2. neděle adventní
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 11,1-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 11,1-10
Datum: 8. 12. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Iz 11,1-10 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Iz 11,1-10
; Řím 15,4-9
; Mt 3,1-12
Datum: 8. 12. 2013
Z malého výhonku, který vypučel z pařezu po vyťatém stromu davidovské
dynastie (Jišaj, zde Jesse, byl otcem Davidovým) vyrostl nový „Strom
života“. Jeho plody objevujeme, ochutnáváme a živíme se jimi. Ježíš
(jeho slova a jeho Hostina – jeho přátelství – nás vyživuje k jeho
způsobu života.)
Stojí za námahu přemýšlet a vyhledat si, kde a v čem se na jednání Ježíše v evangeliích projevuje moudrost, rozumnost, umění rady, odvaha, poznání a bázeň boží. Co všechno nás už Ježíš naučil … /1
To je úleva, že poslední slovo bude mít Spravedlivý a ne pomluvy, intriky a svévolnost.
Co znamená „zabít někoho holí svých úst“? /2
V božím království se sejdou i smíření nepřátelé. /3
Boží království a jeho pokoj už někde začíná. U Ježíše se sešli lidé, kteří si předtím šli po krku (terorista Šimon zélota a kolaborant Matouš, Šavel – Pavel a křesťané …)
Co nebo kdo může ke smíření protivníků přispět?
Stojíme o usmíření?
Co pro to děláme?
Koho si zvolíme za usmiřovatele? Kdo nám pomůže, abychom si neškodili, nepustošili, ale přáli jeden druhému?
My už „víme“, že někdo takový je.
Kdo na něj dá a kdo ne? /4
Dáme na něj my?
V čem? Nakolik?
Do našeho narušeného a (i námi) narušovaného prostředí posílal Bůh proroky.
Máme rádi jen mrtvé proroky!
Neobtěžují …
Dokud žijí, nesnášíme je; nemilosrdně je pronásledujeme.
Jako Hospodin vybral Mojžíšovi na pomoc sedmdesát starších, tak Ježíš pověřuje každého pokřtěného prorockou službou.
Křtem nám byla svěřena služba pastýřská (královská), kněžská a prorocká. /5
Od křtu jsme tedy jeden prorok vedle druhého. To znamená, že máme bdít nad Ježíšovou spravedlností, hájit čest člověka a čest Boží.
Bohužel se o křtu a poslání pokřtěných mnoho nemluví, ze služebného kněžství vybujela církevní hierarchie, která si často osobuje moc nad druhými a místo služby lidu Božímu jej utiskuje.
„Velkých“ proroků s obdarováním prorockého daru bychom si měli zvláště vážit. /6
Nepočítáme-li Ježíše, byl posledním velikým prorokem Jan, syn Zachariášův.
Zopakujme si, co o Janovi říkají evangelia. Většina lidí (i křesťanů) pokládá Jana za podivína, který to přehnal. Přidávají se k hodnocení náboženské smetánky (farizeů a saduceů). Dokonce si myslí, že se Jan v ledasčem „netrefil“.
Ten, kdo visí Ježíšovi na rtech, zpozorní, když od Ježíše slyší: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Ponořovatel (avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on). (Mt 11,11
Slyšeli jsme někdy, že Jan je větší osobností než apoštolové?
Jan se narodil za zvláštních „okolností“.
I sousedé nad tím žasli a řekli: „To jsme zvědaví, co z kloučka vyroste.“
V Ježíšově době byli saduceové jakousi šlechtou – inu, vysoké duchovenstvo (nižším „duchovenstvem“ byli rabíni). Janovi se nabízela velice dobrá kariéra, syn kněze, navíc prvorozený a zřejmě jediný. Měl být knězem. Jan ale byl, přeložím-li to do našich souřadnic: „Páter vyklouz“ (tak se říkalo kněžím nebo i bohoslovcům, kteří odešli z kněžské dráhy). „Nebudu se pořád s profesory hádat“, prohlásil Jan a odešel „z kněžského semináře“. Vynikající rodiče svého syna nasměrovali ke správnému přemýšlení, k
Tóře, k hledání a otevřenosti.
Odvážně (!) odešel stranou společnosti. Oblečení i potrava má svou biblickou řeč ...
