20. neděle v mezidobí

Omlouvám se za těžkopádné Poznámky k minulé neděli. V kázání jsem to snad řekl srozumitelněji. /1
 
„Zasnoubím si tě spravedlností a právem, láskou a soucitem. Zasnoubím si tě věrností – pod podmínkou, že poznáš Hospodina“, citovali jsme si před týdnem (Oz 2,21-22). /2
„Jestliže nemáš zájem mě poznávat, nezasnoubím se s tebou. Nebudu vstupovat do manželství s někým, kdo mě nechce poznávat a porozumět mi (za chvíli by říkal, že ho to se mnou nebaví).“ 
 
Z tohoto pohledu přitakáváme textu prvního čtení z Knihy přísloví. Boží slovo od Mojžíše i od Ježíše je pro nás životní Moudrostí.
 
Dnešní slova evangelia jsou určena pokročilým. Nenechme se mýlit tím, že Ježíš mluví k zástupu, židé nebyli nevzdělaní. Kdo něčemu nerozumí, má se ptát. (Jedna paní řekla: „Před dvanácti lety jsem konvertovala, ale nerozumím mluvě v kostele“, potěšila mě, dojednala si doučovací hodiny.)
 
Každý člověk je Bohem pozván k dotváření světa.
Ježíš svým učedníkům svěřuje další program: máme být ve světě světlem, solí a kvasem.
To není další dřina. (Lidi jezdí na hory lyžovat. Horská služba také jezdí na lyžích, ale navíc pečuje o lyžaře. Proto si jejích členů vážíme.)
Ježíš nás ke své službě vyučuje a vybavuje.
Kdo se vyživuje modrostí jeho slova, kdo se nechává nést jeho přátelstvím, kdo se živí u jeho Stolu, kdo touží po sjednocení s ním, vstoupil do nového – věčného života.
 
Ježíš postavil na nohy mnoho lidí třeba jediným setkáním. Tím, že si jedinečným způsobem všímal lidí, kteří měli nízké sebevědomí, pokládali se za odstrčené od Boha (třeba nemocní) nebo se vlastní vinou dostali na okraj společnosti. Jednal s nimi s nevídanou úctou a oni uvěřili, že mají pro Boha cenu.
 
Apoštolové a učedníci byli jinou skupinou. Šli s Ježíšem do party, viseli mu na rtech, učili se od něj, mohl jim říci: „Vy jste mě poznali, jste mou snoubenkou, s vámi se ožením.“ /3
 
S apoštoly Ježíš slavil Novou smlouvu, Svatbu beránkovu.
K čemu slouží Ježíšova hostina, už poněkud víme.
 
I my jsme byli přijati mezi Ježíšovy učedníky. I s námi slaví svou svatbu. /4
 
Ano, Ježíšova slova: „Kdo jí mé tělo a pije mou krev, má život věčný“, jsou zvláštní, ale pokročilý a trpělivý učedník jim může porozumět.
Ježíš nemluví jako právník, teolog dogmatiky, matematik nebo chemik (ti by taková slova nepoužili, věda musí používat jednoduché a jednoznačné pojmy).
Ježíš je básník; krása a poezie dokáže často vyjádřit víc než próza. Ježíšova slova o jedení těla a krve nebereme jen jako obraz, ale doslova.
Slova: „Člověk je stvořen k obrazu božímu“, „manželé mají být jedno tělo a jedna duše“, bereme naprosto vážně, máme je za skutečnost. Namaloval-li někdo Boha jako starce, je to průšvih. Ale rozumíme tomu, že máme svým jednáním zrcadlit přátelství a obětavost Boha.
Víme, že: „Být jedno tělo a jedna duše“, neznamená „dvojhlavé tele“, ale být jednou bytostí.
Ježíš mluví o sjednocení: „Kdo se mnou stoluje (kdo jí mé tělo a pije mou krev), zůstává ve mně a já v něm. Kdo mne jí, bude žít ze mne, jako já žiji z Otce.“
 
K čemu slouží Ježíšova hostina, už trochu víme. /5
 
Ježíš s námi chce být „jedno tělo a jedna duše“, chce si s námi porozumět, sjednotit se námi, bytostně nás prostoupit. Na to můžeme přistoupit, spolupracovat s ním.   
Bůh nechce přebývat v kamenných chrámech. Bláhově jsme jej lákali do staveb ze zlata a  mramoru, ale on chce přebývat v nás a uprostřed nás. To je program, který nám nabízí sám Bůh. Každý můžeme být živou svatyní. Už být sousedem Boha by znamenalo moc, ale jsme víc než jen sousedem Božím, jsme Božími společníky. Bůh u nás doma není méně než v kostele.
 
