14. neděle v mezidobí

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Zach 9,9-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Zach 9,9-10; Ř 8,9.11-13; Mt 11,25-30
Datum: 6. 7. 2014
Poslouchal jsem jisté kázání ze Slavnosti Cyrila a Metoděje …
Ale potěšil mě článek Jana Urbana (třeba Vás také potěší – v Příloze).  /6
 
Začněme evangeliem, a až si budeme klást otázky k porozumění Ježíšovým slovům, tak se obrátíme k 1. čtení.
 
Nebudu vypisovat, co v evangeliu předchází Ježíšovým slovům z dnešního úryvku, každému je to dostupné. Kdo si to přečte, rozpozná, že pojmenování „moudří a chytří“, je ironické.
Bůh zná touhy našich srdcí. Vznešená, moudrá, zbožná slova se dají opsat nebo papouškovat, ale touhu srdce předstírat nelze. Je dobře, že Bůh je ochotný se dívat do našich srdcí. Bůh je tak veliký, že ho zajímá každý člověk, ocení každou touhu a snahu i „nepatrných“.
 
Už víme, že Ježíš chce zjevit Otce každému, ale s hodnotnými věcmi se nešeredí. 
 
O jhu jsme kdysi dost mluvili. /1
 
Kdo jsou „maličcí“?
„Hladoví“ jsou opakem „sytých“ a „přejedených“.
„Chudí“ jsou opakem „bohatých“.
„Maličcí“ v protikladu k „velikým“.
To všechno jsou lidé, kteří si stačí si s tím, čeho dosáhli. Zakládají si na tom, co poznali a umí.
 
Proč nám dává Ježíš za příklad malé děti?
V čem se jim máme podobat?
Děti chtějí růst, chtějí být velké!
 
Mezi „maličké“ ale nepatří lidé pohodlní, líní. /2
 
Kdo je „tichý a pokorný“?
Jak je Ježíš tichý a pokorný? Co to znamená?
 
1. čtení z knihy proroka Zachariáše nám může pomoci.
K tomu předešlu: Hospodin opět odpustil svému lidu, elegantně ho vysvobodil z babylónského otroctví, opět Izraeli přichází na pomoc při budování toho, co se ocitlo v troskách. (Babylóňané vydrancovali Izrael mnohem více než komunisté naši zemi. Vidíme, jak je mnohem těžší obnovit a vybudovat duševní a duchovní bohatství společnosti než opravit zchátralé budovy.
Ale i v tom nám Hospodin nabízí pomoc stejně tak, jako Izraelcům před dvěma a půl tisíciletím. Co nám Bůh nabízí a jak toho dosáhnout, nám nasvítí i pár veršů z 8. kapitoly knihy Zachariášovy. /3
 
Náš úryvek slibuje příchod Krále. Přijde jako Kníže Pokoje.
Odzbrojí vojsko Izraele.
Žádný národ se Izraele nemusí bát, Mesiáš svůj pokoj nabízí i ostatním národům.
Vzdát se zbraní je riskantní. (Ukrajina se začátkem 90. let vzdala nukleárních zbraní a pět velmocí se zaručilo, že hranice Ukrajiny zůstanou nedotknutelné. Vidíme, jak to dopadlo.) 
Izrael (i Nový Izrael) se může vzdát používání násilí jen pro dostatečné záruky Boží pomoci. /4
 
K porozumění, jak je Ježíš „tichý a pokorný“, nám pomohou i Ježíšova slova o Izajášově služebníku o pár veršů dále:  Mt 12,18n.
Ježíš si nenechal „nadělat na hlavu“ (ukřižování má jiný důvod). Na rozdíl od Ježíše velebíme utrpení, pomlouváme Boha, že mu je utrpení lidí milé a že je pro Boha potřebné. Sloužíme mše za padlé z válek, ale příčiny nehledáme a proti dnešnímu zlu se nestavíme.
 
Jsou Ježíšova slova dnešního úryvku modlitbou?
Rozumíme jim?
Líbí se nám?
Používáme je v naší modlitbě?
Zařizujeme se podle nich?
Těší nás, že nejsme vyřazeni z porozumění Bohu?
 

Ježíš je nadšen: „Otče, gratuluji ti, žes nechal svoje slovo geniálně napsat (v hebrejské Bibli).

