28. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 21,23-46 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 25,6-10a
Datum: 12. 10. 2014
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 21,23-46 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 25,6-10a
; Flp 4,12-14.19-20
; Mt 22,1-14
Datum: 12. 10. 2014
V prvním čtení slyšíme o hostině Hospodina pro všechny národy, v
evangeliu o svatební hostině.
Před týdnem jsme slyšeli o útocích na boží království. Kupodivu největší a nejhorší nebezpečí vychází zevnitř. Ti, kterým byla svěřena vinice, mají snahu boží království okupovat pro sebe. Samozřejmě, že ve skutečnosti „vinaři“ neříkají, že zaberou boží království pro sebe (Neřeknou, jako ti z podobenství minulé neděle: „Zabijme dědice a dědictví připadne nám.“) /1
Podobenství o hostině je také dramatické.
(V r. 2008 jsme o něm mluvili dost podrobně. Otázky, které si dovolím položit, nám mohou ukázat, nakolik podobenství rozumíme, co z Ježíšova vyučování jsme si osvojili a co jsme zapomněli.)
Ohromuje nás, že ti, kteří začínali jako královi velcí přátele, mají už své jiné zájmy? /2
Úděsné ovšem je, že někteří, kteří se vždy králem oháněli a měli ho plná ústa, ztýrali a zabili jeho věrné služebníky.
„Ale to je strašné“, má vyjít z našich úst.
Nás to ale nijak nepřekvapuje, už „všechno známe“, tolikrát jsme to podobenství slyšeli ... /3 Nepřipouštíme si, že by podobenství mohlo být vyprávěno právě kvůli nám.
Trochu předběhnu, překvapí vás, že host bez svatebního roucha byl svázán a uvržen do trestnice?
Vždyť říkáme, že nás Bůh miluje bezpodmínečně. Co to znamená?
Pomůže nám, když se opět trochu porozhlédneme, co našemu podobenství v evangeliu předcházelo.
Proč Ježíš někdy jednal „tvrdě“?
Nepřekvapuje vás vyhnání kupců z chrámu?
Bylo nespravedlivé.
A co říkáte na prokletí fíkovníku? (V Markově evangeliu je dokonce řečeno, že „nebyl čas fíků“.)
Mnoho zbabělých a líných tyto otázky nezajímají, s dětmi nediskutují. (Není divu, že se pak utíkají k Pražskému Jezulátku a korunkám Paladia země české.)
Co znamená: „Budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem“?
Když se hierarchie Ježíše ptala: „Jakou mocí to činíš?“, slyšeli: „S vámi se bavit nebudu!“ (Srv. Mt 21,23-27
Co, když jsou tyto vyučovací lekce důležité? Můžeme bez nich pochopit ty další?
Vracím se k podobenství o hostině.
To, že král zve hosty opakovaně, něco o hostiteli vypovídá.
Není zarážející, že královi přátelé přesto pozvání odmítnou?
(Mohlo by se to stát nám? Je výpověď podobenství obecně platná?)
Někteří přátelé přeběhnou jinam.
Z některých se dokonce mohou stát nepřátelé.
„Přeci připravené jídlo nevyhodíme, přece je nedáme slepicím“, řekl král. „Přiveďte lidi z ulice.“
Královi přátelé se přemluvit nedali. Lidé z ulice ano.
Co znamená: „Přinuť lidi z ulice, ať přijdou“? (Lk 14,23
(Zdalipak někdy v modlitbě prosíme, aby nás Bůh přinutil?)
„Jak sis dovolil přijít bez svatebních šatů?“
Co host provedl tak hrozného, že bude vyvržen do „temnoty“?
Ježíšova svatba je největší možnou slavností.
Hříšníkům se poněkud klepou kolena.
Ne ze strachu, z toho, co nazýváme „bázeň před Bohem“. (Obtížně se to vysvětluje, tomu, kdo to nezná. Opakem je suverenita těch, kteří „vše vědí“.)
