29. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 10,35-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 53,10-11
Datum: 18. 10. 2015
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mk 10,35-45 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 53,10-11
; Žid 4,14-16
; Mk 10,32-45
Datum: 18. 10. 2015
„Hospodinu se zalíbilo zdrtit svého služebníka utrpením …“, slyšíme
v prvním čtení.
Protestoval jsem. Léta jsem hledal, až jsem se dočkal.
Porovnejte si slova našeho lekcionáře s následujícím textem:
„Hospodin dopustil, aby byl jeho Služebník rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.“ /1
Od pohanského platonismu přes středověkou teologii až do dneška jsme zatížení teorií zástupného utrpení a oběti. Překládání biblických textů je tím ovlivněno a slovo boží je tak posunováno na slepou kolej. Tvrdíme, že Bůh potřeboval k odpuštění našich hříchů Ježíšovu krev. Tím se vyvlíkáme z odpovědnosti za přikázání: „Hospodař a střež vše, co ti Hospodin svěřil.“
Byli jsme opět v Izraeli. Křesťanští poutníci v Jeruzalémě absolvují pobožnost Křížové cesty, ale drtivá většina už nenavštíví památník šoa „Yad vašem“.
Za pobožnost „křížové cesty“ jsou (v systému odpustků) vysoké body (určité schválené modlitby byly kdysi různě ohodnoceny). Návštěva památníku „Yad vašem“ nebo návštěva koncentračního tábora je také „křížovou cestou“. /2
Teorií o zástupném utrpení je poznamenán i náš překlad Pavlových slov (a výklad), že máme svým utrpením přispívat k vykupujícímu utrpení Ježíše: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Kol 1,24
Teorie o zadostiučinění je krutá a k Bohu nespravedlivá. Copak Bůh potřebuje utrpení nevinných? (A i kdyby, nestačilo utrpení 20. století? Natož všechna trápení lidstva?) Bylo utrpení Ježíšovo nedostatečné a krátké? Zemřel na kříži příliš brzy? (Už po třech hodinách.)
Potřebu porozumění Bohu nepotřebujeme jen pro sebe, ale i pro své děti, vnuky a ty, kterým máme o Bohu svědčit!
Škoda, že biblické texty „před Ježíšem“ čteme povrchně. Ninivským (v knize Jonášově) Bůh odpustil. Dalším nespočetným provinilcům, kteří se obrátili, odpustil také.
Malomocný syrský generál Náman měl velice ruce od krve, a přesto se mu dostalo nejen odpuštění, ale i uzdravení.
Předježíšovská Bible teorii o zadostiučinění nezná. Věřící židé si dovolí kritizovat Boží jednání (bez konečného soudu), ale na Hospodinu visí. /3
Naše teologie, „má vše vyřešené“.
Přitom neumíme uzdravovat, a trpící utěšujeme, že pomáhají zachraňovat svět. Nevysvětlujeme lidem, že ne každé utrpení vede k životu. Při Ježíšově procesu byli na Golgotě ukřižováni tři lidé.
Utrpení teroristy po Ježíšově levici bylo začátkem pekla.
Teroristu po Ježíšově pravici utrpení dovedlo k obrácení.
Ježíšovo ukřižování probudilo a zachránilo mnohé – ty, kteří si uvědomili, že potřebují pomoc Boží proti zlu v nich samotných.
My jsme ukřižovali Nevinného. I apoštolové, kteří byli Ježíšovými učedníky, nahlédli, že je v nich více sklonů k náboženské nesnášenlivosti, než si původně mysleli.
Učedníci Ježíšovi prošli Janovým ponořením – o „obrácení“. Ale až Ježíšovým ukřižováním byli ponořeni k poznání, že potřebují Ježíšova Ducha. Až Ježíšova smrt a ohrožení vlastního života jim úplně otevřely oči. (Ježíšova smrt byla nebezpečná i pro ně – po ukřižování se báli, že budou také zatčeni.)
