24. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 27,33-28,9
Datum: 14. 9. 2014
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 18,15-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Sir 27,33-28,9
; Ř 14,7-9
; Mt 18,21-35
Datum: 14. 9. 2014
Na 14. září připadá Svátek Povýšení svatého kříže. Mezi křesťany
je ale těžké mluvit o důvodu Ježíšova ukřižování. Máme své
zaběhlé cestičky, kterých se držíme zuby nehty.
Vícekrát jsme o ukřižování mluvili.
Zvolil jsem texty ze 24. neděle v mezidobí, protože odpuštění je mezi katolíky pole neorané.Většinou si lidé myslí, že máme kdykoliv a stále druhým bezpodmínečně odpouštět. Kdo se tou cestou vydá, skončí jako zatrpklý člověk.
Čtení z evangelia navazuje na čtení minulé neděle.
Petr se ptá Mistra: „Ježíši, to mám odpouštět vždycky?“ („Někde by přece měla být hranice.“)
„Úplně vždycky“, odpovídá Ježíš.
„Nebude to viník zneužívat?“, ptáme se, kteří nejsme zvyklí Písmu pozorně naslouchat a přehlížíme podmínky k odpuštění. „Nebudu jako trouba?“ (Lidová zbožnost si obraz „Ecce homo“ – zbičovaného a trním korunovaného Krista – omylem vnímá jako toho, kdo si nechá všechno líbit.)
Spáchal první dlužník z podobenství o nemilosrdném služebníku nějaký hřích?
My se totiž často ptáme: „Byl to hřích? Nebyl to hřích?“
Když usoudíme, že „to nebyl hřích“, zůstáváme v klidu.
(Jakpak bychom někomu vysvětlili, co je hřích?)
Jenže k dobrému soužití nestačí si jen navzájem neubližovat. /1
Někteří katolíci sbírají odpustky jako kupónové slevy v některých prodejnách. /2
Ježíš nám podobenstvím o nemilosrdném služebníku ukazuje jiné – pravé „odpustky“.
Starozákonní texty často pokládáme, přinejmenším podvědomě, za méněcenné.
Řekli bychom o základní škole, že je méněcennější než škola střední?
První čtení je z „Mojžíšovy“ školy. Ta má vynikající úroveň (vyrostli na ní světci, proroci, Mariiny rodiče nebo Pinchas Lapide) a často jí ani nedosahujeme.
V boží škole nejde jen o znalosti, ale i o dovednosti.
Proti zlu se máme rozhodně stavět. „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho …“, nemávej nad zlem rukou, jinak se stáváš spoluviníkem.
Ale, „bude-li toho litovat, odpusť mu.“
Odpouštění není ovšem dobrohloupostí, naivitou nebo dobráctvím.
Povolnost kazí provinilce, s jídlem roste chuť.
(Kdybychom se postavili Putinovi na začátku, nebyl by okupoval Krym a nebylo by sestřeleno malajsijské letadlo, nebyly by hromady mrtvol na Ukrajině. Kdyby rodiče nehájili svého syna proti učitelům, možná by z něj nevyrostl násilnický zločinec.)
První služebník z podobenství byl asi ministrem financí, strážcem královského pokladu. Vytuneloval královi pokladnu.
Konfiskace majetku zloděje a prodání celé jeho rodiny do otroctví používala tehdejší společnost k určitému odškodnění velké krádeže. (U nás tunelář převede ukradený majetek na příbuzné a směje se. Oproti „Mojžíšově obraně“ vůči zlu jsme bezzubí.)
Zloděj sliboval „hory doly“, ale tak velký dluh (šlo o několik miliard našich korun) nikdy nemohl spravedlivě získat.
Na královském dvoře zřejmě panovala dobrá atmosféra, pěkné a férové vztahy, Když se zaměstnanci ministerstva dozvěděli, že pan ministr nepočkal řadovému úředníkovi s dluhem ve výši tříměsíčního platu, byli pobouřeni a ohlásili to králi.
