12. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 1Kron 29,15 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Job 38,1.8-11; 2 Kor 5,14-17; Mk 4,35-41
Datum: 21. 6. 2015
Je dobré si čas od času znovu formulovat to, co děláme. Modlitba je pro nás důležitá, proto jsme o ní před týdnem začali mluvit.
K soužití (s člověkem i s Bohem) nutně potřebujeme komunikovat (setkávat se a domlouvat se). 
Nekonečným množstvím proseb a modliteb se lidé obraceli k božstvům a Bohu. Ale nebyli si jistí, zda jim božstvo věnuje nějakou pozornost. Panovník si také hleděl svého a poddaný ho málokdy zajímal (pohané si božstva představovali podle svých pánů).
I my známe pocit, že Bůh má své zájmy.
 
Máme se z čeho učit. V Bibli najdeme mnoho modliteb a rozhovorů s Bohem.
„Hospodin mluvil s Mojžíšem tváří v tvář, jako když někdo mluví se svým přítelem.“ (Ex 33,11)
Job je velikým partnerem v rozhovoru s Bohem …
 
Díky židům a Ježíši jsme došli k velkému umění komunikace (rozhovoru) s Bohem.
Ježíš se věnoval svým učedníkům, učil je přemýšlet – vyrostli z nich velké osobnosti. Stejně se věnuje i nám. I nás se ptá: „Kolik hřiven vynesla hřivna, kterou jsem ti svěřil?“ (Jak nahlíží na lajdáka, víme.)
Jsme povinni – z úcty k Bohu a jeho vyučování, z úcty k námaze biblických osobností o porozumění Bohu a z úcty k Ježíši – mluvit s Bohem na patřičné úrovni.
Jinak se podobáme lajdáckému učedníku a maříme nejen zájem Boha o nás, ale i svůj čas.
Naše modlitba by rozhodně nebyla uctivá! Nevadí nám, když s námi někdo mluvil hloupě?
 
Ježíšovi učedníci měli za sebou zkušenosti Abraháma a jeho lidí s Hospodinem, zkušenosti Mojžíše a Izraele vysvobozeného z otroctví Egypta, zkušenosti navrátilců z babylonského otroctví atd. atd.
Získávali zkušenosti s Ježíšovým přátelstvím. Už staří židé věděli, že o nás Bůh pečuje jako matka a otec.
Tyto zkušenosti přijímáme i my jako své poklady.
I my přejeme dětem, aby objevily hodnotu života, svou vlastní cenu, naučily se dobře hospodařit s životem a jeho dary. Aby byli požehnáním pro druhé.
Děti, které objeví velikost rodičovské péče, poznají, jak jsou bohatí, jakou mají cenu. /1
 
Jsme překvapeni, že tu je Bůh pro nás (o tom se pohanům ani nezdá).
Bůh slouží nám, ne my jemu!
 
Poznávání Boha a jeho péče v nás probouzejí vděčnost Dárci, být obdarován je zážitkem.
Bůh nás svými dary nesvazuje, ale každý slušný člověk se snaží dobré dílo podporovat (nebo alespoň nemařit).
 
Objevit za každou dobrou věcí milujícího a pozorného Dárce je obohacující.
Být milován a umět mít rád je největším štěstím.
Být bohatý je nejen příjemné, ale umožňuje nám i dávat.
 
Všechno stvoření chválí svého tvůrce krásou a účelností své existence. Ale pouze člověk má výsadu, že ví o svém Tvůrci a je schopen mu vyjádřit svou vděčnost a navázat s ním vztah.
 
Bůh není závislý na naší vděčnosti a na našich modlitbách. Naše modlitby jsou odpovědí na Boží přejícnost. 
 
Kdo Ježíše přijal za svého Učitele a Mistra života, učí se od něj pracovat, modlit se i slavit. Přebíhat k jiným učitelům je neuctivé k Ježíšovi! (Ježíš káral učedníky, když mluvili jako rabíni nebo dokonce jako satan. Srv. Mt 4,10; Mt 16,23)  
 
Jen připomínám, že Ježíš byl Žid. Vyrostl z Izraele, nebyl meteoritem spadlým z nebe do Izraele. /2
 
Abychom porozuměli Ježíšovi a svým duchovním kořenům, potřebujeme se vracet a znát duchovní bohatství židů. (Od nich jsme přijali většinu svého duchovního bohatství. Nikdy jim nebudeme dost vděční.)
 
