27. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 12,7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,18-24
Datum: 4. 10. 2015
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 12,7 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Gn 2,18-24
; Žid 2,9-11
; Mk 10,2-16
Datum: 4. 10. 2015
Minulou neděli (27.9. 2015) jsme přemýšleli o předsudcích. Každý si je
vytváříme …
I Jozue i apoštolové je měli. Předsudky je důležité kontrolovat rozumem a přivádět ke spravedlivým soudům (ten vyžaduje vedle žalobce a soudce také obhájce a možnost, aby promluvil obviněný).
Řady předsudků jsem se zbavil, mnoho jich potřebuji ještě opravovat.
K 27. neděli opět posílám staré Poznámky.
Jako přílohu připojuji Dopis Františkovi, ale doporučuji ho přečíst až po Poznámkách.
8. října 2006 - 27. neděle v mezidobí
K pochopení dnešních textů je potřeba něco z Písma už znát. Jinak upadneme do povrchních výkladů.
Původně jsem si myslel, že se budu věnovat dnešnímu úryvku z Marka, ale užitečnější bude některé věci neuspěchat.
Farizeové přišli za Ježíšem s otázkami, „aby jej přivedli do úzkých“. Někteří rabíni tvrdili, že se lze rozvést jen pro nevěru ženy, jiní: když připálí jídlo, jiní: když ženě
páchne z úst, jiní: když se ti líbí jiná žena, … Pokaždé to sváděli na ženy.
Nepřistupujme k otázkám jako zákoníci. Ježíš zve každého osobně: „Pojď, něco pro tebe mám, tebe někam zvu.“
Pokusíme se nejdříve připravit se na Ježíšovu odpověď farizeům. Nemůžeme všemu hned rozumět. Ani v ostatním poznávání to není jiné.
Vyjděme z vět, které jsme už četli nebo přeskočili.
Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.
Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji. Mk 9,41.49-50
Abychom snadněji pochopili smysl, použijme bohatší text z Matoušova evangelia:
Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.
A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. Mt 10,40-42
Předtím Ježíš říká, jak vysoké postavení mají jeho učedníci (důležité je zároveň vědět – nejen odkývat – že nepřerosteme svého Mistra).
Řada lidí si myslí, kdo dělá víc dobrých skutků nebo kdo se více modlí, má větší zásluhy. Ježíš nám říká, že jeden „otčenáš“ (podle jeho vedení) může mít větší hodnotu než tisíc „otčenášů“ podle nás.
V socialismu jsme vyráběli nejvíce tun ocele na hlavu.
Když dva dělají totéž, nemusí jít o totéž. Záleží na motivu.
Někdo obdrží odměnu proroka, jiný odměnu spravedlivého.
Představte si, že na zahradě chcete otrhat hrušky. Hrušeň bývá vysoká. Sousedí s vámi chalupář, lékař. Poprosíte jej o podržení žebříku. Lékař vám poslouží službou sousedskou. Když budete mít kýlu, poprosíte jej o operaci. Lékař, soused vám poslouží svou službou lékaře. Získáte, „obdržíte odměnu“ lékaře.
Představme si, že si někdo z Nazareta koupil od tesaře Ježíše stůl. Získal dobrý stůl. Nic víc.
Představme si, sv. Josef zemřel a sousedi by řekli: „Pozveme o Velikonocích Ježíše s Marií na oběd. Mladej má sice takové divné nápady, když mluví o náboženstvíje to k nesnesení, pořád jen něco kritizuje. Ale umřel jim táta, jsou chudáci, pozveme je na hostinu, aby nebyli smutní.“ (Označili bychom to asi za dobrý skutek.)
Marie s Ježíšem přišli na návštěvu, byli příjemní společníci, hezky si popovídali, Ježíš nic nekritizoval, sousedi měli příjemný pocit. Strávili pěkné odpoledne s dobrými sousedy.
Druhý soused by řekl: „Pozveme Ježíše a Marií v neděli na oběd. (Nebyla by to slavnostní hostina jako o velikonocích – hlavní svátky.) Ježíš je sice jenom tesař,ale co on zná z Bible. Snad se podaří ho přimět, aby začal o náboženství povídat. Nebo já ho sám o to požádám.“
Obojí sousedé pozvali Ježíše – stejné pozvání. Hostina mohla být v prvním případě dokonce bohatší než v případě druhém. Jenže první soused si myslel, že je intelektuálně a nábožensky na vyšší úrovni než Ježíš: „O náboženství se raději nebudeme bavit, ty jeho řeči se nedají poslouchat, ještě štěstí, že mám pořádnou víru.“
Druhý pozval Ježíše na chudší oběd, ale naopak toužil vyprovokovat Ježíše, aby začal mluvit o Bohu.
Prvý soused zval ze společenské povinnosti, zatímco druhý pozval někoho, kdo zná Bibli.
A ten, kdo přijímá toho, kdo zná Bibli, dostane odplatu znalce Bible.
Ježíš bude o Bibli vyprávět určitě rád.
Každý vyzíská jiný dar, jinou „odměnu“.
Velikost bohatství, které dostanu od Ježíše, se liší podle toho, jak dalece objevím, kým Ježíš pro mne je. Co mi nabízí a co mně může dát.
