2. neděle velikonoční
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 5,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,12-16
Datum: 3. 4. 2016
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sk 5,1-16 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sk 5,12-16
; Zj 1,9-19
; J 20,19-31
Datum: 3. 4. 2016
K 1. čtení.
Apoštolové ušli s Ježíšem velký kus vyučování. Přesto, že Ježíši přitakali téměř ve všem až po Mistrově zmrtvýchvstání, dostali se už před ukřižováním Ježíše na takovou úroveň, že v Ježíšově jménu uzdravovali nemocné. To se jim to hlásalo evangelium.
Málokdo z nás si je schopen přiznat, že je dost pod míru (když neuzdravuje). /1
Přijmeme Ježíše coby „kámen úhelný“ (srv. Ž 118,22
K 2. čtení.
Ježíš je První a Poslední, on má poslední slovo a klíče k životu.
K evangeliu.
Apoštolové Ježíšova Ducha potratili. On je vyhledal, a doplnil, „dopumpoval“ jim „pneuma“ – Ducha božího.
„Pokoj“ obsahuje odpuštění hříchů - Ježíš věděl, že je apoštolům stydno, jak se k němu zachovali (z Mesiáše ho degradovali na pouhého proroka - srv. Lk 24,19
Ohromně se jim ulevilo, to zná každý, kdo ví o svých dluzích (neudělal jsem, co jsem mohl udělat) a o svých proviněních. Právě ve chvíli, kdy se hanbili a pak přijali nezasloužený dar odpuštění - jsou vyzvání, a my s nimi - abychom odpouštěli těm, kteří se provinili vůči nám a stojí o odpuštění (Srv. Lk 17,3b-4
Pokročilejší učedník ví, co Ježíš vytýkal Tomášovi, a kdo patří mezi blahoslavené, kteří neviděli a uvěřili. (Kdo neví, může se ptát.)
Co pro nás znamená vzkříšení?
Bible vypráví o vzkříšení z mrtvých několika lidí – ti byli vrácení do pozemského života. Pak za nějaký čas také umřeli.
Ježíšovo vzkříšení je jiného druhu …
Co znamená Ježíšova věta z J 11,25-26
Zbytek Poznámek pošlu odpoledne, budu mluvit o smrti, strachu a nadějí.
Bible vypráví o řadě lidí, které prorok nebo Mesiáš po smrti vrátili do pozemského života. /3
Ježíšovo vzkříšení je jiné, ukázal nám, že smrt je průchodná a nemá poslední slovo.
Nepatříme mezi ty, kteří říkají, že se „odtamtud“ nikdo nevrátil. S tímto vzkříšením nemáme vlastní zkušenost, se Vzkříšeným jsme se nepotkali.
Je důležité vědět, do jaké míry můžeme na zprávách z evangelií stavět, abychom mohli být lidmi naděje. /4
Chceme-li naším dětem ukázat přínos světla, je důležité jim nejprve ukázat tmu (v našem přesvětleném smogu ji moc nepotkávají).
Smrt a bolest jsou trvalými společnicemi. Podotýkám, že se nesměji lidem, kteří se bojí pavouků, nemohou vidět krev, neřeknu smutnému čtrnáctiletému děvčeti s kterou se „rozešel kluk“: „Pro jedno kvítí slunce nesvítí“. (Mám úctu k jejímu trápení, a nabídnu ji pomoc.)
Život je tvrdý, nespravedlivý, svět je krutý. Až příliš často hledáme viníka mimo sebe. Každý den Boha posazujeme na lavici obžalovaných.
K Bohu můžeme křičet … maminka se neuráží, když jí dítě při píchání uší nadává nebo jí kopne, když se děcko brání před bolestí. Sami používáme slova některých žalmistů, rozumíme nářku Jeremiáše, Jóba … /5
Kdybychom drželi Desatero, svět by vypadal jinak.
Narodili jsme se do porušeného světa.
Sám jsem se narodil jako přecitlivěný děcko.
Praděda, když měl zabít slepici, byl od rána celý nesvůj. Děda zběhnul z 1. světové války, nesnesl střílet na lidi. Táta o koncentráku nikdy nevypravoval - přesto to je „ve mně“.
Nezapomenu na pocit, když jsem jako malý kluk potkal děcko – mrzáčka (tak se o těchto dětech tenkráte mluvilo).
