3. neděle velikonoční

Ptal jsem se mládeže: „Nakolik si můžeme být jistí Ježíšovým zmrtvýchvstáním?“
Pomůžeme my, rodiče a dospělí, dětem, aby se v životě uměli na Vzkříšeného spolehnout?
Je třeba o tom v rodinách mluvit. /1
Se vzkříšením nemáme žádnou osobní zkušenost. Jak si po dvou tisíciletích ověřit hodnověrnost zprávy apoštolů?
Hodí se nám, že apoštolové vzkříšení Ježíše nečekali a Ježíš je pracně přesvědčoval.
Přiznat se k Ježíši po jeho ukřižování bylo nebezpečné. Však za to byli nejen apoštolové mučeni (většinou až k smrti).
(Nechat se pokřtít, být křesťanem, může být někde i dnes nebezpečné. Bránit hodnoty člověka – darované nám Bohem – nemusí být ani v době míru snadné.)
Ověřit si hodnověrnost apoštolů lze i dnes.
Přiznejme si, že jsme se zřekli svědectví znamení božích (např. uzdravování) …
Ale můžeme si na svém životě ověřit, že Ježíšova životní moudrost a jeho přístup k člověku přinášejí velkou noblesu a krásu. (Kde je větší kultura soužití?)
 
Velekněz měl větší autoritu než papež. Jeho prohlášení Ježíše za kacíře mělo obrovskou váhu, zpochybnit tvrzení velekněze nebylo snadné. /2
 
Ježíš nás varoval před nebezpečnými lidmi („vlky, čubkami, sviněmi a zmijemi“ – to nebyly nadávky, ale diagnóza určitých lidí), koho tím myslel?
Ukázalo se, že „vlkem v rouše beránčím“ byl velekněz. /3
 
Ježíš je odpovědný „za ty, které k sobě připoutal“. Vyhledal zklamané a naštvané učedníky, když jejich důvěra v Mistra havarovala a pomohl jim dostat se (z propasti) „na pevnou cestu“.
Učedníci si nevyčítali jen svoje selhání, ale zřejmě byli naštvaní i na Ježíše. /4
 
Všimněme si, že my starší jsme příliš zvyklí „svým“ autoritám slepě důvěřovat a jak je to druhým nebezpečné. /5
Je strašné jak snadno jsme ochotní se přidávat ke štěkající smečce štvoucí toho, na koho autorita ukáže prstem.
 
Poznáváme se také v Petrovi, když na veřejnosti omlouvá hřích velekněží: „Vy jste to udělali z nevědomosti …“
Je to pravda? Copak Ježíšovo ukřižování nebylo záměrnou a úkladnou justiční vraždou? /6
 
Naše nezdravé sebevědomí (Ježíšových učedníků nebo nástupců apoštolů) vůči nesprávnému jednání autority svědčí o naší zbabělosti a nezdravé úctě k mocným. Nevíme, co znamená prorocká služba.
Hájit boží věc ve světě – i třeba proti nesprávnému jednání autority – není drzostí nebo buřičstvím. Ježíš byl laskavý, spravedlivý a milosrdný jako niko jiný, ale statečně hájil lidi a úmysly Boží, zastával se těch, kterým bylo křivděno. To je prorocká služba (ne nějaké věštění nebo předpovídání budoucnosti). Ježíš byl největším prorokem.
(Římský biskup František genocidu Arménů nazval genocidou, i když se to mnohým mocným nelíbí.)
 
Daniel se zastal spravedlivé Zuzany, Ježíš se zastal cizoložnice.
Ale Ježíše se při jeho procesu nezastal nikdo.
Nechť zvedne ruku ten, kdo si myslí, že by při Ježíšově procesu vystoupil na jeho obhajobu. /7
 
Apoštolové nám v biblických čteních ukazují, jak a čím nás Ježíš uzdravuje z našich hříchů, z pýchy, zbabělosti a dalších nectností.
 