Představme si, že třetí soused začne uvažovat: „Ten Ježíš je Bohu blízko, to bude určitě prorok, já ho pozvu k nám na kus řeči.“
Získá ještě víc, i když by váženému hostu nabídl jenom kávu.
Třetí soused přijímá proroka, dostane odplatu (dar) proroka.
Takto pozval Ježíše do svého domu Šimon.
„Naše babička je nějak nemocná“.
„A copak jí trápí, já se na ní půjdu kouknout.“ A uzdravil ji.
Přijali proroka a dostalo se jim obdarování proroka.
Jednou deset malomocných prosilo proroka o uzdravení. Byli uzdraveni. Ale jeden si řekl: „Není ten prorok Mesiášem?“ Vrátil se k Ježíšovi a stal se jeho učedníkem. Ježíš jej vyučil ve velikém poznání.
Vdova ze Sarepty dala najíst Eliášovi, neboť téměř umíral hlady. Poskytla mu úkryt, přestože na jeho hlavu král vypsal milión korun odměny. Přijala jej jako proroka. To jsou tři stupně pomoci.
Proto od Eliáše tolik získala. Mohl ji obdarovat jako prorok.
„Za koho mě pokládáte vy?“
„Za koho mě pokládáš ty?“
Někdo nevěří, že Ježíš je historickou postavou.
Někdo pokládá Ježíše pouze za krásnou osobnost.
Někdo ho pokládá za jednoho ze zakladatelů náboženství (vedle Budhy, Konfucia, Mohameda, … a tak si něco vybere od toho a něco od toho …)
Někdo pozná, že Ježíš je naprosto výjimečný ze všech lidí, proto získá (obdrží) odměnu Mesiáše.
Každý získá podle toho, kolik v Ježíši rozpozná.
Někdo jde „ k přijímání“ pro oplatku. Získá oplatku.
Kdo přijímá, protože je to povinnost, dostane odplatu splněné povinnosti (nedostane žádný výprask, protože povinnost splnil – může si myslet).
Někdo, aby získal velikou energii …
Záleží, jak porozumím tomu, k čemu Ježíšova hostina slouží.
Pro jiného je to setkání s Ježíšem. Pokrm, z kterého roste náš nový život, a podle toho, co jsem z Ježíšova vyučování pochopil, to je ve mně „vyživováno“.
„Kdo podá i tomu nejmenšímu číši studené vody, protože jste Kristovi...“
Řekli jsme, kdo rozpozná v Ježíši Mesiáše, dostane od něj víc, než má-li jej pouze za proroka.
Když ve vás někdo objeví Ježíšova učedníka, otevírají se mu veliké možnosti … Může být velice obdarován. Můžete mu ukázat cestu ke Kristu, může se mu dostat obdarování Mesiáše
– Krista.
Velký stupeň obdarování se otvírá tomu, kdo hledá a kdo někam došel.
Dostáváme nezaslouženě obrovské dary a přece při obdarovávání hraje určitou roli podíl naší námahy, práce. (Zavádějícím způsobem by se řeklo, „podle velikosti naší víry“, ale to bychom si museli nejdříve „srovnat krok“, co to je „víra“.) „Kdo má
, bude mu dáno a bude mu přidáno.“
Základní prohlášení, zaměření a postoj v božím království zní: „Cokoliv jste udělali druhému, jako byste to udělali mě (Bohu).“ To je základ křesťanské kultury.
Tvrzení: „Vidět v druhém Krista“, může být nebezpečnou náboženskou frází. Není to tak jednoduché. To si necháme na jindy.
Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.
Co míní Ježíš solí? Čeho nám je třeba jako soli?
Sůl dodává chuť jídlu. Byla základním konzervačním prostředkem, používala se jako ochrana proti zlu a démonům. Každá oběť se solila – aby se „nezkazila“, nebyla porušena.
Ježíš mluví o správném myšlení. O dobré a špatné zbožnosti (viz podobenství o jílku mámivém).
Když budeme důvěřovat podvodníkovi, ošidí, okrade nás!
Když nebudeme důvěřovat tomu pravému, ošidíme se sami!
Jak se naučit přemýšlet, jak prokouknou podvodníka a objevit toho pravého?
Jak se to dělá?
Mnoho lidí se nechává zlákat všemi možnými demagogy a podvodníky.
Mnoho lidí se míjí s Ježíšem.
Hitlerovi a Leninovi skočili na špek někteří velice vzdělaní a někteří bez škol.
Ale oba zločince prokoukli i lidé bez škol i lidé s velikými školami.
Kde a jak získat pramen k umění rozlišovat?
Ježíš říká: „Mějte slanost v sobě. Naučte se správně přemýšlet. Vylaďte se na boží myšlení, srovnejte si se mnou krok.“
Naučím-li se správně přemýšlet, budu mít správný způsob chápání, budu vědět, jak si Bůh představuje mé křesťanství.
Budu-li vědět, jak má vypadat dobré soužití dvou lidí mezi sebou, pak odmítnu špatného partnera a vyberu si někoho, s kým budu dobře vycházet.
Když nevím, jak vypadá správné jednání, lehko si vyberu partnera, se kterým se budu hádat.
