2. neděle adventní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 12,1-4a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 40,1-5.9-11
Datum: 7. 12. 2014
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Gn 12,1-4a - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 40,1-5.9-11
; 2 P 3,8-14
; Mk 1,1-8
Datum: 7. 12. 2014
Chceme dobře hospodařit s nabídkou Adventu. (Na konci připojuji malou
přílohu.)
I židé, nejen my, se obracíme k Bohu a víc mu nasloucháme, až když nám teče do bot.
Hanbíme se za to.
Děcko utíká k rodičům, nejen cítí-li se ohroženo, ale někdy i tehdy, když si spokojeně hraje a nejednou se, z vnitřní potřeby blízkosti rozběhne do náruče rodiče …
Izajášův text prvního čtení není utěšováním, je výzvou: „Postav se na nohy, narovnej se, otevři se, vyjdi …“
K druhému čtení:
Někdy je na tom nemocný tak špatně, že mu přejeme smrt jako vysvobození. Ale to je velice zlé, když se někdo ocitne v tak těžké situaci, že mu přejeme smrt.
Asi mnohokráte v minulých časech se i velké skupiny dostaly do takové bídy, že si přály, aby už byl všemu konec. Apoštol k tomu (ve druhém čtení) říká své …
(Někdy Bohu vyčítáme, že nezasahuje, že nám nepřichází na pomoc.
Jsme nespravedliví, dávno k nám včas přišel s nabídkou pomoci, ale my jsme na něj nedbali. Možná potřebujeme narazit na dno, abychom viděli, kam jsme to sami se svým „slavným“ hospodařením dotáhli.)
Vytištěný text evangelia si musíme poněkud opravit:
„Když Jan Baptista vystoupil na poušti, hlásal ponoření do obrácení, aby mohly být odpuštěny hříchy.
… jeruzalémští občané, dávali se od něj ponořit do řeky Jordánu. …
Já jsem vás ponořoval do vody, ale on vás bude ponořovat do Ducha svatého.“ (U Mt je: „ponořovat do Ducha svatého a do ohně“.)
Říkali jsme si jaký je rozdíl mezi Janovým ponořením a křestním ponořením. /1
Víme, jak vypadal rituál Janova ponořování ...
„Obrátit se“ je víc, než naše „činit pokání“ …
Jan přichází, aby nám – v nás samých – pomohl udělat Bohu cestu.
Byli a jsou velcí karatelé lidí. Hrozí vším možným, včetně božích trestů.
My jsme kdysi jako Mikulášové naprosto nešikovně tlačili na děti, aby se modlily. Děti se bály čertů a sotva popadaly dech. Některé slabší děti se počuraly strachy. To byl strašný nátlak a křivení modlitby.
Jan a potom i Ježíš začínají kladně: „Bůh se o tebe, hříšníku zajímá! Máš se kam obrátit, jako ohrožená kuřata pod křídla kvočny. (Srv. Mt 23,37
Ano, zločinci se ptali, co mají dělat. Naopak zbožní se pohrdlivě ošklíbali (srov. Lk 3,4-14
My se ptáme: Proč se k nám Bůh nemůže dostat? Kde je překážka?
Trápí nás, když s někým blízkým nemůžeme mluvit o něčem důležitém. Nechce o tom ani slyšet. V určitém věku někdy s dětmi „není řeč“. Nemůžeme se k nim dostat, druhý je uzavřený, má závoru ve svém srdci, zabarikádované dveře.
Tak míváme někdy navršené všelijaké překážky a Bůh se k nám nemůže přiblížit a domluvit se s námi.
Je to zvláštní, v nějaké míře jsme formovaní slovem Božím, ale často se bráníme novému poznávání.
To je důležité vědět, a tento neblahý sklon si přiznat!
Chodíme do kostela proto, abychom jen slyšeli potvrzení svých názorů nebo se dozvěděli něco nového od Boha? /2
Už jsme mluvili o Ježíšově ponořování do Ducha svatého a do ohně …
Zkusme se trochu z odstupu podívat, co Izraelité potřebovali a čím trpí náš svět, abychom si všimli, co nám Bůh do naší nouze nabízí a s čím přichází Mesiáš.
Tím, jak se naše společnost víc propadá do pohanství, může nám být jasnější, na co stonáme.
