10. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kral 17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 17,17-24
Datum: 5. 6. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kral 17 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 1 Kr 17,17-24
; Gal 1,11-19
; Lk 7,11-17
Datum: 5. 6. 2016
Jsme rádi, že rozumíme řeči znamení
(zázraků). /1
Co z dnešních textů pro sebe vytěžíme?
Nejde v nich jen o naše tělesné zdraví a život „pozemský“. /2
Pomohl by Ježíš i nám? Co je k tomu zapotřebí z naší strany?
Vdova ze Sarepty je výjimečná, vzácná žena. Rozpoznala (už dříve) proroka, přesto, že byl jiné víry, jiného náboženství a poskytla úkryt židovi na útěku pronásledovanému králem.
(O ženě z Naimi nic nevíme, ale důvody Ježíšovy pomoci nacházet můžeme ...)
Ježíš na velikost Eliáše vícekrát upozorňuje. /3
Ježíš většinou chtěl, aby za ním nemocní přišli s prosbou o pomoc.
Většina těch, kteří Ježíše poprosili, byli uzdraveni.
Proč některé lidi Ježíš neuzdravil?
Kdo nehledá na tuto závažnou otázku odpověď, ať se nediví, že jeho děti přestanou mít o Boha zájem …
Kdo z nás si nevšiml, jak mu maminka dávala přednost?
Třeba sama mnoho let chodila v jednom kabátě a nám přála víc než sobě.
Nepochybovali jsme o její lásce, obětavosti a přejícnosti.
Mnoho rodičů žije pro své děti. Rádi.
Co dělá nejraději lékař? Uzdravuje!
Dobře známe Ježíšovo: „Kdo z vás rodičů by dal dětem kámen, když vás prosí o chleba? Ukažte mi rodiče, který by děcku řekl: ,Tady máš k obědu úhoře a dal by mu zmiji?´ Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“ (srv. Mt 7,9-11
Říkáme: „Pán Ježíš za nás z lásky umřel na kříži, uzdravil, vzkřísil ty a ty lidi.“
Onemocní-li naše dítě, modlíme se o pomoc – a přesto někdy dítě zemře!
Pak si, klademe palčivou otázku: „Kde je Ježíšova slitovnost?“ /4
Slyšíme, že nás má Bůh rád víc než naši rodiče, ale když nás postihne trápení, jsme zaskočení.
Odpověď: „To je tajemství“, nám nepomůže. /5
Jak to, že Bůh, který nás má všechny rád, na nás dopouští trápení?
Jak to, že Ježíš v jednom pohřebním průvodu vzkřísí mrtvého chlapce, a jiné dítě neuzdraví?
Vytvořil Bůh nedokonalý svět nebo si utrpení nějakým způsobem zaviňujeme? Ne přímo, nemusí to být hříchem.
Potřebujeme brát evangelium vážně a učit se s ním pracovat jako s každým jiným vyučováním.
Od Eliáše se můžeme mnoho naučit. Např. vícekrát „bojoval“ – ne s Hospodinem – ale o vlastní porozumění Bohu. Soucit ho táhl k usilovnému hledání jak pomoci mamince a dítěti.
(Eliáš je „bojovníkem“ jako Abrahám, Jákob, Mojžíš …).
Nepřemlouval Boha, zkoušel – jako spolupracovník Boha – co může udělat sám, aby se naučil něčemu novému.
Bylo by škoda strnout na úrovni pohanské modlitby a chrlit množství Otčenášků.
Říkáme: „Ježíš pro nás zemřel na kříži.“
Mnoho lidí si představuje, že Ježíš zemřel na kříži proto, aby na nás nedopadla Adamova vina. Místo hledání svých vin nespravedlivě obviňujeme chudáka Adama, že nám pokazil svět.
Je důležité se ptát: „Potřebuje Bůh utrpení?“ /6
Věřím-li, že mě má Ježíš rád a nemá zájem na mém utrpení, pak se budu ptát, proč nás utrpení potkává. Má Bůh nějaký důvod k tomu, že naše utrpení dopouští?
