6. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 15,16-21 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Sir 15,16-21
Datum: 16. 2. 2014
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Sir 15,16-21 - nalezené výskyty: 1 - 2 - 3 - zrušit hledání
Téma: Sir 15,16-21
(najít další); 1 Kor 2,6-10
; Mt 5,17-37
Datum: 16. 2. 2014
Lidé Izraele (i nového Izraele) nejsou poddanými. Jsou lidmi smlouvy
(manželské), jsou nevěstou.
Přátelství a manželství (jako nejbližší přátelství) má svůj řád, svá pravidla.
Přátelství je svobodnou volbou. /1
Přátelství a náklonnost nelze přikázat.
Dobrá volba je činem spravedlnosti a projevem vděčnosti.
Láska začíná tam, kde dáváme přednost druhému. Bůh nás tomu učí, pozorujeme jeho lásku k nám, zakoušíme ji a necháme se jí formovat do podobného jednání.
Před týdnem jsme si říkali: až když s druhými jednáme jako s milovanými dětmi božími, teprve pak se začínáme podobat Bohu.
Dnešní úryvky z Bible jsou opět závažné. Pokud od nás naše děti slyší, jak si je nahlas pro sebe čteme, pokud vidí, že pro nás mají určující hodnotu, na které stavíme život, pak dětem ukazujeme správný směr a základy pro své jednání.
Cenné dary nás nespoutávají, ale zavazují. /2
Opovrhnout něčím cenným není jen projevem nezájmu. Bůh se namáhá nám svou moudrost předat.
Apoštol Pavel v druhém čtení mluví o moudrosti Boží a o vzdělávání pokročilých.
Přátelství s Bohem nám prosívá.
Rozumíme slovům: „Někdo někoho do něčeho zasvěcuje“.
Bůh nás svými přikázáními posvěcuje, my se jeho přikázáními posvěcujeme.
Od Boha získáváme cenné informace co je důležité, „jak na to“, a pak se učíme získat potřebné dovednosti.
Čteme-li: „Je v tvé moci zůstat věrným“ (Sir 15,16b
Minulý týden jsme promýšleli, čím máme „svítit“ a kde jak „solit“.
Dnešní úryvek evangelia nám může posloužit k dalšímu vzdělání.
Ježíš jedinečnou cenu biblických přikázání potvrdil.
Proč vytěsňujeme jeho slova: „Nepomine jediné přikázání z Tóry nebo Proroků“?
Biblická přikázání jsme smrskli jen na Desatero, ale v něm nejsou ani dvě nejdůležitější přikázání: „Miluj Boha a bližního“.
Ježíš kritizoval saducejské a farizejské zákoníky. První rajtovali na předpisech týkajících se chrámového kultu, farizejští zákoníci na dodržování své tradice (zvyky lidové zbožnosti, které povýšili na „církevní“ přikázání). „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici!“ (Mk 7,9
Odkýváme, že Ježíšova přikázání nemají menší cenu než přikázání Tóry.
Zkontrolujme si, zda se jimi řídíme.
K vejití do království nebeského je třeba mnohem dokonalejší spravedlnosti, než byla spravedlnost učitelů(!) Tóry.
Znovu připomenu: „Je v tvé moci zůstat věrným!“ (Sir 15,16b
Ježíš navazuje na tisíciletou výchovu Izraele „starým zákonem“ (Tórou a Proroky) a vede nás dál.
Tóra postihovala prokázané skutky (vrah bude odsouzen), Ježíš učí: Vše začíná v srdci člověka, nejprve přichází úmysl. Už snižování bratra je projevem nespravedlivého hněvu (označení druhého za „vylízaný mozek“ – „rácha“), je odsouzeníhodné.
Nadávka je projevem vnitřního nesouhlasu, narůstajícího vzteku. Pokud nedržím vztek na uzdě, nebo ho jen potlačuji, místo abych řešil příčiny, pak jsem buď svázaný,
nebo mne ovládá hněv.