Odmala nesnáším násilí, ubližování slabším nebo posměch na jejich účet. Samozřejmě mě zajímali ti, kteří se druhých zastávali. Přál jsem si, abych měřil dva metry …
Stydím se, že neumím druhému dát přes hubu, když je to namístě. (Myslím si, že by děti měly projít nějakým bojovým sportem: naučily by se ovládat, zbavovat se strachu a zastávat se potřebných.)
Když někdo ubližoval druhému, byl jsem vždy překvapen, že ti silnější a mohutnější mlčeli a koukali vedle.
Skoro celý život jsem se ptal, co to je za lidi, kteří ubližují.
Také jsem ale viděl, že mám svůj podíl na zlu ve světě. Zbabělost je pro mě snad nejodpornější vlastností.
Světlem pro mě byla Ježíšova statečnost a jeho pomoc hříšníkům. Uzdravil apoštoly a pomohl jim dorůst…
(Sv. Peter byl příliš tvrdý na Ananiáše a Safiru, Pavel - coby Šavel – velice ubližoval. Nesnášenlivost apoštolských bratří Jana a Jakuba je v evangeliích vícekrát popsána.) Prof. Zimbardo prokázal, že v náročné situaci se 85% zachová svinsky. Proto se ptám, na co si mám dávat pozor a jaké charakterové dovednosti si potřebuji osvojit, abych neselhal.
Někteří lidé mně říkají, že se pořad hrabu v negativních věcech. To není pravda, velice se raduji se ze života, každému přeji, aby se radoval jako já. Radost mě povznáší a smutek postrkuje k úsilí, aby se neopakovaly všelijaké hrůzy …
Nevytěsňuji zlo okolo sebe. Jednou za totality vyšly básně Josefa Čapka z koncentráku. Prohlížel jsem ji: „Nechci to číst, už jsem přečetl tolik knih z koncentráku …“ a šel jsem pryč. Pak jsem si ale řekl: „Ti lidé tam žili a ty o tom ani nechceš číst“, vrátil jsem se a knihu si koupil.
Vytěsňujeme zlo a smrt, v 19. stol. se ve slušné společnosti nemluvilo o sexualitě, ve 20. století o smrti.
Jsme mnohem bohatší než naši předkové, nenadřeme se jako oni …, ale vidíme mnohem více zla ve světě než oni). Hedonismus myslí jen na sebe, nestojí o solidaritu s potřebnými. /6
Vzpomínáte, jak minulý režim uklízel stranou někde do lesů ústavy pro děti s postiženým? Domovy důchodců zrovna tak. Po převratu mnoho lidí protestovalo, když měly být jejich děti v jedné třídě s postiženými dětmi.
Každému může onemocnět dítě …
Až mi lékař oznámí: „Máte rakovinu“, nebudu se ptát, proč zrovna já.
Nikdy se nesmířím se zlem a se smrtí blízkých …
Co říci rodičům, když jim těžce onemocní dítě …
Co říci rodičům, když jejich syn spáchá sebevraždu, kvůli rozchodu s děvčetem…
Nemoc a smrt jsou zlé, ale zločin, nenávist, lhostejnost, jsou ještě větší ranou na duši. Být rodičem zločince je horší než stát nad hrobem dítěte, které umřelo na smrtelnou nemoc.
Nedávno řekl táta devítiletého kluka, který je těžce nemocný: „I kdyby syn umřel, mnoho pro mě znamená, že ho nepotkalo to, co mnoho dětí (nacisté za války zlikvidovali půldruhého milionu dětí).
Nechceme vědomí zla vytěsňovat. Nesmíme dopustit, aby se to opakovalo.
Máme kde brát odvahu. Židovství a křesťanství vedou k praktické pomoci a solidaritě. Prázdný soucit Ježíš odmítá.
Smrt je zlá, ale těšíme se, že jdeme do lepšího. Víme, jak se připravit do společenství nebešťanů.
Prosím Vás, mluvte s dětmi a vnoučaty o smrti, i o své smrti, o budoucnosti, kterou nám nabízí Bůh.
O nebi, že je porozuměním se všemi. Mluvte s nimi, co znamená zmrtvýchvstání. O pádných důvodech našeho důvěřování Bohu.
