13. neděle v mezidobí

Učíme se žido-křesťanské modlitbě beracha – dobrořečení.
Byli jsme rádi, že naše maminka nebyla němá, ale mnoho nám vyprávěla. To je dobře, že Bůh není němý. Vypravuje nám o nás a o sobě. Nikdo o nás tak pěkně nemluví jako Bůh.
 
V prvním čtení slyšíme, že Bůh s námi počítá navždy a že smrt není od Boha.
„Kdo jí ze stromu poznání zlého – kdo se dopustí nějaké podlosti – jedná proti životu a propadá se do smrti.“ (Srv. Gn 2,17) To nemusí znamenat smrt tělesnou, ale rozhodně duchovní, hříchem se stavíme proti životu.
 
I dnešní čtení z evangelia opět ukazuje zájem Ježíše i o „obyčejné“ lidi. Máme za co děkovat Bohu.
Ježíš s potěšením sledoval přemýšlení a jednání paní, která riskla zákaz jít mezi lidi. (Byla rituálně nečistá. Ježíše magicky nepřelstila.) Rád ji uzdravil. Stejně rád probudil ze spánku smrtiJairovu dceru.
(Ježíše nemusí nikdo přemlouvat, jsme-li připraveni s ním spolupracovat, rád nám pomáhá.)
 
Kdo si pamatuje co je novozákonní nečistota? (Jak to, že se o ní nemluví? Místo ní jsme za nečistou prohlásili sexualitu. Čí to byl asi nápad? Kdo se z toho raduje?)
 
Od křtu víme, že nás Bůh probudí ze spánku smrti, že jsme syny vzkříšení (ne syny smrti). /1
 
Naše dobrořečení je reakcí na Boží dary. Bůh je skvělý Hospodář, zasvěcuje nás do hospodaření s životem. Otevírá nám oči, vidíme i to, co je za naším zrakem. Jsme mnohem bohatší, než jsme tušili. Bůh nám ukazuje své plány a učí nás nové kultuře života. Objevujeme boží určení věcí, k čemu nám mají sloužit a jak s nimi správně hospodařit. Učí nás dobře mluvit o lidech a dobře, správně a pečlivě mluvit o Bohu a s Bohem. Bůh nám nesmírně přeje, pečuje o nás – žehná nám  a pomáhá nám, abychom i my byli požehnáním pro druhé.
Vážíme si poznání, že jsme dětmi božími, z královského rodu a učíme se podle toho jednat. Naše modlitba není povinností, ani břemenem, ale radostí. /2
 
Kdo nahlédl, že vše dobré je osobním darem od Boha, kdo vše užívá s vděčností a v řádu božího záměru, ten posvěcuje věci, svět i vztahy. Porozuměl slovům: „Posvěť se jméno tvé, Otče.“
 
Půl století jsem používal modlitbu z naší rodiny: „Bože, posvěť nás a tyto dary.“ Když jsem se začal zabývat berachou, používám už jen první část modlitby: „Bože, posvěť nás …“. Došlo mi, že jídlo je dostatečně závratným darem od Boha (a lidí) a nepotřebuje další požehnání od Boha. Už je jen na mně, abych jídlo správně ocenil a využil tak, abych svým jednáním posvěcoval záměr Boha.
Vidím-li, jak jsem skrze jídlo propojen s lidmi, kteří na něm měli podíl, umím-li jim poděkovat, jsem-li za „chléb“ vděčný, jestli s ním dobře zacházím, jestli mi je k prospěchu, jestli vím, že mi Bůh dává víc, než nutně potřebuji – abych měl z čeho rozdávat, umím-li se dělit s potřebnými, pak patřičně odpovídám za boží dar. Žiji-li podle božích plánů – pak je mé stolování modlitbou. Sloužím-li životu (svému i životu druhých), naplňuji záměr Boha – posvěcuji jméno Boží (jméno je programem). 
Znovu zopakuji, k jídlu tedy nepotřebuji další požehnání od Boha, teď už je řada na mně, abych správně s Božím darem hospodařil. 
 
Kultura, úroveň židovské modlitby, mně rozšířila obzor a ukázala mi biblický pohled na život.
V této kultuře modlitby (a z této kultury) vyrostl Ježíš, jeho rodiče, apoštolové a jejich předkové.
(Dobrořečení nad jídlem je nejstarší a nejdůležitější modlitbou ze všech bohoslužebných obřadů.)
 
