Velikonočnímu triduum 18.-20.4.2014
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 6,4-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 20. 4. 2014
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 6,4-5 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Datum: 20. 4. 2014
Bohatství Velikonoc je tak rozsáhlé a obrovské, že je nikdy nevyčerpáme.
To je krása!
S židy prožíváme Velikonoce jako vděčnost Bohu za (tady na zemi nekončící) cestu ke svobodě.
Na Zelený čtvrtek znovu žasneme za dar Ježíšovy Hostiny (Velikonoce nám připomínají, že jeho Hostina je podložena jeho obětavostí až na smrt).
Radost z Ježíšovy rehabilitace Otcem (nejen poprava, ale i ztráta cti je krutá) a Ježíšovo vítězství nad nenávistí, smrtí a hříchem.
Vděčnost za odpuštění našich vin a další přátelství.
Kdo se vydá touto cestou, prožije zážitek, který nikde jinde nenajde. Všem pobitým, zašlapaným, nešťastným, dokonce i provinilcům v celých dějinách, je nabídnuta dobrá budoucnost. (Ne lacině, ne každý hříšník je schopen přiznat vinu a znovu budovat svou odpovědnost a lepší vztahy s druhými.)
Jako každý dar, i Velikonoce nemáme jen pro sebe. /1
Velikonoční večeře židů je větší než naše štědrovečerní. Nikdo nemá být sám, proto židé zvou ke svému stolu ty, kteří nemají vlastní rodinu.
Ježíš použil tuto rodinnou hostinu, povýšil ji a navždy nám ji daroval. /2
O Ježíšově mytí nohou jsme vícekrát mluvili. Žid nesměl židovského otroka požádat, aby mu umyl nohy nebo vyčistil boty. Ježíš své učedníky mytím nohou úplně šokoval.
Máme na paměti Ježíšova slova: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat“. Pomáhající soucit si bereme jako jeden za zásadních úkolů.
Až po dvou tisíci letech římský biskup prolomil ustrnulost velikonočního obřadu mytí nohu, když vloni umyl nohy také dvěma ženám, dokonce trestankyním.
Nikdy jsem na Zelený čtvrtek nemyl nohy. Právě kvůli tomu, že bych tvrdě narazil, kdybych mezi těch dvanáct pozval ženy.
Kdyby někdo před papežem umyl ženě nohy, bylo by zle. I Františka někteří pomlouvají.
To už jsme u hříchu, který přivedl Ježíše na smrt – u náboženské nesnášenlivosti. /3
Co jsme zač? Jak to, že s námi Ježíšova poprava patřičně nezacloumala? Kdyby umyl ženě nohy venkovský farář, zle by dopad; na papeže si jen tak někdo netroufne.
O to právě jde. Čím se řídíme ve svých krutých náboženských nebo ideologických soudech? Buď je něco dobré, nebo špatné, bez ohledu na to, kdo to dělá.
Jaké hrozné spory se vedly kvůli naprosto nepodstatným věcem. Např. když děvčata začala ministrovat. „Nikdy to tak nebylo!“
„Nebylo“, ale co to je za argument?
Nepřehlédněme důležité znamení takových sporů – nespravedlivý hněv.
Ježíš nás před ním přece varuje. /4
Je správné usilovat o dobro, ale nechali jsme se ohloupit a omámit pocitem, že v životě je nejdůležitější „být šťastný“. A že štěstí dosáhneme pomocí peněz, slávy a zábavy.
Zapomínáme, že žijeme v porušeném světě. Vytěsňujeme vědomí, že máme sklon ke zlému. Odmala jsem věděl, že komunismus je zločinecký, přesto jsem byl velice zaskočen okupací v r 1968.
Teď jsme zaskočeni zločinností Putina, nedodržuje žádná pravidla, na nic se neohlíží.
Každou chvíli jsme překvapeni, že se rozpadá manželství našich kamarádů …
Svoboda, spravedlnost a porozumění nejsou možné bez dodržování pravidel života. Nejen politici o nich nemluví. /5
Ďáblovi se stále daří svádět lidi: „Nevaž se, odvaž se. Utrhni si, co chceš, nebude ti špatně, neumřeš, naopak získáš štěstí.“
Ve společnosti se už nedokážeme dohodnout na tom, co je dobré a co špatné, co je přirozené a co nepřirozené.
Každá společnost trestala určité zločiny poddaných (vládcové se snažili o svou nepostižitelnost).