Gratuluji ti, jak jsi vyřešil rozdíly mezi vzdělaností lidí. Tvým slovům (a mému vyučování) může porozumět i prostý člověk, i analfabet. A zároveň jsou uzamčena namyšleným (vzdělaným i nevzdělaným), souhlasím s tím, že je správné „neházet perly sviním“. Tvé

i mé slovo, Otče, má velkou hodnotu. Něco přece znamenáme a lidem se věnujeme“

, říká Ježíš.

 

Ježíš je naším Učitelem. Každý, i prostý člověk, který přijme Ježíšův návod, jak poznávat Boha, Bohu porozumí. 

Ježíš chválí Otce: „Blahopřeji ti, Otče, že jsi zvolil taková slova, že jim i nejprostší člověk porozumí. To, co ani nejbystřejší učenci nemohou sami objevit, to umíš vysvětlit lidem. Otče, rád lidi učím, jsem šťastný, že tě mohou poznávat. Ukážu jim, jaké ovoce přináší život podle tvých přikázání. Vysvětlím jim smysl každého tvého přikázání a naučím je přemýšlet, aby poznali, že přikázání, která vymysleli zbožní lidé, nemusí dodržovat, protože jsou zbytečná a svazují je.“ 

 

Přijmeme-li Ježíšovo vyučování, bude-li nás zajímat, co nám říká, budeme mu naslouchat a nebudeme mu vnucovat svoje modlitby a oběti.

Ale nepřehlédněme, že nám je Ježíš schopen ukázat cestu ke křesťanství, tehdy a jen tehdy, když přijmeme Ježíše jako učitele, když ho “necháme“ mluvit, když on mluví a když on mluví, budeme poslouchat a nebudeme mu vnucovat svoje názory, svoji strategii, svůj způsob výuky, vzdělávání se.

Mnoho lidí si raději čte nějakou náboženskou knížku místo Písma. A prosí Ježíše o to, co je v knize popisováno. Třeba o dar víry. Jenže Ježíš nám ukazuje svou cestu k

 víře, půjdeme-li jinou cestou, ocitáme se na jiné cestě, u jiného učitele.

Nedivme se pak, že nerosteme, jak bychom si přáli a jak si přeje Ježíš.

Pokud si myslíme, že si nepotřebujeme ověřovat, co nám Ježíš říká, daleko nedojdeme. (Učitel by nepřistoupil na návrh studentů: „Pane učiteli, venku je hezky, my vám věříme, že říkáte Pythagorovu větu správně, místo jejího odvozování nás pusťte na koupaliště.)

Za týden budu opět připomínat, abyste si přede žněmi nejen s dětmi nebo vnuky spočítali, kolik stýbel vyrůstá z jednoho zrna a jaký užitek přináší (kolik zrn je v

 klasech). Kdo nedělá Ježíšovy domácí úkoly, ať se nediví, že mu Ježíšova objevná metoda nechutná.

Ježíš od začátku důrazně upozorňoval, že jim hrozí, že nerozpoznají Mesiáše.

Mnoho lidí si libuje v alegorickém výkladu Písma – kazatel si vezme jedno slovo a na něm si udělá slohové cvičení, co ho vše napadá. Někteří kazatelé jsou obdivuhodně vzdělaní v

 kultuře, ale smysl Písma jim utíká. Nejsou dobrými průvodci Písmem.

 

V překladu 2. čtení je třeba si dát pozor na výraz „tělo“. Ekumenický překlad místo „skutky těla“ říká „skutky lidské svévole“.

Máme žít z Ducha – z Královské krve (krev je obrazem pro Ducha božího). (Cyril a Metoděj nám -původně barbarům – přišli říci, že jsme z urozeného rodu, z královského rodu kněží.)

Ježíš přišel, aby nám ukázal vznešenost jednání těch, kteří mají v žilách královskou krev. Ježíš nás rád vznešenému jednání učí. Ježíš nám nabízí transfůzi své Krve, svého (a Otcova) Ducha. 

Jsme sice jako zchudlí šlechtici (protože jsme pod míru novozákonní úrovně), ale naši vznešenost nám nikdo nemůže vzít. Máme si ji pěstovat (dnešní šlechtici se nad nikoho nevyvyšují, ale j

ejich ušlechtilost je – u většiny – patrná a krásná).