„Pane ministře, vím, že jste byl v právu. Mám zjištěno, že vám pan Novák nezaplatil v řádném termínu svůj dluh. Je pravda, že vás prosil, abyste mu dva týdny počkal, protože mu vyprší lhůta, kdy si může vybrat stavební spoření, ze kterého vám dluh zaplatí?
Já jsem se nad vámi smiloval, vy jste ale nejednal milosrdně, nýbrž podle práva. Dobře víte, že v našich stanovách stojí: „Jakou měrou měříš, takovou měrou ti bude naměřeno“. Proto odvolávám svoje dřívější rozhodnutí o odpuštění vašeho obrovského dluhu a budu s vámi jednat podle práva. Stráže, zatkněte bývalého(!) pana ministra.“
Král odpustil ministrovi, ale s ním to nehnulo. Myslel jen na sebe: „Sláva, je mi odpuštěno.“ Nikterak nepoporostl do podoby Milosrdného.
Rodina, boží království, nebe, nestojí jen na spravedlnosti, ale i na milosrdenství!
Nelíbí-li se mi něco na druhém, mám se u toho zastavit. Už zapomenutí nebo chyba může být vážnou věcí. Natož nějaké svinstvo. Nad tím nelze mávnout rukou.
Hříchem se přece vylučujeme z přátelství Boha a druhých.
Ale Bůh se nás hříšných ujímá, díky svému milosrdenství nás vrací do života, do hry.
Zlem jsme byli zraněni, ale Bůh nám chce naši ránu uzdravit.
Přichází na pomoc viníkovi i postiženému.
Viníkovi nabízí odpuštění, postiženému svými dary vynahrazuje poškození. (Nemáme jen počítat křivdy, máme si spravedlivě všímat, kolik nezaslouženého od Boha dostáváme.)
Odpouštět je vysokým uměním.
Odpuštění má svá pravidla a cesta k odpuštění má své kroky. /3
Před týdnem jsme si říkali: V první řadě je třeba upozornit druhého na chybu. /4
A když ten druhý řekne: „Já s tebou nesouhlasím“, čeká nás druhý krok, naší povinností je hledat pravdu a spravedlnost – abychom si navzájem nekřivdili a neubližovali.
Je možné, že se v obvinění druhého pletu. Co když já dělám chybu a nevím o tom? Proto k nalezení pravdy slouží hledání ve všech třech stupních: mezi dvěma lidmi, mezi čtyřmi, ve společenství církve.
„Dá-li si viník říci (v první, druhém nebo třetím kole), získal jsi svého bratra.“
Prvním podmínkou odpuštění je uznání viny, druhou podmínkou je prosba o odpuštění, třetí je náprava.
Nebo alespoň snaha po nápravě, za 5 minut své některé špatné postoje nezměníme.
Kdo si přiznává, že je hříšník a kdo na sobě pracuje, dobře ví, že náprava našich chyb pro nás bývá náročná. Víme, že svou povahu a své myšlení nespravíme za jeden den. Už jen najít chybu a přiznat si ji dokáže jen dospělý člověk, hledající spravedlnost.
Navíc nezřídka máme neblahou zkušenost, že své chyby opakujeme. Dostat se z vyjetých kolejí není snadné.
Vědět, jak jednat dobře, není totéž jako se podle toho změnit.
Jestli si odpustíme navzájem, platí to i na nebi („… cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi“) a Bůh to nemusí a nebude řešit.
Odpuštění hříchů je pro viníka léčivé. Odpuštěním roste naše vděčnost, úcta a vděčnost k tomu, kdo nám odpustil. Odpuštění buduje vztahy.
Kdo ví o svých vinách a o božím odpuštění, dokáže ocenit boží milosrdenství poskytnuté tomu, kdo mu ublížil.
Kdo ví, že mu Bůh odpouští to, co sám nemůže napravit, tomu narůstá vztah k Bohu.
