Slavnost Ježíše Krista Krále
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 23,35-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Sam 5,1-3
Datum: 24. 11. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Lk 23,35-43 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Sam 5,1-3
; Kol 1,12-20
; Lk 23,35-43
Datum: 24. 11. 2013
Připomínám, že králem Izraelitů byl původně Hospodin. Vedl je,
vzdělával a pečoval o ně. To, že si pak na Hospodinu vytrucovali
pozemského krále, bylo pohrdnutím Hospodinem …
Bůh nám neporoučí, respektuje naše volby, i ty nemoudré.
Izraelský král měl být vybírán Hospodinem, ale také lid jej volil (viz 1. čtení).
S prohlašováním Ježíše za krále je třeba být obezřetný.
Přestože slovo královský má pro nás stále velikou hodnotu, titul král byl nesčíslněkrát pošpiněn jednáním nehodných panovníků. (Kolikpak králů bylo slušných?)
Evangelisté si toho byli vědomi, proto s tímto titulem pro Ježíše šetří.
Pilátův nápis na kříži: „To je židovský král!“, byl posměšný (pro vojáky byl samozřejmě pobídkou k posměchu vůči odsouzenému).
Ježíš jen jednou na sebe vztahuje titul král – a to před Pilátem, v situaci, ve které nelze tohoto titulu zneužít k nějaké „parádě“.
Ježíš měl zdravé sebevědomí (Židé byli hrdým národem, Ježíš si byl navíc vědom svého Synovství). Označení „Syn člověka“ (v podstatě „jeden z lidí“), mu stačí. Ví, jakou cenu má člověk pro Hospodina.
Objevíme-li Ježíšovu velikost a důstojnost, nebudeme ho cpát do hermelínu, ani ho nebudeme chtít korunovat. Stejně by to nepřijal, nemá toho zapotřebí. /1
Raději si všímejme, jakou důstojnost nabízí nám.
Nevím, proč máme zvláštní zálibu „vyzdvihovat a velebit jeho slabost a bezmocnost“. Byl Ježíš někdy slabý? Vždy byl „silný“!
(Gándhí měřil jen 152 cm, ale došel k veliké síle ducha, z které až mrazilo.)
Jen silný se nebojí rány, odváží se zastat se druhého a nechrání se za každou cenu. Ježíš se ani při mučení nenechal připravit o svou důstojnost.
I to, že byl kdysi pár let bezbranným dítětem, bylo projevem síly a obětavosti (bereme-li, že být dítětem bylo v jeho případě vlastním rozhodnutím.) Brzy nás všechny přerostl.
Nikdy jsem neuhýbal pohledem od utrpení lidí. Stále čtu další a další knihy o nacistických a komunistických lágrech. Rozhodně trápení nevyhledávám, ale snad rozumím tomu, co říká francouzský spisovatel Marcel Proust: „Duše sílí ze zármutku“. (Před týdnem nám to citovala paní průvodkyně Kateřina Rudnická v Osvětimi.) /2
Soucit nás pudí k pomoci.
Ale na druhé straně mi vadí příliš zobrazovaného utrpení v kostelích, mám obavu, že to vede k otupění (jako krváky v televizi).
Obraz Ukřižovaného mně je znamením nesmírné lásky Boha k člověku, ale také usvědčením z našeho strašlivého hříchu náboženské nesnášenlivosti. /3
„Mám moc Tě ukřižovat“, vytahoval se Pilát nad Ježíšem.
Pak se ukázalo, jaký je slaboch, nechal se zmanipulovat diplomacií židovských náboženských hodnostářů. Už jen zbičování nevinného bylo nemyslné …
Ježíš má nejvyšší moc: „Vejdi“, řekl teroristovi (který kajícně přiznal svou vinu). Takové rozhodnutí nikomu nebylo dáno.
Kdyby nám lotr po pravici zavraždil někoho blízkého, těžko bychom Ježíšovo milosrdenství snášeli.
Kdo vydrží nápor Ježíšova milosrdenství, pozná, že Boží odpuštění není úplně zadarmo, že od kajícníka něco vyžaduje (zdaleka ne každý se kaje, při Ježíšově popravě jen 50%). Kdo se nad Ježíšovým milosrdenstvím nepohorší, zjistí, že každý jeho milosrdenstvím můžeme získat. Bez něho bychom dopadli zle.
