21. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zl 107 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 22,19-23
Datum: 24. 8. 2014
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zl 107 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 22,19-23
; Ř 11,33-36
; Mt 16,13-20
Datum: 24. 8. 2014
22. kapitola Izajášova (Iz 22
V některých údolích Jeruzaléma (který je vystavěn ovšem na návrších) se Hospodin kdysi dával Izraeli poznávat. V Údolí syna Himónova v Jeruzalémě ale naopak Izraelci konávali pohanské oběti (2 Kr 23,10
Prorok naříká nad zhýralostí lidu Božího. Hospodin nemůže mlčet ke špatnému životu Izraele a zbaví ho své ochrany před Asyřany.
Jenže lid místo změny života a obrácení se k Hospodinu, spoléhá jen na sebe a na své způsoby obrany vůči nepříteli. Neobrací se ani, když vidí konec; snaží se ještě urvat ze života, co se dá: „Jezme a pijme, stejně zítra zemřeme!“
Na svévolnosti a nezájem o budoucnost Hospodin reaguje: „Budiž, zemřete.“
Tato scéna je obrazem Hospodinova soudu nad svévolníky.
Pak následuje vynesení soudu nad Šebnou, člověkem nízkého původu, který se svévolně vyšplhal na funkci správce královského domu. Suverénně a honosně si počínal, nechal si vybudovat honosnou hrobku podle pohanského
(egyptského) způsobu – tím si chtěl zajistit dobrý posmrtný život. Na to, co si o něm myslí Hospodin, nedbal.
Jenže Bohu se povyšování pohlavárů silně protiví. Jako zápasník při sportovních hrách smotá poraženého jako klubko a udělá z něj kopací míč, tak Hospodin smete Šebnu. Jeho bohatá výbava pro posmrtný život, přepychové vozy a pohřební kočáry mu nepomohou.
(Pokušení moci je nejsilnější. Nejen za totality jsme byli mnohokráte svědky, jak se nějaký pohunek prodere k vysoké funkci, moc mu zachutná a svévolně ji zneužívá.)
Na Šebnovo místo bude Hospodinem dosazen Eljakim, člověk, který má – na rozdíl o Šebny – předpoklady k této službě.
Ve verších následujících po našem úryvku ale stojí, že i Eljakím si neudrží ve službě božímu lidu patřičnou úroveň a padne. Zřejmě se na něj pověsili příbuzní a zatížení nepotismu (zvýhodňování příbuzných) vytrhne „hřeb“, který do zdi zarazil Hospodin. I tento obraz se nám bude hodit!
V druhém čtení čteme jeden z chvalozpěvů.
Možnost rozhovoru (modlitba) s Bohem je pro nás velkou ctí!
Naše slova mají být pravdivá (Bohu není každá modlitba milá). Lichocení je opovážlivostí.
Biblické chvalozpěvy jsou dokonalé, ale při jejich používání je třeba dbát, abychom ta slova chvalozpěvů nepoužívali povrchně. Aby nám nemohlo být vytknuto: „Něco jiného říkáš a něco jiného žiješ. Nedělej si ze mne blázna.“ /1
Bylo by lépe raději mlčet než Bohu tvrdit něco, co nepotvrzujeme svým životem. Ale to není dobré řešení, nepochválit druhého je, stejně jako nevděčnost, také špatné.
Dobrým řešením je ve svém vztahu k Bohu vystupovat po stupních opravdovosti a spravedlnosti.
Samozřejmě, že svým vyznáním a životem zůstáváme Bohu dlužni. Ale to Bůh unese, pokud poctivě své chyby přiznáváme a snažíme se je napravit a poučit se z nich. (V prvním čtení se Izrael nekaje – proto zemře.)
Víme, co dnešnímu úryvku z evangelia předcházelo. Učedníci se vrátili ze své misijní cesty. /2
Pak se Ježíš ptal učedníků, co si o něm lidé myslí. Nechal je rozčilovat se nad zabedněností lidí, kteří Ježíše pokládali za kdekoho …
„Ježíši, jsou úplně zabednění, opakují stále dokola, co za mlada slyšeli od svých učitelů náboženství; nemohli jsme jim např. vysvětlit, že Jan Baptista a ty, jste dva různí lidé!“
Pak se Ježíš ptal jich: „Za koho mě pokládáš?“
(Za týden budeme číst, jak byli apoštolové zabednění a jak jim Ježíš některé věci nemohl – pro jejich zatvrzelost – vysvětlit.)
