28. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Král 5,14-17
Datum: 13. 10. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Dt 26 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: 2 Král 5,14-17
; 2 Tim 2,8-13
; Lk 17,11-19
Datum: 13. 10. 2013
Týden jsme promýšleli texty z minulé neděle. Jsme rádi, když nás někdo
laskavě upozorní na něco, co zanedbáváme, odkládáme, do čeho se nám
nechce. Dvě věci jsem dohnal. Jen dvě, ty další bych rád ještě
vyřešil.
Na dnešní texty, přinejmenším na první čtení a evangelium, můžeme pohlížet pod úhlem pohledu Ježíšovy otázky: „Za koho mě pokládáš ty?“
K čemu došel Náman vůči Hospodinu?
K čemu došli malomocní z evangelia?
K čemu dojdeme my?
Příliš lacině a nepoctivě si hrajeme na milosrdenství boží. Vedeme řeči o lásce k nepřátelům, nutíme se do zbožných pocitů, někdy se snažíme „katolicky“ se na druhé za každou cenu sladce usmívat. (A přitom stejně pomlouváme.)
Náman byl generál okupačního vojska. Člověk patřící před soud v Haagu!
Nečtěme Písmo lacině. Nenuťme se do sympatií vůči člověku s rukama od krve. Nechme se ohromit, že takový vrahoun byl uzdraven z malomocenství.
Je to nehorázné?
Nazaretští se strašně naštvali, když se jich Ježíš zeptal, proč Hospodin neuzdravil jejich předky, které měli v úctě, ale uzdravil „nacistu“.
Když nás v r. 1968 okupovala Rudá armáda, nebylo na ozbrojený odpor ani pomyšlení. Malinko jsme se nějakou dobu vzpírali. (Nepomohlo nám ani Palachovo burcování.)
Někteří „hodní“ lidé dávali ruským vojákům vodu, když k nim přišli do domu.
Když už jsem se nebránil, tak bych jim alespoň neměl podat vodu. /1
Někteří zbabělci dopředu odpouštějí každému všechno. Myslí si, že budou jako Hospodin. Nečtou pozorně a v souvislostech: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ /2
Někteří lidé vyzývají: „Odpusťme politikům“. Kolikrát řekli někomu, kdo jim naboural auto: „Já vám to odpouštím a vzdávám se náhrady“?
Když jsem estébákům vytýkal konkrétní podlé jednání vůči osamělým ženám, řekli drze: „Tak nám to odpusťte, jste přece katolíci“.
Odpustím politikům a komukoliv, uzná-li chybu a bude se jí snažit napravit.
Jsme (ne)křesťanským rosolem a hadrou. Lacině a slabošsky odpouštět je proviněním proti spravedlnosti. Bývá „počuráním“ oběti.
Pokrytecky se sladce umíváme, když čteme o božím smilování. Více nebo méně se pohoršujeme nad Jonášem, který měl vztek na Hospodina za odpuštění Ninivským.
Máme pocit, že my bychom odpustili Zacheovi jako Ježíš. (Ale neodpouštíme druhému ani to, že má jiný názor než my. Zacheus strašně okradl mnoho místních lidí!)
A přitom se neumíme zastat poražených a pomlouvaných.
Daniel se zastal Zuzany nespravedlivě odsouzené na smrt.
Ježíš se zastával dokonce cizoložnice. Přesto že věděl, že za to bude oddělán. Zbožnými! /3
Židovské děti (i dospělí) mají ve své ČÍTANCE celý příběh o Námanovi, každý rok jej čtou (Bible jim je víc než čítankou). Promýšlejí jej.
Kdo se nenechá tím úryvkem z 1. čtení svést k opětovnému přečtení celého příběhu o Námanovi, tomu není pomoci.
Náman je nesympatickým typem, podobně jako třeba hitlerovský generál. Nezakazujme si nesympatie k Námanovi, neutíkejme honem ke konci příběhu. Bůh není kníže vyžadující, aby poddaní nepochybovali o jeho dobrodiní. Bůh respektuje naši svobodu a nezakazuje žádnou otázku, zve nás k pochopení, ale nevnucuje se.