Ježíš nás učí: „Hlídej si svůj hněv!“ /3
V našich zpovědních zrcadlech byla otázka: „Hněval jsem se?“ ale o Ježíšově vyučování se nemluvilo. Ježíš nás vede ke zkoumání našich postojů, k vyhodnocování
našich úmyslů. I zdánlivě malá věc nám může signalizovat, že mám na druhého vztek a že bych s tím měl pracovat. /4
Proto: „Dohodni se včas, rychle se svým protivníkem, dokud jsi na cestě … jak se dostaneš k soudu, zaplatíš do posledního halíře.“ (I světské soudy znají mimosoudní vyrovnání.)
Bůh nemá zájem člověka trestat. Nenaučím-li se řešit malé spory, velké spory teprve nevyřeším.
„Dokud se nesmíříte, nechoďte na bohoslužby“, říká Ježíš. Proč na smíření klade tak velký důraz?
Kdo něco ví o náročnosti soužití s druhými, s nejbližšími především, ví, že nejvíce konfliktů se dopouštíme špatnou komunikací. Ježíš to dávno věděl.
Nemocný člověk se nemůže účastnit bohoslužeb. Uškodil by sobě, případně by nakazil druhé.
Dřívější medicína neznala nakažlivost některých nemocí mimo malomocenství, neznala psychologii, ale upozorňovala na kultickou nečistotu. Ta nebyla hříchem, ale ukazovala na určité nemalé nebezpečí, které je důležité řešit.
Nevyřešené spory patří mezi „novozákonní nečistotu“. Ježíš nás upozorňuje na její nebezpečí, je malomocenstvím, rakovinou vztahů.
Nikomu nevyčítáme nemoc. Bůh nám nevyčítá spory – nemoc vztahů. Přichází jako lékař.
Víme, jak hledat uzdravení těla. Kdo zanedbá rakovinu, může skončit na hrobníkově lopatě, kdo zanedbá spory v manželství, může skončit na lopatě soudce, kdo někoho zatracuje, hrozí mu, že skončí na lopatě, kterou se přikládá do pekelného ohně.
Je Ježíš nejlepší lékař, psycholog, manželský terapeut?
Jestli manželé neřeší své spory, ale jdou do kostela, ubližují nejen sobě, ale dávají dětem špatný příklad, že se toto přikázání dá obejít.
„Zvu tě ke svému Stolu, rád tě vidím, ale jestli jsi s někým ve sporu, který neřešíš, běžte se nejprve dohodnout.“ (Vícekrát jsme o tomto přikázání mluvili.)
Kdybychom se tímto Ježíšovým přikázáním řídili, byla by naše manželství příkladná, daleko široko vyhlášená.
Kdybychom se tímto Ježíšovým přikázáním řídili, byly by naše vztahy v církvi daleko široko vyhlášené. (Pohané o prvních křesťanech říkali: „Podívejte se, jak se mají navzájem rádi
.“) /5
Kdo si váží Ježíšovy moudrosti a péče, kdo se naučí používat Ježíšova pravidla o řešení sporů, neprohloupí.
Jak bychom mohli do nebe, kdybychom se nenaučili řešit sporné věci?
Hrozí nám, že po smrti budeme souzeni z věcí zdánlivě malých (jako je hrubá nadávka) a že „zaplatíme do posledního halíře“.
Nepomůže nám hledání různých přímluvců v nebi, včetně duší v očistci. Neznám případ, že by se manželé uměli domluvit jen na přímluvu příbuzných, bez vlastní práce.
Naučíme-li se vyříkávat si své spory s těmi, kteří nám ubližují, s těmi, kterým jsme my ublížili, dokážeme-li si vytknout chybu bez nenávisti, dokážeme-li si vzájemně odpouštět, můžeme mluvit o následování Krista.
Výroku: „Svádí-li tě pravé oko, pravá ruka (obrazně „pravé“ je cennější) …“ snad rozumíme. /6
O nešťastném přísahání v církvi, jsme už také mluvili dříve. Jak můžeme „svítit“ druhým, když si mezi sebou nevěříme a navzájem se podezříváme?
