7. neděle v mezidobí

Chtěli jsme být popeláři, policisty nebo letci, ale kdo chce být svatým? /1
 
Po několikátou neděli čteme „přikázání“ z „horského kázání“. Jaký pocit z toho máte?
 
Hned po bohoslužbě minulou neděli jedna paní řekla: „Když druhému ublížím, snažím se přiznat chybu a omluvit se mu. Ale jít za druhým, když má něco proti mně, neumím. Mám strach, že mi neřekne pravdu. A bojím se, že bych se třeba dozvěděla, že mě nemá rád.
Kdo toto přikázání „jdi za druhým“ dodržuje? Nemáme to zavedené, nikdy se o tom nemluvilo.“
 
Pokusím se k tomu něco říci (a trochu něco zopakovat, nemluvíme o tom poprvé).
 
Odmala jsme doma slyšeli:
            „Rozděl se o bonbóny,
            dej hračku mladšímu, když ji po tobě chce,
            ustup, jsi starší, buď rozumnější,
            odpusť mu…“
V kostele jsme slyšeli:
            „Miluj svého bližního,
            odpouštěj,
            nehádej se,
            nehněvej se,
            snášej utrpení, 
            miluj nepřátele,
            zapírej se,
            ,koho Pán Bůh miluje, toho křížkem navštěvuje´ …“
 
Stále jsme měli jen žít pro druhé, ustupovat jim a dávat jim ve všem přednost, nastavovat druhou tvář, každému dávat, když nás prosil, neměli jsme se hájit o svá práva, nemyslet si moc vysoko a nikam se nedrat … Neměli jsme zdravé sebevědomí. 
Snažili jsme se tak jednat, nutili jsme se k dodržování přikázání. Někdy s rozpaky a otazníky. Ale bylo nám, jako když jsme se v dětství nutili do jídla, které nám nechutnalo. (Jednou jsem pak zvracel.)
 
Při výchově svých děti nebo vnuků jsme viděli:
     -  Děti potřebují nejprve ve značné míře zažít štědrost rodičů a pak jsou ochotné se dělit.
     -  Až v určitém věku se dítě naučí prohrávat ve hře.
     -  Ustupování zlu usnadňuje svévolníkovi jeho špatnosti.
     -  Odpouštěním druhému, aniž se provinilý kaje, kazíme jeho charakter.
 
Pozornější čtení Písma nám dalo zapravdu. Bůh s námi jedná jinak, než jak nás vedly naše autority.
My jsme se nejprve učili přikázání: „Miluj bližního“.
Bůh začíná jinak: Dávám ti existenci, život, svět, jeho bohatství. Ukážu ti, jak s tím vším dobře hospodařit. Jsem tu pro tebe, budu se o tebe starat.
Izraeli, dáš-li na mě, bude se ti dařit. Budeš mezi ostatními národy hlavou, ne chvostem lidstva.
 
Nepřehlédněme pořadí.
 
1.  krok: Bůh si nás zamiloval první.
            (Zakouším-li, jak mě má Bůh rád, vidím-li, jakou mám pro něj cenu, mohu mít rád sebe sama.)
 
2. krok: Měj se rád, jako tě miluje Bůh.
 
3. krok: Miluj bližního jako sám sebe.  
 
Až když zakusím ve velké míře Boží přízeň, mám z čeho rozdávat. Nemusím se nutit.
 
Ježíš nám tento postup znovu dopřál. 
Jeho horské kázání nám ale bude „chutnat“, až když mu porozumíme a ochutnáme jeho nabídku.

 

Pokaždé, když čteme kdekoliv něco z Ježíšových přikázání, máme si předsadit větu:  „Ježíš kázal evangelium království Božího a uzdravoval.  (Srv. Mt 4,23-24) /2

 

Připomenu Ježíšovy kroky.

 

Nejprve učedníky obdaroval přátelstvím a pomocí (uzdravil nejen Petrovu tchyni, kolaborantského výběrčího Léviho povolal mezi učedníky …). 

 

Když Ježíš apoštolům o posledních Velikonocích řekl: „Přátelé, mám vás rád, jako má rád můj Otec mě“, přitakali mu, měli s jeho přátelstvím osobní zkušenost.