Ježíšova svatba je přichystána pro hříšníky. Ale ne pro spokojené hříšníky, nýbrž pro ty, kterým jejich hříšnost vadí a prosí o Ježíšovu pomoc. /5
Královská svatba má velkou hodnotu, královský dům není tržištěm. Pozvání, přátelství, darované šaty, to vše jsou velké dary. Jinak ustrojeni chodíme do chléva a jinak do kostela.
Na královu svatbu nepatří „vyžírkové“, kteří se přijdou zadarmo najíst, napít a předstírat, že jsou královi přátelé.
Svatební šaty ukazují na zkušenost s Bohem ve křtu. Nové šaty dostali ti, kteří prošli ponořením do „rozbouřeného Jordánu“. Přiznali, že jsou smrtelně ohroženi zlem, prosili Boha o záchranu a dostalo se jim ujištění, že je Bůh bude vždy zachraňovat ze zla. Bůh jim nabídnul svou přátelskou náruč.
Díky těmto zkušenostem s Bohem se můžeme stávat novým člověkem. Svatební šaty ukazují, ke komu chceme patřit. Smíme patřit do množiny tvořící Ježíšovu nevěstu. Díky Bohu jsme změnili svůj náhled na život.
V tom chceme pokračovat.
V pohádce si princ vybral Popelku, protože království stojí na ochotné službě, buduje se prácí pro druhé. Na nový život a na svatební šaty jsme se nezmohli sami. Máme o ně pečovat.
Do božího království nebudou chtít všichni lidé.
Do božího království nemohou všichni, kteří se tam budou cpát. Náboženští snobové, hříšníci, kteří nezměnili svůj život, tam nesmí.
Křesťanská kultura se nesmí ředit. /6
--------------------------------------------
Poznámky:
/1 Náboženská pýcha je zvláštní odrůdou. Pachtýři jsou přesvědčeni, že slouží té nejlepší věci. Prohlašují se za služebníky Boží (všechen přepych jejich dvorů
– i ten duchovní: náboženství, právo, teologie, zbožnost, mystika, oběti, askeze … vydávají za službu Bohu). Jsou přesvědčeni o své správnosti. A přesto nejsou nevinní. Nestaví podle „rohového základního kamene“, ale podle svých názorů. (Kolaborující kněžstvo za minulého režimu nás především vedlo k
poslušnosti autoritě – státní i vatikánské. Ne k poslušnosti vůči Bohu. Těmto lidem vatikánská diplomacie nejvíce naslouchala, když byl za minulého režimu vybírán nový biskup.)
Každý z nás se může podobat nynějšímu římskému biskupu Františkovi. Ten teď na synodě o rodině vybízel kardinály a biskupy, aby se nebáli říci svůj názor.
Jak to, že v církvi existuje strach a neupřímnost?
/2 Někteří z nich mají i své slavnosti – dokonce i liturgii svého druhu – ale ne podle „rohového základního kamene“. Ukazuje se, že o královu slavnost někdo nestojí.
Nejpřísnější náboženskou mesiánskou společností v Izraeli Ježíšovy doby byli esséni. Nazaretský jim ale byl málo zbožný. Ale esséni Ježíše neukřižovali.
/3 S námi často už nehnou krvavé zprávy v televizi. V počítačových hrách se klidně zabíjí. Pak se divíme, že mládež hrubne a ničí.
Byli jsme před časem na filmu Lidice – řada lidí při promítání pojídala popcorny.
My katolíci chodíme okolo kříže, ale už nás to strašné znamení nepřekvapuje.
Vězni, kteří přežili koncentráky, nemohli vnímat smrt na každém kroku, zešíleli by. Ale veřejné popravy nesli velice těžko!
/4 Náš čas je ohraničený. „Na čí straně stojíš?“
Na začátku války nebylo jasné, zda Hitler prohraje. Mnoho opatrnických lidí přinejmenším vyčkávalo. Jiní se nechali ochotně zaměstnat ve zbrojovkách (Čsl. armáda předala své zbraně a továrny Hitlerovi, nezničila je a republika se stala Hitlerovou zbrojnicí).
I dnes se „váhavci“, vymlouvají na špatné informace o Ukrajině. Jenže život, nebezpečí a zlo nečeká. (Hříchem není jen konání zla, ale i lhostejnost a nekonání dobra.)