Nahlédneme-li poctivě svou hříšnost a to, že nám bylo nesmírně odpuštěno, máme otevřenou cestu k tomu, abychom odpouštěli těm, kteří se provinili proti nám a prosí nás o odpuštění. /5
Svým milosrdným jednáním nás Bůh k milosrdnému jednání získává. Je láskyplný pedagog.
Často si připomínáme, že je ale nutné také hledat příčinu našich selhání.
Ježíšovo vyučování je pro nás výhrou. Vidíme, jak Bůh myslí, jedná, podle jakého klíče nás soudí.
Informace jsou velice důležité, podle nich se pak učíme potřebným dovednostem.
Kdo by sám, bez Ježíšova vyučování, došel k tak převratnému milosrdenství?
Bohu velice záleží na našich vzájemných dobrých vztazích. Vybudovat je, získat potřebnou úroveň není laciné, ale je v našich silách. Bůh nám říká: „Jednejte spolu tak, jako já jednám s
vámi.“
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Problematická(!) stará paní byla v domově důchodců. Každý týden za ní přijela jedna rodina z jejích dětí. Jeden ze zeťů za ní jezdil často. Když se ptal manželky, zda nechce jet s
ním, slyšel od televize: „Nejsem na řadě.“ (Nechci vést rychlé soudy … )
V nebi bude jiná úroveň vztahů. Kdo jim nedostojí, těžko tam může vejít.
/2 Co se nám komouši napředhazovali, jak církev obchodovala s odpustky. Nikdy bych si nemyslel, že se Češi k odpustkům zase rychle vrátí.
V r. 2000 byly vyhlášeny odpustky pro ty, kteří jeli na zájezd do Říma a pomodlili se určité modlitby na úmysl někoho jiného. Kdo to udělal, získal nějaké nebeské body. Ten, kdo na výlet nejel, ale doma opatroval těžce nemocného, prémie nedostal.
/3 Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.
Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. (Mt 18,15-18
/4 Druhého máme upozornit na chybu co nejdříve. Vytýkat něco druhému po létech je zbabělé, nespravedlivé a zákeřné. Jak se má po létech hájit?
/5 Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu.
A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“ (Lk 17,4
Vícekrát jsme o ukřižování mluvili.
Zvolil jsem texty ze 24. neděle v mezidobí, protože odpuštění je mezi katolíky pole neorané.Většinou si lidé myslí, že máme kdykoliv a stále druhým bezpodmínečně odpouštět. Kdo se tou cestou vydá, skončí jako zatrpklý člověk.
Čtení z evangelia navazuje na čtení minulé neděle.
Petr se ptá Mistra: „Ježíši, to mám odpouštět vždycky?“ („Někde by přece měla být hranice.“)
„Úplně vždycky“, odpovídá Ježíš.
„Nebude to viník zneužívat?“, ptáme se, kteří nejsme zvyklí Písmu pozorně naslouchat a přehlížíme podmínky k odpuštění. „Nebudu jako trouba?“ (Lidová zbožnost si obraz „Ecce homo“ – zbičovaného a trním korunovaného Krista – omylem vnímá jako toho, kdo si nechá všechno líbit.)
Spáchal první dlužník z podobenství o nemilosrdném služebníku nějaký hřích?
My se totiž často ptáme: „Byl to hřích? Nebyl to hřích?“
Když usoudíme, že „to nebyl hřích“, zůstáváme v klidu.
(Jakpak bychom někomu vysvětlili, co je hřích?)
Jenže k dobrému soužití nestačí si jen navzájem neubližovat. /1
Někteří katolíci sbírají odpustky jako kupónové slevy v některých prodejnách. /2
Ježíš nám podobenstvím o nemilosrdném služebníku ukazuje jiné – pravé „odpustky“.
Starozákonní texty často pokládáme, přinejmenším podvědomě, za méněcenné.
Řekli bychom o základní škole, že je méněcennější než škola střední?
První čtení je z „Mojžíšovy“ školy. Ta má vynikající úroveň (vyrostli na ní světci, proroci, Mariiny rodiče nebo Pinchas Lapide) a často jí ani nedosahujeme.
