5. neděle postní

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Rim 8,9.11-13 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Ez 37,12-14; Řím 8,8-11; Jan 11,1-45
Datum: 6. 4. 2014
Z letošní přípravy na Velikonoce nám zbývá poslední týden. Pak už začíná svatý týden.
(Jak tomu označení svatý týden rozumíte?)  /1
 
Minulé neděle jsme se ptali: Co jsme se naučili od Samaritánky? Z příběhu uzdravení slepce od narození?
Teď si můžeme říci: Co z Ježíšova přátelství s Lazarovými?
 
Celá událost se vzkříšením Lazara je velice obsáhlá.
Evangelijní vyprávění je často kostrou, na kterou máme pověsit „maso a kůži“ (jen musíme přísně dbát na to, abychom nepostavili něco, co do evangelia nezapadá).
Je dobré si dočíst 11. kap. Janovu do konce a J 12,9-11.
Navrhuji ale tentokráte zůstat u prvních 16 veršů.
 
Děti i vnuky zaujmeme vypravováním, jak velekněží mafiánsky přinutili vojáky, aby po vzkříšení Ježíše prohlásili, že ve stráži při hlídání hrobu zaspali. Dětem se bude líbit, jak měl Ježíš vzkříšení Lazara promyšlené, že ho velekněží nemohli zpochybnit (kterýsi rok jsme o tom mluvili).
O to otřesnější byla jejich reakce, že něco takového si Ježíš neměl v žádném případě dovolit. Náboženská nenávist je nesmiřitelná.
 
Dětem ovšem nemůžeme vyprávět o Bohu a svědčit o něm, pokud sami nemáme silný prožitek s Božím přátelstvím. Nemohu dát, co nemám.
 
„Nemohu k děvčatům nepřijít“, říká Ježíš odporujícím.
Život je prostorem k přátelství, být tu pro druhého, přátelství  dává životu smysl. Je v mých silách a možnostech pomoci příteli. Věrnost je silnější než strach.
Stejně všichni jednou zemřeme, proč se klepat o pár dnů života? Můžeme získat větší hodnoty než zachování biologické existence za každou cenu.
Přátelství se projevuje ochotou ke službě. Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele.  (J 15,13)
 
Má nás Ježíš rád méně, více nebo stejně jako sourozence z Betanie? /2
 
Děti mají mezi svými vrstevníky kamarády, přátele ještě ne, ale rodiče jim mohou vypravovat, jaký rozdíl je mezi kamarádem a přítelem. Táta může dětem na příkladech a zkušenostech ukazovat, že jejich maminka je jejich přítelkyní (to, co pro děti dělá, by kamarádi nesvedli) a maminka může mluvit o přátelství táty k dětem.
Pak mohou dětem vyprávět o Ježíšově přátelství k „Lazarovým“, případně dosvědčovat, že Bůh je jejich přítelem – pokud se o přátelství Ježíše přesvědčili.
 
Židé svým dětem dotvrzují boží přátelství požehnáním. /3
 
Ježíš nechal záměrně Lazara umřít (mohl ho přece uzdravit na dálku, jak jsme slyšeli i v samotném vyprávění evangelia).
 
Pohanská modlitba přemlouvá Boha, aby se smiloval.
Židovská modlitba připomíná prosebníkovi, že Bůh je milosrdný.
Novozákonní modlitba uklidňuje nás: Bůh je přítel! 
 
Samozřejmě, novozákonní modlitba je plodem pokročilého důvěrného vztahu, kdy se  „víra“ v ochotu a blízkost Boha blíží jistotě.  
 
Před 40 lety onemocněla rakovinou naše milovaná teta, máma tří kluků. Byl jsem tenkráte bohoslovec 4. ročníku, věřil jsem, že bude teta uzdravena, byli jsme zaujati knihou „Dýka a kříž“ Davida Wilkersona. Modlili jsme se fest.
Zemřela. Psal jsem pak dopis svým přátelům, byl upřímný, ale výplodem nevzdělaného.
Mluvil jsem o úmrtí tety v semináři, ale nebyl nikdo, kdo by mě navedl k dalšímu hledání.
Neznám lékaře, který by nemocnému rakovinou řekl: „To je tajemství“.
Doktoři se nevzdávají a účinné léky hledají.
Ježíš nehledá nové metody léčby. My máme hledat, jak mu porozumět, co máme udělat.
 
Výzvami k modlitbám se to okolo nás hemží. Kroutím hlavou nad našimi představami o Bohu a o modlitbě. Co má Bůh dělat s rozpadlým manželstvím, s člověkem, který chce, aby za něj Bůh udělal to, co má dělat sám? /4
 
Jeden z mladých chlapů přivezl tři sympatické mladé muže do 25 let. Začali jsme se bavit o Bohu a ukázalo se, že nerozumíme tomu, co se v kostele povídá (boží království, modlitba, půst …). Na nic jsme si nehráli a tak se dalo o Bohu mluvit. /5
 
Lazar a jeho sestry patřili mezi Ježíšovy učedníky. Je na nich znát, že mnoho hodin Ježíšovi naslouchali a mnoho se od něj naučili.
 