Když nevíme, jak řešit naše různé názory a jak se spolu dohodnout, pak vypadá naše soužití, jak vypadá.
Někdo si ve výběru partnera nechal poradit (nebo vnutit): „Hlavně, aby to byl někdo z kostela, hlavně aby byla svatba v kostele.“ (Jakoby už jen toto stačilo.)
Jiný se ve výběru partnera řídil zamilovaností.
Vem rozum do hrsti.
Kdo si nechá radit od kamarádek, získá radu kamarádek.
Kdo od chlapů v hospodě, získá radu hospodských chlapů …
Kdo se nechá řídit zapálenými lýtky, uvidí, jak daleko dojde.
Chyba se pak hledá jinde …
„Ty se ale nemůžeš rozvést!“
„Už se nesmíš podruhé oženit.“
Ale v Ježíšově slově „uchovávejte si slanost v sobě“ nejde jen o soužití s partnerem.
Jde také o soužití s Ježíšem. Setkáváme se s ním, ale nemusíme mu rozumět. („Tohle, že Ježíš říká?“)
Pochopení „slanosti v sobě“ není tak těžké.
Jenže co naplat, když my si pořád myslíme, že naše víra je v pořádku. A když nehledáme Boží představy o naší víře (poznávání a důvěře), pak to taky nikdy nemůžeme najít.
Jádrem všeho je poznání – jak si křesťanství představuje Ježíš.
Potřebuji vědět, jaké je správné myšlení a potom budu uvažovat dobře a budu si rozumět s Bohem a budu si rozumět i s dobrými lidmi.
Zkusme promýšlet dnešní Ježíšova slova, neutíkejme k jiným. Nefantazírujme, neodbíhejme za dalšími nápady, buďme ukáznění v myšlení, můžeme získat další osvícení.
4. října 2009 - 27. neděle v mezidobí
Příloha:
Kardinál Burke z USA a někteří členové Bratrstva Pia X. sepsali petici, v níž vehementně žádají římského biskupa Františka, aby „kategoricky potvrdil učení církve, podle nějž rozvedení a občansky znovu sezdaní katolíci nemohou přijímat svatou eucharistii“.
Jako rekci na tuto petici španělští teologové Xavier Alegre Santamaría SJ, José Ignacio González Faus SJ, Jesús Martínez Gordo a Andrés Torres Queiruga, napsali Františkovi dopis, který vám nabízíme:
DOPIS ŘÍMSKÉMU BISKUPOVI PŘED SYNODOU O RODINĚ
Bratře Františku, v tobě vidíme apoštola Petra (Petr byl jiný než „Konstantin“, pozn. V.V.)..
Podporujeme tě, a pro lásku Ježíšovu vyzýváme k věrnosti ducha evangelia oproti údajné věrnosti liteře některých konkrétních církevních předpisů.
Mluvíme o údajné věrnosti – nikoli abychom soudili úmysly těch, kteří ti napsali – ale proto, že ve skutečnosti učení církve neříká, že znovu sezdaní rozvedení „
nemohou přijímat svaté přijímání“, nýbrž že podle tridentského koncilu „církev nechybuje, když jim odpírá přijímání“.
Tato koncilem pečlivě zvolená formulace nechala otevřenou možnost, že opačný postoj není chybný ani nevěrný a že se jedná spíše o otázku pastorační než o otázku dogmatickou.
Podle našeho mínění pastorační moudrost nejen povoluje odlišný postoj, ale dnes ho ještě více než kdy jindy vyžaduje. Z těchto důvodů:
1. V Palestině 1. století se Ježíšova slova vztahovala přímo na manžela, který zradil a opustil manželku, protože dal přednost jiné ženě ze svévolných důvodů. Ježíšova slova míří k obraně ženy. Jistěže pro tento případ zaznívají nepopiratelně Mistrova slova: „člověk ať nerozděluje, co Bůh spojil“.
V Ježíšově době byl pánem ženy manžel. Manželka poslouchala manžela a o charakterovém nesouladu manželů tenkráte nemohla být řeč. Vztáhnutí Ježíšových slov na dnešní manželství, ve kterém má žena stejné postavení jako manžel (tenkráte neznámé) a na rozpad manželství ze ztroskotání obou, by se mohlo rovnat překroucení Ježíšových slov. Manipulovali bychom Ježíšovými slovy ve prospěch našeho dogmatického pojetí manželství, kladouce literu, která zabíjí, před ducha, který oživuje, tedy proti pavlovskému napomenutí.
Evangelium musí být inkulturováno; není-li, je zrazováno. Uvedené příklady to mohou více osvětlit.
2. Evangelista Matouš – ten, který uvádí největší počet přestoupení předpisů Zákona ze strany Ježíše – je kuriózně tím jediným, který mu vkládá do úst větu: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon...“ Přišel ho naplnit až do poslední čárky. (Mt 5,17-21
Dozvídáme se tak, že v oněch přestoupeních litery Ježíš naplňoval až do hloubky Zákon, protože zachraňoval jeho ducha.
A zásadním duchem celého evangelního zákona je milosrdenství: nikoli dobrácké milosrdenství, ale, samozřejmě, nároky kladoucí milosrdenství. Avšak v žádném případě (není evangelní zákon) bez milosrdenství.
