5. neděle „čtyřicetidenní“ (postní)

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 19,4-8 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Jer 31,31-34; Žid 5,7-9; J 12,20-33
Datum: 22. 3. 2015

Omlouvám se za delší text, ale třeba někomu poslouží k porozumění křtu,
ke slavení Velikonoc, Zeleného čtvrtku a k pochopení Večeře Páně jako Nové smlouvy.

Kniha proroka Jeremiáše popisuje dobu před babylonským zajetím a krátce po něm. /1
Hospodin nabídl Izraeli (opakovaně upadajícímu do nesvobody) svou péči a přátelství. Tento vztah je v Písmu nazván Smlouva (naše překlady místo toho zvolily slovo
Zákon, tím jsme sešli z cesty k porozumění).

Izrael nad svým slibem „budeme dodržovat všechna slova Hospodinovy Smlouvy“ (Ex 19,8; Ex 24,3.7) po vysvobození z Egypta časem pohrdlivě mávnul rukou a svévolně si žil po svém.

Jeremiáš mluví k Judejcům, kteří byli zotročeni Babylóňany, ale kupodivu mluví i k Izraelcům (ze severního království, které už bylo před sto roky zničeno Asyřany (srv.
Jer 30,3; Jer 31,1 atd.).
Prorok utěšuje ponížené a podrobené, aby nemalomyslněli, nepochybovali. I když Hospodin vydává Judejce (jako vydal Izraelity) do vyhnanství, jeho přátelství a Smlouva platí.
(Škoda, že se pak ze severního království zachrání jen jednotlivci, království se už nikdy neobnoví, protože Izrael nabídku Hospodina zmařil.)

Jeremiáš mluví o nové Smlouvě, přesně řečeno o novém obnovení Smlouvy Hospodina s Izraelem.
Uzavírání Smlouvy s předešlými generacemi známe. /2
Co znamená nová Smlouva?

Žasneme nad tím, že přesto, že je Izrael „v trestu“, Hospodin říká:
   „Hle, přicházejí dny, že změním úděl svého lidu, Izraele i Judy, a přivedu je zpět do země,
        kterou jsem dal jejich otcům.“ (Jr 30,3)
   „Miluji tě odvěkou láskou …        (Jr 31,3)
     Vrať se izraelská panno …         (Jr 31,21b)
     Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův“ (Jr 31,32b)
                              (náš lekcionář uvádí: „zůstal jejich pánem“).

Izraelité Mojžíšovy doby byli nadšení vysvobozením z otroctví egyptského, ale pak jejich srdce ochladlo a slova Hospodinova (viz text o „Desateru“ v Poznámkách z 8. března 2015) zůstala jen na kamenných deskách.
Přesto je trestaným za Jeremiáše slíbeno: „Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svá slova (Smlouvy) jim dám do nitra, vepíši jim je do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem.“ (Jr 31,33)

Smlouva je pak popsána v kapitole Jr 33,14-26.
Dokreslím ještě tehdejší situaci. Judský král je otrokem v Babylóně, Davidovská dynastie tedy skončila. Přesto Hospodin mluví o věčné Smlouvě s Davidovým domem
(znamením je Davidův syn, potomek na trůně).

Opět jsme o této Smlouvě slyšeli v biblických textech na Slavnost sv. Josefa. /3

My za Davidova potomka (Mesiáše a krále na věky) považujeme Ježíše, syna Josefova.
(Židé teprve Mesiáše a jeho Smlouvu čekají.)
Ježíš s námi uzavřel Novou, věčnou (manželskou) Smlouvu.

„Ale jak to dopadne s touto Smlouvou?“, strachujeme se. „Copak nebude Izrael (i Nový) porušovat i tuto Smlouvu?“ Známe přece historii a sami sebe, svá selhání a svou povrchnost.
V každé době jsme selhali. Nebylo jediného člověka bez viny (ani apoštolové neobstáli).