Petr vyznává: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“
(Těmto pojmenováním tehdejší lidé – vzdělávaní Biblí – rozuměli možná víc než my.) /3
„Blahopřeji ti, Šimone, že ti Otec mohl přispět k objevení Mesiáše! (Dobře se učíš, mohl jsi postoupit do vyšší školy.)“
Stavba božího království se staví z kamenných kvádrů. Rohovým, základním kamenem je Mesiáš. „Ty jsi, Šimone, dobrý vyznavač, použiji Tě jako dobrý kámen do své stavby. Ta bude tak pevná, že ji nenaruší ani smrt.“ – říkám to podle významu.
Pevnou skálou je Petrovo vyznávání Mesiáše!
Vícekrát jsme si říkali, co se stalo se slovy: „Ty jsi Skála, na které zbuduji svůj lid.“
(Nečteme Písmo v souvislostech, jsme zbrklí v úsudku, mávneme rukou nad dalším odstavcem, ve kterém Šimon Ježíše kárá!)
Ježíšovo slovo o skále jsme vztáhli (místo na vyznávání Mesiáše) na osobu Petra a pak na papežský (biskupský) úřad. Na učitelský úřad, který je neomylný. To je ideologický posun!
(Samosebou, že nepopíráme pomoc Ducha svatého, který nás chce uvádět do veškeré Ježíšovy pravdy. Vážíme si toho příslibu a nechceme jej nechat ležet ladem.)
Přehlížíme, že boží království stojí na pravdě a spravedlnosti a staví se následováním Ježíše. Pokud naše slova a skutky ladí s Ježíšem, pak stavba roste. To opačné boží stavbu bourá.
Kdo z nás se nemýlíme? Copak jsou všechna naše slova pravdivá, všechny naše skutky spravedlivé a poctivé? Copak Petr (nejednou) neodporoval svému „Pánu, Mesiáši a Božímu Synu“?
(Copak mu Ježíš nevytýkal: „Mluvíš jako satan“?) Copak se papežové nikdy nemýlili a biskupové neselhávali?
Hebrejskou Bibli jsme prohlásili za „starý zákon“. Myslíme si, že se bez tohoto božího slova obejdeme. Zapomínáme na biblické postavy, které selhaly. Až na pár výjimek všichni děláme chyby. I
lidé vybraní Bohem se dopustili velikých selhání.
Šebna svévolně získal místo správce královského paláce. Eljakima vybral Bůh – ale i Eljakim se přestal řídit Hospodinem a padl.
Hospodin vybral za krále Saula – největší osobnost té doby – ale Saul se po svém selhání nekál a Hospodin jej sesadil.
Jidáš byl povolán k apoštolátu, ne ke zradě.
Řada manželství padla zbytečně. Kdyby se ti manželé drželi Mesiáše, a budovali podle něj své manželství, jejich rodina by vydržela.
Církev lze stavět z lidí, kteří přijali Ježíše jako Stavitele, pečlivě pracují podle jeho plánů a dodržují jeho pravidla (soužití a bezpečnosti).
Boží království nelze stavět všemi slovy, která říkáme a všemi našimi skutky.
I Petr (hned) říkal nesmysly a ne vždy jednal podle svých slov, když tvrdil: „Pane, já v tebe věřím, doufám a nadevše tě miluji.“
V našem překladu čteme: „pekelné mocnosti církev nepřemohou“, ale původní význam znamená: „brány podsvětí“ – říše smrti, zánik. Není tu řeč o satanovi a jeho dv
oru.
Božímu lidu je přislíbeno, že nezanikne smrtí. /4
My jsme si opět význam těchto slov posunuli k nebezpečné zajištěnosti: „Církev je neomylná, a je chráněna omylů a zkázy.“
Kdepak, Ježíš mluví o církvi např. jako o síti, která zahrnuje ryby dobré a špatné. Při třídění budou nedobré ryby vyhozeny.
Řecká filosofie hlásá, že duše je nesmrtelná.