Možná nám mohou něco dalšího osvětlit slova, kterými Ježíš odpovídá na pohoršení, které způsobí jeho milosrdné chování: „Jděte a naučte se, co znamená 'milosrdenství chci a ne oběť'“ (Mt 9,13
3. Prvotní církev poskytuje další zřejmý příklad této věrnosti duchu převyšující literu: opuštění obřízky. Ta měla v sobě cosi posvátného, jakožto symbol vyjadřující jednotu mezi Bohem a jeho lidem; také k ní by mohla být vztažena Ježíšova slova: „člověk ať nerozděluje, co Bůh spojil“.
Není pochyb, že církev opustila praxi obřízky po vášnivých diskuzích a proti mínění některých, kteří se domnívali, že jsou věrnější Bohu, ale ve skutečnosti hledali vlastní bezpečí. Díky onomu tolik diskutovanému rozhodnutí církev nejenže zůstala věrná Bohu, ale otevřela brány evangelizaci celého světa. Dnes se nám toto rozhodnutí může zdát samozřejmé, ale tehdy mnohým znělo skandálně.
Sám Petr ve své promluvě ve prospěch onoho rozhodnutí, které se nám dnes zdá být tak věrné Ježíšovu duchu, řekl, abychom nenakládali na šíji učedníků břemeno, které jsme ani my ani naši otcové nebyli schopni unést. (Sk 15,10
4. Obáváme se, že obránci rigorismu se domnívají, že zavedení „disciplíny milosrdenství“ v církvi se rovná otevření dveří morálnímu laxismu nebo tomu, že církev zavede, co se rozvodu týče, ta stejná kritéria jako naše pohanská společnost. Ve skutečnosti tomu tak není: absolutně se nezpochybňuje nerozlučitelnost manželství; a disciplína milosrdenství je i dále praxí, ze které nemohou těžit všichni: neboť vyžaduje lítost, uznání viny a pevné předsevzetí nápravy. Jde o to nenechat osamocené a bez pomoci ty, kteří ztroskotali. Jako Ježíš, který jedl s hříšníky nikoli proto, že byli dobří, ale protože dobří mohli být.
Terezie z Avily, jejíž stoleté výročí právě slavíme, zmiňuje ve svém životopise, že se několikrát vzdala modlitby, protože se jí necítila být hodna, jakožto hříšnice a nevěrnice. Až do doby, kdy objevila, že takový lék byl horší než zlo. Sama církev vždy učila (a praxe to potvrzuje), že účast na eucharistii může být velkou pomocí a silou pro život podle evangelia. My se obáváme, že když připravíme o tuto posilu ty, kteří ztroskotali v jejich prvním manželském projektu a již se za toto ztroskotání káli, povede to k jejich odpadnutí od víry.
5. A nakonec vyvstává otázka, zda by církev měla praktikovat dvojí míru, co se nevěrností evangeliu týče: jednu týkající se sexuální oblasti a druhou týkající se dalších oblastí morálky.
Například: církev vždy učila, že jediným vlastníkem statků země je Bůh a že my lidé jsme pouze správci toho, co považujeme za své vlastnictví. Tato role správce vyžaduje od člověka, aby dal všechny statky, které má navíc, do služby těch, kteří mají méně – chudých a lidí bez prostředků.
Právě proto církev neuznává absolutní právo na soukromé vlastnictví, ale pouze v takové míře, v níž je prostředkem pro naplnění primárního a absolutního práva všech lidí na statky země. Toto učení o prioritním určení statků země, tolikrát vzývané posledními papeži, porušuje většina katolíků, aniž by navíc prokazovali sebemenší lítost nebo vůli po nápravě.
Toto učení je stejně tak v rozporu s mentalitou tohoto pohanského světa. Není však zjevná nespravedlnost, že tito katolíci mohou přistupovat k některým svátostem, které jsou odpírány v
případech ztroskotání páru, kde je lítost i vůle po nápravě, které u těch prvních chybí? Bůh nemá dvoje váhy a dvoje měřidla, nebo ještě lépe: straní vždy k prospěchu nejchudších a obětí.
V evangelních podobenstvích o farizeji a celníkovi nebo o starším bratru (v podobenství o marnotratném synu pozn. překl.) se Ježíš překvapivě staví na stranu chybujících. Neboť všem kdo ho obviňují, říká, že všechny jejich dobré skutky nesloužily k tomu, aby měli dobré srdce, ale tvrdé srdce.
Nic víc, bratře Petře. Chtěli jsme pouze vyložit jeden názor. Ale velmi oceňujeme tvé úsilí, při tolika tvrdých a bolestných protivenstvích, o to dát církvi tvář, která bude více v souladu s evangeliem a s Ježíšem.
I Jozue i apoštolové je měli. Předsudky je důležité kontrolovat rozumem a přivádět ke spravedlivým soudům (ten vyžaduje vedle žalobce a soudce také obhájce a možnost, aby promluvil obviněný).
Řady předsudků jsem se zbavil, mnoho jich potřebuji ještě opravovat.
K 27. neděli opět posílám staré Poznámky.
Jako přílohu připojuji Dopis Františkovi, ale doporučuji ho přečíst až po Poznámkách.