Ve světě se vždy prosazovali a prosazují lidé silnější, mazanější, bez zábran, lidé lži.
Vládcové často neměli zábrany (dnes to vidíme na politicích), na nic a na nikoho se neohlíželi a neohlížejí.
Lež je nebezpečná. Utlačuje a zabijí. (Miliony lidí byly vyháněny z domovů, oloupeni o všechno, uvrženi do otroctví a povražděny.)
Mnoho zla se děje pomoci lži. Všimněme si jí.
Lež nám vadí nejvíce, když postihuje nás. Třeba naši čest. („ Bližší košile než kabát.“)
Často jsme proti lži bezbranní …
Lež začíná v dětství: něco jsem neudělal nebo něco provedl a z nedostatku odvahy jsem nepřiznal chybu, a snažil jsem se vykroutit lží. Léta jsem se zpovídal: „Lhal jsem
.“ /3
Kdo se lži nebrání, propadá jí … Ani se neptá: „Proč bych neměl lhát?“
Může končit jako zrůda.
Známe vražednou ideologickou propagandu, falšování dějin, ponižování velkých skupin (ras, národů, tříd, atd.) /4
Nám lež nechutná, lžeme neradi. Ze zbabělosti. Ale kde brát odvahu k pravdě?
Vzpomínáte, jak za prolhaného minulého režimu pro nás mnoho znamenal Solženicinův text: „Nežít se lží“? (Promítali jsme se do něj, jako do všech hrdinských textů a příběhů …) Někteří se pokoušeli narovnat.
Stavět se proti lži je ovšem nebezpečné, lháři získávají velikou moc. Kdo nám pomůže, kdo nás vyzbrojí proti násilí?
Těch, co se stavěli proti lži, bylo jak šafránu. Lež je jako mor.
Víme, jak vypadala pohanská božstva – navzájem se podváděla, opíjela se, zahýbala manželkám, vedla spolu mocenské boje. – To byl podivný vzor pro lidi.
Tak je to s mnohými politiky. Jakým příkladem mohou být pro občany, když jim chybí zásady? (President znovu a znovu bezostyšně lže, druhý den je usvědčen a on si z
toho nic nedělá. Paktuje se se zvrhlými diktátory, vládci, a nechává se oslavovat … stále se to opakuje.)
Pojďme k Abrahámovi.
Sumerská kultura byla obdivuhodná …, ale i tam mnohokráte vítězila lež.
I tenkráte bylo nebezpečné proti lži vystupovat. Kdo nemá strach?
Kde najít odvahu a sílu k pravdivosti? Ti, co propadli lži, se ničeho neštítí.
Abrahám byl otevřený a stál o víc …
„Vyjdi z města lži, nemáš zapotřebí se nechat lží ponižovat. Neboj se, budu při tobě stát.“
Pěkně je popsáno, jak se Abram postupně učil nelhat (vzpomínáte, jak ze strachu lhal, vydával svou manželku za sestru?), poznával, že lhát je zbytečné, že ho Bůh ochrání.
Byl rovný, byl šlechtic ducha. A neskončil jako mučedník.
Svým postojem ovlivnil své lidi, vedl je k hrdosti …
„Budeš požehnáním pro druhé“, řekl mu Hospodin. A byl! (Gn 12,2
Když se něco Hebrejové od Abraháma naučili (na svých selháních a božím smilováváním), dostali dalšího velikého svědka pravdy – Mojžíše!
Ani ten neskončil na egyptském popravišti, ani nepadl zákeřnou rukou někoho z vlastních lidí.
Pak Izraelité doslali dalšího učitele a svědka pravdy – Eliáše. I ten se ubránil násilí.
Hospodin své lidi neposílá pod nůž!
Většina dalších proroků svědectví pravdě zaplatila mučednickou smrtí, nedosáhli velikosti předchůdců.
Ale obstáli se ctí!
Škoda, že se nevyučili přinejmenším u Eliáše jako Elizeus. Nevyužili boží pomoc proti zlu jako Eliáš.
Před Ježíšem se židé opět hodně zapletli do nejrůznějších lží.
Očekávali slíbenou pomoc Mesiáše.
