16. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ef 2,13-18 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 23,1-6; Ef 2,13-18; Mk 6,30-34
Datum: 19. 7. 2015
„Běda pastýřům …“, se týká svévolných vládců i představených v církvi (včetně rodičů). /1
 
Hospodin i Ježíš jsou dobrými pastýři. Nejsme tedy závislí jen na „správcích“ církve.
(Každý budeme vyzváni: „Slož účty ze svého správcovství.“ Srv. Lk 16,1n)  Byl jsem několikráte svědkem, jak lidé, kteří měli ošklivé těstoví, byli uzdraveni Ježíšovým přátelstvím.
 
Ježíšovi bylo líto zástupu, který byl jako ovce bez pastýře. Ale i „zástup“ má svou odpovědnost. Na každém z nás záleží, jak s Ježíšovými slovy a jeho vynikající pastýřskou péčí o nás, hospodaříme.
Ježíš nás chce uchránit od „očistce“ a zachránit od údělu „pekla“. Je mu líto i těch, které čeká tento úděl.
Ježíš nic nezanedbal, řekl vše, co potřebujeme k jeho následování a vykonal všechny potřebné skutky, abychom mu mohli důvěřovat, že přichází od Boha. Máme svou odpovědnost, už jen my rozhodujeme o svém údělu.
Z dějin víme, jako jedná dav. Zástup volal: „Hosana, Synu Davidovu“, a pak „Na kříž s ním“. To se stále znovu a znovu opakuje. Ale Ježíš nám nabízí pomoc k vymanění se z davového jednání, učí nás přemýšlet. To je naším programem záchrany.
 
Z druhého čtení nepřehlédněme Pavlovu řeč o Ježíšově pokoji. Ježíš se snažil vymanit židy z myšlení náboženského davu. U některých lidí se mu to povedlo, časem uznali, že jejich zbožnost přivedla Mesiáše  na popraviště (i apoštol Pavel mezi ně patří).
Ježíš za svého života stál i o pohany, někteří vystoupili z davu pohanského a Ježíše uznali za Mesiáše.
 
Kontrolní otázka: zkus (zkuste doma společně) vyjmenovat pohany, kteří se nechali Ježíšem obrátit.
 
Připomínám, že popudlivost vůči těm, kteří říkají něco jiného o Bohu než na co jsou zvyklí, je místem, na kterém si ďábel vystaví svou „vojenskou základnu“ a snaží se nás mazaně vmanévrovat pod záminkou pravověrnosti, k útoku proti Bohu. Zbožní Kaifášové a jeho lidé ve všech pokoleních jsou toho příkladem.
Tento závažný hřích náboženské nesnášenlivosti nemají „zbožní“ ve svém zpovědním zrcadle. Tento hřích bourá Ježíšův pokoj.
Ježíš nevylil krev na usmíření Božího hněvu, jeho snaha nás smířit navzájem ho stála život. Nesmiřiletní ho umučili a mučí jeho bratry.
Nakolik nás Ježíšova prolitá krev spojuje?   
 
Omlouvám se z opuštění tohoto důležitého tématu o naší povrchnosti a smrtelného jedu náboženské nesnášenlivosti, chci dokončit naše úvahy o základním biblickém vzorci modlitby „beracha“ – dobrořečení. 
 
Poznámkám na minulou neděli jsem připojil přílohu ze Siduru – modlitební knížky židů.
Někteří z vás si všimli – a ptali se – proč řada modliteb beracha začíná oslovením Boha v druhé osobě (např.: „Ty jsi mocný navěky, Hospodine …“) a pak o Bohu mluví ve třetí osobě („jenž oživuje mrtvé a je hojný v udílení své spásy …“).
V první části modlitby se žid obrací přímo k Hospodinu ve vědomí láskyplné a otcovské blízkosti, ale pokračováním modlitby ve třetí osobě, vyjadřuje boží přesažnost a jeho nezávislost. Bůh se milostivě a pozorně sklání ke každému z nás, ale jeho milosrdenství vychází z jeho podstaty a velikosti nezávislé na nás. Jeho milosrdenství je věčné, ne jen jednotlivým projevem jeho slitovnosti k ubohému jednotlivci. Milosrdenství je Bohu vlastní. /2
 
Minule jsme si říkali, jaké požehnání přináší židům jejich studium Božího slova po návratu ze synagogy. Židé slaví sobotu jako dar, muži děkují Bohu za své manželky a maminky svých děti, rodiče žehnají dětem.
Jejich modlitba je formována boží moudrostí. Nechávají se zasvěcovat do života s Bohem – i proto, aby byli schopni své děti uvádět k porozumění Bohu. Tím se židovští rodiče stávají pro své děti požehnáním a naplňují výzvu modlitby: „Slyš, Izraeli, budeš svým dětem ukazovat, že Bůh je Jedinečný a že ten, kdo ho pozná, si ho zamiluje celou svou bytostí.“ /3
Každý otec rodiny předsedal doma rodinné liturgii, která vyplývala z rodinného života, děkoval nad jídlem a dalšími dary, spolu se svou ženou žehnal dětem a vyučoval své děti. 
 
