Květná neděle
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 50,5-9a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7
Datum: 29. 3. 2015
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 50,5-9a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 50,4-7
; Flp 2,6-11
; Mk 14,1-15,47
Datum: 29. 3. 2015
„Svatý týden“ nás chce zasvětit do velikosti Božího přátelství.
Ježíš vícekrát mluvil o „vyvýšení“, ale i ten, kdo by mu pozorně naslouchal, by si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit, že bude Ježíš ukřižován.
Proč na Květnou neděli a Velký pátek uvádíme čtení z evangelia: „Umučení našeho Pána …“?
Proč ne třeba: „Ježíšovy poslední Velikonoce“? Jde přece o víc než o popravu.
Právem nás obchází hrůza z toho, jak strašně jsme se zachovali k Ježíši – a pak k nespočetnému množství umučených a ponížených.
Je užitečné číst pašijový příběh z tohoto pohledu pro naše duchovní zdraví.
Ale je také vedle toho důležité číst pašije s vědomím Ježíšova vítězství.
Proroci pronásledovaní a mučení od vlastních lidí právem naříkali, ale Ježíš nenaříkal, nelitoval dne, kdy se narodil. /1
Ježíš je silnější než proroci zázemím, které má v Otci. A jistotou vzkříšení. (Proto se o něho můžeme opřít!)
Ano, Ježíš se také daleko víc než my trápí nad utrpením ponížených všech dob – má přece nejcitlivější a nejsoucitnější srdce.
Ale přišel se postavit zlu. V kořenu, v srdci člověka. Přišel nás vyburcovat k postavení se proti zlu.
Izrael byl veden k úctě k životu a ke službě životu, k poznání, že ani zabíjení nepřátel nepovznáší.
Jenže se ukázalo, že i ti, kteří se hlásí k vyznavačům Boha, jsou schopni zabíjet nejen jinověrce, ale i vlastní souvěrce, mluvící o Bohu jinak než oni.
„Boží království trpí násilí“ (Mt 11,12
Ze všech svých sil nás Ježíš varoval (a varuje), abychom svou náboženskou nesnášenlivost včas rozpoznali a zřekli se jí.
Když Ježíšovi nevěřili – když jsme mu dodneška neuvěřili – přestal se bránit. Chtěl zabránit náboženským válkám tím, že nahlédneme, k čemu naše nesnášenlivost vede.
Ukřižovaný Ježíš nám má být dodneška výstražným znamením.
Těžko si přiznáváme, že v sobě máme jed nesnášenlivosti. Může bujet i v tom, kdo se mnohokráte modlil křížovou cestu.
Abychom se alespoň trochu vyvinili z Ježíšovy smrti, zbaběle říkáme, že Bůh Ježíšovu smrt potřeboval. /2
Právě proto, že si nechceme přiznat svůj podíl na zlu ve světě a svou vinu, opakuje se zlo a mlčení ke zlu.
O Ježíšovi mluvíme jako o pokorném.
Co je pokora?
Jejím opakem je pýcha.
Pokoru bychom mohli nazvat moderním slovem zdravé sebevědomí.
Pokorný ví, kdo je a jak na tom je. Má lásku k pravdě. Dovede si přiznat nejen všechno dobré z vlastního života, ale i vlastní chybu.
Pokorný není zamindrákovaný, hájí spravedlnost a čest – nejen druhých, ale také svou.
Nejbližším člověkem si jsme my sami. Není ctností čekat, až se nás zastane druhý. To bychom někdy čekali marně. Máme-li zdravé ruce, nečekáme, až nás někdo nakrmí. Nemáme-li roubík v puse, máme se hájit.
Ježíš slavil se svými přáteli velikonoční slavnost svobody a milosrdenství Božího.
Jedná milosrdně, nejen proti farizeům se zastal hříšné ženy, která mu přišla poděkovat, zastal se i ženy, která mu ovoněla hlavu proti učedníkům, kteří to ženě zazlívali.
Daroval nám Novou a věčnou Smlouvu. /3
Ježíš obstál proti zlu s krásnou a jedinečnou důstojností. Nechal se ukřižovat, ale neponižoval se.
Ponížení je přece velice nepříjemné.
Ale nad ponížením lze vnitřně vítězit … Bez přezírání zla, bez pacifismu (neodporování zlu), bez povýšenosti a vyvyšování utrpení.
(Mluví-li někdo o záslužnosti utrpení, zajímám se, jak si počíná u zubaře nebo zda odmítne narkózu při operaci.)
Ježíš nás k utrpení nevybízí, máme se proti němu stavět ze všech svých sil a možností.