Ježíš učedníky svou láskou, s jakou je opět vyhledal po svém vzkříšení – úplně získal. Byli pak ochotni dát i svůj život pro boží království. Tak se na nich naplnila Janova slova: „Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a do ohně.“
Apoštolové prošli ohněm smrtelného ohrožení i ohněm Ježíšovy lásky. Vzpomínáte na Malachiášova slova: „Mesiáš nebude nejprve soudit, očišťovat pohany, ale syny Leviho.“ (srv. Mal 3,1-4
Druhé čtení mluví o veleknězi Ježíšovi.
Písmo mluví o Bohu velice srozumitelně příklady, které důvěrně známe (otec, matka, přítel, ženich …), ale mějme na paměti, že tato lidská pojmenování jsou slova, jsou jen přibližnými obrazy. Boha si nemůžeme představovat podle našich rodičů nebo podle svého rodičovství. Podobně to je s dalšími obrazy o Bohu. Jestli řekneme, že Ježíš je velekněz, je to podobné. Navíc velekněz nepřinášel oběti Bohu.
Bůh oběti nepotřebuje. Přinášení obětí do chrámu bylo pouhým poděkováním za dobrodiní (jen ledviny a vnitřní tuk byly spáleny, přední nohu s lopatkou dostal chrámový personál (levité a kněží neměli zemědělskou půdu) ostatní maso bylo připraveno pro hostinu Hospodina s obětujícími (na znamení, že Bůh poděkování lidí přijal). Celopal, při kterém bylo spáleno celé zvíře, nebylo obětí pro Boha, ale názorným příkladem, uznáním viny provinilce: hřích ničí život, zasahuje nevinného.
Kdo nerozumí „starozákonním obětem“ a myslí v pohanských souřadnicích, neporozumí Bohu.
Přirovnání Ježíše k veleknězi tedy vyžaduje poznání rozdílu mezi veleknězem v Izraeli a veleknězem pohanským.
Jan a Jakub patřili s Petrem mezi nejlepší tři Ježíšovy učedníky. (Kdyby katolíci věděli, že nedosáhli úrovně Jana Baptisty, bylo by jim apoštolů líto.)
Sláva a moc jsou velikým pokušením.
Boží království stojí na službě, ne na kariéře světské. Máme to vědět a hlídat si toto pokušení.
Pohár vína je v biblické řeči buď symbolem radosti, vítězství – připíjíme si při oslavách – nebo je také symbolem utrpení. „Vypil si pohár utrpení nebo hořkosti – až do dna“, říkáme dodneška.
„Můžete pít můj kalich?“, ptá se Ježíš. Apoštolové mysleli na přípitek vítězství Mesiáše nad pohany.
„Dát se ponořit jako já?“
Slova v našem evangeliáři: „ponořit v křest“ jsou zavádějící. Ježíš mluví o ponoření do smrti, ale apoštolové opět nenaslouchají, mají své představy (o vítězství nad Římany).
Vládci tvrdě vládnou. Dychtění po moci je velice nebezpečné.
Písmo říká: „Zhřeší-li lid, bude taková a taková pokuta.
Zhřeší-li velekněz, zaplatí takovou a takovou pokutu.
Když zhřeší kníže …“
Vládce totiž vždy hřeší. Tak nás slovo Boží osvěcuje. /4
Ožením-li se, musím počítat s tím, že někdy ublížím manželce.
Rodič má dopředu vědět, že bude někdy ubližovat dětem – aby si na to velice dával pozor.
Děti si přály pejska a také mu někdy ubližují – třeba tím, že nechtějí psa vyvenčit.
Máme se i dětem omlouvat za svá provinění.
A máme jim vysvětlovat: „Když nám maminka vaří, prokazuje nám dobrodiní a my víme, že zároveň tím oslavuje Boha. Stejně tak táta, spravuje-li něco v domě nebo pracuje v
zaměstnání, oslavuje Boha. Jde-li děcko se psem ven, slouží nejen psu, ale oslavuje tím Boha – je pejskovi obrazem milujícího a pečujícího Boha. Náš život a veškeré naše dobré jednání je povýšeno na službu královskou, na dotváření světa
– je naší spoluprací se Stvořitelem.