Kéž bychom žili tak, aby nás deset lidí chytlo za šos s prosbou (Za 8,23): „Čím to je, že máte dobrou rodinu? Jak se to dělá? Kde se to můžeme naučit?“ /5

 

Ježíš nám takové vyučování zdarma nabízí. 

 

--------------------

Poznámky:

                  /1      Jho je pracovní pomůckou nebo zařízením, které usnadňuje a ulehčuje práci.

Jhem jsou Ježíši boží přikázání. Slouží životu. Jsou „na míru“ člověka, netlačí, nedřou, nezraňují, ale pomáhají soužití s druhými.

Ježíš nás přišel nás osvobodit od přikázání, která jsme si ze strachu a „pečlivosti“ přidali. Tato přikázání   „otců“ člověka mrzačí, svazují. Škrtí život a jsou často používána k

 manipulaci druhých.

Ježíš hájí moudrost a laskavost svého Otce, který nám sdělil: „Všechno, co vám přikazuji, budete bedlivě dodržovat. Nic k tomu nepřidáš a nic z toho neubereš.“ (Dt 13,1)

„Nedomnívejte se, že jsem přišel zrušit Tóru nebo Proroky; nepřišel jsem zrušit, nýbrž naplnit.

Amen, pravím vám: Dokud nepomine nebe a země, nepomine ani jediné písmenko ani jediná čárka z Písma, dokud se všechno nestane. Kdo by tedy zrušil jediné z těchto nejmenších přikázání a tak učil lidi, bude v království nebeském vyhlášen za nejmenšího; kdo by však zachovával a učil, bude v království nebeském vyhlášen velkým.

 Neboť pravím vám: Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského.“ (Mt 5,17-20)

  

 

                  /2     Léta si všímám, jak některé věci nebo nějakou práci odkládám a jak si umím zdůvodnit, proč se raději věnuji jiné činnosti.  

Jedna maminka více dětí umí pečovat o kojence. S velkými dětmi to neumí, tak si znovu a znovu pořizuje další dítě, a má výmluvu: stará se o to nejmenší.

Mnoho lidí modlících se desetiletí růženec si neklade otázku, kdo ze Svaté rodiny udělal chybu, když Ježíšovi rodiče zoufale hledali své dítě v Jeruzalémě.

Mě mnoho otázek nenapadne, ale jsem vždy překvapen, jak se někteří lidé nechtějí ptát. Zdůvodňují si, že nemají čas se vzdělávat atd. Raději říkají mnoho slov směrem k

 Bohu místo toho, aby naslouchali slovům božím. Nechtějí přemýšlet.

Bojí se klást otázky. (Dvanáctileté dítě ví, že má rodičům říci, kde bude a kdy se vrátí. Copak Ježíš nevěděl, že se budou rodiče trápit?)

Léta jsem text četl a slýchal – byl jsem slepý a hluchý. Ale ptal jsem se!

A kdo se vytrvale ptá, dozví se (třeba po létech, ale dozví se).

Kdo vydrží otřásání svého dosavadního poznání, kdo ví, že jeho poznání je malé a hledá, bude odměněn, odměnou získá sladké poznání. (Konkrétně v textu o pouti Svaté rodiny do Jeruzaléma nalezne klíč k

 dobré komunikaci s druhými i s Bohem. Už jsme o tom také mluvili.)

Kdo se neptá, šidí se. V běžném životě se ptáme i na nepodstatné věci …

Zeptáte-li se těch odmítajících, zda chtějí být dobrým partnerem, rodičem a učedníkem Ježíšovým, samozřejmě odpoví: „Ano“. Ale silně si „zacpávají uši“ před některými otázkami. Čím to je?

Možná čtou dětem bajku o lišce, která nedosáhla ve vinici na hrozny, ale než by sháněla žebřík, raději prohlásí: „Hrozny jsou kyselé“.

Možná dětem čtou z Bible, ale nechtějí se od Ježíše naučit přemýšlet. Hrozí jim, že povedou děti k vykazatelným výkonům:

„Byl jsi na mši? – Byl.

Byl jsem u zpovědi? Byl.