Když je po vzkříšení sám vyhledal, úplně je to dostalo. Přesvědčili se, že pro něj mají obrovskou cenu. 

 

Už na začátku je Ježíš uchvátil svým jednáním s lidmi. Od začátku toužili se mu podobat, ale po Ježíšových Velikonocích ještě víc toužili tu krásu „božího království“ zprostředkovat dalším, ukázat jim, jak lze Ježíšovo přátelství zakoušet na vlastní kůži.

 

Učedníci se po Velikonocích znovu a znovu vraceli k Ježíšovým slovům. Čím dál víc jim rozuměli, víc a víc žasli nad jejich krásou a snažili se přikázání převzít do svého jednání. (My také čteme biblické texty před bohoslužbou, při ní a pak znovu doma. A příště zas.)

 

Boží království spočívá v přijetí boží péče a uspořádání si svého života a vztahů s druhými podle Ježíšových pravidel.

Učedníci přijali tyto přátelské, čisté a velkorysé vztahy jako nový domov. Nikdy nic krásnějšího nezažili.

 

Do boží rodiny smí patřit ten, kdo tuto krásu přijal za svou.

Na této stavbě božího království nepracujeme jako zaměstnanci, ale jako rodinní příslušníci. Každý máme v boží rodině jedinečné postavení, jedinečnou důstojnost a nezaměnitelné místo v

 božím srdci a snad i v srdcích sester a bratří. Máme osobní zájem na vzájemných vztazích (na budování spravedlnosti, pravdivosti, milosrdenství a láskyplnosti).

Nejsme elitou vyvyšující se nad druhé, ale jsme novou, lidštější společností (podle nového člověka Ježíše) povýšenou na vědomou rodinu božích dětí.

 

Vážíme si pozvání do Boží rodiny, mezi krásné osobnosti. Toto jedinečné bohatství chceme budovat a chránit. /3

 

Vystupujeme proti násilníkům, zlodějům a lupičům všeho druhu, bezohledným řidičům, lidem znečišťujícím veřejné prostranství a vandalům. Občan má spoluodpovědnost za společnost. Křesťan ještě navíc přijímá odpovědnost za staveniště božího království na zemi. Tam se nesmí krást a lajdačit.

 

Už hebrejská Bible (starý zákon) říká: nebudeš mlčet ke zlu, jinak jsi spolupachatelem.

„K svému bratru neměj nenávist, ale otevřeně ho napomeň, aby ses kvůli němu neobtížil hříchem“, čteme v prvním čtení.   

 

Ježíš tuto povinnost: „Napomeň bratra, když hřeší“, připomíná a hledání viny a nalézání spravedlnosti jistí přesnými pravidly (samozřejmě s možností odvolání se). /4

 

Před týdnem jsme si všímali, jak nás Ježíš varuje před hněvem (abychom ho udrželi na uzdě jeho – nové spravedlnosti).

Všímali jsme si také Ježíšova přikázání. „Přinášíš-li svůj dar k oltáři, nejprve se zkoumej, zda proti tobě někdo něco nemá. A nejprve se jdi smířit se svým bratrem.“

 

Zopakuji to, co jsme si k tomu vícekrát říkali. Ale nejprve připomenu to vytýkání chyby druhému.

Kaje-li se ten, kdo pochybil, získali jsme ho pro boží království, můžeme se znovu obejmout jako přátelé.

Pokud by provinilec odmítl prokázanou vinu přiznat nebo se napravit – „ať je ti jako veřejný hříšník“ (nezdravte ho, nemluvte s ním, nesedejte si s ním ke stolu, … – to je psychologick

y velký a účinný trest).   

 

Jestli někdo má něco proti mně, měl by přijít on a měl by mně vytknout to, co jsem podle jeho mínění

udělal špatně. To je jeho povinnost.

Ale jestli nepřichází a já mám pocit, že má něco proti mně (mračí se na mě, neodpovídá na pozdrav, pomlouvá mě), mám jít já za ním. Mám být tvůrcem Pokoje. /5

Mám budovat vztahy božího království, abych si mohl s druhými podat ruku při liturgii, abych dal najevo: „Chci s tebou jednat jako Mesiáš („kníže Pokoje“) a mohl s

 tebou přijmout pozvání k Ježíšovu Stolu.“ /6

Máš-li něco proti mně, prosím tě, řekni mi, čím jsem ti ublížil. Rád se ti omluvím a budě tě prosit o odpuštění. (Někdy si nejsme vědomi, že jsme šlápli druhému na nohu. Bolí ta spodní noha.)

