1. adventní

Jen někdo chce porozumět Adventu. Pro nás je Advent začátkem „nového školního roku“ božího vyučování. (Pro začátečníka je srovnáním si kroku s Bohem.)
 
Jak jsme dopadli při vyučování v minulém ročníku? Není samozřejmostí, zda postoupíme do dalšího ročníku. /1
 
Jako táta při narozeninách syna říká: „Ondřeji, já se letos budu pátý rok učit být tvým dobrým tátou, a ty se budeš pátý rok učit být naším synem“, tak letos říkáme Bohu: „Bože, budu se letos X. rokem víc snažit Ti porozumět, abych si Tě mohl ještě víc zamilovat celou svou bytostí, abych byl schopen s Tebou patřičně 
spolupracovat a abys Ty mě mohl obdarovat dalšími dary.“
 
Evangelium mluví o krizích, kterým se Ježíši nepodařilo a nepodaří zabránit (vedeme si svou). Je dobré si o těchto krizích z evangelií přečíst více, abychom příčinám krizí rozuměli a ujasnili si, co nám Ježíš a Bůh nabízejí a co je naším úkolem. /2
V Bibli je popsáno mnoho krizí (mezi manžely, sourozenci, v lidu Božím, mezi Bohem a člověkem, mezi lidem Božím a pohany, mezi učedníky, mezi apoštoly …).
Od samotného Boha víme, že v našich krizích nemusíme zůstávat odkázáni jen na svou lidskou moudrost a své lidské síly.
 
V prvním čtení byl Judejcům přislíben někdo, kdo bude prosazovat právo a spravedlnost Boží. Je nám dán k životu a bezpečí (krize otřásají naším bezpečím a našimi jistotami). 
Jeho jméno je „Hospodin je naše spravedlnost“.
Naším programem může být „boží spravedlnost“. Ježíšovi učedníci takový program přijali za svůj.
Natolik se vyučili o Boží spravedlnosti u Mojžíše, že mohou dostat nového Učitele spravedlnosti boží. Jemu visí na rtech.
 
Ježíšovi učedníci si velice přáli, aby Ježíš vyhlásil a prosadil Mesiánské království. S úsměvem jim vysvětlovat, že Mesiáš nepřijede na nějakém nebeském tanku. (To by se v jeho království objevili i překabátěnci, patolízalové, úslužní lokajové, vyžírkové, nemakačenkové a lajdáci, atd.)   
Boží království se nevyskytuje plošně na nějakém území, je královstvím personálním. Začíná v každém, kdo se snaží Bohu porozumět, kdo stojí o jeho spravedlnost, kdo se snaží uspořádat sebe sama a vztahy s druhými a s Bohem podle Ježíšových slov (přikázání). /3
 
Krize v našich životech otřásají mnohým. Sluncem a hvězdami v našich životech mohou být rodiče, partneři, autority, ty nejsou neotřesitelné. Mořem je míněno jakékoliv pro nás nepřemožitelné zlo.
My se ale nemusíme hroutit a umírat strachem. To neznamená, že nemáme strach, ale kdo si pečlivě buduje důvěryhodný vztah s Bohem, může doufat, že poslední slovo bude mít Bůh.
Naši rodiče neumřeli strachem při ohlášení světové války a nezhroutili se pod krutým komunismem. Snažili se především chovat rovně, nešli za prospěchem osobním a politickým. Neuhnuli, byli lidmi vzpřímenými. Přátelství s Kristem bylo pro ně nejvyšší hodnotou.
 
I v současných našich krizích – rodinných i společenských – máme možnost se ptát, jak nás vidí Bůh. „Bděte a modlete se, znamená, včas se ptát, co by na náš život řekl Bůh. Co by nám poradil změnit, vylepšit, čemu předejítv našem životě a okolo nás.
(Nejen Nicholas Winton je příkladem, že se dá něco dělat i v situacích, kdy nás chce někdo strašit, aby nás ochromil a ovládl.) 
 
Varování před dychtivostí po vlastnění je oprávněné. Největším pokušením je touha po moci, tou se někteří lidé nezřízeně opíjejí.
 