V první půlce devadesátých let, v jednom diskusním pořadu v televizi, na téma o sklonu českých umělců k levicovosti podporovaném sovětskou avantgardou a propagandou, mluvili: Miroslav Galuška (ministr kultury Pražského jara), Jaroslav Šabata (jeden z
nejvýše postavených obrozených reformních komunistů, vězněný za normalizace) a Eduard Gol
dstücker (člen ÚV KSČ, reprezentant komunistického Československa při OSN, a také světově proslulý odborník na Franze Kafku, odsouzený spolu se Slánským na mnoho let komunistického vězení). Tito pánové v
debatě vykládali o našem staletém slavjanofilství a o přátelství a pomoci Sovětského vztahu, atd., které prý přirozeně a logicky vyústilo do drtivého vítězství komunistické strany ve volbách a únoru r. 1948.
Účastník debaty, spisovatel a historik Karel Pecka, také mnoho let vězněný v komunistických koncentrácích, to nemohl vydržet a pravil: „Když skončila válka, bylo mi osmnáct. Byl jsem nezkušený a středně všeobecně vzdělaný kluk z
Českých Budějovic. Přesto mi necelé tři roky stačily, abych pochopil, jaké svinstvo a jakou hrůzu pro naši zem ten vítězný komunismus znamenal
. Proto nechápu, že vy pane Galluško, vy pane Šabato i ty, Edo, jste to se svým vysokoškolským vzděláním nepochopili. Což jste nemohli především proto, že jste sami byli komunisty. A v
tom tkví, jak se říká, jádro pudla.“ (Srov. Jiří Stránský: „Komunismus po česku“, str. 15-16.)
/5 Když byl Mistr ještě školákem, jeden spolužák ho neustále trýznil.
Po letech přišel spolužák zkroušeně do kláštera a Mistr ho přijal s otevřenou náručí.
Jednou začal mluvit o své někdejší krutosti, ale Mistr jako by si nevzpomínal.
„Copak nepamatuješ?, řekl spolužák.
I pravil Mistr: „Rozhodně si pamatuji, že jsem zapomněl!“ A oba propukli v nevinný smích.
Anthony de Mello SJ
/6 V kostele na Orlici máme výstavu fotografií Jindřicha Štreita: „(AB)NORMALIZACE“. Jedna fotografie ukazuje, jak to vypadalo po nějaké socialistické slavnosti – na zemi se válí odpadky. Říkal jsem studentům: „žid a pokřtěný by nehodil papír na zem, víme, co na pastvě(!) Hospodin řekl Mojžíšovi: ,Zuj se, země na které stojíš je svatá´“.
Za komunistů se začala společenská kultura ředit – neúcta k člověku, k majetku druhého, objevilo se vandalství, postříkané omítky …
My zase křesťanství ředíme lidovou zbožností. Např. při pobožnosti křížové utíkáme od své viny, neptáme se po své náboženské nesnášenlivosti, místo toho
zpíváme písně „Svatý kříži, tebe ctíme“ a „Již jsem dost pracoval“. (Udělejme si pokus, zda vás napadne zpívat tyto písně v Auschwitz.) V zastaveních o Ježíšových pádech říkáme, že naše hříchy podrážely Ježíšovi nohy. Zbrkle
si myslíme, že my jsme Šimonem z Cyreny, Veronikou nebo těmi, kteří stáli pod křížem. Měli bychom odvahu schovávat za války židy nebo Romy,
přes nebezpečí největšího postihu?
Dnes mnoho lidí omlouvá Putina (ač nevede první válku) a Ukrajince ztotožňují z fašisty. Podobně se někteří chovali k Hitlerovi, k Židům nebo Cikánům.
