25. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jak 4,1-4 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 2,12a.17-20
Datum: 20. 9. 2015
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jak 4,1-4 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Mdr 2,12a.17-20
; Jak 3,16-4,3
; Mk 9,30-37
Datum: 20. 9. 2015
Týden jsme přemýšleli o Jiftáchovi a o Hospodinu.
Říkali nám v dětství, že pochybnosti o Bohu jsou hříchem.
Máme-li dojem, že se Bůh měl zachovat u Jiftácha jinak, Bůh nám to nepřipisuje k tíži. Na nás ovšem je – jako vždy, když má někdo jiný názor – abychom druhému dali slovo, možnost, aby se obhájil (mezi blízkými neokřikujeme druhého, nerozkazujeme, záleží nám na tom, abychom si spolu rozuměli). Potkal jsem mnoho lidí, kteří přestali věřit Bohu poté, co se vrátili z 1. světové války. /1
Slušný člověk zkoumá sám sebe, co měl udělat a neudělal.
Slušný partner v rozhovoru naslouchá druhému a bere vážně jeho otázky.
Často si myslíme, že by Bůh měl vždy včas zakročit, když nám něco hrozí. Jenže Bůh není guvernantka. Má nás Bůh elektrickými šoky pokaždé zasáhnout, když se špatně rozhodujeme, když lžeme nebo jsme něco opomenuli?
Stane-li se neštěstí, hledáme příčinu (v systému, ve vadě materiálu, zařízení nebo v selhání člověka).
Zkoušce Abraháma (s obětováním Izáka) mimo jiné rozumíme jako hlasitému, dramatickému a nejpřísnějšímu protestu lidským obětem. Pouhý zákaz by byl na naši otrlost a vlastní „zbožnost“ slabý. Rozkaz, přikázání je pro člověka často neúčinný. Je geniální, že nás vtáhne do hrůznosti příkazu: „Obětuj mi svého jediného, milovaného syna.“ Každému, kdo má trochu soucitné srdce, se uvnitř vše vzbouří.
Můžeme říci: „Byli jsme tam. Šli jsme s otcem a s kloučkem, přestávali jsme dýchat, bylo nám špatně od žaludku, těžkly nám nohy … Mysleli jsme si, že je to jen hrozný sen.“
Každé dítě je Bohem milované!
Kdy podle toho budeme s druhými jednat?
Příběh Jiftáchovy dcery je ještě horší …
Její oběť byla zbytečná. /2
Děvče bylo velkorysé; největší radost bychom jí udělali, kdybychom se z jejího příběhu poučili. /3
Hledali jste doma s dětmi poučení z Jiftáchovy tragédie? /4
Potkal jsem mnoho lidí, které potkalo neštěstí. Příčiny hledali všelijak …
Všímáme si, že často nezůstane u jedné chyby. /5
Ale vraťme se k základní otázce.
Představa, že by Bůh vyžadoval nebo potřebovat lidskou oběť, je nám cizí. To, co od nás Bůh chce, sám dodržuje. Tak proč tvrdíme, že Bůh potřeboval Ježíšovu smrt a krev?
Strašný příběh Abraháma s Izákem nevypráví o lehkomyslnosti Boha, který si zahrává s otcovskou láskou člověka. Má sloužit každé generaci, aby pečlivě přemýšlela,
co si Bůh přeje a čemu chce zabránit.
Krutý příběh Jiftáchovy dcery nás má dovést k poznání, že náš život a životy nám svěřené, od nás vyžadují vážnou odpovědnost. Větší než si připouštíme.
Ta odpovědnost není tíživá, pokud si necháme poradit od toho, kdo život dává a kdo se slitovává nad našimi vinami. Jinak běda nám. Běda těm, kdo ničí životy.
Trneme hrůzou nad obětováním Izáka, natož Jiftáchovy dcery. Víme, že si jejich smrt Bůh nepřál.
Jak by si tedy mohl přát smrt svého Milovaného?
Ježíš se obětoval nám, položil život proto, aby nás vyburcoval.
V hebrejské Bibli (ve Starém zákoně) nenajdeme, že by Bůh potřeboval k odpuštění našich hříchů lidskou krev. /6
Proto se apoštolové tak mnoho bránili Ježíšovým slovům, že Mesiáš musí zemřít. /7
Chránili by ho přece vlastními těly. „A navíc Ježíš je přece chráněn Bohem“, tvrdili. „Nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním“, uznal i Nikodém před ukřižováním.
