4. neděle adventní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 1,10-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 7,10-14
Datum: 22. 12. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 1,10-20 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 7,10-14
; Řím 1,1-7
; Mt 1,18-24
Datum: 22. 12. 2013
Král Achaz se nedržel Hospodina. Svého syna (syny) „provedl ohněm“
(obětoval tak podle pohanského vzoru). Achaz se ocitl ve velkém ohrožení
pohanů. Přesto mu Hospodin nabídl pomoc proti nepřátelům, ale král
věděl, že by se musel zříci svého způsobu života, nespoléhat se na svou
diplomacii a na své spojence. Nabídku Boží pomoci odmítl zbožnou frází.
Změna životní orientace se mu zdála příliš nesnadnou.
Prorok mu říká: Aby ses nemohl vymlouvat, že jsi o nabídce Boží pomocinevěděl, dostáváš znamení: „Tvé ženě se narodí syn“. (Achazův syn Chizkijáš byl pak dobrým králem.)
Achaz je králem „z Boží milosti“, ale neumí se na Hospodina spolehnout. Oproti němu Marie na Hospodina spoléhá. Je skutečná královská dcera, dcera Hospodinova.
Ví, že je povinna si ověřit pravost posla, který prohlašuje, že přichází od Boha. /1
Marie navštívila Alžbětu, aby se přesvědčila. Na vlastní oči pak viděla, že „Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná“ (Lk 1,36
Nikdo z nás se nemůžeme vymlouvat, že nevíme o boží pomoci. Už Izajáš říká: „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,18
Nikdo z nás se nemůžeme vymlouvat, i nám se narodil Syn, který nám zdarma nabízí pomoc k vymanění se ze svých selhání.
Nikdo se nenarodil jako světec, ani Adam a Eva, ani Marie nebo Josef. Čistý list svého života něčím popíšeme. Spravedlivým se člověk stává. Svou důvěryhodnost si můžeme odmala budovat.
Ale všimněme si, jak jsme podezřívaví a nedůvěřiví vůči sobě navzájem. Tolikráte jsme byli zklamáni a podvedeni druhými a ledaskdo z nás jsme sami zklamali druhé, že je nám obtížné někomu důvěřovat.
Rakovina nedůvěry podezřívavosti nás tak zasáhla, že do ní zatahujeme i Mariina manžela Josefa. Podezříváme ho, že nevěřil Marii. Že se nestydíme. Kde se to v nás vzalo?
Chtěl jsem se věnovat něčemu o kus dál, ale ještě jednou se vraťme k Josefovi a Marii před jejich svatbou. Prosím vás o pomoc, pečlivě si projděme text evangelia a hajme Josefovu čest. Abychom Josefa už nestahovali do svých kalných vod a znovu stavěli novou vlastní důvěryhodnosta důvěru k druhým. /2
Slovo boží je elegantní, Bůh neskonale převyšuje naši upocenou malost.
Jsem hrdý na to, že byli nejméně dva lidé, kteří si navzájem věřili. Kdo si cení vlastní cti, šetří čest druhého.
Proč Josefovi znovu a znovu opakujeme: „Josef Marii nevěřil, měl za to, že mu byla nevěrná.
Proč z Josefa děláme jen jakéhosi dobráka, který byl prý k Marii shovívavý. /3
Nechme se evangeliem uzdravovat ze své nedůvěry.
Josef se od Marie dozvěděl, co jí potkalo „shůry“. (V předešlých letech jsme o tom mluvili.)
„Dříve než spolu Josef a Marie začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého.“
Evangelium nepíše, že se ukázalo Mariino těhotenství a že by jí Josef nevěřil.
„Ukázalo se, že Marie počala z Ducha“!
U židů neexistovalo, že by někdo mohl mlčet k hříchu, stal by se spoluviníkem. Vina musí být oznámena, „tak odstraníš zlo ze svého středu“.
Josef byl navíc mužem věřícím – žil božími skutky svých předků i vlastní zkušeností s Hospodinem.
Marii nepodezříval z nevěry, věřil jí. Jen si ji netroufal vzít za manželku; s ním nebe nejednalo, tak měl za to, že se s ním nepočítá. Marii a božímu dílu chtěl jit z cesty.
Je skvělé, jak Josef myslí na Marii a ne na sebe. Je pro nás vzorem!