Bůh nabídl Izraelitům bohatou péči. (Mimo jiné: „Nebudou vás sužovat morové rány“, a vybavil je předhygienickými přepisy. Křesťané ovšem měli „starozákonní přikázání“ za zbytečná.
Při morových ranách se pak postili, bičovali se a prosili: „Pane Bože ochraň nás“, místo toho, aby z úcty k Bohu jednali podle přikázání (které Ježíš potvrdil jako životně důležitou boží moudrost). /7
Máme povinnost zjišťovat, zda Bůh nedodržuje své přísliby nebo zda je chyba u nás.
V druhém případě máme hledat příčiny a odstranit je.
Jestli je chyba na straně Boha, máme povinnost to lidem sdělit.
Kdyby se rodiče starali, a děti by nedbaly jejich péče a někde hynuly ve špatné společnosti (příklady nemusím uvádět), naříkali bychom, že jsou děti nemilosrdní vůči rodičům.
Kdy se smilujeme nad Ježíšem a budeme brát jeho slova a péči vážně?
Zatím často lenošně a slepě chodíme okolo různých cenných(!) míst v evangeliu.
Netvrdím, že to sám umím. Ale hledám tímto směrem. Nepomlouvám Boha, že utrpení je pro nás záhadou, kterou nám Bůh zatajil, a že je mu naše utrpení milé.
Ježíš je stále tentýž, je ochoten pro nás jít třeba znovu na kříž – kdyby to bylo třeba.
Ježíšovi bylo líto maminky z města Naim, která plakala na smrtí svého dítěte a je mu stejně líto každé maminky, která má trápení …
Ale také čteme, že Ježíš některé lidi neuzdravil, i když ho prosili o pomoc. Kdybychom si nedali práci s pochopením této bolestivé věci, budeme lajdáci.
(Vícekrát jsme si to říkali při čtení o uzdravení ochrnutého u rybníku Bethesda /J 5,1-18
Lidé nám mizí z kostelů (někteří preláti to popírají, na církevních parádách se opájejí účastí pár tisíc lidí), děti nebaví náboženství (vinou rodičů a nás, duchovních), mimo jiné i proto, že v kostele slyší, jak je třeba přidávat další množství modliteb – aby Bůh opravil náš svět – a přitom se nic nehýbe. /8
Eliáš byl výtečným učedníkem Hospodinovým.
Ježíš potvrzuje, že Eliáš, Mojžíš, Jan Baptista a Ježíšova matka jsou většími světci než apoštolové!!
Nenarodili se jako světci, naučili se, jak člověk může porozumět Bohu.
Modlitba pro ně byla nasloucháním Bohu, rozhovorem, konzultací k tomu, aby mohli s Bohem pracovat podle jeho představ.
Modlitba nenahrazuje práci rodičů, učitelů a lékařů.
„Světského“ vzdělání si vážíme a dětem se snažíme ke vzdělání dopomoci. (Zaostalí lidé si mysleli, že není nutné posílat děti do škol.)
Bůh nám nabízí vzdělání a pomoc nejen pro život pozemský, ale dokonce pro věčnost!
--------------------
Poznámky:
/1 Zázraky slouží k potvrzení pravosti proroka a jeho slov.
/2 Stále si lámu hlavu, proč tolik dnešních lidí nezkoumá možnost „věčného života“. Je to pro ně namáhavé? Nechce se jim myslet dál? Přece nejsme slepí jako krtci.
Netrnou o budoucnost svých blízkých?
Někteří umírající mají ze smrti velký strach, dožadují se lékařů, aby je zachránili.
Někteří se bojí nicoty smrti, ale přitom si celý život přáli, aby po smrti nic nebylo.
Jsme Bohu vděční, že nás nenechává v nevědomosti a ve strachu z prázdnoty.
Učí nás o život pečovat a chránit si ho. Vybavil nás i strachem, abychom se bezhlavě neřítili do nebezpečí. Vede nás k odpovědnosti a službě životu. Děkujeme mu, že poslední slovo nemá neštěstí, zlo, nenávist a smrt, ale Boží služba životu. On je Dárcem života a Pánem nad smrtí. Na budoucnost v království nebeském se můžeme těšit.