Má nás zajímat boží myšlení. Objevovat je, je osvobozujícím zážitkem. A je pro nás životně důležité.
Uzdravil by Elizeus nebo Ježíš nás?
Jsme příliš zbabělí, nebo si troufneme se do takových zkoumání pouštět? /4
Námanovi se dostalo uzdravení navzdory jeho vinám.
Hraje v tom hříšnost nějakou roli? Jakou?
Co rozhoduje o mém uzdravení?
Nevadilo, že Náman nevěřil, že mu ponoření do Jordánu pomůže? (Jsou lidé, kteří tvrdí: „Musíš pevně věřit v uzdravení.“)
Není jednoduché dovolit Bohu milosrdné jednání vůči těm, kteří nám ublížili.
Náman se obrátil k Hospodinu. Počítal s následky, s tím, co mu hrozí od krále, když dá přednost Hospodinu před bohy pana krále a státní ideologií.
K přijmutí božího milosrdenství nám pomůže, objevíme-li, že Bůh odpuštěním neruší spravedlnost, že je ochoten vrchovatě obdarovat každého: oběť i provinilce. Stačí splnit určité podmínky.
Koho to zajímá, může se za poznáním podmínek pídit.
Kdyby nebylo osobní nouze, nepřišel by zřejmě Náman za božím mužem a malomocní za Ježíšem. (Jen pár lidí objevilo Boha bez vlastního průšvihu nebo nouze, o nás ostatních plat
í, až „v nouzi poznáš přítele“.)
Malomocní zřejmě o Ježíšovi slyšeli a diskutovali o něm – kdo asi je ...
To, že mezi sebou snesli Samaritána, není úplně samozřejmé. Postižení lidé bývají nezřídka zatrpklí, podráždění a mohou si vybíjet vztek na ještě slabších.
Všech deset malomocných děkovalo za uzdravení. Všichni uznali, že Ježíš je přinejmenším na úrovni Elizea (Elíši). Ale jen Samaritán se dál zajímal o proroka. /5
Samaritán se toužil něco o sobě dozvědět. Chtěl Ježíše „následovat“.
Co pro nás znamená Ježíše následovat? Chceme slyšet jeho pravdu? (Nebo to jen tak říkáme?)
Samaritán se později přimlouval za Ježíše. /6
Je dobré se nechat šokovat božím milosrdenstvím. Je dobré vědět, že existuje někdo, kdo vidí všechno a kdo nezaujatě přeje dobro každému. Je dobré vědět, že Bůh je Matkou a Otcem všech.
Jeho milosrdenství není slabostí ani dobráctvím.
Bůh nenadržuje lumpům, nevyhlašuje amnestii jako Václav Klaus.
Boží milosrdenství je větší než naše.
Není pravda, že Bůh nadržuje slabým a chudým. Není pravda, že nestojí o prvorozené. /7
Bůh přeje každému! Nikoho neodstrkuje.
- - -
Chtěl jsem původně uvažovat o děkování. Tak alespoň kousek.
Všichni uzdravení, Náman i ti z evangelia, děkovali Bohu.
Máme objevit rozdíl mezi nimi …
Elizeus nevzal žádnou odměnu za uzdravení. /8
Naopak, Náman dostal ještě dovolení k odnesení hlíny … (co to znamená, jsme už mluvili dříve).
Už děti postupně vedeme ke kultuře – pozdrav, pochvala, poděkování, prosba, umění rozdělit se, nabídnout pomoc, přiznat vinu, požádat za odpuštění … to patří k
naší kultuře, k vychovanosti.
Poděkování předchází několik kroků (otevřenost k druhému, uznání pravdy, žasnutí, vděčnost …)
Škoda, že jsme nepřevzali od židů víc z jejich duchovního bohatství a nepokračovali Ježíšovou nadstavbou. Proč zůstávat u minima náboženského myšlení.
