Svátek Svaté Rodiny

Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Mt 23,1-12 - nalezené výskyty: 1 - 2 - zrušit hledání
Téma: Sir 3,3-7.14-17a; Kol 3,12-21; Mt 2,13-15.19-23
Datum: 29. 12. 2013
Vánoce nám až do Zjevení Páně přinášejí řadu objevných témat. Každý rok nám rozšiřují obzor dál a dál a vybavují nás do nového roku.
Mnoho lidí porozumělo smyslu Vánoc a dívá se i za hranice své rodiny. /1
 
Rodina je základem každé kulturní společnosti. V židovství a křesťanství má každý člen v rodině jedinečné místo. Svatou rodinu jsme povýšili na oltář, ale oltář zůstal našim rodinám nedosažitelný. K oltáři donedávna mohl přistupovat jen ten, kdo rodinu opustil – jen syn, který se stal knězem. Oltář se tak stal svatějším než rodina.
 
Jak to bylo ve Svaté rodině? Moc ji za rodinu nepovažujeme (ne mladá paní, snoubenec a pěstoun).
Z dnešního čtení je opět vidět, jak byl Josef rozhodný. Nebyl v rodině jen do počtu nebo pouhým zdrojem příjmů.
Asi pro něj – muže tehdejší doby – bylo dobrou zkušeností, že s jeho manželkou přímo jednal Bůh. Viděl, že žena je pro Boha rovnocenným partnerem. To bylo pro tehdejší mínění převratné. 
 
Jakou zkušenost asi Ježíš se svými rodiči udělal?
Kdybychom se ho zeptali: „Kdo měl u vás rozhodující slovo? Táta nebo máma?“ Co by nám asi řekl?
Myslím si, že by odpověděl: „Oba byli velice pozorní vůči Bohu.“
A nemínil tím jen ta mimořádná setkání s božími posly a vzkazy.
Zřejmě Ježíšovi rodiče respektovali jeden druhého a nikdo z nich neměl zapotřebí se pokoušet ovládat druhého.
 
S Božím slovem se setkávali v synagóze. (Nevím, jaké místo měly tenkráte ženy v synagóze. Víte to někdo?) Přinejmenším Josef mohl doma opakovat texty Písma, které se v synagóze četly (lidé měli tenkráte cvičenou paměť k memorování) a pak si je mohli promýšlet. Nemyslím si, že Marie jen poslouchala.  
Později se jim dostalo vyučování od jejich syna. Ježíš měl na co navázat, jeho rodiče byli dobrými žáky Mojžíšovými. 
 
Toto vše je důležité pro naše rodiny i pro rodinu církve.
Ve fungujících rodinách (i nekostelových) se manželé shodnou na podstatných věcech.
My máme obrovskou výhodu božího vyučování. Boží program s rodinou je geniální, nikdo dosud nevymyslel nic lepšího.
Všimněme si rozdílu mezi Ježíšem a apoštolem Pavlem.
Pavel zřejmě vyrostl v přísné farizejské rodině a sám nebyl ženatý. Nemohl dosáhnout Ježíšovy úrovně. Ježíš doma zažil tak krásné vztahy, že mohl pak říci: „V našem společenství (v církvi) bude platit „buď vůle Tvá“, ale mezi námi nebude žádné povyšování. Kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem; a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem.“ /2
S ženami Ježíš jednal naprosto převratně.
 
Kdybychom z toho všeho včas udělali patřičné závěry, dávno by ženy neměly ve společnosti ani v církvi podřadné místo. (A machové by se dnes nemuseli bát feminismu, nebyl by se zrodil.)
 
Stále se potřebujeme vracet k Ježíšovým plánům s rodinou. Rodina má nezastupitelné místo i v církvi a navíc podle modelu rodiny Ježíš naplánoval církev.
Církev i rodina stojí na službě druhým. Ten, kdo slouží druhým – ať slouží malým dětem nebo zesláblým rodičům – je největší. Většina lidí si může projít všemi fázemi života a služby. Má se naučit dávat i přijímat, sloužit a nechat si posloužit. Jeden bez druhého se neobejdeme. Láska, úcta a poslušnost jsou ctnostmi pro každého.
 
Ke křesťanskému manželství nestačí, aby oba byli pokřtění a měli svatbu v kostele. Křesťanské manželství nastává mezi těmi, kteří Krista přijali za osobního Přítele, Mistra, Učitele, Pána a Supervizora. 
 