(Dnes se každý zamilovaný hroutí, myslí jen na sebe a vůbec nemyslí na svého opouštěného partnera a na své děti. Na rozdíl od Josefa nejsme chlapi.)
Protože byl Josef spravedlivý, chtěl Marii vystavit rozlukový list: slušně se rozejdou, otcovství Mariina dítěte tím vezme v tichosti na sebe, aby se o Marii nikdo nemohl otřít, že je svobodnou matkou, která se s někým spustila. To by nebylo proti spravedlnosti, nebyl by to ani takový „podvod“, jako když naši faráři vystavovali židům falešné křestní listy, aby je uchránili nacistickému pronásledování. (O dítěti se navíc v rozlukovém listu nemluví.)
Josef byl statečný, nebyl člověkem fanaticky lpícím na liteře. Byl moudrý, uměl rozlišit, které pravidlo spravedlnosti má přednost, aby bylo slouženo životu a úctě druhého.
Josef tedy Marii nepodezříval, jen se neodvažoval se s Marií oženit. Anděl mu neříká: „Josefe, nepodezřívej svou manželku Marii“. (Zasnoubení v Izraeli bylo 80%ním
manželstvím.)
Anděl Josefovi říká: „… neboj se k sobě vzít svou manželku. S tebou se počítá, ty budeš děcku otcem, ty mu dáš jméno – ty ho nasměruješ do života s Bohem (jméno vyjadřuje kým člověk je, kým se má stát)“. Až na vyzvání od Boha se pak Josef odvážil s Marií oženit.
Od Josefa a Marie se můžeme mnoho naučit, např. co to znamená být z královského rodu.
Josef byl z davidovského královského rodu, ale ještě víc pro něj znamenala jeho příslušnost k lidu Božímu – ke královskému kněžstvu. To se sice vztahuje na všechny obřezané židy, ale něco jiného je narodit
se ve správném, dobrém rodu a něco jiného je si královskou noblesu osvojit. /4
Písmo o Josefovi říká, že je člověkem spravedlivým. To je v Bibli vysoké hodnocení.
Jsem velice povznesen tím, že si Josef s Marií důvěřovali.
Josef je poctivý a pravdivý. Ví, že o nás Bůh tak pečuje a je tak milosrdný, že nemáme zapotřebí lhát nebo podvádět. Znal Desatero; v něm se říká: „Já jsem vás vyvedl z
otroctví, budu o vás tak pečovat, že nebudete mít potřebu nějaké křivárny a podvodu.“
Je důležité vědět, v jakém rodinném zázemí Ježíš vyrůstal, co doma nasál.
Ježíš s tátou stavěli domy. /5
Ježíš, pak – jako rabi – lidem ukazoval, a ukazuje i nám, jak si vybudovat domov s Bohem, aby u nás bydlel Bůh a my u něj byli doma.
Josef si vážil spravedlnosti a sám chtěl být spravedlivý! K tomu vede dlouhá cesta.
Charakter a hodnověrnost je třeba budovat. „Kdo je věrný v malé věci, je věrný i ve velké a naopak, kdo je nevěrný v malé věci …“
Josef byl nejen dobrým řemeslníkem. Ježíš na něm později viděl, jak je táta poctivý každým coulem. Od dětství s ním chodil na stavby. Viděl, jak táta jednal s druhými lidmi, byl svědkem toho, že to co táta řekl, to platilo, viděl, jak se sliby dodržují.
Josef byl váženým občanem, oprávněně můžeme mít za to, že si v Nazaretě brzy získal dobrou pověst.
Nebyl naivní ani dobrohloupý, ale také svou snoubenku nepodezříval, nepodsouval jí nic špatného, uměl rozpoznat její upřímnost.
Můžeme-li druhému věřit, máme nezaplatitelný poklad. Jsou situace, ve kterých si nemůžeme pravdivost druhého ověřit.
Máme právo na svůj pocit, ale jsem-li svědomití, kontrolujeme si, zda je náš pocit objektivní, abychom druhému nekřivdili.
Někdy máme podezření nebo slyšíme pomluvu; Ježíš nás učí, jak se s podezřením vypořádat. /6
Když se Marie vrátila od Alžběty, byla v pokročilém stupni těhotenství. Můžeme předpokládat, že Josefovi vyprávěla, co a jak.
Pokud můžeme věřit druhému, je to osvobozující.