V čem je tato „Davidovská“ Smlouva jiná, silnější, bohatší?
„Davidovskou Smlouvu“ Ježíš (můžeme říci i ze strany boží) obohatil svým životem, svou péčí o člověka, svou obětavosti. A z naší – lidské strany – ji posílil. Jako jeden z nás, jediný spravedlivý, obstál, už se nemůže stát, že ve Smlouvě nezůstane nikdo spravedlivý.

Ježíšův život nás navždy poznamenal.
(I naši, západní kulturu. I řada nevěřících lidí se svým životem hlásí nejen k Desateru, ale i k ledasčemu z Ježíšova životního postoje.)
Ježíš si získal naše srdce. Jeho přátelství, jeho slova (Smlouvy) a způsob jeho života se nám zapsal do nitra.

Nepopíráme, že také selháváme, že jsme hříšní. Ale Ježíš nám otevřel nejen svou „svatební a hodovní síň“, ale i „nemocniční kliniku“, kde uzdravuje a dopřává nám transfůzi svého Ducha – abych použil své zavedené výrazy.

Do jeho útěšné náruče, do životodárného prostoru rodiny boží, do tohoto přepychového „zařízení“ máme otevřený přístup. Ježíš vyhledávánás hříšné, jako dobrý pastýř hloupou zatoulanou ovci. Pečuje o nás jako Lékař, Učitel, Mistr, jako vzorný a obětavý Manžel.

Umíme tedy popsat, čím je Ježíšova smlouva bohatší.

Židé slaví každou sobotu svou patřičnost do svobodného lidu Božího. O Velikonocích zvláště slaví vysvobození z Egypta a o Letnicích Smlouvu Mojžíšovu.

Na věčnou Smlouvu s Davidovým domem teprve čekají, teprve ji vyhlížejí. O Velikonocích říkají „Za rok v Jeruzalémě“ (rozuměj v duchovním Jeruzalémě).

Jak je to s námi?

Pokorně vyznáváme, že nám tuto „Smlouvu, novou a věčnou“ daroval Nazaretský. Směli jsme do ní vstoupit. Každý týden ji znovu a znovu slavíme.

(Letos se, u příležitosti Roku eucharistie, konečně začíná o mši mluvit jako o Nové Smlouvě.)

Něco jsem k tomu napsal dříve v knize „Pozvání k Večeři Páně“.

Židé vědí, na co mají být patřičně hrdí. (Vidíme, jaké ovoce přineslo bohatství jejich kultury jim a světu.)

Připomenu to a pak si porovnáme, jak na tom jsme my, křesťané.

- Žid ví, že obřízkou vstoupil, byl přijat do Božího lidu. Patří do království kněží. (Je hýčkán Hospodinem, slyší od něj: „Požehnám ti, staneš se požehnáním. Vyvýším tě nade všechny pronárody. Budeš mou chválou, věhlasem a okrasou, budeš svatým lidem Hospodina, svého Boha.“)

-   Žid od bar micva (ve 13 letech) přijal odpovědnost za svůj život (naučil se rozlišovat dobro od zla, spravedlnost od nespravedlnosti, zná slova Smlouvy, byl zasvěcen do pravidel přátelství s Hospodinem a života božího lidu).

-   Má právo a čest číst Tóru při bohoslužebném shromáždění.

-   Vede své děti k porozumění Smlouvě (aby na to nezapomněl, dvakrát denně opakuje modlitbu „Slyš, Izraeli“).

-   Rodiče žehnají svým dětem (a vědí, o co jde).

-   Žid je schopen vést rodinné bohoslužby (náboženský život židů se z 90% odehrává doma) a předávat bohatství náboženské kultury dětem.

- Žid může po 30. roce svého života kázat na Proroky a soudit (tak může být vzdělaný).

I my rádi říkáme: „Dary nás nesvazují, ale zavazují.“

Ušlechtilost našich předků nás zavazuje. Vážíme si toho, co jsme od rodičů a dřívějších předků dostali a chceme nést patřičné ovoce jejich a Boží lásky. Bůh a naši předkové nás uvedli a zasvětili do krásy křesťanské kultury. Jsme na ni hrdí. Těší nás. Pozvedá nás.

Škoda, že jsme si své postavení křesťana přiškrtili.

