodina mezi sebou (Lk 12,53
Dát přednost Ježíši před všemi lidmi znamená, že víme, co můžeme od koho očekávat.
Dát více na Boha než na sebe a na své nápady, víc než na rady nebo přání rodičů, je prozíravé a moudré. Svých rozhodnutí bychom jednou mohli litovat, ale necháme-li si poradit od Boha, neproděláme.
Které osobnosti řadíte mezi lidi tohoto typu? /2
Ježíš někdy mluví o jhu, někdy o břemeni – jako zde. (O kříži mluvit nemohl). /3
Život – zvláště v porušeném světě – nebývá snadný. Láska vyžaduje velikou a náročnou práci a obětavost. Brát své poslání vážně (třeba rodičovství, službu druhým, celku), stavět se proti zlu (někteří soudci, novináři, policisté jsou stříleni), je náročné.
Tuto obětavost a statečnost na sebe ale berou i nekosteloví lidé. /4
(Obětavost a statečnost samozřejmě Bůh ocení u kohokoliv.)
Ale Ježíš mluví o nesení břemene svého učedníka.
Ježíšovým učedníkem se může stát jen ten, kdo prošel školu „obrácení“ Jana Baptisty. (Ježíš nám pak ukázal, že „obracení se“ k jeho učení je trvalým návykem křesťana).
Už Janovo obrácení obsahuje poznání, že mě ohrožuje vnitřní zlo (nazval bych ho náboženským zlem – my, zbožní pronásledujeme a vraždíme proroky). Jan ukázal na Mesiáše. Ten nás může provést náročnou operací a léčbou a uzdravit nás.
Ve slovech: „Nést břemeno“ (někdo tam chce mít za každou cenu „kříž“), Ježíš nemluví o utrpení z tělesné bolesti a v jeho „záslužnosti“, ale v přijetí pravdy, že jsem hříšník.
Sám si jsem břemenem, jsem břemenem pro druhé a pro Boha.
Pavlovo: „Hlásání Krista ukřižovaného” (srv. 1 K 1,17
Pro svět je přiznávání chyb bláznovstvím. Ale pro nás – kteří víme o Boží pomoci – je přiznávání chyb východiskem k odpuštění, uzdravení a změně života (podle Ježíše).
Je trestuhodné, jak jsme „hlásání Krista ukřižovaného“ otočili, změkčili, otupili a zbavili ho nejzákladnějšího významu: „My jsme největší zločinci, my jsme nebezpeční.“
My křesťané křižujeme. My Češi jsme oběsili Miladu Horákovou a popravili a trápili (a trápíme) mnoho nevinných lidí. My tleskáme Zemanovi, my katolíci pomlouváme Františka; my, ne marťané nebo muslimové.
Naše liturgické průvody s křížem v čele už po staletí bývají slavnostní (někdy honosně slavnostní).
Jak je to možné? Nemají být spíše kajícími průvody?
Čím se můžeme chlubit? Někdy říkáme: „Ježíšovou obětavostí až na kříž!“, ale já se nemohu chlubit cizím peřím, mohu pouze vyznávat svou nízkost, hříšnost a dobrořečit Bohu za velikost jeho milosrdenství. /5
Přiznáváme, že jsme jako pavoučí nevěsta, která po svatbě sežere manžela. Přesněji, jsme „kudlankou nábožnou“; ta začne požírat samečka dokonce už při svatbě, začne ho žrát od hlavy, a páření (kopulace) probíhá dál. („Co jste učinili kterémukoliv člověku, mně jste učinili.“ „Kristus je hlavou lidu božího.“)
Nést břemeno této vlastní hříšnosti není lehké, ale k nesení tohoto břemene nás Ježíš vyzývá především.
To nás uchrání největší pýchy a největšího nebezpečí.
O jiných těžkostech života mluví jinde.
Ježíšův učedník se navíc (oproti ušlechtilým pohanům nebo ateistům) hlásí k prorocké službě: k hájení božích řádů a ohlašování božích názorů. Máme hasit i to, co nás nepálí.