Slyším-li od druhého: „Nic proti tobě nemám“, mohu být klidný a mohu dobře spát. (Pokud mi dotyčný neřekl pravdu, je to jeho věc, jeho odpovědnost, jeho vina.) 

Ale může se stát, že jsem tomu druhému neublížil, má podezření nebo o mě slyšel nějakou pomluvu. (Víme, že naše pocity nejsou vždy objektivní.) K vyjasnění má sloužit otevřený rozhovor. Jedna i druhá strana má povinnost vyslechnout druhého a umožnit druhému obhajobu. Pak můžeme dojít ke smíření. Pokud by to někdo odmítal, nedodržuje Ježíšova pravidla a ocitá se mimo „

jízdní pruh“.

 

Podívejme se na dnešní text.

Znovu připomenu: Bůh se nad námi smilovává, jedná s námi velkoryse. To v nás probouzí vděčnost a snahu o milosrdenství.

Jakou měrou dostáváme, takovou chceme rozdávat.

 

„Oko za oko“ je spravedlivým trestem. Nikdo nelitujeme ježibabu z „Perníkové chaloupky“, že skončila v peci.

Co znamená: „neodporujte zlému“? Není to mlčení ke zlu, Ježíš neruší starozákonní přikázání o vině a trestu. Není to pacifismus Chelčického nebo Tolstého.

„Jdi nad rámec povinnosti a strohé spravedlnosti.“ Bůh s tebou jedná milosrdně, buď ochoten k milosrdenství, v některých případech můžeš získat provinilce na dobrou cestu. Možná tě to bude stát další „kabát“ nebo další „míli“, ale jestli získáš nepřítele ke smíření nebo hříšníka pro dobro, pak jsi nesmírně získal pro společnou věc s

 Bohem.

 

Ježíš z nás nechce dřít kůži za živa. Nechce z nás dělat hlupáky nebo dobrohloupé. Jak jednal, si můžeme lehce všimnout.

Věnoval se a stále se věnuje nám(!) hříšným. Stále odpouští tomu, kdo se kaje. /7

Ježíš chodil i za velkými lotry a snažil se je získat.

Ne vždy se mu to povedlo. (Před některými lidmi nás dokonce varoval.) /8

(Jestliže se „ježibaba“ nekaje, hrozí jí, že skončí v pekelném ohni, to je nepochybné.)   

 

Ježíš vytýkal svým odpůrcům to, co proti nim měl (farizeům, pomlouvačům, Kaifášovi …) Hájil se před svými odpůrci, když ho odsuzovali a mluvili proti němu všechno zlé. /9

 

Když byl Ježíš při výslechu udeřen do tváře, neřekl: „Ještě prosím o jednu ránu na druhou tvář.“

Ano, zmije Ježíše odsoudili na smrt, svině jim rádi přizvukovali, psi na něj přištívali a vlci ho roztrhali.

(Znovu jsme viděli, jak na kyjevském Majdanu stříleli lidi do srdce, zezadu do hlavy, bili a kopali do ležících na zemi.) Ti mají svou odměnu. Nekají-li se, není jim pomoci.

 

Ježíš po zmrtvýchvstání vyhledal apoštoly. Věděl, co proti němu měli: vyčítali mu, že odmítl korunovaci, měli mu za zlé, že je neučinil ministry ve své vládě, že nevyhnal okupační vojska, že není Mesiášem.  

 

To, co chce Ježíš po nás: „Má-li někdo něco proti tobě, běž si to s ním vyříkat“, to sám dělá.

Ježíš vytýkal Jidášovi: „Jidáši, tolikrát jsme se objímali; jak to, že mně teď políbením udáváš, označuješ mě, aby komando vědělo, koho má spoutat a odvést k

 nespravedlivému soudu?“

Zachea Ježíš mohl políbit, Jidáše ne. Apoštoly Ježíš po vzkříšení políbil, káli se.

 

Co znamená „nastavit druhou tvář“?

