24. neděle v mezidobí

Po dvě neděle budeme slyšet o Ježíšově smrti.
Máme o tom svou představu; přijali jsme ji od teologů, ale potřebujeme se podívat do Písma.
Nechme zatím stranou naše výpovědi o Ježíšově vykoupení. (Ty stojí především na výpovědích apoštola Pavla – naše překlady jsou ovšem ovlivněny středověkou  teorií o zadostiučinění. Navíc Pavlovy texty jsou kázání, ne dogmatická prohlášení. Pavel mluvil převážně k pohanokřesťanům a používal obrazy z jejich života.)
 
Je důležité se ptát, co o ukřižování říká Ježíš v evangeliích.
Předtím je užitečné se podívat do předježíšovské Bible. Proto navrhuji k dnešním textům přidat příběh Jiftácha a jeho dcery (nikdy se v neděli nečte). /1
(Samozřejmě je dobré si přečíst nejen celou 11. kapitolu, ale i tři kapitoly předtím, aby nám byly jasné poměry té doby.)
 
Je to hrozný příběh …
Židé jsou vedeni ke kladení otázek. K příběhu Jiftáchovy dcery jich desítky a desítky vyslovili. (Žádný jiný národ nepřišel o tolik dětí …) 
I my se ptáme.
 
Kdyby byl Bůh nespravedlivý, krutý nebo nebyl suverénní, kdyby nemohl odpouštět, ale jen přísně dohlížel na spravedlnost, nic bychom nezmohli, nemohli bychom ho svrhnout. Ale co když je Bůh jiný než naše určité představy? To není fantazírování, ale povinnost dobrého mluvení o Bohu, abychom mu nekřivdili – a neodrazovali ty, které k němu máme zvát. 
 
Nejprve několik poznámek k příběhu.
Matka Jiftácha byla kněžka. /2
Bratři hocha vyhnali jakožto „parchanta“ …
Jefte z náboženství zřejmě nestihl mnoho pochytit.
Za hranicemi izraelského území se stal jakýmsi Jánošíkem v družině pohanských zbojníků.   
Hospodin si za vůdčí osobnosti Izraele vybíral nejlepší z těch, kteří byli k mání. Jefte k takovým patřil. /3
Jiftách má mnoho sympatických rysů. Byl nejen rovný chlap. Na jeho vyjednávání s nepřítelem vidíme, že byl odpovědný státník.
Škoda, že Jiftách měl pohanskou představu o Bohu: „Přízeň Boha je třeba si získat.“
 
Jiftáchova dcera je obdivuhodná. („Táto, vždy jsem na tebe byla hrdá, žes držel slovo. Vždy jsi velkoryse myslel na druhé. Obdivuji tvou obětavost, riskoval jsi vlastní život pro svobodu druhých. Vítězství nad nepřáteli je velkou hodnotou, nic ti nevyčítám.“)
 
Čteme-li drsné příběhy v Bibli, postihnou-li nás trápení nebo katastrofy, často nejprve vytýkáme Bohu, co neudělal. /4
 
„Proč Hospodin nezavolal z nebe na Jiftácha, jako na Abraháma, když se Abrahám chystal obětovat Izáka?“
„Co to má Hospodin za soudce, když odsoudí svou nevinnou dceru na smrt?“ I ministr je odpovědný za své podřízené, selže-li podřízený, ministr musí odstoupit ze své funkce. 
„O svátku Smíření Izraelité prosí Hospodina o prominutí nerozumných nebo nesplněných slibů. Proč velekněz nezprostil Jiftácha jeho pohanského slibu? Proč nezakročí Hospodin, když jeho velekněz nekoná, co má konat?“
„Proč lidé neprosili za Jefteho dceru?“
Cicero v jedné řecké báji vypráví: Agamemnón slíbil bohyni Artemis, že jí obětuje nejkrásnější bytost svého království. Ukázalo se, že nekrásnější je jeho dcera Ifigenie. Agagemnón ji zabil. Cicero dodává: „Král by nemusel slib dodržet, ale smysl pro čest převážil nad jeho otcovskou láskou.“
 
Pokud Jefte po smrti své dcery zjistil, že Hospodina neoslavil, ale naopak urazil a podráždil, neboť Bůh lidské oběti přísně zakázal, nepominul se na mysli? To je k zoufání, zbytečně ztratit jedinou dceru a prohrát svůj osobní život.
Abrahám byl odměněn a Izák zachráněn. Jefteho dcera zemřela, přestože si Hospodin její smrt nepřál a otci zůstaly jen slzy a zármutek, možná zoufalství.
 