Nejsme synové smrti, ale vzkříšení. (Každou neděli máme slavit jako vítězství nad smrtí.)
Chodíme do nemocnice, doprovázíme své blízké i cizí. Pohřeb je pro nás slavnosti navzdory smrti našich těl.
Naši předkové nemohli nemocným a umírajícím poskytnout takovou péči jakou poskytujeme my. Utišující léky, polohovací postel, skvělá medicína … V r. 2016 naše Oblastní charita umožnila 120 lidem
umřít doma.
„Neste břemena jedni druhých, navštěvujte nemocné, pohřbívejte mrtvé … Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ - to je ovoce křesťanské kultury.
Byl jsem u řady umírajících, viděl jsem, co pro ně znamená odpuštění hříchů (pro ty, kteří spáchali něco zlého, i pro ty, kteří měli jemné svědomí a tížilo je třeba, že nevykonali, co mohli vykonat).
„Kristus vstal z mrtvých!“
Známe hymny na jeho zmrtvýchvstání … 50 dní po Velikonocích a každou neděli se radujeme z naděje života věčného.
------------------
Poznámky:
/1 Platí Ježíšův příslib Mk 16,15-20
/2 Je dobré si zopakovat podmínku ke slavení Večeře Páně (Mt 5,23
/3 Každému z nich a jejich blízkým to přejeme. Co z to ale máme my, když se nám takové milosti nedostává? Je dobré to promýšlet. Dobrá, Bůh je Pánem nad smrtí, přeje nám život – má to pro nás smysl? Jaký …
Proč Ježíš plakal u Lazarova hrobu? Jakého druhu byl jeho pláč?
/4 Studoval jsem kdysi vyšší matematiku. Věnoval jsem tomu stovky hodin. Matematiku ke své práci nepoužívám, ale vím jak přisívá k bohatství světa a lidí. O to víc se vyplatí věnovat čas na prozkoumání věrohodnosti Ježíše. A jakou výbavu potřebujeme na budoucnost s Bohem.
(Někteří lidé se na smrtelné posteli děsí, ale řada z nich si celý život přála, aby po smrti nic nebylo - tyto lidi nelze potěšit.)
/5 Ke spravedlnosti a moudrosti vyslechnout druhou stranu, patří dát jí možnost se obhájit. My starší máme vlastní zkušenost, že naše pocity nás mohou klamat ...
/6 Začíná to módou. Jsme tak bohatí, že někdo kupuje roztrhané džíny.
Ptal jsem se kdysi jedněch snoubenců co se jim na tom druhém líbí. Ona řekla něco hezkého, kluk pravil: „Řasy.“ „Nestály mnoho, jen 17 Kč“, smutně řekla.
Přišlo děvče: „Chodila jsem s klukem, moc se mi líbil, ale řekl: ,Chci vidět tvou mámu, jak budeš vypadat za 30 roků´, tak jsem se sním rozešla.“ „Dobře jsi udělala, nechoď pod svou cenu“, odpověděl jsem jí.
Mladá jabloň mě mnoho nezaujme, ale stará jabloň: pokřivlá, s boulovatým kmenem a hlavními větvemi, je pro mě symbolem mateřství. Staré olivovníky – to jsou osobnosti!
Babička je jako stará jabloň. Řada babiček je břichatá a dědkové pupkatí. Nedávno mi jeden člověk říkal naše babička měla velké břicho a velká prsa, byla tak krásně měkoučká.
Nechci po babičkách, aby vypadaly jako 20, své stárnutí mnohokráte vyvažují svou moudrost, laskavostí a pochopením …
Některé ženy nechtěly děti, nechtěly kojit, dříve se o nich říkalo: „Jsou jalové“.
Řada chlapů se parádí víc jak ženské. V. Klaus je pěkný chlap, sportovec, inteligentní, vzdělaný – ale jak by zvládl rakovinu?
K naší kultuře patří péče o tělo, my držíme: „Tělo je chrámem ducha“. Pěstujeme si péči o celého člověka …
Někteří stárnoucí chlapi se rozvedou se svou ženou (která jim vychovala děti …) a přivedou si domu „mladé masíčko“. Jenže to nemůže mít rozum zralého člověka. K čemu pěkná forma, když je uvnitř prázdno.