Úryvku z evangelia neporozumíme, pokud si nepřečteme „proměnění na hoře“. Říkali jsme si, že to byla doučovací lekce pro nejbystřejší Ježíšovy učedníky, když se před tím vzpírali jeho slovům, že bude odsouzen a popraven církevními hodnostáři. (Srv. Mk 8,31
Doučování se nepovedlo. Mojžíš a Eliáš sice Ježíšovi přitakávali, že lidé nesnesou proroka a že Ježíšovi nezbývá nic jiného než léčit lidi šokem. Ale apoštolové to neposlouchali, byli si jisti svou představou.
(Kontrolní otázka: v kterém evangeliu je uvedeno, že spali?)
Ukřižování bylo mimo představu apoštolů. /8
Jenže to, že si něco nedovedeme představit, neznamená, že se to nemůže stát. „Osvětim“ se stala.
Slova hodnověrných lidí máme brát vážně a zkoumat je.
(Na silnici stačí okamžik a stane se chyba, která člověka poznamená na celý život.)
Naší základní chybou je, že nedáme na to, co nám Bůh radí. Nechceme slyšet, co nám říká, před čím nás varuje. Od selhání v Ráji se stále opakuje stejné selhání.
Ježíš nám drasticky ukázal, čeho jsme my zbožní schopni.
Místo, abychom si tohoto našeho selhávání stále všímali a toto nebezpečí si hlídali, tvrdíme, že Bůh potřeboval Ježíšovu krev k usmíření našich hříchů.
Co znamenají slova: „Beránek boží, který na sebe vzal hříchy světa“? /9
Není chybou přiznat, když něčemu nerozumím. Chybou je opakovat slova, kterým nerozumím.
A neptat se.
Porozumění Ježíšovým záměrům, jeho myšlení, jeho činům, dá značnou práci.
Vystudovat vysokou školu je stejně obtížná práce jako postavit si dům.
Porozumět Bohu je náročné (je to práce na celý život), ale můžeme poznávat (ochutnávat, učiníme zkušenost), že Bůh je naším sousedem. Víc, naším spolubydlícím, naším zachráncem, přítelem …
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Řada kněží na frontě naopak viděla, jak je třeba změnit vyučování o Bohu i liturgii.
/2 Prý někteří vykladači Písma říkají, že dcera nebyla obětována. (Text Písma nic takového nepřipouští.) Ten, kdo si takto ulehčuje čtení Písma, asi nebyl v
Osvětimi a neumí se vžít třeba do trápení rodičů, kteří utíkají před válkou a na cestě jim umírá dítě.
Dítě jako dítě, každé má nesmírnou cenu.
K čemu by příběh Jiftácha a jeho dcery v Písmu byl, jaký smysl a jaké poselství by nám daroval?
/3 Dodneška oplakáváme „osvětimské děti“, pokaždé když hynou další děti, je v nebi smutno z tvrdosti naších srdcí a naší nepolepšitelnosti.
V naší vlasti padlo mnoho vojáků, jak asi nesou naše hospodaření se svobodou?
Máme si pečlivě dávat pozor na to, co nám Bůh říká. Je důležité věnovat dost porozumění nejbližším. K obojímu jsme dostali volno sedmého dne. (My jsme to zúžili na přikázání v
neděli nepracovat a účastnit se mše.)
Před používáním složitějšího zařízení si čteme návod od výrobce. Nedbá-li někdo zákazu (nedotýkejte se drátů spadlých na zem, nevstupujte do minového pole …), nemůže si na nikoho stěžovat.
Boha přesto často obviňujeme.
/4 – Velice záleží na výběru partnera, s kým chci mít děti. (Jiftách měl dceru s pohanskou kněžkou).
– Velice záleží na „náboženském vzdělání“. (Jiftách měl o Bohu velice zkreslenou představu.)
Kolik křesťanských rodičů smlouvalo s Bohem: „Narodí-li se mi dítě, obětuji je Bohu.“ A pak dceru poslalo do kláštera, syna dalo „na kněze“. V Písmu je zakázáno jakékoliv obchodování s
Bohem. Nakolik rozumíme „vyhnání prodavačů v Jeruzalémském chrámu“ a nakolik se podle toho řídíme?)
Dětem dopřáváme co nejlepší vzdělání pro život. Nakolik jim dáváme příklad krásy celoživotního vzdělávání nad slovem božím?
Co můžeme už v dětském věku udělat pro jejich budoucí manželství?
Vypočítali bychom řadu dalších poučení z Jiftáchova příběhu.
/5 Hříchy se mohou sčítat (odpuštěním se odečítají), plodit další, násobit se, nezřídka „mít mladé“ v dalších generacích.