 

Přijímám-li Boží milosrdenství a obrovské bohatství jeho přátelství, mám z čeho rozdávat. Mohu pracovat na získání svého bratra, přijal jsem Ježíšovskou službu záchranáře. V

 jeho pověření a stylu vycházíme vstříc druhým.

 

  - Uzná-li pachatel svou vinu, kaje-li se               -   nastav mu tvář k políbení. 

 

  - Vyříkáte-li, si, co proti sobě máte, smíříte-li se  -   můžete se políbit.

 

  - Vyslechnete-li jeden druhého, dopřejete-li komukoliv, aby se mohl obhájit (podle Ježíšových pravidel,    včetně těch tří kol, tří instancí) a smíříte-li se  -   můžete se opět obejmout jako přátelé a políbit se.

 

Ježíše mnoho lidí prosilo o uzdravení a on je odmítl. (Důvody můžeme v evangeliu dohledat.)

K velekněžím po zmrtvýchvstání už nešel. Piláta nevyhledal. Heroda také ne, ten se po popravě Jana Baptisty nekál. 

 

Je uměním rozlišit potřebného žebráka od nepotřebného. (Vadí mně, když někdo lže a zneužívá můj soucit. I kdybych chtěl, nemohu všem žebrákům dát.)

 

Kdo hrubě porušuje pravidla silničního provozu, bude mu odebrán řidičský průkaz. Kdo se těžce proviní, sám se vylučuje z Ježíšových přátel. 

Važme si možnosti a daru odpuštění. /10

 

Milovat nepřítele neznamená hořet k němu vroucími city. /11

 

Karel Čapek řekl, že podle „horského kázání“ se nedá dělat politika. Hinduista Gándhí dokázal, že je to možné. Ani jeden z nich nepotkal faráře, který by jim evangelium správně vysvětlil. Ale Gándhí Ježíšovým slovům bez předsudků otevřeně naslouchal a porozuměl jim. Nebyl pacifista a proti zlu s

e stavěl (na život a na smrt).

 

Prosím vás, je srozumitelné, co znamená „nastavit druhou tvář“?

Podniknu-li kroky k získání svého bratra podle Ježíšova příkladu a jeho rad a podaří se nám smířit, nastav druhému tvář k políbení. Zabraňuje pomluvám.

 

Je trestuhodné, že toto pravidlo obcházíme. /12

 

Opět říkám, že máme možnost si stále doplňovat „nádrž“ od Boha. Bůh nám projevuje nesčetnými způsoby svou přízeň. Pokud jsem „na dně“, pokud mám prázdnou nádrž, musím se do smíření tlačit. Vlastními silami to daleko nedotáhnu. 

 

Otázka k druhému čtení:

Cítíme se jako boží chrám? Můžeme to brát doslova?

Pochvalujeme si svého „Domácího“? Jak často se v nás vyskytuje?

 

-------------------------------

Poznámky:

                  /1     Slovo svatý je zatížené svatouškovstvím díky kýčovitým obrázkům nebo kýčovitým životopisům světců. Pohoršujeme se nad naší společností, že zdevalvovala některá nám drahá slova (co vše vydává za lásku, konkubíně se říká přítelkyně). Sami zneužíváme posvátná slova. 

 

                  /2     Příchod Božího království bylo pro lidi dobrou zprávou.

Izraelité dlouho trpěli pod vládou špatných králů a ujařmením okupačních mocností.

Utlačovaní touží po svobodě – ta umožňuje lidem volbu. (Pak záleží, k čemu svobodu využijeme.) 

Boží království je víc než jen svoboda. Boží království nabízí nejen svobodu, ale i skvělý program.

 

                  /3     Nebude-li vaše spravedlnost o mnoho přesahovat spravedlnost zákoníků a farizeů, jistě nevejdete do království nebeského. (Mt 5,20)

 

                  /4      „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra. Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby

ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´. Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.

 Amen, pravím vám, cokoli odmítnete na zemi, bude odmítnuto v nebi, a cokoli přijmete na zemi, bude přijato v nebi.“ (Mt 18,15-18)

Vytýkání chyby máme činit jemně, jako když se vytahuje smítko z oka. S vědomím, že sám jsem hříšníkem (mám trám ve svém oku), ale to mě nesmí odradit od bdění nad zlem jiných.

