Neděle 4. adventní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 1,39-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mich 5,1-4a; Žid 10,5-10; Lk 1,39-45
Datum: 20. 12. 2015
Dnešní čtení jsou skvostná a osvobozující.
Chvála malého Betléma nám je sympatická (nám, kteří nepocházíme z věhlasných rodů a velikého národa). Má nám být ovšem především pobídkou – i z neparných míst mohou pocházet velcí lidé. Pro někoho to může být dokonce výhoda. /1
 
Text z našeho lekcionáře je ale nejasný: „Proto je (judská města) Hospodin opustí …“
Proč? To zde není řečeno.
Ekumenický překlad je jasnější.  
„A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, jenž bude vládcem v Izraeli, jehož původ je odpradávna, ode dnů věčných.
I když je Hospodin vydá v plen do chvíle, než rodička porodí, zbytek jeho bratří se vrátí zpět k synům Izraele.
I postaví se a bude je pást v Hospodinově moci, ve vyvýšeném jménu Hospodina, svého Boha, a budou bydlet bezpečně; jeho velikost bude nyní sahat až do dálav země.
A on sám bude pokoj.“
 
„Zbytek bratří se vrátí zpět k synům Izraele. A nový vládce Izraele bude Pokoj.“ – To je příjemná zpráva.
Ale připomeňme si rozdíl mezi věštbou a proroctvím.
Podle pohanských pověr je věštba nezvratná.
Proroctví má jiný účel, s proroctvím máme naopak pracovat. Proroctví není věštbou, buď je varováním, nebo povzbuzujícím příslibem. Jestliže se lidé po varování obrátí, proroctví splnilo svůj účel (např. ninivští se po Jonášově proroctví obrátili k Bohu). Podobně máme reagovat na boží přísliby. Nevyužijeme-li je, zmaříme je. Např. Ježíš zůstane dál knížetem Pokoje, ale my se s ním mineme. 
Někteří lidé v Izraeli se skrze Jana Ponořovatele a pak skrze Ježíše obrátili k Bohu, jiní ne.  /2
 
V dnešním evangeliu se potkaly dvě ženy.
V historii Izraele byly sice význačné ženy, které předčily muže,  ale v tehdejší patriarchální společnosti měla žena menší postavení než muž. Jenže Bůh vidí člověka jinak.
Mnoho velkých osobností ovlivnili skvělí rodiče. Rodiče dostali veliké poslání, mají být prvními anděly (posly božími). (Známe ovšem lidi, kteří vyšli z nepatrného rodinného zázemí, a přesto z nich vyrostli krásní lidé a dobří rodiče svých dětí. Boží obdarování je širší, než jen skrze rodiče.)
Stará Alžběta a mladičká Marie byly mimořádné (proto „vyhrály konkurz“ na matky skvělých synů).
I dvě ženy mohou pohnout světem, spolupracují-li s Bohem. 
 
Židé nepějí litanie ke svým světcům. Ti jim jsou povzbuzením a svědky, že člověk je schopen porozumět Bohu a spolupracovat s ním. Že s Bohem můžeme být pro druhé velikým přínosem. 
Židé nemají litanie typu: „Matko Ježíšova, přimlouvej se za nás.“ „Matky Jákobových synů přimlouvejte se za nás.“
Boha ani Ježíšovu matku přemlouvat nemusíme, oba jsou pro každé dobro víc než my a celé nebe dohromady. Ale od světců, od Marie, se můžeme a máme přiučit poctivosti ve víře – ta je cestou k důvěřování Bohu.
Alžběta říká: „Požehnaná jsi …“ Blahopřeji ti, že tě Bůh mohl obdarovat svými dary (protože s nimi dovedeš spolupracovat). Velice si vážím tvé návštěvy … 
„Blahopřeji ti, gratuluji ti, Marie, že ses šla přesvědčit o pravosti posla (který ti řekl, že tvůj syn bude králem na Davidově trůnu na věky), abys mohla Bohu důvěřovat.“
 
Blahoslavený je každý, kdo pečuje o svůj vztah k Bohu, aby mohl důvěřovat Bohu, že na nás splní to, co nám je řečeno od Boha!
Bereme takou nabídku od Boha? Věříme tomu, co nám Bůh nabízí?
 
Hned si to můžeme vyzkoušet na dnešním druhém čtení. Ježíšovi je do úst vloženo „V obětech, ani v obětech za hřích, Bože, nemáš zálibu. Chtěl jsi, abych byl člověkem. Budu rád člověkem, těším se, že lidem pomohu, aby pochopili, k čemu je zveš – k tvému synovství. K obětavosti pro druhé.“
Ježíš nás svou obětavostí zasvěcuje novému – královskému – způsobu života, do podobnosti s Bohem.
 
Jenže my výše uvedený text z listu Židům, vytěsňujeme. Znejišťuje naše představy o Bohu. Nechceme ta slova promýšlet. Máme svou – pohanskou – představu o obětech, přinášených Bohu. 
 
„Blahoslavení chudí“, řekl Ježíš. Chudí zde jsou ti, kteří vědí, že Bohu nemohou nic dát. Vědí, že ani nemusejí Bohu nic dávat. Vědí ale, že nejsou žebráky.
Děti také neponižuje rodičovská péče, ani vánoční dárky od rodičů.
Děti se od rodičů časem naučí, že je blaženější dávat než přijímat.  
 
Určitým lidem je snadnější Bohu „přinášet oběti“ (i když z cizího), než být před Bohem chudý. Mají pocit, že si boží přízeň mohou zasloužit.
Ježíš přitom velice kritizovat zbožnost, která Bohu nabízí skutky zbožnosti místo porozumění Bohu a vztahu s Bohem a s lidmi. 
 