Někdy nás i vlastní smysly klamou a buď uvěříme tvrzení druhého, nebo se náš vztah propadá.
Jak mnoho nás zraní, řekne-li nám druhý nespravedlivě: „Já ti nevěřím!“ /7
Někdo řekne: „Vůbec okolo sebe neznám někoho, komu bych mohl důvěřovat“.
Ano, charakterních lidí není mnoho. Tím více jich je třeba. Proč bychom se nemohli důvěryhodnou osobností stát my?
Dětem máme a můžeme ukazovat, jak charakterní jednání vypadá.
Máme je za každou statečnost, pravdivost a spravedlnostchválit. Když zalžou, nemáme je srážet: „Už ti nebudu věřit“. Je důležité dětem vysvětlovat, jak na pravdivosti stojí život, že spravedlnost vyžaduje odvahu a k
čemu je dobrá. Můžeme-li si navzájem věřit, je to k nezaplacení.
Máme děti vést k moudrosti, k rozlišování komu můžeme důvěřovat a komu ne. Když se spletou, máme je povzbuzovat k vytrvalosti, každý se vícekrát pleteme.
Ke spravedlnosti patří hájit svou čest a čest druhého. Ke spravedlnosti a bratrství patří zastávat se druhého. /8
Nedůvěra mezi lidmi naleptává naše vztahy. Lež a pomluvy bourají domovy.
Mrzí mě velká podezřívavost a nedůvěra v církvi. Kdo slouží v církvi, ví, o čem mluvím.
Zkušenost s charakterními lidmi nás podpírá, ovlivňuje a povzbuzuje k dobrému. Naopak opakovaná špatná zkušenost naši víru v ideály nahlodává.
(K tématu vzájemné důvěry se ještě vrátím o Svátku Svaté Rodiny.)
Josef je muž spravedlivý. Marii k takovému manželovi můžeme gratulovat.
-----------------------
Poznámky:
/1 Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti.
Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře."
V srdci si asi říkáš: "Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?" Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho. (Dt 18,18-22
My jsme na povinnost – legitimovat se znamením od Boha a na povinnost adresáta vyžadovat tuto legitimaci – rezignovali. Z věrohodnosti svého poslání od Hospodina nelegitimně slevili. Už nej
sme na takové úrovni, abychom se mohli prokázat znamením od Boha. Kdybychom si alespoň tuto nedostatečnost poctivě přiznali. O to víc se oháníme církevními pověřovacími dekrety, „tradicí“ a údajným „hierarchickým uspořádáním církve“. Podle toho naše skutečná hodnověrnost vypadá.
/2 Řekne-li někdo: „Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1 J 4,20
Obdobně je to s důvěrou. Nedůvěřujeme-li lidem, jak budeme schopni důvěřovat Bohu? Samozřejmě, že předpokladem důvěry je důvěryhodnost naše i druhého.
/3 Tvrdíme, že Josef s Marií spolu manželsky „nežili“, ale Josefa přece jen raději vyobrazujeme jako starce, který už „není nebezpečný“, nevěříme mu.
Proč my, katolíci, o Josefovi mluvíme jako o snoubenci, když byl s Marií řádně oddaný. Copak žili na hromádce? Proč o Marii nemluvíme jako o vdané paní?
Proč je nedáváme za příkladné manžely?
Proč o Josefovi mluvíme jen jako o pěstounovi? „Když Ježíšovi rodiče spatřili svého syna v chrámě, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ (Lk 3,48
/4 Šlechtických dětí bylo v dějinách mnoho, ale šlechtictví ducha nedosáhl každý.
V Izraeli nebyla šlechta, každý obřezaný byl královského rodu. „Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. (Nm 15,38
Prosazení lidského krále v Izraeli, bylo úpadkem, opovrhnutím péčí Hospodina.
/5 Nevím, kde se vzalo, že Josef a Ježíš byli tesaři. Stavěli celý dům včetně prací od dřeva, krovů a jednoduchého nábytku, dnes by se řeklo, „stavěli na klíč“. Žádné Ježíšovo podobenství není z
tesařského řemesla, ale o stavení domu. Když někdo potřeboval stavět dům, zavolali „stavitele“ Ten řídil stavbu a majitelé pomáhali. (Za minulého režimu jsme si také podobně stavěli domy.)