Znovu promýšlel Písmo … Kdo bude tvrdit, že Bibli nelze porozumět, tomu bude Jan oponovat, ať nepomlouvá úroveň božího vyučování. Bude svědčit, že Písmu lze porozumět natolik, aby byl člověk
schopen rozpoznat Mesiáše – až mu ho Bůh „ukáže“.
Prohlásil: „Já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal ponořovat do vody, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který
ponořuje do Ducha svatého´“ (J 1,33
A Jan se nad Ježíšem nepohoršil. („Blaze tomu, kdo se nade mnou nepohorší“. Mt 11,6
Na našem používání českých pojmenování: „Křtitel“, „Janův křest“, „Křest Páně“ (latina, ani většina cizích jazyků se těchto chyb nedopouštějí), je vidět, jak nepořádně mluvíme a jak povrchní je naše náboženské vzdělání.
Ještě horší je, že téměř nikoho nezajímá, jak to je správně.
Vícekrát jsme si všímali biblického vyučování o křtu.
Křest je od slova Kristus.
Kristus je řecký překlad Mesiáše (podle smyslu) – pomazaného.
Arabové označují křesťany za „mesiášovce“.
Někoho pokřtít – znamená, ponořit ho do Ducha, zasvětit jej do Ježíšova způsobu života, přijmout ho za Ježíšova učedníka.
Jan byl učedníkem Mojžíšovým, nikoliv Ježíšovým. Nemohl nikoho křtít – přijímat jej za Ježíšova učedníka.
Jan není Křtitelem. „Já vás ponořuji jen do vody. Za mnou přichází Mesiáš, ten vás bere ponořovat do Ducha a do ohně.“
My jsme svou lajdáckou řečí nezodpovědně způsobili, že se o nepoctivých hostinských říkalo: „Křtí víno“, když lili vodu do vína. Dnes kdekdo „křtí“ knihy, cédéčka nebo zvířecí mláďata v
ZOO.
Hřešíme i tím, že mateme lidi, místo abychom je vzdělávali. Znevažujeme slova evangelia.
Ježíš nebyl a nemohl být pokřtěn. Není třeba jej dělat Kristem, Božím Pomazaným – Mesiášem je.
Ježíš se nechal ponořit od Jana do Jordánu (na znamení solidarity s námi, hříšníky).
A ukázalo se, že je plný Ducha. Písmo říká: „Byl počat z Ducha božího“. Duch na něj nesestupuje až při ponoření do Jordánu, Ježíš je plný Ducha „odvždy“.)
Zbožní farizeové a saduceové se přišli ze zvědavosti na nového učitele náboženství, na rabína Jana podívat. Přitakávali obrácení velkých veřejných hříšníků: žoldáků a kolaborantů.
Ti se Jana ptali, co mají dělat. Farizeové a saduceové se neptali, co mají dělat. Měli se za lidi, kteří jsou v pořádku, čekali, že budou pochváleni a vyznamenáni za svou horlivou zbožnost.
„Plemeno zmijí, myslíte si, že vejdete do božího království bez obrácení a stálého obracení se k Bohu?
(Ježíš těmto lidem vystaví stejnou diagnózu: „plemeno zmijí“. Mrazí mě při jeho slovech; neřekne o mě, že i já patřím do této skupiny?)
Toto „plemeno zmijí“ svým jednáním potvrdí, že se Jan i Ježíš nemýlili, když řekli, že nestačí mít v rodokmenu napsáno, že jsem potomek Abraháma nebo v křestním listu, že patřím do pravé církve.
Budeme tříbeni ohněm, budeme ponořeni do ohně spravedlnosti. V něm se ukážou všechny naše nečistoty. Budeme se jich, toužíce po ryzí ušlechtilosti, stále zříkat?
Ti, kteří se neobrátili, se nakonec postavili Mesiáši. Nepomohlo jim, že byli na pravém místě v pravý čas a v pravé církvi (v pravém lidu božím).
Jan by se velice rád stal Ježíšovým učedníkem. Ale Ježíš jej mezi své učedníky nepřijal: „Jane, ty máš samozřejmě na víc než na učitele přípravky, máš na vysokoškolského profesora, ale víš, jak důležitý je první učitel, který má děti nasmě
rovat ke správnému myšlení a přístupu ke vzdělání. Tys začal skvěle připravovat lidi,
aby v sobě samotných udělali Bohu schůdnou cestu, aby se Bůh mohl dostat do jejich nitra. Není nikdo druhý jako ty. Prosím tě, připravuj lidi na Mesiáše dál. Já ti to pak vynahradím, budu se ti osobně věnovat. Těším se na naše rozhovory, ty js
i člověk nevšedního zájmu, ukážu ti celou boží krásu.“
Jan zůstal na „svém – starozákonním“ břehu Jordánu a splnil svou vynikající a jedinečnou úlohu.