Naše modlitby bývají často neosobní, v jiné řeči. Židé mluví Příliš květnatě, ale přeci jen konkrétněji. Děkují Bohu za to, co od něj dostávají.
Těší se ze života a z postavení před Hospodinem. Vědí (a umí kdykoliv odříkat): „Sám Hospodin se nám zasvětil – pozval nás být jeho chválou, věhlasem, okrasou a
jeho svatým lidem. (Srv. Dt 26,17
Těší se z Boží péče.
Poděkování není jen otázkou spravedlnosti.
V děkování také nejde jen o to, abychom nevypadali jako nezdvořáci, zdaleka nejde jen o slušné chování.
Bůh z našeho děkování nežije a nehroutí se, nemá deprese, když mu zapomeneme děkovat. Není závislý na našich ovacích jako někteří vládci, funkcionáři nebo umělci.
Naše poděkování vychází z žasnutí nad bohatstvím, které dostáváme od Dárce. Nad naší pozicí, kterou před Bohem máme. Děcko se raduje nejprve z darů
samotných. Později čím dál víc i ze vztahu samotného. Žasnutí a okouzlení Božím přátelstvím narůstá. V jiné míře o něm ví malé dítě, v jiné větší děcko, které z darů a možností
už něco vytvoří pro sebe a pro druhé, v jiné míře snoubenka, toužící se co nejvíce přiblížit snoubenci. Jinak se raduje matka, která rozdává svým mateřstvím a ještě jinak
babička …
Přijeli jsme v r. 1994 do Anglie. Vstoupili jsme do dost jiného světa. Jedni lidé nám půjčili krásný byt: „Vše máte k dispozici, byt, kuchyň, ledničku, spíž“. Ocitli jsme se v
jiné kultuře bydlení, potravin a vymožeností. A jiných – důvěřujících a svobodných vztahů i na ulicích s neznámými lidmi.
Žid si denně, už ráno připomíná, jak nás Bůh obdarovává: „Žij. Tady máš výbavu k životu. Svět ti je k dispozici. Žij a raduj se.“
Každé ráno žid děkuje:
„Děkuji Ti, Bože, že díky Tobě jsem se po spánku opět probudil do života. (Ve spánku nevnímáme Boha. Spánek je považován za malou smrt.)
Děkuji Ti, Bože, za tvou věrnost.
Děkuji Ti, Bože, za to, že jsem schopen vstát, otevřít oči, chodit, myslet, užívat své smysly.
(Židé děkují i na toaletě.)
Děkuji Ti za rozum, že mohu rozpoznávat dobré od zlého.
Děkuji Ti, Bože, že smím zakoušet Tvou přízeň, poznávat Tě, nechat se vést tvými micvot (přikázáními – cennými ukazateli a recepty pro život).
Děkuji Ti, Bože, že mi důvěřuješ a svěřuješ mi k užívání svůj svět.
Děkuji Ti, za tvou péči a prosím o pomoc, abych nesl dobré ovoce. S radostí se hlásím do práce.
Děkuji Ti, za dar Tvého Učení (Tóry).
Děkuji Ti, Bože, za to, že mohu ve společenství druhých číst z Tóry, naslouchat jí a učit se od Tebe.“ /9
To je jen kousek ukázky z židovské ranní modlitby.
Každý den židé vstupují do života s vědomím: „Sám Hospodin se nám zasvětil – pozval nás být jeho chválou, věhlasem, okrasou a jeho svatým lidem. Jsme z
královského rodu, jsme svobodným lidem Božím, zvláštním vlastnictvím, královským kněžstvem.“ (Jakpak vysvětlíme dětem slovo „věhlas“?)
„Uzdravovaným, osvobozovaným a znovu a znovu přijímaným!“
Upřímné děkování vyvěrá z radosti nad obdarováním, tak jako tanec a píseň.
Všímat si darů, které jsme dostali, má velký smysl …
----------------------------
Poznámky:
/1 Kdyby někdo z nich umíral žízní, kdybych potkal zraněného vojáka, to by bylo jiné. Nežijeme v poušti, ať si okupanti naberou vodu z potoka.
