Slavnost Těla a Krve Páně
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 9,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,18-20
Datum: 29. 5. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 9,16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 14,18-20
; 1 K 11,23-26
; Lk 9,11b-17
Datum: 29. 5. 2016
Před týdnem jsme
slavili Slavnost Nejsvětější Trojice.
Vážíme si toho, že nám Bůh o sobě něco říká.
Něco! /1
Slavíme Slavnost Těla a Krve Páně. /2
Co slavíme? Pokusím se o pár postřehů.
Naši předkové slova „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ v modlitbě třikrát denně říkali.
(Někdo to říká jako mantru, někdo se do té krásy celý život hlouběji a hlouběji noří.)
Nespěchejme hned k Eucharistii, i když je závratná. (Běžně neskáčeme hned na sedmý schod.)
„Boha nikdy nikdo neviděl.“
Ale jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ /3
Bůh je pro nás neviditelný a nepředstavitelný.
(Můžeme mít vztah s někým, koho jsme nikdy neviděli třeba k tátovi, který byl uvězněný dříve než jsme se narodili, ale o člověku máme určitou představu. Bůh je nepředstavitelný, jen jeho jednání a vztah je představitelné.)
Bůh má potřebu se nám přiblížit, abychom ho vnímali víc než jen skrze jeho dary a jeho péči.
Žasneme nad jeho zájmem o nás.
(Mám rád psy, ale nemám zájem se kvůli nim stát psem, natož žížalou pro žížaly.)
Bůh touží s námi co nejvíce přebývat, Bůh se v Ježíši pro nás stal člověkem. /4
Bůh závratným způsobem spojil svůj život s námi.
My už Ježíše sice nevidíme a nikdy jsme nepoznali jeho tvář, ale to, že je člověkem, má pro nás ohromný význam. Naši přátelé Ježíše viděli, chodili s ním, mluvili s ním, jedli a pili s ním dotýkali se ho a on jich.
Smál se s nimi i plakal. Viděli na vlastní oči jeho krásný zájem o každého, i o ženy a děti, hříšníky, Samaritány i pohany. Zakusili jeho přátelství, uzdravování i odpuštění.
Je bohatstvím mít bratra. Je bohatstvím mít Bratra, který je Synem božím.
Je bohatstvím objevit a přijmout, že jsem Ježíšovou sestrou nebo bratrem a že druzí lidé mají stejné postavení jako my, jsou bratry a sestrami Ježíšovými.
Někdy pracně hledáme domluvu s druhým. I s lidmi blízkými, v něčem máme různé názory, jinou „řeč“, jiný pohled …
V církvi narážíme na pravidla Tradice (ta nejsou boží moudrostí a někdy dokonce stojí proti životu, utiskují a škrtí nás), ale evangelium je krásné, dokonalé, životadárné a život podporující.
Z Ježíšovy řeči a moudrosti jsme nadšeni. S Ježíšem ladíme.
(Naopak jsme nešťastní, když se ani na základě evangelia v církvi nedomluvíme a utlačujeme druhé nebo druzí utlačují nás).
Ježíš má potřebu se nás dotýkat …
Nebojí se nás.
Bohu nemůžeme plivnout do tváře, nemůžeme mu vytlouci okna, ale Ježíš přišel zranitelný. Přesto se nás nebojí. Je silný!
Naše děti jdou poprvé ke Stolu Páně.
(Nebude to pro některé první a poslední svaté přijímání?)
Mnoho záleží na rodičích, co pro ně(!) Ježíšova Hostina znamená a co dětem o jejím významu umějí říci.
Kdo se začal zajímat o hokej umí o něm mluvit. Pokud se zajímáme o Boha, můžeme se o něm naučit mluvit. To umění ale nepřijde samo; naučili jsme se mluvit v hodinách zeměpisu, chemie, literatury, učíme se mluvit i o Ježíšově hostině).
Cestu k porozumění Bohu známe. (Mluvíme o umění „dobrořečení“, o naslouchání Božímu slovu a o spolupráci s Duchem.)