Dodneška tvrdě doplácíme na to, že církev opustila Ježíšův model a přestavěla se podle modelu pohanského byzantinského císařského dvora.  Každou chvíli někdo nevzdělaný na obhajobu té hrůzy tvrdí: „V církvi není žádná demokracie“. Neví, co říká, v řádech zůstalo mnoho z původní „demokracie“.
Navíc v církvi má být mnohem větší úroveň než v demokratické společnosti. Jednak církev přijala teokracii a mezi sebou jsme všichni dětmi božími. /3
 
V rodině má každý své místo, svou úlohu, svou práci a své jedinečné obdarování. V rodině jsou malé děti  a staří, kterým slouží druzí. Každý prochází z dětství k dospělosti. Každý se stále učíme novým rolím, v dobré rodině se dospělí učí být dobrou tchyní, tchánem, prarodičem a praprarodičem. Táta dovede předat veslo synovi a zeťovi, matka dceři a snaše. Děti mají úctu ke svým starým rodičům, i když jim měkne mozek.
Mnoho lidí ve stáří opět zažije svou odkázanost na druhé, aby se každý připravil na nové obdarování druhými v nebi. Tam nebude 300 Svatých Otců a nespočetné množství dalších duchovních otců a matek představených, spousty prelátů, monsignorů, kanovníků a dalších hodností – všichni budou jedno v Kristu. To se máme učit už tady.
 
O soužití v rodině mluvíme často.
Není náhodou, že psychologii a psychologické poradny pro rodiny vybudovali především laici. Taktéž Manželská setkání jako nový typ duchovních cvičení a spirituality pro 21. století je prací laiků.

 

Ale všimněme si při dnešním svátku Svaté rodiny jako modelu pro církev.

Místo toho, abychom odkoukali něco ze Svaté rodiny, přijali jsme mnoho zlozvyků z pohanských královských dvorů. /4

 

V Ježíšově rodině (v církvi) má dávat přednost jeden druhému, každý má tak velké postavení, že nemá zapotřebí šplhat po nějakém hierarchickém žebříku nebo si osobovat vládu nad druhými. Každ

ý dostal jedinečné dary, potřebné ke službě celku.   

 

Jeden zahraniční řeholní kněz nedávno líčil, jak se chvěje, když on svolává Boha na oltář.

Byl jsem překvapen, jak jsou tamní bohoslovci vzděláváni. Ten kněz ještě nedošel k pokoncilní teologii bohoslužby, která říká, že při liturgii slaví celé shromáždění –

v čele s tím, kdo shromáždění předsedá.

Předkoncilní teologie říkala, že liturgii slouží kněz a lidé jsou pozváni, aby bohoslužbu slyšeli. /5

 

Ježíš nám svou Hostinu neodkázal proto, aby se uprostřed nás objevoval a my se mu mohli klanět. Nikdy neřekl: „Klanějte se mi“. (Neznamená to, že se mu nesmíme klanět.) Ježíš jde dál. Záměrem jeho Hostiny je naše sjednocení s

 ním, s Otcem a nás – všech jeho bratří.

Žádný kněz ani biskup nemůže říci: „Bože, ať tvůj svatý Duch promění tyto lidi na Nové Ježíšovo tělo vydávající se na záchranu dnešního světa. To by byla manipulace a ta je zakázaná. Každý z

 nás smíme a máme říci: „Bože, prosíme tě, proměň i mě na Nové Ježíšovo tělo. Nabízím se Ti k službám.“

Vrcholem Večeře Páně není „proměňování“, ale sjednoceni – communio. 

 

Zatarasili jsme Bohu cestu k nám samotným.

I v nevěřící rodině si maminka nebo táta nikdy nedává jídlo nejprve na svůj talíř, ale až nakonec. Naše liturgické předpisy říkají, nejdřív přijímá Tělo a Krev Páně hierarcha – ten, který předsedá liturgii, až pak se ostatním podává jen Tělo Páně. /6

 

Židovská Synagóga (Církev) dodneška nemá hierarchii. A žije!

Při synagogální bohoslužbě se všem sedmi „lektorům“, kteří čtou z Písma, říká chatan – ženich (rozuměj ženich Tóry). Židé vědí, že jsou snoubenkou Hospodina.

 

My jsme si pohansky svou církevní šlechtu vytvořili.

U nás se mnoho nemluví, že každý pokřtěný patří do množiny Ježíšovy nevěsty. Kdybychom si toho byli vědomi, kdybychom to přijali, pak by žádná hierarchie neměla smysl. Platilo by Ježíšovo: „Vy všichni jste bratři (a se

stry)“. (Srv. Mt 23,8 (najít další)) /7

 

Nám jsou přednější církevní dobové rubriky a předpisy než poslušnost Ježíšovi.

Čtyřicet let se při liturgii zdravíme „Pozdravením pokoje“. S jakým užitkem? Do jaké míry bereme vážně Ježíšovo slovo a jeho blahoslavenství: „Blaze těm, kdo působí pokoj, neboť oni budou nazváni syny Božími

“? Kde je výsledek? Jaký užitek přinášíme?

Řada biskupů se určitě s arcibiskupem Bezákem při liturgii pozdravovala „Pozdravením pokoje“. Určitě spolu stolovali při Večeři Páně. Jak to, že se nikdo svého bratra, spolu-apoštola

Róberta nezastal?

Je to všechno v kostele jen taková hra? Nepůsobíme pohoršení?

V civilním životě si přece vážíme bratrství a pěstujeme si odvahu k zastávání se druhých. V církvi to neplatí?