Vraťme se k Ježíši králi. Prohlašovat Ježíše za Krále světa je ošemetné.
Ježíš totiž říká: „Boží království teprve přichází. Učí nás, kde a jak přichází, na čem stojí a jak a čím jej máme budovat.
Ne všichni jsou syny království; jen ti, kterým je dáno znát tajemství království nebeského. /4
Někteří do něj vchází, někteří jsou mimo, někteří vstoupili, ale budou vyvrženi. Není tedy všude.“ /5
Prohlásit Ježíše za Krále světa, by bylo tedy předčasné a matoucí!
Máme rozlišovat, kde a nakolik Boží království už je. /6
„Slavná“ píseň: „Kristus vítězí, kraluje a vládne všem“, tedy není tak moc slavná, je poněkud ideologická (my starší jsme na ideologická prohlášení hákliví). /7
Máme-li hlásat Ježíše světu podle evangelia (a ne podle svých „zbožných přání“), jsme povinni mluvit jazykem těch, ke kterým jsme posláni.
Kostelové řeči jsou často nesrozumitelné, nerozumíme jim ani my. /8
Nepředbíhejme, boží království se teprve přibližuje a je teprve v pohybu, někdy se mu přibližujeme, jindy vzdalujeme. Ještě máme před sebou mnoho práce v budování božího království.
Boží království si nelze vyprosit ani pro sebe ani pro druhé. /9
Nám je Boží království velkoryse nabídnuto. Jsme stvořeni k obrazu Božímu.
Mojžíš byl (adoptovaným) synem faraónovy dcery, tedy egyptským princem. Ale Hospodin ho jmenoval svým vyslancem v Egyptě – tak vystupoval před faraónem, ne jako egyptský princ.
Od Mojžíšových dob víme, že židé obřízkou patří do královského kněžstva.
My křesťané patříme křtem do královského kněžstva.
Šlechta přijala své tituly. I dnešní princové a princezny používají své tituly a společnost je sleduje, nakolik se královsky chovají.
Nepochybujeme, že je Ježíš Králem (podle božích představ!).
Říká-li Bůh, že jsme jeho dcery a synové, říká-li Ježíš, že jsme jeho sestry a bratří, pak platí, že jsme vznešené krve.
„Jsme jedné krve ty i já“, říká Ježíš (R. Kypling byl křesťan, tato slova použil ve své „Knize džunglí“).
Škoda, že naši rodiče a naši předkové nečetli Bibli, škoda, že biskupové a kněží nečetli pečlivěji Bibli, byli by nám říkali, že jsme z královského rodu.
Běda tomu, kdo s námi nejedná jako s princeznou a princem.
Běda nám, když s někým nejednáme jako s Ježíšovou sestrou nebo s Ježíšovým bratrem.
Vidíme, jak římský biskup František opravdu ve veliké úctě jedná s každým člověkem jako s Ježíšovým sourozencem. Ví, že být papežem, kardinálem, biskupem, farářem znamená sloužit.
Žádný církevní hodnostář ani žádný potentát není víc než bezdomovec.
Nikdo nesmí být beztrestně ponižován, umlčován nebo vyřazen. „Cokoliv jste udělali nejposlednějšímu, jako byste to udělali mně nebo Bohu“, říká Ježíš.
Prosím vás, říkejte svým dětem a vnukům, že jsou božími princeznami a princi.
My sami přijměme od Boha – třeba na stará kolena – toto jedinečné postavení.
Neubíráme anglické královně, ani dánskému králi jejich tituly. Ale před Bohem nemají větší důstojnost než my.
Šlechtici říkají, noblesa zavazuje. Vědí, že to, co jim odkázali a předali jejich předkové (především duchovní bohatství), mají dobře spravovat. Mnoho našich šlechticů přišlo (nejen za komunistů) o hmotný majetek, ale noblesní chování si zachovali.
Ježíš nebyl vlastníkem pozemského majetku, ale ukazuje, jak šlechtictví ducha vypadá.
Prvním českým králem byl Vratislav II., druhým jeho vnuk Vladislav II., ale jeho synové si královský titul neudrželi. (Dědičnost titulu českého krále si zajistil Přemysl Otakar I.