Písmo říká, že život je darem od Boha, ale člověk o život přichází hříchem. /5
„Smrt“ v Písmu ovšem neznamená jen konec života. A „život“ je víc než pouhé udržení života a přežívání.
Věčnost je dalším darem od Boha. Dostanou ji ti, kteří slouží životu, kteří přitakají svým životem Ježíši. V podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-45
, aniž ho třeba znali.
Ježíš pro naši budoucnost pracuje. /6
Příslib, že boží lid (církev) nepřemohou brány smrti, není privilegiem, které samočinně platí.
Křesťan je pozván k životu.
Některá místa v Bibli říkají, že zlí budou smeteni do „ohnivého močálu smrti“. Ale i život v sobectví, ve vnitřní samotě uprostřed jiných sobců postižených ponorkovou nemocí by byl peklem.
Proto Ježíš mluví o stálém obracení se k tomu, který je „cestou, pravdou i životem“ (srv. J 14,6
Proto o sobě církev říká, že je „semper reformanda“ – stále se reformující.
Ježíš věděl o našem odporu. Unese naše chyby a hříchy, s tím může něco dělat, pokud se chceme měnit do jeho podoby. Ale nechce a nemůže nikoho nutit do přátelství s
ním.
Bůh nepopraví ďábla (je také jeho tvorem), ale ukáže nám, jak se před ním můžeme chránit a jak se mu bránit.
Ježíš nám neslibuje neomylnost, vždyť i apoštolové se někdy mýlili a dělali chyby. Ježíš slíbil záchranu ze zla každému, kdo k němu volá o pomoc a milosrdenství. Nabízí moudrost všem, kteří o ni stojí.
Máme lidem zvěstovat, ohlašovat možnost života věčného a ne o sobě opovážlivě tvrdit, že nás – církev – pekelné mocnosti nepřemohou.
Máme být hlasateli života, máme životu sloužit.
Každému z nás byly svěřeny určité klíče. V manželství jeden druhému slíbil, že ho bude mít rád víc než jeho rodiče. Bůh dětem svěřil děti, aby je vedli k dobrému soužití s
druhými a k životu s Bohem. Biskupy a kněze Bůh posílá vysvětlovat své slovo. Naše slova a činy mají svou váhu, zamykáme a odemykáme, rozvazujeme a svazujeme. Kdo je svévolný, kdo se neřídí boží moudrostí
, může mnoho škodit. Škůdci budou souzeni. Kajícníci budou osvobozeni.
Nikdo se nemusíme bát smrti, víme, kudy cesta k životu vede.
V loňském školním roce onemocněla jedna velice oblíbená učitelka rakovinou. Některé její kolegyně dětem tvrdily, že se paní učitelka určitě(!) uzdraví a měly za zlé některým našim maminkám, které svým dětem po pravdě řekly, že paní učitelka může umřít – tak jako každý z
nás.
Minulý týden měla paní učitelka pohřeb.
Bojíme se o smrti mluvit. A neučíme se mluvit o Bohu (ani dětem).
Do muzeí tortury řada rodičů vodí své děti. Lidé si lehají na skřipce a fotografují se na nich. Rodiče své děti fotografují s oprátkou šibenice na krku. Ale bojí se mluvit o smrti a neberou děti na pohřeb. Bojí se otázky, zda něco existuje po smrti. Neodváží se ptát, zda existuje možnost, jak získat život věčný. To je rodičovské selhání nepřivit je na setkání s
Bohem a na věčný život.
(To se ví, že jsme stovky a stovky hodin věnovali ověřování, zda zprávě o vzkříšení můžeme důvěřovat.)
V životě nás mohou potkat velice těžké věci a nikdo z nás se nevyhne smrti. Ani papežova rodina nemá privilegium od neštěstí. (Františkovu synovci zahynula při automobilovém neštěstí manželka a dvě malé děti).
Drží-li se ztroskotanec na moři nějakého trámku, má větší šanci na záchranu než ten, který má prázdné ruce. Bůh je nám mnohem větší oporou než kus užitečného dřeva.