Dát se do Ježíšovy služby tedy vyžaduje přijetí takovéhoto náročného životního stylu.
Máme si spočítat – jako při stavění vysoké věže – co k životu učedníka potřebujeme, bez jaké pomoci se neobejdeme a kde a jak ji získáme.
Máme vědět, do čeho – my křesťané – jdeme, kdo a co se bude proti nám stavět, jakému nebezpečí budeme muset čelit, máme si spočítat – jako při vedení války proti nepříteli – jakého spojence potřebujeme, a pod kterým velitelem chceme sloužit.
Každý rabín má povinnost se nejméně třikráte pokusit rozmluvit tomu, kdo se chce stát Izraelitou (konvertovat k izraelskému náboženství), jeho úmysl.
Ježíš také některým lidem přímo učednictví rozmlouval (srv. Mt 8,19-22
Jeho slova o podmínkách k učednictví máme brát velice vážně.
My děláme ze křtu výprodej za sníženou cenu ...
Přispívá k tomu i naše vykazování počtů pokřtěných. /6
Ježíš nenadřazoval množství nad úroveň učedníků? /7
Křest dospělého je základní normou (katechumen má být v delším časovém období uváděn do křesťanského způsobu života), malé děti smíme křtít pouze za splnění určitých podmínek ...
Děláme Bohu milost, necháme-li se pokřtít? (Jak kdy.)
Děláme Bohu radost, když někoho pokřtíme? (Jak kdy.)
Někteří rodiče na nás tlačí, abychom pokřtili jejich dítě. Slibují, že dítě povedou k Bohu, ale ani pořádně nevědí, co to znamená. To je mám zkoušet z evangelia? Nebo zjišťovat, jestli chodí do kostela, zda poctivě platí daně nebo dávají zaměstnancům spravedlivou mzdu? (O desátcích se v naší církvi řeč nevede.) Církev neberou vážně. (Možná vidí, že my Ježíše také moc vážně nebereme. Možná vidí, že nejsme statečnější a poctivější než nekřesťané.)
Řada lidí se neptá, co mají splnit, aby mohlo být dítě pokřtěno. Naopak mají požadavky, např.: „Chceme, křtít soukromě, v kruhu rodiny, ne s farností.“ Přijmou pozvání na vítání občánků, ale tam si nedovolí žádat, natož tvrdohlavě prosazovat, aby měli obřad jen v rodinném kruhu. Jak to, že na nás si troufají? Jak to, že u nás odkývají, že „věří v Boha“ a budou dítě vést k Bohu …
Odpovědnost za křest dítěte nenese jen kněz, ale v nějaké míře i farníci. Rodiče ovšem nezřídka nevědí, co obnáší být křesťanem.
K přijetí do školy jsou určena pro uchazeče nějaká pravidla. V některé soukromé škole si bohatý klient přijetí děcka nebo celé „absolutorium“ včetně diplomu, zaplatí. V nemocnici si některé zákroky, které nejsou nemocemi, klienti také platí. Ale Ježíš je Učitel a Lékař, kterého si neplatíme. Nestojí o klienty, ale o spolupracovníky.
Máme tu čest, být učedníky největšího Mistra.
Otázka navíc: Jak asi Ježíšovi bylo – a je – když se nám snaží pomáhat a my si „zbožně“ vedeme svou?
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Stvořitel velice vybavuje rodiče do vztahu k dětem. Říkávám dětem, že se mohou těšit na rodičovskou lásku, která se v nich po narození jejich dítěte objeví.
Ale „nestačí jen děti rodit, ale také vodit.“ Otčím věnující se děcku může biologického otce předčít …
/2 Abraháma, Mojžíše, proroky, Jana Baptistu …
Dokud svět nepřijme Ježíšova pravidla k vytvoření božího království, potud nás bude postihovat příliš mnoho trápení.