Ježíš varuje i nás „zbožné“ před smrtelným nebezpečím falešné zbožnosti.
Nedáme na něj. V církvi zůstalo nepovšimnuté i podobenství o jílku mámivém.
Nikdo nespočítá, kolik skvělých lidí bylo zlikvidováno nejen ve starém Izraeli, ale i po Ježíšově Velkém pátku. Nenechali jsme se varovat Ježíšovým procesem. /6
Čtení velikonoční vigilie jsou úžasná. Všimněme si, že „náš“ Bůh se s námi baví. „Na počátku bylo slovo, rozhovor.“ Za první přikázání můžeme označit: „Slyš, Izraeli“.
Bůh nám vypráví, proč a k čemu stvořil svět, jakou cenu pro něj máme a že nic není náhoda. On sám nás vysvobozuje z veškeré nesvobody a závislosti, od Abraháma až po Ježíše.
Není těžké naslouchat božím vyprávěním a odpovědět na ně. Třeba jen smeknutím klobouku.
Nevím, proč z modlitby děláme takovou vědu. Proč ta předepsaná slova a náboženské mechanismy.
Bůh se věnoval původně nevzdělaným Hebrejům a podařilo se mu je ovlivnit a vybudovat z nich lidštější lid než byli tehdejší pohané s jejich významnou kulturou.
Izraelité je předběhli v životní moudrosti a účinnému soucitu k bližním.
Ježíšovo vzkříšení a jeho vyhledání přátel (kteří se po „prvním svatém přijímání“ zachovali podle), je pro nás velikou úlevou.
Do konce světa bychom „chodili kanálama“, nejen za popravu Ježíše, ale i za další zločiny našeho lidského plemene.
Naše slovo láska jsme velice zdevalvovali. Co vše se dnes vydává za lásku?
Láska vytrvá až do smrti.
Ten, kdo z manželství lacino utekl, ať si přizná, že neumí mít rád. Kdo se zamiloval, ať nemluví o lásce.
Láska nehledí za každou cenu jen na své osobní štěstí, neutíká z těžkostí, je věrná, unese i zradu, jde až na smrt, dokonce až za hrob.
Potkáme-li někoho, kdo se o to s námi pokouší, jsme bohatí.
Žasneme nad obětavostí rodičů, kteří dobře hospodaří s darem rodičovské lásky. Pozoruji ale, že manželská láska vyžaduje víc osobní práce. Kdybychom mamince, jejíž dítě trpí rakovinou, řekli: „Chytněte ropuchu, ukousněte jí hlavu, spolkněte ji a vaše dítě bude zdravé“, mnoho matek by to udělalo. Kdybychom to řekli manželům, jejichž vztah onemocněl rakovinou, bylo by těch ochotných mnohem méně.
Otec dovolil svému Synovi jít mezi nás, i když věděl, že ho strašně ponížíme. Ale i Syn, který je naším Ženichem a Manželem obstál, projevuje nám stejnou lásku. Je skutečným „obrazem“ Otce.
Věrnějšího manžela nenajdeme.
Nechoďme pod svou cenu.
Boží přátelství smíme přijímat. Máme pak z čeho rozdávat.
Rozhovor s Bohem není obtížný, Bůh nám krásně a zajímavě vypráví. Jeho slovům můžeme porozumět a svědčit dětem a vnukům o Božím přátelství.
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.
Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.
Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. (Dt 6,4-9
----------------------------
Poznámky.
/1 Židé o Velikonocích mluví o otcích a synech a o následujících generacích synů, kteří se sejdou u velikonočního stolu.
Je-li otec moudrý, učí své syny smyslu Tóry. Otec, který se nepídí po porozumění Bohu a jen své syny nutí do náboženských obřadů a mechanickému dodržování přikázání, bude ve svých dětech vzbuzovat odpor. Otcové jsou první generací.
Moudrý syn se ptá po smyslu. Nemoudrý všechno zpochybňuje a po smyslu Tóry se neptá – to je druhá generace.
Jeho syn se náboženství už jen posmívá – to je třetí generace.
Syn nemoudrého se ani ptát neumí – to je čtvrtá generace.
Pátou generaci tvoří ti, kteří už ani formálně velikonoční svátky neslaví.