/3 Když Ježíš vyzýval nazaretské, aby si porovnali Eliáše a vdovu ze Sarepty se svými předky a promyslel si, zdali jsou lepší než jejich otcové, začali zuřit a chtěli Ježíše ukamenovat.
/4 Potká-li neštěstí někoho druhého, politujeme ho, ale neklademe si otázku po božím milosrdenství tak naléhavě, jako když se trápení dotýká nás nebo našich nejbližších.
/5 Východní náboženství si pomohla s převtělováním: „Tvoje trápení je karmou (zákonem o příčině následku), trpíš za to, cos v minulém životě napáchal.“
Učedníci se ptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ (srv. J 9,2-3
Je dobře si promyslet zda (a v čem) je křesťanství „elegantnější“.
/6 Buď chci porozumět „Ježíšově smrti na kříži“ – k čemu to je dobré, co se z toho mám naučit – nebo se slovy o našem vykoupení nebudu ohánět.
Potřebujeme zpracovat Ježíšova slova k ochrnutému: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ (J 5,14
/7 Křesťané prohlásili Bibli před Ježíšem za „Starý zákon“. Přitom jejich nehygienické a nekulturní způsoby nedosahovaly úrovně židů a zámožných lidí starých kultur. Nevědomky (ale zaviněně) se ošidili o prevenci před řadou nemocí. (Nemyli si před jídlem a jeho přípravou ruce, záchodové výkaly tekly mezi domy …)
Místo aby objevili genialitu „Mojžíšových zákonů“, obviňovali ze šíření moru židy.
Biskupové nesvolali poradu teologů nad Ježíšovými přísliby:
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15-18
„Začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“ (J 14,13
Každý člověk, ale biskupové a duchovenstvo především má hledat, kde je chyba, když nám Boží přísliby nefungují.
/8 Mládež poslouchá naše modlitby za mír a ve světě se válčí dál. Modlíme se, aby Bůh dal politikům moudrost a nic se nemění. Modlíme se, aby Bůh dal chléb hladovějícím a stovky milionů lidí umírají hladem.
Vysvětlete, prosím, dětem píseň: „Ach synku, synku.“
(Líný kluk se vymlouvá, proč neorá – že se mu polámalo kolečko „plužňat“, a táta ho hubuje, protože kluk, místo aby odešel k opraváři – koláři, se válí v trávě.)
Vymyslete, prosím, dětem současný příklad.
Kdyby současnému klukovi nešel počítač, věděl by si rady, ale jak by se zachoval při práci pro domácnost, je opět otázkou.
Kdyby kluk z písně místo orby tvrdil, že klečel před křížem na poli a že trápení s pracovním nástrojem obětuje Bohu, vzal by na něj táta bič.
Bůh nám nebude opravovat počítač. Jako táta řekne klukovi: „Vyhledej si v návodu k užívání přístroje, kde jsi udělal chybu“, tak nám Bůh říká: „Jsem ochoten uzdravit každého, kdo se bude dobře modlit.“
Modlitba má být rozhovorem, poradou, konzultací a ne vnucováním „Otčenášků“ Bohu.
Máme se Boha nad Biblí ptát na radu a prosit: „Duchu svatý, prosím tě připomínej mi Ježíšova slova,
uváděj mě do jejich pravdy.“
Nechceme se podobat lidem, kteří sice T.G. Masarykovi zpívali píseň „Ach, synku, synku“, („protože pan president ji má rád!“), ale už nebyli ochotní se z písně ponaučit, jak se naučit dobře hospodařit.
(Kluk v písni zdědil pole, tažné koně, nářadí, dostalo se mu zdraví, síly, rozumu a vyučování.
Nám Bůh dává ještě větší výbavu do života.)
Co z dnešních textů pro sebe vytěžíme?
Nejde v nich jen o naše tělesné zdraví a život „pozemský“. /2
Pomohl by Ježíš i nám? Co je k tomu zapotřebí z naší strany?
Vdova ze Sarepty je výjimečná, vzácná žena. Rozpoznala (už dříve) proroka, přesto, že byl jiné víry, jiného náboženství a poskytla úkryt židovi na útěku pronásledovanému králem.