Věřící byli časem sníženi na laiky a vedeni jen k poslušnosti duchovenstvu. Naučili se předepsaným modlitbám, opakovali odpovědi na otázky katechismu, byli krmeni

duchovenstvem jako malé nedospělé děti, nejen u svatého přijímání. Mše i ostatní svátosti se „udělovaly“ v nesrozumitelné latině. Včetně modlitby „rozhřešení“.

Lidé jen odpovídali: „Amen“. Při latinské mši za ně přes tisíc let odpovídali ministranti (často zkomolenou latinou). Byla jim odpírána svoboda svědomí a náboženství …, byla jim upřena odpovědnost za církev atd.

Jak je to s křesťanem ve skutečnosti?

-   Křtem křesťan patří do království kněží (královské kněžství je větší než služebné kněžství).

-   Od křtu křesťan ví, že má trvalé místo v boží náruči.

-   Ví, že vším dobrým spolupracuje na dotváření světa a budování božího království.

-   Od křtu je spolupracovníkem Ježíšovým,

-   Má trvalé místo u stolu Ježíšovy hostiny a z titulu královského kněžství může číst slovo boží i při bohoslužbě.

-   Může podávat a přinášet Tělo a Krev Páně jiným.

-   Křtem dostal pověření ke zvěstování dobré zprávy: „Bůh o nás pečuje a je milostivý …“

-   Může a má slavit všechny svátosti.

-   Může dávat sám sebe v manželství druhému.

-   Může a má předávat život svým dětem, vzdělávat je a vychovávat. Je pro své děti prvním božím poslem, andělem.

-   Má svým dětem žehnat (ne méně než Izraelité).

-   Při slavení svátostí (včetně Večeře Páně) je každý (poučený) pokřtěný koncelebrantem (z titulu královského kněžství, které mu bylo svěřeno při křtu).

-   Každému pokřtěnému je svěřena v nějaké míře pastýřská péče a prorocká služba.

V poznámce pod čarou uvedu něco k úpadku našeho povědomí křesťanů. /4

Naše rodinné nedělní obědy jsou velkou slavností. (Jsou bohatší než svatební hostina našich předků před 100 lety.) Víme, jak blahodárně působí na budování dobrých vztahů a soudržnost rodiny.

Naše nedělní slavení Večeře Páně má působit neméně dobře. Znovu slavíme spolupatřičnost k Ježíši a k bratřím. Slavíme vzájemné přátelství rodiny dětí božích, „Novou svatební Smlouvu“.

Některé rodiny spojí neštěstí.

Jiné spojuje i štěstí.

Máme my štěstí na Pána Boha?

Nakolik nás toto štěstí spojuje?

Necháváme si něco od Ježíše napsat do svého srdce?

Ježíš nám nikde neříká, že máme při jeho Hostině Bohu obětovat. Bůh se stále a nekonečně obětuje nám!

Ježíš mluví o sjednocení a přiblížení se člověka k Bohu a k člověku. Jeho přáním je, abychom odcházeli z jeho slavnosti jako ti, kteří se k druhým a Otci přiblížili.

Odcházíme-li ze svatby, z plesu, z koncertu, bývá to tak. Jestli nás Večeře Páně přiblíží k druhým ještě víc, pak se to Ježíši s námi a nám s Ježíšem a bratřími podařilo.

K evangeliu. Text je to hutný, stihnu jen maličko.

Ježíš zkusil od zbožných lidí jako pes. Žádný prorok nedopadl hůř než on.

Zbožní Ježíše strašně pomlouvali, spustili smrtelnou lavinu.

V našem překladu stojí: „Syn člověka bude oslaven“. „Otče, oslav své jméno.“

Co je sláva? Kdo je slavný? Sportovci, celebrity, politici?

O ničem takovém není řeč.

Kdo špiní Ježíše, božího služebníka, kteréhokoliv člověka – špiní Boha! To trvá. /5

Bůh si k Ježíši řekl své, rehabilitoval ho (řečeno moderním slovem), vzkřísil ho a „dal mu místo po své pravici“.

Ježíšovou ctí je jeho obětavost. Oceňme, co vše je pro nás ochoten vydržet. To by se navždy mělo zapsat do našeho srdce.

