4. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Dt 18,15-22
Datum: 1. 2. 2015
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Ex 1,1-40,38 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Dt 18,15-22
; 1 K 7,32-35
; Mk 1,21-28
Datum: 1. 2. 2015
Přidejme si k 1. čtení verše Dt 18,22-23
V srdci si asi říkáš: "Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?"
Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.
O úmluvě mezi Izraelem a Hospodinem o prorocích jsme už mluvili. /1
Bůh nám ve své nesmírné pozornosti naslouchá, mluví k nám a osobně(!) nás vyučuje. /2
Vážíme si takové přízně, je jedním z předních důvodů k vděčnosti a děkování.
Víra je ze slyšení. (Srv. Ř 10,17
Proto jsme za slovo Boží odpovědní, nejen Bohu a sobě, ale i jiným – jsme tu přece i pro ty, kteří dosud Boha nepoznali. /3
Před dvěma týdny jsem říkal, jak jsem dlouho nerozuměl slovům: „Bůh nás svými přikázáními posvěcuje“. Řekneme-li to malinko jinak: „Bůh nás svou moudrostí zasvěcuje do umění života, přátelství a krásy jak sloužit životu“, snad je to srozumitelnější. /4
Slova sv. Pavla: „Kdo je ženatý, stará se o věci světské a je rozdělen…“ jsou poněkud nadnesenými kazatelskými slovy. Těžko by Pavel tvrdil, že sv. Petr a ostatní ženatí apoštolové zanedbávali „věci Páně“. /5
Ježíš nepřišel v parádě velekněžské nebo královské. Ano, riskoval tím, že nebude rozpoznán.
A přece ti, kteří byli pružní a pokorní („blahoslavení čistého srdce“) rozpoznali, že přichází od Boha. /6
Rozumíme „zázrakům“ jako „legitimování se“ božího posla (Proto je důležité znát i verše Dt 18,22-23
Ježíš přichází v moci a Duch Božím!
Protože je rok eucharistie, navážu na minulou neděli. /7
Před týdnem jsme si připomínali: Záměrem Ježíšovy Hostiny je sjednocení s ním.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56
Ježíš chce být s námi jedno tělo a jedna duše.
Navrhoval jsem, že můžeme (poučeni významem židovské obřízky) říkat:
„Ježíši, jsi náš ženich. Je to zpečetěno tvou krví.“
Toto vědomí nás může nesmírně povznášet a proměňovat.
Každý týden smíme slavit Smlouvu Hospodina s námi.
Ježíš nás vyživuje: svým slovem,
svou moudrostí,
svým obětavým přátelstvím,
svou Hostinou (Tělem a Krví).
Vše, co činíme, můžeme prožívat jako spolupráci s Ježíšem.
Tak jsme začali letošní zkoumání našeho slavení Eucharistie – abychom se nechali nalákat tou krásou. Ale nebudeme spěchat a přeskakovat. Dům se staví od základů, jedno poschodí po druhém.
Biskupská konference nám nabídla materiály ke slavení roku eucharistie a k adoracím.
Jenže Večeře Páně je vrcholnou slavností. K vrcholu se ale stoupá krok za krokem.
Nevyskakujeme na čtrnáctý schod. V životě nelze pominout jednotlivé kroky a stupně, při vyučování nelze vynechat předešlé lekce.
Tak je to i s porozuměním a slavením Večeře Páně.
V semináři jsme se začali modlit latinsky, aniž jsme znali latinu. Občas jsme měli v kapli adoraci. Nikdo nás do ní neuvedl ...
Rád bych věděl, jak vy adorace prožíváte … Je někdo ochoten o tom mluvit?
Adorace je způsob modlitby pokročilých.
Od semináře mi chybělo bratrství v církvi.
Představení měli svou jídelnu, zůstávali nám vzdálení. (Ale jistý Bergoglio v Argentině žil už tenkráte jinak …)
Nakolik dítě může rozumět svatbě?
Velice rád bych věděl, jak děti uvádíte do porozumění Večeře Páně – abych se od vás přiučil.
Začnu nejdříve sám.
Mladým ukazujeme, k čemu slouží doba snoubenectví. „Není moudré si první večer vlézt k sobě do postele. Potřebujete nejdříve poznat jeden druhého, zkusit si, zda spolu dokážete mluvit, porovnat si vzájemně žebříčky svých hodnot, zjistit, jakou představu o životě každý máte, zda spolu dokážete pracovat, společně trávit čas, odpouštět si, …“
Říkáme si, kdo neporozumí podstatě a významu stolování, neporozumí Večeři Páně, její „řeči“.
Jsme si vědomi, jak nás kultivuje, vychovává, ovlivňuje a proměňuje společné jídlo.
Víme, jak nás kultivuje společná práce – spolupráce.
Víme, jak manžele kultivuje, polidšťuje a navzájem přibližuje, když se spolu milují.
Manželé, kteří spolu chodí do tanečních, vědí, jaký to má pro ně kulturní přínos.
Je rozdíl, zda někdo jí sám nebo spolu s blízkými. (Podstatou stolování je „jsem tu pro tebe“ – v tom je přínos společného jídla.)
O hodnotě spolupráce – oproti práci jednotlivce – snad není třeba mluvit.
O potřebě a kultuře „milování“ je třeba v našich kruzích nutně mluvit. /8
Celý náš život, vše co konáme, pak navíc necháváme prostoupit božím přátelstvím.
Ale bez základních kamenů soužití v rodině je těžké v rodině slavit, hrát si, smát se, odkrýt druhým své pocity a prožitky, touhy a zklamání, … natož společně naslouchat božímu slovu, společně se modlit
– nechat druhým nahlédnout do svého vnitřního života s Bohem.
Netěšíme-li se domů, není-li nám doma spolu dobře, jak se lze těšit na společnou modlitbu a bohoslužbu?
Navíc ty základní prvky soužití je stále třeba udržovat při životě. V domě také uklízíme, větráme, přinášíme, co je potřeba a zbavujeme se nepotřebností, opravujeme …, aby nám bylo spolu doma dobře.
Kdo objeví krásu domova, společného rozhovoru, hry, zpěvu, domova, nelituje námahy.
Život s Bohem všechno naše pěkné konání povyšuje na další úroveň.
Zatímco pohané si myslí, že božstva bydlí v chrámech, kam za nimi nikdo – mimo zasvěceného kněžstva – nemůže, nám Hospodin řekl, že ve všem žije s námi. Těší ho, když nám jeho dary „chutnají“ a slouží.
Židům se dostalo jedinečného vyučování a vzdělání skrze Mojžíše. Ježíš přišel a žil s námi – abychom nic nemuseli pokládat za „obyčejné“ a otravné. Pracoval s námi, smál se, hrál si, tančil, zpíval, plakal, slavil, modlil se s
druhými, chodil na pohřby i do synagógy.
Objevil nám ještě větší a krásnější rozměry všeho našeho lidského konání.
A pak nakonec povýšil židovskou velikonoční slavnost znovu darované svobody hříšníkům – daroval nám ji.
Prosím vás, když chceme mluvit o Eucharistii, znovu si doma řekněme, že bez snahy o pěkný rodinný život slavení Večeře Páně nemůže fungovat.
Nešiďme se v ničem navzájem. Pak nám všechno bude napomáhat k dobrému. Dokonce i naše selhávání a pády – pokud a nakolik, když se budeme držet Pána Boha
a jeden druhého. (Srv. Ř 8,28
Mnoho lidí se u nás straší. Prý homosexuálové ohrožují naše rodiny. Mě ne. Vás ano? Kde? Jak?
Prý muslimové ohrožují naši kulturu.
Někteří muslimové zabíjejí, ale naši kulturu nejvíce ohrožujeme my. My, křesťané, jsme vyčpělí. Sami si mnoho křesťanství nevážíme. Jak se projevuje v našem životě a v našem veřejném životě? (Průvody Božího Těla to nespraví.)
Co od nás křesťanského mohou naše děti odkoukat? Natož cizí lidé. O muslimech ani nemluvě. Copak za nimi jdeme, věnujeme se jim?
Jak slavíme neděli? Jaké křesťanské rituály doma užíváme? Vidí na nás děti, že se nad slovem božím radíme s Hospodinem? Že nám jsou boží „přikázání“ radostí?
Mluvme o tom spolu a hledejme, co dělat a napravit. Pastýřské listy nás nezachrání. Ale Ježíš nám – každému pokřtěnému – svěřil svou dobrou zprávu. Tu máme nést nejen svým potomkům.