Před týdnem jsme si i my položili otázku, jaké ovoce nám přináší naše bohoslužba a jakým náboženským požehnáním jsme pro své děti.
(Dost lidí si přeje krátkou bohoslužbu, ale „dlouhou hospodu“ a „dlouhý fotbal“. „Kde je tvé srdce, tam je tvůj poklad.“)
 
Od židů se učíme ptát se. /4
Jsme rádi, že jsme se naučili umění „dobrořečení“. Modlitba „dobrořečení“ nám otvírá oči, abychom viděli dál, než co nám prozradí první pohled. /5
 
Dobrořečení vychází z žasnutí, vděčnosti a bázně před Bohem.
Vděčnost je nám víc než jen pouhým spravedlivým uznáním.
Bázeň před Bohem není strachem, vychází z úžasu nad velikostí Boha nad jeho plány s člověkem. Je projevem úžasu a uznání nad pozorností Boha ke každému člověku. (Nejen žalmy nám odkrývají velikou pozornost Tvůrce ke všemu, co vychází z jeho rukou a srdce.)

 

Dobrořečení nám připomíná, že svět je darem. Dochází nám, že je bláhové vznášet právo na cokoliv. Žasneme nad tím, že dostáváme mnohem víc, než co by nás napadlo nebo na co by lidská ruka dosáhla. Proto nám vadí neurvalé bezohledné a svévo

lné kořistění přírodních zdrojů a vykořisťování lidí. Jsme obdarovaní, ale nejsme vlastníky.    (I encyklika Františka „Laudato si“ z

 tohoto poznání vychází.)

Jeden židovský midraš to ukazuje na smyšleném rozhovoru Abraháma a jeho hostí:

Abrahám hostil pocestné, a když se najedli a napili, vyzval je: „Dobrořečte.“

Oni se ptali: „Jak?“

Odpověděl: „Řekněte: ,Chvályhodný je Bůh věčný, neboť jsme pojedli z toho, co je jeho.´“

Když souhlasili a dobrořečili, jedli a pili zadarmo. Jestliže s dobrořečením nesouhlasili, Abrahám jim  řekl: „Zaplaťte, co jste snědli a vypili.“ /6

 

U židů rodinné jídlo je náboženskou slavností. /7

Rodinné jídlo je i naší nejdůležitější slavností (není slavnost bez jídla).

Ježíš rodinou velikonoční slavnost u stolu povýšil (jeho Hostina je nejvyšším dobrořečením – berachou) a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil.  (Škoda, že ji křesťané

časem odsunuli do „chrámu“ a vyhradili kněžstvu.)

 

Ježíšova Hostina je slavností velikého obsahu. Vrcholem všech prvků této slavnosti je svatební hostina Beránka s jeho nevěstou.

 

Škoda, že smysl Ježíšovy slavnosti byl časem zúžen jen na oběť. (Samozřejmě, že k lásce – k Ježíšově lásce zvláště – patří obětavost.)

Ježíš nás zve k dobrořečení Otci – tak charakterizoval svůj život. A protože ke každé oslavě patří společné jídlo, zve nás ke své Svatební hostině.

 

Křesťané se později i v jiných věcech poněkud vrátili k pohanskému myšlení o oběti. Mysleli si, že nepoužíváním některých darů udělají Bohu radost. Např. zřeknutím se manželství, sexuality, posty, umrtvováním těla někdy i sebebičováním a dalšími „kajícími skutky“. Přitom sami jako hostitelé víme, že největší radost máme, chutná-li hostům, co jsme jim připravili, líbí-li se jim dar, který jsme jim vybrali.  /8

 

Opakuji, kdo za dary života objevuje Dárce, kdo bohatství života užívá s vděčností a podle záměru Svatého – ten posvěcuje život a tím chválí Boha. Umění modlitby „dobrořečení“ (barachy) nás přivádí ke smyslu života, k

 vyladění na notu Tvůrce, k harmonii …

Nové vidění světa a života nás také přivádí k solidaritě s potřebnými a k bratrství. Tak se uzdravuje chudoba a nespravedlnost nevědomého a porušeného světa.