/2 Máme být milosrdní jako Bůh, ne „víc“.
Bůh svým milosrdenstvím neubližuje obětem a postiženým.
/3 Kolik lidí v případu odsouzeného R. Bezáka vybízí k poslušnosti vrchnosti, aniž si připustí, že se mu možná stala křivda. U divadelní hry „Dvanáct rozhněvaných mužů“, ale mají správné pocity. Rozum jim pracuje dobře, ale chybí jim cit pro spravedlnost a statečnost – to je věcí srdce, vůle. V
konkrétní situaci jsou zbabělí, chybí jim čest.
Na Velký pátek slzí nad Ježíšovou popravou. Jdou na operu Bohuslava Martinů a souhlasně pokyvují hlavou. Nedojde jim, že autor románu Nikos Kazantzakis byl nešťastný a zklamaný z
těch křesťanů, kteří stále někde ubíjejí nějakého spravedlivého Ábela.
/4 „Mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“
Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. (Lk 4,27-28
/5 Proroci nám mohou říci, jak nás Bůh vidí. Mohou nám poskytnout zpětnou vazbu.
Jak to, že proroky pokládáme za muže boží, ale stále je likvidujeme?
Čím to je?
Ti, co likvidovali proroky a Ježíše, považovali své názory za neomylné.
/6 Když pronásledování Ježíše narůstalo, Samařanka od studně Jákobovy vyhledala Samaritána uzdraveného z malomocenství s návrhem, aby hledali, co by se pro Ježíše dalo udělat. Vyprávěla uzdravenému: Víš, viděla jsem ve snu film „Vyšší princip. V
tom filmu jeden starý pan profesor přišel prosit velitele gestapa za své studenty, kteří měli být popraveni za schvalování atentátu na R. Heydricha. Bylo to obdivuhodné. Velitel gestapa řekl: „Ve skautu nás učili, že máme každý den udělat dobrý skutek“, a slíbil, pomoc.
Poslouchej, co kdybychom zašli za naším veleknězem. Přece, když se gestapácký důstojník uvolil udělat dobrý skutek, myslíš, že náš velekněz by byl horší?“ „Určitě ne, pojďme“. A šli.
„Vaše excelence“, pravil uzdravený malomocný, „nazaretský rabi s námi Samaritány vždy jednal slušně. Byl byste tak laskav a přimluvil se u Jeho Eminence nejvyššího velekněze Kaifáše a u Jeho Excelence Anáše za Ježíše?“ „Vyloučeno“, odmítl velekněz samařský. „Posuzování viny Ježíše je v
kompetenci konference velekněží židovských. Já nemám dostatek informací a taková žádost by narušila vztahy mezi oběma velekněžskými konferencemi.
A navíc židé mají zákon, a podle toho zákona … “
Po čase se oba přímluvci dozvěděli o Ježíšově popravě. „Škoda, že jsme to nevěděli včas, šli bychom určitě Ježíšovi na pohřeb.“
/z apokryfů Vackových
/7 Hloupě říkáme strašné věci, např. Bůh nedává přednost prvorozeným, ale posledním, chudým a ne bohatým, hříšníkům a ne spravedlivým, pohanům před židy. A klidně to říkáme před prvorozenými. A co prostřední děti? A co ti snažící se. A ti, co říkají tyto nesmysly
, se ohrazují: „Četl jsem Bibli“.
/8 Většina léčitelů naváže člověka na sebe, zneužívá nemoci a vysává nemocného finančně. Neřekne: „Už jste zdravá“, léčitelé berou dost veliké peníze.
/9 Až pozdě měli židé Bibli doma, někdy v 19. století. Ale už před dvěma a půl tisíciletími biblickými svitky vybavovali své synagógy.
Jen ve společenství nejméně deseti mužů směli Tóru číst a hledat v ní moudrost.
Jedna rodina se v moři gójů ztratí. Židé se snažili držet se spolu, aby si mohli dovolit náboženského učitele, aby si mohli pořídit synagógu a svitky Písma. …
Porovnejme si to sami se sebou. Kdejaký zájmový kroužek je důležitější než vyučování náboženství. Nakolik si doma vyprávíme o štědrosti Boží?