V Příloze nabízím skvělý text jedné pařížské učitelky. (Panu Pavlu Fišerovi děkujeme za překlad.) /9
Příště se znovu vrátíme ke slovům: „Ježíši, jsi náš ženich. Je to zpečetěno tvou krví.“
V Modlitbě Páně rozumíme tomu, proč říkáme: „Otče náš“, k čemu jsme vedení.
Podobně nám slouží slova: „Ženichu náš“. Tentokráte při vrcholné slavnosti vrcholnému setkání.
---------------
Poznámky:
/1 Izraelité se strašně vyděsili, když stáli pod horou Sinaj, zatímco Mojžíš na hoře mluvil s Hospodinem. Prosili Mojžíše, aby Bůh – pokud chce něco svému lidu sdělit
– poslal někoho z lidí, protože sami nejsou sto ani na dálku snést přítomnost Hospodina. Srv. Ex 19,1-25
/2 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jer 31,32-34
Mojžíš, proroci, všichni hlasatelé evangelia – všichni pokřtění, včetně „Učitelského úřadu církve“, jsme ve službách božího slova. („Učitelský úřad církve má sloužit Božímu slovu, nestojí nad Božím slovem. Má pečlivě střežit neporušitelnost biblických textů a provázet jimi.)
/3 Mojžíš říká (i nám) lidu Hospodinovu: „…Vy, kteří jste se přimkli k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni živi. Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení.
Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: ,Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!´
Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám? (Dt 4,4-8
)
/4 V rozhovoru s herečkou Janou Pidrmanovou se Michaela Rochovanská mimo jiné ptala: „Co je pro vás na víře nejdůležitější?“
„Správné hodnoty. Desatero dobrých rad, jak si tyto hodnoty udržet. Víra je to, že ty rady jsou z lásky. Od někoho, kdo dobře ví, co nás nejvíce láká a k
čemu máme všichni sklony. Kdyby mi měla hodnoty určovat pravidla dnešního světa, asi bych se v tom rychle ztratila anebo bych byla nešťastná.
(Rodina J. Pidrmanové nebyla věřící. Ale J.P. od pěti nebo šesti let začala chodit do kostela se svými kamarádkami …)“
LN, 31.1. 2015
/5 Lidé neznalí biblického myšlení a vyjadřování se ohánějí slovy, že apoštolové opustili vše, i manželky a rodiny. Slovo „opustit“ („i manžel, nejen manželka, opustí své rodiče, aby mohl přilnout k manželskému partnerovi“) neznamená opustit rodiče, ale vyvázat se z
nezdravých, nezralých, z nedospělých vztahů s
rodiči. Už jsme o tom vícekrát mluvili.
/6 Známe slova Simeona Ježíšovým rodičům, když svého syna přinesli do Jeruzalémského chrámu: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izrael
i a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (Lk 2,34-35
/7 Homilie má vysvětlovat slovo Boží nebo liturgii! – Tak to činí římský biskup František. (Nemá se zabývat církevní politikou nebo ideologií.)
/8 Dlouho naši křesťanskou spiritualitu zaplevelovalo pohanské smyšlení, považující tělo za protivníka Ducha. Zošklivovali jsme si sexualitu a její význam, nezřídka si mnoho lidí myslelo, že ideálem vedoucí
m ke svatosti je duchovní vykastrování sebe sama.
Zapomněli jsme na hodnotu sexuality jako Božího daru. Nepěstovali jsme tuto velkou kulturu. Ošidili jsme sami sebe a druhé. Neukázali jsme ji druhým včas a tak se svět okolo nás propadl do sexuální nevázanosti.
Dnes už nám skoro nikdo nenaslouchá. Slušní lidé si hodnotu sexuality objevují bez nás. Ale my jsme jim mohli a měli ukázat krásu křesťanské kultury sexuality.
Litujeme každého, kdo trpí nechutenstvím jídla a musí se do něj nutit.
Ale ti mezi námi, kteří trpí sexuálním nechutenstvím, si často nepřipadají jako postižení. Někteří si dokonce mylně myslí, že jsou na vyšší duchovní úrovni.
To sexuální nechutenství nemusí být vinou postiženého, ale má s tím něco dělat. Kdybychom přišli o chuť k jídlu, vyhledali bychom lékaře. Kdo by si myslel, že nemusí vařit pro rodinu a nemusí stolovat …?
/9 Příloha
Dopis mým muslimským studentům: I pro mě byl Charlie na hraně
31. leden 2015
„Tento text chci napsat pro své žáky z třiadevadesátky. Pro muslimy, pro všechny, kdo zůstali ve stínu těch několika tmářských šílenců, kteří pocákali stránky koránu černou tuší. Chci vyjádřit solidaritu
s těmi, co nejsou slyšet.“
Tato osobní výpověď byla poprvé uveřejněna pod křestním jménem Marie na webových stránkách francouzského blogu Tailspin. Zaujala mě z několika důvodů. Jednak je jeho autorkou profesorka gymnázia, která učí na škole žáky pocházející převážně z rodin muslimů. Působí na severovýchodě Paříže v okresu Seine Saint-Denis, který má milion a půl obyvatel a který proslul bídou a poměrně nestabilní situací z hlediska bezpečnosti v ulicích. Žije zde řada přistěhovalců, je zde vysoká nezaměstnanost. Okres, který má administrativní číslo 93, se stal synonymem nepokojného předměstí, na němž veřejné instituce a pořádkové síly musely pracovat pod každodenním tlakem. Z autorčina textu, který jsem přeložil, je vidět nejen zápal pro vzdělávání a intelektuální práci, ale i její odhodlání působit právě tam, kam se často odcházelo pracovat spíše z donucení.
Zpráva o útoku v redakci Charlie Hebdo mě zastihla na cestě ze školy. Jeden, pak další text v telefonu. Doma jsem u zpravodajství zůstala dlouho. A nezmohla se skoro na nic. Byla středa odpoledne. Čekaly mě opravy písemek. Psala se úvaha na téma “Myslíte si, že žáci ve Francii mají všichni stejnou šanci uspět?” Četla jsem ty jejich výtvory, opravovala, a po očku stále sledovala obrazovku. Tíživou atmosféru nedokázalo zahnat ani kafe. Tolik jsem ho vypila. Plakala jsem. Jakoby se měla vyplavit všechna bolest. Vzlykala jsem, štkala, oči rudé od pláče. Měla bych asi napsat, že učím na gymnáziu v Seine Saint-Denis. Musela jsem proto pořád myslet na své žáky. Mají snad všechny barvy pleti, co na světě najdete. A mezi nimi mnoho muslimů a muslimek. To, co následovalo 8. ledna ráno, bych chtěla alespoň zkusit zaznamenat.
Byl čtvrtek. Ve sborovně si jedna z kolegyň, muslimka, s pláčem stýskala, že zase někdo pošpinil její náboženství. Na dvoře školy to začínalo hučet jako v úle. Všichni mluvili o tom samém. Ptám se sama sebe, jak asi dnešní výuku zvládnu. Večer jsem si ještě stihla připravit promítání. Chtěla bych jim ukázat karikatury ze všech zemí, odkud to jenom šlo. Íránec Kjanoush Ramezani. Tunisanka Nadia Khjari. Američanka Ann Telnaes. Za Francouze jsem si našla Plantu z deníku Le Monde. Ten svíravý pocit mě ale nepouštěl. Jaké to bude? Co jenom řeknou studenti? Budou chtít o tom mluvit?
Ano, chtěli. Byli moc šikovní. Diskutovali jsme. Kladli otázky, ukazovali na problémy. V osm hodin jsem měla hodinu v druhém ročníku. Probírali jsme zrovna literární žánry. Na pořadu byla dystopie, stát hrůzy
, který stojí proti utopii. Měli jsme analyzovat úryvek textu Raye Bradburyho, z knihy 451 stupňů Fahrenheita. V plánu jsem měla mluvit o cenzuře, o upalování, o svobodě myšlení, o svobodě slova. O tom, jak je důležité číst a čtenému textu také rozumět. A pak jsme se dostali i k aktualitě.
A když se stane, že aktuality začnou tak smutně rezonovat s románem, který napsali po druhé světové válce, začne člověka mrazit. A nemusíte kvůli tomu nutně stát před katedrou jako profesor literatury. Neměla jsem tušení, co mi žáci řeknou. Z mého velmi vážného výrazu jen museli pochopit, že chci mluvit o tom, co se stalo den před tím.
