32. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 2Mak 7,1-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Mak 7,1-2.9-14
Datum: 10. 11. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: 2Mak 7,1-14 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Mak 7,1-2.9-14
; 2 Sol 2,16-3,5
; Lk 20,27-38
Datum: 10. 11. 2013
Pro židy je Bible dodneška nejlepší „Čítankou“, mluví o zásadních
věcech, o přátelství, spravedlnosti, obětavosti, milosrdenství, věrnosti,
statečnosti, odpovědnosti, lásce a protipólech těchto věcí.
Celé dvě kapitoly, 6.-7. z 2. knihy Makabejské stojí za přečtení. Popisují kruté pronásledování, ale také a především, morální vítězství ducha nad svévolností zla.
Starý Eleazar a matka se svými sedmi syny patří do společenství „Všech svatých“. Jejich svědectví se nám vryly nejen do paměti.
Máme rádi život, nejen svůj. Přijímáme jej jako osobní dar od Boha a jako veliký závazek. Naše existence je láskyplným božím projektem, plánem přesahujícím naši pozemskou pouť. Sloužíme ŽIVOTU.
Promýšlíme si, že v určité nouzi má smysl dát přednost spravedlnosti před záchranou vlastního krku. Boží přátelství nám nikdo vzít nemůže.
V evangeliu Ježíš mluví o věčnosti se samozřejmostí toho, který „ví“. /1
Dostát obdivovaným ideálům ale není samozřejmé.
Je něco jiného fandit statečným a „počítat se k nim“, když v bezpečí a hojnosti čteme o jejich dobrodružství nebo se díváme na film. A něco jiného je obětovat své pohodlí pro druhého, natož přemoci strach z násilí a smrti.
Dostát spravedlnosti a přátelství je pracné.
Skláníme se před mučedníky makabejskými, před odbojáři a statečnými všech dob.
Víme, jak bychom se měli v určitých situacích zachovat. Jen nevím, jak bych se zachoval. Zatím se mi nedostávalo tolik odvahy, kolik se v příbězích statečných popisuje.
Přemáhat strach, cvičit si statečnost, se dá naučit. Odmala, krok za krokem.
Říká se, že doba, ve které je zapotřebí hrdinů, je zlá. Jenže zatím to bylo vždy tak, že v dobrých letech lidé pohodlněli, přestávali bdít nad svobodou a právem – a přišly časy zlé. Nedostávalo se běžné statečnosti, až přišla povodeň zla. Postavit se proti narostlému zlu už vyžaduje velkou statečnost.
Když se Mojžíš modlil, dva jej podpírali a ostatní bojovali, dosáhli Izraelité vítězství.
Všímáme si, jak zbabělci shazují ty, kteří napíší nějaký protest, zúčastní se demonstrace, nebo třeba mají více dětí („děti mají kvůli příplatkům“, „Václav Havel byl placen ze Západu a měl fešáckej kriminál“, „ti, co protestují, jsou zastydlí stěžovatelé“ …), podrážejí nohy bojujícím.
Ježíš byl potupně odstraněn, protože se za něj nikdo nepostavil.
(Nebudu opakovat otázku, zda my bychom Ježíše podrželi?) „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: `Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.´“ (Mt 26,31
V čem je naše potíž?
Uctíváme staré proroky, ale současné umlčujeme. /2
Vážíme si minulých statečných, ale postoje současných statečných lidí zlehčujeme.
Jsou blázni paní Gorbaněvská a jejich šest kamarádů? (Věděli, že za svůj pětiminutový protest na Rudém náměstí v r. 1968 proti okupaci Československa budou hrozně potrestáni.)
Můžeme odhadnout, jestli si jejich statečnosti váží Bůh? Jak asi vidí jednání Jana Palacha, signatáře Charty 77, Pavla Wonky? (Filosof Jan Patočka mi svým postojem trochu připomíná starého Eleazara.)
Dva budoucí profesoři ze solidarity s Martinem Putnou nepřevzali od presidenta M.Z. profesuru.
