26. neděle v mezidobí
Autor: Václav Vacek - příprava k biblickým textům ze serveru letohrad.farnost.cz
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 7,40-52 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Am 6,1a.4-7
Datum: 29. 9. 2013
Texty převzaty s laskavým svolením autora
Originál textu najdete na serveru letohrad.farnost.cz
Hledaný citát: Jan 7,40-52 - nalezené výskyty: 1 - zrušit hledání
Téma: Am 6,1a.4-7
; 1 Tim 6,11-16
; Lk 16,19-31
Datum: 29. 9. 2013
Bohatství je příjemné a žádoucí. Jen se v něm nemáme usadit, natož mu
propadnout.
I v našich jistě cenných informacích a představách o Bohu se můžeme uvelebit jako v loži ze slonoviny. Věci a vědění můžeme vlastnit, vztah ne. Dítě, manželku, přítele vlastnit nelze. Vztah je třeba stále živit.
Ježíšovo vyprávění o boháči a Lazarovi je proroctvím, ne podobenstvím (viz Poznámky z r. 2010).
Ani vzkříšení Lazara, ani zmrtvýchvstání Ježíše, nepřesvědčilo zbožné nebo vzdělané, kteří se oháněli Mojžíšem nebo zákony.
Nakolik přesvědčí nás, se ukazuje a ukáže.
„Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Majetkem byl pro zbožné židy jejich systém myšlení a jejich (lidová) zbožnost.
„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne.
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě.
Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ (Mt 6,21-24
Dnes používáme jiné obraty, říká se jakým prizmatem, z jakého úhlu se díváš.
Buď hledáme pravdu a jsme ji ochotní přitakat, i když to říká někdo, kdo nám není sympatický, nebo tvrdíme své.
Záleží jak na co, případně na koho, jsme zaměření. O co nám jde.
Buď kariéra, nebo nějaká vyšší hodnota. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
Vzpomínáte, jak Ježíš ocenil zákoníka, že není daleko od božího království, když uznal správnost Ježíšovy odpovědi, správnost tvrzení protivníka? (Srv. Mk 12,28-34
Není škoda času si oproti tomu porovnat spor farizeů s Ježíšovými příznivci: „Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!"
Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (Srv. J 7,40n
Vzpomínáte, jak se Pilát(!) – římský R. Heydrich – zastával Ježíše: „Já na něm vinu nenalézám, ukřižujte si ho sami“. A zbožní mu odpověděli: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože … “
Vytanulo mi to na mysli, když někteří chlapi jeli za svými biskupy a žádali je o rozhovor (také kvůli R. Bezákovi, neboť nás trápí, že v církvi neexistuje možnost odvolání se ke spravedlivému soudu).
Někteří biskupové schůzku odmítli: „My máme zákon (o jmenování a odvolávání biskupů) a podle toho zákona nelze zasahovat do práva Nejvyššího Velekněze …“
Ježíš byl člověkem rozhovoru, mluvil i s Kaifášem a Pilátem. Přestal s nimi mluvit, až když přestali naslouchat.
Potřebujeme si znovu a znovu odpovídat na Ježíšovu otázku: „Za koho mě pokládáš ty?“ (Lk 9,20
„Nezkouším tě z Katechismu, ptám se tě, co o mě říkáš, za koho mě máš?
Za jednoho z náboženských myslitelů, za kamaráda, za přítele, bratra, snoubence?“
Uvedu příklad: Známí nadšeně vykládali, co zažili v Medžugorie a jak putovali do Compostely. Nic proti tomu, ať si každý jezdí a putuje, kam chce, jen jim přeji, aby objevili velikost Ježíše. Neváhají putovat na pouť, nelitují námahy ani času, ale Večeře Páně jim připadá dlouhá.
Co je poutní místo proti svatbě s Ježíšem? (Můžeme ji zažít i ve svém kostele.)
Svatba je nejkrásnější slavností v životě. Svatební slib má obrovskou váhu. Nevěstě a ženichovi nikdo
nikdy neřekl tak závažná slova a oni nikomu tak závažný slib nedali (pokud nevstupují do dalšího manželství).
Při slovech manželského slibu nejsou rozechvělí jen snoubenci. I my ctíme váhu těch slov; takový slib se nedává jen tak.
Před manželským slibem nechávám snoubencům ještě nějaký čas na rozmyšlenou. Přinejmenším, aby se k tak závažnému kroku „nadechli“ (z Ducha božího?).