Jak jsem vděčný Josefovi, že nepodezříval Marii z nevěry. (Mt 1,18n
-----------------------
Poznámky:
/1 Než jsme se narodili, nikdo se nás neptal, zda chceme existovat, nebylo koho se ptát. Nevybírali jsme si rodiče a oni si nevybírali nás, ale rodiče mají sloužit dětem, aby si je děti mohli zamilovat. Podobně si máme zamilovat Boha.
/2 Slovo boží, požehnání, Ježíšův dar pokoje při mši …, to vše dárce zavazuje. Proto jsou tyto dary nabízeny zasvěceným, neleží někde na ulici. Bůh nevede výprodeje.
(Nerozumím požehnání davu. Posvěcený předmět nelze druhému dát jako přívěsek nebo amulet pro štěstí.)
/3 Eneagram uvádí devět typů povah. Původně bylo také devět hlavních hříchů (papež Řehoř Veliký z nich vyřadil strach a lež – škoda). Hněv je můj (Václava Vacka) hlavní hřích.
Víme, kam hněv vede:
- Hospodin na Kaina a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. Hospodin řekl Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?
Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
…
Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit“. (Srv. Gn 4,2n
- Lámech řekl svým ženám: „Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ (Gn 4,23-24
- Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, vtrhli do města a všechny mužského pohlaví povraždili. Zajali jejich děti a jejich ženy a uloupili všechno jejich jmění. (Srv. Gn 34
- Jakub a Jan řekli: „Pane, máme na samařany přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ (Lk 9,54
- Petr řekl Safiře: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“ A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. (Srv. Sk 5,1n
/4 Ježíšova slova Petrovi: „Jdi mi z očí, satane“ nejsou projevem hněvu, nenávisti, ale věcné hodnocení apoštolova jednání. „Takhle začínal Satan (myslel si
, že je chytřejší, že všemu nejlépe rozumí), tudy začíná a vede cesta k zavržení“.
/5 Uvedu opět případ arcibiskupa Bezáka. Zbavit faráře jeho místa může biskup jen podle určitých pravidel. Arcibiskup Bezák byl zbaven místa bez udání důvodů. Někteří argumentují tím, že církev přirovnávají k
firmě. Ale Ježíš nezaložil církev podle modelu Babišovy firmy, ale podle modelu rodiny, ve které si máme vše vyříkávat s
úctou jednoho k druhému. Podle jeho – Ježíšových – pravidel: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.
Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mt 18,15-17
/6 Órigénos (185 – 253) byl řecký církevní učitel a teolog, nejznámější a nejvýznamnější představitel alexandrijské školy (ovlivněné platonismem).
(Alexandrijská škola propagovala alegorickou metodu výkladu Písma, na rozdíl od antiošské školy, která se vyznačovala pečlivým a střízlivým gramaticko-historickým vykládáním Písma.)
Órigénos byl od mládí velice horlivý, toužil se stát mučedníkem pro Krista. Napomínal i otce, před jeho popravou, napsal mu, aby si snad nechránil život zřeknutím se Krista a uzavřením nějakých kompromisů s vládnoucí mocí.
Órigénos co nejméně jedl a spal (na holé zemi), vykastroval se (nebo se nechal vykastrovat), aby nebyl pokoušen sexualitou, a aby zamezil pomluvám, že má něco s katechumenkami, které připravoval na křest.
Přátelství a manželství (jako nejbližší přátelství) má svůj řád, svá pravidla.
Přátelství je svobodnou volbou. /1
Přátelství a náklonnost nelze přikázat.
Dobrá volba je činem spravedlnosti a projevem vděčnosti.
Láska začíná tam, kde dáváme přednost druhému. Bůh nás tomu učí, pozorujeme jeho lásku k nám, zakoušíme ji a necháme se jí formovat do podobného jednání.
Před týdnem jsme si říkali: až když s druhými jednáme jako s milovanými dětmi božími, teprve pak se začínáme podobat Bohu.