Vrátil jsem se z přednášek Manželských setkání. Vedli jsme řeč o tom, co dnes manželství ohrožuje a co manželství v dnešní společnosti posiluje.
Mimo jiné: U řady lidí narůstá zájem o hluboké vztahy, vysokoškoláci očekávají od svých učitelů odpovědi na otázky co je dobré a co je špatné (a odpovědi velice často neslyší), Narůstá zájem o psychologickou literatury a knihy o manželství (mnoho dobrých knih máme). Řada lidí objevuje svobodu jako příležitost k dospělosti. Dnešní rodiny už nestojí na společenské sešněrovanosti, ale na dobrovolném rozhodnutí pro povinnosti. V rodinách začal dialog. V patriarchální společnosti se příliš často rozkazovalo a nevedl se rozhovor (žena byla pokládána za nevzdělatelnou, byly na úrovni dítěte, ženě muž rozkazoval). My už konečně (máme oproti Bibli zpoždění) vedeme s ženami a dětmi řeč. (Žena má svůj život, svůj často cenný názor, žena a muž se doplňují a navzájem obohacují).
Děti potřebují pevné hranice, ale v mnohém je smíme a máme zvát do rozhovorů.
(Mimochodem, kéž by se tento proces dostal také do vztahů v rodině katolické církve.)
To vše je ovocem Ježíšovy práce a práce Ducha božího.
Ducha božího přemlouvat jej nemusíme, stačí, abychom s ním spolupracovali.
K tomu všemu nás Bůh už dávno zval.
Od začátku bral i ženy jako své spolupracovnice …
Ježíš začal vyučovat i ženy, věnoval pozornosti i dětem. Vedl rozhovory s lidmi.
V dnešním evangeliu apoštolové mustrují Ježíše, aby skončil s vyučováním a dopřál lidem jídlo a odpočinek, jakoby Ježíš byl roztržitý nebo málo uvážlivý. A Ježíš se neurazil, od začátku přistoupit na rozhovor s lidmi …
------------------------------
Poznámky:
/1 Dítě nemá velkou představu o světě dospělých, až časem, až doroste, do toho světa vstoupí. Je možné a pravděpodobné, že i my se jednou o mnoho víc Bohu přiblížíme. Pamatujeme slova: „Víme, že (díky Boží lásce) jsme dětmi Božími. Ale to ještě není vše, ještě nevyšlo úplně najevo, co jednou budeme. Až se nám Mesiáš zjeví, natolik nás to promění, že mu budeme podobni!“ (Srv. 1 J 3,2
Umíme už o Bohu něco říci …
O Stvořiteli a jeho nádherném dílu. O Bohu pečujícím o Izrael a lidstvo.
O Bohu milosrdném, zachraňujícím, odpouštějícím …
Od Hospodina víme, že je pro nás „TÁTOUMÁMOU“, pustil si nás do veliké blízkosti. Chce sdílet náš život, a chce svůj život sdílet s námi.
O Ježíši hodně víme: o jeho životě a práci, o jeho vyučování a jeho milosrdenství, o jeho pomoci lidem, o jeho obětavosti „na život a na smrt“, o jeho přátelství „až za hrob“ ….
Poznání o Bohu, které nám bylo zprostředkováno skrze Mojžíše je neslýchaně krásné (židé z něj dodneška těží), ale poznání o Bohu, které nám odkývá Ježíš, je závratné (tak závratné, že se mu mnoho zbožných „zákoníků“ brání - nedovedou si to představit, natož přijmout).
O působení Ducha víme od Ježíše i možnosti jak s ním spolupracovat.
Díky Ježíšovi můžeme víc rozumět předježíšovskému Slovu božímu, textům, které mluví o Duchu božím.
Ve větší míře než Mojžíšovi lidé víme o působení Ducha: od stvoření světa až po vytváření církve. Církev je společenstvím usilujícím (o stavbu, projekt o království boží. Království boží je dílem Ducha a nás - naší spoluprací s ním. (Je uspořádáním sebe a vztahů s Bohem a lidmi podle Ježíšových pravidel.)