Ale neříkejme, že trpěl rád (v některých kostelních písních a modlitbách to říkáme). Ježíš nebyl masochista. Snižovali bychom jeho úctu k vlastnímu životu, lásku k lidem a obětavost.

Někdo slyšel Boží hlas: „Oslavil jsem tě a ještě oslavím.“

Někdo si myslel, že jen zahřmělo. Někdo neslyšel nic.

Někdo slyší Ježíšova slova (třeba: „Vezměte a pijte“), jiný to „neslyší“ a vede si svou.

Ježíš si nás svou obětavostí až na smrt získal. To je jeho vklad do Nové Smlouvy.

„Až budu ze země vyvýšen, potáhnu všechny k sobě.“

Kdo z nás se nechává Ježíšem „táhnout vzhůru“?

----------------

Poznámky:

                  /1     Je dobré si přečíst úvod do knihy Jeremiáš.

Jeremiáš měl těžký úděl, dlouho marně varoval před zkázou a trestem, byl obviňován ze sýčkování, pak ze zbabělosti a poraženectví – když vybízel k

nebránění se nepříteli (mluvil o nutnosti přijmout trest). Ale po katastrofě těšil zkroušené, stal se prorokem útěchy.

Kapitoly Jr 30, Jr 31 jsou úchvatným básnickým textem. A náš text je jedním z vrcholných textů hebrejské Bible („starého zákona“).

(Werflova „Jeremiáše“ pokládám za jeden z nejlepších románů.)





                  /2     Na začátku nebyla žádná smlouva mezi Hospodinem a lidmi. Jako rodiče žijí pro děti a slouží jim, tak i Hospodin od začátku pečuje o lidi. Až po selhání lidí výslovně Hospodin nabízí lidem pomoc. (Představte si, že se váš syn dostane do nějakého průšvihu, vy mu nabídnete pomoc, ale stanovíte

,

co od něj vyžadujete, aby se pomoc podařila.)

Připomeňme si, prosím, dřívější smlouvy:

– Smlouvou s Noem – pro všechny lidi    (znamením smlouvy je duha).

– Smlouvou s Abrahámem                       (znamením je obřízka).                Gn 15, Gn 17

– Smlouvou s Mojžíšem                           (znamením je krev obětních zvířat (býčků(!) nikoliv

                                                                            velikonoční beránek zabitý v Egyptě, srv. Ex 24.)

Víme, čím je každá „další Smlouva“ obohacena? Jakou další péčí Hospodina?

                  /3     Čtení ze slavnosti sv. Josefa:

         Hospodinovo slovo se stalo k Nátanovi:

„Jdi a řekni mému služebníku Davidovi: Hospodin ti oznamuje, že ti vybuduje dům. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky.

Já mu budu Otcem a on mi bude synem. Tvůj dům a tvé království budou před tebou trvat navěky, tvůj trůn bude navěky upevněn." (2 Sam 7,4-5a.12-14a.16)

         Tvoje milosrdenství je zbudováno navěky, v nebesích jsi pevně založil svou věrnost,

řekls: „Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:

Dám, že tvé potomstvo bude navěky stát pevně, já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokolení.

Tvoje milosrdenství je zbudováno navěky, v nebesích jsi pevně založil svou věrnost“,

řekls: „Uzavřel jsem smlouvu se svým vyvoleným, přísahal jsem Davidovi, svému služebníku:

Dám, že tvé potomstvo bude navěky stát pevně, já jsem zbudoval tvůj trůn pro všechna pokolení.

On mě bude vzývat: >Tys můj Otec, můj Bůh, moje spásná skálaTys můj Otec, můj Bůh, moje spásná skála
a já ho učiním prvorozeným, nejvyšším nad králi země.

Svoje milosrdenství mu zachovám věčně, věrně dodržím svou smlouvu.

Jeho potomstvu dám trvat navěky, jeho trůnu po všechny dny nebes.