Dnešní úryvky z Bible jsou opět závažné. Pokud od nás naše děti slyší, jak si je nahlas pro sebe čteme, pokud vidí, že pro nás mají určující hodnotu, na které stavíme život, pak dětem ukazujeme správný směr a základy pro své jednání.
Cenné dary nás nespoutávají, ale zavazují. /2
Opovrhnout něčím cenným není jen projevem nezájmu. Bůh se namáhá nám svou moudrost předat.
Apoštol Pavel v druhém čtení mluví o moudrosti Boží a o vzdělávání pokročilých.
Přátelství s Bohem nám prosívá.
Rozumíme slovům: „Někdo někoho do něčeho zasvěcuje“.
Bůh nás svými přikázáními posvěcuje, my se jeho přikázáními posvěcujeme.
Od Boha získáváme cenné informace co je důležité, „jak na to“, a pak se učíme získat potřebné dovednosti.
Čteme-li: „Je v tvé moci zůstat věrným“ (Sir 15,16b
(najít předchozí, další)), rozumíme tomu.
Dostane-li se někomu možnost sportovat v patřičném klubu, je v jeho moci
vydržet. Tréninkem může získat sílu k úspěchu.
Minulý týden jsme promýšleli, čím máme „svítit“ a kde jak „solit“.
Dnešní úryvek evangelia nám může posloužit k dalšímu vzdělání.
Ježíš jedinečnou cenu biblických přikázání potvrdil.
Proč vytěsňujeme jeho slova: „Nepomine jediné přikázání z Tóry nebo Proroků“?
Biblická přikázání jsme smrskli jen na Desatero, ale v něm nejsou ani dvě nejdůležitější přikázání: „Miluj Boha a bližního“.
Ježíš kritizoval saducejské a farizejské zákoníky. První rajtovali na předpisech týkajících se chrámového kultu, farizejští zákoníci na dodržování své tradice (zvyky lidové zbožnosti, které povýšili na „církevní“ přikázání). „Jak dovedně rušíte Boží přikázání, abyste zachovali svou tradici!“ (Mk 7,9
)
Odkýváme, že Ježíšova přikázání nemají menší cenu než přikázání Tóry.
Zkontrolujme si, zda se jimi řídíme.
K vejití do království nebeského je třeba mnohem dokonalejší spravedlnosti, než byla spravedlnost učitelů(!) Tóry.
Znovu připomenu: „Je v tvé moci zůstat věrným!“ (Sir 15,16b
(najít předchozí))
Ježíš navazuje na tisíciletou výchovu Izraele „starým zákonem“ (Tórou a Proroky) a vede nás dál.
Tóra postihovala prokázané skutky (vrah bude odsouzen), Ježíš učí: Vše začíná v srdci člověka, nejprve přichází úmysl. Už snižování bratra je projevem nespravedlivého hněvu (označení druhého za „vylízaný mozek“ – „rácha“), je odsouzeníhodné.
Nadávka je projevem vnitřního nesouhlasu, narůstajícího vzteku. Pokud nedržím vztek na uzdě, nebo ho jen potlačuji, místo abych řešil příčiny, pak jsem buď svázaný,
nebo mne ovládá hněv.
Ježíš nás učí: „Hlídej si svůj hněv!“ /3
V našich zpovědních zrcadlech byla otázka: „Hněval jsem se?“ ale o Ježíšově vyučování se nemluvilo. Ježíš nás vede ke zkoumání našich postojů, k vyhodnocování
našich úmyslů. I zdánlivě malá věc nám může signalizovat, že mám na druhého vztek a že bych s tím měl pracovat. /4
Proto: „Dohodni se včas, rychle se svým protivníkem, dokud jsi na cestě … jak se dostaneš k soudu, zaplatíš do posledního halíře.“ (I světské soudy znají mimosoudní vyrovnání.)
Bůh nemá zájem člověka trestat. Nenaučím-li se řešit malé spory, velké spory teprve nevyřeším.
„Dokud se nesmíříte, nechoďte na bohoslužby“, říká Ježíš. Proč na smíření klade tak velký důraz?