Tahle třída je docela rozpustilá. Vtípky se nešetří, každý se hlásí ke slovu. Mají pořád co říci. A nevadí jim, že to nutně ani nesouvisí s probíranou látkou. I proto musím často bouchnout do stolu, jen abych se sama dostala ke slovu. Ale hloupě nereagují, naopak. Sami navíc vědí, že většině jejich vtípků se nakonec ráda zasměju i já sama. Nejsem pro ně asi příliš velký symbol autority.
V ten osudový čtvrtek to bylo jiné. Třída ztichla. Ve vzduchu bylo cítit respekt a pozornost. Seděli tiše jako pěny. A tak jsem se ujala slova.
Chci mluvit o tom, co se včera stalo. Chci vám říci, co cítím. A potom vy mně řeknete, co cítíte vy. Začnu osobně, protože je opravdu důležité, abyste pochopili, že to může být velmi osobní věc. Vysvětlím vám, proč jsem tolik smutná. Proč jsem šokovaná. A proč mám z toho všeho velké obavy.
Především jsem smutná, protože nevinní lidé byli zavražděni. Cítím soucit. Nepochopím, že někdo může zabít. Mezi těmi zabitými byli i ti, které jsem osobně neznala. Ale znala jsem jejich práci. Nechci vyprávět celý svůj život. Ale jejich smrt se mě opravdu dotýká. Vyrůstala jsem v domě, kde byly samé knihy. Měli jsme doma komiksy, celé sbírky, které můj táta sháněl, když jsem byla malá. A tak chápete, že ty kreslíře jsem znala od malička. Kreslili nejenom do Charlie Hebdo, kreslili opravdu všude a měli velký smysl pro humor. Dělali si legraci tak trochu ze všech. A sami dobře víte, že mám ráda vtípky. Takže když veselí lidé umírají, tak je mi z toho strašně smutno.
Jsem ale smutná i z jiného důvodu. Mám totiž strach. Moje mladší sestra je novinářka a začala jsem se o ni bát. Nepracuje sice v Charlie Hebdo, ale v kulturní redakci jednoho deníku. A i u nich po tom atentátu zavřeli všechny mříže a všude postavili policisty. Když se o ochranu novin musí starat ozbrojenci, nebo když máte strach o někoho z rodiny, kdo pracuje jako novinář, tak to je přeci strašné. Právě jsme probírali téma totalitní země,
o níž se píše v literatuře. A najednou se mi zdá, že nejde o literární fikci. Právě se to děje.
A nakonec jsem smutná proto, že to spočítají vám. Odskáčete si to. Chci vás varovat, protože už jsem viděla dost lidí, co si na vás ukazují prstem, i když k tomu nemají důvod. A říkám to o to jasněji, že já jsem si místo profesora v Seine Saint-Denis zvolila svobodně a sama. Říkám to, protože vás znám, potkávám vás každý den, vím, co je ve vás, a mám vás ráda. A tak bych si přála, aby i ostatní dostali stejnou možnost vás potkat a udělat si názor. Ale dobře vím, že to tak není. Jsem smutná. A mám o vás strach. Bojím se, že vás budou ohrožovat, protože bydlíte v téhle čtvrti, protože jsou mezi vámi muslimky a muslimové. A teď bych si přála, abyste mluvili vy. Řekněte mi teď upřímně: co si myslíte o tom, co se včera stalo?
Řekli mi toho dost. Nikdo nezůstal mlčet. Zapojili se všichni. A tohle mi vysvětlili:
Paní profesorko, ti lidé, to nemohli být muslimové, to byli naprostí zoufalci.
Zabíjet je hřích.
Jsou to úplní blbci, půjdou rovnou do pekla. Nemají přeci právo zabít člověka. Jediný, kdo je bude soudit, je Alláh. My je nemáme právo soudit.
Ale, paní profesorko, když bylo těm kreslířům vyhrožováno, tak proč pokračovali? Měli s tím možná jednoduše přestat. Zjednodušilo by jim to přeci život. Trochu to přeháněli, šli zbytečně na hranu.
Vysvětlila jsem jí, že i pro mě byl jejich humor docela na hraně. A že pro mě už Charlie Hebdo nebyl až tak veselý, alespoň ne poslední dobou. Ale že pokračovali určitě i proto, aby jasně ukázali, že jim nikdo nic nebude zakazovat. A třeba i za cenu, že nebyli docela vybraní nebo že to přestávala být legrace.
Studenti mě požádali, zda bychom se nemohli podívat na některé jejich karikatury. A tak jsem začala promítat. Jednu po druhé jsme společně analyzovali. Říkali – tahle se jim docela povedla. To je vtipný. Tady je to spíše hloupý. Ale u té další, to už přehnali.
Obrázek v novinách nebo karikatura, to je jako satirický text. Vyžadují od nás, abychom přemýšleli. Abychom hledali narážky, kritický pohled, a to se nedá získat jinak četbou a jedině až s léty zkušenosti. A připomněla jsem jim, co říkávám každý týden. Že naše inteligence je to nejcennější, co máme. Pomáhá nám chápat nejenom slova a obrazy, ale i to, co se za nimi skrývá nebo kam ukazují.
Všichni pochopili. Nikdo neřekl slova “tak s tím zabíjením to udělali dobře”, nebo “zasloužili si to”. Ani jeden ze třídy to neřekl. Nebylo třeba, abych cokoli dalšího říkala. Děti ze Seine Saint-Denis nejsou vůbec hloupí.
A já jakožto pedagog také nejsem žádný blbec. Nezůstala jsem zaslepená nějakou levičáckou demagogií, z níž nás lidé často obviňují. Vím, že většina žáků dokázala respektovat minutu ticha za zastřelené oběti. Ale také vím, že se objevili výtečníci, co to neposlechli. Kdo to byl?
Kupodivu jde o stále stejné firmy. Tedy o žáky, kteří po celý rok nerespektují ani školu, ani profesory. Stále titíž, co chodí do školy bez úkolů a pomůcek, nepřipraveni a při hodinách vyrušují. Jejichž rodiče nedocházejí na schůze rodičů a neodpovídají ani na telefony, když je škola zkouší zastihnout. Tedy stále stejní, u nichž je tak těžké bojovat, aby se ve škole naučili alespoň něco, nějaké minimum. A pro mě to není žádná náhoda.
Osoba, kterou se stáváme, je plodem osobního rozvoje a výsledkem našeho vzdělávání, prostředí a místa, kde žijeme. Individuální uvažování se rozvine jedině tehdy, když má příhodné podmínky. Pokud to chybí a půda je nejistá, pokud člověka navíc vystavují vymývání mozku od útlého věku a musí si osvojovat radikální myšlenky nebo názory, které je tak jednoduché přejímat, protože jsou jenom černé nebo bílé, pak se takový člověk nikdy svobodně a nezávisle uvažovat nenaučí. A nikdy ani nevyzraje. Takový plod je shnilý dříve, než strom stihne nasadit na květ.
Vím, jak zjednodušuji. A každý, kdo si prolistoval antologii literárních textů, učebnici středoškolské filozofie nebo sociologie pro začátečníky, to musí při čtení mých slov poznat.
Jenže nám, kantorům z třiadevadesátky, se také žáky nepodaří zaujmout pokaždé. A přestože vidíme, že cesta, na kterou je někdo neodpovědně svedl, správná není, nedaří se nám jim to pokaždé rozmluvit. Je tak těžké konkurovat něčemu svůdnému, co je tak snadné k osvojení.
Právě dnes, v sobotu 10. ledna 2015, vidím jako svou povinnost upřesnit, že takových dětí je jen malá hrstka. Mezi našimi gymnazisty je totiž naprostá většina schopna uvažovat rozumně, naslouchat tomu, co jim vysvětlujete, a také jsou schopni si to osvojit.
Musím zde vysvětlit, že si dobře uvědomuji, že takové dítě poznamenané od kolébky neodpovědnými řečmi bude říkat hloupé, šokující a nepřijatelné věci. Samozřejmě je to třeba rázně odsoudit a ukázat mu, že se tím izoluje od ostatních. Musí totiž pochopit, že něco takového ve společnosti nelze tolerovat. To vidím jako klíčové. Životně důležité. Zásadní. A vůbec
– další synonyma by mohla následovat.
Cílem mého dlouhého textu, a omlouvám se všem, kdo to dočetli až sem, je vyslovit obavu. Mám obavu o naše střední školy. Mám obavu o naše přátele, o kolegy, o studenty, o naše občany, muslimy a muslimky. Se stejným nasazením, s nímž bráníme svobodu slova, je potřeba podpořit i ty, co uvažují jako spravedliví. Tedy tu mlčící většinu mezi muslimy.