Významný hudebník Vladimír Mišík odmítl státní vyznamenání z rukou M.Z.
Jan Hájek odmítl převzít vyznamenání in memoriam svého otce (president tedy vyznamenání neudělil).
Dvacet šest rektorů nepřišlo na Hrad ze solidarity k dvěma nepozvaným kolegům.
Ti, co přišli dělat stafáž, si svou přítomnost zdůvodní. Vždycky.
Šel by Ježíš s apoštoly na Hrad ke zvýšení lesku?
Je pro nás vzorem a normou jen když kážeme, nebo také v životě (v politické diplomacii)? /3
Máme jiný náhled na život, naše bohatství leží hlouběji než bohatství „světa“.
K umění života patří všímat si bohatství, co vše jsem osobně dostal. Je dobře, prozradíme-li dětem, jak si užíváme života, a jak si povídáme s Bohem.
Ráno se probudíme a s vděčností Bohu přijímáme další den: To, že vidíme, můžeme vstát z postele (dost lidí na světě toho není schopno), že jsme dostali od Boha zadarmo dvě sady zubů (proto o ně pečujeme), že máme možnost jít do školy nebo do práce, abychom zabezpečili rodinu … Celý den můžeme žasnout jak „v Jiříkově vidění“.
Největším bohatstvím je přátelství lidí a Pána Boha. Víme, že jsme z královského rodu, učíme se spolu podle toho jednat (neoslovujeme se sice „Vaše královská výsosti“, ale ani „ty vole“).
Život jsme dostali k tomu, abychom se něco naučili a byli použitelní pro druhé.
Po pozemském životě dostaneme další pokračování – na nové úrovni. Proto si můžeme dovolit zastávat se druhých a spravedlnosti. Nemusíme na pozemském životě lpět za každou cenu.
Všechny kultury vedly své lidi k odolnosti vůči bolesti a k umění umírat.
Aby se z mladíků stali muži, procházeli mladící iniciací, při ní se setkávali s bolestí, strachem, samotou a smrtí.
Židovská obřízka byla určitým rizikem, každým poraněním může do těla vstupovat smrt. Pro dospělého byla navíc zraněním, které muže na čas ochromilo, vyřadilo jej z
pohotovosti se bránit. /4
Křest křesťanů vypadal jinak než ten náš, symbolizoval ponoření do smrti (s určitým rizikem, zda to dobře dopadne) a symbolizoval Ježíšův příslib(!), že nás ze smrti vyzdvihne k
životu věčnému. /5
Víme, že nejsme synové smrti, ale života.
Dokonce života v přátelství s Bohem a nebešťany.
Pro to všechno máme další motiv k péči o život.
Má smysl se otužovat, cvičit se ke snášení bolesti a zbavovat se strachu.
(To platí nejen o snášení fyzické bolesti, učíme se snášet jiný názor druhého, vyslechnout kritiku svého jednání, hledat vlastní chybu a umět se omluvit, přijímat odpovědnost za své jednání, za svá slova a i jednání. Učíme se nejen vítězit, ale i prohrávat) /6
Ježíšovi lidé přece mají být v předních liniích.
Nejsme tam naháněni, jdeme dobrovolně a rádi.
Jsme vybaveni a obdarováni (jinak než vojáci – žoldnéři).
Je nám poctou, že si nás Ježíš vybral, vždyť jsme odmala toužili po dobrodružném životě – po přátelství dobrých druhů.
„Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ (Lk 10,2
„Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Uslyšel hlas Vladaře: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,7-8
Všechna tato biblická místa máme promyšlená, promítáme si je do svého života, jsou nám vodítkem.
Nechceme přikyvovat jen v kostele, že máme být světlem, kvasem a solí.
Lidé nás sledují víc, než si často myslíme. /7
Všímají si, i nakolik věříme ve vzkříšení. (To, že pláčeme při smrti svých blízkých, s tím nemusí mít nic společného, to fanatici neuroní slzu.)
Večeře Páně je také slavností vzkříšení – Ježíšova vzkříšení i našeho vzkříšení. Každou neděli slavíme největší vítězství, jaké je vůbec možné. I to je naší výbavou do zápasu pro boží království.