Někteří čekali především politickou svobodu. Jiní čekali víc – vítězství nad lží a nenávistí!
Jan, syn Zachariášův, je dalším svědkem a andělem (poslem) Pravdy.
To, že skončil na popravišti, je jiná záležitost.
Ježíš je pokračovatelem Abraháma, Mojžíše a Eliáše. Je největším svědkem a andělem Pravdy. Je silnější než lež. (Řada bitev, které zlo a lež ještě vedou, sice trvá, ale poslední slovo bude mít On.)
Ježíš je pokračovatelem Abraháma, Mojžíše a Eliáše.
Zlo a lež stále svědkům pravdy kroutí ruce a podřezává jim hrdla. Ale Ježíš řekl: Ukážu vám cestu, jak v tomto porušeném a prolhaném světě žít rovně a pravdivě.
Ježíšova matka a apoštol Jan Ježíše nejvíce pochopili a přiblížili se mu. Neskončili násilnou smrtí!
„Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (J 14,6
Znovu připomenu, že Ježíš zemřít nemusel, Jeho mučednictví má jiný důvod. To je jiná záležitost. /5
„Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ (J 10,18
„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11,25
Ježíšova pravdivost, jeho přátelství a pomoc, nám dodá odvahu a sílu k pravdivosti.
Obdivujeme ho, chceme se mu podobat. Být jeho učedníkem, znamená následovat ho k vlastní pravdivosti. Nechceme se nechat strhávat lží.
Následovat Ježíše znamená žít v pravdě a pravdou.
Bude-li nás víc, kteří se odvážíme pravdy, bude pravdivost ve světě silnější.
Jeli svědků pravdy málo, je-li mnoho zbabělých a ustrašených, pak lež opět na čas vítězí.
Nám pravda zachutnala, voní nám, obdivujeme její krásu, rádi bychom žili pravdivě.
Pro nás je přiznání selhání a prosba o odpuštění snadnější, než pro ty, kteří nic nevědí o odpuštění. My víme, že po přiznání nenásleduje trest, ale milost.
Znovu prosím, připomeňme dětem naši úmluvu: „Kdo se přizná, nebude trestán. Bude mu odpuštěno. Ponese jen následky a odpovědnost za své jednání.“ A my mu budeme svou pomocí nablízku.
Kdo jiný by měl děti učit než táta, jak se dá spravit chyba.
„Děti, byl jsem ošklivý na maminku, stydím se za to. Ale všechno se dá spravit. Maminko, prosím tě můžeš jít sem? Byl jsem na tebe ošklivý, můžeš mi to, prosím tě odpustit?“
Táta má dětem ukázat, že přiznání chyby není slabostí.
Tak budeme anděly – posly a svědky usmíření.
Ukážeme dětem, co znamená: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." (J 8,32
Ukažme dětem, jak funguje Ježíšova modlitba: „Otče, posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ (J 17,17
Příloha. /6
--------------
Poznámky:
/1 Křtít znamená dělat z lidí kristovce, křesťany. Křesťan – pokřtěný je ten, který je Kristův, který přijal Ježíšův životní styl, kdo se řídí jeho názory.
Jan nekřtil, ale ponořoval. Není Křtitel, ale Ponořovatel (Baptista).
/2 Mnoho lidí přijme ochotně nové technické a další vymoženosti (např. mobilní telefon nebo počítač). Méně lidí dokáže přijmout přestavění nábytků ve svém bytě. A ještě méně lidí snáší s
něčím pohnout ve své představě o Bohu nebo v církevním provozu.
Bůh je ale větší než naše dosavadní představy o něm. Co jiného od něj čekat než nová a nová závratná překvapení?
/3 Dost rodičů se nechá rozčílit lhaním děcka. (Na druhých nám velice vadí naše vlastní chyby. Na druhé máme často větší nároky než na sebe. Ježíš by nám řekl, že js
me pokrytci.)
/4 Asi znáte nehorázný film natočený nacisty během války v židovském ghettu v Terezíně („Strýčku“, ptá se krásně ustrojená židovská holčička esesáka, „už zase máme tento týden k
jídlu sardinky …“ Německé baby šílely: „My si odříkáme a naši synové padají na východní frontě.“)
/5 Jen někteří lidé rádi tvrdí, že Bůh je „slabý“ a potřebuje krev mučedníků, aby mohl uzdravit svůj hněv. Kupodivu většina těchto lidí ráda věří, že je Bůh pomstí a násilníkům to nakonec spočítá.