Když jen několik hodin od atentátu v Charlie Hebdo čtu, že si nejmenovaný deník vybral jako hlavní téma zjistit, co na to říkají žáci škol v třiadevadesátce, mám nedobrý pocit zápachu. Proč by měli pátrat zrovna po názorech dětí ve třiadevadesátce? Nikdo z těch teroristů odsud nepocházel, nikdo ze Seine Saint-Denis nebyl. Proč tedy chtít psát zrovna o tom?
Vždyť další témata se snadno nabízejí. Dalo by se psát o nebezpečných aktivitách studentů, jejichž rodiče se hlásí mezi voliče extrémní Národní fronty. Proč se vlastně novináři nevydali do škol ve městech, která patří mezi bašty extrémní pravice jako Beziers, Frejus, Hayange nebo Henin-Beaumont? Proč v novinách nedostaneme příležitost, abychom si přečetli výroky žáků, které poznamenaly radikální názory jejich rodičů? Proč nedostaneme příležitost alespoň se spravedlivě rozhněvat?
Je mi to líto. Studenti z třiadevadesátky jsou předem znevýhodněni tím, jak se tradičně píše o území, kde vyrůstají. A dnes, po tom hrůzném atentátu, se to zase potvrzuje. Nerozumím tomu, proč mám číst titulky jako třeba
– Studenti ze Seine Saint-Denis ale nejsou všichni ‘jako Charlie’.
Studenti ze Seine Saint-Denis si takovou publicitu nežádají. Dali by přednost tomu, abychom jim dali pokoj. Aby se na ně nenamířily reflektory pokaždé, kdykoli nějaký islamistický bojovník něco vyhlásí nebo provede. Má se přeci rozlišovat. Jenže kdykoli přestane něco fungovat, stejně se všichni podívají jen tím jedním směrem. A tak se i u těch nejbystřejších čtenářů v podvědomí buduje spojení mezi atentáty a školáky v Seine Saint-Denis, i kdyby mělo jít jen o jednotlivce. Ano, v Seine Saint-Denis žjií také pořádná hovada. A určitě bychom našli ty, kdo s uspokojením vyslechli zprávu o tom, že někdo zastřelil kulkou do hlavy právě kreslíře Charba.
Ale nelze tvrdit, že by tu všechny děti souhlasily s atentáty nebo s islamistickým integrismem, právě naopak. Někteří z nich sepsali dokonce vlastní texty, aby se přimluvily za svobodu slova. Jejich slova byla často chytřejší než mnohé komentáře z úst dospělých. Viděla jsem tu i ty, co nahlas četli báseň Svoboda od Paula Eluarda s pláčem.
Jenže když namíříte kamery a mikrofony na několik hlupáků, člověk mimoděk zapomene na vlastní rozum a přestane předpokládat, že rozum mohou mít i ostatní. A tak se stávají muslimové i muslimky oběťmi útoků. Zapalují se mešity, píšou se nenávistná slova na zeď, padají urážky.
Tento text chci napsat pro své žáky z třiadevadesátky. Pro muslimy, pro všechny, kdo zůstali ve stínu těch několika tmářských šílenců, kteří pocákali stránky koránu černou tuší. Chci vyjádřit solidaritu s těmi, co nejsou slyšet.
Jsem Francouzka. A vy jste Francouzi.
------------------------------------------------
Zeman lže. Osočil z obdivu k nacismu muže, který byl v koncentráku
31. leden 2015 | Echo24
Prezident Miloš Zeman si ve svém projevu u příležitosti 70. výročí od osvobození koncentračního tábora Osvětim vypomohl citáty slavného novináře Ferdinanda Peroutky a Winstona Churchilla. Chtěl na nich ukázat, že i takové osobnosti se mýlily a vstříc nástupu nacismu snažily hledat dokonce pozitivní stránky zrůdné ideologie. Zeman nacismus dnešní doby spatřuje v Islámském státu a jakýkoliv kompromis či ústupky odmítá. Má to háček. Peroutka nic takového nikdy nenapsal, jak dokládá historik a publicista Petr Zídek ve
svém článku v Lidových novinách.
„Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem ,Hitler je gentleman‘. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ,Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.‘ Můj milovaný Winston Churchill v lednu 1939 napsal Adolfu Hitlerovi: ,Kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí.‘.... Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením?“
Historik Petr Zídek k tomu píše: „Údajný Peroutkův článek s titulkem 'Hitler je gentleman' se přes velké úsilí nepodařilo dohledat. Nezdá se pravděpodobné, že by nějaký takový článek Peroutka kdy napsal.“ A zpívání s anděly a vytí s vlky? Ani to Peroutka nenapsal. „Tento text, publikovaný v Lidových novinách 4. října 1938, napsal Jan Stránský, jenž se skrýval za pseudonymem Petr Bílý. Jde o reakci na mnichovskou dohodu, a kdyby ho Zeman citoval v kontextu, zjistil by, že žádnou 'fascinaci intelektuálů zrůdným učením' neprokazuje. (Jan Stránský napsal: „Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku a nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky.“)“
Zídek odmítá jakékoliv spojování Peroutky s nacismem. „Tvrzení, že Ferdinand Peroutka byl fascinován nacismem, se nedá nazvat jinak než jako perfidní lež. Daly by se najít stovky citátů ze skutečných Peroutkových článků, které ho ukazují jako jasnozřivého odpůrce nacismu. O tom svědčí i to, že jeho publicistická činnost mu vynesla téměř šestileté věznění v nacistickém koncentráku. Miloš Zeman z důvodů, kter
é zná jen on sám, kydá bahno na člověka, jenž na rozdíl od něj vždy ctil fakta a svou morální integritou by se mohl stát vzorem.“
Nacisté Ferdinanda Peroutku dokonce z koncentračního tábora převezli zpět do Prahy a nabízeli mu, aby vedl svůj předválečný časopis Přítomnost. Nyní ovšem v jejich službách. Peroutka odmítl a
byl odeslán zpátky do koncentráku. Dočkal se konce války. Po únoru 1948 emigroval před komunisty a stal se prvním ředitelem československého vysílání Rádia Svobodná Evropa.
Už před pár dny se komentátor Echo24 a Týdeníku Echo Martin Weiss věnoval Zemanově citaci Churchilla: „Zeman vedle spisovatele Knuta Hamsuna citoval Peroutkův výrok, který nebyl příkladem fascinace, nýbrž defétismu, a jeden překroucený a z kontextu vytržený výrok Winstona Churchilla. Churchill nepsal Hitlerovi v lednu 1939, jak tvrdí Zeman, nýbrž v listopadu 1938 pronesl v Parlamentu dlouhou reakci na Hitlerův útok na kritiky Mnichovské dohody. V něm mimo jiné pronesl slova: 'Vždy jsem říkal, že kdyby byla Velká Británie poražena ve válce, doufám, že bychom našli nějakého Hitlera, který by nás navrátil k našemu oprávněnému postavení mezi národy,' což bylo uznání rozvratu, do něhož vrhl Německo versailleský mír. Pak už následovala jen kritika Hitlera. Amatérismus přípravy prezidentova projevu je obtížně uvěřitelný; čerpá snad z nějakých konspiračních webů psaných v nějakém cizím jazyce?“
:
V srdci si asi říkáš: "Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?"
Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.
O úmluvě mezi Izraelem a Hospodinem o prorocích jsme už mluvili. /1
Bůh nám ve své nesmírné pozornosti naslouchá, mluví k nám a osobně(!) nás vyučuje. /2
Vážíme si takové přízně, je jedním z předních důvodů k vděčnosti a děkování.
Víra je ze slyšení. (Srv. Ř 10,17
)
Proto jsme za slovo Boží odpovědní, nejen Bohu a sobě, ale i jiným – jsme tu přece i pro ty, kteří dosud Boha nepoznali. /3
Před dvěma týdny jsem říkal, jak jsem dlouho nerozuměl slovům: „Bůh nás svými přikázáními posvěcuje“. Řekneme-li to malinko jinak: „Bůh nás svou moudrostí zasvěcuje do umění života, přátelství a krásy jak sloužit životu“, snad je to srozumitelnější. /4
Slova sv. Pavla: „Kdo je ženatý, stará se o věci světské a je rozdělen…“ jsou poněkud nadnesenými kazatelskými slovy. Těžko by Pavel tvrdil, že sv. Petr a ostatní ženatí apoštolové zanedbávali „věci Páně“. /5
Ježíš nepřišel v parádě velekněžské nebo královské. Ano, riskoval tím, že nebude rozpoznán.