Ježíš řekl: „… dávám se vám na život a na smrt; navždy, na věčnost“, a my jsme ho hned natáhli na skřipec, jestli to opravdu myslí vážně.
Je dobře, když si manželé různými způsoby svatební slib opakují, třeba i beze slov.
Při každé Večeři Páně se nám znovu Ježíš vyznává ze svého vztahu (ví, že když člověka nikdo nehladí, vysychá mu mícha).
A kdo si všímá, že Boží vztah je mnohem silnější a věrnější než ten náš, znovu prožívá tu krásnou rozechvělost snoubenky, radující se ze svého ženicha.
Ježíšova obětavost až na smrt váhu svatebního slibu ženicha pečetí.
Kdo nám nabídl více?
(Ježíšova svatba nebyla a není úmyslně honosná, aby nás nic nerozptylovalo od toho nejpodstatnějšího.
Kéž bychom si toho při bohoslužbách byli vědomí.)
Ježíš nikoho k přátelství nenutí, není divochem unášejícím nevěstu.
Někdo se nechá získat, někdo ne.
Někdo brzy začne pokukovat po jiných vůdcích nebo jiných fešácích …
Evangelium nás ale upozorňuje, že ti, kteří jsou přesvědčení, jak mnoho slouží Bohu, vůbec Mesiáši nerozumějí.
Je snadnější líbat lebku svatého Václava než vystoupit proti křivdě nebo se zastat odepsaného.
Vyslovit manželský slib (samozřejmě upřímně) je snazší než mu dostát.
Např. manželé v krizi potřebují radu dobrého psychologa nebo kněze, ale jejich práci za ně nikdo neudělá. Buď si dají říci a naučí se jednat jinak, než spolu jednali dosud
, nebo jim není pomoci.
Důvěra v Ježíše se projevuje tím, že na něj dáme víc, než na své názory.
Ježíšovo vyprávění není podobenstvím, jak chudák ke štěstí přišel, ale je proroctvím nakolik chceme slyšet pravdu nebo zda hledáme jen potvrzení svých názorů.
I v našich jistě cenných informacích a představách o Bohu se můžeme uvelebit jako v loži ze slonoviny. Věci a vědění můžeme vlastnit, vztah ne. Dítě, manželku, přítele vlastnit nelze. Vztah je třeba stále živit.
Ježíšovo vyprávění o boháči a Lazarovi je proroctvím, ne podobenstvím (viz Poznámky z r. 2010).
Ani vzkříšení Lazara, ani zmrtvýchvstání Ježíše, nepřesvědčilo zbožné nebo vzdělané, kteří se oháněli Mojžíšem nebo zákony.
Nakolik přesvědčí nás, se ukazuje a ukáže.
„Nemůžete sloužit Bohu i majetku.“ Majetkem byl pro zbožné židy jejich systém myšlení a jejich (lidová) zbožnost.
„Nikdo nemůže sloužit dvěma pánům. Neboť jednoho bude nenávidět a druhého milovat, k jednomu se přidá a druhým potom pohrdne.
Světlem těla je oko. Je-li tedy tvé oko čisté, celé tvé tělo bude mít světlo.
Je-li však tvé oko špatné, celé tvé tělo bude ve tmě.
Jestliže i světlo v tobě je temné, jak velká bude potom tma?“ (Mt 6,21-24
)
Dnes používáme jiné obraty, říká se jakým prizmatem, z jakého úhlu se díváš.
Buď hledáme pravdu a jsme ji ochotní přitakat, i když to říká někdo, kdo nám není sympatický, nebo tvrdíme své.
Záleží jak na co, případně na koho, jsme zaměření. O co nám jde.
Buď kariéra, nebo nějaká vyšší hodnota. „Kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce.“
Vzpomínáte, jak Ježíš ocenil zákoníka, že není daleko od božího království, když uznal správnost Ježíšovy odpovědi, správnost tvrzení protivníka? (Srv. Mk 12,28-34
)
Není škoda času si oproti tomu porovnat spor farizeů s Ježíšovými příznivci: „Uvěřil v něj někdo z předních mužů či farizeů? Jen tahle chátra, která nezná zákon – kletba na ně!"