Opustí-li jeho synové můj zákon, nebudou-li žít podle mých řádů,

budou-li má nařízení znesvěcovat, nebudou-li dbát mých přikázání,

ztrestám jejich nevěrnosti metlou a ranami jejich nepravosti,

ale svoje milosrdenství mu neodejmu, nezradím svou věrnost,

neznesvětím svoji smlouvu, nezměním, co splynulo mi ze rtů.

Jednou jsem přísahal na svou svatost. Cožpak bych lhal Davidovi?

Jeho potomstvo potrvá navěky, i jeho trůn přede mnou bude jako slunce,

pevně bude stát navěky jako měsíc, věrný svědek nad oblaky.“                              (Ž 89,2-5.27-38)

         Josefovi se zjevil ve snu anděl Páně a řekl mu: „Josefe, synu Davidův, neboj se přijmout Marii,

svou manželku; neboť co v ní bylo počato, je z Ducha svatého. Porodí syna a dáš mu jméno Ježíš;

neboť on vysvobodí svůj lid z jeho hříchů.“                                                                      (Mt 1,20-21)

         Srv. též: „Listinu rodu Ježíše Krista, syna Davidova, syna Abrahamova …“ (Mt 1,1n)

                  /4     Už jáhen Štěpán řekl zbožným: „Jste tvrdošíjní a máte pohanské srdce i uši! Nepřestáváte odporovat Duchu svatému, jako to dělali vaši otcové.

Byl kdy nějaký prorok, aby ho vaši otcové nepronásledovali? Zabili ty, kteří předpověděli příchod Spravedlivého, a toho vy jste nyní zradili a zavraždili.

Kardinál Martini řekl: „Církev má dvě stě let zpoždění“.

Římský biskup František teď prohlásil: „Důvod odchodů z katolické církve je klerikalismus, nedostatek osobního kontaktu a blízkosti a také ,katastrofální´ homilie, které nezasahují srdce“.

         Čeští katolíci četli Bibli už v předhusitské době. Ledacos se z ní dozvěděli, volali po reformách, mimo jiné se hlásili o právo na „kalich“ při Večeři Páně. Další reformátoři pak pokračovali. Něco prosadili …

II. vatikánský koncil šel k pramenům a vydal se na cestu dopředu. (Někteří staromilci a ustrašení se ohlížejí zpět jako Lotova žena.)

Množství rituálních předpisů pro slavení bohoslužeb, navršených staletími, bylo zrušeno …

Povědomí o velikosti křtu je ale stále zakrnělé a utlačované. (Křest přece není jen „na odpuštění dědičného hříchu“.)

Ježíš pro svou Slavnost použil rodinnou náboženskou slavnost, povýšil ji a jako rodinnou slavnost nám ji vrátil! Dělali jsme vše pro to, aby jako rodinná slavnost nevypadala.

Protože jsme zůstali dost trčet v pohanství, zůstáváme na poloviční cestě.

Nově byly zavedeny služby lektorů a akolytů. Vyhrazené jen mužům!!

(Po letitém zápasu bylo nakonec ženám potichu dovoleno číst slovo Boží a sloužit při podávání Těla a Krve Páně. Utírat špinavé zadky nemocným nikdo ženám nezakazoval, do toho se nikdo z

církevních pánů nehrne.)

Duchovenstvo těžko nese, že řada laiků je i v teologii vzdělanější než klérus. Tak si křečovitě drží alespoň podávání Eucharistie.

Předpisy říkají: „Laik si nesmí brát sám Tělo Páně“. Ale děcku doma říkáme: „Nemůžeš dávat babičce bonbón do ruky, nabídni ji, aby si sama vzala“. Naše děti umí jíst i příborem.

(Ano, starší lidé si, zvláště v zimě, hostie sami obtížně berou, ale to je něco jiného. Vzít si kousek chleba je snadnější než tenkou oplatečku.)

Po staletí přijímal Tělo a Krev Páně pouze kněz jako první a poslední. Dosud si nevšiml, že už není poslední, tak stále jí první. Oproti pravidlům naší kultury.

Římský biskup František kritizuje klerikalizování laiků.

Ke čtení božího slova a podávání Těla a krve Páně není nutné zvláštní školení a dovolení biskupa. Křest a samozřejmě náboženské vědomosti, přirozená inteligence, pokora a úcta, a odpovědnost faráře, dostačují.