Apoštolové ušli s Ježíšem velký kus vyučování. Přesto, že Ježíši přitakali téměř ve všem až po Mistrově zmrtvýchvstání, dostali se už před ukřižováním Ježíše na takovou úroveň, že v Ježíšově jménu uzdravovali nemocné. To se jim to hlásalo evangelium.
Málokdo z nás si je schopen přiznat, že je dost pod míru (když neuzdravuje). /1
Přijmeme Ježíše coby „kámen úhelný“ (srv. Ž 118,22
), od kterého jsem ochotni na milimetr přesně měřit zdivo
církve?
K 2. čtení.
Ježíš je První a Poslední, on má poslední slovo a klíče k životu.
K evangeliu.
Apoštolové Ježíšova Ducha potratili. On je vyhledal, a doplnil, „dopumpoval“ jim „pneuma“ – Ducha božího.
„Pokoj“ obsahuje odpuštění hříchů - Ježíš věděl, že je apoštolům stydno, jak se k němu zachovali (z Mesiáše ho degradovali na pouhého proroka - srv. Lk 24,19
).
Ohromně se jim ulevilo, to zná každý, kdo ví o svých dluzích (neudělal jsem, co jsem mohl udělat) a o svých proviněních. Právě ve chvíli, kdy se hanbili a pak přijali nezasloužený dar odpuštění - jsou vyzvání, a my s nimi - abychom odpouštěli těm, kteří se provinili vůči nám a stojí o odpuštění (Srv. Lk 17,3b-4
). /2
Pokročilejší učedník ví, co Ježíš vytýkal Tomášovi, a kdo patří mezi blahoslavené, kteří neviděli a uvěřili. (Kdo neví, může se ptát.)
Co pro nás znamená vzkříšení?
Bible vypráví o vzkříšení z mrtvých několika lidí – ti byli vrácení do pozemského života. Pak za nějaký čas také umřeli.
Ježíšovo vzkříšení je jiného druhu …
Co znamená Ježíšova věta z J 11,25-26
?
Zbytek Poznámek pošlu odpoledne, budu mluvit o smrti, strachu a nadějí.
Bible vypráví o řadě lidí, které prorok nebo Mesiáš po smrti vrátili do pozemského života. /3
Ježíšovo vzkříšení je jiné, ukázal nám, že smrt je průchodná a nemá poslední slovo.
Nepatříme mezi ty, kteří říkají, že se „odtamtud“ nikdo nevrátil. S tímto vzkříšením nemáme vlastní zkušenost, se Vzkříšeným jsme se nepotkali.
Je důležité vědět, do jaké míry můžeme na zprávách z evangelií stavět, abychom mohli být lidmi naděje. /4
Chceme-li naším dětem ukázat přínos světla, je důležité jim nejprve ukázat tmu (v našem přesvětleném smogu ji moc nepotkávají).
Smrt a bolest jsou trvalými společnicemi. Podotýkám, že se nesměji lidem, kteří se bojí pavouků, nemohou vidět krev, neřeknu smutnému čtrnáctiletému děvčeti s kterou se „rozešel kluk“: „Pro jedno kvítí slunce nesvítí“. (Mám úctu k jejímu trápení, a nabídnu ji pomoc.)
Život je tvrdý, nespravedlivý, svět je krutý. Až příliš často hledáme viníka mimo sebe. Každý den Boha posazujeme na lavici obžalovaných.
K Bohu můžeme křičet … maminka se neuráží, když jí dítě při píchání uší nadává nebo jí kopne, když se děcko brání před bolestí. Sami používáme slova některých žalmistů, rozumíme nářku Jeremiáše, Jóba … /5
Kdybychom drželi Desatero, svět by vypadal jinak.
Narodili jsme se do porušeného světa.
Sám jsem se narodil jako přecitlivěný děcko.
Praděda, když měl zabít slepici, byl od rána celý nesvůj. Děda zběhnul z 1. světové války, nesnesl střílet na lidi. Táta o koncentráku nikdy nevypravoval - přesto to je „ve mně“.
Nezapomenu na pocit, když jsem jako malý kluk potkal děcko – mrzáčka (tak se o těchto dětech tenkráte mluvilo).