Bůh od nás pro sebe nic nepotřebuje, ale zve nás k budování svého království v našem světě. K dotváření a uzdravování nemocného světa. To nás může těšit a ctít.

 

Bůh nás pozval k jedinečnému přátelství (Ježíš tuto nabídku opakoval a nabídl ji i nám – pocházejícím původně z pohanů).

Nabídl nám rodičovskou náruč!

Ale i to mu bylo málo, proto nám nabízí ještě něco dalšího: „Nabízím vám přátelství; ne jako přátelství mezi kamarády, ani ne jako přátelství dobrých sousedů, ne jako přátelství přátel, ne jako přátelství sourozenecké … Nabízím vám větší přátelství

, než je mezi milujícím manželem a manželkou.

Nabízím vám větší přátelství, než nejvíce milující manžel dává své milované manželce.“

 

Jenže tato řeč se v církvi nevede. Je pochopitelně náročnější vstoupit do silného vztahu než „obětovat“.

 

Křesťané prvních staletí neměli kněze ani velekněze a nenapadlo je obětovat Bohu. Měli starší bratry – presbytery a episkopy (kteří dohlíželi na to, aby někomu nic nechybělo). Věděli, že Bohu nemůžeme nic obětovat. Nemůžeme mu dát ani ředkvičku ani mu zavázat botu. Bůh od nás nic nepotřebuje. 

 

První křesťané nesloužili mši, slavili „Lámání chleba, Večeři Páně, Díkůvzdání (Eucharistii)“.

(Nám z prastarého rituálu „Lámání chleba“ zůstalo pouze úsloví, „když dojde na lámání chleba“.)

To byla Ježíšova „rodinná slavnost“. Svatební hostina!

Samozřejmě, že první křesťané věděli o Ježíšově obětavosti pro každého člověka, věděli, že láska bez obětavosti neexistuje. Až pozdější křesťané(pohanokřesťané), kteří už nerozuměli duchu „Starého zákona“ a četli Písmo svým pohanským způsobem, začali do slavení Večeře Páně čím dál víc přibírat řadu prvků z

 ceremoniálů císařského dvora a vracet se k

 oběti.

Ježíšova slova učedníkům: „Vezměte a pijte, přestávala být svatebním slibem, ale byla už posvátnými slovy, která „proměňovala“ způsoby chleba a vína k obětování Ježíšova Těla a jeho Krve.

Samo sebou, že v těchto slovech Ježíš mluví o své obětavosti (až na smrt), ale své Tělo a Krev přece nabízí a vydává své nevěstě jako svatý Pokrm a Nápoj (ne Otci).

 

O Večeři Páně jako svatební hostině se nemluví. (A to jsme měli Eucharistický rok.) Je to pro nás velice silné víno. Známe sice slova: „Láska je silnější než smrt“, ale budovat tak silný vztah se odváží jen ti nejodvážnější. (Řada duchovních nemá přátel

e na život a na smrt.)

 

Někteří manželé slaví výročí své svatby po pětadvaceti letech. Někteří každý rok. Znám i takové, že každý měsíc si na stejné datum dopřejí slavnostní večeři a oslavují, že mají jeden druhého. Uznáváme, že je to poněkud náročné. V manželství přece nesvítí každý den sluníčko, a co když zrovna naše datum připadne na den, kdy jeden druhému příliš nevoníme, dostali js

me se zrovna do konfliktu nebo neporozumění? Jak slavit? Ano, troufnou si na to jen nemnozí.

Škarohlídi hned ohrnou nos: „A nepřejí se jim tak časté slavení?“

Nepotkal jsem člověka, kterému by se přejedl usměv druhých nebo ho omrzelo laskavé a příjemné jednání.

Uznávám, že by pro mě měsíční slavení na určitý den bylo náročné, ale tím víc oceňuji Ježíšovu ochotu  slavit s námi své přátelství, své „manželství“ … V takové ochotě, obětavosti, věrnosti, v

 takové síle s námi buduje vztah. S námi hříšnými! (Vždyť se na sebe a do dějin můžeme podívat.)

Ježíšovi není pro nás ničeho zatěžko. (Obětavě sloužit léta druhému je asi víc než jednorázově skočit pro druhého do ohně.)

Ježíš nám nabídl „manželství“ na celou věčnost.

Kéž bychom tomu čím dál víc rozuměli, kéž bychom si Ježíše pustili tak blízko k srdci. 

 

Náš farní sbor v Belgii dával Pavlicovu mši a Rybovu Vánoční mši. Belgičané s nimi nadšeně zpívali.  Naše velice přátelsky přijali. Když naši odjížděli, měli při loučení slzy v

 očích ...

 

Kéž bychom přijali Ježíšovo přátelství.

Pak budeme mít někdy slzy v očích při slavení jeho „manželství“ s námi.

 

Něco tak velikého, jako my při Večeři Páně, za pozemského života Alžběta, Zachariáš, ani Jan Předchůdce Páně nezažili. Jsme bohatší než oni.

 

---------------------------

Poznámky:

                  /1     Např.: Rodiče biskupa Jiřího Paďoura patřili mezi venkovskou aristokracii, ale komunisté jejich život úplně převrátili … Jiří nepřilnul k záři reflektorů a lesku honorace; a nikdy nenadbíhal mocným. Byl věřícím člověkem (to mezi námi křtěnými není samozřejmostí, ani u biskupa). 

 

                  /2      „Hle, posílám k vám proroka Elijáše, dříve než přijde den Hospodinův veliký a hrozný. On obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům, abych při svém příchodu nestihl zemi klatbou.“ (Mal 3,23-24)