Vrátíme se k dokončení tématu o nemoci. Nemoc je krizí našeho zdraví. Jak přichází, není tajemstvím.
Židé a křesťané slyšeli, „tělo je chrámem Ducha“, ale určitý druh pohanství byl hlasitější: „tělo je nádobou hříchu a je třeba ho držet pod krkem“ ...
Naši předkové měli dost pohybu a tělesné práce, žili střídmě.
Nás ohrožují jiná nebezpečí. Touze po nějakém bohatství (úspěchu, práci, vlastní důležitosti …), dáváme často přednost před zdravím a časem pro rodinu. Málo se hýbeme, příliš jíme, zanedbáváme dobrou životosprávu a péči o zdraví těla, duše a ducha (před zdravými vztahy s druhými a s Bohem).
Druhému obyčejně umíme poradit, čeho by měl ubrat a co přidat, ale sami sobě si falešně zdůvodňujeme, čeho se vzdátnemůžeme. Často dobře víme, co bychom měli změnit, ale neumíme to (např. říkat v určité věci druhým: „Ne!“). Až když naše zdravotní potíže přerostou únosnou mez, rozhlížíme se po pomoci. Nemnozí chtějí po lékaři, aby je dal do pořádku, jiní se obracejí na léčitele ...
Za týden opět uslyšíme základní a zásadní slova: „Obraťte se k Bohu.“
 
Říkali jsme si, že i nemoc (jakožto i každá jiná krize) nás může něco naučit. Přijmeme-li ujištění, že Bůh na nás nesesílá nemoc jako trest, máme se ptát, co můžeme ve svém životě a vztazích změnit? Ani sama smrt pro nás není katastrofou (může být neštěstím), které má poslední slovo. (Tím těžkost smrti neomlouváme, zvláště smrt rodičů nedospělých dětí, nebo smrt dětí a mladých lidí, kteří nestihli mít svoje děti a vnuky.) 
 
Péče o nemocného se netýká jen těla. I duchovní život nemocného se dostává do jiné pozice. K tomu máme nemocným pomáhat. Aby svou nemoc mohl snášet v důvěře v Boha, je třeba mu být nejprve lidsky nablízku.
Respektujeme, že někteří nemocní říkají, že se nemohou modlit, přemýšlet o vlastním životě, nemohou číst náboženskou literaturu. Není málo, když u nemocného někdy raději mlčíme, než abychom říkali náboženské fráze nebo

zbaběle lhali, že bude zase vše v pořádku, když i nemocný vidí, jak nemoc postupuje. Pro nemocného může být nesení nemoci (snaha být

  trpělivý, respektovat ošetřující, vděčnost za pomoc) projevem nového duchovního života. I neschopnost modlit se může být přijetím jeho stavu. Každý nemocný může být užitečný. Nevyčítat druhým, nezávidět, přát druhým dobro, navzdory svému trápení svědčit o Boží přejícnosti, je velikým příspěvkem k

 dobru ve světě a statečným svědectvím, že život má smysl. Je projevem velkorysosti, který zdravý nemůže vydat. 

Dokáže-li nemocný myslet i na další postižené lidi a bídu světa, pak jeho touha po „zdravějším světě“, (po lepším soužití lidí a spolupráci s božími plány ve světě) může být významnou modlitbou.

Od takových nemocných se pak můžeme učit jak nést obtíže života. Známe takové lidi. /6

 

Několik poznámek ke slavení svátosti nemocných.

Na 2. vatikánském koncilu se také vedla rozprava o pomazání nemocných. Mnoho biskupů volalo po praxi prvního tisíciletí křesťanství – olej posvěcený biskupem byl dáván členům rodiny nemocného a ti doma nemocného s

 modlitbami mazali.

Jiní biskupové říkali, máme i katechety, spolupracovníky v nemocnicích, zdravotní sestry a řeholní sestry pracující s nemocnými, pověřme je pomazáním nemocným. 

Někteří biskupové ale byli proti, chtěli, aby svátost nemocných byla udělována jen jednou za život. Se svátostí nemocných je spojeno odpuštění hříchů a to je věcí kněze, argumentovali.

Zvítězili konzervativci (koncil je vždy kompromisem), bylo rozhodnuto: jen kněží jsou udělovateli svátosti nemocných.

Brzy mnozí biskupové naříkali: alespoň jáhni by měli tuto svátost udělovat, často přece pracují v nemocnicích. (Nedávno jsem opět před návštěvou našich biskupů „ad limina“ navrhoval, aby v

 Římě toto přání vznesli. Jenže biskupové za nemocnými nechodí …)

 

Je zvláštní, že řada našich kněží je proti častějšímu udělování svátosti nemocných. Přitom, k častému přijímání svátosti smíření a k eucharistii lidi vybízejí. Bojí se kněží, že se ukáže, že nám svátost nemocných jako prostředek k

 uzdravení, až na výjimečné případy nefunguje?