V Euripidově dramatu se Ifigenie pokouší obměkčit svého otce Agamemnóna: „Nezabíjej mě, vždyť jsem tak mladá! Jak krásné je spatřit rozbřesk dne! Byla jsem první, kdo tě nazýval otcem, první, koho jsi nazval dítětem,  jako první jsem seděla na tvých kolenou a dotýkala se tě  láskou a ty ses mne s láskou dotýkal…Slituj se nad mým životem, otče!“
Pak vyčítá otci, že se rozhodl špatně, že dal přednost násilí a vraždě před spravedlností a láskou.
 
Ale to je pohanská mytologie. Jenže my nasloucháme slovu Božímu.
Proč musela dcera Jefteho zemřít tak mladá? Milovala otce tak hluboce, že souhlasila se svým údělem a odpustila mu. Aby ho ušetřila pohledu na své slzy, odešla plakat do hor.
Proč Bůh nezasáhl tak jako v případě Izáka?
 

Židovský midraš vkládá slova do posledního setkání otce a dcery. Otec se chystá splnit slib a jeho oběť se rozpláče: „Otče, otče! Přivítala jsem tě s radostí a hrdostí, a ty mne chceš zabít? Pověz, otče, kde v

 je v Tóře psáno, že Izraelité mají obětovat své děti na oltáři! Neříká snad, že máme obětovat zvířata, nikoli lidské bytosti?“

Jefte poslouchá, pak odpoví: „Je pozdě, dcero. Dal jsem slib.“

Dcera však namítne: „Také náš praotec Jákob dal slib. Neslíbil snad Bohu, že mu dá desátý díl ze všeho, co měl? Měl dvanáct dětí, a obětoval snad nějaké z nich?“

Jefte mlčky poslouchá.

Dcera pokračuje: „Také Chana řekla, pokud jí Bůh dá syna, zasvětí mu ho – obětovala ho snad?“

Jiftáh pořád poslouchá a nic neříká.

Dcera dodává: „Řekl jsi, že jsi dal slib. Pojďme k soudu. Třeba tě toho slibu zbaví.“

Bylo však příliš pozdě.

 

Jsme zvyklí domýšlet umělecká dramata, k tomu jsou určena.

Co vytěžíme z biblických dramat?

Jestli Jiftách prohlédl, že jeho oběť byla zbytečná, že místo své snahy zalíbit se Hospodinu naopak Boha podráždil, protože Bůh lidské oběti co nejpřísněji zakázal, jak to s

 ním dopadlo?

 

Škoda, že se Jiftách ze své pohanské představy o Bohu („přízeň Boha je třeba si získat“) nevymanil, že se zármutkem nad svou milovanou dcerou nenechaldovést k

 většímu porozumění Bohu.) 

 

Dovede nás zármutek ze smrtí Ježíše (nebo zármutek nad P. Marií Bolestnou) k hledání důvodu Ježíšovy smrti?

 

Kdo čte antická dramata a pak slyší naše tvrzení, že se Bohu zalíbila Ježíšova oběť, odvrátí se od církevního učení. Jsme vedeni k odpouštění, ale vedlo toho nám je říkáno, že k

 našemu odpuštění Bůh vyžadoval prolití krve.

„Nejvýš Spravedlivý dovolil, aby byl ztrestán Nevinný?“

 

Odvážíme se znovu přemýšlet, ptát se, nesouhlasit třeba se svou dosavadní představou o Bohu? Připouštíme, že by mohla být nedokonalá, že zdaleka nevíme o Bohu

vše? Budeme hájit jeho čest?

Neupíráme velikost svatému Tomáši Akvinskému a dalším velikým teologům. Ale dovolíme Josefu Zvěřinovi a dalším teologům říkat něco jiného?

V náboženství nemáme rádi změny. V přírodních vědách a našem životě naopak rádi nové věci vyhlížíme.

I Ježíš prohlásil: „Každý zákoník, který se stal učedníkem království nebeského, je jako hospodář, který vynáší ze svého pokladu nové i staré.“ (Mt 13,52)

 

Židé neočekávali Mesiáše, kterého by sám Bůh nechal obětovat. Znali spravedlnost, milosrdenství a „všemohoucnost“ Boha, který je ve svém rozhodování svobodný, může odpustit vinu a je schopný ujmout se poškozeného i pachatele.

 

Zkusme týden přemýšlet o Jiftáchovi a jeho dceři. (Shlédneme-li dobrý film, také se k němu v myšlenkách vracíme. Neutíkejme od palčivých otázek.