8. října 2006 - 27. neděle v mezidobí
K pochopení dnešních textů je potřeba něco z Písma už znát. Jinak upadneme do povrchních výkladů.
Původně jsem si myslel, že se budu věnovat dnešnímu úryvku z Marka, ale užitečnější bude některé věci neuspěchat.
Farizeové přišli za Ježíšem s otázkami, „aby jej přivedli do úzkých“. Někteří rabíni tvrdili, že se lze rozvést jen pro nevěru ženy, jiní: když připálí jídlo, jiní: když ženě
páchne z úst, jiní: když se ti líbí jiná žena, … Pokaždé to sváděli na ženy.
Nepřistupujme k otázkám jako zákoníci. Ježíš zve každého osobně: „Pojď, něco pro tebe mám, tebe někam zvu.“
Pokusíme se nejdříve připravit se na Ježíšovu odpověď farizeům. Nemůžeme všemu hned rozumět. Ani v ostatním poznávání to není jiné.
Vyjděme z vět, které jsme už četli nebo přeskočili.
Kdokoli vám podá číši vody, protože jste Kristovi, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu.
Každý bude solen ohněm. Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji. Mk 9,41.49-50
Abychom snadněji pochopili smysl, použijme bohatší text z Matoušova evangelia:
Kdo vás přijímá, přijímá mne; a kdo přijímá mne, přijímá toho, který mne poslal.
Kdo přijme proroka, protože je to prorok, obdrží odměnu proroka; kdo přijme spravedlivého, protože je to spravedlivý, obdrží odměnu spravedlivého.
A kdo by napojil třebas jen číší studené vody jednoho z těchto nepatrných, protože je to učedník, amen, pravím vám, nepřijde o svou odměnu. Mt 10,40-42
Předtím Ježíš říká, jak vysoké postavení mají jeho učedníci (důležité je zároveň vědět – nejen odkývat – že nepřerosteme svého Mistra).
Řada lidí si myslí, kdo dělá víc dobrých skutků nebo kdo se více modlí, má větší zásluhy. Ježíš nám říká, že jeden „otčenáš“ (podle jeho vedení) může mít větší hodnotu než tisíc „otčenášů“ podle nás.
V socialismu jsme vyráběli nejvíce tun ocele na hlavu.
Když dva dělají totéž, nemusí jít o totéž. Záleží na motivu.
Někdo obdrží odměnu proroka, jiný odměnu spravedlivého.
Představte si, že na zahradě chcete otrhat hrušky. Hrušeň bývá vysoká. Sousedí s vámi chalupář, lékař. Poprosíte jej o podržení žebříku. Lékař vám poslouží službou sousedskou. Když budete mít kýlu, poprosíte jej o operaci. Lékař, soused vám poslouží svou službou lékaře. Získáte, „obdržíte odměnu“ lékaře.
Představme si, že si někdo z Nazareta koupil od tesaře Ježíše stůl. Získal dobrý stůl. Nic víc.
Představme si, sv. Josef zemřel a sousedi by řekli: „Pozveme o Velikonocích Ježíše s Marií na oběd. Mladej má sice takové divné nápady, když mluví o náboženstvíje to k nesnesení, pořád jen něco kritizuje. Ale umřel jim táta, jsou chudáci, pozveme je na hostinu, aby nebyli smutní.“ (Označili bychom to asi za dobrý skutek.)
Marie s Ježíšem přišli na návštěvu, byli příjemní společníci, hezky si popovídali, Ježíš nic nekritizoval, sousedi měli příjemný pocit. Strávili pěkné odpoledne s dobrými sousedy.
Druhý soused by řekl: „Pozveme Ježíše a Marií v neděli na oběd. (Nebyla by to slavnostní hostina jako o velikonocích – hlavní svátky.) Ježíš je sice jenom tesař,ale co on zná z Bible. Snad se podaří ho přimět, aby začal o náboženství povídat. Nebo já ho sám o to požádám.“
Obojí sousedé pozvali Ježíše – stejné pozvání. Hostina mohla být v prvním případě dokonce bohatší než v případě druhém. Jenže první soused si myslel, že je intelektuálně a nábožensky na vyšší úrovni než Ježíš: „O náboženství se raději nebudeme bavit, ty jeho řeči se nedají poslouchat, ještě štěstí, že mám pořádnou víru.“
Druhý pozval Ježíše na chudší oběd, ale naopak toužil vyprovokovat Ježíše, aby začal mluvit o Bohu.
Prvý soused zval ze společenské povinnosti, zatímco druhý pozval někoho, kdo zná Bibli.
A ten, kdo přijímá toho, kdo zná Bibli, dostane odplatu znalce Bible.
Ježíš bude o Bibli vyprávět určitě rád.
Každý vyzíská jiný dar, jinou „odměnu“.
Velikost bohatství, které dostanu od Ježíše, se liší podle toho, jak dalece objevím, kým Ježíš pro mne je. Co mi nabízí a co mně může dát.
Představme si, že třetí soused začne uvažovat: „Ten Ježíš je Bohu blízko, to bude určitě prorok, já ho pozvu k nám na kus řeči.“
Získá ještě víc, i když by váženému hostu nabídl jenom kávu.