Na dnešní texty, přinejmenším na první čtení a evangelium, můžeme pohlížet pod úhlem pohledu Ježíšovy otázky: „Za koho mě pokládáš ty?“
K čemu došel Náman vůči Hospodinu?
K čemu došli malomocní z evangelia?
K čemu dojdeme my?
Příliš lacině a nepoctivě si hrajeme na milosrdenství boží. Vedeme řeči o lásce k nepřátelům, nutíme se do zbožných pocitů, někdy se snažíme „katolicky“ se na druhé za každou cenu sladce usmívat. (A přitom stejně pomlouváme.)
Náman byl generál okupačního vojska. Člověk patřící před soud v Haagu!
Nečtěme Písmo lacině. Nenuťme se do sympatií vůči člověku s rukama od krve. Nechme se ohromit, že takový vrahoun byl uzdraven z malomocenství.
Je to nehorázné?
Nazaretští se strašně naštvali, když se jich Ježíš zeptal, proč Hospodin neuzdravil jejich předky, které měli v úctě, ale uzdravil „nacistu“.
Když nás v r. 1968 okupovala Rudá armáda, nebylo na ozbrojený odpor ani pomyšlení. Malinko jsme se nějakou dobu vzpírali. (Nepomohlo nám ani Palachovo burcování.)
Někteří „hodní“ lidé dávali ruským vojákům vodu, když k nim přišli do domu.
Když už jsem se nebránil, tak bych jim alespoň neměl podat vodu. /1
Někteří zbabělci dopředu odpouštějí každému všechno. Myslí si, že budou jako Hospodin. Nečtou pozorně a v souvislostech: „Buďte milosrdní, jako je milosrdný váš Otec.“ /2
Někteří lidé vyzývají: „Odpusťme politikům“. Kolikrát řekli někomu, kdo jim naboural auto: „Já vám to odpouštím a vzdávám se náhrady“?
Když jsem estébákům vytýkal konkrétní podlé jednání vůči osamělým ženám, řekli drze: „Tak nám to odpusťte, jste přece katolíci“.
Odpustím politikům a komukoliv, uzná-li chybu a bude se jí snažit napravit.
Jsme (ne)křesťanským rosolem a hadrou. Lacině a slabošsky odpouštět je proviněním proti spravedlnosti. Bývá „počuráním“ oběti.
Pokrytecky se sladce umíváme, když čteme o božím smilování. Více nebo méně se pohoršujeme nad Jonášem, který měl vztek na Hospodina za odpuštění Ninivským.
Máme pocit, že my bychom odpustili Zacheovi jako Ježíš. (Ale neodpouštíme druhému ani to, že má jiný názor než my. Zacheus strašně okradl mnoho místních lidí!)
A přitom se neumíme zastat poražených a pomlouvaných.
Daniel se zastal Zuzany nespravedlivě odsouzené na smrt.
Ježíš se zastával dokonce cizoložnice. Přesto že věděl, že za to bude oddělán. Zbožnými! /3
Židovské děti (i dospělí) mají ve své ČÍTANCE celý příběh o Námanovi, každý rok jej čtou (Bible jim je víc než čítankou). Promýšlejí jej.
Kdo se nenechá tím úryvkem z 1. čtení svést k opětovnému přečtení celého příběhu o Námanovi, tomu není pomoci.
Náman je nesympatickým typem, podobně jako třeba hitlerovský generál. Nezakazujme si nesympatie k Námanovi, neutíkejme honem ke konci příběhu. Bůh není kníže vyžadující, aby poddaní nepochybovali o jeho dobrodiní. Bůh respektuje naši svobodu a nezakazuje žádnou otázku, zve nás k pochopení, ale nevnucuje se.
Má nás zajímat boží myšlení. Objevovat je, je osvobozujícím zážitkem. A je pro nás životně důležité.
Uzdravil by Elizeus nebo Ježíš nás?