/6 Máme-li podezření, víme, jak se od něj osvobodit. Ježíš nám radí: „Jdi za tím druhým, otevřeně, možná s omluvou mu o svém podezření řekni a popros ho, aby tě z
něj vyvedl“.
Jak se stavět k pomluvám a k anonymům také víme.
/7 V těchto souvislostech se nám objeví špatnost podezřívavosti, žárlivosti a lži. Jsou ničivé.
Nejsou vidět, obrana proti nim je náročná. Pokud si nebudujeme svůj „dům“ (vztahy s nejbližšími) podle Ježíšových pravidel, může se nám naše pracně budovaná životní stavba sesout.
(Nejen neúměrně žárlivý člověk, ale ani nepravdivý, nepoctivý člověk není schopen trvalého vztahu, natož manželství.)
/8 Kdosi „zbožně“ pravil: „Na arcibiskupa Bezáka byl vložen Kristův kříž“, jakoby to byla výsada nebo čest. Nebo něco, co máme v pokoře a tichosti snášet. Křižování je hříchem! A je donebevolající křivdou a pohoršením, že křižujícími jsou často ti, kteří se vydávají za boží superslužebníky. A
ďábelské je, že své oběti vybízejí, aby se nehájili, protože prý Bůh i zlo (jejich) využije k dobrému a utrpení prý potřebuje ke svému milosrdenství. Taková tvrzení jsou odporná. Bůh ale není jako slunce, jehož energie se vyčerpává a jednou dojde. Bůh není jako spalovací motor, který ke své práci potřebuje palivo. Bůh je nevyčerpatelným zdrojem všeho dobra, nekonečného. Ke svému milosrdenství nepotřebuje utrpení svých dětí. Ježíš nás
vyzývá k tomu, abychom se měli rádi. Nikdy nevolal dobrovolníky k
natahování na skřipec. (Sřipec byl natahovací žebřík k mučení, odsouzenci na něm „zpívali“ jako skřipky – housle.)
Prorok mu říká: Aby ses nemohl vymlouvat, že jsi o nabídce Boží pomocinevěděl, dostáváš znamení: „Tvé ženě se narodí syn“. (Achazův syn Chizkijáš byl pak dobrým králem.)
Achaz je králem „z Boží milosti“, ale neumí se na Hospodina spolehnout. Oproti němu Marie na Hospodina spoléhá. Je skutečná královská dcera, dcera Hospodinova.
Ví, že je povinna si ověřit pravost posla, který prohlašuje, že přichází od Boha. /1
Marie navštívila Alžbětu, aby se přesvědčila. Na vlastní oči pak viděla, že „Alžběta počala ve svém stáří syna a již je v šestém měsíci, ač se o ní říkalo, že je neplodná“ (Lk 1,36
).
Nikdo z nás se nemůžeme vymlouvat, že nevíme o boží pomoci. Už Izajáš říká: „Pojďte, projednejme to spolu, praví Hospodin. I kdyby vaše hříchy byly jako šarlat, zbělejí jako sníh, i kdyby byly rudé jako purpur, budou bílé jako vlna. (Iz 1,18
)
Nikdo z nás se nemůžeme vymlouvat, i nám se narodil Syn, který nám zdarma nabízí pomoc k vymanění se ze svých selhání.
Nikdo se nenarodil jako světec, ani Adam a Eva, ani Marie nebo Josef. Čistý list svého života něčím popíšeme. Spravedlivým se člověk stává. Svou důvěryhodnost si můžeme odmala budovat.
Ale všimněme si, jak jsme podezřívaví a nedůvěřiví vůči sobě navzájem. Tolikráte jsme byli zklamáni a podvedeni druhými a ledaskdo z nás jsme sami zklamali druhé, že je nám obtížné někomu důvěřovat.
Rakovina nedůvěry podezřívavosti nás tak zasáhla, že do ní zatahujeme i Mariina manžela Josefa. Podezříváme ho, že nevěřil Marii. Že se nestydíme. Kde se to v nás vzalo?
Chtěl jsem se věnovat něčemu o kus dál, ale ještě jednou se vraťme k Josefovi a Marii před jejich svatbou. Prosím vás o pomoc, pečlivě si projděme text evangelia a hajme Josefovu čest. Abychom Josefa už nestahovali do svých kalných vod a znovu stavěli novou vlastní důvěryhodnosta důvěru k druhým. /2
Slovo boží je elegantní, Bůh neskonale převyšuje naši upocenou malost.