A přece ti, kteří byli pružní a pokorní („blahoslavení čistého srdce“) rozpoznali, že přichází od Boha. /6
Rozumíme „zázrakům“ jako „legitimování se“ božího posla (Proto je důležité znát i verše Dt 18,22-23
.)
Ježíš přichází v moci a Duch Božím!
Protože je rok eucharistie, navážu na minulou neděli. /7
Před týdnem jsme si připomínali: Záměrem Ježíšovy Hostiny je sjednocení s ním.
„Kdo jí mé tělo a pije mou krev, zůstává ve mně a já v něm.“ (J 6,56
)
Ježíš chce být s námi jedno tělo a jedna duše.
Navrhoval jsem, že můžeme (poučeni významem židovské obřízky) říkat:
„Ježíši, jsi náš ženich. Je to zpečetěno tvou krví.“
Toto vědomí nás může nesmírně povznášet a proměňovat.
Každý týden smíme slavit Smlouvu Hospodina s námi.
Ježíš nás vyživuje: svým slovem,
svou moudrostí,
svým obětavým přátelstvím,
svou Hostinou (Tělem a Krví).
Vše, co činíme, můžeme prožívat jako spolupráci s Ježíšem.
Tak jsme začali letošní zkoumání našeho slavení Eucharistie – abychom se nechali nalákat tou krásou. Ale nebudeme spěchat a přeskakovat. Dům se staví od základů, jedno poschodí po druhém.
Biskupská konference nám nabídla materiály ke slavení roku eucharistie a k adoracím.
Jenže Večeře Páně je vrcholnou slavností. K vrcholu se ale stoupá krok za krokem.
Nevyskakujeme na čtrnáctý schod. V životě nelze pominout jednotlivé kroky a stupně, při vyučování nelze vynechat předešlé lekce.
Tak je to i s porozuměním a slavením Večeře Páně.
V semináři jsme se začali modlit latinsky, aniž jsme znali latinu. Občas jsme měli v kapli adoraci. Nikdo nás do ní neuvedl ...
Rád bych věděl, jak vy adorace prožíváte … Je někdo ochoten o tom mluvit?
Adorace je způsob modlitby pokročilých.
Od semináře mi chybělo bratrství v církvi.
Představení měli svou jídelnu, zůstávali nám vzdálení. (Ale jistý Bergoglio v Argentině žil už tenkráte jinak …)
Nakolik dítě může rozumět svatbě?
Velice rád bych věděl, jak děti uvádíte do porozumění Večeře Páně – abych se od vás přiučil.
Začnu nejdříve sám.
Mladým ukazujeme, k čemu slouží doba snoubenectví. „Není moudré si první večer vlézt k sobě do postele. Potřebujete nejdříve poznat jeden druhého, zkusit si, zda spolu dokážete mluvit, porovnat si vzájemně žebříčky svých hodnot, zjistit, jakou představu o životě každý máte, zda spolu dokážete pracovat, společně trávit čas, odpouštět si, …“
Říkáme si, kdo neporozumí podstatě a významu stolování, neporozumí Večeři Páně, její „řeči“.
Jsme si vědomi, jak nás kultivuje, vychovává, ovlivňuje a proměňuje společné jídlo.
Víme, jak nás kultivuje společná práce – spolupráce.
Víme, jak manžele kultivuje, polidšťuje a navzájem přibližuje, když se spolu milují.
Manželé, kteří spolu chodí do tanečních, vědí, jaký to má pro ně kulturní přínos.
Je rozdíl, zda někdo jí sám nebo spolu s blízkými. (Podstatou stolování je „jsem tu pro tebe“ – v tom je přínos společného jídla.)
O hodnotě spolupráce – oproti práci jednotlivce – snad není třeba mluvit.
O potřebě a kultuře „milování“ je třeba v našich kruzích nutně mluvit. /8
Celý náš život, vše co konáme, pak navíc necháváme prostoupit božím přátelstvím.
Ale bez základních kamenů soužití v rodině je těžké v rodině slavit, hrát si, smát se, odkrýt druhým své pocity a prožitky, touhy a zklamání, … natož společně naslouchat božímu slovu, společně se modlit
– nechat druhým nahlédnout do svého vnitřního života s Bohem.
Netěšíme-li se domů, není-li nám doma spolu dobře, jak se lze těšit na společnou modlitbu a bohoslužbu?
Navíc ty základní prvky soužití je stále třeba udržovat při životě. V domě také uklízíme, větráme, přinášíme, co je potřeba a zbavujeme se nepotřebností, opravujeme …, aby nám bylo spolu doma dobře.
Kdo objeví krásu domova, společného rozhovoru, hry, zpěvu, domova, nelituje námahy.
Život s Bohem všechno naše pěkné konání povyšuje na další úroveň.
Zatímco pohané si myslí, že božstva bydlí v chrámech, kam za nimi nikdo – mimo zasvěceného kněžstva – nemůže, nám Hospodin řekl, že ve všem žije s námi. Těší ho, když nám jeho dary „chutnají“ a slouží.
Židům se dostalo jedinečného vyučování a vzdělání skrze Mojžíše. Ježíš přišel a žil s námi – abychom nic nemuseli pokládat za „obyčejné“ a otravné. Pracoval s námi, smál se, hrál si, tančil, zpíval, plakal, slavil, modlil se s
druhými, chodil na pohřby i do synagógy.
Objevil nám ještě větší a krásnější rozměry všeho našeho lidského konání.
A pak nakonec povýšil židovskou velikonoční slavnost znovu darované svobody hříšníkům – daroval nám ji.
Prosím vás, když chceme mluvit o Eucharistii, znovu si doma řekněme, že bez snahy o pěkný rodinný život slavení Večeře Páně nemůže fungovat.
Nešiďme se v ničem navzájem. Pak nám všechno bude napomáhat k dobrému. Dokonce i naše selhávání a pády – pokud a nakolik, když se budeme držet Pána Boha
a jeden druhého. (Srv. Ř 8,28
)
Mnoho lidí se u nás straší. Prý homosexuálové ohrožují naše rodiny. Mě ne. Vás ano? Kde? Jak?
Prý muslimové ohrožují naši kulturu.
Někteří muslimové zabíjejí, ale naši kulturu nejvíce ohrožujeme my. My, křesťané, jsme vyčpělí. Sami si mnoho křesťanství nevážíme. Jak se projevuje v našem životě a v našem veřejném životě? (Průvody Božího Těla to nespraví.)
Co od nás křesťanského mohou naše děti odkoukat? Natož cizí lidé. O muslimech ani nemluvě. Copak za nimi jdeme, věnujeme se jim?
Jak slavíme neděli? Jaké křesťanské rituály doma užíváme? Vidí na nás děti, že se nad slovem božím radíme s Hospodinem? Že nám jsou boží „přikázání“ radostí?
Mluvme o tom spolu a hledejme, co dělat a napravit. Pastýřské listy nás nezachrání. Ale Ježíš nám – každému pokřtěnému – svěřil svou dobrou zprávu. Tu máme nést nejen svým potomkům.
V Příloze nabízím skvělý text jedné pařížské učitelky. (Panu Pavlu Fišerovi děkujeme za překlad.) /9
Příště se znovu vrátíme ke slovům: „Ježíši, jsi náš ženich. Je to zpečetěno tvou krví.“
V Modlitbě Páně rozumíme tomu, proč říkáme: „Otče náš“, k čemu jsme vedení.
Podobně nám slouží slova: „Ženichu náš“. Tentokráte při vrcholné slavnosti vrcholnému setkání.
---------------
Poznámky:
/1 Izraelité se strašně vyděsili, když stáli pod horou Sinaj, zatímco Mojžíš na hoře mluvil s Hospodinem. Prosili Mojžíše, aby Bůh – pokud chce něco svému lidu sdělit
– poslal někoho z lidí, protože sami nejsou sto ani na dálku snést přítomnost Hospodina. Srv. Ex 19,1-25
(najít další); Ex 20,18-22
(najít předchozí).