Modlil jsem se? – Ano. …“

 

                  /3     Toto praví Hospodin zástupů: Jako jsem pojal úmysl naložit s vámi zle, když mě vaši otcové rozlítili, a nelitoval jsem toho, teď naopak mám v úmyslu obdařit v těchto dnech Jeruzalém a judský dům dobrem. Nebojte se!

 

Konejte toto: Mluvte každý svému bližnímu pravdu. Vynášejte ve svých branách pravdu a pokojný soud.

Nezamýšlejte nikdo ve svém srdci proti bližnímu nic zlého. "Nelibujte si v křivé přísaze. To všechno nenávidím, je výrok Hospodinův."

Znovu budou přicházet národy a obyvatelé mnoha měst. Obyvatelé jednoho města půjdou do druhého a řeknou: »Pojďme si naklonit Hospodina, pojďme vyhledat Hospodina zástupů. Já půjdu také.«

 A budou přicházet četné národy i mocné pronárody, aby hledaly v Jeruzalémě Hospodina zástupů a naklonily si ho.

V oněch dnech se chopí deset mužů z pronárodů všech jazyků pevně cípu roucha jednoho Judejce a řeknou: »Půjdeme s vámi. Slyšeli jsme, že s vámi je Bůh.«" (Za 8,14-17.20-23)

 

                  /4     My se správně neptáme, proč nás Bůh nechrání před válkami.

Ani po jejich příčinách. Vládce, kteří rozpoutali 1. světovou válku, jsme ani nepřiřadili k Hitlerovi a neřekli jsme, že to byli váleční zločinci. (Protože chodili do kostela?) Měli jsme

je jako svá božstva, která je nutno poslouchat. Kazatelé proti nim nepovstali, biskupové mlčeli. Nikdo si nedovolil tuto prorockou vzpouru, nehájil padlé a boží přikázání. (Rozjetý vojenský vlak se pak už nedal zastavit, bylo pozdě. Svého Gándhího jsme neměli.)

Prohlédli jsme si arcibiskupský zámek v Kroměříži. Je tam „sál manů“. Tam nižší šlechta slibovala úctu a poslušnost knížeti arcibiskupovi (z tohoto středověkého rituálu je převzata forma kněžského svěcení). Neposlušný „man“ byl v

 tomto sále souzen. Ale do sálu nesměl, byl souzen v nepřítomnosti, čekal na dvoře zámku. Ro

zsudek mu byl oznámen z okna z druhého poschodí. (Vzpomněl jsem si na způsob odsouzení R. Bezáka.)

 

                  /5     Vrátil jsem se z Manželských setkání, opět jsem tam zažil krásu církve. Nikdo si na nic nehraje, ti lidé se pracně snaží pěknému soužití. Tak se staví Dům boží, křesťansko-židovská civilizace a Evropská unie.

Manželské páry opět přednášely na jednotlivá témata manželského soužití. Takovou úroveň jen tak není slyšet, žádné fráze, žádné povyšování, žádné předvádění. Takové přednášky na Univerzitě ani na Teologické fakultě neuslyšíme. Naše hierarchie ani netuší, jak úctyhodní lid

í v církvi jsou. „Učící církev“ se posadila na svůj trůn a káže „církvi slyšící“. V

 kriminále biskupové užasli, jak jsou laici stateční, obětaví a často i vzdělaní. Kdo naslouchá druhým, objeví, jak mnoho „laiků“ je obdivuhodných a úctyhodných.

 

                  /6     Příloha.          ČESKÁ PAMĚŤ A ODPUŠTĚNÍ

                                                                          Jan Urban 

 

Král David, jeden z nejvýznamnějších politiků biblické doby, byl zločinec. Svedl vdanou ženu, a když otěhotněla, poslal jejího manžela Uriáše na smrt. Bývalo by mu to prošlo, ale usvědčil ho prorok Nátan, dalo by se říci předchůdce nezávislých médií, skrze kterého také Bůh Davidovi sdělil i návrh trestu. Podmínkou však bylo doznání a projevená lítost.

Zločinec David se kál a přijal i trest – a nebyl malý. Prvním bylo úplné zveřejnění spáchaného zločinu. A dítě, jehož zplození mělo být ochráněno zločinem, muselo zemřít. Život za život. Kruh se uzavřel. Zločince Davida, sjednotitele a spravedlivého vládce, bible po dva tisíce let ukazuje jako vzor obrácení a nápravy. Nejen, že mu bylo odpuštěno. Jeho druhý syn vyrostl, a my ho známe jako slavného krále Šalamouna.