Od židů jsme se naučili, že Bůh má s námi svůj krásný plán.
Od Jákoba víme, že kde jsme my, tam je Bůh s námi. Stačí si to jen uvědomit. (Doma s námi není Bůh o nic méně než v kostele. Kdo to neví, propadá v božím vyučování!)
Od židů se učíme každou dobrou věc přijímat jako osobní dar od Boha.
Ten, kdo naslouchá Božímu slovu, kdo se nechá osvítit Boží moudrostí, ten nachází své jedinečné místo v geniálním plánu Tvůrce. Jedná s věcmi podle záměru o plánu Stvořitele. Správným hospodařením s věcmi posvěcuje svět, oslavuje Tvůrce.
Tak objevujeme svůj životní program.

A nejhlubší smysl svého života.

 

Židé na základě naslouchání boží moudrosti došli k modlitbě, které říkají „beracha“ – dobrořečení.

Obnáší velikou šíři „dobrého mluvení o Bohu“, patří do ní:

         žasnutí nad pozorností Dárce a jeho štědrostí,

         obdiv, chvála, oslava, velebení, vděčnost,

         ocenění za velikost stvoření a tvoření,

         úcta, uznání nezasloužené péče,

         vyznání jedinečnosti Hospodina, děkování.

         (Také prosba a žehnání.)

 

Základní slovní formou dobrořečení je: „Chvályhodný je Hospodin, který  …“

                                                                „Velebíme (dobrořečíme, chválíme …) tě, Bože náš.“

 

Skoro každá modlitba Izraelity dobrořečením začíná a končí. Např. v modlitbě Davidově. /3

V Novém zákoně je uvedeno mnoho berachot.

(Snad každý známe chvalozpěv Zachariášův nebo chvalozpěv Ježíšovy matky – ty vycházejí ze starých židovských dobrořečení (berachot).

 

 

Ježíš vzdává díky za to, že se Bůh věnuje „maličkým“.                                    Mt 11,25-27

Při Večeří Páně vzal chléb a požehnal ho, vzal kalich a vzdal nad ním díky    Mk 14,22-24

J. vzal pět chlebů a dvě ryby vzhlédl k nebi, vzdal díky.                                   Mk 6,41

Bral děti do náruče a „žehnal jim“, vyslovil nad nimi berachu.                        Mk 10,16

Ježíš „u Lazara“ pohlédl vzhůru a řekl: „Otče, děkuji ti, žes mě vyslyšel.“      J 11,41

Všechno, cokoliv mluvíte nebo děláte, čiňte ve jménu Pána Ježíše

a skrze něho děkujte Bohu Otci.                                                                        Kol 3,17

 

Žid měl víc jak 100 x denně dobrořečit Bohu. 

 

Pavel vyučuje pohanokřesťany dobrořečení a přidává k němu slova: „Ve jménu Pána Ježíše, skrze něho.“

 

Není popsáno, jakou měla beracha podobu. Tu hledejme u židů (čteme-li: „Ježíš požehnal kalich, vzdal díky nad chlebem“, nenajdeme, jak Ježíš dobrořečil, protože to všichni znali).

 

K dobrořečení patří také „žehnání“, ale tomu moc nerozumíme. /4

Zatím jen povím: Žehná-li nám Bůh – oznamuje nám, prohlašuje, co nám nabízí a dává.

Bůh může někoho pověřit, aby toto jeho prohlášení vyřídil určitému člověku, aby mu jeho jménem žehnal. 

 

Bůh žehná nám, my mu nemůžeme žehnat.

My můžeme a máme Bohu různými způsoby dobrořečit.

 

Beracha – dobrořečení – byla už před Ježíšem a je až do dnešních dnů nejvyšším vzorem modlitby.  

 

Bohu dobrořečíme nejen slovy, ale celým svým životním postojem odpovídáme na jeho přátelství.

„Velebení“, „chvalořečení“ a „díkůvzdání“ jsou pro nás patřičným postojem před Bohem.

Dobrořečením mu vyjadřujeme svou vděčnost.