------------------------------------------
Poznámky:
/1 Nikomu nepomůže, jestli se bude ohánět slovy: „Pane, jedli jsme s tebou i pili (třeba při Večeři Páně) a chodili jsme na náboženství.“
Komu nehrozí Ježíšova slova: „Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.“ (Srv. Lk 13,25-27
/2 Ježíš poslal učedníky do různých míst, aby s lidmi probrali určitá náboženská témata, aby tam pak sám mohl ve vyučování pokračovat. Aby lidé viděli, že se boží království přibližuje, a že jim Bůh nabízí pomoc, měli učedníci uzdravovat nemocné a vyhánět zlé duchy. Neměli říkat: „Neste svá utrpení a obětujte je Bohu
.“
/3 Jak vysvětlujete svým dětem a vnukům, a kamarádům, co znamenají slova: „Mesiáš“ a „Syn živého Boha“? Opakování definic nepomáhá, to známe, když mluvíme o manželství i o vztahu s
Bohem.
/4 V Ježíšově době měli židé „Údolí syna Himónova“ v Jeruzalémě za nečisté místo, poznamenané příšernou obětí královského syna (2 Kr 23,10
/5 „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo“. (Dt 30,15
„Seděli v temnotách šeré smrti, v železných poutech a v ponížení, neboť se vzepřeli tomu, co řekl Bůh.“ (Ž 107,10-11
„Na stezce spravedlnosti je život, tato cesta nesměřuje k smrti.“ (Př 12,28
/6 „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.
Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (J 3,16-21
„To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,40
„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ (J 10,27
„Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.“ (Jan 17,3
) začíná jakýmsi Údolím vidění.
V některých údolích Jeruzaléma (který je vystavěn ovšem na návrších) se Hospodin kdysi dával Izraeli poznávat. V Údolí syna Himónova v Jeruzalémě ale naopak Izraelci konávali pohanské oběti (2 Kr 23,10
2 Kr 21,6
Jr 7,33-34
) s (manipulačními) pokusy vyhlašování božích výroků.
Možná je ale Údolí vidění narážkou na Hospodinův soud (Jl 4,12
Za 14,1n
) – To se nám bude hodit!
Prorok naříká nad zhýralostí lidu Božího. Hospodin nemůže mlčet ke špatnému životu Izraele a zbaví ho své ochrany před Asyřany.
Jenže lid místo změny života a obrácení se k Hospodinu, spoléhá jen na sebe a na své způsoby obrany vůči nepříteli. Neobrací se ani, když vidí konec; snaží se ještě urvat ze života, co se dá: „Jezme a pijme, stejně zítra zemřeme!“
Na svévolnosti a nezájem o budoucnost Hospodin reaguje: „Budiž, zemřete.“
Tato scéna je obrazem Hospodinova soudu nad svévolníky.
Pak následuje vynesení soudu nad Šebnou, člověkem nízkého původu, který se svévolně vyšplhal na funkci správce královského domu. Suverénně a honosně si počínal, nechal si vybudovat honosnou hrobku podle pohanského
(egyptského) způsobu – tím si chtěl zajistit dobrý posmrtný život. Na to, co si o něm myslí Hospodin, nedbal.
Jenže Bohu se povyšování pohlavárů silně protiví. Jako zápasník při sportovních hrách smotá poraženého jako klubko a udělá z něj kopací míč, tak Hospodin smete Šebnu. Jeho bohatá výbava pro posmrtný život, přepychové vozy a pohřební kočáry mu nepomohou.
(Pokušení moci je nejsilnější. Nejen za totality jsme byli mnohokráte svědky, jak se nějaký pohunek prodere k vysoké funkci, moc mu zachutná a svévolně ji zneužívá.)
Na Šebnovo místo bude Hospodinem dosazen Eljakim, člověk, který má – na rozdíl o Šebny – předpoklady k této službě.
Ve verších následujících po našem úryvku ale stojí, že i Eljakím si neudrží ve službě božímu lidu patřičnou úroveň a padne. Zřejmě se na něj pověsili příbuzní a zatížení nepotismu (zvýhodňování příbuzných) vytrhne „hřeb“, který do zdi zarazil Hospodin. I tento obraz se nám bude hodit!
V druhém čtení čteme jeden z chvalozpěvů.
Možnost rozhovoru (modlitba) s Bohem je pro nás velkou ctí!