„Petře, než začnou kokrhat kohouti, budeš tvrdit, žes mě v životě neviděl.“
„Vážení hierarchie židovské, ukřižujete Mesiáše.“
„Ty, ty a ty, budete křičet na kříž s ním.“
„Ty, ty a ty budete v továrnách a školách podepisovat listy žádající smrt Milady Horákové.“
„Ty, nadšený ženichu, budeš za pár roků tvrdit, že výběr tvé manželky byl omyl.“
Před týdnem jsme slyšeli o útocích na boží království. Kupodivu největší a nejhorší nebezpečí vychází zevnitř. Ti, kterým byla svěřena vinice, mají snahu boží království okupovat pro sebe. Samozřejmě, že ve skutečnosti „vinaři“ neříkají, že zaberou boží království pro sebe (Neřeknou, jako ti z podobenství minulé neděle: „Zabijme dědice a dědictví připadne nám.“) /1
Podobenství o hostině je také dramatické.
(V r. 2008 jsme o něm mluvili dost podrobně. Otázky, které si dovolím položit, nám mohou ukázat, nakolik podobenství rozumíme, co z Ježíšova vyučování jsme si osvojili a co jsme zapomněli.)
Ohromuje nás, že ti, kteří začínali jako královi velcí přátele, mají už své jiné zájmy? /2
Úděsné ovšem je, že někteří, kteří se vždy králem oháněli a měli ho plná ústa, ztýrali a zabili jeho věrné služebníky.
„Ale to je strašné“, má vyjít z našich úst.
Nás to ale nijak nepřekvapuje, už „všechno známe“, tolikrát jsme to podobenství slyšeli ... /3 Nepřipouštíme si, že by podobenství mohlo být vyprávěno právě kvůli nám.
Trochu předběhnu, překvapí vás, že host bez svatebního roucha byl svázán a uvržen do trestnice?
Vždyť říkáme, že nás Bůh miluje bezpodmínečně. Co to znamená?
Pomůže nám, když se opět trochu porozhlédneme, co našemu podobenství v evangeliu předcházelo.
Proč Ježíš někdy jednal „tvrdě“?
Nepřekvapuje vás vyhnání kupců z chrámu?
Bylo nespravedlivé.
A co říkáte na prokletí fíkovníku? (V Markově evangeliu je dokonce řečeno, že „nebyl čas fíků“.)
Mnoho zbabělých a líných tyto otázky nezajímají, s dětmi nediskutují. (Není divu, že se pak utíkají k Pražskému Jezulátku a korunkám Paladia země české.)
Co znamená: „Budete-li mít víru a nebudete pochybovat, učiníte nejen to, co se stalo s fíkovníkem“?
Když se hierarchie Ježíše ptala: „Jakou mocí to činíš?“, slyšeli: „S vámi se bavit nebudu!“ (Srv. Mt 21,23-27
) /4
Co, když jsou tyto vyučovací lekce důležité? Můžeme bez nich pochopit ty další?
Vracím se k podobenství o hostině.
To, že král zve hosty opakovaně, něco o hostiteli vypovídá.
Není zarážející, že královi přátelé přesto pozvání odmítnou?
(Mohlo by se to stát nám? Je výpověď podobenství obecně platná?)
Někteří přátelé přeběhnou jinam.
Z některých se dokonce mohou stát nepřátelé.
„Přeci připravené jídlo nevyhodíme, přece je nedáme slepicím“, řekl král. „Přiveďte lidi z ulice.“
Královi přátelé se přemluvit nedali. Lidé z ulice ano.
Co znamená: „Přinuť lidi z ulice, ať přijdou“? (Lk 14,23
)
(Zdalipak někdy v modlitbě prosíme, aby nás Bůh přinutil?)
„Jak sis dovolil přijít bez svatebních šatů?“
Co host provedl tak hrozného, že bude vyvržen do „temnoty“?
Ježíšova svatba je největší možnou slavností.
Hříšníkům se poněkud klepou kolena.
Ne ze strachu, z toho, co nazýváme „bázeň před Bohem“. (Obtížně se to vysvětluje, tomu, kdo to nezná. Opakem je suverenita těch, kteří „vše vědí“.)
Ježíšova svatba je přichystána pro hříšníky. Ale ne pro spokojené hříšníky, nýbrž pro ty, kterým jejich hříšnost vadí a prosí o Ježíšovu pomoc. /5
Královská svatba má velkou hodnotu, královský dům není tržištěm. Pozvání, přátelství, darované šaty, to vše jsou velké dary. Jinak ustrojeni chodíme do chléva a jinak do kostela.