-----------------
Poznámky:
/1 Ježíšovo svědectví má úplně jinou váhu než řeči těch, kteří se vydávají za osvícené a ohlupují lidi. „Lékaři, uzdrav sám sebe“, citoval jednou Ježíš tehdejší přísloví
– a prošel smrtí a vstal z mrtvých – narozdíl od novodobých guru.
/2 „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad.
A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“
Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. (Lk 4,24-29
/3 Za minulého režimu jsem v jednom sporu o postoje kardinála Tomáška s jedním knížetem kněžským, hájícím diplomacii pravil: „Ještě že Ježíš nebyl diplomat“. „Však ho také brzy ukřižovali!“, vzkřiklo kníže kněžské odmítavě.
/4 Když se Chívejci nechali obřezat – třetího dne, když byli v bolestech, vtrhli bezpečně do města s mečem v ruce dva Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, a všechny mužského pohlaví povraždili. (Gn 34,25
/5 Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (J 11,25-26
/6 Naši nejvyšší církevní představitelé pochopitelně kritizují politiky, ale nepřipouští kritiku církve, neboť je „svatá“: „Kdo kritizuje církve, kritizuje Krista neboť ten je přece její hlavou“, tvrdí.
Hlava je v pořádku, ale co když v těle jsou rakovinné metastázy?
/7 V padesátých letech začali učitelé lákat nás děti do pionýra. Dcera kováře doma říkala, že by ráda do pionýra vstoupila. Rodiče jí řekli: „Půjde tam Mařenka Vacková?“ „Ne.“ „Tak tam taky nemusíš být“.
Celé dvě kapitoly, 6.-7. z 2. knihy Makabejské stojí za přečtení. Popisují kruté pronásledování, ale také a především, morální vítězství ducha nad svévolností zla.
Starý Eleazar a matka se svými sedmi syny patří do společenství „Všech svatých“. Jejich svědectví se nám vryly nejen do paměti.
Máme rádi život, nejen svůj. Přijímáme jej jako osobní dar od Boha a jako veliký závazek. Naše existence je láskyplným božím projektem, plánem přesahujícím naši pozemskou pouť. Sloužíme ŽIVOTU.
Promýšlíme si, že v určité nouzi má smysl dát přednost spravedlnosti před záchranou vlastního krku. Boží přátelství nám nikdo vzít nemůže.
V evangeliu Ježíš mluví o věčnosti se samozřejmostí toho, který „ví“. /1
Dostát obdivovaným ideálům ale není samozřejmé.
Je něco jiného fandit statečným a „počítat se k nim“, když v bezpečí a hojnosti čteme o jejich dobrodružství nebo se díváme na film. A něco jiného je obětovat své pohodlí pro druhého, natož přemoci strach z násilí a smrti.
Dostát spravedlnosti a přátelství je pracné.
Skláníme se před mučedníky makabejskými, před odbojáři a statečnými všech dob.
Víme, jak bychom se měli v určitých situacích zachovat. Jen nevím, jak bych se zachoval. Zatím se mi nedostávalo tolik odvahy, kolik se v příbězích statečných popisuje.
Přemáhat strach, cvičit si statečnost, se dá naučit. Odmala, krok za krokem.
Říká se, že doba, ve které je zapotřebí hrdinů, je zlá. Jenže zatím to bylo vždy tak, že v dobrých letech lidé pohodlněli, přestávali bdít nad svobodou a právem – a přišly časy zlé. Nedostávalo se běžné statečnosti, až přišla povodeň zla. Postavit se proti narostlému zlu už vyžaduje velkou statečnost.
Když se Mojžíš modlil, dva jej podpírali a ostatní bojovali, dosáhli Izraelité vítězství.
Všímáme si, jak zbabělci shazují ty, kteří napíší nějaký protest, zúčastní se demonstrace, nebo třeba mají více dětí („děti mají kvůli příplatkům“, „Václav Havel byl placen ze Západu a měl fešáckej kriminál“, „ti, co protestují, jsou zastydlí stěžovatelé“ …), podrážejí nohy bojujícím.