Po své smrti zvěstoval „praotcům“ „příchod Mesiáše.
(My pak říkáme o Ježíši: „Sestoupil k zesnulým“ – do nebe nemůže nikdo přijít, aniž by se vyučil u Ježíše, aniž by neprošel Ježíšovým učednictvím, aniž by nepřijal Ježíšův životní styl.)
Jan není postavou, jejíž úloha by skončila. Nebyl jen prstem veřejně ukazujícím na Mesiáše. (Srov. J 1,19-37
Bez Janovy přípravy se ani my neobejdeme!
O „obracení se“, jako trvalém celoživotním procesu, mluvíme často.
Začal jsem psát text o křtu, doufám, že jej dokončím.
Potřebujeme vědět, co pro nás znamená křest. Nevadí, že si na něj většina z nás nepamatuje. Důležitější je vědět, co nám poskytuje, jaké máme postavení, jaké dotace můžeme čerpat. Jak se nechat nořit do Ducha svatého atd.
Advent nám nabízí přípravu na Vánoce. /7
Díky adventu jinak prosíme: „Přijď tvé království …“
--------------------------------------------------------------------------
Poznámky:
/1 Příroda nás nenaučila číst a psát, slunce nevymyslelo zeleň listovou, voda se nerozhodla pro svou anomálii.
Neskončíme v náručí matky země, v náruči ohně kremační pece, oceánu, ale už teď můžeme zakoušet milující náruč boží nám nabídnutou navždy.
/2 Nevím, zda jsme to tady někdy probírali, na biblických hodinách určitě.
Eliáš pobil trestné komando. Petr usmrtil Ananiáše a Safiru. Ježíšovo ochromení nepřátel patří do výbavy sebeobrany před útočníky.
/3 Ježíš nás upozorňuje: „Vyhýbejte se vlkům, sviním, čubkám, zmijím“. To nejsou nadávky, ale diagnóza. Někdy se jim nevyhneme, Střet s
nimi mívá následky.
Může se stát, že bychom mohli patřit do skupin útočníků?
Ježíše likvidovali „slušní a zbožní lidé“.
Kdy z našich úst vycházejí jedovatá slova?
V čem si potřebujeme přistříhávat své drápky nebo drápy?
/4 O důvodech odvolání arcibiskupa Bezáka jsme slyšeli od vatikánské hierarchie. Vyslechl jsem druhou stranu, přečetl jsem knihu Márie Vrábcové: „Vyznanie“. Slovenským biskupům a vatikánské hierarchii nikdo nebrání, aby se k
Bezákovým tvrzením vyjádřila a případně je vyvrátila.
Mlčící církev byla také pomluvena a odsouzena k mlčení a vymření.
Hořkost na hořkost.
/5 Služba pastýřská, kněžská a prorocká – to nejsou fráze, ale náplň naší práce a odpovědnosti.
Od křtu jsme jeden hospodář (pastýř) a stavitel božího království vedle druhého. Všichni máme budovat Ježíšovu spravedlnost.
Od křtu jsme jeden kněz (a kněžka) vedle druhého (kněz má přímý přístup k Bohu).
/6 Měli bychom jim udělit „zvláštní statut“, větší než je poslanecká imunita. To trochu fantazíruji, ale kdybychom měli na zřeteli Ježíšova pravidla pro boží království, nic takového by nebylo třeba. Nechceme si přiznat svůj odpor k
Duchu božímu, který nás provětrává jako silný vítr a „vynáší nové věci“. Máme rádi svůj klid a své jistoty. Nesnášíme pohyb a máme strach z
něčeho nového, co nás převyšuje a vyvádí z naší zajištěnosti.
/7 Při křtu vyznáváme, že se sami neubráníme zlu a prosíme Boha o pomoc. Byli jsme „ponořeni“ nejen do vody, ale do Ducha, Boží náruč nám je stále otevřená. Celý život se do ní uchylujeme a objevujeme Boží porozumění, blízkost i pomoc. Bůh nám dal své slovo: „Sedmasedmdesátkrát se nad vámi budu smilovávat“.
Advent je nám přípravou na další přibližování se Kristu. Každý jeho týden nám nabízí program.