/2 „Hle, přicházejí dny, je výrok Hospodinův, kdy uzavřu s domem izraelským i s domem judským novu smlouvu. Ne takovou smlouvu, jakou jsem uzavřel s jejich otci v den, kdy jsem je uchopil za ruku, abych je vyvedl z egyptské země. Oni mou smlouvu porušili, ale já jsem zůstal jejich manželem, je výrok Hospodinův. Toto je smlouva, kterou uzavřu s domem izraelským po oněch dnech, je výrok Hospodinův: Svůj zákon jim dám do nitra, vepíši jim jej do srdce. Budu jim Bohem a oni budou mým lidem. Už nebude učit každý svého bližního a každý svého bratra: »Poznávejte Hospodina!« Všichni mě budou znát, od nejmenšího do největšího z nich, je výrok Hospodinův. Odpustím jim jejich nepravost a jejich hřích už nebudu připomínat.“ (Jer 31,32-34
)
Mojžíš, proroci, všichni hlasatelé evangelia – všichni pokřtění, včetně „Učitelského úřadu církve“, jsme ve službách božího slova. („Učitelský úřad církve má sloužit Božímu slovu, nestojí nad Božím slovem. Má pečlivě střežit neporušitelnost biblických textů a provázet jimi.)
/3 Mojžíš říká (i nám) lidu Hospodinovu: „…Vy, kteří jste se přimkli k Hospodinu, svému Bohu, jste dodnes všichni živi. Hleď, učil jsem vás nařízením a právům, jak mi přikázal Hospodin, můj Bůh, abyste je dodržovali v zemi, kterou přicházíte obsadit. Bedlivě je dodržujte. To bude vaše moudrost a rozumnost před zraky lidských pokolení.
Když uslyší všechna tato nařízení, řeknou: ,Jak moudrý a rozumný lid je tento veliký národ!´
Což se najde jiný veliký národ, jemuž jsou jeho bohové tak blízko, jako je nám Hospodin, náš Bůh, kdykoli k němu voláme? A má jiný veliký národ nařízení a práva tak spravedlivá jako celý tento zákon, který vám dnes předkládám? (Dt 4,4-8
)
/4 V rozhovoru s herečkou Janou Pidrmanovou se Michaela Rochovanská mimo jiné ptala: „Co je pro vás na víře nejdůležitější?“
„Správné hodnoty. Desatero dobrých rad, jak si tyto hodnoty udržet. Víra je to, že ty rady jsou z lásky. Od někoho, kdo dobře ví, co nás nejvíce láká a k
čemu máme všichni sklony. Kdyby mi měla hodnoty určovat pravidla dnešního světa, asi bych se v tom rychle ztratila anebo bych byla nešťastná.
(Rodina J. Pidrmanové nebyla věřící. Ale J.P. od pěti nebo šesti let začala chodit do kostela se svými kamarádkami …)“
LN, 31.1. 2015
/5 Lidé neznalí biblického myšlení a vyjadřování se ohánějí slovy, že apoštolové opustili vše, i manželky a rodiny. Slovo „opustit“ („i manžel, nejen manželka, opustí své rodiče, aby mohl přilnout k manželskému partnerovi“) neznamená opustit rodiče, ale vyvázat se z
nezdravých, nezralých, z nedospělých vztahů s
rodiči. Už jsme o tom vícekrát mluvili.
/6 Známe slova Simeona Ježíšovým rodičům, když svého syna přinesli do Jeruzalémského chrámu: „Hle, on jest dán k pádu i k povstání mnohých v Izrael
i a jako znamení, kterému se budou vzpírat, aby vyšlo najevo myšlení mnohých srdcí.“ (Lk 2,34-35
)
/7 Homilie má vysvětlovat slovo Boží nebo liturgii! – Tak to činí římský biskup František. (Nemá se zabývat církevní politikou nebo ideologií.)
/8 Dlouho naši křesťanskou spiritualitu zaplevelovalo pohanské smyšlení, považující tělo za protivníka Ducha. Zošklivovali jsme si sexualitu a její význam, nezřídka si mnoho lidí myslelo, že ideálem vedoucí
m ke svatosti je duchovní vykastrování sebe sama.
Zapomněli jsme na hodnotu sexuality jako Božího daru. Nepěstovali jsme tuto velkou kulturu. Ošidili jsme sami sebe a druhé. Neukázali jsme ji druhým včas a tak se svět okolo nás propadl do sexuální nevázanosti.
Dnes už nám skoro nikdo nenaslouchá. Slušní lidé si hodnotu sexuality objevují bez nás. Ale my jsme jim mohli a měli ukázat krásu křesťanské kultury sexuality.
Litujeme každého, kdo trpí nechutenstvím jídla a musí se do něj nutit.
Ale ti mezi námi, kteří trpí sexuálním nechutenstvím, si často nepřipadají jako postižení. Někteří si dokonce mylně myslí, že jsou na vyšší duchovní úrovni.
To sexuální nechutenství nemusí být vinou postiženého, ale má s tím něco dělat. Kdybychom přišli o chuť k jídlu, vyhledali bychom lékaře. Kdo by si myslel, že nemusí vařit pro rodinu a nemusí stolovat …?
/9 Příloha
Dopis mým muslimským studentům: I pro mě byl Charlie na hraně
31. leden 2015
„Tento text chci napsat pro své žáky z třiadevadesátky. Pro muslimy, pro všechny, kdo zůstali ve stínu těch několika tmářských šílenců, kteří pocákali stránky koránu černou tuší. Chci vyjádřit solidaritu
s těmi, co nejsou slyšet.“
Tato osobní výpověď byla poprvé uveřejněna pod křestním jménem Marie na webových stránkách francouzského blogu Tailspin. Zaujala mě z několika důvodů. Jednak je jeho autorkou profesorka gymnázia, která učí na škole žáky pocházející převážně z rodin muslimů. Působí na severovýchodě Paříže v okresu Seine Saint-Denis, který má milion a půl obyvatel a který proslul bídou a poměrně nestabilní situací z hlediska bezpečnosti v ulicích. Žije zde řada přistěhovalců, je zde vysoká nezaměstnanost. Okres, který má administrativní číslo 93, se stal synonymem nepokojného předměstí, na němž veřejné instituce a pořádkové síly musely pracovat pod každodenním tlakem. Z autorčina textu, který jsem přeložil, je vidět nejen zápal pro vzdělávání a intelektuální práci, ale i její odhodlání působit právě tam, kam se často odcházelo pracovat spíše z donucení.
Zpráva o útoku v redakci Charlie Hebdo mě zastihla na cestě ze školy. Jeden, pak další text v telefonu. Doma jsem u zpravodajství zůstala dlouho. A nezmohla se skoro na nic. Byla středa odpoledne. Čekaly mě opravy písemek. Psala se úvaha na téma “Myslíte si, že žáci ve Francii mají všichni stejnou šanci uspět?” Četla jsem ty jejich výtvory, opravovala, a po očku stále sledovala obrazovku. Tíživou atmosféru nedokázalo zahnat ani kafe. Tolik jsem ho vypila. Plakala jsem. Jakoby se měla vyplavit všechna bolest. Vzlykala jsem, štkala, oči rudé od pláče. Měla bych asi napsat, že učím na gymnáziu v Seine Saint-Denis. Musela jsem proto pořád myslet na své žáky. Mají snad všechny barvy pleti, co na světě najdete. A mezi nimi mnoho muslimů a muslimek. To, co následovalo 8. ledna ráno, bych chtěla alespoň zkusit zaznamenat.
Byl čtvrtek. Ve sborovně si jedna z kolegyň, muslimka, s pláčem stýskala, že zase někdo pošpinil její náboženství. Na dvoře školy to začínalo hučet jako v úle. Všichni mluvili o tom samém. Ptám se sama sebe, jak asi dnešní výuku zvládnu. Večer jsem si ještě stihla připravit promítání. Chtěla bych jim ukázat karikatury ze všech zemí, odkud to jenom šlo. Íránec Kjanoush Ramezani. Tunisanka Nadia Khjari. Američanka Ann Telnaes. Za Francouze jsem si našla Plantu z deníku Le Monde. Ten svíravý pocit mě ale nepouštěl. Jaké to bude? Co jenom řeknou studenti? Budou chtít o tom mluvit?
Ano, chtěli. Byli moc šikovní. Diskutovali jsme. Kladli otázky, ukazovali na problémy. V osm hodin jsem měla hodinu v druhém ročníku. Probírali jsme zrovna literární žánry. Na pořadu byla dystopie, stát hrůzy
, který stojí proti utopii. Měli jsme analyzovat úryvek textu Raye Bradburyho, z knihy 451 stupňů Fahrenheita. V plánu jsem měla mluvit o cenzuře, o upalování, o svobodě myšlení, o svobodě slova. O tom, jak je důležité číst a čtenému textu také rozumět. A pak jsme se dostali i k aktualitě.
