5. neděle velikonoční

Velikonoční doba nás vybavuje pro život.
Považujeme si jakého poznání, vhledu do života a přátelství se nám dostává.
 
V Letohradě slavíme pouť s Janem Nepomuckým. K jedinečné barokní kapli nad městem půjdeme s otázkou: „Za jaké hodnoty bychom byli ochotni položit život?“ /1
;  
K 1. čtení:  „Nebylo by správné, abychom zanedbávali službu božímu slovu“, řekli apoštolové. K sociální práci ustanovili jáhny. Neboť služba potřebným patří k bohoslužbě – Bůh slouží lidem a člověk má být prodlouženou rukou boží. (Srv. Dt 26,1-12) /2
 
Čím to je, že se k nám lidé nehrnou!
Kdekdo nadává na EU a pomlouvá ji, že nás zbavuje naší tradice a hodnot.
Nikdo nám nic nebere, my sami se zříkáme podstatného. Proč máme menší sebevědomí než muslimové?
 
K 2. čtení:  Jako zedník stavící vysokou věž klade kameny na milimetr přesně podle základního kamene, tak křesťan poměřuje svůj život a své názory podle Krista. /3
 
Kdo se vyučuje u Ježíše, přijal křtem službu královského kněžstva.
 
Židé patřili obřízkou do královského kněžstva a přece jich hodně klopýtlo při setkání s Ježíšem. Řada Ježíšových učedníků od svého Mistra odešla. Mnoho pokřtěných se drží raději svých „rabínů“ (církevních Učitelů, Učitelek, Mistrů, svatých, omilostněných …, často úctyhodných) než Ježíše. /4
 
K evangeliu:
Tento text čteme někdy na pohřbech. /5
 
Naše společnost se bojí smrti.
Malé děti se ptají: „Maminko, ty také umřeš?“
Dítě, které se ptá: „Co bude s malým bratříčkem, který umřel?“, od dospělých může slyšet trapnou odpověď: „Bude z něj andílek“.
Větší děti už otázky o smrti nekladou, poznaly, že by dospělé uvedly do rozpaků.
 
Housenky jen žerou. Nevědí, že z některých bude krásný motýl.
My máme od Ježíše důležité informace, že smrt je průchodná. Máme se na co těšit. Můžeme o své budoucnosti mluvit, počítat s ní a zbavovat se strachu ze smrti. 
Každý pohřeb nám připomíná, co je v životě důležité. Víme, co děti potřebují do školy, na skautský tábor, co potřebujeme do nemocnice nebo na dovolenou. V některých zemích jsou obyvatelé bez hysterie připraveni i na možnost války.
 
Lidé, kteří věří kde čemu, třeba ufónům, se za své názory nestydí. Proč nebýt hrdí na poznání, kterého se nám od Boha dostává? Můžeme svědčit o štědrosti a velikosti Boha, který s námi navždy počítá.
Své poznání máme rozumem podloženo. Ano, jsou za ním stovky hodin promýšlení.
Nikomu to vnucujeme, ale je normální mluvit o své naději.
 
Když teď někteří lidé slyší, že by mohla být válka, jančí. Schovávat hlavu pod polštář nám ale nepomůže.
Co bychom dělali, kdybychom se ocitli ve válce?
Je důležité žít zlu natruc. Třeba bychom přežili. Ale v každém případě chci zemřít „vestoje“ jako Ježíšův člověk.
 
Dnes si můžeme úryvku z evangelia všimnout víc, než se stihne na pohřbu.
 
Pro pokročilejší:
Ježíš přišel, aby nás dovedl k Otci. Izraelité už od Mojžíše věděli, že se člověk zločinem vylučuje ze soužití.
Ježíš ale připomínal, že zbožní Izraelité likvidovali proroky. Varoval je, že ubijí i Mesiáše.
Jenže ani jeho nejbližší – apoštolové – nevěřili, že by se to mohlo stát.
Několikrát se jim to pokoušel vysvětlit!! Marně.
 
Evangelia ukazují, jak a proč se to stalo.
 
Neopakovat staré chyby je důležité.
Je pro nás Evropany důležité, abychom Putinovi nedovolili okupaci Ukrajiny, případně rozpoutání války – abychom neopakovali chyby, kterých se Evropa dopustila, když ustupovala Hitlerovi.

 

Podobně je pro nás důležité, abychom neopakovali chyby Ježíšových apoštolů a učedníků.

 

Doufám, že si každý přečetl, co předchází dnešnímu úryvku.

Náboženští funkcionáři se rozhodli zabít nejen Ježíše a přinejmenším jednoho z jeho učedníků – Lazara.

Jidáš už odešel prodat svého Mistra.

Evangelista říká: „Nastala noc“. (Srv. Jan 13,30). To sdělení je víc než jen časovou informaci.

Ježíš se opět pokoušel sdělit svým přátelům, že doba jeho života končí. (J 13,33) Ale apoštolové zůstávají ve tmě, Ježíš – Světlo je nezajímá.