/2 Škoda, že jsme dlouho dělali vše proto, aby Ježíšova Hostina místo rodinné slavnosti vypadala jako sterilní oběť. Ale už umíme číst, sami vidíme, že Ježíšova slova nad chlebem a vínem jsou svatebním slibem Ženicha
– Mesiáše své nevěstě. Ježíš v nich mluví k nám, ne k Otci.
/3 Ježíše ukřižovali z náboženské nesnášenlivosti, nepleťme do toho nepravdivé tvrzení, že prý Otec potřeboval někoho patřičně ztrestat za naše hříchy.
/4 „Já vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5,22
Židé se před velikonočními svátky velice pečlivě zbavují ve svých domácnostech všech kvašených potravin. To jim připomíná, že se mají zbavit všech hříchů. K
velikonoční večeři pečou zvláštní nekvašený chléb macot š´murot. Velikonoce jsou pro ně především svátky milosrdenství.
Když se rabi MaHaRŠ dozvěděl, že jeho žena rozdala chudým jeho vlastní macot š´murot a on bude muset slavit sederovou večeři s
obyčejnými macesy, odešel důstojně z místnosti, zavřel se ve vedlejším pokoji a stále dokola si opakoval: „Trošku chamecu (něčeho kvašeného) zakazují rabíni, ale i trošku hněvu zakazuje Tóra!“
/5 Naše modlitby za politiky jsou laciné. Místo abychom politikům připomínali závaznost a nezbytnost Desatera, říkáme Bohu, že by měl s
politiky pohnout On.
/6 I Jan XXIII. byl nařčen svatou inkvizicí z modernismu. Jako papež pak povolal řadu teologů, kteří byli postiženi inkvizicí ještě víc než on, za poradce koncilu. Ale i po jeho smrti byli další nespravedlivě odsuzováni. R. Bezák je bez možnosti obhajoby odklizen do domova důchodců.
Proč církev upadla do nepřátelství k vědcům, demokratům a mnohým umělcům? Proč byl její slovník často poznamenán hněvem a odsuzováním? Proč na první místo nebezpečí nedáváme svou nesnášenlivost a povýšenost?
S židy prožíváme Velikonoce jako vděčnost Bohu za (tady na zemi nekončící) cestu ke svobodě.
Na Zelený čtvrtek znovu žasneme za dar Ježíšovy Hostiny (Velikonoce nám připomínají, že jeho Hostina je podložena jeho obětavostí až na smrt).
Radost z Ježíšovy rehabilitace Otcem (nejen poprava, ale i ztráta cti je krutá) a Ježíšovo vítězství nad nenávistí, smrtí a hříchem.
Vděčnost za odpuštění našich vin a další přátelství.
Kdo se vydá touto cestou, prožije zážitek, který nikde jinde nenajde. Všem pobitým, zašlapaným, nešťastným, dokonce i provinilcům v celých dějinách, je nabídnuta dobrá budoucnost. (Ne lacině, ne každý hříšník je schopen přiznat vinu a znovu budovat svou odpovědnost a lepší vztahy s druhými.)
Jako každý dar, i Velikonoce nemáme jen pro sebe. /1
Velikonoční večeře židů je větší než naše štědrovečerní. Nikdo nemá být sám, proto židé zvou ke svému stolu ty, kteří nemají vlastní rodinu.
Ježíš použil tuto rodinnou hostinu, povýšil ji a navždy nám ji daroval. /2
O Ježíšově mytí nohou jsme vícekrát mluvili. Žid nesměl židovského otroka požádat, aby mu umyl nohy nebo vyčistil boty. Ježíš své učedníky mytím nohou úplně šokoval.
Máme na paměti Ježíšova slova: „Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat“. Pomáhající soucit si bereme jako jeden za zásadních úkolů.
Až po dvou tisíci letech římský biskup prolomil ustrnulost velikonočního obřadu mytí nohu, když vloni umyl nohy také dvěma ženám, dokonce trestankyním.
Nikdy jsem na Zelený čtvrtek nemyl nohy. Právě kvůli tomu, že bych tvrdě narazil, kdybych mezi těch dvanáct pozval ženy.
Kdyby někdo před papežem umyl ženě nohy, bylo by zle. I Františka někteří pomlouvají.
To už jsme u hříchu, který přivedl Ježíše na smrt – u náboženské nesnášenlivosti. /3
Co jsme zač? Jak to, že s námi Ježíšova poprava patřičně nezacloumala? Kdyby umyl ženě nohy venkovský farář, zle by dopad; na papeže si jen tak někdo netroufne.