Na královu svatbu nepatří „vyžírkové“, kteří se přijdou zadarmo najíst, napít a předstírat, že jsou královi přátelé.
Svatební šaty ukazují na zkušenost s Bohem ve křtu. Nové šaty dostali ti, kteří prošli ponořením do „rozbouřeného Jordánu“. Přiznali, že jsou smrtelně ohroženi zlem, prosili Boha o záchranu a dostalo se jim ujištění, že je Bůh bude vždy zachraňovat ze zla. Bůh jim nabídnul svou přátelskou náruč.
Díky těmto zkušenostem s Bohem se můžeme stávat novým člověkem. Svatební šaty ukazují, ke komu chceme patřit. Smíme patřit do množiny tvořící Ježíšovu nevěstu. Díky Bohu jsme změnili svůj náhled na život.
V tom chceme pokračovat.
V pohádce si princ vybral Popelku, protože království stojí na ochotné službě, buduje se prácí pro druhé. Na nový život a na svatební šaty jsme se nezmohli sami. Máme o ně pečovat.
Do božího království nebudou chtít všichni lidé.
Do božího království nemohou všichni, kteří se tam budou cpát. Náboženští snobové, hříšníci, kteří nezměnili svůj život, tam nesmí.
Křesťanská kultura se nesmí ředit. /6
--------------------------------------------
Poznámky:
/1 Náboženská pýcha je zvláštní odrůdou. Pachtýři jsou přesvědčeni, že slouží té nejlepší věci. Prohlašují se za služebníky Boží (všechen přepych jejich dvorů
– i ten duchovní: náboženství, právo, teologie, zbožnost, mystika, oběti, askeze … vydávají za službu Bohu). Jsou přesvědčeni o své správnosti. A přesto nejsou nevinní. Nestaví podle „rohového základního kamene“, ale podle svých názorů. (Kolaborující kněžstvo za minulého režimu nás především vedlo k
poslušnosti autoritě – státní i vatikánské. Ne k poslušnosti vůči Bohu. Těmto lidem vatikánská diplomacie nejvíce naslouchala, když byl za minulého režimu vybírán nový biskup.)
Každý z nás se může podobat nynějšímu římskému biskupu Františkovi. Ten teď na synodě o rodině vybízel kardinály a biskupy, aby se nebáli říci svůj názor.
Jak to, že v církvi existuje strach a neupřímnost?
/2 Někteří z nich mají i své slavnosti – dokonce i liturgii svého druhu – ale ne podle „rohového základního kamene“. Ukazuje se, že o královu slavnost někdo nestojí.
Nejpřísnější náboženskou mesiánskou společností v Izraeli Ježíšovy doby byli esséni. Nazaretský jim ale byl málo zbožný. Ale esséni Ježíše neukřižovali.
/3 S námi často už nehnou krvavé zprávy v televizi. V počítačových hrách se klidně zabíjí. Pak se divíme, že mládež hrubne a ničí.
Byli jsme před časem na filmu Lidice – řada lidí při promítání pojídala popcorny.
My katolíci chodíme okolo kříže, ale už nás to strašné znamení nepřekvapuje.
Vězni, kteří přežili koncentráky, nemohli vnímat smrt na každém kroku, zešíleli by. Ale veřejné popravy nesli velice těžko!
/4 Náš čas je ohraničený. „Na čí straně stojíš?“
Na začátku války nebylo jasné, zda Hitler prohraje. Mnoho opatrnických lidí přinejmenším vyčkávalo. Jiní se nechali ochotně zaměstnat ve zbrojovkách (Čsl. armáda předala své zbraně a továrny Hitlerovi, nezničila je a republika se stala Hitlerovou zbrojnicí).
I dnes se „váhavci“, vymlouvají na špatné informace o Ukrajině. Jenže život, nebezpečí a zlo nečeká. (Hříchem není jen konání zla, ale i lhostejnost a nekonání dobra.)