Jsem hrdý na to, že byli nejméně dva lidé, kteří si navzájem věřili. Kdo si cení vlastní cti, šetří čest druhého.
Proč Josefovi znovu a znovu opakujeme: „Josef Marii nevěřil, měl za to, že mu byla nevěrná.
Proč z Josefa děláme jen jakéhosi dobráka, který byl prý k Marii shovívavý. /3
Nechme se evangeliem uzdravovat ze své nedůvěry.
Josef se od Marie dozvěděl, co jí potkalo „shůry“. (V předešlých letech jsme o tom mluvili.)
„Dříve než spolu Josef a Marie začali bydlet, ukázalo se, že počala z Ducha svatého.“
Evangelium nepíše, že se ukázalo Mariino těhotenství a že by jí Josef nevěřil.
„Ukázalo se, že Marie počala z Ducha“!
U židů neexistovalo, že by někdo mohl mlčet k hříchu, stal by se spoluviníkem. Vina musí být oznámena, „tak odstraníš zlo ze svého středu“.
Josef byl navíc mužem věřícím – žil božími skutky svých předků i vlastní zkušeností s Hospodinem.
Marii nepodezříval z nevěry, věřil jí. Jen si ji netroufal vzít za manželku; s ním nebe nejednalo, tak měl za to, že se s ním nepočítá. Marii a božímu dílu chtěl jit z cesty.
Je skvělé, jak Josef myslí na Marii a ne na sebe. Je pro nás vzorem!
(Dnes se každý zamilovaný hroutí, myslí jen na sebe a vůbec nemyslí na svého opouštěného partnera a na své děti. Na rozdíl od Josefa nejsme chlapi.)
Protože byl Josef spravedlivý, chtěl Marii vystavit rozlukový list: slušně se rozejdou, otcovství Mariina dítěte tím vezme v tichosti na sebe, aby se o Marii nikdo nemohl otřít, že je svobodnou matkou, která se s někým spustila. To by nebylo proti spravedlnosti, nebyl by to ani takový „podvod“, jako když naši faráři vystavovali židům falešné křestní listy, aby je uchránili nacistickému pronásledování. (O dítěti se navíc v rozlukovém listu nemluví.)
Josef byl statečný, nebyl člověkem fanaticky lpícím na liteře. Byl moudrý, uměl rozlišit, které pravidlo spravedlnosti má přednost, aby bylo slouženo životu a úctě druhého.
Josef tedy Marii nepodezříval, jen se neodvažoval se s Marií oženit. Anděl mu neříká: „Josefe, nepodezřívej svou manželku Marii“. (Zasnoubení v Izraeli bylo 80%ním
manželstvím.)
Anděl Josefovi říká: „… neboj se k sobě vzít svou manželku. S tebou se počítá, ty budeš děcku otcem, ty mu dáš jméno – ty ho nasměruješ do života s Bohem (jméno vyjadřuje kým člověk je, kým se má stát)“. Až na vyzvání od Boha se pak Josef odvážil s Marií oženit.
Od Josefa a Marie se můžeme mnoho naučit, např. co to znamená být z královského rodu.
Josef byl z davidovského královského rodu, ale ještě víc pro něj znamenala jeho příslušnost k lidu Božímu – ke královskému kněžstvu. To se sice vztahuje na všechny obřezané židy, ale něco jiného je narodit
se ve správném, dobrém rodu a něco jiného je si královskou noblesu osvojit. /4
Písmo o Josefovi říká, že je člověkem spravedlivým. To je v Bibli vysoké hodnocení.
Jsem velice povznesen tím, že si Josef s Marií důvěřovali.
Josef je poctivý a pravdivý. Ví, že o nás Bůh tak pečuje a je tak milosrdný, že nemáme zapotřebí lhát nebo podvádět. Znal Desatero; v něm se říká: „Já jsem vás vyvedl z
otroctví, budu o vás tak pečovat, že nebudete mít potřebu nějaké křivárny a podvodu.“
Je důležité vědět, v jakém rodinném zázemí Ježíš vyrůstal, co doma nasál.
Ježíš s tátou stavěli domy. /5
Ježíš, pak – jako rabi – lidem ukazoval, a ukazuje i nám, jak si vybudovat domov s Bohem, aby u nás bydlel Bůh a my u něj byli doma.