Odmala nesnáším násilí, ubližování slabším nebo posměch na jejich účet. Samozřejmě mě zajímali ti, kteří se druhých zastávali. Přál jsem si, abych měřil dva metry …
Stydím se, že neumím druhému dát přes hubu, když je to namístě. (Myslím si, že by děti měly projít nějakým bojovým sportem: naučily by se ovládat, zbavovat se strachu a zastávat se potřebných.)
Když někdo ubližoval druhému, byl jsem vždy překvapen, že ti silnější a mohutnější mlčeli a koukali vedle.
Skoro celý život jsem se ptal, co to je za lidi, kteří ubližují.
Také jsem ale viděl, že mám svůj podíl na zlu ve světě. Zbabělost je pro mě snad nejodpornější vlastností.
Světlem pro mě byla Ježíšova statečnost a jeho pomoc hříšníkům. Uzdravil apoštoly a pomohl jim dorůst…
(Sv. Peter byl příliš tvrdý na Ananiáše a Safiru, Pavel - coby Šavel – velice ubližoval. Nesnášenlivost apoštolských bratří Jana a Jakuba je v evangeliích vícekrát popsána.) Prof. Zimbardo prokázal, že v náročné situaci se 85% zachová svinsky. Proto se ptám, na co si mám dávat pozor a jaké charakterové dovednosti si potřebuji osvojit, abych neselhal.
Někteří lidé mně říkají, že se pořad hrabu v negativních věcech. To není pravda, velice se raduji se ze života, každému přeji, aby se radoval jako já. Radost mě povznáší a smutek postrkuje k úsilí, aby se neopakovaly všelijaké hrůzy …
Nevytěsňuji zlo okolo sebe. Jednou za totality vyšly básně Josefa Čapka z koncentráku. Prohlížel jsem ji: „Nechci to číst, už jsem přečetl tolik knih z koncentráku …“ a šel jsem pryč. Pak jsem si ale řekl: „Ti lidé tam žili a ty o tom ani nechceš číst“, vrátil jsem se a knihu si koupil.
Vytěsňujeme zlo a smrt, v 19. stol. se ve slušné společnosti nemluvilo o sexualitě, ve 20. století o smrti.
Jsme mnohem bohatší než naši předkové, nenadřeme se jako oni …, ale vidíme mnohem více zla ve světě než oni). Hedonismus myslí jen na sebe, nestojí o solidaritu s potřebnými. /6
Vzpomínáte, jak minulý režim uklízel stranou někde do lesů ústavy pro děti s postiženým? Domovy důchodců zrovna tak. Po převratu mnoho lidí protestovalo, když měly být jejich děti v jedné třídě s postiženými dětmi.
Každému může onemocnět dítě …
Až mi lékař oznámí: „Máte rakovinu“, nebudu se ptát, proč zrovna já.
Nikdy se nesmířím se zlem a se smrtí blízkých …
Co říci rodičům, když jim těžce onemocní dítě …
Co říci rodičům, když jejich syn spáchá sebevraždu, kvůli rozchodu s děvčetem…
Nemoc a smrt jsou zlé, ale zločin, nenávist, lhostejnost, jsou ještě větší ranou na duši. Být rodičem zločince je horší než stát nad hrobem dítěte, které umřelo na smrtelnou nemoc.
Nedávno řekl táta devítiletého kluka, který je těžce nemocný: „I kdyby syn umřel, mnoho pro mě znamená, že ho nepotkalo to, co mnoho dětí (nacisté za války zlikvidovali půldruhého milionu dětí).
Nechceme vědomí zla vytěsňovat. Nesmíme dopustit, aby se to opakovalo.
Máme kde brát odvahu. Židovství a křesťanství vedou k praktické pomoci a solidaritě. Prázdný soucit Ježíš odmítá.
Smrt je zlá, ale těšíme se, že jdeme do lepšího. Víme, jak se připravit do společenství nebešťanů.
Prosím Vás, mluvte s dětmi a vnoučaty o smrti, i o své smrti, o budoucnosti, kterou nám nabízí Bůh.
O nebi, že je porozuměním se všemi. Mluvte s nimi, co znamená zmrtvýchvstání. O pádných důvodech našeho důvěřování Bohu.
Nejsme synové smrti, ale vzkříšení. (Každou neděli máme slavit jako vítězství nad smrtí.)