(O ženě z Naimi nic nevíme, ale důvody Ježíšovy pomoci nacházet můžeme ...)
Ježíš na velikost Eliáše vícekrát upozorňuje. /3
Ježíš většinou chtěl, aby za ním nemocní přišli s prosbou o pomoc.
Většina těch, kteří Ježíše poprosili, byli uzdraveni.
Proč některé lidi Ježíš neuzdravil?
Kdo nehledá na tuto závažnou otázku odpověď, ať se nediví, že jeho děti přestanou mít o Boha zájem …
Kdo z nás si nevšiml, jak mu maminka dávala přednost?
Třeba sama mnoho let chodila v jednom kabátě a nám přála víc než sobě.
Nepochybovali jsme o její lásce, obětavosti a přejícnosti.
Mnoho rodičů žije pro své děti. Rádi.
Co dělá nejraději lékař? Uzdravuje!
Dobře známe Ježíšovo: „Kdo z vás rodičů by dal dětem kámen, když vás prosí o chleba? Ukažte mi rodiče, který by děcku řekl: ,Tady máš k obědu úhoře a dal by mu zmiji?´ Jestliže tedy vy, ač jste zlí, umíte svým dětem dávat dobré dary, tím spíše váš Otec v nebesích dá dobré těm, kdo ho prosí!“ (srv. Mt 7,9-11
)
Říkáme: „Pán Ježíš za nás z lásky umřel na kříži, uzdravil, vzkřísil ty a ty lidi.“
Onemocní-li naše dítě, modlíme se o pomoc – a přesto někdy dítě zemře!
Pak si, klademe palčivou otázku: „Kde je Ježíšova slitovnost?“ /4
Slyšíme, že nás má Bůh rád víc než naši rodiče, ale když nás postihne trápení, jsme zaskočení.
Odpověď: „To je tajemství“, nám nepomůže. /5
Jak to, že Bůh, který nás má všechny rád, na nás dopouští trápení?
Jak to, že Ježíš v jednom pohřebním průvodu vzkřísí mrtvého chlapce, a jiné dítě neuzdraví?
Vytvořil Bůh nedokonalý svět nebo si utrpení nějakým způsobem zaviňujeme? Ne přímo, nemusí to být hříchem.
Potřebujeme brát evangelium vážně a učit se s ním pracovat jako s každým jiným vyučováním.
Od Eliáše se můžeme mnoho naučit. Např. vícekrát „bojoval“ – ne s Hospodinem – ale o vlastní porozumění Bohu. Soucit ho táhl k usilovnému hledání jak pomoci mamince a dítěti.
(Eliáš je „bojovníkem“ jako Abrahám, Jákob, Mojžíš …).
Nepřemlouval Boha, zkoušel – jako spolupracovník Boha – co může udělat sám, aby se naučil něčemu novému.
Bylo by škoda strnout na úrovni pohanské modlitby a chrlit množství Otčenášků.
Říkáme: „Ježíš pro nás zemřel na kříži.“
Mnoho lidí si představuje, že Ježíš zemřel na kříži proto, aby na nás nedopadla Adamova vina. Místo hledání svých vin nespravedlivě obviňujeme chudáka Adama, že nám pokazil svět.
Je důležité se ptát: „Potřebuje Bůh utrpení?“ /6
Věřím-li, že mě má Ježíš rád a nemá zájem na mém utrpení, pak se budu ptát, proč nás utrpení potkává. Má Bůh nějaký důvod k tomu, že naše utrpení dopouští?
Bůh nabídl Izraelitům bohatou péči. (Mimo jiné: „Nebudou vás sužovat morové rány“, a vybavil je předhygienickými přepisy. Křesťané ovšem měli „starozákonní přikázání“ za zbytečná.
Při morových ranách se pak postili, bičovali se a prosili: „Pane Bože ochraň nás“, místo toho, aby z úcty k Bohu jednali podle přikázání (které Ježíš potvrdil jako životně důležitou boží moudrost). /7
Máme povinnost zjišťovat, zda Bůh nedodržuje své přísliby nebo zda je chyba u nás.