Bůh není slabý ani bezmocný. To nejsou správně volená slova.
/6 UMĚNÍ SLAVIT
Na důležitá setkání a na významné slavnosti se připravujeme.
Advent je bdělým očekáváním, přípravou, otevíráním se tomu, který nás ve všem přesahuje. Víme, že o nás má velký zájem. Trochu si dělám starosti, zda mu budu stačit, jestli nebudu povrchní, zda nepromarním velkou příležitost. Samozřejmě, že Ježíš k
nám nepřichází jednou do roka. Ale každý rok nám je příležitostí znovu vykročit výš, odvážit se do větší blízkosti, vydat se k
dalšímu porozumění.
Vnitřně se uspořádat, abych byl příjemným darem pro druhé, je důležitější než vnější úklid, pečení cukroví a kupování dárků. Samozřejmě, že je to nejobtížnější.
Advent je opět příležitostí k rodinné konferenci. Nejen v zaměstnání máme pracovní porady.
Doma se nejdříve tatínek zeptá maminky, co by si přála, v čem se má změnit. V jedné věci. Pak se zeptá dětí, co by mu v jedné věci poradily. Potom se zeptá maminka tatínka … a dětí …
Děti chtějí být velké, časem se sami začnou ptát rodičů, aby jim poradili, co změnit na svém chování.
Na Vánoce (a o dovolené) od svých blízkých bláhově očekáváme, že budou jednat podle toho, co nám na očích uvidí. Ale tak to nefunguje. I v nelepších rodinách se může stát, že o svátcích dojde k
nějakému rozladění. Je moudré se, třeba na 4. neděli adventní, společně poradit: co je podstatné, co od sebe navzájem očekáváme a co jsme ochotní pro společné slavení udělat.
Jestli se manželé spolu umějí poradit a dohodnout, ukáží dětem cestu k porozumění s druhými a k umění slavit.
/v, Okénko do farnosti, 12/2014
I židé, nejen my, se obracíme k Bohu a víc mu nasloucháme, až když nám teče do bot.
Hanbíme se za to.
Děcko utíká k rodičům, nejen cítí-li se ohroženo, ale někdy i tehdy, když si spokojeně hraje a nejednou se, z vnitřní potřeby blízkosti rozběhne do náruče rodiče …
Izajášův text prvního čtení není utěšováním, je výzvou: „Postav se na nohy, narovnej se, otevři se, vyjdi …“
K druhému čtení:
Někdy je na tom nemocný tak špatně, že mu přejeme smrt jako vysvobození. Ale to je velice zlé, když se někdo ocitne v tak těžké situaci, že mu přejeme smrt.
Asi mnohokráte v minulých časech se i velké skupiny dostaly do takové bídy, že si přály, aby už byl všemu konec. Apoštol k tomu (ve druhém čtení) říká své …
(Někdy Bohu vyčítáme, že nezasahuje, že nám nepřichází na pomoc.
Jsme nespravedliví, dávno k nám včas přišel s nabídkou pomoci, ale my jsme na něj nedbali. Možná potřebujeme narazit na dno, abychom viděli, kam jsme to sami se svým „slavným“ hospodařením dotáhli.)
Vytištěný text evangelia si musíme poněkud opravit:
„Když Jan Baptista vystoupil na poušti, hlásal ponoření do obrácení, aby mohly být odpuštěny hříchy.
… jeruzalémští občané, dávali se od něj ponořit do řeky Jordánu. …
Já jsem vás ponořoval do vody, ale on vás bude ponořovat do Ducha svatého.“ (U Mt je: „ponořovat do Ducha svatého a do ohně“.)
Říkali jsme si jaký je rozdíl mezi Janovým ponořením a křestním ponořením. /1
Víme, jak vypadal rituál Janova ponořování ...
„Obrátit se“ je víc, než naše „činit pokání“ …
Jan přichází, aby nám – v nás samých – pomohl udělat Bohu cestu.
Byli a jsou velcí karatelé lidí. Hrozí vším možným, včetně božích trestů.