Při Ježíšově hostině se skutečně setkáváme s Ježíšem. /6
 
Škoda, že o Večeři Páně mluvíme často jen řečí právníků a dogmatické teologie. /7
 
Vedeme řeč o Ježíšově oběti a zadostiučinění Otci. V každém kostele prý znovu Bohu obětujeme jeho Syna na oltáři. Proč se stále mluví o Božím hněvu? /8
Copak se Bůh stále hněvá? To bychom se museli před ním neustále krčit. Přišel nás osvobodit od našich vin. (Že to není pro nás úplně laciné, víme, známe podmínky k odpuštění.)
 
Proč nemluvíme o svatbě Beránkově (tolikrát o ní Písmo mluví)?

Ježíšův stůl je svatebním stolem. Při každé Večeři Páně není Bůh o trochu víc usmiřován, ale my se máme Ježíši o něco víc podobat, pokaždé se Bohu jako jeho nevěsta o něco víc přibližovat.

 

Bůh si nás zamiloval („… v mých očích jsi drahý, vzácný, protože jsem si tě zamiloval“ – Iz 43,4).

V Ježíši k nám Bůh znovu přichází (zřetelněji a pochopitelněji) jako ženich.

Nový Izrael – Ježíšovi učedníci (mezi které smíme patřit díky Ježíšovi) – se stává Boží nevěstou. /9  

 

Stále jen mluvíme o sestupování Boha na oltář. To je málo, kdy mu uvěříme, že chce bydlet v nás a uprostřed nás?

 

Opakuji, že při Večeří Páně všichni koncelebrujeme, spoluslavíme. My máme možnost s Bohem proměňovat (spoluproměňovat) sami sebe do Ježíšovy podoby.

Tomu rozumíme, v manželství je třeba, aby byli oba ochotní si vzájemně naslouchat, otvírat se a dávat se jeden druhému. Kdyby jeden takto nepracoval, ten druhý nic nezmůže, i kdyby pro něj do ohně skočil. 

 

Existuje dvojí obětavost, dvojí hrdinství. První je každodenní, např. rodiče léta pečují o dítě s postižením, nebo děti roky pečují o staré a nemohoucí rodiče. Druhý druh heroismu je položení života za druhého. Kdo může říci, která obětavost je větší?

Ježíš nám posloužil obojí obětavostí: několik let se každodenně věnoval s nesmírnou láskou lidem tvrdohlavým a hříšným, a pak položil život.

Tato jeho láska dodneška trvá, nepolevuje. Každé jeho slovo uzdravuje a pozvedá, stále se nad námi smilovává.

Boha jeho láska k lidem mnoho stojí. Ne, že se Bůh s námi zlobí, že jen snáší naše zlobení. Když vynahrazuje našim obětem to, o co jsme je připravili, to je veliká práce, obětavost a láska.

 

Shrnuji: Bůh nás vyhledal, uchází se o nás a dává se nám poznat (abychom si ho i my mohli zamilovat). Zasnoubil se s námi, a my smíme dorůstat na úroveň jeho nevěsty.

Vyučuje nás svým slovem, posiluje nás svým přátelství a živí a proměňuje nás do své podoby u svého Stolu. Tak jsme se vydali cestou k věčnému životu.

 

V druhém čtení nás Pavel vybízí k radosti ze života. Kde se dá čerpat Duch, víme (Večeře Páně je čerpací stanicí).

 

S radostí jsme přijali nový smysl života – stávat se božími dětmi (J 1,12).

To, co začalo při křtu, se při Večeři Páně dovršuje.

 

---------------------

Poznámky:

                  /1     Bůh k nám mluví srozumitelnými slovy a příklady. Ze svého života víme o nezbytnosti budování vztahů, o důležitosti přípravy na manželství a práci ve společném životě manželů.

Bůh nás obdarovává svými dary, svou věrností a také nám dává poznat svou „povahu“ a své záměry.

K životu s druhými (a s Bohem) nestačí jen modlitba, svátosti a církevní slavnosti. Věrnost obou stran roste z naslouchání druhému, hledání toho nejlepšího, moudrých kompromisů a vzájemného setkávání. Pak je co slavit. Pak nám slavnost znovu ukazuje smysl těchto postojů a dodává nám další elán k

 jejich naplňování.