O to právě jde. Čím se řídíme ve svých krutých náboženských nebo ideologických soudech? Buď je něco dobré, nebo špatné, bez ohledu na to, kdo to dělá.
Jaké hrozné spory se vedly kvůli naprosto nepodstatným věcem. Např. když děvčata začala ministrovat. „Nikdy to tak nebylo!“
„Nebylo“, ale co to je za argument?
Nepřehlédněme důležité znamení takových sporů – nespravedlivý hněv.
Ježíš nás před ním přece varuje. /4
Je správné usilovat o dobro, ale nechali jsme se ohloupit a omámit pocitem, že v životě je nejdůležitější „být šťastný“. A že štěstí dosáhneme pomocí peněz, slávy a zábavy.
Zapomínáme, že žijeme v porušeném světě. Vytěsňujeme vědomí, že máme sklon ke zlému. Odmala jsem věděl, že komunismus je zločinecký, přesto jsem byl velice zaskočen okupací v r 1968.
Teď jsme zaskočeni zločinností Putina, nedodržuje žádná pravidla, na nic se neohlíží.
Každou chvíli jsme překvapeni, že se rozpadá manželství našich kamarádů …
Svoboda, spravedlnost a porozumění nejsou možné bez dodržování pravidel života. Nejen politici o nich nemluví. /5
Ďáblovi se stále daří svádět lidi: „Nevaž se, odvaž se. Utrhni si, co chceš, nebude ti špatně, neumřeš, naopak získáš štěstí.“
Ve společnosti se už nedokážeme dohodnout na tom, co je dobré a co špatné, co je přirozené a co nepřirozené.
Každá společnost trestala určité zločiny poddaných (vládcové se snažili o svou nepostižitelnost).
Ježíš varuje i nás „zbožné“ před smrtelným nebezpečím falešné zbožnosti.
Nedáme na něj. V církvi zůstalo nepovšimnuté i podobenství o jílku mámivém.
Nikdo nespočítá, kolik skvělých lidí bylo zlikvidováno nejen ve starém Izraeli, ale i po Ježíšově Velkém pátku. Nenechali jsme se varovat Ježíšovým procesem. /6
Čtení velikonoční vigilie jsou úžasná. Všimněme si, že „náš“ Bůh se s námi baví. „Na počátku bylo slovo, rozhovor.“ Za první přikázání můžeme označit: „Slyš, Izraeli“.
Bůh nám vypráví, proč a k čemu stvořil svět, jakou cenu pro něj máme a že nic není náhoda. On sám nás vysvobozuje z veškeré nesvobody a závislosti, od Abraháma až po Ježíše.
Není těžké naslouchat božím vyprávěním a odpovědět na ně. Třeba jen smeknutím klobouku.
Nevím, proč z modlitby děláme takovou vědu. Proč ta předepsaná slova a náboženské mechanismy.
Bůh se věnoval původně nevzdělaným Hebrejům a podařilo se mu je ovlivnit a vybudovat z nich lidštější lid než byli tehdejší pohané s jejich významnou kulturou.
Izraelité je předběhli v životní moudrosti a účinnému soucitu k bližním.
Ježíšovo vzkříšení a jeho vyhledání přátel (kteří se po „prvním svatém přijímání“ zachovali podle), je pro nás velikou úlevou.
Do konce světa bychom „chodili kanálama“, nejen za popravu Ježíše, ale i za další zločiny našeho lidského plemene.
Naše slovo láska jsme velice zdevalvovali. Co vše se dnes vydává za lásku?
Láska vytrvá až do smrti.
Ten, kdo z manželství lacino utekl, ať si přizná, že neumí mít rád. Kdo se zamiloval, ať nemluví o lásce.
Láska nehledí za každou cenu jen na své osobní štěstí, neutíká z těžkostí, je věrná, unese i zradu, jde až na smrt, dokonce až za hrob.
Potkáme-li někoho, kdo se o to s námi pokouší, jsme bohatí.
Žasneme nad obětavostí rodičů, kteří dobře hospodaří s darem rodičovské lásky. Pozoruji ale, že manželská láska vyžaduje víc osobní práce. Kdybychom mamince, jejíž dítě trpí rakovinou, řekli: „Chytněte ropuchu, ukousněte jí hlavu, spolkněte ji a vaše dítě bude zdravé“, mnoho matek by to udělalo. Kdybychom to řekli manželům, jejichž vztah onemocněl rakovinou, bylo by těch ochotných mnohem méně.