Beracha – dobrořečení – určuje smysl, obsah a směr modlitby.Dobrořečení nám ukazuje, jak významné místo před Bohem máme. A jaký vztah máme mít ke světu a k

 lidem.

Sám Ježíš svůj život charakterizoval jako oslavu (dobrořečení) Otce (srv. J 17,1n). 

 

Pokračování příště.

-----------------------------

Poznámky:

                  /1     Rodiče celou svou péčí dítěti ukazují, kým pro ně dítě je. Pak děcku ukazují, kým oni jsou pro dítě. Podobně to je v našem vztahu s Bohem. Bůh s

 námi mluví, vypráví, kým jsem pro něj a kým je pro nás. (V Ježíšově životě to vyvrcholilo, ničeho mu pro nás nebylo zatěžko.)

Bůh nás – jako rodiče – uvádí do života, vyučuje nás, co nám prospívá a co škodí. Zasvěcuje, uvádí nás do umění života. Písmo říká: „Posvěcuješ náš, Bože, svými přikázáními

.“      

 

                  /2     L. Swidler říká: „Ježíš byl „rabi“, a ne „otec“; „učitel“ (náboženství), a ne duchovní; byl to žid, a ne křesťan, chodil do synagogy a ne do kostela; světil šabat a ne neděli; modlil se aramejsky a ne řecky nebo latinsky; četl Starý zákon, a ne Nový zákon, modlil se žalmy a ne růženec; světil pesach (židovské velikonoce), šavu´ot (židovské letnice) a sukot (svátek stanů), a ne Vánoce či Postní dobu...

 

                  /3     David dobrořečil Hospodinu před zraky celého shromáždění. Řekl: „Dobrořečíme ti, Hospodine, Bože Izraele, našeho otce, od věků až na věky.

 Hospodine, tvá je velikost a bohatýrská síla, skvělost, stálost a velebnost, všechno, co je na nebi a na zemi, je tvé. Hospodine, tvé je království, ty jsi vyvýšen nade vším jako hlava.

 Bohatství a sláva pocházejí od tebe, ty panuješ nade vším, máš v rukou moc a bohatýrskou sílu, vyvýšení a utvrzení všeho je v tvých rukou.

 Nyní, Bože náš, vzdáváme ti chválu a oslavujeme tvé skvělé jméno. Vždyť co jsem já a co je můj lid, že máme možnost takto přinášet dobrovolné dary? Od tebe pochází všechno. Dáváme ti, co jsme přijali z tvých rukou.

 My jsme před tebou jen hosté a příchozí jako všichni naši otcové. Naše dny na zemi jsou jako stín a naděje není.

Hospodine, Bože náš, všechno toto množství, jež jsme připravili, abychom vybudovali dům tobě, tvému svatému jménu, pochází z tvé ruky. Tobě patří všechno.

 Poznal jsem, můj Bože, že ty zkoumáš srdce a že máš zalíbení v přímosti. Přinesl jsem všechny tyto dobrovolné dary z přímého srdce. A nyní vidím, jak radostně ti přináší dobrovolné dary tvůj lid, který je zde.

Hospodine, Bože Abrahama, Izáka a Izraele, našich otců, zachovej navěky to, co si tvůj lid ve svém srdci předsevzal, a jejich srdce si připrav pro sebe. Dej, ať můj syn Šalomoun z celého srdce dbá na tvé příkazy, na tvá svědectví a na tvá nařízení, aby vykonal všechno, co je třeba k vybudování hradu, k němuž jsem vykonal přípravy.“

Potom David vyzval celé shromáždění: „Dobrořečte Hospodinu, svému Bohu!“

A celé shromáždění dobrořečilo Hospodinu, Bohu svých otců, padli na kolena a klaněli se Hospodinu i králi.  (1 Pa 29,10-20)

 

                  /4     Škoda, že naši liturgové nevyžívají bohatství češtiny a „berachu“ často překládají jako „požehnání“ (i čeští židé se v překladech do češtiny této nepřesnosti dopouštějí). To je zplošťující a někdy zavádějící.

     V našich liturgických modlitbách mateme druhé, když např. říkáme:

      „Požehnaný jsi, Hospodine …“.

      „Bože, všichni svatí ti žehnají a také my ti žehnáme.“ 

Vyšší žehná nižšímu (srv. Žid 7,7).

Víc si k tomu řekneme příště.