Tridentské mši lidé nerozuměli, ke Stolu Páně se báli přistupovat. Tak pro ně vymysleli alespoň pozdvihování. (Lidová zbožnost říkala, že z Nejsvětější Svátosti Oltářní proudí milosti. Lidé obíhali kostely, aby stihli co nejvíce „pozdvihování“. (Ježíš řekl: „Jezte a Pijte.“) Hladový se díváním na pokrm nenasytí ani hlad nezažene. Pak pro lidi vymysleli Slavnost Božího Těla s

průvodem a čtyřmi požehnáními. (Neřekli lidem co požehnání znamená, jak se s ním má spolupracovat. Kvalitu nahradili kvantitou. (Copak se to dá strávit? Nemohu sníst čtyři řízky hned po sobě.) Protože z

nevzdělanosti a prázdnoty neumíme o Večeři Páně nic říci, vrátili jsme se k

průvodům Božího Těla.

Proč se k Večeři Páně přidalo požehnání kněze? Ježíšova Hostina je vrcholem požehnání sama o sobě. Už židovští rodiče každou sobotu žehnají svým dětem. Kněží si vše přivlastnili pro sebe, lidem o požehnání nic neřekli.

Při tridentské mši kněz celebroval mši a lidé byli nábožně přítomni. Dnes konečně říkáme: „Všichni pokřtění slaví, celebrují (s malými dětmi to je trochu jinak) za předsednictví jednoho. Předsedající je ústy děkujícího a slavícího shromáždění.

(To neznamená, že mají lidé říkat slova eucharistické modlitby. Jeden mluví, ostatní stojí a řeknou nakonec „Amen“. Když školní třída přála paní učitelce k

svátku, jeden šel s kyticí, druhý říkal přání. Všichni jsme stáli, všichni přáli, i když jen jeden mluvil.)

Koncelebrace kněží je teologicky vratká. Kompromisně se to ustanovilo z bezradnosti nad mešní obětí …)

Jestli chceme dostát Ježíšovým úmyslům s církví, s lidem božím a slavením svátostí, čeká nás ještě hodně práce.

                  /5     Mým farníkům:

Mám k vám dluh. Když mi můj skvělý předchůdce předával farnost, řekl také: „Byl jsem bačkora. Mlčel jsem k neurvalému jednání některých lidí“.

V naší farnosti je mnoho výborných lidí, ale také tu vždy byli lidé, od kterých kněží mnoho zkusili. Koho z vás se to netýká, neposlouchejte to.

Řada mých předchůdců mi říkala, že někteří nevzdělaní a pyšní lidé kazili jejich pastýřskou práci ve farnosti. Sám jsem to zažil na vlastní kůži.

Myslel jsem si, že to vydržím a řeknu to, až budu jednou předávat farnost svému nástupci – aby v tom už nikdo nepokračoval. Ale co když umřu dřív, než něco řeknu?

Možná jsem mlčel z falešné pokory, tak jsme byli vedeni – nést kněžský kříž.

Možná jsem zbaběle mlčel, protože nemám rád konflikty, nerad někoho zahanbuji.

Ale máme povinnost hájit nejen čest druhých, ale i svou vlastní.

Několikrát jsem se pokoušel si to s těmito lidmi vyříkat podle Ježíšova přikázání: „Má-li někdo něco proti tobě běž za ním …“, ale vždy to popřeli … nebo řekli, že bych je umláti

l argumenty.

      Chystáme se k slavení Velikonoc. Naše křižování druhých nepřestává.

Už pobožnosti křížové cesty nám mohou pomoci, abychom objevili vlastní nesnášenlivost.

Litujeme Ježíšovu matku, jaké hnusné pomluvy se jí o Ježíšovi donesly a jak ho nenávist zbožných ukřižovala.

Každý mariánský ctitel by měl vědět, že každý pomlouvaný, nejen kněz, má také svou maminku.

     Potřeboval jsem to říci, abych nepředával farnost nemocnou pomlouváním některých lidí.