Třetí soused přijímá proroka, dostane odplatu (dar) proroka.
Takto pozval Ježíše do svého domu Šimon.
„Naše babička je nějak nemocná“.
„A copak jí trápí, já se na ní půjdu kouknout.“ A uzdravil ji.
Přijali proroka a dostalo se jim obdarování proroka.
Jednou deset malomocných prosilo proroka o uzdravení. Byli uzdraveni. Ale jeden si řekl: „Není ten prorok Mesiášem?“ Vrátil se k Ježíšovi a stal se jeho učedníkem. Ježíš jej vyučil ve velikém poznání.
Vdova ze Sarepty dala najíst Eliášovi, neboť téměř umíral hlady. Poskytla mu úkryt, přestože na jeho hlavu král vypsal milión korun odměny. Přijala jej jako proroka. To jsou tři stupně pomoci.
Proto od Eliáše tolik získala. Mohl ji obdarovat jako prorok.
„Za koho mě pokládáte vy?“
„Za koho mě pokládáš ty?“
Někdo nevěří, že Ježíš je historickou postavou.
Někdo pokládá Ježíše pouze za krásnou osobnost.
Někdo ho pokládá za jednoho ze zakladatelů náboženství (vedle Budhy, Konfucia, Mohameda, … a tak si něco vybere od toho a něco od toho …)
Někdo pozná, že Ježíš je naprosto výjimečný ze všech lidí, proto získá (obdrží) odměnu Mesiáše.
Každý získá podle toho, kolik v Ježíši rozpozná.
Někdo jde „ k přijímání“ pro oplatku. Získá oplatku.
Kdo přijímá, protože je to povinnost, dostane odplatu splněné povinnosti (nedostane žádný výprask, protože povinnost splnil – může si myslet).
Někdo, aby získal velikou energii …
Záleží, jak porozumím tomu, k čemu Ježíšova hostina slouží.
Pro jiného je to setkání s Ježíšem. Pokrm, z kterého roste náš nový život, a podle toho, co jsem z Ježíšova vyučování pochopil, to je ve mně „vyživováno“.
„Kdo podá i tomu nejmenšímu číši studené vody, protože jste Kristovi...“
Řekli jsme, kdo rozpozná v Ježíši Mesiáše, dostane od něj víc, než má-li jej pouze za proroka.
Když ve vás někdo objeví Ježíšova učedníka, otevírají se mu veliké možnosti … Může být velice obdarován. Můžete mu ukázat cestu ke Kristu, může se mu dostat obdarování Mesiáše
– Krista.
Velký stupeň obdarování se otvírá tomu, kdo hledá a kdo někam došel.
Dostáváme nezaslouženě obrovské dary a přece při obdarovávání hraje určitou roli podíl naší námahy, práce. (Zavádějícím způsobem by se řeklo, „podle velikosti naší víry“, ale to bychom si museli nejdříve „srovnat krok“, co to je „víra“.) „Kdo má
, bude mu dáno a bude mu přidáno.“
Základní prohlášení, zaměření a postoj v božím království zní: „Cokoliv jste udělali druhému, jako byste to udělali mě (Bohu).“ To je základ křesťanské kultury.
Tvrzení: „Vidět v druhém Krista“, může být nebezpečnou náboženskou frází. Není to tak jednoduché. To si necháme na jindy.
Sůl je dobrá, ztratí-li však svou slanost, čím ji osolíte? Mějte sůl v sobě a žijte mezi sebou v pokoji.
Co míní Ježíš solí? Čeho nám je třeba jako soli?
Sůl dodává chuť jídlu. Byla základním konzervačním prostředkem, používala se jako ochrana proti zlu a démonům. Každá oběť se solila – aby se „nezkazila“, nebyla porušena.
Ježíš mluví o správném myšlení. O dobré a špatné zbožnosti (viz podobenství o jílku mámivém).
Když budeme důvěřovat podvodníkovi, ošidí, okrade nás!
Když nebudeme důvěřovat tomu pravému, ošidíme se sami!
Jak se naučit přemýšlet, jak prokouknou podvodníka a objevit toho pravého?
Jak se to dělá?
Mnoho lidí se nechává zlákat všemi možnými demagogy a podvodníky.
Mnoho lidí se míjí s Ježíšem.
Hitlerovi a Leninovi skočili na špek někteří velice vzdělaní a někteří bez škol.
Ale oba zločince prokoukli i lidé bez škol i lidé s velikými školami.
Kde a jak získat pramen k umění rozlišovat?
Ježíš říká: „Mějte slanost v sobě. Naučte se správně přemýšlet. Vylaďte se na boží myšlení, srovnejte si se mnou krok.“
Naučím-li se správně přemýšlet, budu mít správný způsob chápání, budu vědět, jak si Bůh představuje mé křesťanství.
Budu-li vědět, jak má vypadat dobré soužití dvou lidí mezi sebou, pak odmítnu špatného partnera a vyberu si někoho, s kým budu dobře vycházet.
Když nevím, jak vypadá správné jednání, lehko si vyberu partnera, se kterým se budu hádat.
Když nevíme, jak řešit naše různé názory a jak se spolu dohodnout, pak vypadá naše soužití, jak vypadá.