V první půlce devadesátých let, v jednom diskusním pořadu v televizi, na téma o sklonu českých umělců k levicovosti podporovaném sovětskou avantgardou a propagandou, mluvili: Miroslav Galuška (ministr kultury Pražského jara), Jaroslav Šabata (jeden z
nejvýše postavených obrozených reformních komunistů, vězněný za normalizace) a Eduard Gol
dstücker (člen ÚV KSČ, reprezentant komunistického Československa při OSN, a také světově proslulý odborník na Franze Kafku, odsouzený spolu se Slánským na mnoho let komunistického vězení). Tito pánové v
debatě vykládali o našem staletém slavjanofilství a o přátelství a pomoci Sovětského vztahu, atd., které prý přirozeně a logicky vyústilo do drtivého vítězství komunistické strany ve volbách a únoru r. 1948.
Účastník debaty, spisovatel a historik Karel Pecka, také mnoho let vězněný v komunistických koncentrácích, to nemohl vydržet a pravil: „Když skončila válka, bylo mi osmnáct. Byl jsem nezkušený a středně všeobecně vzdělaný kluk z
Českých Budějovic. Přesto mi necelé tři roky stačily, abych pochopil, jaké svinstvo a jakou hrůzu pro naši zem ten vítězný komunismus znamenal
. Proto nechápu, že vy pane Galluško, vy pane Šabato i ty, Edo, jste to se svým vysokoškolským vzděláním nepochopili. Což jste nemohli především proto, že jste sami byli komunisty. A v
tom tkví, jak se říká, jádro pudla.“ (Srov. Jiří Stránský: „Komunismus po česku“, str. 15-16.)
/5 Když byl Mistr ještě školákem, jeden spolužák ho neustále trýznil.
Po letech přišel spolužák zkroušeně do kláštera a Mistr ho přijal s otevřenou náručí.
Jednou začal mluvit o své někdejší krutosti, ale Mistr jako by si nevzpomínal.
„Copak nepamatuješ?, řekl spolužák.
I pravil Mistr: „Rozhodně si pamatuji, že jsem zapomněl!“ A oba propukli v nevinný smích.
Anthony de Mello SJ
/6 V kostele na Orlici máme výstavu fotografií Jindřicha Štreita: „(AB)NORMALIZACE“. Jedna fotografie ukazuje, jak to vypadalo po nějaké socialistické slavnosti – na zemi se válí odpadky. Říkal jsem studentům: „žid a pokřtěný by nehodil papír na zem, víme, co na pastvě(!) Hospodin řekl Mojžíšovi: ,Zuj se, země na které stojíš je svatá´“.
Za komunistů se začala společenská kultura ředit – neúcta k člověku, k majetku druhého, objevilo se vandalství, postříkané omítky …
My zase křesťanství ředíme lidovou zbožností. Např. při pobožnosti křížové utíkáme od své viny, neptáme se po své náboženské nesnášenlivosti, místo toho
zpíváme písně „Svatý kříži, tebe ctíme“ a „Již jsem dost pracoval“. (Udělejme si pokus, zda vás napadne zpívat tyto písně v Auschwitz.) V zastaveních o Ježíšových pádech říkáme, že naše hříchy podrážely Ježíšovi nohy. Zbrkle
si myslíme, že my jsme Šimonem z Cyreny, Veronikou nebo těmi, kteří stáli pod křížem. Měli bychom odvahu schovávat za války židy nebo Romy,
přes nebezpečí největšího postihu?
Dnes mnoho lidí omlouvá Putina (ač nevede první válku) a Ukrajince ztotožňují z fašisty. Podobně se někteří chovali k Hitlerovi, k Židům nebo Cikánům.
„Petře, než začnou kokrhat kohouti, budeš tvrdit, žes mě v životě neviděl.“
„Vážení hierarchie židovské, ukřižujete Mesiáše.“
„Ty, ty a ty, budete křičet na kříž s ním.“
„Ty, ty a ty budete v továrnách a školách podepisovat listy žádající smrt Milady Horákové.“
„Ty, nadšený ženichu, budeš za pár roků tvrdit, že výběr tvé manželky byl omyl.“