Otec dovolil svému Synovi jít mezi nás, i když věděl, že ho strašně ponížíme. Ale i Syn, který je naším Ženichem a Manželem obstál, projevuje nám stejnou lásku. Je skutečným „obrazem“ Otce.
Věrnějšího manžela nenajdeme.
Nechoďme pod svou cenu.
Boží přátelství smíme přijímat. Máme pak z čeho rozdávat.
Rozhovor s Bohem není obtížný, Bůh nám krásně a zajímavě vypráví. Jeho slovům můžeme porozumět a svědčit dětem a vnukům o Božím přátelství.
Slyš, Izraeli, Hospodin je náš Bůh, Hospodin jediný.
Budeš milovat Hospodina, svého Boha, celým svým srdcem a celou svou duší a celou svou silou.
A tato slova, která ti dnes přikazuji, budeš mít v srdci.
Budeš je vštěpovat svým synům a budeš o nich rozmlouvat, když budeš sedět doma nebo půjdeš cestou, když budeš uléhat nebo vstávat.
Uvážeš si je jako znamení na ruku a budeš je mít jako pásek na čele mezi očima. Napíšeš je také na veřeje svého domu a na své brány. (Dt 6,4-9
)
----------------------------
Poznámky.
/1 Židé o Velikonocích mluví o otcích a synech a o následujících generacích synů, kteří se sejdou u velikonočního stolu.
Je-li otec moudrý, učí své syny smyslu Tóry. Otec, který se nepídí po porozumění Bohu a jen své syny nutí do náboženských obřadů a mechanickému dodržování přikázání, bude ve svých dětech vzbuzovat odpor. Otcové jsou první generací.
Moudrý syn se ptá po smyslu. Nemoudrý všechno zpochybňuje a po smyslu Tóry se neptá – to je druhá generace.
Jeho syn se náboženství už jen posmívá – to je třetí generace.
Syn nemoudrého se ani ptát neumí – to je čtvrtá generace.
Pátou generaci tvoří ti, kteří už ani formálně velikonoční svátky neslaví.
/2 Škoda, že jsme dlouho dělali vše proto, aby Ježíšova Hostina místo rodinné slavnosti vypadala jako sterilní oběť. Ale už umíme číst, sami vidíme, že Ježíšova slova nad chlebem a vínem jsou svatebním slibem Ženicha
– Mesiáše své nevěstě. Ježíš v nich mluví k nám, ne k Otci.
/3 Ježíše ukřižovali z náboženské nesnášenlivosti, nepleťme do toho nepravdivé tvrzení, že prý Otec potřeboval někoho patřičně ztrestat za naše hříchy.
/4 „Já vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu. (Mt 5,22
)
Židé se před velikonočními svátky velice pečlivě zbavují ve svých domácnostech všech kvašených potravin. To jim připomíná, že se mají zbavit všech hříchů. K
velikonoční večeři pečou zvláštní nekvašený chléb macot š´murot. Velikonoce jsou pro ně především svátky milosrdenství.
Když se rabi MaHaRŠ dozvěděl, že jeho žena rozdala chudým jeho vlastní macot š´murot a on bude muset slavit sederovou večeři s
obyčejnými macesy, odešel důstojně z místnosti, zavřel se ve vedlejším pokoji a stále dokola si opakoval: „Trošku chamecu (něčeho kvašeného) zakazují rabíni, ale i trošku hněvu zakazuje Tóra!“
/5 Naše modlitby za politiky jsou laciné. Místo abychom politikům připomínali závaznost a nezbytnost Desatera, říkáme Bohu, že by měl s
politiky pohnout On.
/6 I Jan XXIII. byl nařčen svatou inkvizicí z modernismu. Jako papež pak povolal řadu teologů, kteří byli postiženi inkvizicí ještě víc než on, za poradce koncilu. Ale i po jeho smrti byli další nespravedlivě odsuzováni. R. Bezák je bez možnosti obhajoby odklizen do domova důchodců.
Proč církev upadla do nepřátelství k vědcům, demokratům a mnohým umělcům? Proč byl její slovník často poznamenán hněvem a odsuzováním? Proč na první místo nebezpečí nedáváme svou nesnášenlivost a povýšenost?