 

A to jsou po „prvním svatém přijímání“!

 

Petr odporuje ….

Ježíš vysvětluje: „Kam já jdu, tam mne nyní následovat nemůžeš; budeš mne však následovat později.“

Petr: Proč tě nemohu nyní následovat? Svůj život za tebe položím.

„Kdepak, ty mě třikrát zapřeš.“

 

Nálada ztěžkla, učedníci nechápou, co jim Ježíš říká.

„Odcházím k Otci …“

 

A jéje, Ježíš už zase začíná …

Co zase vede za pesimistické řeči?

To si nevěří? Projel slavně Jeruzalémem na oslu, my jsme volali: „Máme nového krále“, davy jásaly. Převzetí moci bylo na dosah.

Na co Ježíš čeká? Nevěří si? Chce získat ještě víc příznivců?

Má obavy z římských vojáků, které Pilát na posilu přesunul do Jeruzaléma? Neumí se spolehnout na svou moc? Naše oddanost mu nestačí? Jsme ochotni se za naši svobodu bít!

Proč váhá? Proč to zdržuje? Všichni lidé jsou přece ochotni svrhnout okupanty. Přidali se zbraněmi v ruce i k těm, kteří se vydávali za Mesiáše před Ježíšem.

Jenže teď se to najisto povede. Ježíš je pravý Mesiáš! Je vyzbrojen mocí z výsosti. Jaképak váhání, jdeme na věc.

 

„Odcházím k Otci.“

Co to je za zbytečné úvahy?

Kdo to má poslouchat?

Apoštolově nechtějí rozumět, popírají to. Kam bys chodil? 

Tomáš: „Nevíme, kam jdeš!“

 

„Odcházím k Otci, už jsem říkal, že Mesiáš bude zabit. Třetího dne vstanu z mrtvých.“

 

Tomáš: „Kam teď chceš chodit?“

Přece jsme přišli do Jeruzaléma k poslednímu kroku. Kam zase máme jít?

„Vy nechoďte nikam, já jdu sám. Jdu k Otci, přece víte, odkud jsem přišel. Odcházím k Otci.

Nebojte se, já se k vám vrátím. …“

 

Apoštolové byli netrpěliví. Proč se zdržovat? „Vyražme na barikády!“

 

My se jim nápadně podobáme. Proč se zdržovat tímto textem?

My už také víme, jak to bylo: Ježíš zemřel, aby nás vykoupil.

Kdo tomu uvěří, je spasen. Jaké dlouhé řeči?

To známe odmala. Jo, apoštolové nemohli ukřižování uvěřit, ale my tomu věříme.

Faráři, řekni: „Amen“.

Vyznáme víru. Přečteme přímluvy. Eucharistickou modlitbu, svaté přijímání. Dělej faráři, nezdržuj, jdeme na věc. Doma nás čeká nedělní oběd …

 

Proč apoštolové neřekli: „Ježíši, ty dnes mluvíš nějak záhadně. Kam půjdeš?

Říkáš, že půjdeš k Otci, Přece tvůj Otec je Bůh. Půjdeš do nebe?“

Ježíš by řekl: „Ano“.

„Můžeme se jít s tebou na tvého Otce podívat?“

Ježíš: „To nejde, k Otci se přichází skrze smrt. Já zemřu, budu ukřižován. Ale nechci, abyste umřeli a vůbec nechci, abyste byli popraveni.“

 

Ježíš jasně říká : „Jdu k Otci“.

A apoštolové vědí (tuší), že Ježíšův Otec je Bůh. (I Josef byl po smrti.)

Ale některá slova nechtějí slyšet.

 

Je možné, že my některá slova nechceme slyšet?

My přece věříme, že Ježíš je cesta, pravda a život. Jakou vědu z toho chceš dělat?

 

Moudré lidi Ježíšova slova zajímají. Ostatní to nechtějí slyšet.

Odvážní, kterým záleží na dobrém soužití, se mohou zeptat svých nejbližších, zda od nich nechceme něco slyšet. (Nejvíce chyb v soužití pochází ze špatné komunikace. V

 rodinách ve společnosti i v církvi. Dva dny jsme měli kolokvium na téma: „Dialog v církvi“. 150 lidí, kterým o umění komunikace v církvi jde, přijelo.)

 

Evangelia nám opět říkají, že řadu Ježíšových slov nechceme slyšet.

Někteří studenti nekladli otázky, naučili se zpaměti to, co učitel říkal, aniž tomu rozuměli. Hlavně, aby se učitel neptal, jestli rozumí vyučované látce.

Někomu jde jen o titul, o pouhý křest, o svatbu v kostele, o „poslední pomazání“ (tak tomu už neříkáme), o razítko „absolvoval“.

 

Jak přijde někdo s něčím novým, jak přijde Ježíš s něčím novým, začneme být často nervózní jako apoštolové. „Co zase zdržuje?“

„My jsme se v náboženství učili, že Mesiáš vyžene Římany!“

 

Ježíšova slova některé zbožné lidi přiváděla k zuřivosti: „To se nedá poslouchat!.