/2 Lidová zbožnost říká: „Boží Tělo, Boží hrob, Matka Boží …“ duchovní a lidé jinak vzdělaní tu nepřesnost trpí, to je neúcta.
/3 „Boha nikdy nikdo neviděl“, ani ho zatím nemůžeme vidět, nesnesli bychom jeho krásu, ztratili bychom odvahu žít. Ježíš nás přichází ochočit, abychom se nebáli (bere nás za ruku) a pomáhá nám povyrůst (po všech stránkách, abychom před Bohem nestáli jako zavrženíhodní hříšníci, jako neumětelové s prázdnýma rukama).
„Jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Těm kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
Tóra byla dána skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“
/4 Jednou odborníci vymysleli pokus s králíky: Vytvořili dvě skupiny králíků. První skupinu chovali, krmili a pečovali tak, aby králíci nepřišli do styku s lidmi. O druhou skupinu pečovali domácím způsobem (na králíky mluvili, hladili je, občas je pochovali).
Zjistilo, se, že králíci z druhé skupiny byli zdravější a víc přibývali na váze.
Ze zkušenosti víme, že děti opečovávané svými blízkými jinak „rostou“ než ty, kterým se rodiče nevěnují.
Ten, kdo mimo svých blízkých navíc zakouší Boží náruč, jinak prospívá než ten, který si myslí, že je odkázán jen sám na sebe a na své blízké (naše lidské možnosti jsou omezené). To je ověřitelné.
S někým silnějším si můžeme na víc troufnout.
„Někdo je sám a nikoho nemá …
Lépe dvěma než jednomu …
Upadne-li jeden, druhý jej zvedne.
Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.
Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?
Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba.
A nit trojitá se teprve nepřetrhne!“ (Kaz 4,8-12
Vážíme si toho, že nám Bůh o sobě něco říká.
Něco! /1
Slavíme Slavnost Těla a Krve Páně. /2
Co slavíme? Pokusím se o pár postřehů.
Naši předkové slova „Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ v modlitbě třikrát denně říkali.
(Někdo to říká jako mantru, někdo se do té krásy celý život hlouběji a hlouběji noří.)
Nespěchejme hned k Eucharistii, i když je závratná. (Běžně neskáčeme hned na sedmý schod.)
„Boha nikdy nikdo neviděl.“
Ale jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“ /3
Bůh je pro nás neviditelný a nepředstavitelný.
(Můžeme mít vztah s někým, koho jsme nikdy neviděli třeba k tátovi, který byl uvězněný dříve než jsme se narodili, ale o člověku máme určitou představu. Bůh je nepředstavitelný, jen jeho jednání a vztah je představitelné.)
Bůh má potřebu se nám přiblížit, abychom ho vnímali víc než jen skrze jeho dary a jeho péči.
Žasneme nad jeho zájmem o nás.
(Mám rád psy, ale nemám zájem se kvůli nim stát psem, natož žížalou pro žížaly.)
Bůh touží s námi co nejvíce přebývat, Bůh se v Ježíši pro nás stal člověkem. /4
Bůh závratným způsobem spojil svůj život s námi.
My už Ježíše sice nevidíme a nikdy jsme nepoznali jeho tvář, ale to, že je člověkem, má pro nás ohromný význam. Naši přátelé Ježíše viděli, chodili s ním, mluvili s ním, jedli a pili s ním dotýkali se ho a on jich.
Smál se s nimi i plakal. Viděli na vlastní oči jeho krásný zájem o každého, i o ženy a děti, hříšníky, Samaritány i pohany. Zakusili jeho přátelství, uzdravování i odpuštění.
Je bohatstvím mít bratra. Je bohatstvím mít Bratra, který je Synem božím.
Je bohatstvím objevit a přijmout, že jsem Ježíšovou sestrou nebo bratrem a že druzí lidé mají stejné postavení jako my, jsou bratry a sestrami Ježíšovými.