Text Ozeášův v Mojžíšovském vyučování mluví o námluvách Hospodina a připomíná nám důležitost naší práce v období zásnub. Kdo pozná Boha, zamiluje si ho celou svou bytostí a rád vstoupí do manželské smlouvy s

 Hospodinem.

Tomu, kdo pozná Hospodina jako přitažlivého, Ježíš nabízí další vyučování a blízkost svého přátelství. Navíc nabízí sám sebe, svou pomoc v moudrosti (svých slov, „nauky“) a péči (uzdravování, odpuštění a posilu). Proto může říci: „Jsem pro vás Chebem života, v

 jehož síle dojdete k tomu, co vám nabízím a po čem toužíte.“

 

                  /2     Kdo je dobrým učedníkem a přečetl si celou 2. kap. Ozeáše, je skvěle odměněn, objevil, že se Bůh smilovává nad Izraelem, který byl děvkou smilnící s

 pohanskými božstvy.

 

                  /3     „Už vás nenazývám služebníky, protože služebník neví, co činí jeho pán. Nazval jsem vás přáteli, neboť jsem vám dal poznat všechno, co jsem slyšel od svého Otce.“ (J 15,15

)  

„Otče, zjevil jsem tvé jméno lidem …

slova, která jsi mi svěřil, dal jsem jim a moji učedníci je přijali. Poznali, že jsem od tebe vyšel, a uvěřili, že ty jsi mě poslal.

Posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.

Slávu, kterou jsi mi dal, dal jsem jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně; aby byli uvedeni v dokonalost jednoty …

Chci, aby byli se mnou tam, kde jsem já; ať hledí na mou slávu …“ (Srv. J 17,6-25)

 

                  /4     Při Poslední večeři Ježíš děkoval Bohu nad chlebem – jak je u židů dodneška zvykem.

Pak chléb rozlámal a nabídl ho všem u stolu – jak je u židů dodneška zvykem, ale řekl k tomu jiná slova:

          „… Toto je mé tělo, které se za vás vydává.“

Po hostině Ježíš děkoval Otci nad vínem – jak je u židů dodneška zvykem. Ale pak nenabídl pohár jen jednomu z hostí (jako pozornost hostitele) – jak bylo u židů zvykem, ale nabídl svůj pohár všem – jako ženich nabízí svůj pohár nevěstě (všichni u stolu jsme jeho nevěstou). Vyslovil velmi neobvyklá slova:

          „Vezměte a pijte z něho všichni: Toto je kalich mé krve, která se prolévá za vás a za mnohé

          na odpuštění hříchů. Toto je smlouva nová a věčná“ (my víme, že manželská).

 

                  /5     V prologu Janova evangelia slyšíme: „Těm, kteří Ježíše přijali a věří v jeho jméno, dal moc stát se Božími dětmi. (Ti se nenarodili, jen jako se rodí lidé, jako děti pozemských otců, nýbrž

se narodili z Boha.“ v.12-13)

Nikodémovi Ježíš říká: „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží.“ (J 3,3)

A Samaritánce říká: „Kdo bude pít vodu, kterou mu dám já, nebude žíznit navěky. A moje voda se v něm stane pramenem, vyvěrajícím k životu věčnému.“ (J 4,14)

„Je ve vaší moci stát se dětmi božími. Ano, potřebujete k tomu ode mne sílu (tu budete čerpat s mé Hostiny). Sami, z vlastních sil, byste se božími dětmi nestali.“

Kdo se „živí“ Ježíšem, kdo přijal jeho způsob života, ten se rodí a roste pro „věčnost“, roste do Ježíšovy podoby.

Navíc nám Ježíš slibuje: „Z vašich nemocí a zranění vás budu uzdravovat.“

„A abyste mi – vy tvrdohlaví a povýšení – mohli důvěřovat, dosvědčím to svým životem pro vás (až na smrt). Kdo je spravedlivý, přesvědčí se, že přicházím od Otce.“

Užíváme rčení: „Stáváš se tím, čím se živíš.“ Kdo naslouchá mamince, čím dál víc se jí podobá. Kdo naslouchá Ježíši, víc a víc přejímá jeho životní postoje. Kdo čte bulvár, odrazí se to v

 jeho myšlení.