Totalita vzbuzuje strach, aby mohla ovládat. Dobře si to pamatujeme. Dodneška jsme se nenarovnali jako občané, mnoho lidí nadává jen postranně.

Umíme říkat, že v Písmu se mnohokráte říká: „Neboj se“. Ale ještě jsme se nenarovnali. O strachu v církvi se nemluví – ze strachu. Copak máme mezi sebou Herodesa?

 

Josef ochránil malého Ježíše a svou manželku před Herodem. Mesiáše zlikvidovali až jeho bratři.

 

Před měsícem nám Adventní čtení znovu připomnělo trvalou výzvu Jana Předchůdce Páně: „Udělejte v sobě Bohu cestu.“

Naše předpisy, naše myšlení, náš strach a kdoví co všechno jsme si v sobě navršili jako barikádu, přes kterou se k nám – do našeho srdce Bůh nemůže dostat.

Jak by z nás mohl zbudovat svou rodinu?

 

------------------

Poznámky:

                  /1     Držíme palce Ukrajincům, v nepohodě už dlouho demonstrují. Kéž by se jim něco podařilo.

Obdivujeme děvčata z Pussy Riot; nemyslí jen na svou svobodu, hned po propuštění založila společnost na pomoc vězňům. Mnoho lidí podporuje „Adopci na dálku“, koupilo chudým kozu nebo hejno slepic. Před pár dny jsem si vzpomněl (už jsem to měl úplně pozapomenuté), jak jsme za komunistů těžko – přes jejich odpor – posílali do Afriky balíčky.  

 

                  /2     K Ježíšovi přistoupila matka synů Zebedeových se svými syny, klaněla se mu a chtěla ho o něco požádat.

On jí řekl: "Co chceš?" Řekla: "Ustanov, aby tito dva synové měli místo jeden po tvé pravici a jeden po tvé levici ve tvém království."

Ježíš však odpověděl: "Nevíte, oč žádáte. Můžete pít kalich, který já mám pít?" Řekli mu: "Můžeme."

Praví jim: "Můj kalich budete pít, ale udělovat místa po mé pravici či levici není má věc; ta místa patří těm, jimž je připravil můj Otec."

Když to uslyšelo ostatních deset, rozmrzeli se na oba bratry.

Ale Ježíš si je zavolal a řekl: "Víte, že vládcové panují na národy a velicí je utlačují. Ne tak bude mezi vámi: kdo se mezi vámi chce stát velkým, buď vaším služebníkem;

 a kdo chce být mezi vámi první, buď vaším otrokem. Tak, jako Syn člověka nepřišel, aby si dal sloužit, ale aby sloužil a dal svůj život jako výkupné za mnohé." (Mt 20,20-28)

 

                  /3     Nedávejte si říkat `Mistře´: jediný je váš Mistr, vy všichni jste bratří. A nikomu na zemi nedávejte jméno `Otec´: jediný je váš Otec, ten nebeský. Ani si nedávejte říkat `Učiteli´: váš učitel je jeden, Kristus.

 Kdo je z vás největší, bude váš služebník. Kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (Mt 23,8-12 (najít předchozí))

Lovící smečku řídí vůdce, stádo vede nejvyšší postavený jedinec. Církev není vojenskou jednotkou ani hasičským družstvem – tam se velí.

 

                  /4     Jedno naše kníže kněžské před časem nadšeně vyprávělo, jak při královském pohřbu není otevřena hrobka, dokud  arcibiskup, který vede pohřeb, nepřestane uvádět tituly panovníka a neřekne nakonec jen křestní jméno zesnulého. Každý žid, bohatý i chudý, je pohřben v

 prostém rubáši. Generál izraelské armády má stejně jednoduchý náhrobek jako prostý vojín. Ale rakev a náhrobek biskupa vypadá jinak než rakev a náhrobek bezdomovce.

 

                  /5     Po dlouhá staletí ani nevadilo, že lidé latinským slovům nerozuměli. Když se církev na 2. vatikánském koncilu začala probouzet ze staletého spánku jako Šípková Růženka, nekála se za to, o co lidi ošidila.

Vrcholem mše pro nás není proměnění chleba a vína.

 

                  /6     Po staletí přijímal kněz první a zároveň poslední – ale to se už díky Bohu změnilo, lidé už přijímají Ježíšovo pozvání k jeho Stolu. Nám ale zůstal starý předpis a ten je víc než logika věci. Litera je důležitá, Ježíšův úmysl nás nezajímá nebo se ho bojíme.

 

                  /7     První církev neznala kněze. „Jediným veleknězem je Ježíš“, říká list Židům. Prvotní církev měla presbytery – „starší“ (rozuměj bratry) a měla biskupy. Biskup je dohlížitel, má bdít nad tím, aby nikomu nic nechybělo.

Izrael znal „starší“ (Mojžíš si vybral 70 starších). Starší syn zastupuje otce. Zastává třeba jeho práci, když táty není. Rodina mu ale neříká „otče“ a nechodí spát k

 mamince do ložnice. Totéž je se sestrou, která zastupuje maminku.