Před týdnem jsme v 2. čtení (1 J 5,1-6) slyšeli: „Ježíš k nám přišel skrze vodu a krev.“
Jan Baptista říkal: „Já jsem vás ponořovat do vody, Mesiáš vás bude ponořovat do Ducha a do ohně.“
Janovo ponoření do vody (Jordánu) představuje životní nutnost přiznání si hříchů a prosbu o pomoc Boží proti zlu. (Ježíš závažnost „Janova ponoření“ pro nás potvrdil tím, že se sám do Jordánu nechal Janem ponořit – ač sám ohrožen hříchem nebyl.) 
Ježíš nás ponořuje do Ducha (krev je v Bibli jedním z obrazů pro Ducha). Ježíš nám dává svého Ducha. S ponořeným kamenem se nic nestane, ale porézní věc nasaje, nasákne tekutinou, změní se. S dítětem vloženým do náruče rodiče se také něco stane. Uklidní se, přestane se bát, usměje se, získá novou dávku odvahy k životu …
Potřebujeme se nořit do Boží náruče, nechávat se prostupovat božím Duchem, potřebujeme pít Ježíšovu krev (transfúzi Ducha).
To jsou srozumitelné obrazy pro pochopení Ježíšových darů a jeho pomoci.
Ježíš si nás získal svou obětavostí až na krev. (Náboženští guruové až příliš často touží po slávě, obdivu a moci. Za koho jsou ochotní vykrvácet?) 
Ježíš nám přichází na pomoc a chce nás obdarovat jiným duchem, než jaký nabízí svět a lidé.
 
V 1. čtení této neděle apoštol Petr připomíná: „…proroci nám oznámili, že boží Pomazaný musí trpět.
O významu „musí“ jsme mnohokráte mluvili. /8
 
Ve 2. čtení je důležité si dát pozor na slova: „Ježíš je smírnou obětí za naše hříchy.“
Jen malinko k tomu něco připomenu. Potkal mě jeden známý svědek Jehovův (lidem na ulici obdivuhodně svědčí o Bohu). Občas přijde s nějakou biblickou otázkou, je schopen dlouho naslouchat.

Bere slovo o zástupné oběti doslova. Ptal jsem se ho, jak může někdo na sebe vzít viny třeba jen za Osvětim? Jak by byla spravedlnost obnovena? Krev za krev? Smrt za smrt? Kolikrát bychom třeba Hitlera museli mučit až na práh smrti, pak ho vyléčit a mučit znova … a znova? 

Mohl by Bůh se spravedlivým Ježíšem jednat jako s viníkem? Bylo by to vůči Ježíšovi spravedlivé?

Copak není Bůh suverénem, který může kajícníkovi odpustit trest?

Copak nebylo odpuštěno bratrům Josefa, když se káli ze svého zločinu?

Nebylo snad odpuštěno králi Davidovi, když se kál z řady hrdelních zločinů? Atd. Bůh dávno před Ježíšem mnoha provinilcům odpustil, neboť je milosrdný a nerajtuje na trestu do poslední nitky a poslední kapky krve.   

I Ježíš odpouštěl hříchy už před svým ukřižováním.

Jak se vám daří vysvětlovat vašim dětem a vnukům „smírnou oběť“?  

 

Při Večeři Páně po Ježíšových slovech nad chlebem a vínem:

        zvěstujeme Ježíšovu obětavou lásku až na smrt,

        vyznáváme Ježíšovo vzkříšení,

        a hlásíme se k těm, kteří se snaží přispět k Ježíšově druhému příchodu – aby nastal co nejdříve. (Abychom my a co nejvíce lidí přijalo – svým způsobem života – Ježíše za svého Bratra a Pána.)

 

Vyznávání a zvěstování je náš prvořadý úkol. (Proto při těchto slovech máme při mši stát – což je postoj pohotovosti a ochoty.)

Vážíme si toho, že nám Ježíš tuto cennou službu svěřil. Ani v tom nejsme odkázáni jen na své síly.

 

Ježíš nás u svého Stolu pokaždé vyučuje své moudrosti, vine nás na své srdce, uzdravuje nás a napájí, naplňuje nás svým Duchem.

 

-------------------------

Poznámky.

                  /1     Židé dvakrát denně říkají modlitbu „Slyš, Izraeli, kdekoliv a kdykoliv budeš rád svým synům vyprávět, v čem je Hospodin Jedinečný …“ („Čeho je srdce plné, tím ústa přetékají.“)

Nestačí jen Ježíšovu vzkříšení přitakat (satan ví, že Ježíš z mrtvých vstal, ale … ).

 

                  /2     Vzpomeňme na příběh Zuzany z knihy proroka Daniela (z deuterokanonické části knihy). Zuzana byla velice oblíbená, ale lidi úplně ochromilo nařčení od dvou nejvyšších soudců (volených lidem) z

 cizoložství Zuzany.

(Je nutné, aby tvrzení autority bylo přezkoumatelné nezávislým soudem.)