Kdo něco ví o náročnosti soužití s druhými, s nejbližšími především, ví, že nejvíce konfliktů se dopouštíme špatnou komunikací. Ježíš to dávno věděl.
Nemocný člověk se nemůže účastnit bohoslužeb. Uškodil by sobě, případně by nakazil druhé.
Dřívější medicína neznala nakažlivost některých nemocí mimo malomocenství, neznala psychologii, ale upozorňovala na kultickou nečistotu. Ta nebyla hříchem, ale ukazovala na určité nemalé nebezpečí, které je důležité řešit.
Nevyřešené spory patří mezi „novozákonní nečistotu“. Ježíš nás upozorňuje na její nebezpečí, je malomocenstvím, rakovinou vztahů.
Nikomu nevyčítáme nemoc. Bůh nám nevyčítá spory – nemoc vztahů. Přichází jako lékař.
Víme, jak hledat uzdravení těla. Kdo zanedbá rakovinu, může skončit na hrobníkově lopatě, kdo zanedbá spory v manželství, může skončit na lopatě soudce, kdo někoho zatracuje, hrozí mu, že skončí na lopatě, kterou se přikládá do pekelného ohně.
Je Ježíš nejlepší lékař, psycholog, manželský terapeut?
Jestli manželé neřeší své spory, ale jdou do kostela, ubližují nejen sobě, ale dávají dětem špatný příklad, že se toto přikázání dá obejít.
„Zvu tě ke svému Stolu, rád tě vidím, ale jestli jsi s někým ve sporu, který neřešíš, běžte se nejprve dohodnout.“ (Vícekrát jsme o tomto přikázání mluvili.)
Kdybychom se tímto Ježíšovým přikázáním řídili, byla by naše manželství příkladná, daleko široko vyhlášená.
Kdybychom se tímto Ježíšovým přikázáním řídili, byly by naše vztahy v církvi daleko široko vyhlášené. (Pohané o prvních křesťanech říkali: „Podívejte se, jak se mají navzájem rádi
.“) /5
Kdo si váží Ježíšovy moudrosti a péče, kdo se naučí používat Ježíšova pravidla o řešení sporů, neprohloupí.
Jak bychom mohli do nebe, kdybychom se nenaučili řešit sporné věci?
Hrozí nám, že po smrti budeme souzeni z věcí zdánlivě malých (jako je hrubá nadávka) a že „zaplatíme do posledního halíře“.
Nepomůže nám hledání různých přímluvců v nebi, včetně duší v očistci. Neznám případ, že by se manželé uměli domluvit jen na přímluvu příbuzných, bez vlastní práce.
Naučíme-li se vyříkávat si své spory s těmi, kteří nám ubližují, s těmi, kterým jsme my ublížili, dokážeme-li si vytknout chybu bez nenávisti, dokážeme-li si vzájemně odpouštět, můžeme mluvit o následování Krista.
Výroku: „Svádí-li tě pravé oko, pravá ruka (obrazně „pravé“ je cennější) …“ snad rozumíme. /6
O nešťastném přísahání v církvi, jsme už také mluvili dříve. Jak můžeme „svítit“ druhým, když si mezi sebou nevěříme a navzájem se podezříváme?
Jak jsem vděčný Josefovi, že nepodezříval Marii z nevěry. (Mt 1,18n
)
-----------------------
Poznámky:
/1 Než jsme se narodili, nikdo se nás neptal, zda chceme existovat, nebylo koho se ptát. Nevybírali jsme si rodiče a oni si nevybírali nás, ale rodiče mají sloužit dětem, aby si je děti mohli zamilovat. Podobně si máme zamilovat Boha.
/2 Slovo boží, požehnání, Ježíšův dar pokoje při mši …, to vše dárce zavazuje. Proto jsou tyto dary nabízeny zasvěceným, neleží někde na ulici. Bůh nevede výprodeje.
(Nerozumím požehnání davu. Posvěcený předmět nelze druhému dát jako přívěsek nebo amulet pro štěstí.)