A když se stane, že aktuality začnou tak smutně rezonovat s románem, který napsali po druhé světové válce, začne člověka mrazit. A nemusíte kvůli tomu nutně stát před katedrou jako profesor literatury. Neměla jsem tušení, co mi žáci řeknou. Z mého velmi vážného výrazu jen museli pochopit, že chci mluvit o tom, co se stalo den před tím.
Tahle třída je docela rozpustilá. Vtípky se nešetří, každý se hlásí ke slovu. Mají pořád co říci. A nevadí jim, že to nutně ani nesouvisí s probíranou látkou. I proto musím často bouchnout do stolu, jen abych se sama dostala ke slovu. Ale hloupě nereagují, naopak. Sami navíc vědí, že většině jejich vtípků se nakonec ráda zasměju i já sama. Nejsem pro ně asi příliš velký symbol autority.
V ten osudový čtvrtek to bylo jiné. Třída ztichla. Ve vzduchu bylo cítit respekt a pozornost. Seděli tiše jako pěny. A tak jsem se ujala slova.
Chci mluvit o tom, co se včera stalo. Chci vám říci, co cítím. A potom vy mně řeknete, co cítíte vy. Začnu osobně, protože je opravdu důležité, abyste pochopili, že to může být velmi osobní věc. Vysvětlím vám, proč jsem tolik smutná. Proč jsem šokovaná. A proč mám z toho všeho velké obavy.
Především jsem smutná, protože nevinní lidé byli zavražděni. Cítím soucit. Nepochopím, že někdo může zabít. Mezi těmi zabitými byli i ti, které jsem osobně neznala. Ale znala jsem jejich práci. Nechci vyprávět celý svůj život. Ale jejich smrt se mě opravdu dotýká. Vyrůstala jsem v domě, kde byly samé knihy. Měli jsme doma komiksy, celé sbírky, které můj táta sháněl, když jsem byla malá. A tak chápete, že ty kreslíře jsem znala od malička. Kreslili nejenom do Charlie Hebdo, kreslili opravdu všude a měli velký smysl pro humor. Dělali si legraci tak trochu ze všech. A sami dobře víte, že mám ráda vtípky. Takže když veselí lidé umírají, tak je mi z toho strašně smutno.
Jsem ale smutná i z jiného důvodu. Mám totiž strach. Moje mladší sestra je novinářka a začala jsem se o ni bát. Nepracuje sice v Charlie Hebdo, ale v kulturní redakci jednoho deníku. A i u nich po tom atentátu zavřeli všechny mříže a všude postavili policisty. Když se o ochranu novin musí starat ozbrojenci, nebo když máte strach o někoho z rodiny, kdo pracuje jako novinář, tak to je přeci strašné. Právě jsme probírali téma totalitní země,
o níž se píše v literatuře. A najednou se mi zdá, že nejde o literární fikci. Právě se to děje.
A nakonec jsem smutná proto, že to spočítají vám. Odskáčete si to. Chci vás varovat, protože už jsem viděla dost lidí, co si na vás ukazují prstem, i když k tomu nemají důvod. A říkám to o to jasněji, že já jsem si místo profesora v Seine Saint-Denis zvolila svobodně a sama. Říkám to, protože vás znám, potkávám vás každý den, vím, co je ve vás, a mám vás ráda. A tak bych si přála, aby i ostatní dostali stejnou možnost vás potkat a udělat si názor. Ale dobře vím, že to tak není. Jsem smutná. A mám o vás strach. Bojím se, že vás budou ohrožovat, protože bydlíte v téhle čtvrti, protože jsou mezi vámi muslimky a muslimové. A teď bych si přála, abyste mluvili vy. Řekněte mi teď upřímně: co si myslíte o tom, co se včera stalo?
Řekli mi toho dost. Nikdo nezůstal mlčet. Zapojili se všichni. A tohle mi vysvětlili:
Paní profesorko, ti lidé, to nemohli být muslimové, to byli naprostí zoufalci.
Zabíjet je hřích.
Jsou to úplní blbci, půjdou rovnou do pekla. Nemají přeci právo zabít člověka. Jediný, kdo je bude soudit, je Alláh. My je nemáme právo soudit.
Ale, paní profesorko, když bylo těm kreslířům vyhrožováno, tak proč pokračovali? Měli s tím možná jednoduše přestat. Zjednodušilo by jim to přeci život. Trochu to přeháněli, šli zbytečně na hranu.
Vysvětlila jsem jí, že i pro mě byl jejich humor docela na hraně. A že pro mě už Charlie Hebdo nebyl až tak veselý, alespoň ne poslední dobou. Ale že pokračovali určitě i proto, aby jasně ukázali, že jim nikdo nic nebude zakazovat. A třeba i za cenu, že nebyli docela vybraní nebo že to přestávala být legrace.
Studenti mě požádali, zda bychom se nemohli podívat na některé jejich karikatury. A tak jsem začala promítat. Jednu po druhé jsme společně analyzovali. Říkali – tahle se jim docela povedla. To je vtipný. Tady je to spíše hloupý. Ale u té další, to už přehnali.
Obrázek v novinách nebo karikatura, to je jako satirický text. Vyžadují od nás, abychom přemýšleli. Abychom hledali narážky, kritický pohled, a to se nedá získat jinak četbou a jedině až s léty zkušenosti. A připomněla jsem jim, co říkávám každý týden. Že naše inteligence je to nejcennější, co máme. Pomáhá nám chápat nejenom slova a obrazy, ale i to, co se za nimi skrývá nebo kam ukazují.
Všichni pochopili. Nikdo neřekl slova “tak s tím zabíjením to udělali dobře”, nebo “zasloužili si to”. Ani jeden ze třídy to neřekl. Nebylo třeba, abych cokoli dalšího říkala. Děti ze Seine Saint-Denis nejsou vůbec hloupí.
A já jakožto pedagog také nejsem žádný blbec. Nezůstala jsem zaslepená nějakou levičáckou demagogií, z níž nás lidé často obviňují. Vím, že většina žáků dokázala respektovat minutu ticha za zastřelené oběti. Ale také vím, že se objevili výtečníci, co to neposlechli. Kdo to byl?
Kupodivu jde o stále stejné firmy. Tedy o žáky, kteří po celý rok nerespektují ani školu, ani profesory. Stále titíž, co chodí do školy bez úkolů a pomůcek, nepřipraveni a při hodinách vyrušují. Jejichž rodiče nedocházejí na schůze rodičů a neodpovídají ani na telefony, když je škola zkouší zastihnout. Tedy stále stejní, u nichž je tak těžké bojovat, aby se ve škole naučili alespoň něco, nějaké minimum. A pro mě to není žádná náhoda.
Osoba, kterou se stáváme, je plodem osobního rozvoje a výsledkem našeho vzdělávání, prostředí a místa, kde žijeme. Individuální uvažování se rozvine jedině tehdy, když má příhodné podmínky. Pokud to chybí a půda je nejistá, pokud člověka navíc vystavují vymývání mozku od útlého věku a musí si osvojovat radikální myšlenky nebo názory, které je tak jednoduché přejímat, protože jsou jenom černé nebo bílé, pak se takový člověk nikdy svobodně a nezávisle uvažovat nenaučí. A nikdy ani nevyzraje. Takový plod je shnilý dříve, než strom stihne nasadit na květ.
Vím, jak zjednodušuji. A každý, kdo si prolistoval antologii literárních textů, učebnici středoškolské filozofie nebo sociologie pro začátečníky, to musí při čtení mých slov poznat.
Jenže nám, kantorům z třiadevadesátky, se také žáky nepodaří zaujmout pokaždé. A přestože vidíme, že cesta, na kterou je někdo neodpovědně svedl, správná není, nedaří se nám jim to pokaždé rozmluvit. Je tak těžké konkurovat něčemu svůdnému, co je tak snadné k osvojení.
Právě dnes, v sobotu 10. ledna 2015, vidím jako svou povinnost upřesnit, že takových dětí je jen malá hrstka. Mezi našimi gymnazisty je totiž naprostá většina schopna uvažovat rozumně, naslouchat tomu, co jim vysvětlujete, a také jsou schopni si to osvojit.
Musím zde vysvětlit, že si dobře uvědomuji, že takové dítě poznamenané od kolébky neodpovědnými řečmi bude říkat hloupé, šokující a nepřijatelné věci. Samozřejmě je to třeba rázně odsoudit a ukázat mu, že se tím izoluje od ostatních. Musí totiž pochopit, že něco takového ve společnosti nelze tolerovat. To vidím jako klíčové. Životně důležité. Zásadní. A vůbec
– další synonyma by mohla následovat.