My jsme kdysi jako Mikulášové naprosto nešikovně tlačili na děti, aby se modlily. Děti se bály čertů a sotva popadaly dech. Některé slabší děti se počuraly strachy. To byl strašný nátlak a křivení modlitby.
Jan a potom i Ježíš začínají kladně: „Bůh se o tebe, hříšníku zajímá! Máš se kam obrátit, jako ohrožená kuřata pod křídla kvočny. (Srv. Mt 23,37
)
Ano, zločinci se ptali, co mají dělat. Naopak zbožní se pohrdlivě ošklíbali (srov. Lk 3,4-14
)
My se ptáme: Proč se k nám Bůh nemůže dostat? Kde je překážka?
Trápí nás, když s někým blízkým nemůžeme mluvit o něčem důležitém. Nechce o tom ani slyšet. V určitém věku někdy s dětmi „není řeč“. Nemůžeme se k nim dostat, druhý je uzavřený, má závoru ve svém srdci, zabarikádované dveře.
Tak míváme někdy navršené všelijaké překážky a Bůh se k nám nemůže přiblížit a domluvit se s námi.
Je to zvláštní, v nějaké míře jsme formovaní slovem Božím, ale často se bráníme novému poznávání.
To je důležité vědět, a tento neblahý sklon si přiznat!
Chodíme do kostela proto, abychom jen slyšeli potvrzení svých názorů nebo se dozvěděli něco nového od Boha? /2
Už jsme mluvili o Ježíšově ponořování do Ducha svatého a do ohně …
Zkusme se trochu z odstupu podívat, co Izraelité potřebovali a čím trpí náš svět, abychom si všimli, co nám Bůh do naší nouze nabízí a s čím přichází Mesiáš.
Tím, jak se naše společnost víc propadá do pohanství, může nám být jasnější, na co stonáme.
Ve světě se vždy prosazovali a prosazují lidé silnější, mazanější, bez zábran, lidé lži.
Vládcové často neměli zábrany (dnes to vidíme na politicích), na nic a na nikoho se neohlíželi a neohlížejí.
Lež je nebezpečná. Utlačuje a zabijí. (Miliony lidí byly vyháněny z domovů, oloupeni o všechno, uvrženi do otroctví a povražděny.)
Mnoho zla se děje pomoci lži. Všimněme si jí.
Lež nám vadí nejvíce, když postihuje nás. Třeba naši čest. („ Bližší košile než kabát.“)
Často jsme proti lži bezbranní …
Lež začíná v dětství: něco jsem neudělal nebo něco provedl a z nedostatku odvahy jsem nepřiznal chybu, a snažil jsem se vykroutit lží. Léta jsem se zpovídal: „Lhal jsem
.“ /3
Kdo se lži nebrání, propadá jí … Ani se neptá: „Proč bych neměl lhát?“
Může končit jako zrůda.
Známe vražednou ideologickou propagandu, falšování dějin, ponižování velkých skupin (ras, národů, tříd, atd.) /4
Nám lež nechutná, lžeme neradi. Ze zbabělosti. Ale kde brát odvahu k pravdě?
Vzpomínáte, jak za prolhaného minulého režimu pro nás mnoho znamenal Solženicinův text: „Nežít se lží“? (Promítali jsme se do něj, jako do všech hrdinských textů a příběhů …) Někteří se pokoušeli narovnat.
Stavět se proti lži je ovšem nebezpečné, lháři získávají velikou moc. Kdo nám pomůže, kdo nás vyzbrojí proti násilí?
Těch, co se stavěli proti lži, bylo jak šafránu. Lež je jako mor.
Víme, jak vypadala pohanská božstva – navzájem se podváděla, opíjela se, zahýbala manželkám, vedla spolu mocenské boje. – To byl podivný vzor pro lidi.
Tak je to s mnohými politiky. Jakým příkladem mohou být pro občany, když jim chybí zásady? (President znovu a znovu bezostyšně lže, druhý den je usvědčen a on si z
toho nic nedělá. Paktuje se se zvrhlými diktátory, vládci, a nechává se oslavovat … stále se to opakuje.)
Pojďme k Abrahámovi.
Sumerská kultura byla obdivuhodná …, ale i tam mnohokráte vítězila lež.