Ježíš byl potupně odstraněn, protože se za něj nikdo nepostavil.
(Nebudu opakovat otázku, zda my bychom Ježíše podrželi?) „Vy všichni ode mne této noci odpadnete, neboť jest psáno: `Budu bít pastýře a rozprchnou se ovce stáda.´“ (Mt 26,31
)
V čem je naše potíž?
Uctíváme staré proroky, ale současné umlčujeme. /2
Vážíme si minulých statečných, ale postoje současných statečných lidí zlehčujeme.
Jsou blázni paní Gorbaněvská a jejich šest kamarádů? (Věděli, že za svůj pětiminutový protest na Rudém náměstí v r. 1968 proti okupaci Československa budou hrozně potrestáni.)
Můžeme odhadnout, jestli si jejich statečnosti váží Bůh? Jak asi vidí jednání Jana Palacha, signatáře Charty 77, Pavla Wonky? (Filosof Jan Patočka mi svým postojem trochu připomíná starého Eleazara.)
Dva budoucí profesoři ze solidarity s Martinem Putnou nepřevzali od presidenta M.Z. profesuru.
Významný hudebník Vladimír Mišík odmítl státní vyznamenání z rukou M.Z.
Jan Hájek odmítl převzít vyznamenání in memoriam svého otce (president tedy vyznamenání neudělil).
Dvacet šest rektorů nepřišlo na Hrad ze solidarity k dvěma nepozvaným kolegům.
Ti, co přišli dělat stafáž, si svou přítomnost zdůvodní. Vždycky.
Šel by Ježíš s apoštoly na Hrad ke zvýšení lesku?
Je pro nás vzorem a normou jen když kážeme, nebo také v životě (v politické diplomacii)? /3
Máme jiný náhled na život, naše bohatství leží hlouběji než bohatství „světa“.
K umění života patří všímat si bohatství, co vše jsem osobně dostal. Je dobře, prozradíme-li dětem, jak si užíváme života, a jak si povídáme s Bohem.
Ráno se probudíme a s vděčností Bohu přijímáme další den: To, že vidíme, můžeme vstát z postele (dost lidí na světě toho není schopno), že jsme dostali od Boha zadarmo dvě sady zubů (proto o ně pečujeme), že máme možnost jít do školy nebo do práce, abychom zabezpečili rodinu … Celý den můžeme žasnout jak „v Jiříkově vidění“.
Největším bohatstvím je přátelství lidí a Pána Boha. Víme, že jsme z královského rodu, učíme se spolu podle toho jednat (neoslovujeme se sice „Vaše královská výsosti“, ale ani „ty vole“).
Život jsme dostali k tomu, abychom se něco naučili a byli použitelní pro druhé.
Po pozemském životě dostaneme další pokračování – na nové úrovni. Proto si můžeme dovolit zastávat se druhých a spravedlnosti. Nemusíme na pozemském životě lpět za každou cenu.
Všechny kultury vedly své lidi k odolnosti vůči bolesti a k umění umírat.
Aby se z mladíků stali muži, procházeli mladící iniciací, při ní se setkávali s bolestí, strachem, samotou a smrtí.
Židovská obřízka byla určitým rizikem, každým poraněním může do těla vstupovat smrt. Pro dospělého byla navíc zraněním, které muže na čas ochromilo, vyřadilo jej z
pohotovosti se bránit. /4
Křest křesťanů vypadal jinak než ten náš, symbolizoval ponoření do smrti (s určitým rizikem, zda to dobře dopadne) a symbolizoval Ježíšův příslib(!), že nás ze smrti vyzdvihne k
životu věčnému. /5
Víme, že nejsme synové smrti, ale života.
Dokonce života v přátelství s Bohem a nebešťany.
Pro to všechno máme další motiv k péči o život.
Má smysl se otužovat, cvičit se ke snášení bolesti a zbavovat se strachu.