Cílem mého dlouhého textu, a omlouvám se všem, kdo to dočetli až sem, je vyslovit obavu. Mám obavu o naše střední školy. Mám obavu o naše přátele, o kolegy, o studenty, o naše občany, muslimy a muslimky. Se stejným nasazením, s nímž bráníme svobodu slova, je potřeba podpořit i ty, co uvažují jako spravedliví. Tedy tu mlčící většinu mezi muslimy.
Když jen několik hodin od atentátu v Charlie Hebdo čtu, že si nejmenovaný deník vybral jako hlavní téma zjistit, co na to říkají žáci škol v třiadevadesátce, mám nedobrý pocit zápachu. Proč by měli pátrat zrovna po názorech dětí ve třiadevadesátce? Nikdo z těch teroristů odsud nepocházel, nikdo ze Seine Saint-Denis nebyl. Proč tedy chtít psát zrovna o tom?
Vždyť další témata se snadno nabízejí. Dalo by se psát o nebezpečných aktivitách studentů, jejichž rodiče se hlásí mezi voliče extrémní Národní fronty. Proč se vlastně novináři nevydali do škol ve městech, která patří mezi bašty extrémní pravice jako Beziers, Frejus, Hayange nebo Henin-Beaumont? Proč v novinách nedostaneme příležitost, abychom si přečetli výroky žáků, které poznamenaly radikální názory jejich rodičů? Proč nedostaneme příležitost alespoň se spravedlivě rozhněvat?
Je mi to líto. Studenti z třiadevadesátky jsou předem znevýhodněni tím, jak se tradičně píše o území, kde vyrůstají. A dnes, po tom hrůzném atentátu, se to zase potvrzuje. Nerozumím tomu, proč mám číst titulky jako třeba
– Studenti ze Seine Saint-Denis ale nejsou všichni ‘jako Charlie’.
Studenti ze Seine Saint-Denis si takovou publicitu nežádají. Dali by přednost tomu, abychom jim dali pokoj. Aby se na ně nenamířily reflektory pokaždé, kdykoli nějaký islamistický bojovník něco vyhlásí nebo provede. Má se přeci rozlišovat. Jenže kdykoli přestane něco fungovat, stejně se všichni podívají jen tím jedním směrem. A tak se i u těch nejbystřejších čtenářů v podvědomí buduje spojení mezi atentáty a školáky v Seine Saint-Denis, i kdyby mělo jít jen o jednotlivce. Ano, v Seine Saint-Denis žjií také pořádná hovada. A určitě bychom našli ty, kdo s uspokojením vyslechli zprávu o tom, že někdo zastřelil kulkou do hlavy právě kreslíře Charba.
Ale nelze tvrdit, že by tu všechny děti souhlasily s atentáty nebo s islamistickým integrismem, právě naopak. Někteří z nich sepsali dokonce vlastní texty, aby se přimluvily za svobodu slova. Jejich slova byla často chytřejší než mnohé komentáře z úst dospělých. Viděla jsem tu i ty, co nahlas četli báseň Svoboda od Paula Eluarda s pláčem.
Jenže když namíříte kamery a mikrofony na několik hlupáků, člověk mimoděk zapomene na vlastní rozum a přestane předpokládat, že rozum mohou mít i ostatní. A tak se stávají muslimové i muslimky oběťmi útoků. Zapalují se mešity, píšou se nenávistná slova na zeď, padají urážky.
Tento text chci napsat pro své žáky z třiadevadesátky. Pro muslimy, pro všechny, kdo zůstali ve stínu těch několika tmářských šílenců, kteří pocákali stránky koránu černou tuší. Chci vyjádřit solidaritu s těmi, co nejsou slyšet.
Jsem Francouzka. A vy jste Francouzi.
------------------------------------------------
Zeman lže. Osočil z obdivu k nacismu muže, který byl v koncentráku
31. leden 2015 | Echo24
Prezident Miloš Zeman si ve svém projevu u příležitosti 70. výročí od osvobození koncentračního tábora Osvětim vypomohl citáty slavného novináře Ferdinanda Peroutky a Winstona Churchilla. Chtěl na nich ukázat, že i takové osobnosti se mýlily a vstříc nástupu nacismu snažily hledat dokonce pozitivní stránky zrůdné ideologie. Zeman nacismus dnešní doby spatřuje v Islámském státu a jakýkoliv kompromis či ústupky odmítá. Má to háček. Peroutka nic takového nikdy nenapsal, jak dokládá historik a publicista Petr Zídek ve
svém článku v Lidových novinách.
„Jeden z největších českých novinářů Ferdinand Peroutka uveřejnil v prestižním časopise Přítomnost článek s titulkem ,Hitler je gentleman‘. Tentýž novinář po mnichovské dohodě napsal: ,Nemůžeme-li zpívat s anděly, musíme výti s vlky.‘ Můj milovaný Winston Churchill v lednu 1939 napsal Adolfu Hitlerovi: ,Kdyby můj národ postihla velká katastrofa, přál bych si, aby v jeho čele stál muž s vaší silnou vůlí.‘.... Co vede k této fascinaci intelektuálů naprosto zrůdným učením?“
Historik Petr Zídek k tomu píše: „Údajný Peroutkův článek s titulkem 'Hitler je gentleman' se přes velké úsilí nepodařilo dohledat. Nezdá se pravděpodobné, že by nějaký takový článek Peroutka kdy napsal.“ A zpívání s anděly a vytí s vlky? Ani to Peroutka nenapsal. „Tento text, publikovaný v Lidových novinách 4. října 1938, napsal Jan Stránský, jenž se skrýval za pseudonymem Petr Bílý. Jde o reakci na mnichovskou dohodu, a kdyby ho Zeman citoval v kontextu, zjistil by, že žádnou 'fascinaci intelektuálů zrůdným učením' neprokazuje. (Jan Stránský napsal: „Chtěli jsme zemřít za lepší zítřek a možná, že by nám bylo lépe, kdybychom byli mrtvi. Dobrá, budeme tedy pro tento lepší zítřek žít ve špatném dnešku a nemůžeme-li zpívat s anděli, budeme výti s vlky.“)“
Zídek odmítá jakékoliv spojování Peroutky s nacismem. „Tvrzení, že Ferdinand Peroutka byl fascinován nacismem, se nedá nazvat jinak než jako perfidní lež. Daly by se najít stovky citátů ze skutečných Peroutkových článků, které ho ukazují jako jasnozřivého odpůrce nacismu. O tom svědčí i to, že jeho publicistická činnost mu vynesla téměř šestileté věznění v nacistickém koncentráku. Miloš Zeman z důvodů, kter
é zná jen on sám, kydá bahno na člověka, jenž na rozdíl od něj vždy ctil fakta a svou morální integritou by se mohl stát vzorem.“
Nacisté Ferdinanda Peroutku dokonce z koncentračního tábora převezli zpět do Prahy a nabízeli mu, aby vedl svůj předválečný časopis Přítomnost. Nyní ovšem v jejich službách. Peroutka odmítl a
byl odeslán zpátky do koncentráku. Dočkal se konce války. Po únoru 1948 emigroval před komunisty a stal se prvním ředitelem československého vysílání Rádia Svobodná Evropa.
Už před pár dny se komentátor Echo24 a Týdeníku Echo Martin Weiss věnoval Zemanově citaci Churchilla: „Zeman vedle spisovatele Knuta Hamsuna citoval Peroutkův výrok, který nebyl příkladem fascinace, nýbrž defétismu, a jeden překroucený a z kontextu vytržený výrok Winstona Churchilla. Churchill nepsal Hitlerovi v lednu 1939, jak tvrdí Zeman, nýbrž v listopadu 1938 pronesl v Parlamentu dlouhou reakci na Hitlerův útok na kritiky Mnichovské dohody. V něm mimo jiné pronesl slova: 'Vždy jsem říkal, že kdyby byla Velká Británie poražena ve válce, doufám, že bychom našli nějakého Hitlera, který by nás navrátil k našemu oprávněnému postavení mezi národy,' což bylo uznání rozvratu, do něhož vrhl Německo versailleský mír. Pak už následovala jen kritika Hitlera. Amatérismus přípravy prezidentova projevu je obtížně uvěřitelný; čerpá snad z nějakých konspiračních webů psaných v nějakém cizím jazyce?“