I tenkráte bylo nebezpečné proti lži vystupovat. Kdo nemá strach?
Kde najít odvahu a sílu k pravdivosti? Ti, co propadli lži, se ničeho neštítí.
Abrahám byl otevřený a stál o víc …
„Vyjdi z města lži, nemáš zapotřebí se nechat lží ponižovat. Neboj se, budu při tobě stát.“
Pěkně je popsáno, jak se Abram postupně učil nelhat (vzpomínáte, jak ze strachu lhal, vydával svou manželku za sestru?), poznával, že lhát je zbytečné, že ho Bůh ochrání.
Byl rovný, byl šlechtic ducha. A neskončil jako mučedník.
Svým postojem ovlivnil své lidi, vedl je k hrdosti …
„Budeš požehnáním pro druhé“, řekl mu Hospodin. A byl! (Gn 12,2
)
Když se něco Hebrejové od Abraháma naučili (na svých selháních a božím smilováváním), dostali dalšího velikého svědka pravdy – Mojžíše!
Ani ten neskončil na egyptském popravišti, ani nepadl zákeřnou rukou někoho z vlastních lidí.
Pak Izraelité doslali dalšího učitele a svědka pravdy – Eliáše. I ten se ubránil násilí.
Hospodin své lidi neposílá pod nůž!
Většina dalších proroků svědectví pravdě zaplatila mučednickou smrtí, nedosáhli velikosti předchůdců.
Ale obstáli se ctí!
Škoda, že se nevyučili přinejmenším u Eliáše jako Elizeus. Nevyužili boží pomoc proti zlu jako Eliáš.
Před Ježíšem se židé opět hodně zapletli do nejrůznějších lží.
Očekávali slíbenou pomoc Mesiáše.
Někteří čekali především politickou svobodu. Jiní čekali víc – vítězství nad lží a nenávistí!
Jan, syn Zachariášův, je dalším svědkem a andělem (poslem) Pravdy.
To, že skončil na popravišti, je jiná záležitost.
Ježíš je pokračovatelem Abraháma, Mojžíše a Eliáše. Je největším svědkem a andělem Pravdy. Je silnější než lež. (Řada bitev, které zlo a lež ještě vedou, sice trvá, ale poslední slovo bude mít On.)
Ježíš je pokračovatelem Abraháma, Mojžíše a Eliáše.
Zlo a lež stále svědkům pravdy kroutí ruce a podřezává jim hrdla. Ale Ježíš řekl: Ukážu vám cestu, jak v tomto porušeném a prolhaném světě žít rovně a pravdivě.
Ježíšova matka a apoštol Jan Ježíše nejvíce pochopili a přiblížili se mu. Neskončili násilnou smrtí!
„Já jsem ta cesta, pravda i život.“ (J 14,6
)
Znovu připomenu, že Ježíš zemřít nemusel, Jeho mučednictví má jiný důvod. To je jiná záležitost. /5
„Nikdo mi život nebere, ale já jej dávám sám od sebe. Mám moc svůj život dát a mám moc jej opět přijmout.“ (J 10,18
)
„Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít.“ (J 11,25
)
Ježíšova pravdivost, jeho přátelství a pomoc, nám dodá odvahu a sílu k pravdivosti.
Obdivujeme ho, chceme se mu podobat. Být jeho učedníkem, znamená následovat ho k vlastní pravdivosti. Nechceme se nechat strhávat lží.
Následovat Ježíše znamená žít v pravdě a pravdou.
Bude-li nás víc, kteří se odvážíme pravdy, bude pravdivost ve světě silnější.
Jeli svědků pravdy málo, je-li mnoho zbabělých a ustrašených, pak lež opět na čas vítězí.
Nám pravda zachutnala, voní nám, obdivujeme její krásu, rádi bychom žili pravdivě.
Pro nás je přiznání selhání a prosba o odpuštění snadnější, než pro ty, kteří nic nevědí o odpuštění. My víme, že po přiznání nenásleduje trest, ale milost.
Znovu prosím, připomeňme dětem naši úmluvu: „Kdo se přizná, nebude trestán. Bude mu odpuštěno. Ponese jen následky a odpovědnost za své jednání.“ A my mu budeme svou pomocí nablízku.