„Tím bude oslaven můj Otec, když ponesete hojné ovoce a budete mými učedníky.

Milujte se navzájem, jako jsem já miloval vás.

Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo dává život za své přátele. (srv. J 15,8n)

 

Ježíš nás zve ke společné oslavě Otce, k dobrořečení …

 

Nevěsta bývá při svatbě – pochopitelně – rozechvělá.

My jsme také – pochopitelně – rozechvělí. Ježíš si nás vybral za svou nevěstu, zve nás ke svému svatebnímu stolu. 

 

O zabezpečení pro pozemský život se umíme postarat. Potřebujeme-li transfuzi, v nemocnici ji dostaneme.

Ale od Ježíše potřebujeme potravu pro život věčný (ten začíná už teď): slovo boží, Ježíšovo přátelství a transfúzi Ducha (krev je v Bibli obrazem Ducha).

Ježíš se nám dává.

A zasvěcuje nás do života dcer a synů božích.

 

------------------------

Poznámky:

                  /1     Když Petr vyznal: „Ježíši ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“, Ježíš řekl: „Petře, vyznávání Mesiáše je skálou, na které je postavena církev.“

Říkáme si, že jsme tento základní kámen odklonili tvrzením, že církev stojí na osobě Petra a jeho nástupcích – na úřadě. Ale člověk – i Petr, i úřad se někdy mýlí (např. i papežové se mýlili např. v

 klatbách vyslovených nad některými lidmi).     

Ježíšova slova: „Petře, tobě dám klíče království nebeského, a co svážeš na zemi, bude svázáno na nebi, a co rozvážeš na zemi, bude rozvázáno na nebi“,

(Mt 16,19) mají nás (rodiče i představené) vést k velké obezřetnosti a odpovědnosti nad tím, co z pozice své autority říkáme.

Už doba před Ježíšem znala příkaz: „Nic nepřidáš a nic neubereš.“ 

Když církevní úřad zavedl přísahu (oproti Ježíšovu zákazu – srv. Mt 5,33-37, Jk 5,12), kdo nese odpovědnost za devalvaci slov a slibů?

Když církev prohlásila: „Účast na nekatolických bohoslužbách je smrtelným hříchem“, bylo to v pořádku nebo o tom platí: „Svazují těžká břemena a nakládají je lidem na ramena, ale sami se jich nechtějí dotknout ani prstem

.“?

Když církevní představení vyzývají k modlitbám „za nová kněžská a řeholní povolání“ a přitom svévolně vylučují ty, kteří žijí v manželství (Ježíš si vybral ženaté apoštoly, „biskup má být bezúhonný, jen jednou ženatý, střídmý, rozvážný, řádný, pohostinný, schopný učit“

1 Tim 3,2), je to v pořádku nebo opovážlivost?

 

                  /2     I Modlitba Páně (která pramení v židovské zkušenosti s Hospodinem a odráží synagogální liturgii víc, než si běžně myslíme) začíná důvěrným oslovením: „Tatínku náš“, vycházející z

 vědomí nesmírné blízkosti a porozumění Boha nám lidem. Pak ale pokračuje slovy: „který jsi na nebesích“ – které (už i u židů) vyjadřují boží jinakost, transcedenci, přesažnost, nesmazatelný rozdíl mezi Bohem a námi. To není výraz odcizenosti, ale naopak vědomí nesmírné velikosti Boha.

I slovy: „buď vůle tvá“ se svěřujeme do Náruče boží, navzdory tomu, že někdy nerozumíme tomu, co nás potkalo. To není rezignace, ale vědomí, že Boží plány a jeho štědrost jsou větší než náš omezený výhled a „zorné pole“.

I v našem velikém dobrořečení – eucharistické modlitbě – např. říkáme: „Bože, přebýváš v nedostupném světle … (a přesto se skláníš k nám hříšným).“

 

                  /3     Ježíš třikráte do roka putoval do Jeruzaléma, ale každý týden navštěvoval synagogu. V chrámu přinášela oběti kněžská třída a (levité) zpívali žalmy. Synagog

a sloužila potřebám lidu božího (číst a psát se židé učili kvůli porozumění biblickým textům). Tam se dostali „ke slovu“ všichni ostatní (každý třináctiletý mohl být vyvolán ke čtení Písma, každý třicetiletý mohl pronést kázání na proroky.