Ve škole se to děti neučí. V některých kostelech, v některých rodinách, se to učíme.
/6 Pokud se v našich překladech Bible vykytují některé náznaky, jsou zkreslením podle našich teologických představ o zadostiučinění krví obětovaného. (I slova apoštola Pavla jsou takto překládán
a a vykládána. Pavel mluvil převážně k pohanokřesťanům a k názornosti používal obrazy z jejich života. Pavlovy texty jsou kázání, ne dogmatická prohlášení.)
/7 Nechápali, k čemu by to mohlo být dobré. Netušili, jak mnoha držitelům úřadu (od rabínů až po velekněze) chutná moc.
Nevěřili, že by někdo mohl jejich milovaného Mistra ukřižovat. Zákeřná vražda, zastřelit, probodnout, to jsou rychlé akce. Ale veřejná poprava je něco jiného, vyžaduje soudní proces, souhlas autorit a veřejnosti. Navíc ukřižování žida nepřipadalo v
židovském právu vůbec v úvahu. Představa odsouzení Mesiáše vlastní církví byla naprosto absurdní.
Ani naši soudci v r. 1947 by nepřipustili, že někdo, jako Milada Horáková – odborářka vězněná nacisty a poslankyně – by mohla být popravena vlastními lidmi a navíc právníky, kteří studovali za první republiky.
/8 Jan Karski, polský diplomat a voják podzemní polské armády v druhé světové válce, se dvakrát dostal do varšavského židovského ghetta. Pak byl vyslán, aby na Západě podal svědectví. V
USA mluvil s významným soudcem (soudce není naivní člověk, setkává se se zločinci). „Pane Karski, netvrdím, že lžete
,“ řekl Karskému, když líčil poměry v ghettu, „ale nemohu tomu uvěřit.“
Zlo je nepochopitelné.
Psycholog Zimbardo na svém pokusu s „dozorci a vězni“ ukázal, že skoro každý je schopen týrání druhých. Kdo tomu nevěří a nebude si na to dávat velký pozor, je ohrožen pácháním zla.
/9 V našich pohanských krajích známe (naštěstí už jen z ohlasu) svržení kozla z věže nebo stínání kohouta (na oba živočichy byla naložena provinění, která se nevyšetřila, a pak byli odsouzeni k
smrti).
Kdo si dovede představit, jak by bylo možné, aby někdo na sebe vzal vinu třeba za „Osvětim“?
Říkali nám v dětství, že pochybnosti o Bohu jsou hříchem.
Máme-li dojem, že se Bůh měl zachovat u Jiftácha jinak, Bůh nám to nepřipisuje k tíži. Na nás ovšem je – jako vždy, když má někdo jiný názor – abychom druhému dali slovo, možnost, aby se obhájil (mezi blízkými neokřikujeme druhého, nerozkazujeme, záleží nám na tom, abychom si spolu rozuměli). Potkal jsem mnoho lidí, kteří přestali věřit Bohu poté, co se vrátili z 1. světové války. /1
Slušný člověk zkoumá sám sebe, co měl udělat a neudělal.
Slušný partner v rozhovoru naslouchá druhému a bere vážně jeho otázky.
Často si myslíme, že by Bůh měl vždy včas zakročit, když nám něco hrozí. Jenže Bůh není guvernantka. Má nás Bůh elektrickými šoky pokaždé zasáhnout, když se špatně rozhodujeme, když lžeme nebo jsme něco opomenuli?
Stane-li se neštěstí, hledáme příčinu (v systému, ve vadě materiálu, zařízení nebo v selhání člověka).
Zkoušce Abraháma (s obětováním Izáka) mimo jiné rozumíme jako hlasitému, dramatickému a nejpřísnějšímu protestu lidským obětem. Pouhý zákaz by byl na naši otrlost a vlastní „zbožnost“ slabý. Rozkaz, přikázání je pro člověka často neúčinný. Je geniální, že nás vtáhne do hrůznosti příkazu: „Obětuj mi svého jediného, milovaného syna.“ Každému, kdo má trochu soucitné srdce, se uvnitř vše vzbouří.
Můžeme říci: „Byli jsme tam. Šli jsme s otcem a s kloučkem, přestávali jsme dýchat, bylo nám špatně od žaludku, těžkly nám nohy … Mysleli jsme si, že je to jen hrozný sen.“
Každé dítě je Bohem milované!
Kdy podle toho budeme s druhými jednat?