 

                  /5    „Blahoslavení tvůrci pokoje, neboť oni budou nazváni Božími syny“ (Mt 5,9)

 

                  /6     Cílem Ježíšovy hostiny je sjednocení s Ježíšem a bratřími.

 

                  /7     Podmínkou k odpuštění je přiznání chyby, prosba za odpuštění, přijmutí odpovědnosti za to zlé,  snaha nahradit škodu a úmysl se polepšit. Jen za těchto okolností nám Bůh odpouští. Nechce po nás, abychom byli milosrdnější. Těm, kteří se nekají odpustit nelze. (Ježíš se modlil za své vrahy. Bylo jim odpuštěno? Jsem překvapen, když mnoho katolíků říká: „Bylo jim odpuštěno.“ To je otázka, jestli se káli, bylo jim odpuštěno, jestli se nekáli, nemůže jim být odpuštěno. Kdyby se satan kál, mohl by do nebe. Ale vidíme, že do nebe nechce.) 

 

                  /8     Je-li to možné, vyhněte se vlkům, sviním, čubkám a zmijím, jsou nebezpeční.    

 

                  /9     Kde se v církvi bere „zbožné“ napomínání, že když se někomu děje křivda, máme mlčet a nechat to na Pánu Bohu?  Ježíš přece říká: „Co jste učinili kterémukoliv z

 nejposlednějších, jako byste to učinili mně.“

Ježíš věděl, že Zacheus je arcilotr. A Zacheus věděl, že Ježíš o jeho kolaboraci a olupování lidí ví. Ale Ježíš řekl: „Zacheus nepřestal být „synem Abrahámovým“ (Kdyby šlo o našeho syna, prosili bychom Boha o slitování.) Zacheus si dal říci

a Ježíš ho nakonec mohl obejmout.

 

                  /10     Východní člověk není materialistický jako my, západní lidé. Hinduisté a buddhisté vědí o svém podílu na zlu ve světě, netvrdí, že jsou nevinní.  Neříkají, jako naši odrodilci, kteří se dali na esoteriku, že nic není špatně.

Východní lidé věří v převtělování. Kdo jedná špatně, je odsouzen k dalšímu životu (neví, čím se provinil, nemůže se poučit ze svých dřívějších chyb). Bude třeba

– podle jejich pojetí – žít třistapadesátkrát a z toho se ve třistačtyřiceti životech rozvede. (Rozpad manželství je horší než smrt partnera. Ani nepříteli něco takového nepřejeme.) 

 

                  /11     Milosrdný samaritán mohl nadávat: „Zrovna já musím narazit na polomrtvého žida. Mám domluvenou obchodní schůzku, soumara jsem naložil nad míru … Jenže jestli ho tu nechám bez pomoci, tak „

zaklepe bačkorama“.

(Někteří křesťánkové mají za to, že říci sprosté slovo je horší než neposkytnout pomoc potřebnému.) 

 

                  /12     Kdyby rodiče řekli dětem: „Děti, máme s maminkou spor a ještě jsme ho nevyřešili. Nemůžeme na bohoslužbu, běžte do kostela sami a vzpomeňte tam na nás. Slibujeme vám, že si s

 maminkou v úterý od 19 do 20 hodin, až opadnou naše emoce, pokusíme vše vyříkat. (Buďte k nám milosrdní, možná se také budete jednou hádat, ale je nutno spory a hádk

y řešit, Ježíš nám přichází na pomoc.)

Neděláme-li to, nahodíme-li masku a jdeme do kostela, dáváme dětem velice špatný příklad, že se Ježíšova přikázání nemusí brát vážně. Pohoršujeme vlastní děti.

Jestli, my, duchovenstvo se tímto Ježíšovým pravidlem neřídíme, dáváme špatný příklad. Jestli o tom nekážeme, neukazujeme lidem, jak se dá zabránit pomluvám.

Jestli se nezastáváme pomluvených, jako bychom se nezastávali Ježíše. Jestliže někoho umlčujeme, jako bychom umlčovali Ježíše. Jestliže někomu nezajistíme řádnou obhajobu a právo na soud podle Ježíšových pravidel, jako bychom to nedopřáli Ježíšovi.