 

                  /4     „Co je to?“ ptali se Hebrejové, když viděli manu. Na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní. Bylo to jako koriandrové semeno, bílé, a chutnalo jako medový koláč. Každý si měl nasbírat jen určité množství na den, pokud někdo z

 dychtivosti nasbíral víc, druhý den to bylo zkažené… Mojžíš lidu řekl: „To je chléb, který vám dal Hospodin za pokrm

.“ (Srv. Ex 16,14n).

 

                  /5     Objevujeme další a další bohatství všeho, s čím se setkáváme. Za vším dobrým objevujeme přející vztah Dárce k nám – pak vidíme svůj život v nejkrásnějším světle.

Zakoušíme, že přátelství nemusí mít strop. (Např. láska některých maminek nemá jen tak konkurenci. To není k zahanbení, ale k následování. „Stvořil jsem vás k

 svému obrazu“, je pozváním určeným nejméně dvěma lidem, láska jednoho je na obraz boží lásky krátká.)

 

                  /6     Židé dobře vědí, že nejsou vlastníky země Izrael. Dostali ji darem od Hospodina k užívání. (Pokud někdo musel pozemky v nouzi prodat, v

 milostivém roce opět pozemky přešly k původním držitelům.) 

Vzpomínáte, jak si král chtěl nepatřičně přivlastnit vinici Nábotovu? (1 Kr 21,1n)

 

                  /7     Jídlo, je nejběžnějším a nejpřednějším lidským úkonem, kterým nejenom uspokojujeme

své základní potřeby, ale je také příležitostí k setkání s Bohem a s druhými.

Jídlo je nezbytnou podmínkou i pro duševní a duchovní život. Komu se nedostává chleba (jídla), kdo živoří, je pro něj těžké se modlit.

Jídlo nám není jen příjemným uspokojováním tělesné potřeby, je darem Božím.

 

                  /8     Samozřejmě, že přejídání, opilství a další nezřízená konzumace je zneužitím pohostinství a hříchem. Sebeovládání a zřeknutí se určitých dober pro větší dobro je něco jiného. Tak činí i rozumní pohané.

Žid má povinnost vstoupit do manželství a mít děti. Ježíš říká, že někdo může být osvobozen od této povinnosti pro službu božímu království. Ale zřeknutí se božích dar

ů jen tak, by bylo útěkem. My jsme někdy nechutenství v sexualitě vydávali za ctnost. 

Když nějaký žid na určitý čas učiní nazorejský slib a nepije víno, má povinnost se pak Bohu omluvit, že jeho dar nepoužíval. Bůh přece stvořil víno pro potěšení člověka a ke slavení. 

Když se první křesťané někdy uchylovali k sexuálnímu půstu – pod vlivem tehdejšího očekávání brzkého Druhého příchodu Mesiáše – apoštol Pavel manžele nabádal, aby tento půst nepřeháněli (srv. 1 K 7,1n

 ). My víme, že těsná láska manželů může být modlitbou.

Samozřejmě, že k bohulibému životu patří skromný životní styl a solidárnost s potřebnými.

Ježíš uměl žít, nebyl asketa. Účastnil se hostin a přijal ovonění drahým parfémem, ale nežil v přepychu. Už Jan Předchůdce Páně vyzýval zástupy: „Kdo má dvoje oblečení, dej tomu, kdo nemá žádné, a kdo má co k jídlu, udělej také tak.“ Pro nás bohaté především platí Ježíšovo: „Běda vám bohatým … (kteří nemyslíte na potřebné).“

My jsme si ovšem začali velké bohatství omlouvat tím, že jsme začali stavět přepychové kostely a církevní paláce. Duchovenství začalo nosit drahocenná roucha nejen při bohoslužbách. Boha máme representovat svým způsobem života, nikoliv parádou. „Buďte milosrdní jako je Bůh milosrdný.“

V Bibli je na mnoha místech řeč o milosrdenství ... „Běda vám, zákoníci a farizeové, pokrytci! Odevzdáváte desátky z máty, kopru a kmínu, a nedbáte na to, co je v

 Bibli důležitější: právo, milosrdenství a věrnost. Toto bylo třeba činit a to ostatní nezanedbávat.“ (Mt 23,23)  

Ovládat máme především svou mysl, „ze zlého srdce vycházejí špatné myšlenky, vraždy, cizoložství, smilství, loupeže, křivá svědectví, urážky“ (srv. Mt 15,19).