1. týden– Ježíš nám ukázal jak se chovat, aby nám bylo spolu dobře. Pozval nás do své rodiny a vyučuje nás co je nejdůležitější, abychom si dobré vztahy uchovali a navždy o sebe stáli.
2. týden – I „Izrael“ se může zahledět jen do sebe a točit se v kruhu okolo svého náboženského provozu jako auto se zamknutým volantem.
Jan, syn Zachariášův, říká: „Jdete na opačnou stranu, od Boha, obraťte se.
A udělejte v sobě Bohu cestu, aby se k vám mohl dostat.“
3. týden – I Marie a Josef se potřebovali domluvit s Bohem a mezi sebou, aby spolu mohli sloužit Mesiáši. Vzájemné porozumění patří mezi naše největší bohatství. Doma pořádáme rodinné konference. Nejprve se zeptá tatínek maminky, co by si od něj přála, co by měl na sobě změnit. Pak se zeptá dětí, co by si od něj přáli. Děti třeba řeknou: Aby ses nám víc věnoval. A tatínek řekne: Dobrá, v
pondělí večer budeme hrát pexeso, ve středu vám budu číst pohádku a v
sobotu si budeme povídat o božím přátelství k nám. Pak se zeptá maminka. Když děti povyrostou – děti chtějí být velké – začnou se ptát rodičů a sourozenců, co by si od nich přáli.
4. týden – Slavení velkých svátků, jako jsou Vánoce, je náročné. Po vánocích a dovolené bývá nejvíce rozvodů, lidé do nich vkládají přehnaná očekáváni. Ve všedních dnech už žít umíme, ale naložit s výjimečným časem není tak snadné, jak bychom si mysleli. I v
nejlepších rodinách se může o svátcích něco pokazit. Proto si v
rodinné poradě řekneme, co je nejdůležitější, co si kdo vezme na starost, na co si budeme dávat pozor, čeho se vyvarujeme. Každý můžeme přispívat k
dobré náladě.
Ježíš byl také dítětem, aby brzy nás přerostl. Dávno se už od něj necháme vyučovat, uzdravovat a pozvedat. Jeho přátelství nás obohacuje a povzbuzuje.
Advent a Vánoce nás vybaví do dalšího roku, abychom žili důstojně jako svobodní lidé a synové a dcery Boží.
Stojí za námahu přemýšlet a vyhledat si, kde a v čem se na jednání Ježíše v evangeliích projevuje moudrost, rozumnost, umění rady, odvaha, poznání a bázeň boží. Co všechno nás už Ježíš naučil … /1
To je úleva, že poslední slovo bude mít Spravedlivý a ne pomluvy, intriky a svévolnost.
Co znamená „zabít někoho holí svých úst“? /2
V božím království se sejdou i smíření nepřátelé. /3
Boží království a jeho pokoj už někde začíná. U Ježíše se sešli lidé, kteří si předtím šli po krku (terorista Šimon zélota a kolaborant Matouš, Šavel – Pavel a křesťané …)
Co nebo kdo může ke smíření protivníků přispět?
Stojíme o usmíření?
Co pro to děláme?
Koho si zvolíme za usmiřovatele? Kdo nám pomůže, abychom si neškodili, nepustošili, ale přáli jeden druhému?
My už „víme“, že někdo takový je.
Kdo na něj dá a kdo ne? /4
Dáme na něj my?
V čem? Nakolik?
Do našeho narušeného a (i námi) narušovaného prostředí posílal Bůh proroky.
Máme rádi jen mrtvé proroky!
Neobtěžují …
Dokud žijí, nesnášíme je; nemilosrdně je pronásledujeme.
Jako Hospodin vybral Mojžíšovi na pomoc sedmdesát starších, tak Ježíš pověřuje každého pokřtěného prorockou službou.
Křtem nám byla svěřena služba pastýřská (královská), kněžská a prorocká. /5
Od křtu jsme tedy jeden prorok vedle druhého. To znamená, že máme bdít nad Ježíšovou spravedlností, hájit čest člověka a čest Boží.
Bohužel se o křtu a poslání pokřtěných mnoho nemluví, ze služebného kněžství vybujela církevní hierarchie, která si často osobuje moc nad druhými a místo služby lidu Božímu jej utiskuje.
„Velkých“ proroků s obdarováním prorockého daru bychom si měli zvláště vážit. /6
Nepočítáme-li Ježíše, byl posledním velikým prorokem Jan, syn Zachariášův.