Jsme příliš zbabělí, nebo si troufneme se do takových zkoumání pouštět? /4
Námanovi se dostalo uzdravení navzdory jeho vinám.
Hraje v tom hříšnost nějakou roli? Jakou?
Co rozhoduje o mém uzdravení?
Nevadilo, že Náman nevěřil, že mu ponoření do Jordánu pomůže? (Jsou lidé, kteří tvrdí: „Musíš pevně věřit v uzdravení.“)
Není jednoduché dovolit Bohu milosrdné jednání vůči těm, kteří nám ublížili.
Náman se obrátil k Hospodinu. Počítal s následky, s tím, co mu hrozí od krále, když dá přednost Hospodinu před bohy pana krále a státní ideologií.
K přijmutí božího milosrdenství nám pomůže, objevíme-li, že Bůh odpuštěním neruší spravedlnost, že je ochoten vrchovatě obdarovat každého: oběť i provinilce. Stačí splnit určité podmínky.
Koho to zajímá, může se za poznáním podmínek pídit.
Kdyby nebylo osobní nouze, nepřišel by zřejmě Náman za božím mužem a malomocní za Ježíšem. (Jen pár lidí objevilo Boha bez vlastního průšvihu nebo nouze, o nás ostatních plat
í, až „v nouzi poznáš přítele“.)
Malomocní zřejmě o Ježíšovi slyšeli a diskutovali o něm – kdo asi je ...
To, že mezi sebou snesli Samaritána, není úplně samozřejmé. Postižení lidé bývají nezřídka zatrpklí, podráždění a mohou si vybíjet vztek na ještě slabších.
Všech deset malomocných děkovalo za uzdravení. Všichni uznali, že Ježíš je přinejmenším na úrovni Elizea (Elíši). Ale jen Samaritán se dál zajímal o proroka. /5
Samaritán se toužil něco o sobě dozvědět. Chtěl Ježíše „následovat“.
Co pro nás znamená Ježíše následovat? Chceme slyšet jeho pravdu? (Nebo to jen tak říkáme?)
Samaritán se později přimlouval za Ježíše. /6
Je dobré se nechat šokovat božím milosrdenstvím. Je dobré vědět, že existuje někdo, kdo vidí všechno a kdo nezaujatě přeje dobro každému. Je dobré vědět, že Bůh je Matkou a Otcem všech.
Jeho milosrdenství není slabostí ani dobráctvím.
Bůh nenadržuje lumpům, nevyhlašuje amnestii jako Václav Klaus.
Boží milosrdenství je větší než naše.
Není pravda, že Bůh nadržuje slabým a chudým. Není pravda, že nestojí o prvorozené. /7
Bůh přeje každému! Nikoho neodstrkuje.
- - -
Chtěl jsem původně uvažovat o děkování. Tak alespoň kousek.
Všichni uzdravení, Náman i ti z evangelia, děkovali Bohu.
Máme objevit rozdíl mezi nimi …
Elizeus nevzal žádnou odměnu za uzdravení. /8
Naopak, Náman dostal ještě dovolení k odnesení hlíny … (co to znamená, jsme už mluvili dříve).
Už děti postupně vedeme ke kultuře – pozdrav, pochvala, poděkování, prosba, umění rozdělit se, nabídnout pomoc, přiznat vinu, požádat za odpuštění … to patří k
naší kultuře, k vychovanosti.
Poděkování předchází několik kroků (otevřenost k druhému, uznání pravdy, žasnutí, vděčnost …)
Škoda, že jsme nepřevzali od židů víc z jejich duchovního bohatství a nepokračovali Ježíšovou nadstavbou. Proč zůstávat u minima náboženského myšlení.
Naše modlitby bývají často neosobní, v jiné řeči. Židé mluví Příliš květnatě, ale přeci jen konkrétněji. Děkují Bohu za to, co od něj dostávají.
Těší se ze života a z postavení před Hospodinem. Vědí (a umí kdykoliv odříkat): „Sám Hospodin se nám zasvětil – pozval nás být jeho chválou, věhlasem, okrasou a
jeho svatým lidem. (Srv. Dt 26,17
)
Těší se z Boží péče.