)
My jsme dostali, získali svůj královský titul od Boha. Ježíš nám jej potvrdil.
Máme si svou vznešenost osvojit a zachovat.
Kdyby pokřtění dříve věděli, že jsou božími dětmi, nemohli by do sebe vzájemně střílet. Do božích dětí – do lidí – se nesmí střílet!! Nikdo je nesmí ponižovat.
Prosím Vás, každé ráno opakujme sobě a svým dětem, že jsme z královského zrodu, z Boží rodiny. (Nikdo to za nás neudělá.)
------------------
Poznámky:
/1 Proč je i církev přitahována leskem zlata (přes vědomí, že zlato nebývá získáno spravedlivým způsobem)? „Pro Boha jen to nejcennější“, tvrdí hodnostáři, milující drahé šperky. (Římský biskup František se vymyká.)
(Tři věci pokládám za zbytečné: horory, salóny pro psy a šatičky pro Pražské Jezulátko.)
/2 Kdysi jsem vezl do Košumberku děcko na léčebný pobyt. Srdce mi usedalo, když jsem tam viděl zástup všelikerých pokroucených dětí. Ale litováním a pouhým soucitem nic nespravíme! Tím víc si cením lékařů a všech těch, kteří těmto dětem pomáhají. Pak jsem se setkal s
člověkem, který vyráběl ortopedické pomůcky
– za malý plat. (Minulý, materialistický režim rozděloval lidi do výrobní sféry – ta byla protěžovaná – horníci, dělníci, zemědělci na poli nebo u dobytka. Lékaři, učitelé, natož řemeslník pracující pro invalidy, patřili do nevýrobní sféry
– ti nevytvářeli žádné materiální(!) hodnoty a podle toho byli finančně podhodnoceni.)
V Osvětimi mě snad nejvíce vždy zasáhne hromada protéz, korzetů a dalších pomůcek, které tam zbyly po invalidech, po těch nejslabších, určených automaticky do plynu.
/3 Nenosím na krku kříž, byl by pro mě vyznáním, že jsem ten, který křižuje. Jako bych nosil na krku ceduli s nápisem: „ZRÁDCE“ nebo
„VRAH“ nebo „PROVINILEC“, ale tak to nikdo nečte.
Piráti nebo nacisté nosili smrtihlava na čepici hrdě.
/4 Ježíš řekl Nikodémovi „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Srv. J 3,3-4
/5 Když se farizeové Ježíše otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,20-21
Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ (J 18,36
/6 „Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. (Mt 7,21-24
/7 Kdo chodí mezi mládež, bezdomovce, do nemocnic, věznic, tomu moc ta píseň nejde přes rty. Na Pražském Hradě (vedle katedrály) v
Kremlu, v koncentrácích, panuje někdo jiný, ne Kristus.
Na fotografiích Jindřicha Štreita z dob socialismu jsou někdy pod ideologickými socialistickými hesly zachyceni lidé v chudých a zubožených podmínkách socialismu. Záměrem J. Štreita nebyla ironie, ale zachycení pravdivé skutečnosti.
Prohlásit Ježíše Krista za krále je ošemetné, ba zavádějící a matoucí.
/8 Máme myslet i na děti. Místo: „…který jsi svým křížem vykoupil svět“, říkám: „… který svou obětavostí a láskou zachraňuješ svět“.
Proč říkáme: „Pro své svaté drahé rány, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad námi“?
Řekli by katani své oběti: „Vězni číslo „to a to“, pro rány, kterými jsme tě mučili, smiluj se nad námi“?
/9 Prosba: „Přijď tvé království“ – je přihlášením se k Ježíšovu programu, ptáme se, co pro něj může udělat. Pokud nejsme ochotní pro Boží věc pracovat, ani Bůh s
námi nehne. Totéž platí o druhých – od našich nejbližších až po politiky.
Bůh nám neporoučí, respektuje naše volby, i ty nemoudré.
Izraelský král měl být vybírán Hospodinem, ale také lid jej volil (viz 1. čtení).
S prohlašováním Ježíše za krále je třeba být obezřetný.
Přestože slovo královský má pro nás stále velikou hodnotu, titul král byl nesčíslněkrát pošpiněn jednáním nehodných panovníků. (Kolikpak králů bylo slušných?)