Někdo si ve výběru partnera nechal poradit (nebo vnutit): „Hlavně, aby to byl někdo z kostela, hlavně aby byla svatba v kostele.“ (Jakoby už jen toto stačilo.)
Jiný se ve výběru partnera řídil zamilovaností.
Vem rozum do hrsti.
Kdo si nechá radit od kamarádek, získá radu kamarádek.
Kdo od chlapů v hospodě, získá radu hospodských chlapů …
Kdo se nechá řídit zapálenými lýtky, uvidí, jak daleko dojde.
Chyba se pak hledá jinde …
„Ty se ale nemůžeš rozvést!“
„Už se nesmíš podruhé oženit.“
Ale v Ježíšově slově „uchovávejte si slanost v sobě“ nejde jen o soužití s partnerem.
Jde také o soužití s Ježíšem. Setkáváme se s ním, ale nemusíme mu rozumět. („Tohle, že Ježíš říká?“)
Pochopení „slanosti v sobě“ není tak těžké.
Jenže co naplat, když my si pořád myslíme, že naše víra je v pořádku. A když nehledáme Boží představy o naší víře (poznávání a důvěře), pak to taky nikdy nemůžeme najít.
Jádrem všeho je poznání – jak si křesťanství představuje Ježíš.
Potřebuji vědět, jaké je správné myšlení a potom budu uvažovat dobře a budu si rozumět s Bohem a budu si rozumět i s dobrými lidmi.
Zkusme promýšlet dnešní Ježíšova slova, neutíkejme k jiným. Nefantazírujme, neodbíhejme za dalšími nápady, buďme ukáznění v myšlení, můžeme získat další osvícení.
4. října 2009 - 27. neděle v mezidobí
Příloha:
Kardinál Burke z USA a někteří členové Bratrstva Pia X. sepsali petici, v níž vehementně žádají římského biskupa Františka, aby „kategoricky potvrdil učení církve, podle nějž rozvedení a občansky znovu sezdaní katolíci nemohou přijímat svatou eucharistii“.
Jako rekci na tuto petici španělští teologové Xavier Alegre Santamaría SJ, José Ignacio González Faus SJ, Jesús Martínez Gordo a Andrés Torres Queiruga, napsali Františkovi dopis, který vám nabízíme:
DOPIS ŘÍMSKÉMU BISKUPOVI PŘED SYNODOU O RODINĚ
Bratře Františku, v tobě vidíme apoštola Petra (Petr byl jiný než „Konstantin“, pozn. V.V.)..
Podporujeme tě, a pro lásku Ježíšovu vyzýváme k věrnosti ducha evangelia oproti údajné věrnosti liteře některých konkrétních církevních předpisů.
Mluvíme o údajné věrnosti – nikoli abychom soudili úmysly těch, kteří ti napsali – ale proto, že ve skutečnosti učení církve neříká, že znovu sezdaní rozvedení „
nemohou přijímat svaté přijímání“, nýbrž že podle tridentského koncilu „církev nechybuje, když jim odpírá přijímání“.
Tato koncilem pečlivě zvolená formulace nechala otevřenou možnost, že opačný postoj není chybný ani nevěrný a že se jedná spíše o otázku pastorační než o otázku dogmatickou.
Podle našeho mínění pastorační moudrost nejen povoluje odlišný postoj, ale dnes ho ještě více než kdy jindy vyžaduje. Z těchto důvodů:
1. V Palestině 1. století se Ježíšova slova vztahovala přímo na manžela, který zradil a opustil manželku, protože dal přednost jiné ženě ze svévolných důvodů. Ježíšova slova míří k obraně ženy. Jistěže pro tento případ zaznívají nepopiratelně Mistrova slova: „člověk ať nerozděluje, co Bůh spojil“.
V Ježíšově době byl pánem ženy manžel. Manželka poslouchala manžela a o charakterovém nesouladu manželů tenkráte nemohla být řeč. Vztáhnutí Ježíšových slov na dnešní manželství, ve kterém má žena stejné postavení jako manžel (tenkráte neznámé) a na rozpad manželství ze ztroskotání obou, by se mohlo rovnat překroucení Ježíšových slov. Manipulovali bychom Ježíšovými slovy ve prospěch našeho dogmatického pojetí manželství, kladouce literu, která zabíjí, před ducha, který oživuje, tedy proti pavlovskému napomenutí.
Evangelium musí být inkulturováno; není-li, je zrazováno. Uvedené příklady to mohou více osvětlit.
2. Evangelista Matouš – ten, který uvádí největší počet přestoupení předpisů Zákona ze strany Ježíše – je kuriózně tím jediným, který mu vkládá do úst větu: „Nemyslete, že jsem přišel zrušit Zákon...“ Přišel ho naplnit až do poslední čárky. (Mt 5,17-21
)
Dozvídáme se tak, že v oněch přestoupeních litery Ježíš naplňoval až do hloubky Zákon, protože zachraňoval jeho ducha.
A zásadním duchem celého evangelního zákona je milosrdenství: nikoli dobrácké milosrdenství, ale, samozřejmě, nároky kladoucí milosrdenství. Avšak v žádném případě (není evangelní zákon) bez milosrdenství.