V druhém případě máme hledat příčiny a odstranit je.
Jestli je chyba na straně Boha, máme povinnost to lidem sdělit.
Kdyby se rodiče starali, a děti by nedbaly jejich péče a někde hynuly ve špatné společnosti (příklady nemusím uvádět), naříkali bychom, že jsou děti nemilosrdní vůči rodičům.
Kdy se smilujeme nad Ježíšem a budeme brát jeho slova a péči vážně?
Zatím často lenošně a slepě chodíme okolo různých cenných(!) míst v evangeliu.
Netvrdím, že to sám umím. Ale hledám tímto směrem. Nepomlouvám Boha, že utrpení je pro nás záhadou, kterou nám Bůh zatajil, a že je mu naše utrpení milé.
Ježíš je stále tentýž, je ochoten pro nás jít třeba znovu na kříž – kdyby to bylo třeba.
Ježíšovi bylo líto maminky z města Naim, která plakala na smrtí svého dítěte a je mu stejně líto každé maminky, která má trápení …
Ale také čteme, že Ježíš některé lidi neuzdravil, i když ho prosili o pomoc. Kdybychom si nedali práci s pochopením této bolestivé věci, budeme lajdáci.
(Vícekrát jsme si to říkali při čtení o uzdravení ochrnutého u rybníku Bethesda /J 5,1-18
/).
Lidé nám mizí z kostelů (někteří preláti to popírají, na církevních parádách se opájejí účastí pár tisíc lidí), děti nebaví náboženství (vinou rodičů a nás, duchovních), mimo jiné i proto, že v kostele slyší, jak je třeba přidávat další množství modliteb – aby Bůh opravil náš svět – a přitom se nic nehýbe. /8
Eliáš byl výtečným učedníkem Hospodinovým.
Ježíš potvrzuje, že Eliáš, Mojžíš, Jan Baptista a Ježíšova matka jsou většími světci než apoštolové!!
Nenarodili se jako světci, naučili se, jak člověk může porozumět Bohu.
Modlitba pro ně byla nasloucháním Bohu, rozhovorem, konzultací k tomu, aby mohli s Bohem pracovat podle jeho představ.
Modlitba nenahrazuje práci rodičů, učitelů a lékařů.
„Světského“ vzdělání si vážíme a dětem se snažíme ke vzdělání dopomoci. (Zaostalí lidé si mysleli, že není nutné posílat děti do škol.)
Bůh nám nabízí vzdělání a pomoc nejen pro život pozemský, ale dokonce pro věčnost!
--------------------
Poznámky:
/1 Zázraky slouží k potvrzení pravosti proroka a jeho slov.
/2 Stále si lámu hlavu, proč tolik dnešních lidí nezkoumá možnost „věčného života“. Je to pro ně namáhavé? Nechce se jim myslet dál? Přece nejsme slepí jako krtci.
Netrnou o budoucnost svých blízkých?
Někteří umírající mají ze smrti velký strach, dožadují se lékařů, aby je zachránili.
Někteří se bojí nicoty smrti, ale přitom si celý život přáli, aby po smrti nic nebylo.
Jsme Bohu vděční, že nás nenechává v nevědomosti a ve strachu z prázdnoty.
Učí nás o život pečovat a chránit si ho. Vybavil nás i strachem, abychom se bezhlavě neřítili do nebezpečí. Vede nás k odpovědnosti a službě životu. Děkujeme mu, že poslední slovo nemá neštěstí, zlo, nenávist a smrt, ale Boží služba životu. On je Dárcem života a Pánem nad smrtí. Na budoucnost v království nebeském se můžeme těšit.
/3 Když Ježíš vyzýval nazaretské, aby si porovnali Eliáše a vdovu ze Sarepty se svými předky a promyslel si, zdali jsou lepší než jejich otcové, začali zuřit a chtěli Ježíše ukamenovat.
/4 Potká-li neštěstí někoho druhého, politujeme ho, ale neklademe si otázku po božím milosrdenství tak naléhavě, jako když se trápení dotýká nás nebo našich nejbližších.