-----------------
Poznámky:
/1 Překlad písně o Božím služebníku Radivoje Jakovljeviče:
Hle, můj služebník nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním strnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením.
Jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
Obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.
Jenže on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý se vydal vlastní cestou,
Hospodin však při něm stál, aby nám ukázal novou spravedlnost.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
R. J. je pravoslavný kněz. Byl členem biblické překladatelské komise (později byl zvolen biskupem). Po vydání Ekumenické Bible napsal knihu o Izaiášově božím služebníkovi a píseň znovu přeložil.
/2 „Yad vašem“ je památník šesti miliónů Židů, zahynulých v 2. světové válce – aby nebyla zapomenuta jejich jména.
Na návštěvu památníku „Yad vašem“ odpustky vypsány nejsou (v době taxování modliteb byl holocaust nepředstavitelný).
Řada lidí říká: „Nemohu do Osvětimi jet.“ (Apoštolům nevyčítáme, že nešli na Golgotu, mimo Jana.)
Jezdíme do Osvětimi jako poutníci, myslíce na ty, kteří tam přijeli nedobrovolně …
Nesmíme dopustit opakování! To je smysl i Ježíšovy křížové cesty. („Křížová cesta“ slouží k přemýšlení, kde se v nás a okolo nás bere zlo a jak si trénovat odvahu ke stavění se proti zlu.)
Ne každá modlitba se nám povede. Ne vždy se při modlitbě setkáme s Bohem, ne vždy Bohu nasloucháme. („Křížová cesta“ za to nemůže.) Potřebujeme si
přiznat, že si evropští katolíci, kteří se velice často modlili Křížovou cestu, nepřipustili, že by byli lhostejní vůči svým židovským sousedům. Nepřiznali si nedostatek odvahy.
Jak bychom dopadli my ve stejném tlaku zla je otázkou.
Eucharistický kongres v r. 1935 našim předkům nepomohl. Podle Ježíše nestačí se k němu přiznávat na veřejnosti pouze slovy.
„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´
A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ (Mt 7,21-24
/3 Židé si dovolí Bohu namítnout, proč nezavolal na Jiftácha z nebe, aby neobětoval svou jedinou dceru (jako zavolal na Abraháma chystajícího se obětovat Izáka).
/4 Římský biskup František přiznává, že byl autoritativním představeným jezuitů a dělal chyby. (Škoda, že jeho nepřátelé v církvi nevidí v jeho pokoře a poctivosti podobnou velikost jakou vidíme u apoštolů.
Na bohoslužbě jsem si všiml jedněch manželů. Oba přednáší na První lékařské fakultě. Jezdí na Vysočinu, říkali: „Jsme překvapeni, že řada kněží není Františkem nadšena ...
Protestoval jsem. Léta jsem hledal, až jsem se dočkal.
Porovnejte si slova našeho lekcionáře s následujícím textem:
„Hospodin dopustil, aby byl jeho Služebník rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.“ /1
Od pohanského platonismu přes středověkou teologii až do dneška jsme zatížení teorií zástupného utrpení a oběti. Překládání biblických textů je tím ovlivněno a slovo boží je tak posunováno na slepou kolej. Tvrdíme, že Bůh potřeboval k odpuštění našich hříchů Ježíšovu krev. Tím se vyvlíkáme z odpovědnosti za přikázání: „Hospodař a střež vše, co ti Hospodin svěřil.“
Byli jsme opět v Izraeli. Křesťanští poutníci v Jeruzalémě absolvují pobožnost Křížové cesty, ale drtivá většina už nenavštíví památník šoa „Yad vašem“.