Poděkování není jen otázkou spravedlnosti.
V děkování také nejde jen o to, abychom nevypadali jako nezdvořáci, zdaleka nejde jen o slušné chování.
Bůh z našeho děkování nežije a nehroutí se, nemá deprese, když mu zapomeneme děkovat. Není závislý na našich ovacích jako někteří vládci, funkcionáři nebo umělci.
Naše poděkování vychází z žasnutí nad bohatstvím, které dostáváme od Dárce. Nad naší pozicí, kterou před Bohem máme. Děcko se raduje nejprve z darů
samotných. Později čím dál víc i ze vztahu samotného. Žasnutí a okouzlení Božím přátelstvím narůstá. V jiné míře o něm ví malé dítě, v jiné větší děcko, které z darů a možností
už něco vytvoří pro sebe a pro druhé, v jiné míře snoubenka, toužící se co nejvíce přiblížit snoubenci. Jinak se raduje matka, která rozdává svým mateřstvím a ještě jinak
babička …
Přijeli jsme v r. 1994 do Anglie. Vstoupili jsme do dost jiného světa. Jedni lidé nám půjčili krásný byt: „Vše máte k dispozici, byt, kuchyň, ledničku, spíž“. Ocitli jsme se v
jiné kultuře bydlení, potravin a vymožeností. A jiných – důvěřujících a svobodných vztahů i na ulicích s neznámými lidmi.
Žid si denně, už ráno připomíná, jak nás Bůh obdarovává: „Žij. Tady máš výbavu k životu. Svět ti je k dispozici. Žij a raduj se.“
Každé ráno žid děkuje:
„Děkuji Ti, Bože, že díky Tobě jsem se po spánku opět probudil do života. (Ve spánku nevnímáme Boha. Spánek je považován za malou smrt.)
Děkuji Ti, Bože, za tvou věrnost.
Děkuji Ti, Bože, za to, že jsem schopen vstát, otevřít oči, chodit, myslet, užívat své smysly.
(Židé děkují i na toaletě.)
Děkuji Ti za rozum, že mohu rozpoznávat dobré od zlého.
Děkuji Ti, Bože, že smím zakoušet Tvou přízeň, poznávat Tě, nechat se vést tvými micvot (přikázáními – cennými ukazateli a recepty pro život).
Děkuji Ti, Bože, že mi důvěřuješ a svěřuješ mi k užívání svůj svět.
Děkuji Ti, za tvou péči a prosím o pomoc, abych nesl dobré ovoce. S radostí se hlásím do práce.
Děkuji Ti, za dar Tvého Učení (Tóry).
Děkuji Ti, Bože, za to, že mohu ve společenství druhých číst z Tóry, naslouchat jí a učit se od Tebe.“ /9
To je jen kousek ukázky z židovské ranní modlitby.
Každý den židé vstupují do života s vědomím: „Sám Hospodin se nám zasvětil – pozval nás být jeho chválou, věhlasem, okrasou a jeho svatým lidem. Jsme z
královského rodu, jsme svobodným lidem Božím, zvláštním vlastnictvím, královským kněžstvem.“ (Jakpak vysvětlíme dětem slovo „věhlas“?)
„Uzdravovaným, osvobozovaným a znovu a znovu přijímaným!“
Upřímné děkování vyvěrá z radosti nad obdarováním, tak jako tanec a píseň.
Všímat si darů, které jsme dostali, má velký smysl …
----------------------------
Poznámky:
/1 Kdyby někdo z nich umíral žízní, kdybych potkal zraněného vojáka, to by bylo jiné. Nežijeme v poušti, ať si okupanti naberou vodu z potoka.
/2 Máme být milosrdní jako Bůh, ne „víc“.
Bůh svým milosrdenstvím neubližuje obětem a postiženým.