Zopakujme si, co o Janovi říkají evangelia. Většina lidí (i křesťanů) pokládá Jana za podivína, který to přehnal. Přidávají se k hodnocení náboženské smetánky (farizeů a saduceů). Dokonce si myslí, že se Jan v ledasčem „netrefil“.
Ten, kdo visí Ježíšovi na rtech, zpozorní, když od Ježíše slyší: „Amen, pravím vám, mezi těmi, kdo se narodili z ženy, nevystoupil nikdo větší, než Jan Ponořovatel (avšak i ten nejmenší v království nebeském je větší nežli on). (Mt 11,11
)
Slyšeli jsme někdy, že Jan je větší osobností než apoštolové?
Jan se narodil za zvláštních „okolností“.
I sousedé nad tím žasli a řekli: „To jsme zvědaví, co z kloučka vyroste.“
V Ježíšově době byli saduceové jakousi šlechtou – inu, vysoké duchovenstvo (nižším „duchovenstvem“ byli rabíni). Janovi se nabízela velice dobrá kariéra, syn kněze, navíc prvorozený a zřejmě jediný. Měl být knězem. Jan ale byl, přeložím-li to do našich souřadnic: „Páter vyklouz“ (tak se říkalo kněžím nebo i bohoslovcům, kteří odešli z kněžské dráhy). „Nebudu se pořád s profesory hádat“, prohlásil Jan a odešel „z kněžského semináře“. Vynikající rodiče svého syna nasměrovali ke správnému přemýšlení, k
Tóře, k hledání a otevřenosti.
Odvážně (!) odešel stranou společnosti. Oblečení i potrava má svou biblickou řeč ...
Znovu promýšlel Písmo … Kdo bude tvrdit, že Bibli nelze porozumět, tomu bude Jan oponovat, ať nepomlouvá úroveň božího vyučování. Bude svědčit, že Písmu lze porozumět natolik, aby byl člověk
schopen rozpoznat Mesiáše – až mu ho Bůh „ukáže“.
Prohlásil: „Já jsem stále nevěděl, kdo to je, ale ten, který mě poslal ponořovat do vody, mi řekl: `Na koho spatříš sestupovat Ducha a zůstávat na něm, to je ten, který
ponořuje do Ducha svatého´“ (J 1,33
)
A Jan se nad Ježíšem nepohoršil. („Blaze tomu, kdo se nade mnou nepohorší“. Mt 11,6
)
Na našem používání českých pojmenování: „Křtitel“, „Janův křest“, „Křest Páně“ (latina, ani většina cizích jazyků se těchto chyb nedopouštějí), je vidět, jak nepořádně mluvíme a jak povrchní je naše náboženské vzdělání.
Ještě horší je, že téměř nikoho nezajímá, jak to je správně.
Vícekrát jsme si všímali biblického vyučování o křtu.
Křest je od slova Kristus.
Kristus je řecký překlad Mesiáše (podle smyslu) – pomazaného.
Arabové označují křesťany za „mesiášovce“.
Někoho pokřtít – znamená, ponořit ho do Ducha, zasvětit jej do Ježíšova způsobu života, přijmout ho za Ježíšova učedníka.
Jan byl učedníkem Mojžíšovým, nikoliv Ježíšovým. Nemohl nikoho křtít – přijímat jej za Ježíšova učedníka.
Jan není Křtitelem. „Já vás ponořuji jen do vody. Za mnou přichází Mesiáš, ten vás bere ponořovat do Ducha a do ohně.“
My jsme svou lajdáckou řečí nezodpovědně způsobili, že se o nepoctivých hostinských říkalo: „Křtí víno“, když lili vodu do vína. Dnes kdekdo „křtí“ knihy, cédéčka nebo zvířecí mláďata v
ZOO.
Hřešíme i tím, že mateme lidi, místo abychom je vzdělávali. Znevažujeme slova evangelia.
Ježíš nebyl a nemohl být pokřtěn. Není třeba jej dělat Kristem, Božím Pomazaným – Mesiášem je.
Ježíš se nechal ponořit od Jana do Jordánu (na znamení solidarity s námi, hříšníky).
A ukázalo se, že je plný Ducha. Písmo říká: „Byl počat z Ducha božího“. Duch na něj nesestupuje až při ponoření do Jordánu, Ježíš je plný Ducha „odvždy“.)