Za pobožnost „křížové cesty“ jsou (v systému odpustků) vysoké body (určité schválené modlitby byly kdysi různě ohodnoceny). Návštěva památníku „Yad vašem“ nebo návštěva koncentračního tábora je také „křížovou cestou“. /2
Teorií o zástupném utrpení je poznamenán i náš překlad Pavlových slov (a výklad), že máme svým utrpením přispívat k vykupujícímu utrpení Ježíše: „Proto se raduji, že nyní trpím za vás a to, co zbývá do míry utrpení Kristových, doplňuji svým utrpením za jeho tělo, to jest církev.“ (Kol 1,24
)
Teorie o zadostiučinění je krutá a k Bohu nespravedlivá. Copak Bůh potřebuje utrpení nevinných? (A i kdyby, nestačilo utrpení 20. století? Natož všechna trápení lidstva?) Bylo utrpení Ježíšovo nedostatečné a krátké? Zemřel na kříži příliš brzy? (Už po třech hodinách.)
Potřebu porozumění Bohu nepotřebujeme jen pro sebe, ale i pro své děti, vnuky a ty, kterým máme o Bohu svědčit!
Škoda, že biblické texty „před Ježíšem“ čteme povrchně. Ninivským (v knize Jonášově) Bůh odpustil. Dalším nespočetným provinilcům, kteří se obrátili, odpustil také.
Malomocný syrský generál Náman měl velice ruce od krve, a přesto se mu dostalo nejen odpuštění, ale i uzdravení.
Předježíšovská Bible teorii o zadostiučinění nezná. Věřící židé si dovolí kritizovat Boží jednání (bez konečného soudu), ale na Hospodinu visí. /3
Naše teologie, „má vše vyřešené“.
Přitom neumíme uzdravovat, a trpící utěšujeme, že pomáhají zachraňovat svět. Nevysvětlujeme lidem, že ne každé utrpení vede k životu. Při Ježíšově procesu byli na Golgotě ukřižováni tři lidé.
Utrpení teroristy po Ježíšově levici bylo začátkem pekla.
Teroristu po Ježíšově pravici utrpení dovedlo k obrácení.
Ježíšovo ukřižování probudilo a zachránilo mnohé – ty, kteří si uvědomili, že potřebují pomoc Boží proti zlu v nich samotných.
My jsme ukřižovali Nevinného. I apoštolové, kteří byli Ježíšovými učedníky, nahlédli, že je v nich více sklonů k náboženské nesnášenlivosti, než si původně mysleli.
Učedníci Ježíšovi prošli Janovým ponořením – o „obrácení“. Ale až Ježíšovým ukřižováním byli ponořeni k poznání, že potřebují Ježíšova Ducha. Až Ježíšova smrt a ohrožení vlastního života jim úplně otevřely oči. (Ježíšova smrt byla nebezpečná i pro ně – po ukřižování se báli, že budou také zatčeni.)
Ježíš učedníky svou láskou, s jakou je opět vyhledal po svém vzkříšení – úplně získal. Byli pak ochotni dát i svůj život pro boží království. Tak se na nich naplnila Janova slova: „Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a do ohně.“
Apoštolové prošli ohněm smrtelného ohrožení i ohněm Ježíšovy lásky. Vzpomínáte na Malachiášova slova: „Mesiáš nebude nejprve soudit, očišťovat pohany, ale syny Leviho.“ (srv. Mal 3,1-4
).
Druhé čtení mluví o veleknězi Ježíšovi.
Písmo mluví o Bohu velice srozumitelně příklady, které důvěrně známe (otec, matka, přítel, ženich …), ale mějme na paměti, že tato lidská pojmenování jsou slova, jsou jen přibližnými obrazy. Boha si nemůžeme představovat podle našich rodičů nebo podle svého rodičovství. Podobně to je s dalšími obrazy o Bohu. Jestli řekneme, že Ježíš je velekněz, je to podobné. Navíc velekněz nepřinášel oběti Bohu.