Všechna hlavní světová náboženství už po tisíce let obsahují stejnou kauzální podmíněnost při hodnocení projevů lidské nedokonalé mravnosti, zasazenou jen do různých rituálů. Hřích či zločin – veřejné uznání viny – prosba o odpuštění – vyslovení odpuštění – smíření a nový začátek. Nic z tohoto zřetězení nesmí chybět. Neschopnost uznat vlastní vinu, stejně jako neschopnost odpustit, jsou příznakem vnitřní slabosti. Z minulosti se stává nehojící se vřed, který může i na dlouhá staletí otravovat tělo i mysl společenství vytvářením fikcí o věčných křivdách a neřešitelných vztazích. Od sedmého století doutná v islámu vrcholně nesmyslný konflikt mezi šíity a sunnity. Od jedenáctého nesoulad mezi pravoslavím a zbytkem křesťanství. S realitou se míjející mýtus o bitvě křesťanů proti muslimům na Kosově poli v roce 1389 ovlivnil moderní dějiny Srbska víc než cokoliv jiného. Stovky let trvaly i války mezi evropskými katolíky a protestanty. Od sedmnáctého století komunity katolíků a protestantů v Irsku žily ve víře ve vzájemnou nesrovnatelnost. Rusko, vyrostlé na imperiální agresi, dnes dokonce zákonem zakazuje zkoumání zločinů stalinského období.

V českém pojetí interpretace minulosti i prostá paměť už od národního obrození neexistují jako spojující a sjednocující koncept. Provždy jsou jenom bitevním polem momentálních potřeb politiky. Češi přežívají v tomto ohledu díky neustálému přepisování minulosti bez ohledu na fakta nakonec bez paměti, neschopni uznat vlastní viny, a stejně tak, a právě proto, neschopní odpouštět. Neuvědomují si proto ani křehkost bariér vlastního nevědění a předstírání, vystavěných už v devatenáctém století, jenom posílených hysterií dvou světových válek a iracionalitou totalitního komunismu. Takto nastavené bariéry pak nutně produkují pasivitu, mentalitu oběti, ale i nevzdělanost a neznalost stejně úporné, jako z nich vyplývající neúctu k zákonům a dodržování pravidel. V moderním světě informačních technologií a dostupnosti informací jsou však takto nepravdivé konstrukty o vlastní nevinnosti – nejčastěji nevinnosti údajné oběti jiných – dlouhodobě udržitelné pouze nedemokratickými prostředky.

Tři ilustrace

Pomník československým bojovníkům britské Royal Air Force na pražském Klárově je vědomě klasicistní, ne-moderní – a podle mého názoru – nádherný. Kritika ho, jak v Praze jinak, přesto téměř jednomyslně odsoudila jako umělecké zvěrstvo. „Umělecká“ kritika, bohužel, u nás není vzdělána natolik, aby věděla a při hodnocení vycházela z toho, že okřídlený lev je symbolem křesťanského evangelia svatého Marka. Evangelium samo začíná vyprávěním o kázání Jana Křtitele na poušti, která byla považována za "domov lvů". Křídla ukazují na cestu do nebeského království a drápy na ohybech křídel i nutnost o nebeské království bojovat. Lev je zároveň symbolem bdělosti a Markovo evangelium žádá: "Bděte tedy, neboť nevíte, kdy pán domu přijde... Bděte!" (Mk 13,35n). A aby podobenství s osudy československých bojovníků RAF bylo úplné, sám Marek zemřel jako mučedník

– byl svými vlastními spoluobčany v Alexandrii na oprátce uvláčen k smrti. Jediné snad, co pomníku chybí, jsou znaky alespoň čtyř čistě československých perutí RAF, když už ne všech, ve kterých českoslovenští letci bojovali za svou vlast v době, kdy neexistovala, a oni sami byli z pohledu platného domácího práva velezrádci.