„Vaše prosby, aby vám Bůh daroval mír a svobodu, nemají význam. Bůh dělá, co může, vše záleží už jen na vás, koho si volíte za svého velekněze, za mesiáše, jaké politiky, jakého presidenta …“
/3 O jhu jsme mluvili (je zařízením, které ulehčuje práci) …
O kříži Ježíš mluvit nemohl, nikdo by mu neporozuměl, Izraelita nemohl být od svých lidí ukřižován, izraelské zákony nic takového nepřipouštěly.
/4 Za minulého režimu jsme byli naháněni k volbám. Co myslíte, má jít slušný člověk (natož křesťan) k volbám podporující režim, utlačující občany? Nadřízení vybízeli kněze: „Běžte k volbám, jinak byste nemohli sloužit bohoslužby (a ty jsou nejdůležitější, kdo by Bohu přinášel každý den Nejsvětější oběť?“) Kněží chodili volit a ovečky následovaly své pastýře do volebních místností.
/5 My pokládáme za největší hříchy sexuální pochybení a hlavně neposlušnost proti autoritě.
Ježíš říká, že nejtěžším a nejnebezpečnějším hříchem je falešná náboženská sebejistota (povyšující se nad Mojžíše a Mesiáše). Je mnohem těžší než zločiny páchané sodomskými občany. (Srv. Mt 11,20-24
(Nebezpečnosti jedovaté a falešné náboženské sebejistoty se Ježíš věnoval v podobenství o jílku mámivém. Nebezpečí tohoto hříchu je patrné na životním příběhu Kaifáše a jemu podobných. Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že mu falešná zbožnost nehrozí.)
/6 Kněží každoročně vykazují vrchnosti počty křtů, svateb, pohřbů, rozdaných „sv. přijímání …, ve své farnosti. Cifry se pak hlásí do Říma.
Zkuste se někoho zeptat, co znamenají Ježíšova slova: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,13.15
Znáte někoho, kdo by si je připouštěl a vztahoval jejich varování na sebe? („Někdo“ nás podporuje v myšlení, že se to týkalo jen izraelitů.)
/7 I apoštol Pavel říká: „Kristus mě neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“ (1 K 1,17
Boží přátelství nás ovlivňuje, Boží moudrost nás vede k lepšímu chování.
K druhému čtení. Otrok se nemohl sám z otroctví vymanit, nedostával peníze, nemohl se z otroctví vykoupit. Jen pán ho mohl propustit.
Před 14 dny jsme si všimli, že Ježíš „směřoval k Jeruzalému“ (Lk 13,22
) – zavraždění
Mesiáše se blížilo.
Nepřátelství proti Ježíši stoupalo, všimli jsme si, jak na to Ježíš v kázání reagoval („… vcházej úzkými dveřmi, neber vážně své postavení a hodnosti – nepokládej se za předního muže božího království, stále se vzdělávej v porozumění Bohu …“)
Ježíš vzbuzoval velkou pozornost a naděje mnohých – „doprovázely ho velké zástupy“, ale také věděl, že mnozí lidé z davu jsou povrchní, budou nadšeně volat: „Hosana, Synu Davidovu!“ a za pár dní: „Na kříž s ním, ukřižovat!“
Proto se k nadšenému zástupu rázně obrátil s dalšími požadavky pro své učedníky: „Vy, kteří mě nekladete na první místo, nenesete své břemeno, kdo se nezříkáte všeho, nemůžete být mými učedníky! Běžte domů!“
Toto velice rázné gesto „obrátil se k zástupu“ bychom neměli přehlédnout a podcenit je. Ježíš ho učinil, když lidé jeho dřívější výzvy nebrali vážně a povrchních lidí v davu přibývalo.
Mluví Ježíš takto rázně i k nám? I ke mně?
„Kdo mě neklade na první místo, nemůže být mým učedníkem!“
V originálním textu stojí: „Ten, kdo nenenávidí své nejbližší …“ To je orientální důrazné vyjádření, mající nás vyburcovat k přemýšlení, co takovými slovy Ježíš myslí. Užívá silných výrazů, abychom od jeho slov snadno neutekli.