Příběh Jiftáchovy dcery je ještě horší …
Její oběť byla zbytečná. /2
Děvče bylo velkorysé; největší radost bychom jí udělali, kdybychom se z jejího příběhu poučili. /3
Hledali jste doma s dětmi poučení z Jiftáchovy tragédie? /4
Potkal jsem mnoho lidí, které potkalo neštěstí. Příčiny hledali všelijak …
Všímáme si, že často nezůstane u jedné chyby. /5
Ale vraťme se k základní otázce.
Představa, že by Bůh vyžadoval nebo potřebovat lidskou oběť, je nám cizí. To, co od nás Bůh chce, sám dodržuje. Tak proč tvrdíme, že Bůh potřeboval Ježíšovu smrt a krev?
Strašný příběh Abraháma s Izákem nevypráví o lehkomyslnosti Boha, který si zahrává s otcovskou láskou člověka. Má sloužit každé generaci, aby pečlivě přemýšlela,
co si Bůh přeje a čemu chce zabránit.
Krutý příběh Jiftáchovy dcery nás má dovést k poznání, že náš život a životy nám svěřené, od nás vyžadují vážnou odpovědnost. Větší než si připouštíme.
Ta odpovědnost není tíživá, pokud si necháme poradit od toho, kdo život dává a kdo se slitovává nad našimi vinami. Jinak běda nám. Běda těm, kdo ničí životy.
Trneme hrůzou nad obětováním Izáka, natož Jiftáchovy dcery. Víme, že si jejich smrt Bůh nepřál.
Jak by si tedy mohl přát smrt svého Milovaného?
Ježíš se obětoval nám, položil život proto, aby nás vyburcoval.
V hebrejské Bibli (ve Starém zákoně) nenajdeme, že by Bůh potřeboval k odpuštění našich hříchů lidskou krev. /6
Proto se apoštolové tak mnoho bránili Ježíšovým slovům, že Mesiáš musí zemřít. /7
Chránili by ho přece vlastními těly. „A navíc Ježíš je přece chráněn Bohem“, tvrdili. „Nikdo nemůže činit ta znamení, která činíš ty, není-li Bůh s ním“, uznal i Nikodém před ukřižováním.
Úryvku z evangelia neporozumíme, pokud si nepřečteme „proměnění na hoře“. Říkali jsme si, že to byla doučovací lekce pro nejbystřejší Ježíšovy učedníky, když se před tím vzpírali jeho slovům, že bude odsouzen a popraven církevními hodnostáři. (Srv. Mk 8,31
)
Doučování se nepovedlo. Mojžíš a Eliáš sice Ježíšovi přitakávali, že lidé nesnesou proroka a že Ježíšovi nezbývá nic jiného než léčit lidi šokem. Ale apoštolové to neposlouchali, byli si jisti svou představou.
(Kontrolní otázka: v kterém evangeliu je uvedeno, že spali?)
Ukřižování bylo mimo představu apoštolů. /8
Jenže to, že si něco nedovedeme představit, neznamená, že se to nemůže stát. „Osvětim“ se stala.
Slova hodnověrných lidí máme brát vážně a zkoumat je.
(Na silnici stačí okamžik a stane se chyba, která člověka poznamená na celý život.)
Naší základní chybou je, že nedáme na to, co nám Bůh radí. Nechceme slyšet, co nám říká, před čím nás varuje. Od selhání v Ráji se stále opakuje stejné selhání.
Ježíš nám drasticky ukázal, čeho jsme my zbožní schopni.
Místo, abychom si tohoto našeho selhávání stále všímali a toto nebezpečí si hlídali, tvrdíme, že Bůh potřeboval Ježíšovu krev k usmíření našich hříchů.
Co znamenají slova: „Beránek boží, který na sebe vzal hříchy světa“? /9
Není chybou přiznat, když něčemu nerozumím. Chybou je opakovat slova, kterým nerozumím.
A neptat se.
Porozumění Ježíšovým záměrům, jeho myšlení, jeho činům, dá značnou práci.
Vystudovat vysokou školu je stejně obtížná práce jako postavit si dům.
Porozumět Bohu je náročné (je to práce na celý život), ale můžeme poznávat (ochutnávat, učiníme zkušenost), že Bůh je naším sousedem. Víc, naším spolubydlícím, naším zachráncem, přítelem …
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Řada kněží na frontě naopak viděla, jak je třeba změnit vyučování o Bohu i liturgii.
/2 Prý někteří vykladači Písma říkají, že dcera nebyla obětována. (Text Písma nic takového nepřipouští.) Ten, kdo si takto ulehčuje čtení Písma, asi nebyl v
Osvětimi a neumí se vžít třeba do trápení rodičů, kteří utíkají před válkou a na cestě jim umírá dítě.