Evangelisté si toho byli vědomi, proto s tímto titulem pro Ježíše šetří.
Pilátův nápis na kříži: „To je židovský král!“, byl posměšný (pro vojáky byl samozřejmě pobídkou k posměchu vůči odsouzenému).
Ježíš jen jednou na sebe vztahuje titul král – a to před Pilátem, v situaci, ve které nelze tohoto titulu zneužít k nějaké „parádě“.
Ježíš měl zdravé sebevědomí (Židé byli hrdým národem, Ježíš si byl navíc vědom svého Synovství). Označení „Syn člověka“ (v podstatě „jeden z lidí“), mu stačí. Ví, jakou cenu má člověk pro Hospodina.
Objevíme-li Ježíšovu velikost a důstojnost, nebudeme ho cpát do hermelínu, ani ho nebudeme chtít korunovat. Stejně by to nepřijal, nemá toho zapotřebí. /1
Raději si všímejme, jakou důstojnost nabízí nám.
Nevím, proč máme zvláštní zálibu „vyzdvihovat a velebit jeho slabost a bezmocnost“. Byl Ježíš někdy slabý? Vždy byl „silný“!
(Gándhí měřil jen 152 cm, ale došel k veliké síle ducha, z které až mrazilo.)
Jen silný se nebojí rány, odváží se zastat se druhého a nechrání se za každou cenu. Ježíš se ani při mučení nenechal připravit o svou důstojnost.
I to, že byl kdysi pár let bezbranným dítětem, bylo projevem síly a obětavosti (bereme-li, že být dítětem bylo v jeho případě vlastním rozhodnutím.) Brzy nás všechny přerostl.
Nikdy jsem neuhýbal pohledem od utrpení lidí. Stále čtu další a další knihy o nacistických a komunistických lágrech. Rozhodně trápení nevyhledávám, ale snad rozumím tomu, co říká francouzský spisovatel Marcel Proust: „Duše sílí ze zármutku“. (Před týdnem nám to citovala paní průvodkyně Kateřina Rudnická v Osvětimi.) /2
Soucit nás pudí k pomoci.
Ale na druhé straně mi vadí příliš zobrazovaného utrpení v kostelích, mám obavu, že to vede k otupění (jako krváky v televizi).
Obraz Ukřižovaného mně je znamením nesmírné lásky Boha k člověku, ale také usvědčením z našeho strašlivého hříchu náboženské nesnášenlivosti. /3
„Mám moc Tě ukřižovat“, vytahoval se Pilát nad Ježíšem.
Pak se ukázalo, jaký je slaboch, nechal se zmanipulovat diplomacií židovských náboženských hodnostářů. Už jen zbičování nevinného bylo nemyslné …
Ježíš má nejvyšší moc: „Vejdi“, řekl teroristovi (který kajícně přiznal svou vinu). Takové rozhodnutí nikomu nebylo dáno.
Kdyby nám lotr po pravici zavraždil někoho blízkého, těžko bychom Ježíšovo milosrdenství snášeli.
Kdo vydrží nápor Ježíšova milosrdenství, pozná, že Boží odpuštění není úplně zadarmo, že od kajícníka něco vyžaduje (zdaleka ne každý se kaje, při Ježíšově popravě jen 50%). Kdo se nad Ježíšovým milosrdenstvím nepohorší, zjistí, že každý jeho milosrdenstvím můžeme získat. Bez něho bychom dopadli zle.
Vraťme se k Ježíši králi. Prohlašovat Ježíše za Krále světa je ošemetné.
Ježíš totiž říká: „Boží království teprve přichází. Učí nás, kde a jak přichází, na čem stojí a jak a čím jej máme budovat.
Ne všichni jsou syny království; jen ti, kterým je dáno znát tajemství království nebeského. /4
Někteří do něj vchází, někteří jsou mimo, někteří vstoupili, ale budou vyvrženi. Není tedy všude.“ /5
Prohlásit Ježíše za Krále světa, by bylo tedy předčasné a matoucí!