Jakou roli v Ježíšových slovech hrají příbuzní? Máme je rádi, jsme jim právem vděční za mnoho!
Boží spravedlnost nikdy nejde proti lidem, natož proti nejbližším. Boží láska nikomu nestraní a nikoho nešidí. Těm, kteří pro nás nejvíce žijí a nejvíce nám slouží, nejvíce přejeme (nebo máme přát). Takový řád vymyslel sám Tvůrce.
Nedovedeme si představit, že by Ježíš své rodiče (ani naše rodiče nebo naše blízké) v něčem odstrkoval nebo šidil. Víme, v čem si své rodiče nejvíce cenil (srv. Mt 12,46-50
). /1
Nedávno jsme ale slyšeli Ježíšův nářek, že se kvůli němu znesváří i vlastní rodina mezi sebou (Lk 12,53
)
Dát přednost Ježíši před všemi lidmi znamená, že víme, co můžeme od koho očekávat.
Dát více na Boha než na sebe a na své nápady, víc než na rady nebo přání rodičů, je prozíravé a moudré. Svých rozhodnutí bychom jednou mohli litovat, ale necháme-li si poradit od Boha, neproděláme.
Které osobnosti řadíte mezi lidi tohoto typu? /2
Ježíš někdy mluví o jhu, někdy o břemeni – jako zde. (O kříži mluvit nemohl). /3
Život – zvláště v porušeném světě – nebývá snadný. Láska vyžaduje velikou a náročnou práci a obětavost. Brát své poslání vážně (třeba rodičovství, službu druhým, celku), stavět se proti zlu (někteří soudci, novináři, policisté jsou stříleni), je náročné.
Tuto obětavost a statečnost na sebe ale berou i nekosteloví lidé. /4
(Obětavost a statečnost samozřejmě Bůh ocení u kohokoliv.)
Ale Ježíš mluví o nesení břemene svého učedníka.
Ježíšovým učedníkem se může stát jen ten, kdo prošel školu „obrácení“ Jana Baptisty. (Ježíš nám pak ukázal, že „obracení se“ k jeho učení je trvalým návykem křesťana).
Už Janovo obrácení obsahuje poznání, že mě ohrožuje vnitřní zlo (nazval bych ho náboženským zlem – my, zbožní pronásledujeme a vraždíme proroky). Jan ukázal na Mesiáše. Ten nás může provést náročnou operací a léčbou a uzdravit nás.
Ve slovech: „Nést břemeno“ (někdo tam chce mít za každou cenu „kříž“), Ježíš nemluví o utrpení z tělesné bolesti a v jeho „záslužnosti“, ale v přijetí pravdy, že jsem hříšník.
Sám si jsem břemenem, jsem břemenem pro druhé a pro Boha.
Pavlovo: „Hlásání Krista ukřižovaného” (srv. 1 K 1,17
), znamená
pravdivé a poctivé přiznání, že my věřící jsme
ukřižovali (a křižujeme) Krista.
Pro svět je přiznávání chyb bláznovstvím. Ale pro nás – kteří víme o Boží pomoci – je přiznávání chyb východiskem k odpuštění, uzdravení a změně života (podle Ježíše).
Je trestuhodné, jak jsme „hlásání Krista ukřižovaného“ otočili, změkčili, otupili a zbavili ho nejzákladnějšího významu: „My jsme největší zločinci, my jsme nebezpeční.“
My křesťané křižujeme. My Češi jsme oběsili Miladu Horákovou a popravili a trápili (a trápíme) mnoho nevinných lidí. My tleskáme Zemanovi, my katolíci pomlouváme Františka; my, ne marťané nebo muslimové.
Naše liturgické průvody s křížem v čele už po staletí bývají slavnostní (někdy honosně slavnostní).
Jak je to možné? Nemají být spíše kajícími průvody?