„Musíme počkat“, řekl mladý kněz, povolaný k nemocnému, aby mu posloužil svátostí nemocných „až bude umírat“. Odsouzenci na smrt se nikdy svátost nemocných neudělovala, ani když se ji říkalo „poslední pomazání“.

Také mívám pocit, že touto svátostí slibuji něco, co se nestane, že budu „obchodníkem s deštěm“, ale chyba je u nás. Bez obrácení (bez obracení se k Bohu, jako trvalému životnímu procesu), bychom byli pouhými žebráky před Bohem. Proto je důležité se ptát, nejen co nám Ježíš nabízí, ale také co očekává od nás: od nemocného, od udělovatele svátosti, od blízkých nemocného, od farnosti, od církve.

 

Svátost nemocných se má slavit s nemocným, který je vážně nemocen.

Pro mladého člověka nemusí být chřipka vážnou nemocí. Dostane-li někdo roztroušenou sklerózu, může ještě dlouho žít, ale jeho život se změní, možná nebude moci vykonávat své zaměstnání, bude potřebovat pomoc druhých. Čeká ho zřejmě velké psychické zatížení (možná bez fyzických bolestí). Proto mu církev svátost nemocných

nabízí.

Zhorší-li se vážná nemoc, může se svátost opět slavit.

(Svátost je zvláštním setkáním s Kristem, který nám nabízí pomoc v určitých důležitých situacích života. Porovnejme si to s ostatními svátostmi.) 

Pomazání nemocných – je nabízenou pomocí – proto se má slavit na začátku vážné nemoci, dokud je nemocný schopen přemýšlet, hledat, co by mohl změnit. Kdy je ještě schopen svátost slavit s

 plným vědomým a užitkem. Slavení svátosti nemocných má předcházet kající proces, modlitba, případně svátost smíření. Po obřadu pomazání nabízíme nemocnému Tělo Páně. Je možné s

 nemocným slavit Večeři Páně. Ke slavení pomazání nemocných jsou pozváni blízcí lidé nemocného.

Svátost nemocných se má slavit také s tím, koho oslabuje stáří, vždyť je krásným setkáním s Kristem, který nám rozumí a který s námi solidárně nesl těžkosti života.

 

Umírajícím nabízíme viatikum – „pokrm na cestu“. „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný a já ho vzkřísím v poslední den.“  (Srv. J 6,53-58)

 

Pastorace nemocných je péčí o celého člověka.

Nezříkám se odpovědnosti za neuzdravování nemocných. Ježíš poslal své učedníky uzdravovat. /4

V poslání: „uzdravujte nemocné“, má určitě své významné místo naše medicína. /5

Ale pomáhat se dá i jinak. Mnoho lidí nemá chuť k životu, postrádá jeho smysl. Konflikty s blízkými jsou příčinou některých nemocí. Některé děti nebo studenti mají strach ze školy a z

 toho onemocní. Podobně někteří lidé, kterým se nevede v zaměstnání. U některých nemocných je příčinou jejich samota. Jiní lidé strádají samotou. Dobře víme, jak se Ježíš ptal: „Chceš být zdráv?“ a jejich setkání s

 Ježíšem v nich probudilo novou touhu žít.

Nasloucháme-li nemocným, může jim nejen ukázat příčinu jejich nemoci, a někdy máme možnost přispět k odstranění té příčiny. Náš zájem o nemocné může přinést své ovoce. Některé nemocné můžeme povzbudit, aby zašli k

 lékaři. Ve farnosti máme upozornit na nemocné. Farnost má pastoraci nemocných ve svém programu. Máme hledat lidi, kteří jsou ochotní se nemocným v

 nějaké míře věnovat. Slova: „Byl jsem nemocný a navštívili jste mě“, neplatí zdaleka jen pro kněze.

Je-li rodina na patřičné úrovni, mohou členové rodiny přinášet nemocnému Tělo Páně. V nejvhodnější chvíli pak mohou s nemocným číst Písmo, něco k tomu vysvětlit, modlit se s

 nemocným a posloužit mu Eucharistií.  

První křesťané slavili Ježíšovu svatební hostinu tak, že se nejprve podávalo Tělo Páně, pak byla hostina … (při které se netlachalo) a nakonec se podávala Krev Páně.

Náš nedělní oběd může být „svatební hostinou“, která začala v kostele a pokračuje doma. Je příjemné být nevěstou, je příjemné být obdarováván a obsluhován Ženichem.