Bůh oběti nepotřebuje. Přinášení obětí do chrámu bylo pouhým poděkováním za dobrodiní (jen ledviny a vnitřní tuk byly spáleny, přední nohu s lopatkou dostal chrámový personál (levité a kněží neměli zemědělskou půdu) ostatní maso bylo připraveno pro hostinu Hospodina s obětujícími (na znamení, že Bůh poděkování lidí přijal). Celopal, při kterém bylo spáleno celé zvíře, nebylo obětí pro Boha, ale názorným příkladem, uznáním viny provinilce: hřích ničí život, zasahuje nevinného.
Kdo nerozumí „starozákonním obětem“ a myslí v pohanských souřadnicích, neporozumí Bohu.
Přirovnání Ježíše k veleknězi tedy vyžaduje poznání rozdílu mezi veleknězem v Izraeli a veleknězem pohanským.
Jan a Jakub patřili s Petrem mezi nejlepší tři Ježíšovy učedníky. (Kdyby katolíci věděli, že nedosáhli úrovně Jana Baptisty, bylo by jim apoštolů líto.)
Sláva a moc jsou velikým pokušením.
Boží království stojí na službě, ne na kariéře světské. Máme to vědět a hlídat si toto pokušení.
Pohár vína je v biblické řeči buď symbolem radosti, vítězství – připíjíme si při oslavách – nebo je také symbolem utrpení. „Vypil si pohár utrpení nebo hořkosti – až do dna“, říkáme dodneška.
„Můžete pít můj kalich?“, ptá se Ježíš. Apoštolové mysleli na přípitek vítězství Mesiáše nad pohany.
„Dát se ponořit jako já?“
Slova v našem evangeliáři: „ponořit v křest“ jsou zavádějící. Ježíš mluví o ponoření do smrti, ale apoštolové opět nenaslouchají, mají své představy (o vítězství nad Římany).
Vládci tvrdě vládnou. Dychtění po moci je velice nebezpečné.
Písmo říká: „Zhřeší-li lid, bude taková a taková pokuta.
Zhřeší-li velekněz, zaplatí takovou a takovou pokutu.
Když zhřeší kníže …“
Vládce totiž vždy hřeší. Tak nás slovo Boží osvěcuje. /4
Ožením-li se, musím počítat s tím, že někdy ublížím manželce.
Rodič má dopředu vědět, že bude někdy ubližovat dětem – aby si na to velice dával pozor.
Děti si přály pejska a také mu někdy ubližují – třeba tím, že nechtějí psa vyvenčit.
Máme se i dětem omlouvat za svá provinění.
A máme jim vysvětlovat: „Když nám maminka vaří, prokazuje nám dobrodiní a my víme, že zároveň tím oslavuje Boha. Stejně tak táta, spravuje-li něco v domě nebo pracuje v
zaměstnání, oslavuje Boha. Jde-li děcko se psem ven, slouží nejen psu, ale oslavuje tím Boha – je pejskovi obrazem milujícího a pečujícího Boha. Náš život a veškeré naše dobré jednání je povýšeno na službu královskou, na dotváření světa
– je naší spoluprací se Stvořitelem.
-----------------
Poznámky:
/1 Překlad písně o Božím služebníku Radivoje Jakovljeviče:
Hle, můj služebník nakonec uspěje,
zvedne se, jeho vznešenost zazáří.
Mnozí nad ním strnuli úděsem!
Jeho vzezření bylo nelidsky zohaveno,
vzhled se nepodobal člověku.
Avšak on pokropí mnohé pronárody krví,
před ním si zakryjí králové ústa,
protože spatří, co jim nebylo vyprávěno,
porozumějí tomu, o čem neslyšeli.
Kdo uvěří naší zprávě?
Nad kým se pak zjeví síla Hospodinova?
Vyrašil před Bohem jako proutek,
jak oddenek z vyprahlé země.
Neměl královský vzhled ani důstojnost, abychom po něm toužili.
Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl.
Muž plný bolesti, zkoušený utrpením.
Jako ten, před nímž si lidé zakrývají tvář.