-------------------------------

Poznámky:

                  /1     Já bych řekl – je to týden, který vrcholně ukazuje, co znamená, že se nám Ježíš zasvětil.

 

                  /2      Má Bůh někoho víc rád než jiného?

„Babičko, já k tobě ráda jezdím“, pravila vnučka, „jenže já tě pak zlobím …“

                         Potkali jste někdy žárlivého člověka? Je posedlý pocitem, že ho ten druhý nemá rád. Kdyby se jeho partner v manželství rozkrájel, stále je to žárlivci málo. Žárlivec podezřívá druhého, že mu zahýbá.

Nekřivdíme my Bohu svým pocitem, že nás má málo rád? (Pocity si nemusíme vyčítat, ale spravedlnost – nejen k Bohu – nás má vést ke zkoumání, zda jsou naše pocity objektivní, zda druhému nekřivdíme.)

(Žárlivce nemůže vyléčit psycholog. Může být uzdraven, pokud nad sebou uznává autoritu, od které přijme, že je postižen, bude-li prosit Boha o uzdravení a bude na uzdravování spolupracovat.)

 

                   /3    Židé svým dětem pouze o Bohu nevyprávějí, ale každou sobotu jim žehnají. (Proč bychom my své děti šidili?) 

Vedli jsme s chlapy řeč o požehnání. Jedni říkali, že požehnání je přání, druzí je měli za modlitbu.

Přátelé novomanželům blahopřejí, věřící účastníci svatby se za ně modlí, ale jen rodiče jim žehnají. Soused nemůže rodičovské požehnání nahradit.

Rodiče jsou pro děti prvními velvyslanci Hospodina, dostali k tomu obrovskou výbavu, pravomoce (nejen civilněprávní)  a pověření. Požehnání není jen svoláváním boží přízně, ale zvěstování: „Bůh tě má rád“. Jestli při požehnání dítě obejmou nebo mu dají pusu, pak je to jiná pusa než včera, tento polibek je „od Boha“. Jejich ruka je prodlouženou rukou Boha. To

 má a může platit o celé rodičovské péči, ale při požehnání to výslovně platí.

Není to pouhý rituální mechanismus nebo automatická liturgie. Je také osobním svědectvím, které  stojí na osobnosti žehnajícího. Váha našeho slova, svědectví, je měřena podle našich skutků. Máme-li děti rádi, pěstujeme-li si svou hodnověrnost (např. plníme dětem své sliby), vidí-li na nás děti, že se řídíme Božími pravidly, že na Pána Boha dáme, že usilujeme o spravedlnost a velkorysost v

 jednání s lidmi – pak budou mít naše slova: „Bůh o tebe pečuje, střeží tě, … objímá tě …“ velkou váhu. Budou dětem uvěřitelná.

Proto nemůže menší žehnat většímu (srov. nejen Žid 7,7)

O tom, že je třeba se naučit s požehnáním pracovat, nebudiž pochyb (rostlina také pracuje s vláhou). Požehnání nepůsobí mechanicky, užitek přinese jen ve spolupráci.

Hodnota požehnání samozřejmě spočívá na přejícnosti a práci Boha pro člověka a také v nemalé míře na hodnověrnosti žehnajícího. Za hodnověrností žehnajícího stojí velká práce na vlastní osobnosti.

Pro mnoho z nás mají některá slova našich rodičů a prarodičů velkou váhu. 

 

                   /4     „Mnoho jsem se naučil z vlastních chyb,“ řekl římský biskup František mladým Belgičanům. Jedna dívka se ho ptala: „Čeho se bojíte?“

„Nejspíš sebe samého!

Ale v evangeliu Ježíš často opakuje: ´Nemějte strach! Nebojte se!´

Ježíš ví, že strach je běžným pocitem. Bojíme se života, máme obavy z úkolů, které jsou před námi, máme strach před Bohem. Všichni mají strach. Netrap se tedy tím, když se bojíš, ale přemýšlej před Bohem, proč se bojíš. Případně se běž s někým poradit. Ale nezůstávej se svým strachem sama, strach není dobrým rádcem, strach nás strhává k

 malověrnosti.“

 

                   /5     Občas mívám pocit marnosti. Když milý, sečtělý, vzdělaný chlap, znající několik jazyků, řekne: „Odpuštění nemá žádná pravidla“, ptám se: „Jak to myslí? Trčí čtyřicet let v

 první třídě“? Tu otázku umí zodpovědět děcko, které jde poprvé ke Stolu Páně.

                   Jak to, že se systematicky nevzděláváme u Ježíše? Jak to, že máme v hlavě takový guláš?

Musíme vážit nejen to, co říkáme, ale i to, co slyšíme.

Je nám Ježíš větším mudrcem než filosofové všech dob, mystici, náboženští myslitelé a všichni svatí dohromady? Kdo z nich má vyšší kartu?

Jsme vzdělaní ve všem možném, ale Písmo zůstává na okraji.

Křížovou cestu jsme procházeli mnohokráte, ale kdy si najdeme čas třeba na „vzkříšení Lazara“?

To se ví, že účastnit se pobožnosti je snazší (prý se jí „získávají nějaké body pro nebe“). Promýšlení Písma církev tolik nepreferuje, je navíc „nebezpečné“.