Chodíme do nemocnice, doprovázíme své blízké i cizí. Pohřeb je pro nás slavnosti navzdory smrti našich těl.
Naši předkové nemohli nemocným a umírajícím poskytnout takovou péči jakou poskytujeme my. Utišující léky, polohovací postel, skvělá medicína … V r. 2016 naše Oblastní charita umožnila 120 lidem
umřít doma.
„Neste břemena jedni druhých, navštěvujte nemocné, pohřbívejte mrtvé … Odpouštějte a bude vám odpuštěno.“ - to je ovoce křesťanské kultury.
Byl jsem u řady umírajících, viděl jsem, co pro ně znamená odpuštění hříchů (pro ty, kteří spáchali něco zlého, i pro ty, kteří měli jemné svědomí a tížilo je třeba, že nevykonali, co mohli vykonat).
„Kristus vstal z mrtvých!“
Známe hymny na jeho zmrtvýchvstání … 50 dní po Velikonocích a každou neděli se radujeme z naděje života věčného.
------------------
Poznámky:
/1 Platí Ježíšův příslib Mk 16,15-20
nebo jej už Ježíš zrušil? Byl tento „grant“
vyčerpán?
/2 Je dobré si zopakovat podmínku ke slavení Večeře Páně (Mt 5,23
) a co obsahuje pozdravení
„Pokoje“.
/3 Každému z nich a jejich blízkým to přejeme. Co z to ale máme my, když se nám takové milosti nedostává? Je dobré to promýšlet. Dobrá, Bůh je Pánem nad smrtí, přeje nám život – má to pro nás smysl? Jaký …
Proč Ježíš plakal u Lazarova hrobu? Jakého druhu byl jeho pláč?
/4 Studoval jsem kdysi vyšší matematiku. Věnoval jsem tomu stovky hodin. Matematiku ke své práci nepoužívám, ale vím jak přisívá k bohatství světa a lidí. O to víc se vyplatí věnovat čas na prozkoumání věrohodnosti Ježíše. A jakou výbavu potřebujeme na budoucnost s Bohem.
(Někteří lidé se na smrtelné posteli děsí, ale řada z nich si celý život přála, aby po smrti nic nebylo - tyto lidi nelze potěšit.)
/5 Ke spravedlnosti a moudrosti vyslechnout druhou stranu, patří dát jí možnost se obhájit. My starší máme vlastní zkušenost, že naše pocity nás mohou klamat ...
/6 Začíná to módou. Jsme tak bohatí, že někdo kupuje roztrhané džíny.
Ptal jsem se kdysi jedněch snoubenců co se jim na tom druhém líbí. Ona řekla něco hezkého, kluk pravil: „Řasy.“ „Nestály mnoho, jen 17 Kč“, smutně řekla.
Přišlo děvče: „Chodila jsem s klukem, moc se mi líbil, ale řekl: ,Chci vidět tvou mámu, jak budeš vypadat za 30 roků´, tak jsem se sním rozešla.“ „Dobře jsi udělala, nechoď pod svou cenu“, odpověděl jsem jí.
Mladá jabloň mě mnoho nezaujme, ale stará jabloň: pokřivlá, s boulovatým kmenem a hlavními větvemi, je pro mě symbolem mateřství. Staré olivovníky – to jsou osobnosti!
Babička je jako stará jabloň. Řada babiček je břichatá a dědkové pupkatí. Nedávno mi jeden člověk říkal naše babička měla velké břicho a velká prsa, byla tak krásně měkoučká.
Nechci po babičkách, aby vypadaly jako 20, své stárnutí mnohokráte vyvažují svou moudrost, laskavostí a pochopením …
Některé ženy nechtěly děti, nechtěly kojit, dříve se o nich říkalo: „Jsou jalové“.
Řada chlapů se parádí víc jak ženské. V. Klaus je pěkný chlap, sportovec, inteligentní, vzdělaný – ale jak by zvládl rakovinu?
K naší kultuře patří péče o tělo, my držíme: „Tělo je chrámem ducha“. Pěstujeme si péči o celého člověka …
Někteří stárnoucí chlapi se rozvedou se svou ženou (která jim vychovala děti …) a přivedou si domu „mladé masíčko“. Jenže to nemůže mít rozum zralého člověka. K čemu pěkná forma, když je uvnitř prázdno.