Máme rozlišovat, kde a nakolik Boží království už je. /6
„Slavná“ píseň: „Kristus vítězí, kraluje a vládne všem“, tedy není tak moc slavná, je poněkud ideologická (my starší jsme na ideologická prohlášení hákliví). /7
Máme-li hlásat Ježíše světu podle evangelia (a ne podle svých „zbožných přání“), jsme povinni mluvit jazykem těch, ke kterým jsme posláni.
Kostelové řeči jsou často nesrozumitelné, nerozumíme jim ani my. /8
Nepředbíhejme, boží království se teprve přibližuje a je teprve v pohybu, někdy se mu přibližujeme, jindy vzdalujeme. Ještě máme před sebou mnoho práce v budování božího království.
Boží království si nelze vyprosit ani pro sebe ani pro druhé. /9
Nám je Boží království velkoryse nabídnuto. Jsme stvořeni k obrazu Božímu.
Mojžíš byl (adoptovaným) synem faraónovy dcery, tedy egyptským princem. Ale Hospodin ho jmenoval svým vyslancem v Egyptě – tak vystupoval před faraónem, ne jako egyptský princ.
Od Mojžíšových dob víme, že židé obřízkou patří do královského kněžstva.
My křesťané patříme křtem do královského kněžstva.
Šlechta přijala své tituly. I dnešní princové a princezny používají své tituly a společnost je sleduje, nakolik se královsky chovají.
Nepochybujeme, že je Ježíš Králem (podle božích představ!).
Říká-li Bůh, že jsme jeho dcery a synové, říká-li Ježíš, že jsme jeho sestry a bratří, pak platí, že jsme vznešené krve.
„Jsme jedné krve ty i já“, říká Ježíš (R. Kypling byl křesťan, tato slova použil ve své „Knize džunglí“).
Škoda, že naši rodiče a naši předkové nečetli Bibli, škoda, že biskupové a kněží nečetli pečlivěji Bibli, byli by nám říkali, že jsme z královského rodu.
Běda tomu, kdo s námi nejedná jako s princeznou a princem.
Běda nám, když s někým nejednáme jako s Ježíšovou sestrou nebo s Ježíšovým bratrem.
Vidíme, jak římský biskup František opravdu ve veliké úctě jedná s každým člověkem jako s Ježíšovým sourozencem. Ví, že být papežem, kardinálem, biskupem, farářem znamená sloužit.
Žádný církevní hodnostář ani žádný potentát není víc než bezdomovec.
Nikdo nesmí být beztrestně ponižován, umlčován nebo vyřazen. „Cokoliv jste udělali nejposlednějšímu, jako byste to udělali mně nebo Bohu“, říká Ježíš.
Prosím vás, říkejte svým dětem a vnukům, že jsou božími princeznami a princi.
My sami přijměme od Boha – třeba na stará kolena – toto jedinečné postavení.
Neubíráme anglické královně, ani dánskému králi jejich tituly. Ale před Bohem nemají větší důstojnost než my.
Šlechtici říkají, noblesa zavazuje. Vědí, že to, co jim odkázali a předali jejich předkové (především duchovní bohatství), mají dobře spravovat. Mnoho našich šlechticů přišlo (nejen za komunistů) o hmotný majetek, ale noblesní chování si zachovali.
Ježíš nebyl vlastníkem pozemského majetku, ale ukazuje, jak šlechtictví ducha vypadá.
Prvním českým králem byl Vratislav II., druhým jeho vnuk Vladislav II., ale jeho synové si královský titul neudrželi. (Dědičnost titulu českého krále si zajistil Přemysl Otakar I.
)
My jsme dostali, získali svůj královský titul od Boha. Ježíš nám jej potvrdil.
Máme si svou vznešenost osvojit a zachovat.
Kdyby pokřtění dříve věděli, že jsou božími dětmi, nemohli by do sebe vzájemně střílet. Do božích dětí – do lidí – se nesmí střílet!! Nikdo je nesmí ponižovat.
Prosím Vás, každé ráno opakujme sobě a svým dětem, že jsme z královského zrodu, z Boží rodiny. (Nikdo to za nás neudělá.)
------------------
Poznámky:
/1 Proč je i církev přitahována leskem zlata (přes vědomí, že zlato nebývá získáno spravedlivým způsobem)? „Pro Boha jen to nejcennější“, tvrdí hodnostáři, milující drahé šperky. (Římský biskup František se vymyká.)