Židovská modlitba nad jídlem říká: 
Dobrořečíme ti, Hospodine, Bože náš, Králi světa – jenž živíš celý svět svou dobrotou a přízní, milostí a milosrdenstvím, jenž dává jídlo každému stvoření, neboť jeho milost trvá na věky. Díky jeho nesmírné dobrotě nám jídlo nikdy nescházelo a nikdy scházet nebude, … neboť (je to díky jeho velikému jménu) živí a podporuje všechny, udílí svá dobrodiní všem a připravuje potravu všem svým stvořením, která stvořil.
Chvályhodný jsi, Hospodine, jenž živíš všechny bytosti.
 
Žid ví, jak velikým předmětem božské pozornosti je. S Bohem smíme hrát „druhé housle“. To je pro nás obrovskou ctí. (Samozřejmě, že „první housle“ nezahrají jediný tón za „druhé housle“. Ale „první housle nesou odpovědnost a vedou muziku.)
 
Žid ví, že je na zemi hostem a přistěhovalcem. Nevlastní život, děti, zem, půdu, vše je pro něj osobním darem Tvůrce. To židy osvobozuje, nejsou vykořisťovaným a využívaným proletariátem bez prostředků. Jsou uživateli darů země a mají vše.
My bychom to měli vědět od Ježíše ještě více. /3
 
Už žid ví, že svět je pro nás „svátostí“ – místem vědomého setkávání s Bohem. Křesťan by to měl vědět ještě více.
Člověk osvícený Božím slovem ví, že věci mají dvojí tvář, jednu viditelnou, druhou skrytou (ta je větší, bohatší). 
Např. odmala víme, že chléb je nám potravou, slunce je zdrojem života, ale pak jsme objevili druhou úroveň: chléb i slunce jsou darem božím.

Beracha vidí vše jako dar od Dárce a dobrořečí Dárci. Objevuje zázrak – to, co je za zrakem.

Kdo je osvícen Boží moudrostí ví, jak je bohatý.  

 

Modlitba dobrořečení (beracha) nám není povinností, ale radostnou potřebou (tak, jako pozdrav, úsměv …). Vychází z našeho žasnutí a vděčnosti nad dobrotou Boha. Je vděčným vyznáním našeho královského postavení před Bohem. Umožňuje nám a pomáhá správně se zařadit do věrohodného postavení před Bohem.

 

Žid velebí Boha, i když ho potkalo něco zlého. Ne proto, že by se těšil z utrpení, ale protože neochvějně věří ve vykoupení, v záchranu, v boží království (to bude delší a krásnější než naše pozemské přebývání).

(Srv. židovskou modlitbu „V případě nemoci“ a „Při umírání“.) /4

 

Kdo umí dobře mluvit o Bohu a o lidech, přijal novou kulturu života. Posvěcuje život: správně darů užívá, objevuje svou cenu a úmysl Dárce.

Židy i nás vede úžas nad boží přejícností a vděčnost za ni ke společné modlitbě a společnému slavení.

Ježíš celý svůj život označil za berachu (dobrořečení, oslavu Otce): „Já jsem tě oslavil na zemi, když jsem dokonal dílo, které jsi mi svěřil.“ (Jan 17,4)

 

Ježíšova Hostina je nám největším dobrořečením Bohu. Ježíš ji spojil se Svatební hostinou (víme, že nejsme hosty na svatbě, ale Nevěstou). 

Eucharistická modlitba je největším děkováním. /5

 

(Je užitečné si někdy soukromně projít Chvalozpěv „Sláva na výsosti Bože“ a eucharistickou modlitbu a všimnout si všech slov, kterými Bohu dobrořečíme (chválíme ho, oslavujeme ho, děkujeme mu …).

 

----------------------------

Poznámky:

                  /1     Ježíš řekl Martě: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.  A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (J 11,25-26)

 

                  /2     Vážíme si možnosti s Bohem mluvit.

Říkali jsme si, že naše prosby nejsou žebráním, ale kulturním projevem uznání a vděčnosti. Nemusíme si od Boha nic vyprošovat, slyšíme od něj: „Vše, co je mé, je tvoje“. My určujeme (svou připraveností) čím nás Bůh může obdarovávat.