Někdy nelze proti utrpení nic dělat …
Bezmocnost je strašná. /4
Ježíš se do utrpení nehrnul. „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Do smrti mám být ponořen, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!“ (Lk 12,49-50
Přál si, abychom v sobě jed náboženské nenávisti rozpoznali.
Kdo si přizná nemoc a chce být zdráv, může být uzdraven.
Kdo prosí o odpuštění, může mu být odpuštěno.
Vážíme si Ježíšovy lásky, je větší než naše hříchy.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Připomínali jsme si proroka Jeremiáše.
„Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá.
Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.
Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! ,Udejte ho!´ ,Udáme ho!´ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. ,Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.´
Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.
Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?“
(Jer 20,7n
/2 Všimněme si, jak v neštěstích lidé ve snaze utíkat od své viny říkají: „Bylo to určeno …(osudem, hvězdami, karmou …)“. U lidí, kteří neznají možnost odpuštění, je to pochopitelné, ale že se k
tomu uchylují i lidé chodící do kostela, je to podivné.
Čím dál víc lidí tvrdí, že nic není dobře nebo špatně. O hříchu už nemluví.
Zkuste se jich zeptat, zda navštívili Osvětim …
/3 Ježíš nedal při velikonoční slavnosti najevo smutek, tíseň nebo hořkost nad tím, že ho přátelé za pár hodin opustí ...
Ježíš je silný! Jeho přátelství je větší než naše selhání.
/4 Buddhisté a hinduisté se pocitu bezmocnosti zbavují. Mají na to svůj „lék“ „neznají“ utrpení „nevinných (ani dětí)“. Nedošli ani ke knize Jób natož k
evangeliu. Trpícího překročí se slovy: „Máš těžkou karmu“. Vede to k pasivitě, jejich kultury se nevypořádaly ani s hladem, nemocemi, analfabetismem a zbídačením.
Hinduismus a buddhismus nezná hřích ani odpuštění.
Ježíš vícekrát mluvil o „vyvýšení“, ale i ten, kdo by mu pozorně naslouchal, by si ani v nejbujnější fantazii neuměl představit, že bude Ježíš ukřižován.
Proč na Květnou neděli a Velký pátek uvádíme čtení z evangelia: „Umučení našeho Pána …“?
Proč ne třeba: „Ježíšovy poslední Velikonoce“? Jde přece o víc než o popravu.
Právem nás obchází hrůza z toho, jak strašně jsme se zachovali k Ježíši – a pak k nespočetnému množství umučených a ponížených.
Je užitečné číst pašijový příběh z tohoto pohledu pro naše duchovní zdraví.
Ale je také vedle toho důležité číst pašije s vědomím Ježíšova vítězství.
Proroci pronásledovaní a mučení od vlastních lidí právem naříkali, ale Ježíš nenaříkal, nelitoval dne, kdy se narodil. /1
Ježíš je silnější než proroci zázemím, které má v Otci. A jistotou vzkříšení. (Proto se o něho můžeme opřít!)
Ano, Ježíš se také daleko víc než my trápí nad utrpením ponížených všech dob – má přece nejcitlivější a nejsoucitnější srdce.
Ale přišel se postavit zlu. V kořenu, v srdci člověka. Přišel nás vyburcovat k postavení se proti zlu.
Izrael byl veden k úctě k životu a ke službě životu, k poznání, že ani zabíjení nepřátel nepovznáší.
Jenže se ukázalo, že i ti, kteří se hlásí k vyznavačům Boha, jsou schopni zabíjet nejen jinověrce, ale i vlastní souvěrce, mluvící o Bohu jinak než oni.
„Boží království trpí násilí“ (Mt 11,12
) – i od svých lidí.
Ze všech svých sil nás Ježíš varoval (a varuje), abychom svou náboženskou nesnášenlivost včas rozpoznali a zřekli se jí.
Když Ježíšovi nevěřili – když jsme mu dodneška neuvěřili – přestal se bránit. Chtěl zabránit náboženským válkám tím, že nahlédneme, k čemu naše nesnášenlivost vede.
Ukřižovaný Ježíš nám má být dodneška výstražným znamením.
Těžko si přiznáváme, že v sobě máme jed nesnášenlivosti. Může bujet i v tom, kdo se mnohokráte modlil křížovou cestu.
Abychom se alespoň trochu vyvinili z Ježíšovy smrti, zbaběle říkáme, že Bůh Ježíšovu smrt potřeboval. /2
Právě proto, že si nechceme přiznat svůj podíl na zlu ve světě a svou vinu, opakuje se zlo a mlčení ke zlu.