(Tři věci pokládám za zbytečné: horory, salóny pro psy a šatičky pro Pražské Jezulátko.)
/2 Kdysi jsem vezl do Košumberku děcko na léčebný pobyt. Srdce mi usedalo, když jsem tam viděl zástup všelikerých pokroucených dětí. Ale litováním a pouhým soucitem nic nespravíme! Tím víc si cením lékařů a všech těch, kteří těmto dětem pomáhají. Pak jsem se setkal s
člověkem, který vyráběl ortopedické pomůcky
– za malý plat. (Minulý, materialistický režim rozděloval lidi do výrobní sféry – ta byla protěžovaná – horníci, dělníci, zemědělci na poli nebo u dobytka. Lékaři, učitelé, natož řemeslník pracující pro invalidy, patřili do nevýrobní sféry
– ti nevytvářeli žádné materiální(!) hodnoty a podle toho byli finančně podhodnoceni.)
V Osvětimi mě snad nejvíce vždy zasáhne hromada protéz, korzetů a dalších pomůcek, které tam zbyly po invalidech, po těch nejslabších, určených automaticky do plynu.
/3 Nenosím na krku kříž, byl by pro mě vyznáním, že jsem ten, který křižuje. Jako bych nosil na krku ceduli s nápisem: „ZRÁDCE“ nebo
„VRAH“ nebo „PROVINILEC“, ale tak to nikdo nečte.
Piráti nebo nacisté nosili smrtihlava na čepici hrdě.
/4 Ježíš řekl Nikodémovi „Amen, amen, pravím tobě, nenarodí-li se kdo znovu, nemůže spatřit království Boží. Nenarodí-li se kdo z vody a z Ducha, nemůže vejít do království Božího.“ (Srv. J 3,3-4
)
/5 Když se farizeové Ježíše otázali, kdy přijde Boží království, odpověděl jim: „Království Boží nepřichází tak, abyste to mohli pozorovat; ani se nedá říci: `Hle, je tu´ nebo `je tam´! Vždyť království Boží je mezi vámi!“ (Lk 17,20-21
)
Ježíš řekl: „Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali, abych nebyl vydán Židům; mé království však není odtud.“ (J 18,36
)
/6 „Ne každý, kdo mi říká `Pane, Pane´, vejde do království nebeského; ale ten, kdo činí vůli mého Otce v nebesích.
Mnozí mi řeknou v onen den: `Pane, Pane, což jsme ve tvém jménu neprorokovali a ve tvém jménu nevymítali zlé duchy a ve tvém jménu neučinili mnoho mocných činů?´ A tehdy já prohlásím: `Nikdy jsem vás neznal; jděte ode mne, kdo se dopouštíte nepravosti.´
A tak každý, kdo slyší tato má slova a plní je, bude podoben rozvážnému muži, který postavil svůj dům na skále. (Mt 7,21-24
)
/7 Kdo chodí mezi mládež, bezdomovce, do nemocnic, věznic, tomu moc ta píseň nejde přes rty. Na Pražském Hradě (vedle katedrály) v
Kremlu, v koncentrácích, panuje někdo jiný, ne Kristus.
Na fotografiích Jindřicha Štreita z dob socialismu jsou někdy pod ideologickými socialistickými hesly zachyceni lidé v chudých a zubožených podmínkách socialismu. Záměrem J. Štreita nebyla ironie, ale zachycení pravdivé skutečnosti.
Prohlásit Ježíše Krista za krále je ošemetné, ba zavádějící a matoucí.
/8 Máme myslet i na děti. Místo: „…který jsi svým křížem vykoupil svět“, říkám: „… který svou obětavostí a láskou zachraňuješ svět“.
Proč říkáme: „Pro své svaté drahé rány, Ježíši ukřižovaný, smiluj se nad námi“?
Řekli by katani své oběti: „Vězni číslo „to a to“, pro rány, kterými jsme tě mučili, smiluj se nad námi“?
/9 Prosba: „Přijď tvé království“ – je přihlášením se k Ježíšovu programu, ptáme se, co pro něj může udělat. Pokud nejsme ochotní pro Boží věc pracovat, ani Bůh s
námi nehne. Totéž platí o druhých – od našich nejbližších až po politiky.