Opovrhli jsme jím, nepočítali jsme s ním.
On však nesl naše trápení
Obtížil se našimi bolesti.
A my?
Mysleli jsme, že je zasažen, ubit a pokořen od Boha.
Jenže on byl proklán naší nevěrností,
zmučen naší nepravostí,
Nespravedlivý úděl snášel pro náš pokoj,
jeho jizvami jsme uzdraveni.
Všichni jsme bloudili jako ovce,
každý se vydal vlastní cestou,
Hospodin však při něm stál, aby nám ukázal novou spravedlnost.
Byl týrán,
ale utrpení bez výčitek přijal,
jako beránek vedený na porážku,
jako ovce před střihači zůstal němý, neotevřel ústa.
Byl popraven bez vazby, bez soudu.
Kdo pomyslí na jeho čest?
Byl vyťat ze země živých
raněn nevěrností mého lidu.
Byl mu určen hrob se svévolníky.
Když však umřel, byl pohřben s boháčem.
Nedopustil se násilí a v jeho ústech nebylo lsti,
Hospodin dopustil, aby byl rozdrcen
a dal svůj život pro život druhých.
Spatří potomstvo,
bude dlouho živ
a co se Hospodinovi líbí, v jeho ruce se podaří.
Svou moudrostí dopomůže ke spravedlnosti mnohým.
Ponese jejich břemeno nepravostí.
Obdrží úděl spravedlivého.
Neboť mnohé zachránil před zkázou.
Aby druhé zachránil, sám sebe vydal na smrt.
R. J. je pravoslavný kněz. Byl členem biblické překladatelské komise (později byl zvolen biskupem). Po vydání Ekumenické Bible napsal knihu o Izaiášově božím služebníkovi a píseň znovu přeložil.
/2 „Yad vašem“ je památník šesti miliónů Židů, zahynulých v 2. světové válce – aby nebyla zapomenuta jejich jména.
Na návštěvu památníku „Yad vašem“ odpustky vypsány nejsou (v době taxování modliteb byl holocaust nepředstavitelný).
Řada lidí říká: „Nemohu do Osvětimi jet.“ (Apoštolům nevyčítáme, že nešli na Golgotu, mimo Jana.)
Jezdíme do Osvětimi jako poutníci, myslíce na ty, kteří tam přijeli nedobrovolně …
Nesmíme dopustit opakování! To je smysl i Ježíšovy křížové cesty. („Křížová cesta“ slouží k přemýšlení, kde se v nás a okolo nás bere zlo a jak si trénovat odvahu ke stavění se proti zlu.)
Ne každá modlitba se nám povede. Ne vždy se při modlitbě setkáme s Bohem, ne vždy Bohu nasloucháme. („Křížová cesta“ za to nemůže.) Potřebujeme si
přiznat, že si evropští katolíci, kteří se velice často modlili Křížovou cestu, nepřipustili, že by byli lhostejní vůči svým židovským sousedům. Nepřiznali si nedostatek odvahy.
Jak bychom dopadli my ve stejném tlaku zla je otázkou.
Eucharistický kongres v r. 1935 našim předkům nepomohl. Podle Ježíše nestačí se k němu přiznávat na veřejnosti pouze slovy.
„Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích. Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´
A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále.“ (Mt 7,21-24
)
/3 Židé si dovolí Bohu namítnout, proč nezavolal na Jiftácha z nebe, aby neobětoval svou jedinou dceru (jako zavolal na Abraháma chystajícího se obětovat Izáka).
/4 Římský biskup František přiznává, že byl autoritativním představeným jezuitů a dělal chyby. (Škoda, že jeho nepřátelé v církvi nevidí v jeho pokoře a poctivosti podobnou velikost jakou vidíme u apoštolů.
Na bohoslužbě jsem si všiml jedněch manželů. Oba přednáší na První lékařské fakultě. Jezdí na Vysočinu, říkali: „Jsme překvapeni, že řada kněží není Františkem nadšena ...