Naše slova mají být pravdivá (Bohu není každá modlitba milá). Lichocení je opovážlivostí.
Biblické chvalozpěvy jsou dokonalé, ale při jejich používání je třeba dbát, abychom ta slova chvalozpěvů nepoužívali povrchně. Aby nám nemohlo být vytknuto: „Něco jiného říkáš a něco jiného žiješ. Nedělej si ze mne blázna.“ /1
Bylo by lépe raději mlčet než Bohu tvrdit něco, co nepotvrzujeme svým životem. Ale to není dobré řešení, nepochválit druhého je, stejně jako nevděčnost, také špatné.
Dobrým řešením je ve svém vztahu k Bohu vystupovat po stupních opravdovosti a spravedlnosti.
Samozřejmě, že svým vyznáním a životem zůstáváme Bohu dlužni. Ale to Bůh unese, pokud poctivě své chyby přiznáváme a snažíme se je napravit a poučit se z nich. (V prvním čtení se Izrael nekaje – proto zemře.)
Víme, co dnešnímu úryvku z evangelia předcházelo. Učedníci se vrátili ze své misijní cesty. /2
Pak se Ježíš ptal učedníků, co si o něm lidé myslí. Nechal je rozčilovat se nad zabedněností lidí, kteří Ježíše pokládali za kdekoho …
„Ježíši, jsou úplně zabednění, opakují stále dokola, co za mlada slyšeli od svých učitelů náboženství; nemohli jsme jim např. vysvětlit, že Jan Baptista a ty, jste dva různí lidé!“
Pak se Ježíš ptal jich: „Za koho mě pokládáš?“
(Za týden budeme číst, jak byli apoštolové zabednění a jak jim Ježíš některé věci nemohl – pro jejich zatvrzelost – vysvětlit.)
Petr vyznává: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha!“
(Těmto pojmenováním tehdejší lidé – vzdělávaní Biblí – rozuměli možná víc než my.) /3
„Blahopřeji ti, Šimone, že ti Otec mohl přispět k objevení Mesiáše! (Dobře se učíš, mohl jsi postoupit do vyšší školy.)“
Stavba božího království se staví z kamenných kvádrů. Rohovým, základním kamenem je Mesiáš. „Ty jsi, Šimone, dobrý vyznavač, použiji Tě jako dobrý kámen do své stavby. Ta bude tak pevná, že ji nenaruší ani smrt.“ – říkám to podle významu.
Pevnou skálou je Petrovo vyznávání Mesiáše!
Vícekrát jsme si říkali, co se stalo se slovy: „Ty jsi Skála, na které zbuduji svůj lid.“
(Nečteme Písmo v souvislostech, jsme zbrklí v úsudku, mávneme rukou nad dalším odstavcem, ve kterém Šimon Ježíše kárá!)
Ježíšovo slovo o skále jsme vztáhli (místo na vyznávání Mesiáše) na osobu Petra a pak na papežský (biskupský) úřad. Na učitelský úřad, který je neomylný. To je ideologický posun!
(Samosebou, že nepopíráme pomoc Ducha svatého, který nás chce uvádět do veškeré Ježíšovy pravdy. Vážíme si toho příslibu a nechceme jej nechat ležet ladem.)
Přehlížíme, že boží království stojí na pravdě a spravedlnosti a staví se následováním Ježíše. Pokud naše slova a skutky ladí s Ježíšem, pak stavba roste. To opačné boží stavbu bourá.
Kdo z nás se nemýlíme? Copak jsou všechna naše slova pravdivá, všechny naše skutky spravedlivé a poctivé? Copak Petr (nejednou) neodporoval svému „Pánu, Mesiáši a Božímu Synu“?
(Copak mu Ježíš nevytýkal: „Mluvíš jako satan“?) Copak se papežové nikdy nemýlili a biskupové neselhávali?
Hebrejskou Bibli jsme prohlásili za „starý zákon“. Myslíme si, že se bez tohoto božího slova obejdeme. Zapomínáme na biblické postavy, které selhaly. Až na pár výjimek všichni děláme chyby. I
lidé vybraní Bohem se dopustili velikých selhání.
Šebna svévolně získal místo správce královského paláce. Eljakima vybral Bůh – ale i Eljakim se přestal řídit Hospodinem a padl.