V boží škole nejde jen o znalosti, ale i o dovednosti.
Proti zlu se máme rozhodně stavět. „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho …“, nemávej nad zlem rukou, jinak se stáváš spoluviníkem.
Ale, „bude-li toho litovat, odpusť mu.“
Odpouštění není ovšem dobrohloupostí, naivitou nebo dobráctvím.
Povolnost kazí provinilce, s jídlem roste chuť.
(Kdybychom se postavili Putinovi na začátku, nebyl by okupoval Krym a nebylo by sestřeleno malajsijské letadlo, nebyly by hromady mrtvol na Ukrajině. Kdyby rodiče nehájili svého syna proti učitelům, možná by z něj nevyrostl násilnický zločinec.)
První služebník z podobenství byl asi ministrem financí, strážcem královského pokladu. Vytuneloval královi pokladnu.
Konfiskace majetku zloděje a prodání celé jeho rodiny do otroctví používala tehdejší společnost k určitému odškodnění velké krádeže. (U nás tunelář převede ukradený majetek na příbuzné a směje se. Oproti „Mojžíšově obraně“ vůči zlu jsme bezzubí.)
Zloděj sliboval „hory doly“, ale tak velký dluh (šlo o několik miliard našich korun) nikdy nemohl spravedlivě získat.
Na královském dvoře zřejmě panovala dobrá atmosféra, pěkné a férové vztahy, Když se zaměstnanci ministerstva dozvěděli, že pan ministr nepočkal řadovému úředníkovi s dluhem ve výši tříměsíčního platu, byli pobouřeni a ohlásili to králi.
„Pane ministře, vím, že jste byl v právu. Mám zjištěno, že vám pan Novák nezaplatil v řádném termínu svůj dluh. Je pravda, že vás prosil, abyste mu dva týdny počkal, protože mu vyprší lhůta, kdy si může vybrat stavební spoření, ze kterého vám dluh zaplatí?
Já jsem se nad vámi smiloval, vy jste ale nejednal milosrdně, nýbrž podle práva. Dobře víte, že v našich stanovách stojí: „Jakou měrou měříš, takovou měrou ti bude naměřeno“. Proto odvolávám svoje dřívější rozhodnutí o odpuštění vašeho obrovského dluhu a budu s vámi jednat podle práva. Stráže, zatkněte bývalého(!) pana ministra.“
Král odpustil ministrovi, ale s ním to nehnulo. Myslel jen na sebe: „Sláva, je mi odpuštěno.“ Nikterak nepoporostl do podoby Milosrdného.
Rodina, boží království, nebe, nestojí jen na spravedlnosti, ale i na milosrdenství!
Nelíbí-li se mi něco na druhém, mám se u toho zastavit. Už zapomenutí nebo chyba může být vážnou věcí. Natož nějaké svinstvo. Nad tím nelze mávnout rukou.
Hříchem se přece vylučujeme z přátelství Boha a druhých.
Ale Bůh se nás hříšných ujímá, díky svému milosrdenství nás vrací do života, do hry.
Zlem jsme byli zraněni, ale Bůh nám chce naši ránu uzdravit.
Přichází na pomoc viníkovi i postiženému.
Viníkovi nabízí odpuštění, postiženému svými dary vynahrazuje poškození. (Nemáme jen počítat křivdy, máme si spravedlivě všímat, kolik nezaslouženého od Boha dostáváme.)
Odpouštět je vysokým uměním.
Odpuštění má svá pravidla a cesta k odpuštění má své kroky. /3
Před týdnem jsme si říkali: V první řadě je třeba upozornit druhého na chybu. /4
A když ten druhý řekne: „Já s tebou nesouhlasím“, čeká nás druhý krok, naší povinností je hledat pravdu a spravedlnost – abychom si navzájem nekřivdili a neubližovali.
Je možné, že se v obvinění druhého pletu. Co když já dělám chybu a nevím o tom? Proto k nalezení pravdy slouží hledání ve všech třech stupních: mezi dvěma lidmi, mezi čtyřmi, ve společenství církve.