/3 Eneagram uvádí devět typů povah. Původně bylo také devět hlavních hříchů (papež Řehoř Veliký z nich vyřadil strach a lež – škoda). Hněv je můj (Václava Vacka) hlavní hřích.
Víme, kam hněv vede:
- Hospodin na Kaina a na jeho obětní dar neshlédl. Proto Kain vzplanul velikým hněvem a zesinal v tváři. Hospodin řekl Kainovi: „Proč jsi tak vzplanul? A proč máš tak sinalou tvář?
Což nepřijmu i tebe, budeš-li konat dobro? Nebudeš-li konat dobro, hřích se uvelebí ve dveřích a bude po tobě dychtit; ty však máš nad ním vládnout.“
…
Kain Hospodinu odvětil: „Můj zločin je větší, než je možno odčinit“. (Srv. Gn 4,2n
)
- Lámech řekl svým ženám: „Zabil jsem muže za své zranění, pacholíka za svou jizvu. Bude-li sedmeronásobně pomstěn Kain, tedy Lámech sedmdesátkrát a sedmkrát.“ (Gn 4,23-24
)
- Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, vtrhli do města a všechny mužského pohlaví povraždili. Zajali jejich děti a jejich ženy a uloupili všechno jejich jmění. (Srv. Gn 34
. kap.)
- Jakub a Jan řekli: „Pane, máme na samařany přivolat oheň s nebe, aby je zahubil, jako to učinil Eliáš?“ (Lk 9,54
)
- Petr řekl Safiře: „Proč jste se smluvili a tak pokoušeli Ducha Páně? Hle, za dveřmi je slyšet kroky těch, kteří pochovali tvého muže; ti odnesou i tebe.“ A hned se skácela u jeho nohou a zemřela. (Srv. Sk 5,1n
)
/4 Ježíšova slova Petrovi: „Jdi mi z očí, satane“ nejsou projevem hněvu, nenávisti, ale věcné hodnocení apoštolova jednání. „Takhle začínal Satan (myslel si
, že je chytřejší, že všemu nejlépe rozumí), tudy začíná a vede cesta k zavržení“.
/5 Uvedu opět případ arcibiskupa Bezáka. Zbavit faráře jeho místa může biskup jen podle určitých pravidel. Arcibiskup Bezák byl zbaven místa bez udání důvodů. Někteří argumentují tím, že církev přirovnávají k
firmě. Ale Ježíš nezaložil církev podle modelu Babišovy firmy, ale podle modelu rodiny, ve které si máme vše vyříkávat s
úctou jednoho k druhému. Podle jeho – Ježíšových – pravidel: „Když tvůj bratr zhřeší, jdi a pokárej ho mezi čtyřma očima; dá-li si říci, získal jsi svého bratra.
Nedá-li si říci, přiber k sobě ještě jednoho nebo dva, aby `ústy dvou nebo tří svědků byla potvrzena každá výpověď´.
Jestliže ani potom neuposlechne, oznam to církvi; jestliže však neuposlechne ani církev, ať je ti jako pohan nebo celník.“ (Mt 18,15-17
)
/6 Órigénos (185 – 253) byl řecký církevní učitel a teolog, nejznámější a nejvýznamnější představitel alexandrijské školy (ovlivněné platonismem).
(Alexandrijská škola propagovala alegorickou metodu výkladu Písma, na rozdíl od antiošské školy, která se vyznačovala pečlivým a střízlivým gramaticko-historickým vykládáním Písma.)
Órigénos byl od mládí velice horlivý, toužil se stát mučedníkem pro Krista. Napomínal i otce, před jeho popravou, napsal mu, aby si snad nechránil život zřeknutím se Krista a uzavřením nějakých kompromisů s vládnoucí mocí.
Órigénos co nejméně jedl a spal (na holé zemi), vykastroval se (nebo se nechal vykastrovat), aby nebyl pokoušen sexualitou, a aby zamezil pomluvám, že má něco s katechumenkami, které připravoval na křest.