Bůh rád rozdává, vymazluje nás svými dary, ale nekazí nás (vidíme, jak jsou někdy děti bohatých rodičů rozmazlení,  ničeho si neváží). Bůh pro nás udělal krásný svět, vymyslel nám nesmírné bohatství barev, tvarů, chutí, vůní, pozornosti … a dal nám schopnost všechnu krásu ocenit, radovat se z

 ní a rozpoznávat ji jako osobní dar od Stvořitele, aby se nám na světě, s

 druhými lidmi a s Bohem, líbilo. Všechna krása a obdarovávání má sloužit k budování vztahů. „Sám jsem naučil Efrajima chodit (jako táta učí synka), pečoval o něj, uzdravoval jsem ho. Provázky lidskými jsem je táhl, provazy milování (vymýšlel pro něj pozornosti, hrál jsem si s

 ním) pomáhal mu a krmil ho“. (Srv. Oz 11,3-4)

Na úrovni našich modliteb se pozná, nakolik rozumíme evangeliím a Ježíšovu vyučování o modlitbě.

(Říká-li křesťan, že sv. Monika vyprosila svému synu Augustinovi obrácení, nepochopil Ježíšovo vyučování o Bohu. Nemůžeme nikomu vyprosit znalost jazyka nebo pěkné manželství. Můžeme druhým ukazovat, jaké ovoce přátelství s

 Bohem nese, můžeme jistým způsobem druhému pomáhat k dobrému vztahu s

 Bohem, můžeme jiným ukazovat, jak se s Bohem spolupracuje.)

 

                  /3     Synu, ty jsi stále se mnou a všecko, co mám, je tvé. (Lk 15,31)

Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. (J 3,16)  

Srv. 17. kap. Janovu (Jan 17)!

 

 

                  /4 V případě nemoci

Ve své slabosti se obracím na tebe, Hospodine, protože jsem dílem tvých rukou. Tvá síla a tvá odvaha jsou v mém srdci a tvá léčebná síla je v mém těle. Buď vůle tvá obnovit mé zdraví. Má nemoc mě naučila, co je důležité a co nedůležité. Vím, jak jsem závislý na tobě; naučily mě to bolest a utrpení. Až budu vyléčen, ať nikdy nezapomenu na toto drahé poznání.

Posil mě, Hospodine, a ochraň mě svou láskou. Vyléč mě, a budu vyléčen; zachraň mě a budu zachráněn.

Chvályhodný jsi, Hospodine, jenž je věrný a milosrdný léčitel.

Při umírání

Umírající, když cítí, že se blíží jeho smrt, má za povinnost pronést toto vyznání:

Vyznávám před Tebou, Hospodine, Bože můj a Bože  mých otců, že jak mé uzdravení, tak i má smrt jsou v tvých rukou. Buď vůle tvá, abys mě uzdravil úplným uzdravením, avšak jestliže je má smrt tebou již pevně určena, přijmu ji v lásce z tvých rukou. Ať je má smrt usmířením se všemi hříchy, přestoupeními a poklesky, kterými jsem před tebou vinen. Poskytni mi hojnost štěstí, jež je vyhrazeno pro spravedlivého. Dej mi poznat stezku života: v tvé přítomnosti je plnost radosti, po tvé pravici je věčné blaho.

Ty, jenž jsi otcem sirotka a zastáncem vdovy, ochraňuje mé drahé, neboť má duše je částí duše jejich. Do tvých rukou svěřuji svého ducha, můj Spasiteli, Hospodine, Bože věrný. Amen, amen.

 

                  /5     Liturgická obnova II. vatikánského koncilu nás pozvala ke společnému slavení. Každý pokřtěný je koncelebrantem – spolu slaví s ostatními. (V tridentské mši slavil

– celebroval – kněz, lidé v kostele byli jen nábožně přítomni. Neslyšeli a nerozuměli, co kněz v latině říkal. Po staletí nepřijímali Tělo Páně. Vedli při mši soukromou modlitbu a klečeli.

V liturgicky obnovené Večeři Páně všichni slaví, koncelebrují za předsednictví kněze nebo biskupa. Celebranti neklečí, jen pokleknou. V tridentské mši kněz neklečel, jen poklekl. Nikdy kněz po „svatém přijímání“ neklečel. Na svatbě, na slavnosti, se neklečí.

Kněží mají povinnost smysl Večeře Páně vysvětlovat a při slavení komentovat, aby lid boží čím dál víc vnikal do porozumění tomu, co Ježíš do této slavnosti vložil. Abychom věděli, co nám Ježíš nabízí a také co od nás očekává. Kdo tomu nerozumí, kdo neumí slavit, zůstává „soukromnicky“ klečet (často osamocen od druhých).  Neobjevil smysl a hloubku Ježíšova dobrořečení a společného slavení.