Josef si vážil spravedlnosti a sám chtěl být spravedlivý! K tomu vede dlouhá cesta.
Charakter a hodnověrnost je třeba budovat. „Kdo je věrný v malé věci, je věrný i ve velké a naopak, kdo je nevěrný v malé věci …“
Josef byl nejen dobrým řemeslníkem. Ježíš na něm později viděl, jak je táta poctivý každým coulem. Od dětství s ním chodil na stavby. Viděl, jak táta jednal s druhými lidmi, byl svědkem toho, že to co táta řekl, to platilo, viděl, jak se sliby dodržují.
Josef byl váženým občanem, oprávněně můžeme mít za to, že si v Nazaretě brzy získal dobrou pověst.
Nebyl naivní ani dobrohloupý, ale také svou snoubenku nepodezříval, nepodsouval jí nic špatného, uměl rozpoznat její upřímnost.
Můžeme-li druhému věřit, máme nezaplatitelný poklad. Jsou situace, ve kterých si nemůžeme pravdivost druhého ověřit.
Máme právo na svůj pocit, ale jsem-li svědomití, kontrolujeme si, zda je náš pocit objektivní, abychom druhému nekřivdili.
Někdy máme podezření nebo slyšíme pomluvu; Ježíš nás učí, jak se s podezřením vypořádat. /6
Když se Marie vrátila od Alžběty, byla v pokročilém stupni těhotenství. Můžeme předpokládat, že Josefovi vyprávěla, co a jak.
Pokud můžeme věřit druhému, je to osvobozující.
Někdy nás i vlastní smysly klamou a buď uvěříme tvrzení druhého, nebo se náš vztah propadá.
Jak mnoho nás zraní, řekne-li nám druhý nespravedlivě: „Já ti nevěřím!“ /7
Někdo řekne: „Vůbec okolo sebe neznám někoho, komu bych mohl důvěřovat“.
Ano, charakterních lidí není mnoho. Tím více jich je třeba. Proč bychom se nemohli důvěryhodnou osobností stát my?
Dětem máme a můžeme ukazovat, jak charakterní jednání vypadá.
Máme je za každou statečnost, pravdivost a spravedlnostchválit. Když zalžou, nemáme je srážet: „Už ti nebudu věřit“. Je důležité dětem vysvětlovat, jak na pravdivosti stojí život, že spravedlnost vyžaduje odvahu a k
čemu je dobrá. Můžeme-li si navzájem věřit, je to k nezaplacení.
Máme děti vést k moudrosti, k rozlišování komu můžeme důvěřovat a komu ne. Když se spletou, máme je povzbuzovat k vytrvalosti, každý se vícekrát pleteme.
Ke spravedlnosti patří hájit svou čest a čest druhého. Ke spravedlnosti a bratrství patří zastávat se druhého. /8
Nedůvěra mezi lidmi naleptává naše vztahy. Lež a pomluvy bourají domovy.
Mrzí mě velká podezřívavost a nedůvěra v církvi. Kdo slouží v církvi, ví, o čem mluvím.
Zkušenost s charakterními lidmi nás podpírá, ovlivňuje a povzbuzuje k dobrému. Naopak opakovaná špatná zkušenost naši víru v ideály nahlodává.
(K tématu vzájemné důvěry se ještě vrátím o Svátku Svaté Rodiny.)
Josef je muž spravedlivý. Marii k takovému manželovi můžeme gratulovat.
-----------------------
Poznámky:
/1 Povolám jim proroka z jejich bratří, jako jsi ty. Do jeho úst vložím svá slova a on jim bude mluvit vše, co mu přikáži. Kdo by má slova, která on bude mluvit mým jménem, neposlouchal, toho já sám budu volat k odpovědnosti.
Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře."
V srdci si asi říkáš: "Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?" Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho. (Dt 18,18-22
)
My jsme na povinnost – legitimovat se znamením od Boha a na povinnost adresáta vyžadovat tuto legitimaci – rezignovali. Z věrohodnosti svého poslání od Hospodina nelegitimně slevili. Už nej
sme na takové úrovni, abychom se mohli prokázat znamením od Boha. Kdybychom si alespoň tuto nedostatečnost poctivě přiznali. O to víc se oháníme církevními pověřovacími dekrety, „tradicí“ a údajným „hierarchickým uspořádáním církve“. Podle toho naše skutečná hodnověrnost vypadá.