Jako současný příklad připomínám nařčení trnavského arcibiskupa Róberta Bezáka a jeho suspensování. Mnoho církevních funkcionářů a věřících sklopilo uši před rozhodnutím vysokých vatikánských úředníků ohánějících se podpisem Benedikta XVI. Ani jeden ze slovenských biskupů se Bezáka nezastal. Když jsme my pouze žádali možnost, aby byl R. Bezák vyslechnut a jeho nařčení bylo spravedlivě posouzeno, byli jsme od mnohých pomlouváni a označováni za škůdce církve. (Navždy si poneseme nálepku b

uřičů.)

 

                  /3    Slovo autority má velkou váhu. Svést lidi z pravé cesty a poštvat je proti nevinnému, patří mezi největší hříchy.   

 

                  /4     „Jak mohl Ježíš dopustit takový krach? Vítězství bylo nadosah. Proč byl tak tvrdohlavý? Nenechal si poradit, byl špatný politik, nebyl diplomat. Dráždil lidí víc

, než bylo zdrávo.

Jak to Bůh mohl dopustit? …

Apoštolové samozřejmě byli naštvaní i na velekněze. „Ježíš před nimi varoval, ale přepočítal se. Koho z nás by napadlo, že zlikvidují nevinného. Nikdy se nestalo, že by církevní soud souhlasil s

 ukřižováním žida. Ježíš proradnost Kaifáše podcenil. Takové a jiné pocity mohli Ježíšovi učedníci mít.

 

                  /5     Mladí naopak často neuznávají žádnou autoritou. Špatné autority k této krizi autorit ovšem přispěly – tak rozumíme hříchu pohoršení.

 

                  /6     Jestli se ukáže, že se R. Bezák vážně neprovinil, jsem zvědav, jak bude rehabilitován. Všimněte si, že se už říká: „Na Slovensko se Bezák vrátit nemůže

.“

Pokud se prokáže jeho nevina, nemůže se už vrátit do své diecéze?

(Pokud se prokáže, že je Bezák nevinný, nechť je jeho nástupce poslán jinam (Bezáka se nezastal, neosvědčil svůj charakter a přijal službu arcibiskupa za

podezřelých okolností). 

Nechci předcházet šetření Bezákovy viny, říkám to jen proto, abychom si porovnávali své představy o spravedlnosti a nápravě nespravedlností.) 

V církevním žargonu se říká, že farnost je faráři svěřena jako manželka, a biskupovi je svěřena diecéze jako manželka. Byla Bezákova „svatba s trnavskou diecézí“ neplatná?

Právem naříkáme, že stát jen trestá provinilce, ale křivdy a nespravedlnosti napravit neumí.

Zatím církev v obnově spravedlnosti dobrý příklad světu nedávala. Jako stát spíše chrání pachatele a oběti vyzývá k odpuštění zločinům.

Proč by se nemohl Bezák vrátit do Trnavy? Pokud se mu viníci omluví, určitě by jim Bezák odpustil a mohl s nimi spolupracovat.

Je naopak možné, aby pomlouvači bez pravého pokání mohli sloužit v církvi?

Na vlastní oči vidíme, jak ti, co si nepřiznali viny z komunistické doby, dál škodí (ve společnosti i v církvi). Zůstávají nebezpečnými vlky v rouše beránčím.

Jen obnovená spravedlnost může do slovenských kostelů vrátit ty, kteří byli nespravedlností zraněni na duši.

 

                  /7     Slovenští biskupové se dříve s R. Bezákem při bohoslužbách zdravili pozdravením pokoje, společně s ním „jedli a pili“ u Ježíšova Stolu, ale později se R. Bezáka nezastali (možná se někteří proti němu dokonce spikli). Nikdo z

 nich mu po suspensi ani nezatelefonoval.

(Všimli jste si, že teď, když František Bezáka přijal, slovenští biskupové děkovali papežovi, že je to potěšilo a že přijmou každé jeho rozhodnutí?)

 

                  /8     Mnoho židů v druhé světové válce „muselo“ vyletět komínem, aby si stará křesťanská Evropa dokázala přiznat, jak je nemocná nesnášenlivostí, antisemitismem a rasismem. Dřív by si to skoro nikdo z

 dobrých křesťanů nepřiznal.

A církev se až třicet let po genocidě židů (jako obvykle se zpožděním) na Velký pátek přestala modlit za proradné židy.

(V modlitbách na Velký pátek uznáváme svou vinu na smrti Ježíše, ale svou vinu na smrti Ježíšových bratří židovských i nežidovských – od Ježíšovy smrti do dneška – neuznáváme a nekajeme se.)