Někdy pracně hledáme domluvu s druhým. I s lidmi blízkými, v něčem máme různé názory, jinou „řeč“, jiný pohled …
V církvi narážíme na pravidla Tradice (ta nejsou boží moudrostí a někdy dokonce stojí proti životu, utiskují a škrtí nás), ale evangelium je krásné, dokonalé, životadárné a život podporující.
Z Ježíšovy řeči a moudrosti jsme nadšeni. S Ježíšem ladíme.
(Naopak jsme nešťastní, když se ani na základě evangelia v církvi nedomluvíme a utlačujeme druhé nebo druzí utlačují nás).
Ježíš má potřebu se nás dotýkat …
Nebojí se nás.
Bohu nemůžeme plivnout do tváře, nemůžeme mu vytlouci okna, ale Ježíš přišel zranitelný. Přesto se nás nebojí. Je silný!
Naše děti jdou poprvé ke Stolu Páně.
(Nebude to pro některé první a poslední svaté přijímání?)
Mnoho záleží na rodičích, co pro ně(!) Ježíšova Hostina znamená a co dětem o jejím významu umějí říci.
Kdo se začal zajímat o hokej umí o něm mluvit. Pokud se zajímáme o Boha, můžeme se o něm naučit mluvit. To umění ale nepřijde samo; naučili jsme se mluvit v hodinách zeměpisu, chemie, literatury, učíme se mluvit i o Ježíšově hostině).
Cestu k porozumění Bohu známe. (Mluvíme o umění „dobrořečení“, o naslouchání Božímu slovu a o spolupráci s Duchem.)
Vrátil jsem se z přednášek Manželských setkání. Vedli jsme řeč o tom, co dnes manželství ohrožuje a co manželství v dnešní společnosti posiluje.
Mimo jiné: U řady lidí narůstá zájem o hluboké vztahy, vysokoškoláci očekávají od svých učitelů odpovědi na otázky co je dobré a co je špatné (a odpovědi velice často neslyší), Narůstá zájem o psychologickou literatury a knihy o manželství (mnoho dobrých knih máme). Řada lidí objevuje svobodu jako příležitost k dospělosti. Dnešní rodiny už nestojí na společenské sešněrovanosti, ale na dobrovolném rozhodnutí pro povinnosti. V rodinách začal dialog. V patriarchální společnosti se příliš často rozkazovalo a nevedl se rozhovor (žena byla pokládána za nevzdělatelnou, byly na úrovni dítěte, ženě muž rozkazoval). My už konečně (máme oproti Bibli zpoždění) vedeme s ženami a dětmi řeč. (Žena má svůj život, svůj často cenný názor, žena a muž se doplňují a navzájem obohacují).
Děti potřebují pevné hranice, ale v mnohém je smíme a máme zvát do rozhovorů.
(Mimochodem, kéž by se tento proces dostal také do vztahů v rodině katolické církve.)
To vše je ovocem Ježíšovy práce a práce Ducha božího.
Ducha božího přemlouvat jej nemusíme, stačí, abychom s ním spolupracovali.
K tomu všemu nás Bůh už dávno zval.
Od začátku bral i ženy jako své spolupracovnice …
Ježíš začal vyučovat i ženy, věnoval pozornosti i dětem. Vedl rozhovory s lidmi.
V dnešním evangeliu apoštolové mustrují Ježíše, aby skončil s vyučováním a dopřál lidem jídlo a odpočinek, jakoby Ježíš byl roztržitý nebo málo uvážlivý. A Ježíš se neurazil, od začátku přistoupit na rozhovor s lidmi …
------------------------------
Poznámky:
/1 Dítě nemá velkou představu o světě dospělých, až časem, až doroste, do toho světa vstoupí. Je možné a pravděpodobné, že i my se jednou o mnoho víc Bohu přiblížíme. Pamatujeme slova: „Víme, že (díky Boží lásce) jsme dětmi Božími. Ale to ještě není vše, ještě nevyšlo úplně najevo, co jednou budeme. Až se nám Mesiáš zjeví, natolik nás to promění, že mu budeme podobni!“ (Srv. 1 J 3,2
)
Umíme už o Bohu něco říci …
O Stvořiteli a jeho nádherném dílu. O Bohu pečujícím o Izrael a lidstvo.