Hospodin vybral za krále Saula – největší osobnost té doby – ale Saul se po svém selhání nekál a Hospodin jej sesadil.
Jidáš byl povolán k apoštolátu, ne ke zradě.
Řada manželství padla zbytečně. Kdyby se ti manželé drželi Mesiáše, a budovali podle něj své manželství, jejich rodina by vydržela.
Církev lze stavět z lidí, kteří přijali Ježíše jako Stavitele, pečlivě pracují podle jeho plánů a dodržují jeho pravidla (soužití a bezpečnosti).
Boží království nelze stavět všemi slovy, která říkáme a všemi našimi skutky.
I Petr (hned) říkal nesmysly a ne vždy jednal podle svých slov, když tvrdil: „Pane, já v tebe věřím, doufám a nadevše tě miluji.“
V našem překladu čteme: „pekelné mocnosti církev nepřemohou“, ale původní význam znamená: „brány podsvětí“ – říše smrti, zánik. Není tu řeč o satanovi a jeho dv
oru.
Božímu lidu je přislíbeno, že nezanikne smrtí. /4
My jsme si opět význam těchto slov posunuli k nebezpečné zajištěnosti: „Církev je neomylná, a je chráněna omylů a zkázy.“
Kdepak, Ježíš mluví o církvi např. jako o síti, která zahrnuje ryby dobré a špatné. Při třídění budou nedobré ryby vyhozeny.
Řecká filosofie hlásá, že duše je nesmrtelná.
Písmo říká, že život je darem od Boha, ale člověk o život přichází hříchem. /5
„Smrt“ v Písmu ovšem neznamená jen konec života. A „život“ je víc než pouhé udržení života a přežívání.
Věčnost je dalším darem od Boha. Dostanou ji ti, kteří slouží životu, kteří přitakají svým životem Ježíši. V podobenství o posledním soudu (Mt 25,31-45
) Ježíš říká, že mu někteří lidé přitakali
, aniž ho třeba znali.
Ježíš pro naši budoucnost pracuje. /6
Příslib, že boží lid (církev) nepřemohou brány smrti, není privilegiem, které samočinně platí.
Křesťan je pozván k životu.
Některá místa v Bibli říkají, že zlí budou smeteni do „ohnivého močálu smrti“. Ale i život v sobectví, ve vnitřní samotě uprostřed jiných sobců postižených ponorkovou nemocí by byl peklem.
Proto Ježíš mluví o stálém obracení se k tomu, který je „cestou, pravdou i životem“ (srv. J 14,6
).
Proto o sobě církev říká, že je „semper reformanda“ – stále se reformující.
Ježíš věděl o našem odporu. Unese naše chyby a hříchy, s tím může něco dělat, pokud se chceme měnit do jeho podoby. Ale nechce a nemůže nikoho nutit do přátelství s
ním.
Bůh nepopraví ďábla (je také jeho tvorem), ale ukáže nám, jak se před ním můžeme chránit a jak se mu bránit.
Ježíš nám neslibuje neomylnost, vždyť i apoštolové se někdy mýlili a dělali chyby. Ježíš slíbil záchranu ze zla každému, kdo k němu volá o pomoc a milosrdenství. Nabízí moudrost všem, kteří o ni stojí.
Máme lidem zvěstovat, ohlašovat možnost života věčného a ne o sobě opovážlivě tvrdit, že nás – církev – pekelné mocnosti nepřemohou.
Máme být hlasateli života, máme životu sloužit.
Každému z nás byly svěřeny určité klíče. V manželství jeden druhému slíbil, že ho bude mít rád víc než jeho rodiče. Bůh dětem svěřil děti, aby je vedli k dobrému soužití s
druhými a k životu s Bohem. Biskupy a kněze Bůh posílá vysvětlovat své slovo. Naše slova a činy mají svou váhu, zamykáme a odemykáme, rozvazujeme a svazujeme. Kdo je svévolný, kdo se neřídí boží moudrostí
, může mnoho škodit. Škůdci budou souzeni. Kajícníci budou osvobozeni.
Nikdo se nemusíme bát smrti, víme, kudy cesta k životu vede.