Kdo jiný by měl děti učit než táta, jak se dá spravit chyba.
„Děti, byl jsem ošklivý na maminku, stydím se za to. Ale všechno se dá spravit. Maminko, prosím tě můžeš jít sem? Byl jsem na tebe ošklivý, můžeš mi to, prosím tě odpustit?“
Táta má dětem ukázat, že přiznání chyby není slabostí.
Tak budeme anděly – posly a svědky usmíření.
Ukážeme dětem, co znamená: „Poznáte pravdu a pravda vás učiní svobodnými." (J 8,32
)
Ukažme dětem, jak funguje Ježíšova modlitba: „Otče, posvěť je pravdou; tvoje slovo je pravda.“ (J 17,17
)
Příloha. /6
--------------
Poznámky:
/1 Křtít znamená dělat z lidí kristovce, křesťany. Křesťan – pokřtěný je ten, který je Kristův, který přijal Ježíšův životní styl, kdo se řídí jeho názory.
Jan nekřtil, ale ponořoval. Není Křtitel, ale Ponořovatel (Baptista).
/2 Mnoho lidí přijme ochotně nové technické a další vymoženosti (např. mobilní telefon nebo počítač). Méně lidí dokáže přijmout přestavění nábytků ve svém bytě. A ještě méně lidí snáší s
něčím pohnout ve své představě o Bohu nebo v církevním provozu.
Bůh je ale větší než naše dosavadní představy o něm. Co jiného od něj čekat než nová a nová závratná překvapení?
/3 Dost rodičů se nechá rozčílit lhaním děcka. (Na druhých nám velice vadí naše vlastní chyby. Na druhé máme často větší nároky než na sebe. Ježíš by nám řekl, že js
me pokrytci.)
/4 Asi znáte nehorázný film natočený nacisty během války v židovském ghettu v Terezíně („Strýčku“, ptá se krásně ustrojená židovská holčička esesáka, „už zase máme tento týden k
jídlu sardinky …“ Německé baby šílely: „My si odříkáme a naši synové padají na východní frontě.“)
/5 Jen někteří lidé rádi tvrdí, že Bůh je „slabý“ a potřebuje krev mučedníků, aby mohl uzdravit svůj hněv. Kupodivu většina těchto lidí ráda věří, že je Bůh pomstí a násilníkům to nakonec spočítá.
Bůh není slabý ani bezmocný. To nejsou správně volená slova.
/6 UMĚNÍ SLAVIT
Na důležitá setkání a na významné slavnosti se připravujeme.
Advent je bdělým očekáváním, přípravou, otevíráním se tomu, který nás ve všem přesahuje. Víme, že o nás má velký zájem. Trochu si dělám starosti, zda mu budu stačit, jestli nebudu povrchní, zda nepromarním velkou příležitost. Samozřejmě, že Ježíš k
nám nepřichází jednou do roka. Ale každý rok nám je příležitostí znovu vykročit výš, odvážit se do větší blízkosti, vydat se k
dalšímu porozumění.
Vnitřně se uspořádat, abych byl příjemným darem pro druhé, je důležitější než vnější úklid, pečení cukroví a kupování dárků. Samozřejmě, že je to nejobtížnější.
Advent je opět příležitostí k rodinné konferenci. Nejen v zaměstnání máme pracovní porady.
Doma se nejdříve tatínek zeptá maminky, co by si přála, v čem se má změnit. V jedné věci. Pak se zeptá dětí, co by mu v jedné věci poradily. Potom se zeptá maminka tatínka … a dětí …
Děti chtějí být velké, časem se sami začnou ptát rodičů, aby jim poradili, co změnit na svém chování.
Na Vánoce (a o dovolené) od svých blízkých bláhově očekáváme, že budou jednat podle toho, co nám na očích uvidí. Ale tak to nefunguje. I v nelepších rodinách se může stát, že o svátcích dojde k
nějakému rozladění. Je moudré se, třeba na 4. neděli adventní, společně poradit: co je podstatné, co od sebe navzájem očekáváme a co jsme ochotní pro společné slavení udělat.
Jestli se manželé spolu umějí poradit a dohodnout, ukáží dětem cestu k porozumění s druhými a k umění slavit.
/v, Okénko do farnosti, 12/2014