Dítě jako dítě, každé má nesmírnou cenu.
K čemu by příběh Jiftácha a jeho dcery v Písmu byl, jaký smysl a jaké poselství by nám daroval?
/3 Dodneška oplakáváme „osvětimské děti“, pokaždé když hynou další děti, je v nebi smutno z tvrdosti naších srdcí a naší nepolepšitelnosti.
V naší vlasti padlo mnoho vojáků, jak asi nesou naše hospodaření se svobodou?
Máme si pečlivě dávat pozor na to, co nám Bůh říká. Je důležité věnovat dost porozumění nejbližším. K obojímu jsme dostali volno sedmého dne. (My jsme to zúžili na přikázání v
neděli nepracovat a účastnit se mše.)
Před používáním složitějšího zařízení si čteme návod od výrobce. Nedbá-li někdo zákazu (nedotýkejte se drátů spadlých na zem, nevstupujte do minového pole …), nemůže si na nikoho stěžovat.
Boha přesto často obviňujeme.
/4 – Velice záleží na výběru partnera, s kým chci mít děti. (Jiftách měl dceru s pohanskou kněžkou).
– Velice záleží na „náboženském vzdělání“. (Jiftách měl o Bohu velice zkreslenou představu.)
Kolik křesťanských rodičů smlouvalo s Bohem: „Narodí-li se mi dítě, obětuji je Bohu.“ A pak dceru poslalo do kláštera, syna dalo „na kněze“. V Písmu je zakázáno jakékoliv obchodování s
Bohem. Nakolik rozumíme „vyhnání prodavačů v Jeruzalémském chrámu“ a nakolik se podle toho řídíme?)
Dětem dopřáváme co nejlepší vzdělání pro život. Nakolik jim dáváme příklad krásy celoživotního vzdělávání nad slovem božím?
Co můžeme už v dětském věku udělat pro jejich budoucí manželství?
Vypočítali bychom řadu dalších poučení z Jiftáchova příběhu.
/5 Hříchy se mohou sčítat (odpuštěním se odečítají), plodit další, násobit se, nezřídka „mít mladé“ v dalších generacích.
Ve škole se to děti neučí. V některých kostelech, v některých rodinách, se to učíme.
/6 Pokud se v našich překladech Bible vykytují některé náznaky, jsou zkreslením podle našich teologických představ o zadostiučinění krví obětovaného. (I slova apoštola Pavla jsou takto překládán
a a vykládána. Pavel mluvil převážně k pohanokřesťanům a k názornosti používal obrazy z jejich života. Pavlovy texty jsou kázání, ne dogmatická prohlášení.)
/7 Nechápali, k čemu by to mohlo být dobré. Netušili, jak mnoha držitelům úřadu (od rabínů až po velekněze) chutná moc.
Nevěřili, že by někdo mohl jejich milovaného Mistra ukřižovat. Zákeřná vražda, zastřelit, probodnout, to jsou rychlé akce. Ale veřejná poprava je něco jiného, vyžaduje soudní proces, souhlas autorit a veřejnosti. Navíc ukřižování žida nepřipadalo v
židovském právu vůbec v úvahu. Představa odsouzení Mesiáše vlastní církví byla naprosto absurdní.
Ani naši soudci v r. 1947 by nepřipustili, že někdo, jako Milada Horáková – odborářka vězněná nacisty a poslankyně – by mohla být popravena vlastními lidmi a navíc právníky, kteří studovali za první republiky.
/8 Jan Karski, polský diplomat a voják podzemní polské armády v druhé světové válce, se dvakrát dostal do varšavského židovského ghetta. Pak byl vyslán, aby na Západě podal svědectví. V
USA mluvil s významným soudcem (soudce není naivní člověk, setkává se se zločinci). „Pane Karski, netvrdím, že lžete
,“ řekl Karskému, když líčil poměry v ghettu, „ale nemohu tomu uvěřit.“
Zlo je nepochopitelné.
Psycholog Zimbardo na svém pokusu s „dozorci a vězni“ ukázal, že skoro každý je schopen týrání druhých. Kdo tomu nevěří a nebude si na to dávat velký pozor, je ohrožen pácháním zla.
/9 V našich pohanských krajích známe (naštěstí už jen z ohlasu) svržení kozla z věže nebo stínání kohouta (na oba živočichy byla naložena provinění, která se nevyšetřila, a pak byli odsouzeni k
smrti).
Kdo si dovede představit, jak by bylo možné, aby někdo na sebe vzal vinu třeba za „Osvětim“?