Naše kamarádka je vážně nemocná. Každý den na ni myslím. Ani si ji netroufám telefonovat. Mlčím před Hospodinem, nebouřím se, ale trápím se.

Jsem si jistý, že Bůh je nejvýše milosrdný. Samozřejmě, že mu nevidím do karet.

Fráze o „tajemství“ mně nikdy nestačily. Zbožné fráze mi byly vždy odporné.

 

Neutíkejme od těžkých a palčivých otázek …

Nerozumíme-li si s někým, koho máme rádi, trápíme se.

 

Za týden budeme pokračovat. 

(V sobotních Lidových novinách je výborný rozhovor s biskupem Václavem Malým o postoji k uprchlíkům.)

 

------------------------------

Poznámky:

                  /1     Soudců 11,1-11.29-39  

Jiftách Gileádský byl udatný bohatýr. Byl synem nevěstky, zplozený Gileádem.Gileádovi porodila syny také vlastní žena. Když její synové dospěli, vypudili Jiftácha. Řekli mu: "Nemáš nárok na dědictví v domě našeho otce, protože jsi syn jiné ženy."

Jiftách před svými bratry uprchl a usadil se v zemi Tóbu.

Seběhli se k němu lehkomyslní muži a podnikali s ním výpady.

  Po nějaké době se Amónovci pustili do boje s Izraelem. Když už Amónovci s Izraelem bojovali, vypravili se gileádští starší pro Jiftácha do země Tóbu.Řekli mu: "Pojď, staň se naším vůdcem a budeme bojovat proti Amónovcům."

Jiftách gileádským starším odpověděl: "Což právě vy jste mě z nenávisti nevypudili z otcovského domu? Jak to, že přicházíte ke mně teď, když jste v soužení?"

Gileádští starší Jiftáchovi řekli: "Právě proto se teď obracíme na tebe, abys šel s námi a bojoval proti Amónovcům a byl náčelníkem nás, všech obyvatel Gileádu."

Jiftách gileádským starším odpověděl: "Jestliže mě pohnete k návratu, abych bojoval proti Amónovcům, a Hospodin mi je vydá, budu vskutku vaším náčelníkem?" Gileádští starší se Jiftáchovi zavázali: "Ať Hospodin, který to slyší, je mezi námi svědkem, že všechno uděláme podle tvých slov."

Jiftách tedy šel s gileádskými staršími a lid si jej ustanovil za náčelníka a vůdce. Jiftách pak přednesl celou svou záležitost před Hospodinem v Mispě.

      …

Na Jiftáchovi spočinul duch Hospodinův a on táhl Gileádem a Manasesem proti Amónovcům. Jiftách složil Hospodinu slib: "Vydáš-li mi Amónovce opravdu do rukou,

ten, kdo mi vyjde naproti z vrat mého domu, až se budu vracet v pokoji od Amónovců, bude patřit Hospodinu a toho obětuji v zápalnou oběť."Nato táhl Jiftách do boje proti Amónovcům a Hospodin mu je vydal do rukou.

       …

Když přicházel Jiftách do Mispy ke svému domu, hle, vychází mu naproti s bubínky a s tancem jeho dcera. Měl jenom tu jedinou, kromě ní neměl syna ani dceru. Jak ji uviděl, roztrhl své roucho a zvolal: "Ach, má dcero, srazilas mě do prachu, uvrhla jsi mě do zkázy! Zavázal jsem se svými ústy Hospodinu a nemohu to vzít zpět."

 Ona mu odpověděla: "Můj otče, když ses svými ústy zavázal Hospodinu, učiň se mnou, co jsi vyřkl, za to, co Hospodin pro tebe učinil, abys mohl vykonat pomstu nad svými nepřáteli, nad Amónovci."

 Požádala pak svého otce: "Nechť je mi dovoleno toto: Ponech mi dva měsíce. Ráda bych odešla do hor a oplakávala se svými družkami své

mládí." On jí řekl: "Jdi." Propustil ji na dva měsíce a ona odešla se svými družkami, aby na horách oplakávala svou mladost.

 

                  /2     Písmo kněžky nazývá „nevěstkami“, protože pohanství z pohledu Písma znamená „smilnit“ s božstvy. Pohanství plodivou sílu zbožšťovalo a sexuální praktiky někdy používali ke svým náboženským obřadům

 

                  /3     Soudci, králové, proroci, apoštolové byli nejlepšími osobnostmi svých dob. Hospodin je ke službě vybavil; přesto někteří selhali (Saul, … Jidáš).

 

                  /4     Téměř se neptáme, co jsme zanedbali my.  Neptali jsme se Boha před válkou, co by nám poradil.