„Dá-li si viník říci (v první, druhém nebo třetím kole), získal jsi svého bratra.“
Prvním podmínkou odpuštění je uznání viny, druhou podmínkou je prosba o odpuštění, třetí je náprava.
Nebo alespoň snaha po nápravě, za 5 minut své některé špatné postoje nezměníme.
Kdo si přiznává, že je hříšník a kdo na sobě pracuje, dobře ví, že náprava našich chyb pro nás bývá náročná. Víme, že svou povahu a své myšlení nespravíme za jeden den. Už jen najít chybu a přiznat si ji dokáže jen dospělý člověk, hledající spravedlnost.
Navíc nezřídka máme neblahou zkušenost, že své chyby opakujeme. Dostat se z vyjetých kolejí není snadné.
Vědět, jak jednat dobře, není totéž jako se podle toho změnit.
Jestli si odpustíme navzájem, platí to i na nebi („… cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi“) a Bůh to nemusí a nebude řešit.
Odpuštění hříchů je pro viníka léčivé. Odpuštěním roste naše vděčnost, úcta a vděčnost k tomu, kdo nám odpustil. Odpuštění buduje vztahy.
Kdo ví o svých vinách a o božím odpuštění, dokáže ocenit boží milosrdenství poskytnuté tomu, kdo mu ublížil.
Kdo ví, že mu Bůh odpouští to, co sám nemůže napravit, tomu narůstá vztah k Bohu.
Nahlédneme-li poctivě svou hříšnost a to, že nám bylo nesmírně odpuštěno, máme otevřenou cestu k tomu, abychom odpouštěli těm, kteří se provinili proti nám a prosí nás o odpuštění. /5
Svým milosrdným jednáním nás Bůh k milosrdnému jednání získává. Je láskyplný pedagog.
Často si připomínáme, že je ale nutné také hledat příčinu našich selhání.
Ježíšovo vyučování je pro nás výhrou. Vidíme, jak Bůh myslí, jedná, podle jakého klíče nás soudí.
Informace jsou velice důležité, podle nich se pak učíme potřebným dovednostem.
Kdo by sám, bez Ježíšova vyučování, došel k tak převratnému milosrdenství?
Bohu velice záleží na našich vzájemných dobrých vztazích. Vybudovat je, získat potřebnou úroveň není laciné, ale je v našich silách. Bůh nám říká: „Jednejte spolu tak, jako já jednám s
vámi.“
-----------------------------------
Poznámky:
/1 Problematická(!) stará paní byla v domově důchodců. Každý týden za ní přijela jedna rodina z jejích dětí. Jeden ze zeťů za ní jezdil často. Když se ptal manželky, zda nechce jet s
ním, slyšel od televize: „Nejsem na řadě.“ (Nechci vést rychlé soudy … )
V nebi bude jiná úroveň vztahů. Kdo jim nedostojí, těžko tam může vejít.
/2 Co se nám komouši napředhazovali, jak církev obchodovala s odpustky. Nikdy bych si nemyslel, že se Češi k odpustkům zase rychle vrátí.
V r. 2000 byly vyhlášeny odpustky pro ty, kteří jeli na zájezd do Říma a pomodlili se určité modlitby na úmysl někoho jiného. Kdo to udělal, získal nějaké nebeské body. Ten, kdo na výlet nejel, ale doma opatroval těžce nemocného, prémie nedostal.
/3 Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.
Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.
Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi. (Mt 18,15-18
)
/4 Druhého máme upozornit na chybu co nejdříve. Vytýkat něco druhému po létech je zbabělé, nespravedlivé a zákeřné. Jak se má po létech hájit?
/5 Když tvůj bratr zhřeší, pokárej ho, a bude-li toho litovat, odpusť mu.
A jestliže proti tobě zhřeší sedmkrát za den, a sedmkrát k tobě přijde s prosbou: `Je mi to líto´, odpustíš mu!“ (Lk 17,4
)