Možná nám mohou něco dalšího osvětlit slova, kterými Ježíš odpovídá na pohoršení, které způsobí jeho milosrdné chování: „Jděte a naučte se, co znamená 'milosrdenství chci a ne oběť'“ (Mt 9,13
a Mt 12,7
).
3. Prvotní církev poskytuje další zřejmý příklad této věrnosti duchu převyšující literu: opuštění obřízky. Ta měla v sobě cosi posvátného, jakožto symbol vyjadřující jednotu mezi Bohem a jeho lidem; také k ní by mohla být vztažena Ježíšova slova: „člověk ať nerozděluje, co Bůh spojil“.
Není pochyb, že církev opustila praxi obřízky po vášnivých diskuzích a proti mínění některých, kteří se domnívali, že jsou věrnější Bohu, ale ve skutečnosti hledali vlastní bezpečí. Díky onomu tolik diskutovanému rozhodnutí církev nejenže zůstala věrná Bohu, ale otevřela brány evangelizaci celého světa. Dnes se nám toto rozhodnutí může zdát samozřejmé, ale tehdy mnohým znělo skandálně.
Sám Petr ve své promluvě ve prospěch onoho rozhodnutí, které se nám dnes zdá být tak věrné Ježíšovu duchu, řekl, abychom nenakládali na šíji učedníků břemeno, které jsme ani my ani naši otcové nebyli schopni unést. (Sk 15,10
). Toto je jeden z nejtěžších hříchů, které může
církev spáchat. A je velmi diskutabilní, zda celibátníci mohou pochopit, co
znamená žít každý den pokojně v intimitě s jiným člověkem, s nímž
neexistuje sebemenší soulad. Stejně jako je diskutabilní, zda celibátníci
mohou pochopit zdrženlivost od sexuálních vztahů s člověkem, s nímž
někdo žije dnem i nocí a miluje ho.
4. Obáváme se, že obránci rigorismu se domnívají, že zavedení „disciplíny milosrdenství“ v církvi se rovná otevření dveří morálnímu laxismu nebo tomu, že církev zavede, co se rozvodu týče, ta stejná kritéria jako naše pohanská společnost. Ve skutečnosti tomu tak není: absolutně se nezpochybňuje nerozlučitelnost manželství; a disciplína milosrdenství je i dále praxí, ze které nemohou těžit všichni: neboť vyžaduje lítost, uznání viny a pevné předsevzetí nápravy. Jde o to nenechat osamocené a bez pomoci ty, kteří ztroskotali. Jako Ježíš, který jedl s hříšníky nikoli proto, že byli dobří, ale protože dobří mohli být.
Terezie z Avily, jejíž stoleté výročí právě slavíme, zmiňuje ve svém životopise, že se několikrát vzdala modlitby, protože se jí necítila být hodna, jakožto hříšnice a nevěrnice. Až do doby, kdy objevila, že takový lék byl horší než zlo. Sama církev vždy učila (a praxe to potvrzuje), že účast na eucharistii může být velkou pomocí a silou pro život podle evangelia. My se obáváme, že když připravíme o tuto posilu ty, kteří ztroskotali v jejich prvním manželském projektu a již se za toto ztroskotání káli, povede to k jejich odpadnutí od víry.
5. A nakonec vyvstává otázka, zda by církev měla praktikovat dvojí míru, co se nevěrností evangeliu týče: jednu týkající se sexuální oblasti a druhou týkající se dalších oblastí morálky.
Například: církev vždy učila, že jediným vlastníkem statků země je Bůh a že my lidé jsme pouze správci toho, co považujeme za své vlastnictví. Tato role správce vyžaduje od člověka, aby dal všechny statky, které má navíc, do služby těch, kteří mají méně – chudých a lidí bez prostředků.
Právě proto církev neuznává absolutní právo na soukromé vlastnictví, ale pouze v takové míře, v níž je prostředkem pro naplnění primárního a absolutního práva všech lidí na statky země. Toto učení o prioritním určení statků země, tolikrát vzývané posledními papeži, porušuje většina katolíků, aniž by navíc prokazovali sebemenší lítost nebo vůli po nápravě.
Toto učení je stejně tak v rozporu s mentalitou tohoto pohanského světa. Není však zjevná nespravedlnost, že tito katolíci mohou přistupovat k některým svátostem, které jsou odpírány v
případech ztroskotání páru, kde je lítost i vůle po nápravě, které u těch prvních chybí? Bůh nemá dvoje váhy a dvoje měřidla, nebo ještě lépe: straní vždy k prospěchu nejchudších a obětí.
V evangelních podobenstvích o farizeji a celníkovi nebo o starším bratru (v podobenství o marnotratném synu pozn. překl.) se Ježíš překvapivě staví na stranu chybujících. Neboť všem kdo ho obviňují, říká, že všechny jejich dobré skutky nesloužily k tomu, aby měli dobré srdce, ale tvrdé srdce.
Nic víc, bratře Petře. Chtěli jsme pouze vyložit jeden názor. Ale velmi oceňujeme tvé úsilí, při tolika tvrdých a bolestných protivenstvích, o to dát církvi tvář, která bude více v souladu s evangeliem a s Ježíšem.