V loňském školním roce onemocněla jedna velice oblíbená učitelka rakovinou. Některé její kolegyně dětem tvrdily, že se paní učitelka určitě(!) uzdraví a měly za zlé některým našim maminkám, které svým dětem po pravdě řekly, že paní učitelka může umřít – tak jako každý z
nás.
Minulý týden měla paní učitelka pohřeb.
Bojíme se o smrti mluvit. A neučíme se mluvit o Bohu (ani dětem).
Do muzeí tortury řada rodičů vodí své děti. Lidé si lehají na skřipce a fotografují se na nich. Rodiče své děti fotografují s oprátkou šibenice na krku. Ale bojí se mluvit o smrti a neberou děti na pohřeb. Bojí se otázky, zda něco existuje po smrti. Neodváží se ptát, zda existuje možnost, jak získat život věčný. To je rodičovské selhání nepřivit je na setkání s
Bohem a na věčný život.
(To se ví, že jsme stovky a stovky hodin věnovali ověřování, zda zprávě o vzkříšení můžeme důvěřovat.)
V životě nás mohou potkat velice těžké věci a nikdo z nás se nevyhne smrti. Ani papežova rodina nemá privilegium od neštěstí. (Františkovu synovci zahynula při automobilovém neštěstí manželka a dvě malé děti).
Drží-li se ztroskotanec na moři nějakého trámku, má větší šanci na záchranu než ten, který má prázdné ruce. Bůh je nám mnohem větší oporou než kus užitečného dřeva.
------------------------------------------
Poznámky:
/1 Nikomu nepomůže, jestli se bude ohánět slovy: „Pane, jedli jsme s tebou i pili (třeba při Večeři Páně) a chodili jsme na náboženství.“
Komu nehrozí Ježíšova slova: „Neznám vás, odkud jste. Odstupte ode mne všichni, kdo se dopouštíte bezpráví.“ (Srv. Lk 13,25-27
)
/2 Ježíš poslal učedníky do různých míst, aby s lidmi probrali určitá náboženská témata, aby tam pak sám mohl ve vyučování pokračovat. Aby lidé viděli, že se boží království přibližuje, a že jim Bůh nabízí pomoc, měli učedníci uzdravovat nemocné a vyhánět zlé duchy. Neměli říkat: „Neste svá utrpení a obětujte je Bohu
.“
/3 Jak vysvětlujete svým dětem a vnukům, a kamarádům, co znamenají slova: „Mesiáš“ a „Syn živého Boha“? Opakování definic nepomáhá, to známe, když mluvíme o manželství i o vztahu s
Bohem.
/4 V Ježíšově době měli židé „Údolí syna Himónova“ v Jeruzalémě za nečisté místo, poznamenané příšernou obětí královského syna (2 Kr 23,10
). Vyváželi do tohoto místa
odpadky. Smrdělo to tam, občas tam doutnaly zapálené odpadky a tak jím to
místo připadalo jak brána do říše smrti, místu říkali Gehena.
/5 „Hleď, předložil jsem ti dnes život a dobro i smrt a zlo“. (Dt 30,15
)
„Seděli v temnotách šeré smrti, v železných poutech a v ponížení, neboť se vzepřeli tomu, co řekl Bůh.“ (Ž 107,10-11
)
„Na stezce spravedlnosti je život, tato cesta nesměřuje k smrti.“ (Př 12,28
)
/6 „Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Vždyť Bůh neposlal svého Syna na svět, aby soudil, ale aby skrze něj byl svět spasen.
Kdo v něho věří, není souzen. Kdo nevěří, je již odsouzen, neboť neuvěřil ve jméno jednorozeného Syna Božího.
Soud pak je v tom, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo dělá něco špatného, nenávidí světlo a nepřichází k světlu, aby jeho skutky nevyšly najevo.
Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu.“ (J 3,16-21
)
„To je vůle mého Otce, aby každý, kdo vidí Syna a věří v něho, měl život věčný; a já jej vzkřísím v poslední den.“ (Jan 6,40
)
„Moje ovce slyší můj hlas, já je znám, jdou za mnou a já jim dávám věčný život: nezahynou navěky a nikdo je z mé ruky nevyrve.“ (J 10,27
)
„Život věčný je v tom, když poznají tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíš Krista.“ (Jan 17,3
)