Jeden z nich, Nikodém, který za Ježíšem již předtím přišel, jim řekl: „Odsoudí náš zákon někoho, aniž ho napřed vyslechne a zjistí, čeho se dopustil?“ (Srv. J 7,40n
)
Vzpomínáte, jak se Pilát(!) – římský R. Heydrich – zastával Ježíše: „Já na něm vinu nenalézám, ukřižujte si ho sami“. A zbožní mu odpověděli: „My máme zákon, a podle toho zákona musí zemřít, protože … “
Vytanulo mi to na mysli, když někteří chlapi jeli za svými biskupy a žádali je o rozhovor (také kvůli R. Bezákovi, neboť nás trápí, že v církvi neexistuje možnost odvolání se ke spravedlivému soudu).
Někteří biskupové schůzku odmítli: „My máme zákon (o jmenování a odvolávání biskupů) a podle toho zákona nelze zasahovat do práva Nejvyššího Velekněze …“
Ježíš byl člověkem rozhovoru, mluvil i s Kaifášem a Pilátem. Přestal s nimi mluvit, až když přestali naslouchat.
Potřebujeme si znovu a znovu odpovídat na Ježíšovu otázku: „Za koho mě pokládáš ty?“ (Lk 9,20
)
„Nezkouším tě z Katechismu, ptám se tě, co o mě říkáš, za koho mě máš?
Za jednoho z náboženských myslitelů, za kamaráda, za přítele, bratra, snoubence?“
Uvedu příklad: Známí nadšeně vykládali, co zažili v Medžugorie a jak putovali do Compostely. Nic proti tomu, ať si každý jezdí a putuje, kam chce, jen jim přeji, aby objevili velikost Ježíše. Neváhají putovat na pouť, nelitují námahy ani času, ale Večeře Páně jim připadá dlouhá.
Co je poutní místo proti svatbě s Ježíšem? (Můžeme ji zažít i ve svém kostele.)
Svatba je nejkrásnější slavností v životě. Svatební slib má obrovskou váhu. Nevěstě a ženichovi nikdo
nikdy neřekl tak závažná slova a oni nikomu tak závažný slib nedali (pokud nevstupují do dalšího manželství).
Při slovech manželského slibu nejsou rozechvělí jen snoubenci. I my ctíme váhu těch slov; takový slib se nedává jen tak.
Před manželským slibem nechávám snoubencům ještě nějaký čas na rozmyšlenou. Přinejmenším, aby se k tak závažnému kroku „nadechli“ (z Ducha božího?).
Ježíš řekl: „… dávám se vám na život a na smrt; navždy, na věčnost“, a my jsme ho hned natáhli na skřipec, jestli to opravdu myslí vážně.
Je dobře, když si manželé různými způsoby svatební slib opakují, třeba i beze slov.
Při každé Večeři Páně se nám znovu Ježíš vyznává ze svého vztahu (ví, že když člověka nikdo nehladí, vysychá mu mícha).
A kdo si všímá, že Boží vztah je mnohem silnější a věrnější než ten náš, znovu prožívá tu krásnou rozechvělost snoubenky, radující se ze svého ženicha.
Ježíšova obětavost až na smrt váhu svatebního slibu ženicha pečetí.
Kdo nám nabídl více?
(Ježíšova svatba nebyla a není úmyslně honosná, aby nás nic nerozptylovalo od toho nejpodstatnějšího.
Kéž bychom si toho při bohoslužbách byli vědomí.)
Ježíš nikoho k přátelství nenutí, není divochem unášejícím nevěstu.
Někdo se nechá získat, někdo ne.
Někdo brzy začne pokukovat po jiných vůdcích nebo jiných fešácích …
Evangelium nás ale upozorňuje, že ti, kteří jsou přesvědčení, jak mnoho slouží Bohu, vůbec Mesiáši nerozumějí.
Je snadnější líbat lebku svatého Václava než vystoupit proti křivdě nebo se zastat odepsaného.
Vyslovit manželský slib (samozřejmě upřímně) je snazší než mu dostát.
Např. manželé v krizi potřebují radu dobrého psychologa nebo kněze, ale jejich práci za ně nikdo neudělá. Buď si dají říci a naučí se jednat jinak, než spolu jednali dosud
, nebo jim není pomoci.
Důvěra v Ježíše se projevuje tím, že na něj dáme víc, než na své názory.
Ježíšovo vyprávění není podobenstvím, jak chudák ke štěstí přišel, ale je proroctvím nakolik chceme slyšet pravdu nebo zda hledáme jen potvrzení svých názorů.