Čím se můžeme chlubit? Někdy říkáme: „Ježíšovou obětavostí až na kříž!“, ale já se nemohu chlubit cizím peřím, mohu pouze vyznávat svou nízkost, hříšnost a dobrořečit Bohu za velikost jeho milosrdenství. /5
Přiznáváme, že jsme jako pavoučí nevěsta, která po svatbě sežere manžela. Přesněji, jsme „kudlankou nábožnou“; ta začne požírat samečka dokonce už při svatbě, začne ho žrát od hlavy, a páření (kopulace) probíhá dál. („Co jste učinili kterémukoliv člověku, mně jste učinili.“ „Kristus je hlavou lidu božího.“)
Nést břemeno této vlastní hříšnosti není lehké, ale k nesení tohoto břemene nás Ježíš vyzývá především.
To nás uchrání největší pýchy a největšího nebezpečí.
O jiných těžkostech života mluví jinde.
Ježíšův učedník se navíc (oproti ušlechtilým pohanům nebo ateistům) hlásí k prorocké službě: k hájení božích řádů a ohlašování božích názorů. Máme hasit i to, co nás nepálí.
Dát se do Ježíšovy služby tedy vyžaduje přijetí takovéhoto náročného životního stylu.
Máme si spočítat – jako při stavění vysoké věže – co k životu učedníka potřebujeme, bez jaké pomoci se neobejdeme a kde a jak ji získáme.
Máme vědět, do čeho – my křesťané – jdeme, kdo a co se bude proti nám stavět, jakému nebezpečí budeme muset čelit, máme si spočítat – jako při vedení války proti nepříteli – jakého spojence potřebujeme, a pod kterým velitelem chceme sloužit.
Každý rabín má povinnost se nejméně třikráte pokusit rozmluvit tomu, kdo se chce stát Izraelitou (konvertovat k izraelskému náboženství), jeho úmysl.
Ježíš také některým lidem přímo učednictví rozmlouval (srv. Mt 8,19-22
; Mt 5,11-13
; J 15,18-20
).
Jeho slova o podmínkách k učednictví máme brát velice vážně.
My děláme ze křtu výprodej za sníženou cenu ...
Přispívá k tomu i naše vykazování počtů pokřtěných. /6
Ježíš nenadřazoval množství nad úroveň učedníků? /7
Křest dospělého je základní normou (katechumen má být v delším časovém období uváděn do křesťanského způsobu života), malé děti smíme křtít pouze za splnění určitých podmínek ...
Děláme Bohu milost, necháme-li se pokřtít? (Jak kdy.)
Děláme Bohu radost, když někoho pokřtíme? (Jak kdy.)
Někteří rodiče na nás tlačí, abychom pokřtili jejich dítě. Slibují, že dítě povedou k Bohu, ale ani pořádně nevědí, co to znamená. To je mám zkoušet z evangelia? Nebo zjišťovat, jestli chodí do kostela, zda poctivě platí daně nebo dávají zaměstnancům spravedlivou mzdu? (O desátcích se v naší církvi řeč nevede.) Církev neberou vážně. (Možná vidí, že my Ježíše také moc vážně nebereme. Možná vidí, že nejsme statečnější a poctivější než nekřesťané.)
Řada lidí se neptá, co mají splnit, aby mohlo být dítě pokřtěno. Naopak mají požadavky, např.: „Chceme, křtít soukromě, v kruhu rodiny, ne s farností.“ Přijmou pozvání na vítání občánků, ale tam si nedovolí žádat, natož tvrdohlavě prosazovat, aby měli obřad jen v rodinném kruhu. Jak to, že na nás si troufají? Jak to, že u nás odkývají, že „věří v Boha“ a budou dítě vést k Bohu …
Odpovědnost za křest dítěte nenese jen kněz, ale v nějaké míře i farníci. Rodiče ovšem nezřídka nevědí, co obnáší být křesťanem.