První oficiální pomník padlým letcům z let 1939-1945 v pražských Dejvicích, ač mnohem méně sdělný a lidský než ten na Klárově, se opozdil o padesát let. A právě v tom je problém. Komunistický režim ty z letců, kdo válku přežili, pronásledoval jako nejhorší spodinu. Donutil české národní společenství zapomenout na osamělou zodpovědnost československých lvů nebes i na evangelium podle Marka. Britové, na rozdíl od nás, nezapomněli nikdy. Když před čtyřmi lety ve Vojenské nemocnici odcházel ze života jeden z posledních veteránů 311. bombardovací perutě RAF Jan Wiener, přijel za ním z Londýna pan Martin Armstrong, ředitel nadace starající se o veterány RAF na celém světě. Když se ho ptali, proč se Královské letectvo pětašedesát let po válce ještě zajímá o nějakého veterána v Praze, odpověděl: „Ti muži bojovali na naší straně. A je jedno, jestli to bylo včera, nebo před sto lety.“ Před lidsky nádherným gestem Britů žijících u nás, kteří pomník věnovali s vděčností České republice jako dar, je možné se jenom sklonit v hluboké úctě. Ale možná přišla doba, kdy už toho jako společenství nevděku a nevzdělanosti nejsme ani schopni. Možná je zrada a zapomnění prostě výhodnější. A tak se budeme, namísto pokory, studu, hrdosti a vděku dívat na handrkování snobů, úředníků a památkářů…

Ilustrace druhá

Ani po sedmdesáti letech se v českém příběhu a společenství nehojí vřed masových zločinů spáchaných pod ochranou vlády a armády v době poválečného odsunu německého obyvatelstva z území Československa. Na Švédských šancích u Přerova bylo v noci 18. června 1945 jednotkou československé armády povražděno 265 osob. Někteří z popravených dokonce nebyli ani Němci, nejméně dva byli aktivními antifašisty. Armáda „demokratického“ československého státu zavraždila v tu noc i 120 žen a 71 dětí. Lidice, kde bylo nacisty za jedinou noc bestiálně zavražděno 173 mužů, se staly národním symbolem… Jaký je rozdíl mezi „jejich“ a „naší“ vraždou?

Mezi lidické vrahy patřil i jistý Max Rostock, šéf Sicherheitsdienstu v Kladně. Podle svědectví právě on v kladenské reálce odtrhával děti od matek a osobně v Lidicích zastřelil katolického faráře Štemberka, který se zaručoval za lidické muže. Byl v nepřítomnosti odsouzen k trestu smrti, ale když ho v roce 1950 Francie vydala do komunistického Československa, stačilo, aby se nabídl Státní bezpečnosti jako agent, a byl propuštěn z vězení a poslán do Německa jako svobodný muž. A co masový vrah Werner Tutter, zodpovědný za vyvraždění usedlostí na Ploštině? To je ona vesnice, kde nacističtí hrdlořezové na jeho rozkaz zaživa upalovali lidi v hořících domech. I Tutter byl kvůli „státnímu zájmu“ osvobozen a až do své smrti pracoval jako aktivní agent československé (sovětské) komunistické rozvědky v Německu. Sovětskou vojenskou rozvědkou vyškolení masoví vrazi tisíců německých civilistů, sloužící po desítky let sovětským, nikdy ne československým zájmům, jako byli Eduard Kosmel, Viliam Šalgovič nebo Karol Pazúr, byli v komunistickém Československu až do roku 1989 odměňováni řády a prebendami.

Ale pro většinový „rozum a přesvědčení“ je dodnes odsun, i se všemi nelidskostmi, banditismem a vraždami civilistů včetně žen a dětí, v pořádku. Přidejme snad už jenom to, že Česká republika je sedmdesát let po válce jediným státem v Evropě, který s Německem odmítá podepsat bilaterální smlouvu o péči o válečné hroby. Podepsaly ji i státy, jejichž utrpení pod nacistickým útlakem a masovým vražděním bylo mnohonásobně větší. Proč? Proč neumíme přijmout německé, už tolikrát vyslovené přiznání viny, omluvu a pokání, tak důrazně vyjadřované i německým prezidentem Joachimem Gauckem? Proč neumíme ani v tomto historicky výjimečném období evropského míru vyslovit odpuštění a podílet se tak na zrození „krále Šalamouna“ nového tisíciletí? Proč neumíme uznat vlastní vinu a požádat o odpuštění?