Zbožní farizeové a saduceové se přišli ze zvědavosti na nového učitele náboženství, na rabína Jana podívat. Přitakávali obrácení velkých veřejných hříšníků: žoldáků a kolaborantů.
Ti se Jana ptali, co mají dělat. Farizeové a saduceové se neptali, co mají dělat. Měli se za lidi, kteří jsou v pořádku, čekali, že budou pochváleni a vyznamenáni za svou horlivou zbožnost.
„Plemeno zmijí, myslíte si, že vejdete do božího království bez obrácení a stálého obracení se k Bohu?
(Ježíš těmto lidem vystaví stejnou diagnózu: „plemeno zmijí“. Mrazí mě při jeho slovech; neřekne o mě, že i já patřím do této skupiny?)
Toto „plemeno zmijí“ svým jednáním potvrdí, že se Jan i Ježíš nemýlili, když řekli, že nestačí mít v rodokmenu napsáno, že jsem potomek Abraháma nebo v křestním listu, že patřím do pravé církve.
Budeme tříbeni ohněm, budeme ponořeni do ohně spravedlnosti. V něm se ukážou všechny naše nečistoty. Budeme se jich, toužíce po ryzí ušlechtilosti, stále zříkat?
Ti, kteří se neobrátili, se nakonec postavili Mesiáši. Nepomohlo jim, že byli na pravém místě v pravý čas a v pravé církvi (v pravém lidu božím).
Jan by se velice rád stal Ježíšovým učedníkem. Ale Ježíš jej mezi své učedníky nepřijal: „Jane, ty máš samozřejmě na víc než na učitele přípravky, máš na vysokoškolského profesora, ale víš, jak důležitý je první učitel, který má děti nasmě
rovat ke správnému myšlení a přístupu ke vzdělání. Tys začal skvěle připravovat lidi,
aby v sobě samotných udělali Bohu schůdnou cestu, aby se Bůh mohl dostat do jejich nitra. Není nikdo druhý jako ty. Prosím tě, připravuj lidi na Mesiáše dál. Já ti to pak vynahradím, budu se ti osobně věnovat. Těším se na naše rozhovory, ty js
i člověk nevšedního zájmu, ukážu ti celou boží krásu.“
Jan zůstal na „svém – starozákonním“ břehu Jordánu a splnil svou vynikající a jedinečnou úlohu.
Po své smrti zvěstoval „praotcům“ „příchod Mesiáše.
(My pak říkáme o Ježíši: „Sestoupil k zesnulým“ – do nebe nemůže nikdo přijít, aniž by se vyučil u Ježíše, aniž by neprošel Ježíšovým učednictvím, aniž by nepřijal Ježíšův životní styl.)
Jan není postavou, jejíž úloha by skončila. Nebyl jen prstem veřejně ukazujícím na Mesiáše. (Srov. J 1,19-37
)
Bez Janovy přípravy se ani my neobejdeme!
O „obracení se“, jako trvalém celoživotním procesu, mluvíme často.
Začal jsem psát text o křtu, doufám, že jej dokončím.
Potřebujeme vědět, co pro nás znamená křest. Nevadí, že si na něj většina z nás nepamatuje. Důležitější je vědět, co nám poskytuje, jaké máme postavení, jaké dotace můžeme čerpat. Jak se nechat nořit do Ducha svatého atd.
Advent nám nabízí přípravu na Vánoce. /7
Díky adventu jinak prosíme: „Přijď tvé království …“
--------------------------------------------------------------------------
Poznámky:
/1 Příroda nás nenaučila číst a psát, slunce nevymyslelo zeleň listovou, voda se nerozhodla pro svou anomálii.
Neskončíme v náručí matky země, v náruči ohně kremační pece, oceánu, ale už teď můžeme zakoušet milující náruč boží nám nabídnutou navždy.
/2 Nevím, zda jsme to tady někdy probírali, na biblických hodinách určitě.
Eliáš pobil trestné komando. Petr usmrtil Ananiáše a Safiru. Ježíšovo ochromení nepřátel patří do výbavy sebeobrany před útočníky.
/3 Ježíš nás upozorňuje: „Vyhýbejte se vlkům, sviním, čubkám, zmijím“. To nejsou nadávky, ale diagnóza. Někdy se jim nevyhneme, Střet s
nimi mívá následky.
Může se stát, že bychom mohli patřit do skupin útočníků?