O Ježíšovi mluvíme jako o pokorném.
Co je pokora?
Jejím opakem je pýcha.
Pokoru bychom mohli nazvat moderním slovem zdravé sebevědomí.
Pokorný ví, kdo je a jak na tom je. Má lásku k pravdě. Dovede si přiznat nejen všechno dobré z vlastního života, ale i vlastní chybu.
Pokorný není zamindrákovaný, hájí spravedlnost a čest – nejen druhých, ale také svou.
Nejbližším člověkem si jsme my sami. Není ctností čekat, až se nás zastane druhý. To bychom někdy čekali marně. Máme-li zdravé ruce, nečekáme, až nás někdo nakrmí. Nemáme-li roubík v puse, máme se hájit.
Ježíš slavil se svými přáteli velikonoční slavnost svobody a milosrdenství Božího.
Jedná milosrdně, nejen proti farizeům se zastal hříšné ženy, která mu přišla poděkovat, zastal se i ženy, která mu ovoněla hlavu proti učedníkům, kteří to ženě zazlívali.
Daroval nám Novou a věčnou Smlouvu. /3
Ježíš obstál proti zlu s krásnou a jedinečnou důstojností. Nechal se ukřižovat, ale neponižoval se.
Ponížení je přece velice nepříjemné.
Ale nad ponížením lze vnitřně vítězit … Bez přezírání zla, bez pacifismu (neodporování zlu), bez povýšenosti a vyvyšování utrpení.
(Mluví-li někdo o záslužnosti utrpení, zajímám se, jak si počíná u zubaře nebo zda odmítne narkózu při operaci.)
Ježíš nás k utrpení nevybízí, máme se proti němu stavět ze všech svých sil a možností.
Někdy nelze proti utrpení nic dělat …
Bezmocnost je strašná. /4
Ježíš se do utrpení nehrnul. „Oheň jsem přišel uvrhnout na zemi, a jak si přeji, aby se už vzňal! Do smrti mám být ponořen, a jak je mi úzko, dokud se nedokoná!“ (Lk 12,49-50
)
Přál si, abychom v sobě jed náboženské nenávisti rozpoznali.
Kdo si přizná nemoc a chce být zdráv, může být uzdraven.
Kdo prosí o odpuštění, může mu být odpuštěno.
Vážíme si Ježíšovy lásky, je větší než naše hříchy.
-----------------------------
Poznámky:
/1 Připomínali jsme si proroka Jeremiáše.
„Přemlouvals mě, Hospodine, a dal jsem se přemluvit. Zdolal jsi mě a přemohl. Po celé dny jsem jen pro smích, každý se mi vysmívá.
Sotvaže promluvím, úpím, přivolávám násilí a zhoubu, neboť Hospodinovo slovo mi přináší jen potupu a pošklebky po celé dny.
Z mnoha stran pomluvy slyším. Kolkolem děs! ,Udejte ho!´ ,Udáme ho!´ Kdekdo z těch, s nimiž jsem pokojně žil, čeká, až se zhroutím. ,Snad se dá nachytat, pak ho přemůžeme, zajmeme ho a pomstíme se mu.´
Proklet buď den, v němž jsem se narodil. Den, v kterém mě má matka porodila, ať není požehnán.
Proč jsem vyšel z matčina lůna? Abych viděl trápení a strasti, aby v hanbě skončily mé dny?“
(Jer 20,7n
)
/2 Všimněme si, jak v neštěstích lidé ve snaze utíkat od své viny říkají: „Bylo to určeno …(osudem, hvězdami, karmou …)“. U lidí, kteří neznají možnost odpuštění, je to pochopitelné, ale že se k
tomu uchylují i lidé chodící do kostela, je to podivné.
Čím dál víc lidí tvrdí, že nic není dobře nebo špatně. O hříchu už nemluví.
Zkuste se jich zeptat, zda navštívili Osvětim …
/3 Ježíš nedal při velikonoční slavnosti najevo smutek, tíseň nebo hořkost nad tím, že ho přátelé za pár hodin opustí ...
Ježíš je silný! Jeho přátelství je větší než naše selhání.
/4 Buddhisté a hinduisté se pocitu bezmocnosti zbavují. Mají na to svůj „lék“ „neznají“ utrpení „nevinných (ani dětí)“. Nedošli ani ke knize Jób natož k
evangeliu. Trpícího překročí se slovy: „Máš těžkou karmu“. Vede to k pasivitě, jejich kultury se nevypořádaly ani s hladem, nemocemi, analfabetismem a zbídačením.
Hinduismus a buddhismus nezná hřích ani odpuštění.