Učedníci přinesli Ježíšovi ke studni u města Sychar jídlo a řekli: "Mistře, pojez něco!" On jim řekl: "Já mám k nasycení pokrm, který vy neznáte." Učedníci si mezi sebou říkali: "Přinesl mu snad někdo něco k jídlu?" Ježíš jim řekl: "Můj pokrm je, abych činil vůli toho, který mě poslal, a dokonal jeho dílo

.“ (J 4,31-34

 )   

 

                  /6     Věříme, že i při čtení Písma se skutečně, reálně setkáváme s Ježíšem.

Věříme, že kde jsou dva nebo tři shromážděni v Ježíšově jménu, se setkáváme s živým Ježíšem.

Věříme, že skrze Ježíšovu hostinu se setkáváme s Ježíšem (To je víc než setkání člověka s člověkem. U Stolu Páně jde o setkání člověka s „bohočlověkem“.)

 

                  /7     Od středověku jsme ve výpovědi o Večeři Páně ustrnuli jen v pojmu „transsubstanciace“.

(Až vám bude někdo šermovat s „transsubstanciací“ zeptejte se ho, zda je „realistou“ nebo „nominalistou“. Hned se pozná, čemu rozumí nebo zda jen papouškuje nějaká slova.)

„Transsubstanciace“ čili „přepodstatnění“ je jedním z výkladů církevního učení o reálné přítomnosti Ježíše Krista ve svátosti Eucharistie, který zastává zejména římskokatolická církev. Spekulativním podkladem nauky je

aristotelská filosofie, zejména v její tomistické modifikaci.Církevní otcové prvních staletí pojem

transsubstanciace neznají, ani sv. Augustin. Poprvé jej použil tourský biskup Hildebert r. 1079.Oficiálním učením církve byla prohlášena na 4. lateránském koncilu r. 1215. Tridentský koncil ji oproti protestantům znovu potvrdil: „

Jestliže někdo transsubstanciaci popírá, budiž proklet!“ (DS 1652)

 

                  /8     Veliký znalec náboženství Mircea Eliade a další religionisté ukazují, že ve všech pohanských náboženstvích je usmiřováno božstvo obětí. Tam se obětí probouzí a obnovuje život a jeho plodnost. Oběť usmiřuje hněv božstva, trestem se smývá vina, obětí se vyrovnává nespravedlnost, jen oběť umožňuje smilování.

(My máme jinou zkušenost, někdo sice odkroutí trest, ale lepším se nestane.)

Židům a křesťanům se dostalo naprosto převratného poznání: „Bůh slouží všemu živému!“

(Škoda, že my jsme si toho málo všimli a zůstali napůl trčet v pohanském myšlení.)

Bůh se ujímá nás, obětí i viníků. Poškozenému vynahrazuje jeho újmu, viníkovi (pokud se chce obrátit) nabízí odpuštění a nabízí mu novou životní možnost.

To, co je pro člověka nezvratitelné (např. vražda nebo pomluva), Bůh dokáže zvrátit. Jako se zastal pomluveného, cti zbaveného a zavražděného Ježíše, tak se ujímá každé oběti.

Proč vkládáme na Ježíše hříchy celého lidstva? Ježíš není kozlem Azázelem, na kterého Izraelité složili své hříchy a vyhnali ho na poušť (na smrt).

Ježíš, kterého jsme prokleli, se nám stává Cestou (láska je obětavá, láska se někdy věnuje potřebným každý den, jindy dokáže pro druhé položit i vlastní život). Ježíš se neobětuje Bohu, vyžadujícímu krev, ale obětuje se nám a pro nás. Ježíš je Chlebem a Beránkem slouží

cím životu lidí.

Bůh se neurazil, my jsme se hloupě urazili. Ježíš nepřišel otevřít Boží srdce, ale naše srdce. Nás přišel získat pro nový život. Ježíšova smrt neměla pohnout Bohem (aby nám odpustil), ale má pohnout s

 námi – abychom mu důvěřovali a pro příště s ním bránili život (kdybychom tak nečili, byla by Ježíšova smrt k

 ničemu).  

 

                  /9     15. srpna slavíme „Slavnost Nanebevzetí Ježíšovy matky“. Opět jsme zpívali

v Žalmu 45: „Po své pravici máš královnu ve zlatém rouchu.“ Víme, že se i nám dostalo té cti stávat se Boží manželkou. (Až v druhé řadě to platí o Ježíšově matce – ta je první dcerou Izraele.)