Ježíše likvidovali „slušní a zbožní lidé“.
Kdy z našich úst vycházejí jedovatá slova?
V čem si potřebujeme přistříhávat své drápky nebo drápy?
/4 O důvodech odvolání arcibiskupa Bezáka jsme slyšeli od vatikánské hierarchie. Vyslechl jsem druhou stranu, přečetl jsem knihu Márie Vrábcové: „Vyznanie“. Slovenským biskupům a vatikánské hierarchii nikdo nebrání, aby se k
Bezákovým tvrzením vyjádřila a případně je vyvrátila.
Mlčící církev byla také pomluvena a odsouzena k mlčení a vymření.
Hořkost na hořkost.
/5 Služba pastýřská, kněžská a prorocká – to nejsou fráze, ale náplň naší práce a odpovědnosti.
Od křtu jsme jeden hospodář (pastýř) a stavitel božího království vedle druhého. Všichni máme budovat Ježíšovu spravedlnost.
Od křtu jsme jeden kněz (a kněžka) vedle druhého (kněz má přímý přístup k Bohu).
/6 Měli bychom jim udělit „zvláštní statut“, větší než je poslanecká imunita. To trochu fantazíruji, ale kdybychom měli na zřeteli Ježíšova pravidla pro boží království, nic takového by nebylo třeba. Nechceme si přiznat svůj odpor k
Duchu božímu, který nás provětrává jako silný vítr a „vynáší nové věci“. Máme rádi svůj klid a své jistoty. Nesnášíme pohyb a máme strach z
něčeho nového, co nás převyšuje a vyvádí z naší zajištěnosti.
/7 Při křtu vyznáváme, že se sami neubráníme zlu a prosíme Boha o pomoc. Byli jsme „ponořeni“ nejen do vody, ale do Ducha, Boží náruč nám je stále otevřená. Celý život se do ní uchylujeme a objevujeme Boží porozumění, blízkost i pomoc. Bůh nám dal své slovo: „Sedmasedmdesátkrát se nad vámi budu smilovávat“.
Advent je nám přípravou na další přibližování se Kristu. Každý jeho týden nám nabízí program.
1. týden– Ježíš nám ukázal jak se chovat, aby nám bylo spolu dobře. Pozval nás do své rodiny a vyučuje nás co je nejdůležitější, abychom si dobré vztahy uchovali a navždy o sebe stáli.
2. týden – I „Izrael“ se může zahledět jen do sebe a točit se v kruhu okolo svého náboženského provozu jako auto se zamknutým volantem.
Jan, syn Zachariášův, říká: „Jdete na opačnou stranu, od Boha, obraťte se.
A udělejte v sobě Bohu cestu, aby se k vám mohl dostat.“
3. týden – I Marie a Josef se potřebovali domluvit s Bohem a mezi sebou, aby spolu mohli sloužit Mesiáši. Vzájemné porozumění patří mezi naše největší bohatství. Doma pořádáme rodinné konference. Nejprve se zeptá tatínek maminky, co by si od něj přála, co by měl na sobě změnit. Pak se zeptá dětí, co by si od něj přáli. Děti třeba řeknou: Aby ses nám víc věnoval. A tatínek řekne: Dobrá, v
pondělí večer budeme hrát pexeso, ve středu vám budu číst pohádku a v
sobotu si budeme povídat o božím přátelství k nám. Pak se zeptá maminka. Když děti povyrostou – děti chtějí být velké – začnou se ptát rodičů a sourozenců, co by si od nich přáli.
4. týden – Slavení velkých svátků, jako jsou Vánoce, je náročné. Po vánocích a dovolené bývá nejvíce rozvodů, lidé do nich vkládají přehnaná očekáváni. Ve všedních dnech už žít umíme, ale naložit s výjimečným časem není tak snadné, jak bychom si mysleli. I v
nejlepších rodinách se může o svátcích něco pokazit. Proto si v
rodinné poradě řekneme, co je nejdůležitější, co si kdo vezme na starost, na co si budeme dávat pozor, čeho se vyvarujeme. Každý můžeme přispívat k
dobré náladě.
Ježíš byl také dítětem, aby brzy nás přerostl. Dávno se už od něj necháme vyučovat, uzdravovat a pozvedat. Jeho přátelství nás obohacuje a povzbuzuje.
Advent a Vánoce nás vybaví do dalšího roku, abychom žili důstojně jako svobodní lidé a synové a dcery Boží.