 

Je důležité nemocnému pomoci, aby se nestyděl přijímat pomoc těch, kteří o něj pečují. S dětmi jsme si říkali, jak o nás maminka pečuje, když jsme nemocní. Hned pak uměly říci, jak můžeme pečovat třeba o svou nemocnou babičku …, včetně toho, že jí můžeme něco přečíst.

Vidí-li děti, jak rodiče pečují o staré a nemocné členy rodiny, jsou-li pozvány k pomoci, dostane se jim nejlepší školy života.

Nemocným můžeme doporučit nějaké čtení, špatně vidoucím můžeme zprostředkovat namluvené knihy (je jich už obdivuhodné množství.)

 

Farnost může nemocnému taktně nabídnout duchovní společenství (zvlášť, když děti nemocného s farností nežijí). Máme také řadu dobrých knih zabývající se pomocí a pastorací nemocných.

Je třeba v rodině i farnosti o nemocné pečovat.

 

--------------------

Poznámky:

                  /1     V kostele školní vysvědčení nedostáváme, ale kdo neporozuměl dřívějším lekcím, neporozumí těm následným. Řada lidí si pak jen bohoslužbu odsedí, „aby měla čárku“ nebo je vyučování přestane zajímat a odejdou. „Už jsem vám dříve říkal, že nikdo ke mně nemůže přijít, není-li mu to dáno od Otce.

 Od té chvíle ho mnoho jeho učedníků opustilo a už s ním nechodili.“ (J 6,65-66)

 

                  /2     Kroutím hlavou nad názory civilně vysokoškolsky vzdělaných kostelových lidí o náboženských věcech. Např. o mši za pana presidenta. Učí se ti lidé z

 evangelia nebo zůstávají ve svých (pohanských) představách? Učí se u Ježíše porozumět novozákonní modlitbě nebo zůstávají v pohanské snaze Bohem manipulovat? 

Modlitba je uctivým rozhovorem a setkáním tvora s Tvůrcem s touhou Bohu porozumět. 

Bůh je svobodný. Člověku svobodu daroval.

S Bohem nelze manipulovat, ani skrze soucit.

Bůh nemá rádce, lobbisty nevede. Nikoho nemá rád méně a na nikom nešetří. Nemusíme ho přemlouvat k činu a milosrdenství.

Bůh s člověkem nemanipuluje.

K čemu modlitba slouží?

Má naše setkání pohnout s Bohem nebo s námi?

Máme úctu před Bohem, jak rozumíme bázni před Bohem?

Zastupuji-li hostitele, mám dbát na to, aby hosté byli hostiteli příjemní. Aby měli „roucho svatební“.

 

                  /3     Píseň: „Kristus kraluje, Kristus vítězí, Kristus vládne všem“, poněkud nefunguje (k ideologickým heslům a písním máme oprávněnou nedůvěru). Kdo si myslí, že je tato píseň namístě, nechť si představí, že by ji zpíval spoluvězňům v

 Auschwitz roku 1944. Ježíš si ji na kříži také nezpíval.

Jen židovské ženy se odvážily zpívat před baráky kadiš za zplynované, i když věděly, že na ně budou esesáci štvát psy a střílet. Někteří židé zpívali v plynové komoře „Slyš, Izraeli“.

I vyznání víry – „Věřím v Boha“, máme říkat pokorně. Nevíme, jak budeme prožívat těžkou nemoc a smrt, nevíme, jak bychom se chovali na mučidlech (holedbání svatého Petra, že za Ježíše dá život, nás varuje).    

Používat naše pojmenování vládců (král, císař …) pro Ježíše, je velice ošidné, malovat Ježíše s královskou korunou na hlavě je nebezpečné nejen pro představy dětí. Snese se jen pojmenování: „královské chování“, tak jako „lidskost“ nebo „nelidskost“.

 

                  /4     Dar uzdravování zřejmě může být dán tomu, kdo hlásá Ježíšovy názory. Myslím si, že dokud budeme hlásat své názory, nemůžeme tento dar obdržet. Obrátíme-li se k

 Ježíšově nauce, k Písmu a nebudeme-li zůstávat jen u „naší teologie“, je možné, že nám bude dar uzdravování dán.

Kdo tento dar má, musí se ptát, zda určitého nemocného smí uzdravit.  

 

                  /5     Např., kolik bylo před sto lety slepých – šedé a zelené zákaly očí se neoperovaly. V mnoha místech země, kam nedorazilo ovoce naší židovsko-křesťanské kultury, nesmírně mnoho lidí umírá, protože jejich kultury se k

 nemoci staví jinak, např. je mají za trest – karmu.

 

                  /6     Viz rozhovor s Danou Gálovou, časopis Respekt.