21. neděle v mezidobí

Verše z poslední kapitoly Izaiáše mluví o soudu. Ze všech národů budou shromážděny ti, kteří jsou použitelní pro Boží plány.
Boží sláva je naprosto jiná než sláva mocných a slavných, je jiná než lesk a nádhera přepychových křesťanských „chrámů“ a bohoslužeb.
Boží sláva je v kráse a inteligenci stvoření a především v boží péči o lidi a v milosrdenství pro hříšníky, kteří touží s boží pomocí změnit svůj život.
 
Druhé čtení: Bůh je vychovatel laskavý a pevný (jinak by z nás nic nebylo).
 
Ježíš je pracovitý, učil od obce k obci, ale věděl, že ho zbožný národ zlikviduje.
Slova: „pokračoval v cestě do Jeruzaléma“, nejsou zeměpisným, ale náboženským sdělením. Jeruzalém je městem pokoje, hlavním městem lidu Božího. Je strašné, že toto město, opečovávané Hospodinem (ve městě je větší nabídka vzdělání a možnost), Mesiáše zavrhne.
Nepřátelství vůči Ježíši čím dál víc narůstalo, dochází k tříbení.
 
Někdo se ptal, kolik bude zachráněných (záchranu potřebujeme všichni bez výjimky).
„Nestarej se o druhé …“, odpovídá Ježíš tazateli, „ty si hleď těsných dveří (úzké cesty). Nejpohodlnější a nejsnazší cesta nemusí být nejlepší.
Dveře oddělují jeden prostor od druhého. Ježíš o sobě říká, že je dveřmi. /1
 
Jako procházíme otvorem dveří, abychom mohli vstoupit jinam, tak chceme projít život s Ježíšem. Prosíme o pomoc, abychom mohli jednou vstoupit do království nebeského.
 
Co je úzká cesta a těsné dveře?
 
Řada našich lidí utekla před Hitlerem nebo před komunistickým režimem do zahraničí (ne všichni tam vstoupili do armády).
Kněží Antonín Madl a Bohumil Kolář se naopak v r. 1948 vrátili z Říma domů, i když tušili, co je potká (mnoho let pak strávili v těžkém žaláři). „Je nás zapotřebí ve vlasti“, řekli si. Byli nadaní, vzdělaní, schopní, v Římě nebo v misiích by udělali mnoho dobré práce …
     Mnoho lidí se vystěhovává ze své země do míst bohatších. Odmala jsme obdivovali misionáře, kteří odcházeli naopak do zemí chudších nebo dokonce nebezpečných. Někteří lékaři pracují několik let na západě a pak se vrátí (i když u nás mají mnohem menší plat). Líbí se nám vztahy mezi lidmi v Rakousku a Německu …, ale i tady potřebujeme budovat podobnou kulturu. Dříve učitelé, lékaři, vzdělanější lidé povznášeli obec.
     Mnoho Ukrajinců (Vietnamců …) vydělává peníze u nás a pak je posílá domů. Časem se chtějí vrátit. 
U nás chybí lékaři, zdravotní sestry, kuchaři, řemeslníci …
     Ptáme se kde a jak mohu být prospěšný lidem? To je pro nás důležitější než výše platu.
     Soužití v manželství je velice náročné. Hodně manželů se vydá zdánlivě snadnější cestou a odejdou k jinému člověku (některá manželství jsou opravdu nesnesitelná). Pokud chtějí vybudovat dobré manželství, čeká je stejně těžká práce v sžívání se s druhým v novém vztahu.
     Všechno cenné něco stojí. Máme volit život a jeho hodnoty. 
 
Ježíš mluvil ke „zbožným“ lidem. Ti si z modliteb, půstů a dobrých skutků, dělali zásluhu. Ale rozhovor s lidmi i s Bohem - není zásluhou. Tak je to správně.
 
Židé nepoužívají slovo „přikázání“, ale micva - dobrý čin.
Jestli doma člen rodiny umyje nádobí, nedáváme mu za to peníze. (Leda by sám platil mzdu tomu, kdo mu vaří, platit služce za její práci je spravedlivé.) Pomáhat rodičům je správné a spravedlivé.
Mluvit pravdu, zdravit, pomoci druhému …,  je dobrým činem.
Úzká cesta nespočívá v nekonání hříchů (hřích je nespravedlností, případně zločinem), ale v nezištné práci pro boží království.
 
Úzkou cestou je např. nemyslet jen na sebe a na vlastní prospěch. „Nežít ve lži“ totalitního režimu, zastávat se druhých. Vystupoval proti zlu. Pomáhat potřebným. Patří sem skutky milosrdenství …
 
František často prosí: „Modlete se za mne“. (Abych nešel širokou cestou. Aby mi nechybělo svatební roucho. (Svatební roucho je něco jiného než liturgický kostým nebo církevní uniforma.)
František prosí děti i presidenty ...
 
Lidé se nás ptají: „Jak se máš?“. Někdy se můžeme svěřit (dětem, presidentovi, komukoliv): „Mám starost, abych mohl vejít ve svatebním rouchu, abych nepromarnil svůj život …“
Prosba má větší účinnost než napomínání.
 
Modlitba: „Bože, pomoz mi vcházet úzkými dveřmi, úzkou cestou“, je užitečná.
„Pomoz mi následovat Ježíše. Mám starost, abych dost budoval boží království, abych se nevěnoval něčemu povrchnímu, abych neopouštěl prostor božího království.
Abych neodcházel z tvé blízkosti Ježíši - když ty svědčíš o Otci a pracuješ pro potřebné.“   
 
Vždy nás přitahovalo dobrodružství - usilování o dobro. To je krásné i napínavé (dobru se až příliš staví do cesty překážky).
Jsme povolání k dobru, ne ke zlu. K užitku, ne k jalovosti, neplodnosti.
 
Co znamená zavření dveří? Čas, pozemský život jsou prostorem k vyučení, k rozlišování, ke zrání.   
 
 „Jedli jsme s tebou a učil jsi na naší ulici…“ – „Ano, učil jsem na váš dosah, proč jste se tedy ode mne nic nenaučili?“
Tvrzení: „Ježíši, mám mnoho „prvních pátků“! nikomu nepomůže. /2
Bůh je laskavý a velkorysý. I poslední mohou předběhnout druhé, ale čas je velkým darem. 
 
Ježíš nás zve dopředu, k sobě. 
 
---------------------
Poznámky:
                  /1     Dveří si mnoho let všímám. Dveře v palácích velmožů jsou vysoké, široké a movité (ukazují, kdo že to za nimi sídlí). Překvapivé je, že to platí i o dveřích církevních paláců.
Některé dveře nás nelákají, vypadají podbízivě, jiné nedobytně, povýšeně, hrozivě … u některých bychom se báli zaklepat.
Ježíšovy dveře nejsou přepychově vyvedené, ale jsou otevřené všem.
Kardinál Begoglio v Brazilii opustil vznešený palác s jeho krásnými dveřmi a bydlel na předměstí. Mnoho církevních knížat mu to má velice za zlé.
Ježíšův život směřuje k druhým, k potřebným. Kariéra světa míří jinam.
 
                  /2     „To je první katolická pojišťovna, smějeme se tomu, kdo se „prvními pátky“ ohání a počítá si to za zásluhu. K „prvním pátkům“ byli lidé pozváni, aby vyrostli v dobrém, učili se u Ježíše. Absolvování školy, titul nemusí nic znamenat. Počítají se výsledky.