/2 Řekne-li někdo: „Já miluji Boha", a přitom nenávidí svého bratra, je lhář. Kdo nemiluje svého bratra, kterého vidí, nemůže milovat Boha, kterého nevidí.“ (1 J 4,20
)
Obdobně je to s důvěrou. Nedůvěřujeme-li lidem, jak budeme schopni důvěřovat Bohu? Samozřejmě, že předpokladem důvěry je důvěryhodnost naše i druhého.
/3 Tvrdíme, že Josef s Marií spolu manželsky „nežili“, ale Josefa přece jen raději vyobrazujeme jako starce, který už „není nebezpečný“, nevěříme mu.
Proč my, katolíci, o Josefovi mluvíme jako o snoubenci, když byl s Marií řádně oddaný. Copak žili na hromádce? Proč o Marii nemluvíme jako o vdané paní?
Proč je nedáváme za příkladné manžely?
Proč o Josefovi mluvíme jen jako o pěstounovi? „Když Ježíšovi rodiče spatřili svého syna v chrámě, užasli a jeho matka mu řekla: „Synu, co jsi nám udělal? Hle, tvůj otec a já jsme tě s úzkostí hledali.“ (Lk 3,48
)
/4 Šlechtických dětí bylo v dějinách mnoho, ale šlechtictví ducha nedosáhl každý.
V Izraeli nebyla šlechta, každý obřezaný byl královského rodu. „Mluv k Izraelcům a řekni jim, aby si po všechna pokolení dělali na okraji svých šatů třásně a nad třásně ať se dávají na okraj svého roucha purpurově fialovou stuhu. (Nm 15,38
) (Purpurové roucho nosili pohanští
králové.)
Prosazení lidského krále v Izraeli, bylo úpadkem, opovrhnutím péčí Hospodina.
/5 Nevím, kde se vzalo, že Josef a Ježíš byli tesaři. Stavěli celý dům včetně prací od dřeva, krovů a jednoduchého nábytku, dnes by se řeklo, „stavěli na klíč“. Žádné Ježíšovo podobenství není z
tesařského řemesla, ale o stavení domu. Když někdo potřeboval stavět dům, zavolali „stavitele“ Ten řídil stavbu a majitelé pomáhali. (Za minulého režimu jsme si také podobně stavěli domy.)
/6 Máme-li podezření, víme, jak se od něj osvobodit. Ježíš nám radí: „Jdi za tím druhým, otevřeně, možná s omluvou mu o svém podezření řekni a popros ho, aby tě z
něj vyvedl“.
Jak se stavět k pomluvám a k anonymům také víme.
/7 V těchto souvislostech se nám objeví špatnost podezřívavosti, žárlivosti a lži. Jsou ničivé.
Nejsou vidět, obrana proti nim je náročná. Pokud si nebudujeme svůj „dům“ (vztahy s nejbližšími) podle Ježíšových pravidel, může se nám naše pracně budovaná životní stavba sesout.
(Nejen neúměrně žárlivý člověk, ale ani nepravdivý, nepoctivý člověk není schopen trvalého vztahu, natož manželství.)
/8 Kdosi „zbožně“ pravil: „Na arcibiskupa Bezáka byl vložen Kristův kříž“, jakoby to byla výsada nebo čest. Nebo něco, co máme v pokoře a tichosti snášet. Křižování je hříchem! A je donebevolající křivdou a pohoršením, že křižujícími jsou často ti, kteří se vydávají za boží superslužebníky. A
ďábelské je, že své oběti vybízejí, aby se nehájili, protože prý Bůh i zlo (jejich) využije k dobrému a utrpení prý potřebuje ke svému milosrdenství. Taková tvrzení jsou odporná. Bůh ale není jako slunce, jehož energie se vyčerpává a jednou dojde. Bůh není jako spalovací motor, který ke své práci potřebuje palivo. Bůh je nevyčerpatelným zdrojem všeho dobra, nekonečného. Ke svému milosrdenství nepotřebuje utrpení svých dětí. Ježíš nás
vyzývá k tomu, abychom se měli rádi. Nikdy nevolal dobrovolníky k
natahování na skřipec. (Sřipec byl natahovací žebřík k mučení, odsouzenci na něm „zpívali“ jako skřipky – housle.)