/5 Východní náboženství si pomohla s převtělováním: „Tvoje trápení je karmou (zákonem o příčině následku), trpíš za to, cos v minulém životě napáchal.“
Učedníci se ptali: „Mistře, kdo se prohřešil, že se ten člověk narodil slepý? On sám, nebo jeho rodiče?“ (srv. J 9,2-3
)
Je dobře si promyslet zda (a v čem) je křesťanství „elegantnější“.
/6 Buď chci porozumět „Ježíšově smrti na kříži“ – k čemu to je dobré, co se z toho mám naučit – nebo se slovy o našem vykoupení nebudu ohánět.
Potřebujeme zpracovat Ježíšova slova k ochrnutému: „Hle, jsi zdráv. Už nehřeš, aby tě nepotkalo něco horšího!“ (J 5,14
), aby nám byla užitečná.
/7 Křesťané prohlásili Bibli před Ježíšem za „Starý zákon“. Přitom jejich nehygienické a nekulturní způsoby nedosahovaly úrovně židů a zámožných lidí starých kultur. Nevědomky (ale zaviněně) se ošidili o prevenci před řadou nemocí. (Nemyli si před jídlem a jeho přípravou ruce, záchodové výkaly tekly mezi domy …)
Místo aby objevili genialitu „Mojžíšových zákonů“, obviňovali ze šíření moru židy.
Biskupové nesvolali poradu teologů nad Ježíšovými přísliby:
„Jděte do celého světa a kažte evangelium všemu stvoření.
Kdo uvěří a přijme křest, bude spasen; kdo však neuvěří, bude odsouzen.
Ty, kdo uvěří, budou provázet tato znamení: Ve jménu mém budou vyhánět démony a mluvit novými jazyky; budou brát hady do ruky, a vypijí-li něco smrtícího, nic se jim nestane; na choré budou vzkládat ruce a uzdraví je.“ (Mk 16,15-18
)
„Začkoli budete prosit ve jménu mém, učiním to, aby byl Otec oslaven v Synu.“ (J 14,13
)
Každý člověk, ale biskupové a duchovenstvo především má hledat, kde je chyba, když nám Boží přísliby nefungují.
/8 Mládež poslouchá naše modlitby za mír a ve světě se válčí dál. Modlíme se, aby Bůh dal politikům moudrost a nic se nemění. Modlíme se, aby Bůh dal chléb hladovějícím a stovky milionů lidí umírají hladem.
Vysvětlete, prosím, dětem píseň: „Ach synku, synku.“
(Líný kluk se vymlouvá, proč neorá – že se mu polámalo kolečko „plužňat“, a táta ho hubuje, protože kluk, místo aby odešel k opraváři – koláři, se válí v trávě.)
Vymyslete, prosím, dětem současný příklad.
Kdyby současnému klukovi nešel počítač, věděl by si rady, ale jak by se zachoval při práci pro domácnost, je opět otázkou.
Kdyby kluk z písně místo orby tvrdil, že klečel před křížem na poli a že trápení s pracovním nástrojem obětuje Bohu, vzal by na něj táta bič.
Bůh nám nebude opravovat počítač. Jako táta řekne klukovi: „Vyhledej si v návodu k užívání přístroje, kde jsi udělal chybu“, tak nám Bůh říká: „Jsem ochoten uzdravit každého, kdo se bude dobře modlit.“
Modlitba má být rozhovorem, poradou, konzultací a ne vnucováním „Otčenášků“ Bohu.
Máme se Boha nad Biblí ptát na radu a prosit: „Duchu svatý, prosím tě připomínej mi Ježíšova slova,
uváděj mě do jejich pravdy.“
Nechceme se podobat lidem, kteří sice T.G. Masarykovi zpívali píseň „Ach, synku, synku“, („protože pan president ji má rád!“), ale už nebyli ochotní se z písně ponaučit, jak se naučit dobře hospodařit.
(Kluk v písni zdědil pole, tažné koně, nářadí, dostalo se mu zdraví, síly, rozumu a vyučování.
Nám Bůh dává ještě větší výbavu do života.)