(To platí nejen o snášení fyzické bolesti, učíme se snášet jiný názor druhého, vyslechnout kritiku svého jednání, hledat vlastní chybu a umět se omluvit, přijímat odpovědnost za své jednání, za svá slova a i jednání. Učíme se nejen vítězit, ale i prohrávat) /6
Ježíšovi lidé přece mají být v předních liniích.
Nejsme tam naháněni, jdeme dobrovolně a rádi.
Jsme vybaveni a obdarováni (jinak než vojáci – žoldnéři).
Je nám poctou, že si nás Ježíš vybral, vždyť jsme odmala toužili po dobrodružném životě – po přátelství dobrých druhů.
„Žeň je mnohá a dělníků málo. Proste proto Pána žně, ať vyšle dělníky na svou žeň.“ (Lk 10,2
)
„Hle, toto se dotklo tvých rtů, tvá vina je odňata a tvůj hřích je usmířen.“ Uslyšel hlas Vladaře: „Koho pošlu a kdo nám půjde?“ Řekl jsem: „Hle, zde jsem, pošli mne!“ (Iz 6,7-8
)
Všechna tato biblická místa máme promyšlená, promítáme si je do svého života, jsou nám vodítkem.
Nechceme přikyvovat jen v kostele, že máme být světlem, kvasem a solí.
Lidé nás sledují víc, než si často myslíme. /7
Všímají si, i nakolik věříme ve vzkříšení. (To, že pláčeme při smrti svých blízkých, s tím nemusí mít nic společného, to fanatici neuroní slzu.)
Večeře Páně je také slavností vzkříšení – Ježíšova vzkříšení i našeho vzkříšení. Každou neděli slavíme největší vítězství, jaké je vůbec možné. I to je naší výbavou do zápasu pro boží království.
-----------------
Poznámky:
/1 Ježíšovo svědectví má úplně jinou váhu než řeči těch, kteří se vydávají za osvícené a ohlupují lidi. „Lékaři, uzdrav sám sebe“, citoval jednou Ježíš tehdejší přísloví
– a prošel smrtí a vstal z mrtvých – narozdíl od novodobých guru.
/2 „Amen, pravím vám, žádný prorok není vítán ve své vlasti. Po pravdě vám říkám: Mnoho vdov bylo v Izraeli za dnů Eliášových, kdy se zavřelo nebe na tři a půl roku a na celou zemi přišel veliký hlad.
A k žádné z nich nebyl Eliáš poslán, nýbrž jen k oné vdově do Sarepty v zemi sidonské. A mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“
Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. Vstali, vyhnali ho z města a vedli až na sráz hory, na níž bylo jejich město vystavěno, aby ho svrhli dolů. (Lk 4,24-29
)
/3 Za minulého režimu jsem v jednom sporu o postoje kardinála Tomáška s jedním knížetem kněžským, hájícím diplomacii pravil: „Ještě že Ježíš nebyl diplomat“. „Však ho také brzy ukřižovali!“, vzkřiklo kníže kněžské odmítavě.
/4 Když se Chívejci nechali obřezat – třetího dne, když byli v bolestech, vtrhli bezpečně do města s mečem v ruce dva Jákobovi synové, Šimeón a Lévi, bratři Díny, a všechny mužského pohlaví povraždili. (Gn 34,25
)
/5 Ježíš řekl: „Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, i kdyby umřel, bude žít. A každý, kdo žije a věří ve mne, neumře navěky. Věříš tomu?“ (J 11,25-26
)
/6 Naši nejvyšší církevní představitelé pochopitelně kritizují politiky, ale nepřipouští kritiku církve, neboť je „svatá“: „Kdo kritizuje církve, kritizuje Krista neboť ten je přece její hlavou“, tvrdí.
Hlava je v pořádku, ale co když v těle jsou rakovinné metastázy?
/7 V padesátých letech začali učitelé lákat nás děti do pionýra. Dcera kováře doma říkala, že by ráda do pionýra vstoupila. Rodiče jí řekli: „Půjde tam Mařenka Vacková?“ „Ne.“ „Tak tam taky nemusíš být“.