Odešli, začali chodit k jiným rabínům.

„Já při jeho kázání, vypínám uši“.

 

Mnoho lidí se pohoršuje, když slyší: „Umíte se modlit?“

„Prý se máme obrátit, prý jdeme na opačnou stranu od Boha. Co si to dovoluje?

Prý je naše tradice nebezpečná.

Uráží nás, když tvrdí, že nejsme lepší než naši otcové …. Uráží naše ctihodné předky.

Všechno převrací, nic mu není dobré. Naši dobří učitelé nic takového neříkali.“

 

Zapomínáme, že jsme na začátku poznání o Bohu.

Přehlížíme, že neseme malé ovoce víry. Že bychom mohli být užitečnější světu.

Kdyby apoštolové pečlivě naslouchali, kdyby byli trpěliví, dozvěděli by se: „Lidé si nedají říci, že jejich způsob náboženství je nebezpečný. Nejen že se nezastávají pronásledovaných, ale připojí se k

 pronásledovatelům. Nebo alespoň zbaběle mlčí.

Jak mohou s těmito postoji přijít do nebe? Chybí jim patřičná výbava. Všechna selhání mohou být odpuštěna, ale k tomu potřebuje každý znát své provinění. Potřebuje vědět, co si má doplnit, co se má doučit, jakou dovednost získat.“

 

Ježíš by jim znovu řekl: „Přátelé, vy mně nevěříte.

Bohužel potřebujete „padnout na hubu“, potřebujete se spálit. Toho jsem vás chtěl ušetřit. Ale vy se tomu bráníte.

Přeceňujete sami sebe. Podceňujeme náročnost života v porušeném světě.

Zapomínáte, že mnohému nerozumíte.

Když něčemu nerozumíte, tak ale neříkejte: To je tajemství. Jsem ochoten vás vyučovat. Nikdy nezačínám mluvit o něčem, co bych neuměl vysvětlit.“

 

Ježíš by apoštolům znovu řekl: „Budu popraven, ale vy se ničeho nebojte. Nebude vám zkřiven jediný vlas. V neděli vstanu z mrtvých. Nevzdávám svou práci a své poslání.

Budeme spolu pokračovat.“

 

„Ježíši, co máme dělat? Můžeme ti nějak pomoci?“

Třeba by Ježíš řekl něco jiného, než aby se modlili bolestný růženec a obětovali jeho utrpení Bohu.

Ale i nás už takovýto druh slov pobuřuje.

Nepodobáme se apoštolům?

 

Ježíš nás chce ledasčehos ušetřit. Včetně našich strachů.

 

Potřebujeme modlitbu: „Ježíši, odpusť nám naši povrchnost, chceme ti naslouchat pečlivěji než apoštolové“?

 

---------------------------

Poznámky:

                  /1     V Mt 10,17 Ježíš říká: „Mějte se na pozoru před lidmi“.

                                      „Bratr vydá na smrt bratra …“ (v. 17)

Pořád jsme naivní a toto Ježíšovo varování podceňujeme.

(Např.: mnoho lidí u nás podceňuje Putina a zapomnělo na zkušenost z r. 1968. T. Halík při přijímání Templetonovy ceny mluvil o politickém zneužívání křesťanství důstojníkem KGB.)

 

                  /2     Jestlipak se dožijeme toho, aby měli biskupové čas na službu božímu slovu (zatím u nás spravují obrovské diecéze a jsou politiky, manažery, funkcionáři). Restituce – tento způsob navrácení majetku – zatěžuje ještě víc kněze se správou majetku a oprav

ou přílišného počtu kostelů – na boží slovo je čím dál méně času.

 

                  /3     O základním kameni jsme už podrobně mluvili.

 

                  /4     Římský biskup František ve své promluvě řekl: „Jsou dvě skupiny lidí, „jemní, milí, pokorní, otevření Duchu svatému, a pak ti pyšní, soběstační, domýšliví, odtržení od lidu, intelektuální aristokracie, která uzavřela brány a odporuje Duchu svatému. Není to tvrdohlavost, ale něco víc, je to tvrdost srdce! A to je nebezpečnější. Při pohledu na tyto dvě skupiny lidí, končil papež František, prosme Pána o milost poddajnosti Duchu svatému, abychom v životě postupovali vpřed, byli kreativní a radostní, protože ti druzí nebyli radostní. Tam, kde je přílišná serióznost, totiž není Duch svatý. Prosme tedy o milost poddajnosti, aby nám Duch svatý pomohl ubránit se před oním špatným duchem soběstačnosti, pýchy, domýšlivosti, uzavřenosti srdce před Duchem svatým.“

 

                  /5     Pohřeb má potěšit pozůstalé. Na většinu pohřbů přichází mnoho nekostelových lidí. Jaké texty z Písma vybrat? Jsou přece určeny pokročilým.