/3 Kolik lidí v případu odsouzeného R. Bezáka vybízí k poslušnosti vrchnosti, aniž si připustí, že se mu možná stala křivda. U divadelní hry „Dvanáct rozhněvaných mužů“, ale mají správné pocity. Rozum jim pracuje dobře, ale chybí jim cit pro spravedlnost a statečnost – to je věcí srdce, vůle. V
konkrétní situaci jsou zbabělí, chybí jim čest.
Na Velký pátek slzí nad Ježíšovou popravou. Jdou na operu Bohuslava Martinů a souhlasně pokyvují hlavou. Nedojde jim, že autor románu Nikos Kazantzakis byl nešťastný a zklamaný z
těch křesťanů, kteří stále někde ubíjejí nějakého spravedlivého Ábela.
/4 „Mnoho malomocných bylo v Izraeli za proroka Elizea, a žádný z nich nebyl očištěn, jen syrský Náman.“
Když to slyšeli, byli všichni v synagóze naplněni hněvem. (Lk 4,27-28
)
/5 Proroci nám mohou říci, jak nás Bůh vidí. Mohou nám poskytnout zpětnou vazbu.
Jak to, že proroky pokládáme za muže boží, ale stále je likvidujeme?
Čím to je?
Ti, co likvidovali proroky a Ježíše, považovali své názory za neomylné.
/6 Když pronásledování Ježíše narůstalo, Samařanka od studně Jákobovy vyhledala Samaritána uzdraveného z malomocenství s návrhem, aby hledali, co by se pro Ježíše dalo udělat. Vyprávěla uzdravenému: Víš, viděla jsem ve snu film „Vyšší princip. V
tom filmu jeden starý pan profesor přišel prosit velitele gestapa za své studenty, kteří měli být popraveni za schvalování atentátu na R. Heydricha. Bylo to obdivuhodné. Velitel gestapa řekl: „Ve skautu nás učili, že máme každý den udělat dobrý skutek“, a slíbil, pomoc.
Poslouchej, co kdybychom zašli za naším veleknězem. Přece, když se gestapácký důstojník uvolil udělat dobrý skutek, myslíš, že náš velekněz by byl horší?“ „Určitě ne, pojďme“. A šli.
„Vaše excelence“, pravil uzdravený malomocný, „nazaretský rabi s námi Samaritány vždy jednal slušně. Byl byste tak laskav a přimluvil se u Jeho Eminence nejvyššího velekněze Kaifáše a u Jeho Excelence Anáše za Ježíše?“ „Vyloučeno“, odmítl velekněz samařský. „Posuzování viny Ježíše je v
kompetenci konference velekněží židovských. Já nemám dostatek informací a taková žádost by narušila vztahy mezi oběma velekněžskými konferencemi.
A navíc židé mají zákon, a podle toho zákona … “
Po čase se oba přímluvci dozvěděli o Ježíšově popravě. „Škoda, že jsme to nevěděli včas, šli bychom určitě Ježíšovi na pohřeb.“
/z apokryfů Vackových
/7 Hloupě říkáme strašné věci, např. Bůh nedává přednost prvorozeným, ale posledním, chudým a ne bohatým, hříšníkům a ne spravedlivým, pohanům před židy. A klidně to říkáme před prvorozenými. A co prostřední děti? A co ti snažící se. A ti, co říkají tyto nesmysly
, se ohrazují: „Četl jsem Bibli“.
/8 Většina léčitelů naváže člověka na sebe, zneužívá nemoci a vysává nemocného finančně. Neřekne: „Už jste zdravá“, léčitelé berou dost veliké peníze.
/9 Až pozdě měli židé Bibli doma, někdy v 19. století. Ale už před dvěma a půl tisíciletími biblickými svitky vybavovali své synagógy.
Jen ve společenství nejméně deseti mužů směli Tóru číst a hledat v ní moudrost.
Jedna rodina se v moři gójů ztratí. Židé se snažili držet se spolu, aby si mohli dovolit náboženského učitele, aby si mohli pořídit synagógu a svitky Písma. …
Porovnejme si to sami se sebou. Kdejaký zájmový kroužek je důležitější než vyučování náboženství. Nakolik si doma vyprávíme o štědrosti Boží?