Ilustrace třetí

Komunistický režim byl ve všech ohledech zločinný. Zlikvidoval právní a majetkové jistoty občanů. Zničil občanství jako hodnotu, stejně jako zničil hodnotu lidské práce i vzdělání. Vraždil vlastní občany po stovkách a věznil je po statisících. Další statisíce kvůli němu odešly do exilu. Zničil rozsáhlá území se stovkami měst a vesnic. Krajinu, která se po tisíc let organicky vyvíjela, na desítky a spíše na stovky let poškodil.

Přesto i dnes existuje komunistická strana, jejíž představitelé (Semelová, Filip) oslavují masové vrahy a tvrdí, že komunistický režim byl zlatým věkem sociálních práv a rovnosti. Polistopadová politika, ale ani společnost sama, nedokázaly splnit ani tu nejzákladnější povinnost každé revoluce – podat novou aktualizovanou definici rozdílu mezi dobrem a zlem. Vášně vkládané po dvacet pět let do střetávání údajné levice s ještě údajnější pravicí v české politice jenom u většiny politiků opakovaly z minulosti odzkoušené modely úspěchu v totalitním režimu

– společnou komunistickou podlézavost stranickému vůdci, nedostatek mravnosti a vlastního úsudku, vytváření regionálních oligarchických klik a vše pronikající korupci.

Většinové vnímání komunistické minulosti je proto dnes logicky na úrovni „vždyť se nic tak moc nedělo“, „kradlo se míň a byl pořádek“, anebo populární „lidi měli aspoň jistotu a nemuseli se bát o práci“. Překvapivý je i přesah totalitní, nepravdivé a antidemokratické představy, podle které „stát, to jsme my“, dovolující ukrývat i tu nejhorší korupci a manipulaci za obranu „zájmů státu“. A stejně jako česká společnost odmítá reflektovat svůj podíl na fungování komunistického režimu, odmítá vnímat i zločinnost agresívního režimu Sovětského svazu i jeho nereformovaného jenom zdánlivě post-sovětského Ruska. Nikdy si nepřizná, že Stalin měl podstatně blíže k Hitlerovi, než k demokraciím.

Česká volba

Jsou příběhy a moudrost starší než bible. Jedním z nejsilnějších příkladů marnosti vzpoury proti dějinám (tehdy bohům) je příběh mocného thébského krále Kreonta. V pýše po vyhrané bitvě chtěl z pomsty ponížit poražené. Zakázal proto pod trestem smrti pohřbít mrtvého Polyneika, aby divá zvěř rozsápala jeho tělo a jeho duše nemohla v míru odejít do podsvětí. Královskému rozkazu se dokázala postavit jedině Polyneikova sestra Antigona. Pohřbila bratra s veškerou úctou, kterou zvyky ukládaly. Král ji za to ve svojí neskonalé pýše nechal zaživa zazdít do rodinné hrobky. Rozhněval tím bohy. Jeho syn Haimon, který Antigonu miloval, ji chtěl osvobodit, ale našel ji už mrtvou, oběsila se na pohřební stuze. Haimón se ze žalu probodl otcovým mečem. Když se o jeho smrti dozvěděla jeho matka Eurydika, Kreontova manželka, vzala si život. Z Théb se stalo prokleté město. Po deseti letech rozvratu důvěry ve spravedlnost a mravnost státu byly snadno dobyty a pokořeny.

Česká volba je volbou mezi Davidem a Kreóntem. V období zatím sedmdesáti let zázračného míru ve většině Evropy dnes nic a nikdo bezprostředně neohrožuje naši vnitřní národní diskuzi o hodnotách a cílech společenství. Můžeme si svobodně určovat témata i dynamiku takové diskuze. Stojíme však o ni vůbec? Cesta k národní velikosti obsahu a hodnot už nikdy nemůže být snazší. Záleží jenom na nás. Jenom naše je i volba mezi pravdivostí Davidova pokání a mocenskou arogancí Kreontova státu, který nemá úctu k mrtvým a neví, jak se chovat k vlastním zločinům, hrdinům i zrádcům. Takové je ale jenom čekání na neodvratnou porážku.

Psáno k 599.výročí upálení Jana Husa. "Hledaj pravdy, slyš pravdu, uč sě pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti: nebť pravda tě vysvobodí od hřiecha, od ďábla, od smrti dušě a konečně od smrti věčné...

(Výklad viery 1412)                                      (4. 7. 2014)