O Bohu milosrdném, zachraňujícím, odpouštějícím …
Od Hospodina víme, že je pro nás „TÁTOUMÁMOU“, pustil si nás do veliké blízkosti. Chce sdílet náš život, a chce svůj život sdílet s námi.
O Ježíši hodně víme: o jeho životě a práci, o jeho vyučování a jeho milosrdenství, o jeho pomoci lidem, o jeho obětavosti „na život a na smrt“, o jeho přátelství „až za hrob“ ….
Poznání o Bohu, které nám bylo zprostředkováno skrze Mojžíše je neslýchaně krásné (židé z něj dodneška těží), ale poznání o Bohu, které nám odkývá Ježíš, je závratné (tak závratné, že se mu mnoho zbožných „zákoníků“ brání - nedovedou si to představit, natož přijmout).
O působení Ducha víme od Ježíše i možnosti jak s ním spolupracovat.
Díky Ježíšovi můžeme víc rozumět předježíšovskému Slovu božímu, textům, které mluví o Duchu božím.
Ve větší míře než Mojžíšovi lidé víme o působení Ducha: od stvoření světa až po vytváření církve. Církev je společenstvím usilujícím (o stavbu, projekt o království boží. Království boží je dílem Ducha a nás - naší spoluprací s ním. (Je uspořádáním sebe a vztahů s Bohem a lidmi podle Ježíšových pravidel.)
/2 Lidová zbožnost říká: „Boží Tělo, Boží hrob, Matka Boží …“ duchovní a lidé jinak vzdělaní tu nepřesnost trpí, to je neúcta.
/3 „Boha nikdy nikdo neviděl“, ani ho zatím nemůžeme vidět, nesnesli bychom jeho krásu, ztratili bychom odvahu žít. Ježíš nás přichází ochočit, abychom se nebáli (bere nás za ruku) a pomáhá nám povyrůst (po všech stránkách, abychom před Bohem nestáli jako zavrženíhodní hříšníci, jako neumětelové s prázdnýma rukama).
„Jednorozený Syn, který je v náruči Otcově, nám o něm řekl.
Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
V něm byl život a život byl světlo lidí.
To světlo ve tmě svítí a tma je nepohltila.
Těm kteří ho přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi.
Z jeho plnosti jsme byli obdarováni my všichni milostí za milostí.
Tóra byla dána skrze Mojžíše, milost a pravda se stala skrze Ježíše Krista.“
/4 Jednou odborníci vymysleli pokus s králíky: Vytvořili dvě skupiny králíků. První skupinu chovali, krmili a pečovali tak, aby králíci nepřišli do styku s lidmi. O druhou skupinu pečovali domácím způsobem (na králíky mluvili, hladili je, občas je pochovali).
Zjistilo, se, že králíci z druhé skupiny byli zdravější a víc přibývali na váze.
Ze zkušenosti víme, že děti opečovávané svými blízkými jinak „rostou“ než ty, kterým se rodiče nevěnují.
Ten, kdo mimo svých blízkých navíc zakouší Boží náruč, jinak prospívá než ten, který si myslí, že je odkázán jen sám na sebe a na své blízké (naše lidské možnosti jsou omezené). To je ověřitelné.
S někým silnějším si můžeme na víc troufnout.
„Někdo je sám a nikoho nemá …
Lépe dvěma než jednomu …
Upadne-li jeden, druhý jej zvedne.
Běda samotnému, který upadne; pak nemá nikoho, kdo by ho zvedl.
Také leží-li dva pospolu, je jim teplo; jak se má však zahřát jeden?
Přepadnou-li jednoho, postaví se proti nim oba.
A nit trojitá se teprve nepřetrhne!“ (Kaz 4,8-12
)