K přijetí do školy jsou určena pro uchazeče nějaká pravidla. V některé soukromé škole si bohatý klient přijetí děcka nebo celé „absolutorium“ včetně diplomu, zaplatí. V nemocnici si některé zákroky, které nejsou nemocemi, klienti také platí. Ale Ježíš je Učitel a Lékař, kterého si neplatíme. Nestojí o klienty, ale o spolupracovníky.
Máme tu čest, být učedníky největšího Mistra.
Otázka navíc: Jak asi Ježíšovi bylo – a je – když se nám snaží pomáhat a my si „zbožně“ vedeme svou?
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Stvořitel velice vybavuje rodiče do vztahu k dětem. Říkávám dětem, že se mohou těšit na rodičovskou lásku, která se v nich po narození jejich dítěte objeví.
Ale „nestačí jen děti rodit, ale také vodit.“ Otčím věnující se děcku může biologického otce předčít …
/2 Abraháma, Mojžíše, proroky, Jana Baptistu …
Dokud svět nepřijme Ježíšova pravidla k vytvoření božího království, potud nás bude postihovat příliš mnoho trápení.
„Vaše prosby, aby vám Bůh daroval mír a svobodu, nemají význam. Bůh dělá, co může, vše záleží už jen na vás, koho si volíte za svého velekněze, za mesiáše, jaké politiky, jakého presidenta …“
/3 O jhu jsme mluvili (je zařízením, které ulehčuje práci) …
O kříži Ježíš mluvit nemohl, nikdo by mu neporozuměl, Izraelita nemohl být od svých lidí ukřižován, izraelské zákony nic takového nepřipouštěly.
/4 Za minulého režimu jsme byli naháněni k volbám. Co myslíte, má jít slušný člověk (natož křesťan) k volbám podporující režim, utlačující občany? Nadřízení vybízeli kněze: „Běžte k volbám, jinak byste nemohli sloužit bohoslužby (a ty jsou nejdůležitější, kdo by Bohu přinášel každý den Nejsvětější oběť?“) Kněží chodili volit a ovečky následovaly své pastýře do volebních místností.
/5 My pokládáme za největší hříchy sexuální pochybení a hlavně neposlušnost proti autoritě.
Ježíš říká, že nejtěžším a nejnebezpečnějším hříchem je falešná náboženská sebejistota (povyšující se nad Mojžíše a Mesiáše). Je mnohem těžší než zločiny páchané sodomskými občany. (Srv. Mt 11,20-24
)
(Nebezpečnosti jedovaté a falešné náboženské sebejistoty se Ježíš věnoval v podobenství o jílku mámivém. Nebezpečí tohoto hříchu je patrné na životním příběhu Kaifáše a jemu podobných. Mýlil by se ten, kdo by si myslel, že mu falešná zbožnost nehrozí.)
/6 Kněží každoročně vykazují vrchnosti počty křtů, svateb, pohřbů, rozdaných „sv. přijímání …, ve své farnosti. Cifry se pak hlásí do Říma.
Zkuste se někoho zeptat, co znamenají Ježíšova slova: „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Zavíráte lidem království nebeské, sami nevcházíte a zabraňujete těm, kdo chtějí vejít. Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Obcházíte moře i zemi, abyste získali jednoho novověrce; a když ho získáte, učiníte z něho syna pekla, dvakrát horšího, než jste sami.“ (Mt 23,13.15
)
Znáte někoho, kdo by si je připouštěl a vztahoval jejich varování na sebe? („Někdo“ nás podporuje v myšlení, že se to týkalo jen izraelitů.)
/7 I apoštol Pavel říká: „Kristus mě neposlal křtít, ale zvěstovat evangelium, ovšem ne moudrostí slov, aby Kristův kříž nepozbyl smyslu.“ (1 K 1,17
) Známý misionář Charles Foucald pokřtil
jednoho, možná dva lidi. Matka Tereza nekřtila ubožáky, kterým
před jejich smrtí věnovala velikou pozornost.